Jedna věc byla, že Romeo asi nebude úplně kluk jakože... jakože fakt chlap, chápeme. Na škále Flann až Fláva bude něco mezi, taková Ginger bych řekla. Druhá věc ale je, že zas TAK rozbitý mi nepřijde. Totiž, chodí s otcem do obchodů jako je tenhle, cožpak by sem nějaký nečistokrevný mudlomilský idiot páchl? S otcem? Čistokrevným otcem? Já prostě odmítám věřit tomu, že je Romeo úplně ztracený, ať si Darya říká, co chce. Hlava mi říká, že má pravdu, srdíčko mi říká, že nemá a všichni víme, že srdce je důvěryhodné jako bleskobrk, takže bych se měla vzpamatovat. "No, já bych v týmu být nemohla. Našim sportovci nevadí, ale já bych raději byla bystrozorka nebo tak něco, nejsem zrovna sportovní typ." pousměju se a chvíli bloudím pohledem po místnosti, skoro mám pocit, že jsem tam někde vyčučela otce - samozřejmě, že ne. Tak mě napadá, co když tam něco řeší jeho a můj otec spolu? Děsivé. Doufám, že si Romeův otec nenajal toho mého jako právníka, to by bylo fakt divné. "A já myslím, že by si byl skvělý kapitán. Jsou starší a tím pádem tam nebudou věčně." prohodím sebevědomě a hodím po Romeovi takový důležitý pohled, jakože ať kouká být jednou kapitánem, nebo budu fakt hodně moc zklamaná.
Tupé, naivní srdíčko se zatetelí radostí, když to vypadá, že se s Julií vůbec neviděl. To je skoro na oslavu! Samozřejmě mi bylo jasné od samého začátku, že Romea udržím ve správných kruzích, samozřejmě na tom mají podíl určitě i jeho rodiče, ale jsem si docela jistá, že kdyby mezi námi lepšími - čistokrevnými - nebyl někdo jako já, určitě by utíkal zase za žužlavou růženou. Třeba se raduju předčasně. "Já? Ne. Kromě večírků jsem byla sama, po tom roce mezi lidma jsem to už potřebovala." přiznám možná trochu zkroušeně, nicméně si můžeme všichni být jistí, že mě to vůbec nemrzí, a že se jedná čistě jen o včas zastavený pokus o manipulaci. "Ale to by mohla být zábava," přitakám na jeho návrh o vypuštění naložených žabiček do společenky. "Powell by ječel jako malá holka." dodám s rozpustilým zachichotáním a s nástupem vážnějšího tématu se na Romea nejistým pohledem zadívám a chvíli na něj jednnoduše upírám ledová očka, vypadajíc trochu jako anděl, kterému někdo právě zabodl dýku do srdce. Těžko říct proč, tohle je prostě můj výchozí výraz, když potřebuju vteřinku na promyšlení odpovědi. Tady můžu Romea úplně ztratit, nebo si ho víc získat, tohle bude vyžadovat trochu plánování a- Ne. Olšenková, ne. Hezky popravdě. Zraněný výraz se změní v lehce rozněžnělý, takový možná i rezignovaný. "Já ti nevím, Romeo. Já jsem zatím na straně ministerstva a je mi jasné, že jsem v tom sama, tak... se o tomhle nebavme, jo? Já se nechci zase celý rok hádat." zamrkám na kamaráda a přestanu na něj koukat. Vlastně se otočím a posunu se k dalšímu regálu, v případě, že by byl vážně zažraným mudlomile a už mě nikdy vidět nechtěl a i když do těhle míst Romeo vůbec nemířil, já jsem to stejně měla nějakou dobu na srdci, protože dříve či později by na politiku řeč přišla. Nechávajíc to takhle na Romeovi, jestli chce v konverzaci dál pokračovat nebo ne, strčím do staré, rozbité váhy, která hlasitě zavrže a spadne na porcelánovou panenku bez hlavičky. Leknutím nadskočím a přitáhnu si černý pléd blíže k sobě. Kruci. Tohle místo je příšerné, fakt.

