Lairovo štěstí kdysi dávno kdy tu byl za studentských let, si vybralo svoji daň v podobě dnešní nepředstavitelné smůly. Jako na houpačce. I když možná… Slečna Prattová, která se zjevila za ním, ho překvapila. Našlapovala tiše. Nebo ho spíše překvapil mladičký hlas, který se ozval. To že bez pozdravu, to se dalo čekat, ale… Otočil se k ženě čelem. Dlouhý cestovní plášť zakrýval postavu a oblečení, takže svoji myšlenku si potvrdit nemohl. Nevypadala unaveně, nebyla výrazně nalíčená (takže lehké povolání – které se k Obrtlé a mladé ženě snad jako jediné hodilo…? – můžeme vyloučit?) a provrtávala ho pohledem ostrým jako ostří nože. Možná byla hezká, ale s určitostí to říci nemohl, co neschoval cestovní plášť, to skryla temnota Obrtlé. Také to nevypadalo, že by sem zabloudila. Toho všeho si dalo všimnout. A také držela jeho letáček, což byl účel. Zvědavost je mocná zbraň. I když by byl možná raději, aby si to přečetla, až on tu nebude.
„Možná?“ usmál se, protože takové věci jako úsměv bourají ledy a Lair si byl moc dobře vědom toho, že jemu úsměv sluší. Zároveň oplácel ostrý pohled, pohledem pohodáře. Technicky vzato to byla správná odpověď. Možná. Hledal nové ovečky, ale úspěchem si jistý být nemohl, tedy jen možná. Z její osoby strach paradoxně neměl, kdyby mu chtěla zavařit, poslala by mu kletbu do zad rovnou. No a pak se na scéně objevili bratři Gallové a klidně vypadající den šel do háje.
Těch několik málo vět, smrad, který v tuto chvíli nedokázal k ničemu přesnému přirovnat a pak ta zástěra s krví… To vše stačilo k tomu, aby byl Lair ve střehu, jestliže předtím nebyl. Úsměv vybledl jako hodně stará fotografie, která prostě byla moc dlouho na sluníčku. Hůlku sebou pochopitelně měl, v kapse kalhot, ale… Pokud šlo o kouzelnické přestřelky, nevěřil si. To nebylo nic pro něj, a pokud z toho šlo jen trochu vycouvat, byl pro to všemi deseti. Celá situace navíc zaváněla (obrazně i doslova) malérem, který jako by říkal, že stačí nevhodně řečená věta, slovo a bude konec. Tohle bylo ale zatraceně ošklivé. Na druhou stranu… To bylo to riziko, se kterým musel počítat. Pohybuje-li se člověk dlouho v temnotě, je dost dobře možné, že z jejích zákoutí se na vás přijdou podívat démoni. A on by byl zbabělec, kdyby se tomu nepostavil čelem. Takže se vnitřně zatvrdil. Ta krev, to množství znamenalo, že už mu nepomůže, ne že by něco takového plánoval. Živí lidé se zachraňují snadněji. Ale ona tu podle všeho pracuje… A zná se s nimi.
„Možná.“ Ozval se bez jakýchkoli vedlejších emocí. „Nicméně obchody se nejlépe domlouvají v obchodě nebo při kávě. Na Příčné je jedna pěkná kavárna… smím vás pozvat slečno…?“ Tázavý tón. Kavárny si všiml dneska ráno, to ještě bylo zavřeno. Účel byl jednoduchý dostat sebe (to jako hlavně ano?) a ženu z pochybné ulice na denní světlo, přeci jen, už by mohli mít otevřeno. A ať už vedla obchod s čímkoli, nehodlal ji nechat samotnou v přítomnosti těch dvou, protože krev, zápach a mrtvola, nedělají moc dobrý dojem. Odolal pokušení se podívat na ženu, přestože to byla slušnost, když s ní mluvil, spíše upíral střídavý pohled na ty dva, co se vynořili ze dveří vedle.

