Adresa Finnianova farma Reykjahlíð 43 660 Island

Virtuální prohlídka (hotovo tak 15%)

Finnianův vlastnoručně postavený srub se nachází v regionu Skútustaðahreppur, na jihozápadním svahu sopky Krafly. Nejbližší civilizací je městečko Reykjahlíð na břehu jezera Mývatn, kde žijí asi tři stovky lidí a kam to je od srubu zhruba dva kilometry po polní cestě z kopce dál na jihojihozápad.
Usedlost se skládá ze čtyř budov rozestavěných do čtverce a architektonicky vzato jsou si všechny zvenčí velmi podobné: hrubě opracované trámy nad kamennými základy, malá okna a došková střecha. Trámy jsou z domácí břízy, protože nic jiného tenkrát ještě v okolí nerostlo, a ačkoliv byly dříve světlé, použitým mořením a nějakou tou magií dost ztmavly. Televizní anténu by člověk samozřejmě hledal marně, ale usedlost není zdaleka tak primitivní, jak se na první pohled zdá: ve všech čtyřech budovách je zavedena elektřina napájená z generátoru v nedalekém horkém pramenu, i když spotřebičů je jen nezbytné minimum a využívá se hlavně na svícení. Termálních jezírek je na sever od stavení nespočet a Finnian je za ně neskutečně rád; nejen že se v nich dá koupat a brát energie, také dost zásadně zvyšují teplotu v okolí a umožňují pěstování rostlin, které by jinde na ostrově trpěly zimou. Díky tomu, a taky trochu díky magii, lze tedy v jeho lesíku najít kromě obligátních bříz, klečí a jalovců také vrby, javory a další zimomřivější stromy a byliny, o těch několika pokusných tropických sazeničkách v jednom provizorním skleníku nemluvě. Posvátná část hájku s náležitými runovými menhiry se nachází jen pár desítek kroků na sever od stavení a není nijak rozlehlá, ale zbytek lesa má teď díky Finnianově úsilí a několika grantům islandského ministerstva skoro třicet hektarů, z nichž jen malá část byla zasažena nedávným únikem lávy z probuzené Krafly.

Jak již bylo řečeno, usedlost tvoří přesně čtyři budovy:
1.) Obytný srub na jižní stěně čtverce
Třípatrový srub v klasickém stylu. Interiér býval zařízen velmi účelově, ale příchod ženy s tím poměrně rychle zatočil. Podkroví je rozděleno na tři pokoje: manželskou ložnici Finniana a Árný, takticky při komínu, Fróðiho pokojík a jednu zatím prázdnou místnost, kterou bude v budoucnu obývat Fúsi. Dřívější skladiště došků na půdě si ve své království přeměňuje adoptovaný Flann a veškerá socializace se odehrává ve společném přízemí, které Árný k tomuto účelu značně zvelebila. Nejen že dům vybavila takovými nezbytnostmi, jako jsou lednice, rádio a vysavač, ale sjednotila veškerý nábytek a pořídila i záclony, takže to tam teď vypadá podstatně lépe a život tam se prakticky neliší od života ve městě. Asi největší slabinou bydlení zde je absence kanalizace, ale díky pár kouzlům si toho málokdo všimne, a kromě venkovní kadibudky je uvnitř i něco na způsob moderního záchodu.
Prvkem, který nejzásadněji odlišuje tento srub od libovolného mudlovského v okolí, je ovšem sklep: pod celým hospodářstvím se nachází jakýsi bunkr s několika chodbami a místnostmi, kde Finnian přechovává většinu magických věcí. Práci odvedli skřítkové krátce poté, co byl dostavěn srub, a o skutečném rozsahu chodeb mimo vstupní sklep se zeleninou nemá Árný ani ponětí. Dá se ale předpokládat, že kromě Flanna ho brzy budou mít prolezlý i Fróði a Fúsi. 

2.) Stodola na západní stěně čtverce
Naprosto obyčejná stodola, kde Finnian skladuje seno na zimu. Rozměrově je trochu menší než obytný srub, má jen jedno nadzemní patro, kde s oblibou chrápe Šunka, a jako jediná nemá okna. V jednom rohu je pod balíkem slámy pečlivě ukryt vstup do podzemních tunelů.