Mimo herně:
Divnopost taky, je pozdě, sori :B

_________________

„Já myslím, že by ti famfrpál docela šel. Ukázala bys jim to,“ ušklíbl se Romča na Grušku vědoucně. Co na tom, že si o ní většina lidí ze školy myslela, že je to rozmazlená čistokrevná princezna? Ostatně Howells nechápal, co je na tom špatného, v podstatě, kolik kouzelníků by chtělo být čistokrevných a mít tolik peněz jako Olšenkovi, že. On sám měl Gri rád a nenechal se oblbnout přiblbými poznámkami a názory okolí – a že mu připadaly podivnější a podivnější. Jestli ho to léto s otcem něco naučilo (nebo jestli to jen přišlo samo i se začínající pubertou), bylo to častější přemýšlení. Zmijozel nebyl opožděný a celkem mu to pálilo, a poslední dobou začal mozek i zapínat. Proto mu už dávno došlo, že to, jak ignoroval Grušku, byla vážně chyba. Protože kde jinde sežene takovou kamarádku?
„Ale díky, že mi věříš,“rozšířil svůj úšklebek Romča následně do úsměvu. Jeho ego rostlo, jo, samozřejmě by mu kapitánství kolejního týmu vůbec nebylo proti srsti. Do tváře se mu začal navracet jeho obvyklý flegmaticky neutrální výraz, a souhlasně přikývl. „Jo, v Bradavicích je narváno,“ odtušil trochu nespokojeně. Někdy tam bylo narváno až moc. Třeba Powella tam mohlo být o 100% méně, minimálně. „Jo, a s rajčatovým džusem se může jít vycpat. To fakt stojí za úvahu,“ zazubil se Romča a pohlédl na naložené cosi v čemsi mnohem méně podezřívavě než předtím. Dobře, pořád to nevypadalo vábně, ani zdaleka, ale koneckonců, Powell by potřeboval něco vrátit. Protože ačkoli na něj byl Howells vždycky jako na psa, v podstatě mu nic neudělal. Možná letos přijde čas to změnit.
Každopádně, otravného spolužáka vypustil Romeo z hlavy, když uviděl Gruščin výraz. „Ne, já…“ začal rychle, ale Olšenková už mluvila dál. Howellsova pusa trochu povolila v pantech a vypadal trochu polekaně. Vůbec to nechtěl probírat takhle! U Merlinových starých kloubů, rozhodně se s ní nechtěl hádat, ona ho nepochopila! Nejradši by si malý Jonathan v tu chvíli namlátil pěstí do hlavy, že víc nepřemýšlel, než něco řekl. Chtěl tím jen říct, že jsou na stejné lodi, a teď to možná zase všechno zkazil!
„Ne, já se nechci hádat! Vážně ne. Hele, nejseš v tom sama, já jsem právě … právě jsem chtěl říct, že jsme na tom stejně, chápeš?“ Jako obvykle, když Romča trochu přepl do režimu nervozity, si začal rukou projíždět vlasy na týle. „Hej, nechci to zas… zkazit, fakt,“ dodal potom trochu tišeji a pousmál se. To „promiň“ už ale z pusy vytlačit nedokázal. Začal očima těkat kolem a přemítal, čeho se chytit. Možná to působilo trochu nuceně, ale bylo to tím, že se Romeo snažil. Nebo tím divným místem, kdo ví?
„Říkalas, že bys chtěla bejt bystrozorka? To je hustý. Super,“ zabruslil o pár vteřin dozadu, než byl tak blbej a začal vytahovat blbá témata.

| +

Mimo herně:
Opět podivný, ale aspoň už nám to tu jede, snaha byla

_________________

| +

"Powell..."

