Ležela jsem na břiše na svojí posteli, oblečená do bílé saténové noční košile, poněvadž jsem se už pomalu chystala ulehnout ke spánku. Nicméně ebenové vlasy jsem ještě měla stažené do halabala drdolu, jehož jediným účelem bylo zřejmě to, aby mi nepadaly do obličeje, a který mimo jiné naznačoval i to, že ještě plánuji svou každovečerní deníkovou rutinu, než skutečně půjdu spát. Ani nevím proč jsem si každý den tak pečlivě zapisovala, proč jsem se v zápisech stále zaobírala vzpomínkami a myšlenkami na věci, které prostě nešly změnit. Nemělo to větší smysl, ale pomáhalo to.
Ne, nebyla jsem v tomhle domě nešťastná. Vlastně by se dalo říci, že tu prožívám docela spokojený život. Měla jsem tu, cokoliv jsem si přála, krom knih a zahrady i další věci, například klid a ticho, a takovou zvláštní pohodu. Dokonce i s Florencem se náš vztah obracel k lepšímu, a ne, teď tím skutečně nemyslím něco z pohádkové knížky o Sněhurce a Krasoňovi. Jen tím chci říci, že od toho setkání nad hrnkem kávy se zlepšilo to podivné napětí, kterého jsem se předtím nemohla v manželově přítomnosti zbavit, a dokonce bych řekla, že jsme se dostali na takovou milou, přátelskou vlnu. Mohla jsem si čas od času dopřát oběd či večeři v jeho společnosti, a dokonce i do práce mě k sobě pustil. A i kdyby si to nakrásně neuvědomoval, já z toho měla opravdovou radost. Vždyť já ho měla opravdu ráda. A neskutečně mě těšilo, že veškeré černé domněnky o tom, jak je pro něj celé tohle manželství jen utrpením, byly čistě jen hloupé dohady, nezakládající se na pravdě. Plus tu byla úleva, když jsem tenkrát konečně vyšla najevo s vlastními pravými pocity.
O to víc, že se mi povedlo najít rovnováhu a vlastně docela spokojenost jsem se bála cokoliv udělat nebo zkusit, abych náhodou všechno nezničila. A tím čímkoliv míním především podlehnutí nárokům otce a paní Roseové, kteří by už nejraději viděli nějakého dědice. A ačkoliv mi to Florencova matka neřekla na plno, otec se o oznámení bez obalu už dávno postaral. Nu a zrovna dnes mi to zase jednou připomněl. Přesně o tom se teď zmiňovala má slova, která pokrývala stránku v deníku.
Ještě chvíli jsem psala prostě zápis, a pak mě, po dlouhé době, popadla múza. A já vstala, jen abych popadla uhlík a skicák, a zase si lehla na postel, kde jsem tentokrát začala črtat. Netrvalo dlouho, a zatímco se na papíře začaly objevovat obrysy dvou nápadně povědomých osob u oltáře, na rty se mi vehnala písnička*. Samozřejmě, že ten obrázek jsem nehodlala nikde ukazovat, a byla jsem si stoprocentně jistá tím, že mě nikdo neslyší. Poněvadž sem, do mého samotářského světa, skoro nikdo nechodil.

Mimo herně:
*song

_________________

Florence se zdržel v práci, jako ostatně obvykle, a protože byl, jaký byl, první ho po návratu domů zajímalo jídlo, koupel, čisté oblečení a teprve pak všechno ostatní. Bylo už poměrně pozdě večer, když opustil přítmí knihovny, kam se zašil s whisky a novou várkou fotek, z nichž měl vybrat vzorek vhodný k článku v novém vydání Věštce. Těžko říct, kde se jeho myšlenky toulaly, když procházel kolem dveří Gazina pokoje, ale nikdy kolem nedokázal přejít tak úplně bez zaváhání, zda by neměl svou ženu alespoň pozdravit a popřát jí dobrou noc. Možná dnes vypil o nějaký ten mililitřík alkoholu navíc, protože po chvilce popošel ke dveřím, zvedl ruku a tiše zaklepal, nicméně ani nečekal na vyzvání, a pootevřel dveře Gaziny ložnice, kam prostrčil hlavu. „Drahááá?“ protáhl tázavě, i když si byl docela jistý, že tam bude. Vždyť kde jinde by byla?