3.) Kůlna na severní stěně čtverce
Kůlnička na dříví, dílna a skladiště nářadí, která zároveň slouží jako oddělovač obytné části pozemku od Finnianova hájku. Kůlna je průchozí a na vnější straně už případného hosta uvítá několik větších stromků, které dál na sever ještě rostou a houstnou. Kromě krumpáčů, lopat, motyk a rýčů zde lze najít i sofistikovanější nářadí na drobnější údržbářské práce, ponk a špalek na štípání dříví, to všechno pohodlně pod doškovou střechou. Stejně jako stodola má symbolické nadzemní podlaží, ale povětšinou je využíváno jen jako skladiště momentálně nepoužívaného nábytku, přebytečného krmení pro zvěř a Flann si tam občas suší bylinky. Důležitější než tato malá půda je ale sklep, v jehož veřejné části se nachází zásoby zavařenin, brambor a kde čeho, ovšem stačí ve správné kombinaci poklepat na kameny úplně vzadu a návštěvníkovi se otevře vstup do obydlí skřítků (právě tady bydlí Žíža, Čili, Kari, Čatní a již nemohoucí skřítka Loki) a následně do podzemních chodeb.

4.) Stáje na východní stěně čtverce
Protože farma bez zvířat by nebyla ani tak farma, jako spíš hnusný barák, je třeba zmínit jádro celého hospodářství: ne zrovna malý domek označovaný jako stáj, ač je to vlastně docela obyčejný chlívek. Před nepřízní počasí se tam ve čtyřech kójích může ukrýt všech osm bezejmenných ovcí, beran Erik, kozy Levá a Pravá a Flannova oslice Salám, ovšem pokud to není nutné, tráví většinu času na pastvině, která se táhne dál na východ.
I tento objekt má menší půdu, kde je skladována většina krmení krom sena, a tajný vchod do podzemí.

Uprostřed čtverce roste docela vysoký dub, jehož kořeny již definitivně vysály dříve funkční studnu s pěkně hnusnou minerální vodou. V jeho koruně se Finnian nějakou dobu snažil udržovat včelí úl, ale zimy byly příliš kruté, takže se na to nakonec vykašlal a zbudoval pod stromem menší sezení, kam se s přehledem vejde celá jeho rodina nebo celé islandské ministerstvo kouzel, což už se párkrát hodilo.

_________________

Prázdniny byly v plném proudu a na Islandu bylo fakt nádherně.
Finnian využil jednoho z mála volných dní, kdy nemusel na ministerstvo do Reykjavíku, a hned po snídani se vydal za ovcemi na pastvu. Ne že by potřebovaly hlídat, úlohu ovčáckého psa už skoro rok svědomitě plnila Salám, ale plot si rozhodně trochu pozornosti zasloužil a v tomhle počasí by byl hřích sedět v podzemní knihovně nebo v posvátném hájku, kam pro hustotu větví slunce dopadá spíš výjimečně.
Finnian tedy obcházel tu nemalou pastvinu s kladivem, pilou a bednou hřebíků a opravoval škody, které na plotě napáchal vítr, sníh, zub času a na jednom místě nejspíš hladový troll. Když se to tak vezme, pastvina plot vlastně vůbec nepotřebovala, protože největším islandským predátorem byla polární liška a ta si na ovci netroufla, dvojnásob na ovci pod dohledem oslice, ale hospodář měl v tomhle rád pořádek. Plus měla žena uklízecí náladu a to pak ve srubu nechtěl být ani Šunka, což už něco znamená.
Opravoval plot, naslouchal vzdálenému klepání koberců a třískání dřevěných mečů, jak se mu synovec snažil přerazit syna, a bylo mu dobře. Příroda byla v rovnováze, hájek prosperoval, ovcím se dařilo, místní ministerstvo nebyla banda zmetků a dokonce i ta Krafla vypadala, že si dá na nějakou dobu šlofíka. Přesně kvůli tomuhle se sem tenkrát přestěhoval, respektive kvůli tomuhle a Árný, a jak tam tak stál, nasával čerstvý vzduch a přemýšlel, jestli by neměl napsat další knihu, napadlo ho, že je tohle jeden z nejlepších dní za poslední dobu. Mít k tomu všemu ještě funkční úl plný včel nebo aspoň čmeláků, možná by si začal i zpívat nějakou tu prostonárodní irskou odrhovačku.

Ovšem kdo ví, třeba k tomu ještě dojde. Takhle ráno totiž ještě nevěděl, že mu co nevidět přijde jedna nečekaná, ale rozhodně moc veselá návštěva.