Skoro už jsem si myslela, že to máme mezi sebou s Romeem zase rozházené. Normálně by mě jeho následná reakce vůbec nepřekvapila,přeci jen logicky zájemo přátelství musí být oboustranný, jenže je to Romeo - TEN rozbitý Romeo, který zas tak očividně rozbitý není. Nečekala bych, že by zrovna on byl na stejné straně - to by Darka koukala! Navíc je celkem roztomilé, jak je nervózní, jako kdyby si vážně myslel, že bych mu mohla nějak ublížit, třeba zabít mazlíčka nebo tak. Tedy řekla bych, že se bojí, že mu něco udělám, jiný důvod pro nervozitu nevidím, z toho, co jsem načetla usuzuji, že bych tady měla být nervózní já, protože jsem holka a protože se kolem Romea motá víc slepic, než je žádoucí.
Nicméně přemýšlení stranou - překvapeně na něj zamrkám a ani se nesnážím ubránit z 99% upřímnému, nadšenému úsměvu - nemá smysl se tvářit, že se mi ulevilo, že je to mezi náma v pohodě. "Já jsem myslela, když se tak bavíš se všema a všichni tě mají rádi, tak..." agh, Olšenková, s tímhle bys fakt měla už přestat. Kruci. "Však víš. Darka pořád říká, že si rozbitý, že se nechováš jako čistokrevný." dodám tiše a úplně zapomenu na to, že bych ho v tomhle měla nechat chvíli pořádně podusit - tohle je fakt nebezpečné. Hlavně jak si tak projíždí pořád ty vlasy, skoro bych si diagnostikovala motýlky v břiše a něco, co by zkušení popsali jako soucit. Asi bych se ani neměla divit, konekonců jsem to byla já, kdo si tohle dovolil, viz ta pusa na závěrečné slavnosti, že. No nic, emoce stranou, v tuhle chvíli není asi nejlepší se tady červenat a podobně, hlavně proto, že ty žáby nás určitě vidí. Jako fakt věřím, že jsou živé, nemám snad vidiny. "Uhm," zamručím a přikývnu, vnitřně se neubráním jednomu 'aww, on poslouchal!'. "Protože matka i sestra jsou taky bystrozorky. I když bych řekla, že to je skoro stejně nebezpečné, jako famfrpál." vrátím se trochu dozadu pro změnu já a pohledem náhodou zabrousím mimo - vážně náhodou, I mean... je to Romeo, proč bych se měla dívat jinam, že. Někde vzadu zahlédnu svého otce, jak někam jde a mizí ve stínech, cestou mi ale nezapomene věnovat varovný pohled a dokonce se na vteřinku zastaví, aby Romeovi daroval vražedný pohled. Holt milej chlapík, no. Když jsem si jistá, že otec zase někam zmizel, vrátím pozornost k Romeovi poškrábu se na krku - trapné ticho, o tom jsem četla. Nic příjemného ani žádaného, ale jak ho prolomit? V jedné knize bylo, že nejlépe něčím úplně divným a mimo téma, v té dalši zase, že máme navázat na téma předešlé, tak já nevím, o trapném tichu jsem toho asi přečetla málo, abych mohla udělat nějaký závěr o tom, která cesta je nejlepší. "Víš," prolomím konečně ticho (počítá někdo, kolikrát se tu 'ticho' objevilo? haha) a protáhnu se kolem Romea, čistě jen proto, abych měla důvod k němu jít blíž, eh... logika není, mám pocit, že mi začíná ta věc s pubertou, protože se chovám naprosto stupidně. "Někdy mě otravuje, že se můžu jako já chovat jen před tebou a Daryou." přiznám tiše, nemajíc absolutně žádné ponětí, o čem to tu melu - nebo spíše proč. Ptal se Romeo? Ne. Chci vypadat jako nějaká přecitlivělá princeznička? Ne, tak mě rodiče nevychovávali. "Jenže jinak by mě ostatní mezi sebe nevzali už vůbec a být v Bradavicích bez nějakých kamarádů je velmi stupidní, není to ani trochu taktické a vlastně ve výsledku to dokonce může ublížit mým známkám - totiž, co já vím, kdy by se někdo rozhodl bojkotovat hodinu lektvarů nebo tak něco, chápeš, ne?" nadzdvihnu tázavě obočí a uhladím si jedem zapletený copek. Můj mozek vypadá být spokojený, protože tohle je pravá Gruška, ne tam nějaké citlivé děvčátko. Hodím po Romeovi důležitý pohled, jakože teď by fakt už měl něco říct. Já vím, že vážných témat tu bylo až až, nicméně já se tady jakože snažím kamarádovi svěřit, takže... shut up.
Je mi jasné, že s tímhle musím přestat, možná bych se měla přestat bavit s Romeem celkově. Proč? No protože když mu dojde, že ho mám ráda, akorát toho využije, protože jsem bez pochyb výhodný spojenec, ať už jde o cokoliv. Proč tak soudím? No tak jednak proto, že je to kluk, taky proto, že jsem to tak četla úplně všude a samozřejmě proto, že v našem světe 'má rád nemá rád' nehraje žádnou roli - všechno je buď výhodné, nebo nevýhodné, tečka. Je to smutné, ale dokud se držím v mezích, neměla bych se ničeho bát.

