120. herní den

Rozhodně to vypadalo, že měl Archie náročnou noc. Ovšem trochu jinak náročnou, než si asi kdekdo představoval při přečtení první věty tohohle postu.
Přestože už ráno postoupilo, nacházel se totiž v houpacím křesle u krbu ve své pracovně, se svým prťavým synem zabaleným v dece, a choval jej v náruči. No, choval... Držel ho přitisknutého ke své hrudi a hlava mu padala na stranu, protože spal. Přesto ale Bertíka držel pevně a tak, aby se mu nic nestalo - už si to stihl natrénovat.
Do tohohle vyhnanství se přesunul dobrovolně poté, co mrňous začal ráno plakat. Archie totiž chtěl dopřát odpočinku Jordan, a tak na sebe vzal rodičovské povinnosti a přesunul se pryč, aby jeho partnerka měla klid a mohla se pořádně vyspat, protože v předchozích dnech vstávala ona. A Archie se o Berta staral rád, svědomitě a s láskou, přestože to občas bylo docela náročné. Dokonce kvůli tomu odsunul všechnu svou práci a výzkumy na dobu neurčitou, protože jeho syn byl zkrátka přednější. Archie hodlal kandidovat na nejlepšího tátu roku.
Alfred věděl, že se mladý pán přesunul do své pracovny, ale jen občas nakoukl dovnitř, zkontroloval, že je vše v pořádku, a jinak ho nevyrušoval. Jen měl v plánu dát Jordan vědět, kde se její drahá polovička nachází, až se po něm bude shánět. Pokud se po něm bude shánět - určitě ho už párkrát našla, jak spí ve své pracovně s Hubertem v náruči. Oba vypadali spokojeně, i teď, jen bylo jasné, že bude Archibald poněkud rozlámaný, až se probudí, protože na houpací křeslo se skládal jen těžko.
Každopádně to vypadalo, že ještě nějakou chvilku spát bude, což se ovšem nedalo říci o nejmladším Forsythovi - ten se v tatínkově náruči sem tam zavrtěl a naznačoval tak, že se brzy probudí a bude se dožadovat snídaně.

_________________

I když se Jordan z vyhřáté postele nechtělo, nakonec vylézt musela. Hubert se totiž budil na jídlo pravidelně, takže JD tušila, že by jí nakonec Archie sám vyhledal. I když byl Bertík roztomilý (hlavně v momentech, kdy spal), jeho řev se opravdu vydržet nedal. Aspoň ne moc dlouho. Archibald byl však úžasný v tom, že jí opravdu moc pomáhal, ve vstávání k Bertovi se střídali, a pokud tu byla ta možnost, nechával ji Archie spát, a za to mu byla vděčná. Kdyby byla nějaká soutěž, kdo je nejlepším tátou, Jordan byla přesvědčená, že by to Archibald vyhrál na plné čáře.
Hledat svého přítele i s jejich synem nemusela dlouho, za což mohl jak Alfred, tak fakt, že v pracovně Archieho našla už několikrát, jak spí s Hubertem v náruči, občas ho litovala. I jí se však podařilo několikrát usnout v křesle, i s prckem, ještě štěstí, že v noci už se tolik nebudil.
Na chvíli se zastavila ve dveřích a sledovala Archieho i s prtětem, bylo to tak roztomilé a ona tu chvíli nechtěla narušovat. Navíc vypadali tak roztomile, a Jordan si přála, aby šel tento okamžik zvěčnit. Nedalo si však nevšimnout, jak se Hubert čas od času pohnul a bylo jasné, že už to nebude trvat moc dlouho, a probudí se úplně. Jordan se tedy odlepila z místa, přešla místnost a sehnula se ke svému drahému, aby mu mohla dát pusu na tvář. "Nechceš si jít lehnout do postele? Budeš to tam mít pohodlnější," broukla tiše, aby zatím spícího Huberta neprobudila, a láskyplně se na oba usmála.