_________________

Prázdniny byly v plném proudu a na Islandu bylo fakt nádherně.
Flann využil jednoho z volných dní, kdy mu strýček nepřipravil jiný program, a hned po snídani sestávající z menšího množství sušených ryb a velké porce sušené řasy palmaria palmata si dal hned dvojitou rozcvičku. Těžko říct proč, ale jak tak obíhal srub a v rukou měl květináč se stále neklíčícím ořechem, vypadal až překvapivě spokojeně.
Když si pak došel do kůlny pro motyku, bylo nad slunce jasné, co má v plánu. Nemusel chodit daleko, hned pár kroků od přístřešku pro ovce se nacházela mírná prohlubeň jevící známky probíhající kultivace. Šlo o celkem obyčejnou jámu, z níž Finnian ještě nedávno bral hlínu na rozšíření ovčí zemljanky, ale už teď bylo vidět, že i hloupá prohlubeň může mít v očích potenciálního druida zářnou budoucnost. Flann tam zatím nepěstoval nic velkého, jenom pár klečů a byliny a... no, ano, trávu taky, zkusmo, ale plánoval si tam během prázdnin vybudovat druidský hájek. Případně zenovou zahrádku, podle toho, jak moc se mu bude dařit a jak moc ho to bude frustrovat.
Postavil květináč na dohled od místa, kde chtěl začít kopat díru pro první větší stromy, třeba břízy, ale ještě chvíli strávil zasněným pozorováním okolí. Počasí dnes výkopovým pracím opravdu přálo, v dálce depresivně hýkala Salám a progresivně hučel vysavač, idylka. Na okamžik zapřemýšlel, jestli by nebylo lepší využít toho a jet se na hřbetě své věrné oslice projet někam, kde ještě nebyl, a pak o tom Auroře napsat další patetickou básničku, ale takových míst už moc nebylo a hlavně měl práci. Začal kopat a bylo mu dobře. Příroda byla v rovnováze, hájek se nadějně rozrůstal, draci nekradli fotky, sopka nesoptila, přesně kvůli tomuhle to tu měl milionkrát radši než Anglii.
Motyka co chvíli narazila na kámen, jichž bylo v nekvalitní zemi až hrůza, ale on nelenil a stejně mu to přišlo jako jeden z nejlepších prázdninových dní vůbec. Vlastně mu kromě Aurory chybělo jediné: pořádná šermovačka s mírně dementním bratránkem.

Ovšem kdo ví, třeba k tomu ještě dojde. Takhle zaměstnaný kopáním si totiž nevšiml, že se k němu podél chlívku plíží cosi zlověstně ušatého s dřevěným Narsilem.

_________________

Prázdniny byly v plném proudu a na Islandu bylo fakt nádherně.
Fróði samozřejmě nesměl chybět. Využil jednoho z těch vzácných jiter, kdy ho matka explicitně požádala, aby si šel hrát ven a nepomáhal jí s úklidem (a přitom tak chtěl!), a hned po snídani vyrazil páchat neplechy. Ne že by jich měl na svědomí málo, ostatně zrovna včera s velkým úspěchem prohodil cukr se solí, ale v tomhle počasí by byl hřích zůstat trčet doma, když je venku tak krásně.
Fróði tedy zamířil do své děsně tajné skrýše ve stodole, kde se mu vždycky nejlépe přemýšlelo. Možná to bylo tou trochu vyšší teplotou, možná, jak soudil Flann, všechna ta sláma kolem fungovala jako Fróðiho externí mozek, vážně těžko říct. Uvelebil se na ležícím balíku, žvýkal jedno obzvláště dlouhé stéblo a usilovně přemýšlel, což se projevovalo tím, že civěl do zdi a na tváři se mu usadil nepřítomný úsměv. Vydrželo mu to sice jenom necelých sedm minut, ale i to byl nejspíš nový rekord.
Za dalších jedenáct vteřin už byl zase venku a tentokrát upaloval ke kůlně, pokud možno tak, aby ho nezahlédla matka. Je sice fakt, že zrovna soustředěně uklízela a sotva by mu věnovala víc než dva pohledy, ale kdo ví, třeba by pochopila, proč si jde půjčit hrábě, a zakázala mu to. Proběhl mezi budovami s krátkým mezipřistáním v zákrytu za starým dubem, odkud se ještě jednou přesvědčil, že je matka opravdu plně zaměstnána vyháněním lumíků ze svátečních ubrusů, a napadlo ho, že je tohle jeden z nejlepších dní za poslední dobu. Přesně kvůli tomuhle byl rád, že žije právě tady a ne někde ve smradlavém městě, protože tam by sotva mohl prostě popadnout hrábě a jít prudit ty neviditelné skřítky, co spí pod senem, jak mu prozradila maminka. A jak tak pomyslel na věci, co by ve městě asi dělat nemohl, zarazil se. Rukou sice už už sahal po násadě hrábí, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Skřítci vydrží, říkal si, tenhle den je jako stvořený pro epickou bitku. Ne že by věděl, co to znamená, ale rozhodně to cítil v kostech. Místo hrábí tedy popadl svůj dřevěný meč, který se z jemu neznámého důvodu válel jen kousek od hromady úplně zbytečného nářadí, a vyplížil se ven.
Jak se tak ze zálohy a s pokřikem „za Galadriel!“ vrhal na bratrance, přišlo mu, že dnešek už sotva může být lepší.