_________________

Dál ve své ruce svírala ten ukořištěný letáček a čekala, co z muže vypadne. Nevypadal jako někdo, kdo na takové místo patří. To spíš on byl v jejích očích ten, kdo zabloudil a teď marně hledal cestu zpátky. "Snad jste si svou cestu zpátky neznačil tímhle," vypustila ze svých úst posměšná slova, se kterými pozvedla ruku a lístek sevřela mezi ukazovákem a palcem, jako by se jednalo o něco velice nechutného a odporného. Jenže žádného vysvětlení se jí nakonec nedostalo, neboť se brzy ve dveřích vedlejšího domu zjevily dvě osoby, jí velice známé, a tak se ani nemusela obtěžovat s otáčením hlavy. Moc dobře znala jejich hlasy, navíc tu před sebou měla někoho, kdo sem viditelně nezapadal, a tak bylo na místě, že jej teď nespouštěla z očí. Zvláště, když se zatím ani nepodělil o tu skutečnost, co tu pohledává. "Dobré ráno," pozdravila nakonec a až v tu chvíli hlavu pomalu natočila ke dveřím. Mohla za to ona zvědavost, ale i ten nepříjemný zápach, který se ze dveří domu linul. Nebylo to nic příjemného, proto se jen těžko mohla bránit nutkání nakrčit nos. Možná by to bylo skutečně dobré ráno, kdybych zjistila, co tu pohledává on, pomyslela si, ale zatím svá slova taktně nepronášela. Proč nedat šanci té ovečce se bránit? Stejně mu to moc dlouho nevydrží. Už teď, zdá se, viděl až příliš, což se nedalo přejít zrovna lehce a i ona si moc dobře uvědomovala, že po tomhle ten chlápek bratrům Gallům určitě neuteče. "Ano, mám tam namířeno, práce je stále dost, však to sám moc dobře víte," promluvila směrem k Sincerovi, kterému věnovala i drobnější úsměv. Jarenova otázka ji však donutila hlavu obrátit zpátky k tomu muži, Lairovi. "Možná," odtušila k muži. "Nicméně ještě nic zjednáno nemáme," zakončila svá slova, aby i Sincere s Jarenem měli jasno. Nehodlala se stavět na stranu někoho cizího, neznámého. Na to vážně srdce neměla a zrovna v té chvíli u ní rozhodovala právě loajalita. V tu chvíli nebylo na místě bránit cizího člověka, kterého viděla poprvé, protože i ten by se o to, co viděl v této zapadlé uličce, mohl podělit s těmi, kteří o tom neměli mít nejmenšího tušení. A Wilhelmine Prattová navíc nebyla osoba, která by se nechala lehce unést sympatiemi nebo jakýmkoliv nevhodným citem.
Jisté ohrožení tu bylo, i když muž vypadal spíše jako zatoulané štěně.

_________________

Bratři Gallovi

Oba muži, vysocí a černovlasí vypadali maximálně klidně, ačkoli v duchu velmi dobře věděli, že se toho chlapa budou muset zbavit, pokud se z něho zázračně nevyklube Prattové snoubenec nebo rodinný příslušník.
"Obávám se, že jste na špatném místě, abyste mohl zvát ženy do kaváren," ozval se se založenými rukami docela přivlastňovacím tónem Sincere a dlouze pohlédl bloňdákovi do očí, ať s ním si ani náhodou nezahrává. Samozřejmě na slečnu Prattovou neměl žádné právo, každopádně si ho už brzo hodlal nárokovat. Vlastně už od chvíle, když se s ní potkal v té kavárně to měl v plánu.
Jaren se tomu pobaveně ušklíbl, když navíc Wilhelmina potvrdila, že muž s ní nemá nic společného, dokonce ani ten obchod, pozornost obou mužů o něco víc stoupla a Jaren se na Sincera přes rameno tázavě podíval.
"Co jste zač?" zeptal se potom a přešel k němu blíž, protože letáčky, které měl u sebe a které bily do očí po celé temné ulici, zkrátka nemohl nechat bez povšimnutí. "A tohle..." vytrhl mu jeden letáček z ruky/kapsy a se zúženými oči se na něho podíval. "má znamenat co?" vyptával se dál mladší Gall a přešel pomalu k Sincerovi, aby mu leták předal.
"Pán je zbožný?" zeptal se udiveně Sincere s pozvednutým obočím a zamyšleně si muže prohlédl. Docela se divil, že ho tu někdo nechytil už dřív, pokud zamořoval Obrtlou tímhle svinstvem. Každopádně s tou souvislostí ho napadla jedna myšlenka, která byla částečně spjatá i s tím tělem uvnitř jeho laboratoře, ale neměl, jak si ověřit, že to Jarena napadlo taky, tak si lístek zatím nechal v rukách a čekal, jak se ten chlap představí a co všechno řekne.
Wilhelmina byla určitě taky zvědavá, co tu pohledává a protože měla možná stejné podezření jako oni dva, donutili se na chvilku mlčet a pouze se do týpka provrtávat pohledem. Ani se nesnažili ho obklíčit, nebo něco takového, Jaren měl v saku hned hůlku.

