Ušklíbnu se. Prej jestli to bolí, Arsen je fakt sladkej. "Si piš, že to bolí, hlavně ty záda, ale já sem zažila i horší věci. Třeba než si zvykneš na injekce, to bolí docela dost. Teda alespoň mě. Nebo ten absťák, když se doma dozvěděli, že kouřím, to bylo taky hnusný. A proti ráně potloukem je to lechtání," odvětím zvesela, i když téma samotné je spíše depresivní.
Samozřejmě se mi ve chvíli, kdy Arsen vypustí to s tou zlatonkou, prožene hlavou hromada nápadů, jak tu zlatonku na jeho čelo dostat, no a protože jsem nechápavá, sjetá blondýna, jednoduše se trochu zamračím a zakroutím hlavou. "To by ti neslušelo," poznamenám a chvíli Arsenovi čučím na čelo. Po chvilce nepříjemného zírání usoudím, že cihla by se tam hodila daleko víc a usmyslím si, že ho na konci roku opiju a tu cihlu mu tam minimálně nakeslím fixem, aby věděl, o co přichází. Arsenovo lektvarové smýšlení je dojemné. "Ale o to přece jde. Něco uvaříš, hodíš tam oči a uvidíš, co to udělá," vysvětlím a láskyplně se zadívám na sklenici. Dokonce bych přísahala, že to na mě mrklo, což je blbost, protože tam nejsou víčka. Když pak přejde řeč na mou ruku, zase se na Arsena široce, přizhuleně usměju. "Ruka je fájn, ale i když mi to v chytání nebrání, nějak chci bejt poslední dobou bystrozorka, přijde mi to hrozně husté a pochybuju, že by mě lidi nebrali vážně, když bych měla povolení zabíjet," zaculím se trochu jako maniak a rozhihňám se. Prej jestli jsem pila, ten je roztomilej, fakt. Já přece nepiju, už nikdy nebudu pít a nechci pít, proč bych měla být hned opilá, když jsem šťastná! Hm... možná, že je Arsen nešťastný a potřeboval by se napít. Nebo by potřeboval Flannovy bylinky! Samozřejmě, on potřebuje trochu ulehčit život! "Né, mám jen dobrou náladu, ty Flannovy bylinky dělají divy, normálně se mi pořád chce smát, je to úžasný!" odvětím a mrknu na něj, že mu klidně dohodím trochu, kdyby měl zájem. Třeba ze mě bude díler nebo tak něco, kdo ví. Pak mě už ale Arsen začne pacifikovat a já, jakožto správné, malé dítě v obchodě, prudce obejmu sklenici s očima, přitisknu si ji na hrudník a nadšeně zamrkám, jakože tohle prostě koupím. "Hodiny jsou super, ale trochu se bojím, že ty OVCE nedám na Véčko," přiznám zvesela, zatímco mě Arsen táhne kamsi pryč, kde ho nebudu ohrožovat. "Jak víš, že je morová? Vypouští snad na lidi mor?" zeptám se a v očích se mi zableskne něco šíleného, zcvoklého, jako kdybych to chtěla vyzkoušet. Uupsík.