Mimo herně:
Ještě divnější, já se polepším, přísahám :B

_________________

Nelze slovy výstižně ani přesně vyjádřit, jak moc byl Romča rád, když spatřil na Gruščině tváři ten úžasný, úžasný úsměv. Protože se užíral strachem o jejich přátelství už docela dlouho – pořád přemítal nad tím, jestli už ho nezničil úplně, ačkoli se snažil. Netušil, že se teď dozví, proč o něm jeho kamarádka Olšenková měla kdy pochybnosti. Mohl tušit, že informace pochází ze stejného zdroje jako ty, kvůli kterým ho podezřívala ohledně Julie – Udinová zase mluvila! Stephanie u něj měla vroubek, a to pořádný, protože Romča netušil, co jí udělal, ale začínal mít pocit, že ho potápí. Co hůř, před Gruškou.
„Já bych neřekl, že mě všichni mají rádi,“ odvětil Romča, ale potom se jeho obvyklý zpola veselý úšklebek proměnil v nefalšovaný úsměv. Opravdu vzácná chvíle. „Tak ať si Darya říká co chce, nejsem rozbitej. Nevim, jaký má na chování se jako čistokrevný měřítka, ale já jsem v pohodě. A jsem rád, že… už to víš,“ protože na tom mu teď záleželo. Když nastupoval do prváku, toužil jen po tom mít pravé kamarády, a Gruška tohle přání prostě ztělesňovala. A protože měl Howells svou přirozenou hrdost, víc se nehodlal emočně projevovat nebo hroutit. Tušil, že tohle zrovna Gri chápe.
„Je to hustý. Zkus letos chodit do soubojovýho klubu, loni to bylo fajn a asi by se to hodilo,“ projevil Romča zájem o Gruščiny kariérní plány. „Já jsem moc nepřemejšlel, co chci dělat, ale určitě ne sedět někde za stolem,“ ušklíbl se. Ne, ne, to by asi nepřežil. A už vůbec ne být nějaký papírující úředníček, mohl jen být rád, že pro čistokrevného dědice v kouzelnickém světě existovala paleta zajímavých profesí. Zajímavé muselo být i třeba provozovat tenhle obchod, koneckonců, ale zrovna tohle by z okruhu možných variant Jonathan rychle a rád vyloučil.
Bylo to zvláštní, jak se jejich náhodné setkání na tak divném místě mohlo proměnit ve vzájemně emocionálně nabitou konverzaci. Romča si ale mohl minimálně logicky odvodit, že může být jen rád, že se mu všechno vyjasnilo. A že se „vyjasnilo“ i jeho přátelství se slečnou Agrippinou. Takhle kdyby jí někdy řekl nahlas, jistojistě by to nebylo úplně košér pro obě strany. „Jo, to chápu. Některý lidi jsou strašně omezený, maj předsudky,“ ano, něco, co on osobně pochopit vůbec nemohl. „Ale my držíme při sobě, hm? Já osobně kašlu na to, co si kdo myslí, třeba Powell mě vůbec nes – netrápí,“ řekl Romča, jako by byl hrozně nad věcí. Ale byla pravda, že teď se Gruška chovala trochu víc, jak ji znal. Trochu ho začínalo znervózňovat, jak byla naměkko, protože to mu k ní zkrátka nesedělo. No, a pak taky mu nebylo docela jedno, co si o něm kdo myslí, ale bylo celkem fajn, když to ostatní nevěděli.
Potom asi kvůli tomu, že to jeho pisatelka zazdila, začal Romča mluvit tak nějak o všem možném, o čem by jinak Grušce napsal v dopise a tak. Pokud do té doby nemusela odejít Olšenková, Jonathan Howells sám se opět vynořil v obchodě. Synovu kamarádku si změřil pohledem a kývl na pozdrav, načež Romea pobídnul, aby šel, že ještě musí něco zařídit. Romeo se náležitě rozloučil a jako úplně poslední věnoval Grušce takový sladký pubertální úsměv, který ještě úplně nacvičený neměl, ale kdo ví, tak špatně to nevypadalo. A potom vyrazil dál na otcovy pochůzky, kdy měl dost času na to, aby se mu dnešní rozhovor rozležel v hlavě, a že z něj měl dobrý pocit.