_________________

Archibald měl ten dar, že občas dokázal usnout prakticky kdekoliv a spal poměrně tvrdě, což platilo i teď, když podřimoval v houpacím křesle ve své pracovně. O tom, že ho pozoruje JD, tím pádem neměl nejmenší tušení a její přítomnost začal vnímat až ve chvíli, kdy se k němu sklonila a vtiskla mu pusu na tvář.
Archie zabručel, nakrčil čelo, protože se mu nelíbilo, že ho někdo budí, i když to probuzení bylo provedeno více než příjemně, a oči ještě nějakou chvíli neotvíral. „Nechci,“ zabručel rozespale, „spal jsem dost.“ Pak konečně zamžoural kolem sebe jako právě probuzená sova, očima nejprve zkontroloval Bertíka, který už k úplnému probuzení taky neměl daleko, a poté pohledem vystoupal k Jordan, na kterou se pousmál. „Dobré ráno,“ broukl potichu. „Spalo se ti dobře?“ zeptal se starostlivě a sám se vzápětí v rámci možností protáhl. Byl rozcuchaný a trošičku rozlámaný, ale to se spraví. Co by pro svou drahou polovičku neudělal, že...

_________________

Přestože Jordan moc nevěřila tomu, že by toho Archibald naspal dost, pousmála se. Byla pravda, že toho Bert naspal přes noc o něco více, než třeba před dvěma měsíci, ale stejně to, aspoň pro ní samotnou, nebylo dost. Navíc, stále musela omezovat kofein, na což už si její tělo celkem zvyklo, ale kafe jí i tak chybělo, a moc. Takže už se nemohla dočkat, až se přesunou k snídani, protože věděla, že tam na ní bude čekat obří hrnek.
"Dobré ráno," zavrněla spokojeně, pohledem ještě jednou zkontrolovala svého synáčka, načež se sama přesunula do křesla na proti nim. "Spalo, děkuju," povytáhla koutek do úsměvu, protože Archibaldovi byla skutečně vděčná za to, že jí dneska nechal spát o něco déle, a že si vzal Berta na starost. Na chvíli pohlédla k oknu, načež se široce zazubila. "Mohli bychom jít dneska na procházku, je tam hezky. Rovnou bychom se mohli stavit u mě doma, mamka si nedávno stěžovala, že Berta dlouho neviděla," prohodila tiše, aby ještě stále spícího Huberta nevzbudila, i když moc dobře věděla, že už to stejně nepotrvá dlouho. Navíc by si tím mohla odškrtnout jednu věc ze seznamu, kterou potřebovala udělat, a na tu návštěvu stejně museli někdy zajít, jinak by jí Ariadne nedala pokoj.

_________________

Archie měl občas pomalé ranní starty, takže když JD začala mluvit o procházce, on byl myšlenkami teprve u toho, že má hlad a že by si k snídani dal lívance a kávu. Další myšlenky věnoval tomu, že mu divně křuplo v krční páteři a trošku ho bolí záda a teprve pak si začal uvědomovat, že Jordan mluvila o nějaké procházce a návštěvě.
Archibald zamrkal, zazíval a v rámci možností se protáhl, samozřejmě tak, aby neshodil Huberta a aby jej neprobudil. Jenže prcek už byl tou dobou stejně napůl vzhůru, takže to, že se pod ním vlní postel (čti: otec) ho probudilo o něco více. "Procházka... No, proč ne," přikývl a pokrčil rameny. Sice to vypadalo, že bude venku docela horko, ale Archie byl z Austrálie zvyklý na horší. A Bertík se poveze v kočárku, hezky ve stínu. Někdy tomu dítěti záviděl... "A klidně to můžeme spojit s návštěvou u vašich, nechci, aby nám Ariadne vyčítala, že se skoro nevídá se svým vnukem," pokýval hlavou. Proti Jordanině matce ostatně nic neměl, jen s jejím otcem měl vztahy tak trochu na bodu mrazu, i když se navenek vždycky choval naprosto vyrovnaně.
"Ale nejdřív to chce velkou snídani, protože mám hlad jako vlk," podotkl po chvilce a zatvářil se mlsně. Berta, který už se plně probudil, pak na chvilku sevřel v náruči, aby se s ním poňufal a dal mu pusu na čelíčko, a následně ho předal mamince, protože prckovu snídani pochopitelně obstarávala ona. "Bertík bude mít asi taky hlad."