_________________

Jaké injekce? Ty kouříš? Arsen naprázdno otevřel pusu a na chvilku vypadal naprosto přejetě a mimo, i když alespoň nenastala žádná reakce zkusmo použít nos a zaměřit se, jestli ucítí zbytky kouře. Nějak se to naučil vyfiltrovat, s tím kolik lidí si příležitostně (nebo i méně příležitostně) zapálilo by nejspíš přišel o čich, kdyby to neudělal. Nějak pro tohle nikdy neprojevil skrytou slabost, jen nebyl nadšený, kdyby někdo vyráběl malou továrnu štiplavého zápachu hned vedle něj. K tomu mu stačila motorka. Bohatě.
Přejel si dlaní přes čelo a rozpačitě sledoval, jak Ariana okukuje sklenici. "Víš, že by to mohlo jednoduše bouchnout?" nadhodil neurčitě čistě proto, že o nehodách při lektvarech něco četl a nikdy prý nebylo hezké odklízet zbytky lektvaromága. Někdy byly i několik metrů daleko. Takhle na univerzitě letos už jeden student odpadl - Arsenovi se to naštěstí zatím vyhýbalo.
"Bystrozorové mají povolení zabíjet?" vypadlo z něj záhy a tu spadlou bradu už se mu nějak nedařilo zapasovat zpátky do pantů. Ariana se naštěstí nechala odvést, i když sklenici k sobě už nerozlučně tiskla. Snažil se to moc nevnímat, protože sklenice přitisknutá tímhle způsobem dělala divné věci. Místo toho radši urychleně zavrtěl hlavou, jako že děkuje, ale žádné bylinky nepotřebuje. "Na bystrozora ti stačí i horší známka z lektvarů, aspoň myslím," odpověděl a v duchu dodal sám pro sebe, že by tu mohly být spíš potíže s nějakými těmi testy na příčetnost. Na druhou stranu Ariana byla z čistokrevné rodiny. Možná se to u nich nepočítalo. Nějak si Arianu neuměl představit s tetováním ani s cigaretou, tak proč by to měl být zásek s bystrozorstvím...
"Ta se zobákem? No, kdysi ho nacpali různými bylinkami, aby tě to chránilo právě před morem, a asi to i nějak fungovalo, i když tehdy ještě nevěděli, co je přenašečem. Určitě se tak jmenuje jen proto, že se nosila v době moru," opravil Arianu zamyšleně. Proti nadýchání se výparů z některých lektvarů by se mu možná něco hodilo... Ale ne tady. Nějak pochyboval, že tenhle exemplář před něčím chránil, spíš naopak.
Počkal, až si Ariana koupí svou vyhlédnutou sklenici s očima, a se založenýma rukama si prohlížel ještě visící prázdnou klícku i sadu honosných lahviček. Zdejší ponurá atmosféra mu nijak zvlášť nevadila, ale popravdě už se těšil ven.

_________________

Vrhnu na Arsena trochu dotčený pohled. "Vím, o to lepší by to bylo, duh," odvětím vesele a když se Arsen podiví nad povolením zabíjet, trochu se zarazím. Mají? Co když nemají? Ale proč by neměli, co jiného se dá dělat s takoým vzteklým rebelem? Já bych je všechny pobombardovala. Doslova. "No... určitě! A jestli ne, tak si povolení zabíjet pořídím. Onehdá sem četla knížku o jedný nájemný vražedkyni, to by muselo bejt hrozně super," prohlásím zasněně a zamáchám rukama - v té chvíli ještě bez sklenice - jako správný rádoby ninja. Pak už mě ale strejda Arsen pacifikuje, to mě ale nezastaví. "Chápeš ne, trocha adrenalinu, totiž ta holka ona se pak stejně zabouchla do toho týpka, kterého měla zabít, ale takovou blbost bych nikdy neudělala," ušklíbnu se a hodím po Arsenovi takový ten DUUUUH pohled. Možná si to příliš romantizuju, ale prostě něco na tom mě v hloubi duše láká. Navíc mám všechny správné předpoklady. No dobře, ne všechny, ale... mám prsa! A sem v dobré kondici, mám ráda Bombardu a no a co, že mé znalosti jedů a podobně nejsou příliš rozsáhlé, kdo potřebuje jedy, když existuje Bombarda! No vážně, já bych byla nejlepší nájemný vrah ze všech.
Ohledně toho, že by mi stačila i horší známka z lektvarů... no, řekněme, že mi naskočila husina nad představou, že bych neměla Véčko a dál jsem to neřešila. Proč? Protože teď řešíme morové masky. Zasněně čučím na Arsena, jak mi vysvětluje, jak fungovaly morové masky a tiše si povzdechnu. "Ty si táák chytrej," poznamenám a prudce zamrkám, načež k sobě sklenici s očima přitulím ještě víc, jako kdyby to byl můj medvídek. Nějak chvilku tam pak stojím a upírám svůj krípy pohled na Arsena. Já bych tomu říkala zamilovaný, ale všichni víme, že moje definice zamilovaného pohledu se krapet liší od definice oficiální. Chvíli to vypadá, že jsem se úplně zasekla, ale pak sebou trhnu a zachichotám se jako správná puberťačka. Pak si teda tu sklenici koupím, protože takovou radost jsem si naposledu udělala už ani nepamatuju kdy. "Líbí se ti moje sklenice?" zeptám se a musím se fakt držet, abych se nezačala smát, protože mi to z nějakého důvodu zní hrozně úchylně. Láskypně sklenici poplácám po straně a otočím pohled na lahvičky a prázdnou klícku. "Budeš si něco z toho kupovat?" zeptám se a vesele se zhoupnu na patách. "Nechceš jít provést něco dobrodružného?" dodám pak s poťouchlým výrazem a už zase se musím držet. Ach jo, proč zrovna já musím mylset na takovýhle úchylárny.