>>>

_________________

| +

"Powell..."

>>>

Proč přesně jsem zamířila sem, je záhadou. Teda jako úplná záhada to není, já fakt nutně potřebuju něco nakoupit. Nevím co, ale prostě jsem měla chuť si takhle o prázdninách nakoupit něco u Bobra a Burky. Zamířím tedy do kríkykrámku. Vzhledem k tomu, že na mě včera z výlohy promlouvaly černé lodičky, musela jsem zbytek outfitu doladit do takového toho kostýmkovitého stylu. Černá sukně do pasu je dlouhá těsně nad kolena a do ní je zastrčená obbyčejná, bílá košile s krátkým rukávem. Na podpatcích příliš chodit neumím, ale to není vidět, protože na sobě mám mimo jiné i po zem dlouhý, černý plášť. A takovou tu kapuci mám přehozenou přes hlavu, ne proto že bych nechtěla, aby mě někdo viděl, spíše proto, že se mi to zdá strašně cool. Vejdu dovnitř, chvíli naslouchám klapotu podpatků a pak zamířím k regálům.
Naposledy jsem tu byla kdy, minulý rok? Předminulý? Už jsem zapomněla, jak super krípy věci tady mají. Nakládané oči?! Hustý! A tenhle pravděpodobně prokletý kus lebky? Taky boží! Já bych to tu všechno vykoupila, to je hrozné. A ten pohrabáč? Ten prostě potřebuju! Volá na mě! Je mi jedno, že je na něm asi krev, on na mě volá! Oukej, Ariano, soustřeď se. Kup něco užitečného, třeba něco do lektvarů. Natáhnu se a rýpnu do sklenice nakládaných očí. Dá se tohle použít do lektvarů? Co já vím, zkusila bych to. Bylo by moc divné, kdybych do Bradavic z prázdnin přijela s tímhle? Ne, snad ne. Ale prostě ten pohrabáč! Ariano! Vzpamatuj se. Vypadáš jako nějaký černokněžník, tady v kápi slintáš na sklenicí s očima, že se nestydíš! To mi připomíná mé nové tetování. Není smrtijedské, to by byl příliš velký spoiler, ale je zmijozelské. Kolem zápěstí a dlaně mám vytetovaného hada a jsem na něj hrdá. Je to můj nový mazlíček, když mi strýc zabil Meow. Z dálky to může vypadat o to víc krípy, ale je mi to jedno. Jsem veselá, i když to z oblečení není poznat, cítím se skvěle a vidím všechno růžově, i když moje momentální situace fakt růžová není. No vážně, měla bych se nad tím zamyslet. Stojím tady u naložených očí, jediné, co je vidět z tohohle pláště s kapucí je moje ruka s hadem a tiše se u toho hihňám. No dobře, ne tak tiše, když ono je to tak moc super! Já si je asi fakt koupím. Jo, koupím, ano, jsem dospělá, šťastná a mám právo se rozmazlovat. Někdo rád chlapy, já ráda naložený oči.

_________________

Arsen poslední noc zase jednou probděl v chlupaté formě, takže jakmile si zašel na vydatnou porci vajíček se slaninou k snídani, vypravil se na čerstvý vzduch někam, kde nebyly kruhy pod očima a všeobecně vzeření Prince z Persie zkříženého s bledostí zombie moc nápadné.
Dobře, o čerstvosti vzduchu v Obrtlé ulici by každý mohl mít své oprávněné pochyby, ale daly se tu sehnat zajímavé, jinde nedostupné maličkosti, například ty do lektvarů.
Arsena na druhou stranu nemohlo pořádně zaskočit, když pak potkával odpovídající existence. Had, příznačný pro Smrtijedy, ho zatím nepřekvapoval tak nemile jako rodinní příslušníci, aby hned bral zpátečku, takže se zvědavě naklonil, než v pochechtávající se postavě v kápi rozpoznal svou momentálně... žákyni posledního ročníku v Bradavicích. A především spolužačku a chytačku. Jemně si odkašlal.
"Ariano? Co ty tady? To je... hezké tetování," mírně zhypnotizovaně zazíral na hádka a jakmile se vzpamatoval, nepatrně se pousmál. S rukama v kapsách a vyhrnutými rukávy košile se trochu hrbil, ale stejně cestu sem narazil čelem do lustru, takže to s rozmáchlou gestikulací nepřeháněl. "Užíváš si prázdniny?" dodal co nejpřívětivěji zjevné. Tytam byly časy, kdy mu i takováhle řeč o nicotnostech dělala potíž, Arianu už znal tak dlouho, že se neostýchal, i když byl předem na rozpacích z toho, jak zareaguje. Taky léta praxe.

