<<<

Benjamin byl strašně rád, že se už uměl přemisťovat, protože tím pádem mohl Londýn, a hlavně Příčnou ulici, navštěvovat mnohem častěji, a nebyl problém tam jenom tak zaskočit pro nějakou drobnost a vrátit se zase pěkně domů. Tedy, Benji většinou tak trochu bloudil po britském venkově, než našel nějakou směrnici, která by mu pomohla se trochu zorientovat a trefit se konečně domů, ale nedávno si pořídil kouzelnou mapu Britských ostrovů, která vyznačovala jeho momentální polohu, což byla hodně vděčná pomůcka, ne že ne. I když byly prázdniny, Benji se stejně košilí nezbavil, a tak mě na sobě černé kalhoty a modro-bíle kostkovanou košili, u krku trochu rozepnutou, protože bylo dost teplo. S batohem se neobtěžoval, peníze si pouze strčil do kapsy a hůlku měl jako kovboj schovanou za opaskem a překrytou košilí, aby mu třeba nevypadla, protože i to se mu mohlo dost lehce stát, s tím jaké měl štěstí na podobné příhody.
Doma se pečlivě připravil, rozloučil se s rodiči, a pak už se přemístil. Cílovou stanicí měla být sice Příčná ulice, ale to, kde se najednou objevil, rozhodně jako Příčná ulice nevypadalo. "Hm," brouknul si a zamyšleně nakrčil čelo, zatímco se rozhlížel kolem dokola a za tu jednu půlotočku si zvládl odřít loket o zeď a praštit se hlavou o jeden z vývěsných štítků. Zamračil se ještě víc a třel si bolavá místa, načež zjistil, že si ho podezřívavě prohlíží jakási ponuře oděná madam se síťkou přes obličej. "Dobrý den," pozdravil ji Benjamin vesele, nic zlého netuše, a překvapeně povytáhl obočí, když nad ním čarodějka zakroutila hlavou a něco nelibého si zamumlala pod vousy, načež se jí musel uhnout, protože chtěla projít, a ta ulice byla opravdu úzká. Člověk by se až divil, proč se někdo namáhal s děláním tak úzké uličky, o její ponurosti nemluvě. "No, nevadí, třeba tam dojdu," řekl si sám pro sebe polohlasně, načež si souhlasně přikývl a s bezstarostným úsměvem se jal kráčet po Obrtlé ulici, shodou náhod na opačnou stranu, než kde se nacházel východ na Příčnou.

_________________

Ne, že by ani Benjaminovi nedošlo, že je tahle ulice fakticky divná, ale protože to byl Benjamin, tak trochu mu ucházela nebezpečnost celé situace a snaživě se na všechny okolo usmíval. Když mu u ucha zamlaskala jistá čarodějnice, dost možná černokněžnice, nervózně se potichu zasmál a malinko přidal do kroku. Dokonce ani v temných koutech se tak úplně nebál, i když místy oslizlé stěny, o které se omylem jednou otřel ho docela polekaly, stejně jako čas od času zahemžení na zemi, kam však neviděl. Byl celkem vděčný za to, že si nevzal třeba sandále.
Po pár dalších krocích zaslechl jakési hlasy, znějící v tomhle prostředí celkem normálně, tedy až na ten obsah. Podplácení ministerských? Obchod? Tohle už i Benjimu zavánělo zkaženinou, každopádně otočit se nemohl, protože to by se pak musel vrátit zpátky, a stále ještě věřil, že když dojde až na konec téhle tmavé ulice, dostane se na Příčnou a bude zase dobře. Doteď ho tohle místo spíš fascinovalo než co jiného - tedy až na tu hemživou havěť, která ho přeci jenom trochu děsila, o té mlaskající paní nemluvě.
Na chvilku se tiše zastavil na místě a nervózně přešlapával, načež se rozhodl přeci jenom pokračovat v cestě dále. Jeden z hlasů - ten víc dominantní - mu totiž vzdáleně někoho připomínal, i když si zaboha nemohl vzpomenout, koho. Když pak oba muže konečně uviděl (tedy v jistém slova smyslu, vzhledem k tomu, že viděl jenom černé siluety), dojem, že onoho kouzelníka zná, se ještě zesílil, ale ne a ne na to přijít. Čemuž se Ben už ani nedivil, protože tradičně zapomínal všechno přesně v momentě, kdy to bylo důležité, takže co. Poněkud hraně si odkašlal, aby na sebe dal vědět, protože ho upřímně ani nenapadlo ty dva třeba odposlouchávat. Navíc s lidmi, co se bavili o uplácení Ministerstva, jistě nebylo radno si zahrávat, a Ben se nechtěl dostat do potíží.
"Eh, promiňte, že vás ruším, ale nemohli byste mi prosím říct, kde přesně jsem? Už delší dobu hledám nějaký výhod na Příčnou ulici, ale stále se mi to nedaří," zeptal se se svým typicky naivním úsměvem, když vyšel ze stínů do chabého světla lampy, a zastavil se na uctivou vzdálenost od těch dvou, což mu sice znemožňovalo vidět jim třeba do obličeje, ale zase měl mnohem větší šanci na případný útěk. Mimoděk si zkontroloval, že s sebou má opravdu hůlku a nervózně si olízl rty.