_________________

Arsen se zatvářil poněkud sešle, protože vůbec nedokázal rozpoznat, jestli Ariana mluví vážně nebo ne. Jelikož se zdálo, že inspiraci načerpala v nějaké knize, Arsen to zatím vzal spíš na lehkou váhu a jen trochu zoufale mu cukly koutky v náznaku úsměvu. Teď si přál, aby si nadhodilé znalosti nechal pro sebe, protože jinak v dějinách spíše proplouval s tahákem dat napsaným na ruce; Arianino mrkání ho zanechávalo ve stejném stavu nejistoty, jako první svědectví epileptického záchvatu.
"Hezká," přisvědčil ke sklenici. A ani v ní není hlína. Nebo srdce. Zavrtěl hlavou a s rukama v kapsách si začal razit beze spěchu cestu ke dveřím. "Co dobrodružného?" opáčil, poněvadž si Arianin poťouchlý výraz vyložil patrně nějak nevinně. "Děje se teď v Londýně něco? Závody? Nejdobrodružnější věc, kde jsem v poslední době musel být, byly zkoušky na univerzitě..." povzdechl si a loupl po Arianě pohledem, než pootevřel dveře, jestli chce vyjít ven před pochybný obchůdek první. "Co vůbec doma?" nadhodil s upřímným zájmem, i když zčásti proto, že obvyklému tématu famfrpál se kvůli letošnímu finále chtěl zcela úmyslně vyhnout.

_________________

Spokojeně se zasměju. Je to MOJE sklenice očí. MOJE. "Hm. Třeba bychom mohli jít zkusit udělat vlastní sklenici s očima?" navrhnu nadšeně a asi bych i zatleskala, kdybych neměla ruce zaneprázdněné, žejo. Nevím, co by mohlo být dobrodružnějšího, než výroba vlastních nakládaných očí. Ohledně toho, co se děje v Londýně, pokrčím rameny a zatvářím se krapet zklamaně, že nic nevím. "Netuším, promiň. Ale zkoušky zní docela dobře, určitě je to vzrušující! Já teprv teda OVCE mít budu, to asi víš, protože seš to, no... profesor," rozhihňám se jako malá holka a skoro omylem upustím tu sklenici očí. Na chvíli se zarazím nad tím, co s těma očima budu vlastně dělat. Totiž, není to nelegální? Přivézt do Bradavic nakládané oči? Určitě to nemůžu vzít domů, na druhou stranu když to všem ukážu, budu cool, že mám nakládaný voči, ale nikdo mě nebude brát vážně a to je přesný opak toho, co chci! Ach jo. Život je tak krásný a zároveň těžký. "No já už jsem plnoletá, takže domů díky bohu chodit nemusím, ale už abych tu svatbu měla za sebou, protože chci svůj majetek zpět, víš, abych už byla relativně volná," zazubím se, nakolik to zní lehce depresivně, protože přejít z jednoho vězení do věžení manželského je jako z bláta do louže. Prostě si tím příliš nepomůžu a tak jediné východisko z mé situace je buď vzbouřit se a nechat svůj majetek být a začít od úplné nuly jako nicka, nebo se zabít. Samozřejmě moje manželství bude mít tu výhodu, že je James pravděpodobně gay, takže se nebude nic očekávat a já si budu moct dělat prakticky cokoliv. Jasně, mohla bych si najít někoho jiného, si kuřte, že bych uháněla všechny možné čistokrevné kluky v podobném věku, ale to by moje pisatelka nesměla bejt rozhádaná s polovinou felixu a taky by nesměla bejt kopyto, páč když má problém popsat blbé ožižlávání hlav, těžko se někam dostanu, žeano. "Co ty, doma? Totiž zrovna v téhle době není asi jednoduché bejt... no, ty," zeptám se a tázavě nadzdvihnu obočí. Nakolik se tvářím vesele, otázka není příliš veselá a vlastně kdybych se celou dobu předtím nechovala zhuleně, snad by si to Arsen mohl vyložit tak, že se mu vysmívám. Těžko říct, jestli narážím na to, že není čistokrevný nebo na to, že je napůl Olšenkáč. Po chvilce mlčení z mé strany pak kývnu hlavu ke dveřím obchodu, jakože jestli nic nechce, tak už asi půjdeme, načež si na volné místo někde na chvíli odložím sklenici a nasadím si zpět kápi, čistě jen proto, že je to sranda. Vezmu si svoje očka, samozřejmě, to nesmím zapomenout.