_________________

Lair se nenamáhal vysvětlovat, co přesně tu dělá, ono šlo hlavně o to, že se ho žena nezeptala přímo. Proč by měl něco vysvětlovat, když měl stejné právo chodit po ulici jako kdokoli jiný? Na vteřinku se usmál. „Nejsem Jeníček, abych si značil cestu.“ Jeníček a Mařenka si cestu značili drobečky. On něco takového nepotřeboval, minimálně jednou už na Obrté byl a tak mu nedělalo problém se zde zorientovat. Sem tam sice přibyl nějaký ten krámek navíc, ale to nebylo důležité. Důležitější bylo se umět odsud dostat. Pokud možno v celku ne na kousky a s normální myslí.
Jak se zdálo, žena tu vážně pracovala a lehké povolání mohl vyloučit. Už jen ze způsobu jakým jednala, tónem řeči. Příliš elegantní. Muselo jít o něco jiného. A jeho narážku nepochopila. Tím tázavým tónem se jí neptal jen na to, jestli je ochotná opustit šero Obrtlé, ale zároveň se í ptal i na její jméno. Protože ten s tou krví na zástěře ženu oslovil jako Wilhelminu. Jenže tohle je křestní jméno a oni se znali. On sám jí stěží mohl tykat.
„Naopak. Tohle je to správné místo.“ Odtušil mnohoznačně ještě předtím, než mu stačilo dojít, že provokovat zrovna Sincere Galla není ten úplně nejlepší nápad. Jenže Lair věděl, že kávou by to začalo a také všehovšudy i skončilo, protože on více nemohl, na rozdíl od řezníka naproti. Navíc pokud by kávou začal rozhovor, který by někomu pomohl najít cestu, a tím se nemyslí přímo slečna Prattová, ale kdokoli, pak tohle bylo to správné místo. Světlo by mělo být všude.
Ve chvíli kdy se mladší z mužů dal do pohybu, byl Lair ve střehu. Tak hlavně stačila chvilka a měl by v ruce hůlku. Ale prozatím se nic nedělo a on měl pocit, že prokázat se hůlkou a udělat nějaký rychlejší pohyb by bylo to poslední, co by asi tak zhruba udělal. Pokud k dvojici děsivých mužů budeme počítat i ženu, byli tři. A jediná pojistka, kterou měl, bylo, že bratři čekali na jeho večerní sovu. Nikdy nezapomněl pokud šlo o pojistku (ostatně přísná sova dloubající ho předloktí to ani nedopustila), takže kdyby náhodou ano… No ale i tak by mu to pak asi jako mohlo být jedno.
S klidem, alespoň předstíraným, sledoval, jak muž sebral jeden z lístečků, spíše ze zdi než jemu z kapsy. Lair neměl žádný v ruce a zbytek jich byl pečlivě schovaný v tašce. Počkal, až jej muž přeletí pohledem. "Misie." Dostalo se kratičké vysvětlení. Stydět se za obsah? Ale kdeže. On to nepsal.
„Palmer.“ Představil se kratičce. „Lair Palmer, ale klidně také otec Lair chcete-li.“ Ten dovětek dodal zcela automaticky, protože tak byl zvyklý. A ne, vůbec ho nenapadl ten starý vtip, který říká… všechny děti mi říkají otče, ale moje vlastní mi říkají strejdo. Protože on nikdy děti mít nebude. Bohužel či spíše bohudík, nebyl by dobrý otec. Navíc takhle jim vlastně odpověděl na otázku a snad jako by přidal i varování. Zaútočit na kněze je skoro jako prolít krev v chrámu. Neodpustitelné. I když dost dobře možná, že jim to je jedno… Sledoval, jak mladší předal tomu v zástěře letáček, přestože si pro nějaký jiný ten starší mohl dojít sám. Ti dva si byli podobní, snad i výrazem tváře a držením těla.
„Pochopitelně.“ Odvětil kratičce a snad i víc narovnal záda. „Bezbožný kněz to je…“ Rozmluvil se, ale vzápětí se na prudce zarazil a zamrkal očima. „Jistě, je to možné, nevylučuje se to, ale když už nic jiného je to nevhodné.“ Dodal nakonec pokud možno co nejvíce takticky. Nemožné to nebylo.
„Smím i já vědět, s kým mluvím?“ Zeptal se poněkud škrobeně, protože skutečně nevěděl, jak se by zeptal. Zvlášť v takovéto situaci. Zvlášť tady.