_________________

"Jestli se ti nechce, nemusíš jít. Aspoň doma bude chvíli klid, a ty si pořádně odpočineš," pousmála se na svého drahého přítele a přehodila si nohu přes nohu. Archibald pro ní dělal první poslední, a pro Bertíka snad ještě více. Neskutečně jí pomáhal a ona si neuměla vůbec představit, že by si musela vzít nějakého čistokrevného maníka, kterého by třeba ani moc neznala. "Otec by tam neměl být." V tomhle byl Archie taky úžasný a ona se divila, že Julia dokáže tak ignorovat. To ona nedokázala a svého přítele bránila zuby nehty, což nakonec došlo k tomu, že to otce začínalo přestávat bavit, a už je celkem nechával být. Občas mu to ujelo, ale bylo pravdou, že vnuk ho trochu rozveselil a i on se s ním chtěl vídat. Což by Jordan nepřiznal, ale své manželce říkal celkem dost věcí, a ta pak zas své dceři.
Jordan se spokojeně uculila, když si všimla, jak se její drahý přítel tulí k jejich synovi. Bylo to tak moc rozkošné! "Já celkem taky," broukla pak s pobaveným úšklebkem. Více než na jídlo, se však těšila na pořádnou denní dávku kofeinu. Věděla totiž, že na návštěvě u matky dostane maximálně tak nějaký čaj. Vstala, aby si mohla dojít pro svého synka, kterého opatrně vzala do náruče, a nezapomněla se u toho culit od ucha k uchu. Ze začátku se dítěte bála, a když zjistila, že je těhotná, nebyla si ani jistá, zda to chce. Teď by však za nic na světě Berta nevyměnila, byl pro ní vším, stejně jako Archibald. Snídaně pro ni však musela chvíli počkat, protože Hubert měl v tomhle holt přednost. Věděla moc dobře, že kdyby se nenajedl, byl by pěkný řev.

_________________

Archie zakroutil hlavou a věnoval Jordan sluníčkovský úsměv. „Ale ne, já rád půjdu... Aspoň se trochu projdu na čerstvém vzduchu a rád zase uvidím tvou matku - určitě by mi jen tak lehce neodpustila, že jsem se neukázal,“ usoudil, protože věděl, že na rozdíl od Julia ho má Ariadne docela ráda. A on ji kupodivu měl taky docela rád - zajímala se o jeho výzkumy a on se s ní rád bavil. Vlastně docela fajn skoro-tchýně... jen aby v tom nebyl nějaký háček, že jo. Když JD zmínila, že její otec by neměl být doma, Archie přikývl. „Tím lépe,“ zkonstatoval s mírným úšklebkem. Nemyslel to tak kvůli sobě, jako spíš kvůli tomu, že mu vadilo sledovat, jak přítomnost Julia drásá Jordan nervy. Vážně nepotřebovala další starosti, měla jich teď dost.
Archie sledoval, jak se Jordan usmívá, když si bere malého Forsytha na starost, a spokojeně se uculil. Byl to totiž pohled k nezaplacení a Archibald byl upřímně rád, že Jordan nelituje toho, že Bertíka mají. Aspoň doufal, že nelituje. „Tak já dojdu najít Alfreda a požádám ho, ať nám nachystá velkou snídani, hm?“ broukl, načež vstal, znovu se protáhl a prohrábl si rukou rozčepýřené vlasy. A než vymizel z pokoje, naklonil se k Jordan, aby jí vtiskl něžný polibek a věnoval jí láskyplný pohled.
Ještě než se ovšem vydal hledat Alfreda, zamířil Archie do koupelny, aby se patřičně zkulturnil, a do ložnice, aby se oblékl do béžových kraťasů a bledě modré košile s krátkými rukávy. Teprve pak, když konečně připomínal lidskou bytost a ne hibernujícího medvěda, zamířil prohledat dům. Na Alfreda narazil poměrně brzy, protože sluha už se ochomýtal kolem kuchyně. Archie ho poprosil o zařízení snídaně, nezapomněl připomenout, že Jordan bude chtít silnou kávu, a pak usedl v jídelně ke stolu, aby počkal na JD, které při kojení fakt neměl v plánu asistovat.