Mimo herně:
Takový polochcíp post. Pardon.

_________________

V klidu jsem si črtala, a jelikož mě to opravdu chytlo, nějak jsem ani na čas nemyslela, takže když se ozvalo zaklepání na dveře, ještě stále jsem nevypadala, že bych se snad chystala ke spánku. Navíc, přiznejme si to, jsem přes veškeré zabrání se do práce zaklepání přeslechla. A nebýt toho, že jsem byla otočena čelem ke dveřím, možná bych si nevšimla ani toho, že do místnosti někdo vešel. Florencův hlas bych však poznala v každém případě. "Ano?" zvedla jsem oči od skicáku, který jsem automatickým pohybem zaklapla, a posadila jsem se na posteli. Muži ve dveřích jsem věnovala tázavý pohled, snažila jsem se přijít na to, proč se rozhodl mě takhle večer navštívit, a zároveň jsem doufala, že mě nezaslechl zpívat (protože hej, to přeci nikdo nemohl!) nebo nedejmerline nezahlédl to, co jsem tvořila ve skicáku, který jsem si nyní tiskla k prsům v jakémsi obranném gestu. "Pojď dál," pobídla jsem manžela s úsměvem, zatímco jsem přemítala nad oním záhadným důvodem jeho návštěvy. Nu a jelikož šlo o mě, trubku Stargazer, ani na chvíli mě nenapadlo, že by na vině mohl být prostě a jednoduše alkohol. Poněvadž pokud by se Flo doslova nepřiplazil v posledním tažení, zákonitě mi mělo trvat trochu déle, než si dám dvě a dvě dohromady. Tolik k mojí, ehmehm, chytrosti. Kdepak, takhle mi hlavou vířily jen různé děsivé a velice důležité scénáře a události, které mohly Florence přivést až do mojí ložnice. Ale nešlo se neusmívat, poněvadž jsem z té návštěvy přeci jen měla radost. "Copak potřebuješ?" vylétla mi z úst otázka, na níž jsem sama nebyla schopna najít odpověď. Neznělo to ale nijak jinak než prostě optání, a ostatně už z hlasu a výrazu tváře bylo vidět, že mi tady můj choť rozhodně nepřekáží, že jsem za jeho přítomnost naopak ráda. A že mě v tu chvíli napadlo, jestli si tatík o dědicích nepromluvil i s ním? Nu, napadlo, ale i tyhle věci se prostě řešit musely, a já zatím zůstávala v relativním klidu.

Mimo herně:
Též pardon za mrtvopost, ani Star prostě na mobilu příliš přemýšlet nemůže xD

_________________

Popravdě, tolik toho alkoholu Flo zase nevypil, aby za jeho noční návštěvu v ložnici vlastní manželky mohlo nějaké opojení omamnými látkami. Možná mu jen ulehčil rozhodování, jestli to dnes zkusit nebo ne. To zaklepání. Ani to nebylo tím, že si s ním její otec pohovořil o dědicích, protože o těch s ním kdekdo hovořil snad každý den, až jim někdy zhruba před měsícem důrazně oznámil, že je jejich agenda značně demotivující, a že pokud se někdy nějakého potomka chtějí dočkat, budou muset být trpěliví. Florence byl možná ignorant, ale co se Stargazer týkalo, měl ji už tak trochu přečtenou, a věděl, že některé věci je lepší neuspěchat. Tolik k tomu váhání, jestli vejít nebo ne, a co za to vlastně mohlo. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí.

Když ho Star vyzvala, aby vešel, věnoval jí úsměv, a potichu za sebou zaklapl dveře. „Nic,“ pokrčil pak rameny, když volným krokem mířil směrem k ní, a uvelebil se na okraji postele nedaleko místa, kde seděla. „Přišel jsem se zeptat, jak se dneska má moje žena. Asi jsem trochu oldschool, ale za trochu džentlmenství mě snad nepošleš do háje, Sněhurko, nebo ano?“ vytáhl na světlo světa tu starou známou Sněhurku, která rozhodně nebyla vyřčena a ani míněna posměšně. „Já nekoušu, Star,“ dodal pro jistotu, aby ji uklidnil, i když si nedokázal odpustit pobavený úšklebek, když jí to sděloval.