_________________

Popravdě bylo docela zábavné bavit se s někým, kdo švitořil nadšeně s kápí přes hlavu a držel si sklenici plnou očí jako plyšového medvídka. S úsměvem a rukama v kapsách se ještě venku opřel na chvíli o zeď, než domluví.
Co do sklenice s očima, popravdě mu to nejvíc připomínalo nakládaná vejce nebo řecké amulety se symbolem modrých očí, které mu popravdě naháněly husí kůži, takže přes sklo chvíli zkoumal jen tak ze zvědavosti, jakými barvami hrají více či méně zachovalé duhovky.
To, že Ariana zkoušky OVCE vnímala tak klidně, bylo dobře jen pro ni, Arsen před nimi plašil a Patrick nejspíš ještě víc, paradoxně.
Trochu soucitně přikývl - jestli měli čistokrevný spoustu privilegií, vyvažovaly to nejspíš právě tyhle věci. Svatba... pomyslel si. Ani netušil, jestli to Ariana bere jako trest, smířeně, nebo koho si ksakru má brát, ale nebyla první čistokrevná čarodějka, která už takhle v sedmém ročníku šla pod čepec. Arsen si vybavil Giu jako hodně matnou vzpomínku a pár dalších tváří, ale ostře viděl jen Arianu, která stála před ním. Byl to dost zvláštní pocit.
A majetek, dodal sám pro sebe maličko nechápavě. Nebyl si jistý, nakolik má vyzvídat další detaily, protože nikdo se nikdy nechtěl dozvědět víc, než se mu líbilo.
"Někde jsem si přečetl, že čím míň toho máš, tím jsi svobodnější. Míň... závisení na... no, hmotným majetku? Tak nějak to tam bylo napsaný," nadhodil a pokrčil rameny. "Asi to není všechno. Ale, poslyš... hodně štěstí," popřál upřímně a taky řádně rozpačitě. Poškrábal se na zátylku, jak hledal další slova (a nápodobně pisatelka, pže problém ožižlávání neviděla jako zásadní handicap).
Na okamžik mu zatrnulo, že Ariana dopoví "vlkodlak", takže když mu opožděně došlo, co asi může myslet, a konečně začal zase dýchat. Skoro až nemožně úlevně svěsil ramena.
"No, když už nic, já jsem z těhle věcí venku," usmál se. Nepovažoval za moc vhodné svěřovat se, že po něm poslední dobou jde takové množství magorů, že radši bloumá po tak pochybných místech, jako byl Borgin a Burkes, kde nikoho nenapadne ho hledal, zvlášť ne když se Ariana svěřila se svatbou. Na druhou stranu o tom, jak případně zvládnout ze dna vydělávání vlastních peněz, by mohl podat celou přednášku.
"Kam to vystavíš? Doporučuju někam jinam než na krbovou římsu, Bastet mi takhle shodila sklenici se sušenkama, protože je chtěla sežrat, ale netuším, jak velký mají kočky chutě na... tohle," dořekl kulhavě a zazubil se. "Už je pozdě, asi jdeme, co? Měj se dobře," rozloučil se upřímně, což ve spojitosti s postavou v černém plášti, která se mínila stát bystrozorem, aby mohla zabíjet lidi, a právě držela sklenici plnou očí, asi nebylo úplně adekvátní.