_________________

Jelikož nebyl Archibald daleko od pravdy, Jordan se pobaveně uculila a přikývla. "To je pravda, že by ti to neodpustila. Má tě opravdu ráda," pozvedla koutky úst do úsměvu - byla totiž skutečně nadšená z toho, že si Archibalda její matka oblíbila. Asi by totiž neunesla, kdyby se chovala stejně, jako Julius. Jeho chování se sice s příchodem Huberta trošičku zlepšilo, ale ne o moc, a Jordan stále mrzelo, že nedokáže jejího přítele přijmout. Stále jí však bylo jasné, že mohlo být hůř.
Jordan se spokojeně uculila a přikývla. "Výborně," broukla potěšeně, protože hlad opravdu měla, a taky se moc těšila na svou denní dávku kafe. Snídani však jako první musel dostat Hubert, protože Jordan věděla, že jestli se bude ještě chvíli zdržovat, začne pořádný řev, to Bertovi opravdu šlo. Než se však do toho pustila, sledovala, jak její drahý odchází pryč a jí zanechává s prckem samotnou.
"Nádherně to tady voní," uculila se Jordan spokojeně, když vešla pomalu do jídelny po několika dlouhých minutách. Mezitím, co totiž Bert snídal, se stihl jídelní stůl zaplnit snídaní. Jako první si však Jordan všímala své kávy, která pro ní byla mnohem důležitější, než to všechno jídlo. "Jsi si jistý, že to tady od září budeš zvládat?" nadhodila po chvíli, když už spokojeně seděla na židli držíc svého synka v náruči. Hodlala počkat, než se Archibald nasnídá, aby se pak mohla nasnídat ona sama. Svou otázkou narážela na fakt, že v září zase měla začínat škola. A ona tam stále měla učit.

_________________

Archibald souhlasně pokýval hlavou, když Jordan potvrdila jeho domněnku, a letmo se pousmál. „Jsem rád, že aspoň někdo z rodiny mě nezavrhl,“ přiznal a pohledem přitom zabloudil k Hubertovi. Ono vlastně nešlo ani tak o něj samotného, jako o to mrně... Archie totiž upřímně doufal, že až Bertík vyroste, nebude si na něj nikdo ukazovat proto, že je jeho matka čistokrevná kouzelnice a otec ne.
Netrvalo dlouho a všichni se znovu sešli v jídelně, kde už byla snídaně nachystaná. A že jí nebylo málo a samozřejmě nechyběla ani silná káva. Vonělo to tu, to měla rozhodně pravdu. Ta otázka, zda to tu bude od září zvládat, Archieho moc nepřekvapila, takže k JD jen zvedl pohled, pousmál se a pokrčil rameny. „Jsem si jistý... My si s Hubertem poradíme,“ broukl přesvědčeně, pohledem těknul k synkovi, který byl očividně nacpaný a tudíž spokojený, a pak se zadíval zpátky na svou přítelkyni. „Nemusíš mít obavy,“ ujistil ji. Archie měl tu nevýhodu, že sám neměl rodiče, tudíž nemohl žádat o pomoc, ale pořád tu byl Alfred, na kterého byl spoleh, a kdyby došlo na nejhorší, snad mohl požádat o pomoc alespoň Ariadne. Ale Archibald byl přesvědčený, že to s prckem zvládnou.
Se snídaní se moc neloudal, aby Jordan nemusela dlouho čekat - dopřál si hrnek černého čaje, nějaké to ovoce a míchaná vajíčka, a pak se natáhl pro Berta, aby se mohla pořádně najíst i mamka.

_________________

"Já taky, Archie," pousmála se Jordan na svého drahého. Vážně byla ráda, protože si nebyla jistá, jak by to zvládala, kdyby se chovala ošklivě i její matka. Bylo štěstí, že v ní měla oporu, zvlášť potom, co i Nathaniel nad ní tak trochu zanevřel. Věděla, že mu v tom všem udělala šílený bordel, i ona byla dříve přesvědčená o tom, že čistokrevní jsou lepší. Aspoň do doby, než poznala Archibalda.
Byla ráda, když se zase se svým drahým sešla v jídelně. "Výborně," nebylo to o tom, že by Archiemu nevěřila, věděla totiž, že se o Huberta zvládne postarat velice dobře. "Jen se připrav na to, že do tebe bude dnes má matka hučet, aby jsi mi domluvil," ušklíbla se, protože ohledně toho, že stále bude pracovat, i když má na krku prcka, si vyslechla už dost. A to Ariadne ještě nevěděla, že čas od času vezme směnu i v nemocnici. Holt pro Jordan byla práce důležitá, a to i když měla rodinu. Nedokázala si sama sebe představit, že by seděla doma na zadku. Ne, ona prostě pracovat potřebovala. "A nemám obavy, jsi úžasný otec, Archie," usmála se mile na svého drahého přítele, a než pustila Huberta z rukou, líbla ho na čelíčko.
"Snídaně je úžasná, jako vždycky," Jordan usmívající se jako sluníčko některé sice ještě stále děsila, ale v posledním roce ten úsměv k ní dokonale padl. Taky se měla proč usmívat, v Archibaldově společnosti to snad ani nijak jinak nešlo.

_________________