_________________

Laira celou tu dobu sledovala značně nedůvěřivě, proto by jej někdo jen stěží mohl považovat za nějakého blízkého příbuzného nebo snad snoubence, kterého dosud neměla a pravda, ani po nikom zatím nebažila. Nad pozváním tedy jen mohla povytáhnout obočí, protože to nebylo zrovna dvakrát na místě. Rozhodně necítila potřebu s tímhle chlápkem - snad knězem? - někam jít. Své zákazníky si sháněla jinak a takhle to spíš vypadalo, že se odsud chlápek snaží nějak vyklouznout. To by mu možná prošlo... kdyby byl ovšem někdo jiný. Takhle tu nebyla ta potřeba vztáhnout ruku a zachránit ho. Čenichal tu... možná s dobrým úmyslem, ale viděl toho až příliš a ona si nemohla dovolit ohrozit Gallovi. Asi proto se nad Sincerovými slovy ušklíbla a pohled opět stočila k tomu cizákovi. Jenže ten se evidentně nebál dostatečně, neboť nadále hrál svou hru. To bylo překvapující, vážně věřil tomu, co kázal. Bylo to směšné, ale zároveň na tom i něco bylo. "Velice originální," utrousila s úšklebkem, načež se tělem obrátila více i ke dvěma bratrům. Při jejich rozhovoru se držela spíše zpátky, v tichosti, aniž by se jakkoliv zapojovala. Sincere s Jarenem pokládali otázky, které napadali i ji, a tak nebylo třeba se do toho míchat. Stačilo jen hledět a naslouchat, vyčkat si, co přijde. Možná ještě mohla stáhnout ruku po hůlce, ale bylo jich tu víc a ona necítila potřebu se bránit. Palmer. Když vyslovil to jméno, zamyslela se nad ním, snad jakoby pátrala ve své hlavě, jestli se už někdy s někým takovým mohla setkat. Spíš ne, určitě ne. Nebo tu možná nebyla v době, kdy tu slídil on. "Chodíváte sem často?" otázala se náhle, bez nějakého varování. Ale zkrátka také měla jisté dotazy, na které chtěla mít odpověď. "Takže chápu dobře, pane Palmere, že doufáte, že když rozdáte těchto pár papírů, spasíte tak těch několik oveček? To mi zní neskutečně naivně," pronesla s odfrknutím, načež si pohledem přeměřila jak oba dva bratry, tak i samotného Laira. "Kdo jsme my? No, nejspíše ti, které se vám asi nepodaří obrátit k vaší... víře." Mluvila chladně a odměřeně, tak jako vždy. Jen teď se do jejích slov přidalo i cosi jako posměšek.

| +

Mimo herně:
Moc, moc, moc se omlouvám! Doufala jsem, že budu moci psát alespoň z mobilu, ale prd. .(