_________________

Na obrtlé se toho časného rána s deštníkem pohybovala i na svůj věk vysoká postavička úměrně k tomu tvářící se jako pyšné princátko, jemuž kazilo pokus o vzhled tajemnosti a podmračenosti jedno zelené lízátko, které kluk svíral jako by se bál, že mu ho někdo z té pusy ukradne; jenže to nebylo to nejhorší, s čím se dnes mohl potkat, protože mladému Moriartymu se zalíbil samozřejmě ten nejpochybnější obchůdek v ulici, kam by se samotné dítě asi nemělo dostat jen tak a bez dospělého dozoru, a protože pršelo a blesky se klikatily v šedých mračnech, dostal se takřka náhodou do podivného antikvariátu, který sice vyhlížel nepřívětivě, ale to Kail občas taky, tak měl k obchodu jisté pochopení. Přetáhl si kapucu tak, že mu skoro nešlo vidět do obličeje, zatajil dech...
a vklouzl tiše do stínu, jen co za sebou lehce zabouchl dveře a stáhl deštník, s očima navrch hlavy se vrhl obdivovat zavařované oko? Žábu? Kdoví. Srdce mu zběsile bušilo nadšením a tak trochu i strachem, ale na to v tu chvíli skoro zapomněl, jenom doufal, že si ho tu páni obchodníci nevšimli, nebo spíš nevšimli, že jejich zákazník je trochu nezletilý a čarování ještě neschopný, kdyby to tu bylo pro děti náhodou nepřístupné, protože nechtěl být vyhozen znovu do deště. Ale něco mu tu stejně nehrálo. Musel si v duchu uznat, že na něj obchod působí podivně chladně a děsivě, ale zároveň ho taky ohromovaly výstavní kusy, na které nikde zatím nenarazil. Není tohle zavařovaná okurka? obezřetně se dotkl sklenice.

_________________

Muž, který do temného obchodu v temné uličce vešel krátce po malém nezbedníkovi, měl sice na hlavě kápi a pod rukávem na levém předloktí blednoucí černé tetování s lebkou, ale z toho, jak se vyvíjí současná politická situace, neměl kupodivu žádnou radost. Možná za to mohl fakt, že od nyní vítězné strany před nějakou dobou zběhl a snažil se odčinit své hříchy, možná zase slyšel bubny, možná mu prostě nedělala dobře ta smrt všude kolem, těžko říct.
Poněkud nejasná byla i jeho motivace k návštěvě právě tohoto obchodu. Tedy, pravděpodobně šel na nákup, ale čeho a proč skrýval tvář, to už tak jednoduše vydedukovat nešlo. Možná sem šel pro něco, co nutně potřeboval předat někomu od Fénixova řádu, aby mu konečně začali věřit, možná to potřeboval pro vlastní zvrácené experimenty, možná měl prostě jenom chuť na koktejl s naloženým okem umrlce, těch možností bylo opět mnoho. A není zas tak důležité, která byla správná, alespoň tedy ne pro tuhle chvíli.
Pro tuhle chvíli bylo důležité, že než došel k pultu, aby si spořádaně vybral svou prokletou sklenici dětských slz, popustil uzdu svému stihomamu a prohlížel temné kouty, co kdyby v nich nakupoval některý z jeho bývalých kolegů na té špatné straně barikády. A někoho tam skutečně viděl, byť ho výškou mohl sotva zařadit mezi zaměstnance čehokoliv.
Prozatím na něj ale nemluvil, jen si ho po očku hlídal, co kdyby to byl nějaký zabijácký trpaslík. Pomalu se ale přesunul blíž, jednu ruku na hůlce, a předstíral, že si prohlíží vystavené exempláře sušených exotických a jistě krutě jedovatých obojživelníků.