_________________

Dobře, pořád mě maličko udivovalo, když se takhle najednou rozhodl se mnou třeba mluvit. Bylo to takové příjemné překvapení. Za které má malá, naivní dušička, byla opravdu ráda. I když odpověď nic mě stále maličko překvapovala, bylo dobré vědět, že se neděje nic špatného, žádná neodkladná záležitost života a smrti.
Pořád jsem se tak trochu schovávala za zavřený skicák a v duchu jsem se modlila, aby se někde nepovalovaly nějaké jiné mé kresby. Bylo totiž nesmírně trapné, že pokud jsem svoje pocity náhodou nevylila do deníku, skončily většinou právě jako idealizovaný výjev vzpomínky na papíře, vyvedené tužkou či uhlem. Tak či tak, Florence jsem nechala bez jakýchkoliv plašících pohybů přisednout si ke mně. Vždyť on mi nehodlal nic provádět, nebyl důvod se ho bát. A jako dostatečný důkaz toho, že jsem pořád tak trochu to malé děvče z dřívějška, a že si některé vzpomínky beru víc, než bych asi měla, stačila moje reakce na onu inkriminovanou Sněhurku. Pohled, který jsem doteď víceméně upírala na svého chotě, jsem automaticky sklopila ke svým rukám, složeným v klíně, a do tváří se mi proti vlastní vůli nahrnula zrádná červeň. "Nemám důvod tě posílat do háje," opáčila jsem, "já... jsem ráda, že jsi tady." Má slova byla vyřčena pomalu, opatrně, jako bych si nebyla jistá, zda toho můžu říkat tolik. Což bylo celkem vtipné, vzhledem k faktu, že už tenkrát nad tou kávou jsem přiznala své pravé pocity. No tak, Sněhule, chechtal se vnitřní hlas, a já snad, abych dokázala něco sobě samé, abych potlačila nervozitu, která se na mě sápala, jsem po krátké odmlce a vyslechnutí ujištění, že manžel nekouše (což vnitřní já okomentovalo oznámením, že by si klidně hryznout mohl, což mi na klidu zrovna nepřidalo) zvedla pohled zpět k Florencově tváři. A trochu nečekaně jsem mu prostě oplatila oslovení pohádkovou přezdívkou. "Však já vím, Krasoni," usmála jsem se, vlastně docela pobaveně. A víte co? Najednou mi bylo zase docela dobře, nervozitu jako bych tímhle důkazem odvahy sama sobě zahnala alespoň na pár chvil někam do koutka. "A jak se mám? Vlastně tak jako obvykle, žádné větší změny, studentský život, zkoušky... rozhodně to nemám tak pestré jako zřejmě ty," pokrčila jsem rameny, jelikož jsem vlastně opravdu neměla o čem povídat. Zkoušky jsem dávala s přehledem všechny, a jediný problém byl otec a jeho řeči o dědicích, a to jsem vytahovat nechtěla. Poněvadž to bylo extrémně trapné téma, a navíc by to mohlo vyznít docela nepatřičně. "A vůbec, chystáte teď v novinách něco velkého?" optala jsem se raději na oplátku já, načež jsem se natáhla a položila skicák na noční stolek. Nechtěla jsem vypadat, jako že držím obranný štít.

_________________

Florencovo ego se mírně nafouklo, když mu jeho žena sdělila, že je ráda, že je u ní, a ještě o trochu víc nabobtnalo, když jej oslovila jako Krasoně. Florence se tomu pobaveně zasmál a kdyby ho jen o trochu víc upřímně zajímalo, jak jeho žena tráví volný čas, asi by se jí zeptal i na ty kresby. Jenže pořád to byl Florence a nikdo po něm nemohl chtít zázraky. „Takže se nudíš.“ Konstatoval, neboť jemu všechno to, co vyjmenovala, přišlo jako nuda. On se honil za mediálními úlovky, někdy macatými někdy to byl jen planý poplach, ale pořád měl co dělat, a pořád ho to bavilo. Koho by nebavilo být drbna a dostávat za to plat. „Asi ne? V novinách to není moc o tom, co bychom chystali my, ale co nám naservíruje okolí, má drahá…“ vysvětlil s úsměvem, a jen co Star odložila svůj skicák, poposedl si k ní o něco blíž. „Většinou jde o náhlé záležitosti, nečekané události, správné načasování a nebo dobrý intel a pak to chce jen spoustu trpělivosti.“ Těžko říct, co ho bavilo víc, jestli to lovecké vyčkávání nebo adrenalin nenadálé akce. Možná obojí.
Chvilku ji pozoroval, jak posedává na posteli. Ta Sněhurka kdysi možná byla míněna jako rýpavá přezdívka, ale svým způsobem Star byla princeznou z pohádek, jen ten happyending v jejím příběhu nějak chyběl. „Neměla by ses nudit, Star.“ Zamumlal a vztáhl k ní ruku, aby jí zastrčil pramínek vlasů za ucho. „Nemusíš vždycky dělat jen to, co se od tebe očekává, měla bys dělat věci pro zábavu,“ pokračoval dál, ačkoliv už asi moc neměl na mysli takové věci jako vyšívání nebo pletení, což o okamžik později potvrdil tím, že se k ní natáhl, aby ji políbil.