Ovšem kdo ví, třeba to ještě něco přebije. V tuhle chvíli ostatně ještě nevěděl, že brzy uvidí něco mnohem zajímavějšího, než jsou draci, čarovné kameny nebo krev z Flannova čela.

_________________

Někdo možná čekal, že tou tajemnou návštěvou bude Algernnon de Bray. Přeci jen měla narozeniny a hodila by se tam ještě z několika dalších důvodů, ovšem k její smůle to nebyla ona, kdo krátce po snídani vylezl z krbu v přízemí Finnianova sídla.

Sotva se zelené plameny letaxu rozptýlily a já se trochu zorientoval, nemohl jsem si nevšimnout, že na mě míří smeták. Od návštěvy svérázného muže ze svérázné země jsem sice čekal ledasco, ale tohle mě, pravda, trochu překvapilo. Ne víc než následný příval divných slov, ale pořád docela dost.
Nejspíš to bylo islandsky, každopádně rychle jsem z toho pochopil, že spíš než náhlé zjevení návštěvy ji děsí, že se ta návštěva ocitla v krbu. No jistě, druidi si přece berou mudly a ona tedy o letaxové síti nejspíš vůbec nic neví.
"Omlouvám se, madam," pravil jsem a vyskočil z uhlí tak rychle, že by mi sotva někdo hádal sto devět, "hledám vašeho muže, je zde?"
Koště mi přestalo mířit mezi oči, žena si trochu podezřívavě prohlížela můj úbor a pak ukázala kamsi ven z budovy. Chystal jsem se poděkovat nejen jí za směr, ale taky všem místním bohům za to, že zjevně umí aspoň pár slov anglicky, ale vzápětí mě celkem elegantně setřela krátkým výčtem toho, co že její manžel tam venku provádí a že ho nemůžeme minout. Přízvuk sice měla, ale velšský, nanejvýš podivné.
Poděkoval jsem tedy a vyrazili jsme ven, na pastvu.
Ne snad že by mě paní domu doprovodila, měl jsem totiž společnost vlastní, která vlastně byla hlavním důvodem mé návštěvy. Ochutnávání papuchalků, na něž mě Finnian lákal loni u Bílé saně, bylo až druhotné.
A skutečně jsme nemuseli chodit daleko. Sotva jsme minuli jámu, v níž se mezi malými stromky rubali dva děsně špinaví kluci (asi místní sport), zahlédl jsem v dálce povědomou postavu, jak přitlouká uvolněné prkno k ohradnímu sloupku. A ačkoliv jsme se k němu blížili zezadu, v pravou chvíli ho svým hýkáním upozornil osel a žádné přepadení by z toho nebylo, ani kdybych o to snad stál.
"Krásné ráno," popřál jsem a dokonce se i usmál, nebo tak něco, "doufám, že nejdeme nevhod, ale tady moje pravnučka by vám strašně ráda něco předala a říkal jsem si, že trocha čerstvého vzduchu nám rozhodně nemůže uškodit." I kdyby snad chtěla bouchnout nějaká jedovatá sopka, pořád tady nesmrděly fretky jako doma na Fairfluffu.
Jenny se způsobně uklonila, pozdravila a dál se vidělo, jestli ji třeba druid po té zkušenosti na Floridě radši nevzal kladivem po hlavě.