_________________

Bratři Gallovi

"Jeníček?" zopakoval po tom neznámém chlápkovi s posměchem Jaren a podíval se směrem k Sincerovi, kterému to přirovnání připadalo také vtipné a zlehka se nad tím pod svým knírem pousmál, zatímco měl ruce založené na prsou.
"Máte pravdu, tohle totiž není pohádka," ozval se potom lékouzelník a jeho mladší bratr ho okamžitě, až s trochu děsivou návazností na tu myšlenku, doplnil. "Takže to nemusí mít dobrý konec," zašklebil se Jaren a rozhlédl se po temné ulici, protože chtěl vidět, kde všude Liar stačil zastrkat a připnout své lístečky. Sice těm informacím moc nerozuměl a připadalo mu to naprosto směšné, protože Gallovi pochopitelně vyznávali typickou anglikánskou církev.
Nezatvářili se ani moc překvapeně, když se Liar představil. "Musíte mít za sebou opravdu velké božstvo, když jste našel odvahu vydat se sem..."
"Sám..."
Doplňovali se, aniž by se na sebe museli dívat a oba se šklebili nad naivností toho chlápka, který věřil v nějakého toho svého boha, kterého by Sincere i Jaren dokázali ve zlomku vteřiny vyvrátit, protože kdyby vzali Liara pod krkem, žádný bůžek by ho zachránit nepřišel.
Urazit Jarena, či Sincera bylo většinou těžké, protože to oni měli ve zvyku urážet ostatní lidi, ale když dal někdo najevo, že neví, co jsou ti dva zač, dokázalo jim to náležitě hnout žlučí. Sincera to popudilo dokonce natolik, že se odlepil od futer, tím pohybem se otevřely dveře dokořán a smrad z pitevny se vyvalil na ulici v plné své síle, a vydal se směrem k Liarovi, aby k němu zdvořilostně napřáhl pravou ruku. Že byla očividně od krve mrtvého člověka, absolutně neřešil. "Sincere Gall, otče, a tohle je můj mladší bratr Jaren," ukázal potom na Jarena.
Oba museli souhlasit se slovy slečny Prattové. Sincere se mezitím vrátil do dveří, které opět přivřel, a chvíli pozorně poslouchal Wilhelminu.
"To určitě nepodaří. Ale možná byste se mohl vykoupit, pokud chcete zůstat naživu. A dostat druhou šanci, v níž byste se sám se zbožnýma papírkama na Obrtlou ulici určitě vydávat neměl," přimhouřil Jaren oči a prohlédl si ho, než pokračoval, "potřebujeme faráře na pohřeb. Dnes večer. Buď půjdete dobrovolně, nebo vás donutíme. Takže?" zvedl obočí a Sincere se mezitím otočil ve dveřích.
"Tak já to jdu dodělat, aby to bylo hotový," otřel si Sincere ruce do své zástěry a zmizel v útrobách domu, aby tělo připravil na pohřeb. Jaren, ať už odpověď byla jakákoli, se o Liara postaral a domluvil s ním podrobnosti. (Samozřejmě, kdyby nesouhlasil, byl by nucen ho omráčit, ale k tomu snad nedošlo.) A potom se laskavě rozloučil se slečnou Prattovou. Musel ještě rozeslat poštu rodině, aby s večerem počítali a nakonec zmizel někde v postranní uličce...
>>
Mimo herně:
Pardón, že je posílám pryč, ale poslední dny už nebudu tak stíhat. :-)