_________________

Keilan neměl nejmenší tušení, že se k nim někdo blíží. Pokud něco zaslechl, pak to připsal krysám, nebo toulavým kočkám, které tudy občas proběhly. Ani ve snu by ho nenapadlo, že mu za zády stojí jeden z bradavických studentů, a že klidně může zaslechnout, co tu vtlouká do hlavy tomu malému slizkému troubovi. Toho troubu Kei momentálně probodával pohledem tak zblízka, že cítil na tváři jeho dech. Pod bradou mu držel špičku hůlky a měl ho jednoduše pod palcem.
„Ale doba je zlá, Keilane, musím být opatrný.“ Ten malý slizoun se snažil, kroutil se jako červík a snažil se proklouznout.
„Mě nezajímá, jaká je doba, Terrenci. Zaplatil jsem ti. Zaplatil jsem ti opravdu hodně. A jestliže neodvedeš svou práci, postarám se o to, abys pro změnu zaplatil ty. Ale nebudeš platit penězi, to mi věř,“ zavrčel a býval by pokračoval, kdyby se kus za ním neozval čísi hlas.
Kei chytil svého komplice za límeček košile, aby mu neutekl, a otočil se čelem k Benjaminovi. Bezmyšlenkovitě k němu natáhl ruku s hůlkou a její špičku namířil přímo mezi mladíkovy oči. A když v tom mdlém světle poznal, že je to mladý hoch, a navíc povědomý mladý hoch, zatrnulo mu. Kolik toho asi slyšel? Jaké závěry si vyvodil? Keilan spustil ruku s hůlkou k tělu. „Co tady děláš, kluku?“ procedil skrz zuby, protože se mu ani trošku nezamlouvala myšlenka, že je tu šmíruje nějaký student. „Tohle není místo pro děti.“
„Jo, to není, kluku,“ ozval se Terrence s úšklebkem ve tváři. „Něco by se ti tu mohlo stát.“
Keilan muže propálil pohledem. „Sklapni, ty mudl-… Prostě sklapni. A zmiz mi z očí.“ Pustil ho. „A pamatuj na to, co jsem ti řekl,“ varoval ho naposledy. Na to se chlápek ještě jednou zašklebil, zatěkal mezi profesorem a studentem pohledem, a vydal se svou cestou.
Kei, jehož vlasy nabraly uhlově černou barvu, propálil Bena nevraživým pohledem. „Doufám, že máš-te dobré vysvětlení pro to, co děláte na Obrtlé ulici, pane Lowe,“ zavrčel. Konečně si vzpomněl na jeho jméno a snad i kolej. Byl z Havraspáru, tudíž nemohl být hloupý. A mohl si z toho, co slyšel, ledasco vyvodit. To Keie znepokojovalo – zakládal si na čistém štítu a nechtěl, aby mu jej pošpinil nějaký mladý jouda z Havraspáru.