_________________

Okamžitě jsem zavrtěla hlavou, když mi manžel oznámil, že se teda nudím. "Ale vůbec ne, mě učení baví," opáčila jsem naprosto upřímně. Vždyť každý musel vidět, jak velký se ve mně skrývá knihomol, už podle toho, že pokud jsem náhodou nekreslila nebo nepsala, tak jste mě mohli potkat právě s nosem mezi stránkami nějaké knihy. "Na to, abych se odvážně vrhala do akce jako někteří prostě nemám náturu," pokrčila jsem rameny, a bylo naprosto jisté, že těmi některými míním i právě Florence. A dost možná v těch slovech zazněl i jistý obdiv. Protože ano, obdivovala jsem tuhle odvahu, to, jak dokázal prostě jít za nějakým mediálním úlovkem, třeba někam do neznáma. Já měla problém i přednést ve škole prezentaci své práce před třídou spolužáků, které jsem znala aspoň od pohledu.
Jak jsem odkládala chvatným pohybem onen skicák, uvolnilo se mi z halabala drdolu několik drobných pramínků vlasů, které mi teď spadly do obličeje. A já si je tam nevědomky nechala, snad jako další pomyslnou obranu před vnějším světem. Samozřejmě tu pořád byl díl nervozity, i když jsem k vlastnímu překvapení byla mnohem uvolněnější, než se obvykle v jeho přítomnosti stávalo. Což ale neznamenalo, že bych si podvědomě nevšímala každého drobného Florencova pohybu, tedy včetně toho přiblížení. Tak co, zdrhneš preventivně nebo počkáš, až sebou zas sekneš? zachechtal se můj vnitřní hlásek, když jsem chtě nechtě přeci jen lehce nervózně poposedla. Jistě, vzhledem k mojí omdlévací historii to byla trefná poznámka, ale vždyť já se poslední dobou opravdu snažila svoje nervy krotit.
Chtěla jsem znovu namítnout, že se přeci nenudím, ale to by můj choť nesměl být najednou tak blízko, a... a vůbec. Tak nějak jsem podvědomě očekávala či si přála, aby k nějakému tomu políbení došlo, ale i tak jsem chvíli bezmyšlenkovitě upírala na tmavovlasého kudrnáče oči laně, chycené do pasti. Zatraceně, Sněhule pitomá! Je to tvůj manžel! peskoval kupodivu vnitřní hlas, místo jakýchkoliv jízlivých poznámek, může si tě líbat, jak se mu zachce! A bylo by od tebe zatraceně milý, kdybys jednou nebyla jako bezvědomá vosková firurína! Tohle vše stihlo v mojí hlavě proběhnout ještě předtím, než k tomu polibku vůbec došlo. Nicméně víte co? Neutekla jsem, nesekla jsem sebou, a kromě toho, že mi lehce zčervenaly tváře, se nedělo nic neobvyklého. Tedy... něco vlastně ano. Ztuhnutí překvapením jako bych si vybrala už předtím, trochu zdráhavě jsem Florencovi polibek oplatila. A říkejte tomu třeba zázrak, jako to okomentovalo mé vnitřní já. Já tomu říkám sobecká chvilka. Ale co, měla jsem snad stejná práva jako můj manžel, ne? A nebylo to tak, že bych se tu na něj nějak vrhala nebo co. Jen jsem to tak v onom momentě prostě cítila.

_________________