_________________

Lair se přesně k tomuhle nechtěl dostat. Dvojice mužů, s velikou pravděpodobností příbuzných, si kradla slova z úst a báječně se doplňovala. Tak až to bylo skoro děsivé. Navíc všeho všudy, jemu mohlo být vlastně jedno, jestli mu kletbu někdo vpálí do obličeje tady nebo někde jinde, protože se vlastně celé léto pohyboval po Příčné a všechny letáčky měly na zadní stránce informace. Takové věci jak ho kontaktovat a kde. V pronajatém kostele kde býval v úterý a čtvrtek odpoledne, sobota dopoledne ve zpovědnici. Takže překonal touhu se namístě přemístit a jen očima sledoval slovní tenis těch dvou. A těžký pocit v žaludku, takový ten uzel se snad ještě zvětšil. Jenže řád byl fakt vymývárna mozků na některé věci a tak jako byl háklivý na některá slova na tu poslední s jistou trpělivostí oběma mužům vysvětlil, že… „Já přeci nejsem sám.“ V hlase mu zaznělo přesvědčení, které sám necítil a snad si tak i paradoxně dodal odvahy, která mizela. On je přeci s každým. Nikdo nikdy není sám. Myšlenky obou bratrů se skoro, ne téměř na to byli příliš dobří, ale zčásti ano, daly číst z obličeje a temnota ulice jejich úmysly jen podtrhovala. Jenže on nepotřeboval od svého Boha zachránit. Každý přeci ví, že správný křesťan se nemusí bát smrti. On přeci smrt překonal, smrt jsou přeci jen něco jako dveře… Takže nůž na krk… jaká je to vlastně výhružka, když se nebojíte zahodit svůj vlastní život?
Jenže to se dostáváme k jádru pudla. Lair byl věřící, ale ne natolik, aby zahodil svůj život jen tak. Dobře, Obrtlá bez jištění, to skutečně asi nebyl ten úplně nejlepší nápad, jaký mohli jeho představení dostat, ale nevadí. Byl věřícím částečně. Život mohl být jakýkoli, ale většinou byl hezký.
„Proč se ptáte?“ Zeptal se váhavě, protože to byla jeho věc jak často na Obrtlou chodí. Ale podle světlého oblečení, chování a všeho si mohla sama (a také už se tak stalo) odůvodnit, že moc často ne. „Už je to dlouho, co jsem tu byl.“ Naznačil, že sem jednou nebo dvakrát zavítal, ale dál to nerozvedl. Možná, že slíznul nějakou kyselou poznámku o tom, že kdyby sem chodil častěji, věděl by, jak se věci mají. Nebo by už dávno nebyl živ. Ale to máte fuk, až se odstěhuje na slunnou Havaj, tak bude život hezčí. Žádné tmavé uličky, čím větší vzdálenost od řádu, tím lépe. Ale aniž by to tušil nebo zamýšlel, urazil bratry Gallovi. Lair byl v cizině příliš dlouho a jestliže Jarena nebo Sincera nepotkal už předtím někde, pak po škole k tomu také neměl příležitost. A v Americe se o dění doma nezajímal vůbec nebo jen minimálně.
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“ Zamumlal v odpověď otřepanou frázi a slečně Prattové věnoval posmutnělý úsměv. „Stačí naznačit směr.“ Dodal. „Zbytek je na nich.“ Copak musel někoho přivádět k víře? Nemusel. Žili jí všichni, ať už vědomě nebo ne. Všichni přeci slavili Vánoce, Velikonoce. A když byli v úzkých, koho lidé volali? Jenže na kázání a rozhovor zde nebyl čas. Otevřené dveře a smrad, doslova to nebylo nic jiného, způsobily, že pobledl o pár odstínů. To bylo něco šíleného, šílenější, když si uvědomíme, že v tomhle oba před chvílí byli a očividně pracovali. Lair byl odjakživa zvědavá osoba a to až nezdravým způsobem, ale tady jeho představivost rázně zatáhla závěsy. Jeho jediné myšlenky se teď točily kolem dvou věcí. Tou první bylo, že se nesmí složit a druhou bylo, že by teď vážně daleko raději seděl někde v zatuchlým řádovým archivu a četl Augustina (což je mimochodem sebevražda pro každého kdo to zkusí).
Na jejich představení jen kývl, bratři Gallové se rozhodně nedočkali otřepané fráze „rád vás poznávám“, protože tak nějak lhát by jakože neměl a pak se bál, že kdyby otevřel ústa, taky by to taky nemuselo dopadnout dobře. Ona je márnice a márnice. Tohle bylo šílené. Ruku Sincera Galla sevřel jako ve snu, protože byla od krve, byla od krve…! A odmítnout prakticky vlastně ani nemohl. Pohled do očí toho člověk stačil. Byla v nich černota. Lair dbal na pevnější stisk ruky, to ostatně byla slušnost, ale v okamžiku, kdy se od něj starší z mužů odvrátil jako by jeho zrak přitáhla jeho vlastní ruka. Krev schne rychle. Bylo dost dobře možné, že se nezamazal. Ale i tak to bylo něco, co by si rád z paměti vymazal.
„Co? Jasně… jsou to letáčky.“ Zaprotestoval mírně mimózně, protože prostě musel. Dalo se to jako lísteček přeložit a dát do škvíry pode dveřmi a tak, ale zároveň se to dalo i vylepit a vypadalo to jako plakát a… Faráře na pohřeb. Nemusel být génius na to, aby mu nedošlo, koho chtějí dostat pod zem. To tělo co tak strašlivě… co jiného totiž takto zapáchá? „Z úcty k nebožtíkovi ano.“ Hlesl pouze a věnoval Jarenovi Gallovi pohled prázdných očí. Lair Palmer nebyl hrdina. A pokud slyšel správně… No jak už bylo řečeno, jemu se umírat nechtělo. Fakt ne. „Budu muset dát vědět svému představenému a… určitě by s tím souhlasil…? Jsme jen malé Společenství…“ Zazněly jednotlivě problémy, které se daly vyřešit a nezabralo to ani moc času. Zbytek věcí kde, co a další věci dohodnout, to skutečně netrvalo moc dlouho. „Stačilo se jen zeptat.“ Zaznělo pak mírně vyčítavě. Nemuselo to být podložené výhružkou.
„Na shledanou… slečno.“ Zaznělo z úst Palmera, když bylo vše důležité a podstatné vyřešeno. Stále neznal její příjmení a v rámci společenských pravidel si jí nedovolil tykat. Byla jen strašlivá škoda, že neviděl její obchod, kdyby se tak stalo asi by jak slečna Prattová, tak Gallové nestačili zírat. Lair miloval lektvary. Rád vařil. Byla v tom mírná fascinace a nadšení pětiletého dítěte, které nechápe, že když se tohle a tohle smíchá, že to bouchne… Možná, že by ho pak sama smetla nějakým kouzlem až by se jí na něco vtipného zeptal.
Na Příčnou se doklopýtal jako ve snu. Minul opilce, u kterého se znovu přesvědčil, že dýchá a pokračoval na cestě ke světu. V hostinci na něho vyčítavě čekal Ondra. Lair mu jen připevnil vysvětlující dopis a sovu poslal za Danielem. Pak se Lair naložil do vany. Oblečení v ní pak vypral. Po snídani to celé vypral v pračce a dal si další koupel, protože ten pach jakoby stále… A to ani nemluvíme o krvavé ruce. Nebylo to poprvé, co kdy měl na rukou krev (a tohle zní jako vážně blbě), ale většinou to byla jeho vlastní (zlomený nos) anebo byl ten druhý naživu. To se tady čekat nedalo.
Večer oblékl vše nezbytné, aby se dal jednoznačně poznat jeho úřad, ale navíc připojil i řádový odznak na rameno. Dlouhé vlasy stáhnul do koňského ohonu. Obřad se pak nesl v poněkud duchovnějším rázu, než jak se možná čekalo, ale jinak bylo vše, jak si bratři Gallové přáli. No a další den se věnoval prohlížení letáků, novin... Sháněl práci, v podstatě jakoukoli, ale alespoň trošku slušnou, aby nemusel bydlet v Kotli a počítat drobné na oběd. Mimo jiné mu padl inzerát na profesora v Bradavicích (tři jídla denně plus plat chápeme, že?), ale to jako vážně ne. Vždyť by ho děcka sežrali zaživa.