_________________

Navzdory tomu, jak byl Kail skoro zvráceně nadšený, když ze zavařované sklenice přesídlil na useknutý pahýl a v očích se mu šíleně zalesklo asi jako masovému vrahovi, který spřádá plány pro svou další oběť a moc si to užívá, vešel do obchodu další zákazník. V kápi - to Kaila vlastně vůbec nemohlo překvapovat, když si sám zcela okatě dával pozor, aby jeho dětskou tvář neviděl pan Borgin nebo Burkes. Třeba to bylo další dítě. Nebo ne.
Kail si v rukou znalecky potěžkal vlastní úlovek, zamával s ním pokusně ve vzduchu, jestli se třeba nerozpadne v prach a bočním pohledem s podezřením zpozoroval toho kapucáče, který, no, chápejte, zapadlej obchod nepatřil mezi ty největší, v nichž Moriarty probíral podivnosti, si prohlížel sušené obojživelníky. Kluk nad tím pohrdavě ohrnul ret. Nuuda. Pak mu to ale nedalo a ke chlápkovi se přiblížil pomalu a necíleně, prohlížejíc při cestě další exponáty a v rukou třímajíc useklej pahýl ubožákovy ruky s výrazem, že ho nemůže znejistit ani skutečný vrah a aby si to celé zjevení nezkazil, tentokrát poloviční lízátko zastrčil do vnitřní kapsy kabátu a zaškaredil se pod kapucí, co mu stále padala do obličeje, do kterého mu bylo sotva vidět. "Co to je?" zašermoval useknutou rukou k hranému objektu mužova zájmu. "Jedovatá žába, had? K čemu Vám to bude,“ protočil očima Moriarty skoro nevěřícně a pak si cizince znova kriticky přeměřil. "Jinak doufám, že nechcete vyhodit zákazníka. A ještě k tomu do deště," prohodil k cizinci naprosto vážně, kdyby to byl náhodou jeden z majitelů, co přišel do svého obchodu později a pokusil se přitom o hrubší hlas. Moc úspěšný v tom ovšem nebyl a pokud cizinec váhal, kdo se skrývá pod kapucí, teď nejspíš byl ještě zmatenější.

_________________

Ianovi chvíli trvalo, než rozklíčoval, že drobná postava není trpasličím ninjou ani levnou pracovní silou, ale protože Kail nedělal žádné prudké pohyby, k neštěstí v podobě crucia mezi oči naštěstí nedošlo. Ne že by toho Ian později nelitoval, protože než na dítě, to by tu snad radši narazil na bývalého šéfa.
„To je ichthyophis horribilis,“ ty hromádko drzého ignoranství, „dvě šupinky jeho sušené kůže do kakaa a z věčné paralýzy při plném vědomí tě neprobere už ani polibek z pravé lásky, princezno.“ Možná trochu kecal, možná ne, každopádně nechápal, co tu dělá dítě, a fakt to neschvaloval. V hloubi duše si sice jedno tak trochu přál a možná v tom ohledu už prováděl nějaké experimenty, když byl žena, ale stejně, děti, ugh.
„To skutečně nechci,“ ujistil pak ještě Kaila, zejména proto, že vyhazovat ho na déšť by bylo zbytečně akční a on k tomu neměl jediný důvod. Zato ignorovat ho, to byla docela jiná věc, v níž o okamžik později pokračoval. Ostatně prodavač byl ještě někde zalezlý a nejspíš vyleze až za pár minut, tak co by je nestrávil zíráním na exotické vysušeniny, že? Vlastně všechno bylo lepší než mluvit s mutujícími trpaslíky, kteří mu chtě nechtě připomínali vlastní smrtelnost.

_________________