_________________

Samozřejmě jak tak nadšeně slintám nad sklenicí, absolutně vypustím všechno kolem, takže když na mě Arsen promluví, nadskočím a vyděšeně hýknu. Prudce si sundám kápi a protočím s úlevou oči. "Bombardus totalus! U Salazara, víš jaks mě vyděsil?!" vyjedu poměrně přátelským tónem a zahihňám se, načež vesel strčím Arsena pěstičkou do ramene a ušklíbnu se. "Díky! To na zádech si viděl? Určitě viděl, ukazovala sem ho snad každému. Alespoň někdo to oceňuje, James z toho příliš nadšený není a doufám, že si nemyslí, že jakmile se vezmeme, bude mít nějaký vliv na to, jaké tetování si dál pořídím. Samozřejmě já ho chápu a je fajn, že má vůbec nějaký názor," prohodím o něco méně nadšeně a prstem strčím do lahve. Potutelně se pousměju a nakloním se k Arsenovi, jako kdyby šlo o tajemství. "Myslím, že si tohle koupím," špitnu a zahihňám se, načež si vzpomenu, že vlastně tohle je Arsen, ten Arsen, na kterýho už nevím kolik let dělám velká kukadla a tak zpětně trochu zamrkám a vytvořím na obličeji něco, co by snad jen cvok popsal jako flirtovací úsměv. Pak svou pozornost otočím na sklenici s pokusím se ji nabrat do rukou. Ne, že bych byla slabá, ale kvůli Arsena klidně slabá budu. A taky kvůli našeho kolejního. A kvůli Flanna, Patricka, toho Fultonovic floutka, Florence, Finna, Trichlomethana, Ethana a když jsme u toho, tak i pro Cassidyho, i když mě asi nesnáší, protože já zbožňuju všechny a... no, co si budeme namlouvat, ráda bych šířila lásku a mír, no. Prostě se cítím trochu jako hipísák. Láhev prozatm nechám na regálu a opřu se ramenem o ten protější. "Užívám, ale ne tak, jak bych si to představovala," poznamenám s veselým úsměvem, i když věta sama o sobě zní trochu depresivně. "A co tu děláš ty, pane profesore? Hledáš si paní profesorku?" zeptám se a opět ho rozpustile strčím pěstičkou do ramene, načež se zatvářím hrozně rozpustile a tiše se rozhihňám, načež svou pozornost obrátím k pohrabáči - nebyl tu i minule? -, vezmu ho do ruky a trochu s ním zamáchám. Hm. Už vím. Pořídím si meč! Omg ano, budu šermovat! Hustý. "Haha, pích," zasměju se a pokusím se do Arsena šťouchnout druhým koncem, který je pravděpodobně od krve nebo nějaké podobné ehm... červené věci. Nevím, třeba od barvy.