>>

_________________

Mezi existencemi v oné nevalně známé části kouzelnického Londýna se proplétala pohyby kočkovitou šelmu připomínající ženská postava, které zpod kápě, stažené téměř k očím spíš za účelem ochrany před deštěm splývaly několikeré prameny ohnivých vlasů. Těžko říct, zda ta postava, krytá černým pláštěm s kapucí, v Obrtlé ulici někoho přímo hledala, mířila na setkání nebo naopak už odcházela z nějakého pryč. Vysoké podpatky jejích bot klapaly i do zvuků deště, a ona se na pohled zdála mířit k jasnému cíli.
Byla jsem to já, a víte co? Nemířila jsem už absolutně nikam. Díky pomoci nejmenovaného soudruha jsem měla přístup tam, kam jsem chtěla, a pomalu jsem se dostávala tam, kde jsem chtěla být. Dnes, jako už ostatně nějakou dobu od chvíle, kdy jsme se s Gerasimem Dragomirovem, řekněme maličko víc sblížili, a já se dostala až k některým ze Smrtijedů, jsem se se svým soudruhem učitelem zas tak často nevídala. I když za to zřejmě mohl i fakt, že jsem necítila nějakou extra velkou potřebu ho cíleně vyhledávat mimo školní rok. Ne, když tu byla spousta jiných přátel, mezi něž jsem začínala vlastně docela dobře patřit. Ne, že bych Geryho zase odstřihla úplně. Pořád byl zatraceně pěknej chlap, a mohl se hodit, navíc jsme si ve spoustě věcech rozuměli, ale nebyla jsem hloupoučká zamilovaná školačka, ostatně, kdo ví, třeba jsem chtěla mířit ještě výš než mezi Dragomirovce... Tak či tak, dnes jsem byla v Obrtlé proto, poněvadž pro mě měli Smrtijedi úkol. Sama jsem tomu říkala zasvěcení, a věřila jsem, že když se osvědčím, třeba mě konečně nechají vidět i jeho. Jistě, bylo přirozené, že mě k vůdci nepustili. Ale taky jsem tušila, že to už je na spadnutí, a nemohla jsem se toho dočkat. A že bych si snad lorda Voldemorta nějak idealizovala? Ale prosím vás. To ani náhodou. Pisatelčino pochechtávání při tomto prohlášení prosím pěkně přejděme jako neexistující, a následujme mne po kočičích hlavách dláždění na Obrtlé, klapající podpatky a cestu deštěm, kterou jsem nehodlala zakončit na žádném určitém místě...