_________________

Benjamin překvapeně zamrkal, když jeho směrem ten zlý pán, konkrétně bradavický profesor Péče o kouzelné tvory, na něhož nadávala většina školy, a zbytek z něho omdléval, a s nímž Benji neměl hodiny, za což byl celkem dost rád, najednou namířil hůlkou. Naprosto netušil, o čem se ti dva bavili, a jelikož měl konverzaci dost vytrženou z kontextu, ani si to nedokázal dát nějak kloudně dohromady. Když si tedy tento pán uvědomil, že míří hůlkou na studenta Bradavic, zase ji konečně svěsil a Ben si mohl konečně oddychnout, jelikož upřímně není zrovna dobrý pocit, když jste v ohrožení života, navíc naprosto nevinně a ještě k tomu jste se jenom ztratili. To prostě nebylo fér.
Ben se nadechl, aby panu profesorovi odvětil na otázku, ale to se dal do řeči zase se svým podivným společníkem, a tak pusu zase zavřel. A pak ji zase otevřel a zavřel, protože ti dva mluvili sice na něj, ale nikdy nepočkali na odpověď, což začínalo Benjamina silně mást a trochu pobuřovat. "Očichala mě taková divná paní," řekl jen tak mimochodem, což zřejmě měla být reakce na poznámku ohledně toho, že by se mu tu mohlo něco stát - o tom odřeném lokti a bouli na hlavě už se ale v zájmu zachování svého mužského ega nezmínil.
Dobře zaslechl, co Keilan načal, ale nedořekl, i když se musel zamyslet nad tím, jestli slyšel špatně. Věděl, že pan Aldwinckle je hodně vysazený na čistokrevné, ale že by to s ním bylo až takhle zlé...koneckonců když si to dal dohromady s touhle ulicí a celkovou situací, moc se toho milému panu profesorovi k dobru přičíst nedalo. Ben totiž sice mnohdy vypadal jako idiot a byl celkem dost naivní, ale hloupý rozhodně nebyl. Každopádně teď nebyl v situaci, kdy by mohl Keilana nahlas soudit, a tak se uchýlil ke své automatické prostořekosti, která nedělala rozdíly mezi sexy dívkami, agresivními spolužáky a zákeřnými profesory. Ostatně, co mu teď mohl Keilan udělat? Školní rok nebyl, takže Benovi nehrozil žádný školní trest nebo sebrané body. Maximálně ho mohl zabít, ale proč by to dělal, no ne? Změnu profesorovy barvy vlasů v tom přítmí opravdu nevnímal, a stejně by ho to asi nepřimělo k většímu strachu. "Nashledanou," houkl zdvořile za odchozím podivínem, načež malinko povytáhl obočí po Keilanově dotazu. "Já nevím, jestli to bylo z mého původního dotazu tak nepochopitelné, pane profesore, ale ztratil jsem se. Ostatně, musím mít důvod chodit po ulici? Nebo je takhleta nějak zakázaná?" nadhodil zcela bezelstně a malinko se na Keilana pousmál, i když to ve výsledku působilo malinko shovívavě. Inu, některým lidem to asi pálilo o něco míň, ale na to už byl Havraspár zvyklý.

_________________

Keilan povytáhl obočí, když z Benjamina vypadlo, že ho očichala nějaká divná paní. Chvíli na něj zíral, jako by byl z jiné planety, a pak zakroutil hlavou. „Hochu, ty můžeš být rád, že tě jenom očichala,“ podotknul, ale nepředpokládal, že to Ben pochopí tak, jak by měl. Vypadalo to, že je tenhle Havránek dosti naivní, a Keilana překvapovalo, že ho Moudrý klobouk poslal zrovna do koleje chytrolínů. Ta hučka asi vážně senilní.
Když mu Benjamin začal trpělivě vysvětlovat, že se ztratil, Keilan na něj upřel nevěřícný pohled, načež se plácnul dlaní do čela a prohrábnul si vlasy, které pomaličku začínaly světlat. „Tohle je Obrtlá ulice, pane Lowe,“ pronesl, jako by to všechno vysvětlovalo, a odmlčel se. Jenže pak mu došlo, že si z toho Ben zřejmě nic nevyvodí, takže dodal: „Je to nebezpečné místo plné podivných existencí. Někteří návštěvníci Obrtlé by vám bez mrknutí oka podřízli hrdlo nebo vmetli avadu do zad kvůli jednomu jedinému srpci. Být vámi, dával bych si pozor, kam se ztrácím,“ varoval ho s naprosto vážnou tváří. Jistě, mohl ho tu prostě nechat, ať se koupe v tom, co si navařil, ale Kei takový nebyl. Choval se možná chladně, měl svoje temné stránky, ale nedopustil by, aby se tomu klukovi něco stalo, i když byl třeba nečistého původu a ani ho pořádně neznal.
„Pojďte, pane Lowe, neměli bychom se tu zdržovat,“ zavelel nakonec rázně a vykročil Obrtlou tím směrem, kam měl původně Ben namířeno – takže šel možná správně. Jakmile udělal pár kroků, ohlédl se, aby se ujistil, že ho Benjamin následuje, a hůlku pro jistotu nepouštěl z ruky, jen ji ukryl v rukávu.

