Archibald se pobaveně ušklíbl, loupl po Jordan pohledem a nakonec pokrčil rameny. „Dobře, beru na vědomí,“ přitakal, načež na svou drahou polovičku šibalsky mrknul. „Ale nemusíš se bát, nemám v plánu dávat ti kázání.“ Ne, to opravdu neměl v plánu, protože věděl, že má JD vlastní hlavu. Kromě toho o tom mluvili už několikrát a vždycky dospěli k názoru, že přece nevadí, že učí v Bradavicích a on je s Hubertem doma. Jemu to taky nevadilo - když prcek spal a on sám měl zrovna dost energie, mohl se věnovat svým výzkumům. A zároveň si se užíval spoustu času se synem, takže byli oba spokojení. Jordan se jim navíc vždycky vracela, tak co řešit? „Kdybys nepřeháněla,“ začervenal se pak nepatrně a zaculil se jako sluníčko, když mu Jordan zalichotila prohlášením, že je skvělý otec. No, špatně si rozhodně nevedl - alespoň v to doufal.
„No, to neříkej mně, ale Alfredovi. A skřítkům, samozřejmě,“ odvětil Archie na slova o snídani a zatvářil se pobaveně. „Já jenom dávám pozor na to, abys tu vždycky měla kafe. Sice si nemyslím, že by zrovna na tohle Alfred zapomněl, ale jistota je jistota,“ mrknul na svou drahou.
A zatímco Jordan jedla, Archie se sem tam zaksichtil na synka, který otcovy obličeje odměňoval bezzubým a naprosto upřímným úsměvem a smíchem, mával kolem sebe ručičkama a nespouštěl z Archibalda oči. Takového šaška totiž člověk jen tak nevidí, že... a že zrovna Archiemu ty ksichty fakt šly.

_________________