_________________

Finnian byl sice zvyklý na to, že Salám sem tam táhle zahýká bez většího důvodu, ale tohle znělo jako skutečný poplach.
Přestal se tedy věnovat plotu, pomalu se otočil a poněkud nespolečensky přimhouřil oči. Ne snad že by mu do nich svítilo slunce, to měl v zádech, ale podezříval Flanna, že mu ráno jako pomstu za snídani v podobě sušených chaluh dal něco do pití. Protože jak jinak si vysvětlit, že právě vidí přicházet kolegu z Bradavic v doprovodu blonďaté slečny, kterou sice znal, nikoliv však ze školy.
Na jeho obhajobu ale nutno poznamenat, že mu celá ta věc došla o pár vteřin dříve, než Howard promluvil. Samozřejmě si vzpomínal, jak se mu Jenny tenkrát v záříjové bažině představovala, a samozřejmě znal profesorovo jméno ze školy, ale nikdy ho nenapadlo si ty dva spojovat. Vždyť je dělil nejen Atlantik, ale taky přibližně dvě stě padesát tisíc let věku...
„Zdravíčko, Howarde. Nevhod rozhodně nejdete,“ uklidnil delegaci, aby si náhodou nemysleli, že je kvůli opravě plotu pošle pryč, a na tváři se mu objevil pobavený úsměv, „i kdybych měl důležitější práci než zatloukání hřebíků, kolega a delegace z Ameriky by měli přednost.“ V jiných dobách a jiných státech by to možná mohlo vyznít lehce kousavě, ale on to myslel naprosto vážně.
„Krásné ráno, Jenny,“ pozdravil i mladší z těch dvou a víceméně instinktivně si začal otírat ruce o kalhoty. Špinavé nebylo ani jedno, ale před podáním ruky to považoval za oboustranně vítané gesto.
Ať už zbytek uvítání a zdravení probíhal jakkoliv, Salám jim do něj nekecala a takřka znuděně se odšourala pást někam stranou. Mnohem podivnější ale bylo, že utichla i dosud docela intenzivní řežba doléhající sem od Flannova nového hájku. To ale mohlo znamenat cokoliv, takže tomu Finnian nevěnoval větší pozornost a nasměroval návštěvu zpátky do srubu.
„Strašně rád si poslechnu, co mi nesete za zprávy,“ spustil na oba, ne že by přešel k vykání, „ale asi bych to spíš než tady na pastvě probral na nějakém vhodnějším místě, hm?“ Následně odvedl dvojici do středu hospodářství, pod mohutný starý dub, usadil je na tamním odpočívadle a poprosil o chvilku strpení. Nejdřív chtěl poprosit ženu o dva čaje, ale naštěstí si včas vzpomněl, že asi není nejvhodnější doba, a místo toho sáhl do svého baru. A i když si byl dost jistý, že Jenny by nic z téhle skříně ještě pít neměla, vzal jednu lahev brennivínu a tři panáky a než se nadáli, naservíroval jim tradiční islandské přivítání.
A po jednom „skål“, jednom panáku a jednom ujištění, že na papuchalka taky dojde, dostala konečně prostor Jenny. Jestli to tedy s dědou neseklo.

_________________

Flann byl sice zvyklý na to, že tady na něj sem tam bez většího důvodu někdo skočí, ale většinou se tak dělo až po obědě.
Přestal se tedy věnovat hlíně, chopil se motyky a poněkud nespolečensky ji nastrčil do cesty dřevěnému meči. Možná bratránkovi v duchu připsal pár bodů za snahu, ale to ještě neznamenalo, že se nechá vyřídit snadno.
„Neprojdeš,“ ucedil skrz zuby, opřel se do násady a poslal Fróðiho do trávy. Té normální. Měl sice silné podezření, že si bratranec vůbec na Pána prstenů hrát nechce a zařval prostě první ženské jméno, které si z té komiksové verze pamatoval, ale to přece ještě neznamená, že mu ten pokus zkazí.
„A od Isildurova dědice bych čekal trochu férovější jednání.“ Pevně uchopil motyku, počkal, až se zlovolný příbuzný postaví na nohy a přesně podle očekávání se brzy musel krýt. Fróði byl možná trochu dement, ale o to byl odhodlanější a paličatější a na výhru v šermu přeci jen nebylo potřeba mít vystudovaných pět vysokých škol. Rána stíhala ránu, třískání dřeva hravě přehlušelo tu dříve zmíněnou idylku a Flann by byl asi brzy donucen zdivočelé páže nějakým tím chvatem sejmout a uklidnit, jenže zaslechl klení z domu.
„Hvaða helvítis fáviti ert þú?“ ozvalo se ze srubu kouzelným hlasem jeho veskrze milé tetičky a Flann, jakkoliv měl sem tam sklony dlaždičit, div nezacpával uši nevinnému devítiletému dítěti. Než se ale nadál, slyšel odpověď v angličtině a ačkoliv mu hlas nebyl povědomý a neslyšel skoro nic, zahodil motyku a upaloval za strom, aby zjistil, koho že to sem čerti nesou.
Teprve když hosté vyšli, byli dva, poznal v jednom z nich profesora z Bradavic. Nikdy ho sice neměl a vlastně ani moc netušil, co přesně učí, ale nemohlo to znamenat nic dobrého. Nebo mohlo?
Sledoval, kam jdou, přemýšlel a sem tam ždrcnul do Fróðiho, ať nedělá blbosti. Strašně ho zajímalo, co tady stařičký učitel dělá, ale i když o tom v tu chvíli ještě nevěděl, měl se to brzy dozvědět. A dokonce z první ruky.
„Jdou sem,“ sykl na bratrance a okamžitě zamířil do koruny stromu, protože hej, proč ne? Schovat se tam mohou pohodlně oba dva, je to nejblíž a cestu nahoru by zvládl i poslepu. Přesně podle očekávání byl nahoře ještě dřív, než hosté vůbec vešli mezi domy, a jejich přípitku už oba záškodníci naslouchali z úkrytu ve větvích.
Flann jenom doufal, že nebudou probírat nic přísně tajného, protože to by pak možná do hry vstoupily jeho výčitky svědomí.