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, nicméně na Obrtlé jsem naprosto schválně, poněvadž zde se obvykle objevují jen určité typy lidí. Jako třeba Voldemort Fantomas ♥ A déšť přijímám tímto za svůj, neb se mi hodí xD

_________________

Ku klepaniu podpätkov sa čoskoro pridal ešte jeden pomerne výrazný zvuk: rana, ktorá dala jasne najavo, že sa do tejto škaredé ulice niekto premiestnil. A kto že to bol, to zase dali jasne najavo následujúce slová. Nie, nebol to Fantomasov smiech, prepáč.
„Jáj, tiež som si mohol vziať dáždnik, ja somár.“
Prečo bol Štupel, inžinier Štupel (!) na Obrtlej, to je zložitejšie. Rozhodne tedy neprišiel preto, aby tam zmokol, čiže rýchlo skočil pod najbližší odkvap, poobzeral sa po okolí a bol pri tom stále strašlivo škaredý. Nech sa pozrel kamkoľvek, nevidel nikde ani stopy po svojom kontakte – istej ježibabe, ktorej sľúbil vypočítať isté citlivé, zložité a dosť možno zakázané rovnice o dvoch neznámych. Baba to potrebovala na nejaký projekt, on zasa potreboval peniaze, bol to jednoducho obojstranne výhodný obchod a koho zaujímali nejaké ďalšie detaily, ako že okrem výpočtov bude potrebovať ešte srdce neviniatka a ďalšie somariny. Štupla tedy rozhodne nie.
Potom zrazu zbadal niekoho, kto vypadol celkom nádejne. Vysoká, ryšavé vlasy, kapucne... lenže kapucňu tú nosila každá druhá a on potreboval mať istotu. Jednoducho teda počkal, až bude tá osoba prechádzať okolo, a v tej chvíli sa čo najnenápadnejšie vyklonil z tieňa a relativného sucha.
„Čest práci!“ pozdravil, spiklenecky mrkol a čakal, čo ona na to. Iste, asi sa ho zľakla, pretože bol škaredý a teraz aj trochu navlhnutý, takže začínal smrdieť, ale ak išlo o jeho kontakt, tak to určite pochopí a všetko bude v poriadku. A ak to je len nejaká náhodná tetka, tak z toho holt nejako vykorčuľuje.

_________________

Ozvalo se zahučení, prásknutí a kdesi bouchly saze. Totiž aby bylo jasno o uličky Obrtlé byl skutečně zájem. Nicméně v nebelvírově případě to byl zájem nechtěný. Tak hlavně, on dneska měl schůzku s Kath. Takže všechno bylo vybrané s velikou pečlivostí. Černá košile, modré kraťasy a taška přehozená jen tak přes rameno. S Kath se domluvil, že se sejdou a že mu ve výběru sovy tak trošku pomůže, protože co se jeho samotného týkalo, vzal by první (sovu), která by na něj mrkla asi tak. Ale pak Kath plánoval pozvat třeba na horkou čokoládu. Kdyby bylo lepší počasí tak na zmrzlinu, ale takhle… Deštník i s hůlkou měl prozatím v tašce.
Takže se vrátíme k tomu prásknutí. Billy si byl jistý, skoro určitě, že řekl „Příčná“. Jenže je dost dobře možné, že když přitom kýchl, tak mu bylo špatně rozumět. Nebo to taky byla porucha v letaxové síti. Což se moc často nestávalo, ale co když někde něco nějaký chytrý překopl? Stát se to mohlo. Nu každopádně vinou osudu nebo vinou svojí, na tom už tolik nesejde, se Billy ocitl na Obrtlé místo Příčné a v tu ránu byl špinavý jako prasátko. A pršelo na něj. Což si uvědomil, až ve chvíli kdy k sobě přišel. Protože abychom byli upřímní, na vteřinku (nebo to bylo delší jak vteřina?) se mu zatmělo před očima, to totiž byla ta rána, která byla slyšet. Nebelvír byl praštěný. Uhodil se do hlavy.
Přes ústa mu přejela nadávka, která se sem sice hodila, ale značila, že by se svým slovníkem měl něco dělat. Nemotorně se zvedl ze země a pokusil se oprášit (což se nepovedlo) a zcela instinktivně se schoval pod zdejší okap kde se opřel o zeď. A až tehdy, kdy již neležel na chladné zemi a v kaluži si začínal všímat, že je trochu někde… Přelétl ulici pátravým podezřívavým a snad možná i mírně vykuleným pohledem. Tady to neznal, fakt ne. Dokonce si prozatím ani nevšímal dvojice, která tu domlouvala obchody. Tmavé kouty byly všude. Postavy v pláštích. Všude pavučiny. Tohle místo bylo divné a bylo tu šero. Bude fajn, když odsud zmizí. Takže se znovu pátravě rozhlédl. Najít Příčnou by bylo fajn. Jenže… kudy? Zamrkal očima. Nemohl si pomoci, ale strašlivě se mu chtělo spát.

_________________