_________________

"Chceš mě proklít?" zazubil se Arsen, kterého vůbec nevyvedlo z míry, že vyvedl z míry někoho jiného. "Tohle je moje parketa, víš. Na chvilku jsem myslel, že patříš ke Smrtijedům," přiznal a promnul si s dalším zazubením rameno, do kterého ho Ariana šťouchla.
Ohledně ukazování tetování dost váhavě zavrtěl hlavou, protože si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad začít ho ukazovat teď a tady, i když byl docela zvědavý... jen kdyby nebylo na tak prekérním místě.
"No, u tebe jsem asi nikdy nehádal, že by sis nechala udělat tetování, ale to ani u Gwen. U kolika jich chceš skončit? Slyšel jsem, že to je skoro návykové, už když si pořídíš jedno," usmál se a rozpačitě koukl po sklenici, do které Ariana tak nadšeně šťouchala.
"Oči," zkonstatoval jen trošku zaskočeně. "Když je mají tady, to asi budou na něco jiného než do martini..."
Dost váhavě oplatil úsměv, takže to vyšlo spíš jako zašklebení. Už skoro zapomněl, jak ho Ariana umí vyhodit z rovnováhy, takže to úvodní přepadení bylo vlastně spravedlivé. Sklouzl očima k pohrabáči. Vážně tu musel být už od minula, asi nešel zrovna na dračku...
Arsen se rozkašlal. "Jakou-? Cože? Já... ehm, ne..." Zatvářil se ublíženě. "Radši mi tak vůbec neříkej, je to divný. Patrickovi tak taky říkáš? Na tohle si nezvyknu..." Opatrně přesměroval jedním prstem konec pohrabáče, který na něj mířil, aby náhodou nepřišel k úrazu, a dost rozpačitě si lepkavou vrstvu, která mu zůstala na prstech, otřel o nejbližší regál. "Co by sis představovala? Jarní prázdniny nejsou moc dlouhý... Hm, co myslíš, že to je? Moc to nechce dolů," koukl na prsty dost bezradně. Vážně doufal, že to je terpentýn.

_________________

Protočím pobaveně oči a zahihňám se. "No jako určitě to mám v budoucnu v plánu, no, to seš věštec, ne," zakývu hlavou a i když se tvářím, jakože to myslím jako žert, něco v tónu mého hlasu naznačuje, že to zas takový vtip není. Široce se usměju, načež se zamyslím nad tou těžkou otázkou ohledně tetování. "No, plánovala jsem jedno takové... no, prostě kroužky, mělo to hrozně poetický význam, ale už jsem to zapomněla, takže si asi nechám trochu ještě zvětšit to na zádech, možná víc řetězů nebo tak něco, pak možná ještě něco na druhou ruku, uvažovala jsem o tom, že si nechám vytetovat něco malého i za ucho, ale přesně nevím," přiznám a chvíli zasněně čučím kamsi před sebe a přikyvuju. Yep, návykové to je. Možná je návyková ta bolest, možná ta radost z nového tetování, možná je návykový každý aspekt tetování, kdo ví. přeměřím si Arsena prázdným pohledem, který může v kombinaci s lehce sjetým výrazem vypadat dost krípy, samozřejmě na to už je mrzimor zvyklý, žeano. "Ty se někdy necháš tetovat?" zeptám se, čistě jen proto, že o tetování bych se mohla bavit pořád, kdyby moje pisatelka neměla bolavý prsty a nechala mě trochu rozvinout myšlenky.
"Martini?" zeptám se, jako správná hodná holka z incestní rodiny a vyvalím na pana profesora zvědavě oči. To bude určitě nějaký alkohol. A možná jsem věděla, co to je, ale já si to fakt teď nepamatuju a to je fajn. Mám právo si to nepamatovat, žeano. Vlastně mám dokonce právo nevědět, co to je, protože jsem pořád ještě studentka a nemám vůbec na alkohol sahat nebo tak něco. "Já osobně bych to zkusila přihodit do nějakého lektvaru, chápeš ne, co by to udělalo a tak..." dodám pak s úsměvem a když se Arsen rozkašle, přiskočím a neváhám ho prudce praštit packou do zad. "Prosímtě nedus se mi tady!" vyjeknu přiškrceně a až zpětně mi dojde, že to zas tak žhavé nebylo a trvá mi tak minutku, než si dám všechno dohromady a přehraju si zpětně v hlavě to, co říkal. Aha! "Né, neříkám, vždyť já si dělám srandu, přece si pan profesor, ne?" zazubím se a tvářím se, jakože jsem se ho nepokusila před chvílí fyzicky napadnout - snad jen pokusila, přece by se Arsen nenechal praštit holkou, ještě k tomu blonďatou. Ooops. Stává se. "Nevím, něco dobrodružného, nebo něco fakt bad ass, aby mě lidi konečně začali brát trochu vážně," odvětím vesele a abych dokonale podtrhla to, co jsem právě řekla, přizhuleně se zasměju a pozornému by neušlo, že jsem dokonce zašilhala. "Jo, to bude krev, určitě," oznámím vesele a zamáchám tím pohrabáčem jako správný psychouš.