_________________

Nad profesorovou poznámkou Ben pouze nechápavě povytáhl obočí, protože pokud byl naivní všeobecně, když šlo o holky, byl na tom ještě hůř. Když mu pak Keilan objasnil, že jde o Obrtlou ulici, což Benji nevěděl, stejně mu to zas tak moc neřeklo, a tak nakrčil čelo. Tedy, ten název mu vzdáleně něco říkal, ne že ne, ale na to, co o téhle ulici věděl, si měl rovzpomenout až v klidu domova. Jeho mozek byl totiž sice úžasným shromaždištěm vědomostí, ale v jejich vhodném používání už poněkud pokulhával.
Proto na Keilana překvapeně zamrkal a poté se trochu zamračil, jak uvažoval, co tu tedy dělá pan profesor. Navíc ta konverzace nezněla zrovna obyčejně nebo dobromyslně... Začínal z celé té situace mít špatný pocit a přeběhl mu mráz po zádech, ale ve skutečnosti neměl důvod Keilanovi nedůvěřovat, a cesta vedla buď vpřed, a nebo nazpátek. A Benjamin neměl tušení, kde je kýžený východ na Příčnou, a v jeho mapě Británie Obrtlá zakreslená nebyla. "Já bych rád, pane profesore, ale mám, eh, jisté problémy s přesným přemisťováním," prohlásil a nevesele se na profesora pousmál.
Na Keilanovo ponouknutí poslušně přikývl a vydal se za ním, přičemž ho stále provázel onen divný pocit a díky němu si všiml, že profesor neschoval hůlku. Ale Ben nepatřil k podezřívavým osobám, takže si prostě řekl, že to má pak profesor na obranu, a dál si s tím hlavu nelámal. "Jste si jistý, že jdeme správně? Mně to tu přijde všechno skoro úplně stejné, a vy sem asi taky moc často nechodíte, ne?" nadhodil a zamračil se na další vývěsný štít, naprosto bezostyšně lákající na kočičí jitrničky.

_________________

Keilan se nepatrně ušklíbnul a i v tom nepatrném úšklebku byla špetka opovržení. Student z Havraspáru a neumí se pořádně přemisťovat. Zvláštní, že Zmijozelští to zvládli bez problémů, tak kde bude chyba? „V tom případě byste to přemisťování měl pořádně trénovat, pane Lowe, než se rozhodnete přemisťovat do velkého města, které je mimo určitou kouzelnickou čtvrť plné mudlů,“ poradil mu, zakroutil hlavou a zvlnil rty do úšklebku ještě pohrdavějšího. „Kromě toho by nějaká část vašeho těla klidně mohla zůstat na místě, odkud jste se přemisťoval, když jste takový trouba.“
Když se Benjamin po chvíli ozval s obavami, zda jdou správně, Keilan se za chůze ohlédl přes rameno a probodl ho pronikavým pohledem. Při zmínce, že sem asi ani on nechodí moc často, stiskl rty do úzké linky. „Pokud si myslíte, že odtud cestu najdete rychleji, prosím, směle do toho,“ vybídl ho sarkasticky a zamračil se. „A do toho, jak často sem chodím nebo nechodím, vám nic není, pane Lowe,“ dodal s varovným podtónem v hlase, ačkoliv pochyboval, že ten tón pan Lowe zaregistruje a pochopí, že by se neměl dál vyptávat na věci, o kterých by Kei mluvil jen nerad.
Keilan po chvilce zahnul za roh, kam se ulice stáčela, a před nimi se objevilo mlhavé světlo. Skoro to vypadalo jako světlo na konci tunelu, ve skutečnosti to ale značilo jen to, že se blíží na Příčnou ulici, kde panoval bílý den, na rozdíl od Obrtlé, jež se neustále halila do temnoty.

_________________

Benjamin se lehce podmračil, když ho Keilan nazval troubou - mohl si tohle jako profesor vůbec dovolit? Jistě, hodně lidí se mu vysmívalo, protože byl popleta, ale většinou to bude v dobrém duchu, zatímco z Keilanových slov odkapávala jízlivost. Inu, zmijozelství se v něm evidentně nezapřelo. Pak se ale nesmí divit, že Zmijozel nemá nikdo rád, že. Nazpátky nic neřekl, protože ať mu byl Aldwinckle náhle dosti nepříjemný, přeci jenom to byl profesor - i když s ním hodiny neměl. Benjamin s mudly nikdy problémy neměl a zkoušku z přemisťování taky úspěšně složil, tak co.
"Jistě, pane profesore," prohlásil poté a úpěnlivě si přál, aby byl konečně pryč z téhle divné ulice, a především od Keilana, který snad neměl pro jiného člověka jediného vlídného slova. "Co to..." podivil se Benjamin, když zašli za roh, kde na konci ulice zářilo jakési světlo, načež mu to docvaklo. "To bude asi východ, že? Inu, tam už trefím kdyžtak sám, pokud tu máte ještě něco...na práci," nadhodil a snaživě se na Keilana usmál, a ať už ho doprovodil až na Příčnou nebo nikoliv, rozloučil se s ním zdvořilým: "Nashledanou, pane profesore, užijte si zbytek prázdnin. A děkuju za pomoc," načež ho přivítalo přívětivé slunko, a on mohl hodit ponuré myšlenky ohledně toho, co to tam Keilan s tím druhým mužem domlouval, za hlavu, a jít si po svých.

>>>

_________________