_________________

Arsen si pod pojmem kroužky vybavil akorát olympijské kruhy, ale to asi nebylo ono, a vážně si nějak neuměl představit, že by se Ariana inspirovala tím, že se jednoho rána odlepila obličejem od stolu a zjistila, že z ní padají přílipky tvořené víčky od piva.
"No, a nebolí to?" zeptal se opatrně a dost rozpačitě pokrčil rameny. "Asi jsem o tom moc vážně nepřemýšlel. Nepotřebuju to a co jednou máš, to už ti zůstane... Možná by mě omrzelo." Pravděpodobně měl prostě jen svých cejchů už dost. Případný umělec by se musel hodně obratně vyhýbat jizvám, kdyby Arsen přišel s tím, že chce tu spoušť na předloktích něčím překrýt. Navíc ho nenapadalo, co by si vůbec nechal na kůži zvěčnit... Tamsinino jméno v šípem probodnutém srdíčku? Ehm, že ne by to bylo nedostatkem náklonnosti, ale tenhle typ Arsen nebyl... Už ho napadlo něco spjatého s tím, čím byl, nicméně už jednou stačil litovat, když Riley k jedněm opuštěným Vánocům poslal přívěsek s Měsícem, který se měnil podle fází. Asi to byla špatná připomínka.
"Zlatonku na čelo?" navrhl a zasmál se. No, to vážně ne. Teď se jenom jednoho dne neprobudit se zřízeným obličejem, kdyby to Ariana vzala vážně.
K tématu martini jen kývl, aniž by to rozváděl (ostatně ani láhve s červy a hady nebo štíry ještě eměl koštnuté a moc na to nechvátal, co nějaká plovoucí očička...), a rozveselil se, když Ariana zmínila lektvarové experimenty.
"Vlastně mě teď nenapadá nic, kam by oči patřily, snad kromě mnoholičnýho lektvaru, a to ještě nevíš, z koho nebo z čeho jsou. Asi by ale bylo dost nechutný proměnit se v někoho, kdo už je mrtvej... Aspoň doufám, že ty, kterým patřily, už jsou mrtví," dodal trochu nejistě s pohledem zabodnutým do nádobky.
No, zlaté odvedení tématu stranou. Mlácení se Arsen bránil jen zvednutou dlaní, jako že všechno je dobré, a maličko hystericky se zasmál té poznámce o krvi. Trochu zintenzivnil pokusy to otřít, momentálně v nouzi do zadní kapsy kalhot.
"Ehm. No, co vlastně tvoje ruka? Už je úplně v pořádku?" Tohle nakousl čistě proto, že netušil, co si představit pod pojmem "provést něco bad ass" v podání Ariany. Snad si něco neusekne, to by bylo možná až moc dobrodružné... Nikdy nevěděl - a taky proto trochu ostražitě hypnotizoval pohrabáč, který nakonec zkusil Arianě dostat z prstů úplně a odložit ho někam do bezpečí a stranou. "Nepila jsi nic, že ne?" zamručel (neměl přehled o tom, kdy už je u Ariany vážnější stav cvoklosti něco jiného). "Pojď, tohle tu necháme... nebo to chceš s sebou domů? Mimochodem, jak se ti letos líbí hodiny? Ujde to?" zeptal se trochu úzkostně, zatímco pokud možno Arianu odváděl někam stranou od všeho pohrabáčovitého tvaru. Sedmáci zatím ještě pořád docházeli, což bral jako dobré znamení, ale stejně v tom nebyl právě zběhlý, a tak mohl jen srdnatě doufat, že se jeho hodiny dají přežívat. V hlavě mu šrotovalo, co dobrodružného se dá dělat, když byla celá Anglie touhle dobou beznadějně rozbředlá a zablácená.
"Páni, vidíš ty masky na stěně? Tahle je morová... Brr." Jakkoli se rozhlížel, nezdálo se, že by tu tentokrát mohl objevit něco užitečného.

_________________