_________________

Fróði byl sice zvyklý na to, že v sebenerovnějších soubojích s Flannem pravidelně prohrával, ale většinou se před tím aspoň chvíli teatrálně mydlili a byla to fakt prča.
Nezhroutil se tedy, když jeho útok ze zálohy ani v nejmenším nevyšel, a snažil se přetlačit tu hloupou motiku zpátky na Flanna. Možná bratránkovi v duchu připsal pár bodů za postřeh, ale kromě takřka animálního vrčení mu před odletem do trávy věnoval i pár slov.
„Já taky nechci projít, já ti chci namlátit kokos,“ zavrčel, a protože v tu chvíli začal přemýšlet, jestli někdy vůbec pravý kokos viděl, přetlačování prohrál. Nebo si to tak alespoň sám odůvodnil, když vyplivoval hlínu s trochou trávy. Té normální. Měl sice silné podezření, že bratranec to první ženské jméno, které mu přišlo na mysl, poznal a teď chce ze souboje udělat nějakou děsně divadelní záležitost, ale to přece ještě neznamená, že mu na to skočí.
„Tvoje máma je Isidlurův dědic.“ Ne, pořád ještě nechápal, že dělat si srandu z Flannovy mrtvé matky není ok. Ale bratránek mu to mohl sotva vyčítat, když ho tuhle věc v podstatě naučil. Fróði pevně sevřel rukojeť Narsilu, snažil se vypadat jako někdo, kdo si k snídaní dává Zaklínače s mlékem, a zaútočil. Byl možná trochu dement, ale o to byl odhodlanější a paličatější a na výhru v šermu přeci jen nebylo potřeba mít vystudovaných pět vysokých škol. Rána stíhala ránu, třískání dřeva hravě přehlušelo tu dříve zmíněnou idylku a dříve nebo později musel nutně přijít nějaký ten fígl, kterým ho starší kluk jednoduše zpacifikuje. Místo toho se ozvalo řvaní z domu a oba šermíři se na chvíli přestali kočkovat.
„Já nic!“ spustil automaticky, ale ty nadávky zjevně nebyly mířeny na něj, takže pokrčil rameny a mlčky souhlasil s krátkou pauzou.
Fakt ale jenom na chvíli, protože sotva se Flann začal plně soustředit na identifikaci příchozí dvojice, Fróði využil příležitosti a bacil ho mečem zezadu přes kolenní jamku. Hostům se tedy s velkou pravděpodobností naskytl krátký pohled na reakci zmijozelského studenta, přičemž Fróði osobně hádal, že od napadeného dostane do nosu a bude vyválen v hlíně, a klid nastal až ve chvíli, kdy dvojice odešla na pastvinu. Tím lze vysvětlit i proč nezačal vyšilovat, že má v revíru možná trochu starší, ale rozhodně živou holku: jednoduše ji ze své pozice s hlavou v hlíně neviděl.
Když se vyhrabal, na nějakou návštěvu neměl ani pomyšlení. Zatímco Flannovi asi nadále připadalo zábavné civět jejich směrem, jen si teď asi mnul zasaženou nohu, Fróði přemýšlel, kam se vrtnout dál, protože tohle už ho nebavilo. Teprve bratrancův neverbální apel, ať padá na strom, ho vyvedl z úvah a vlastně ani nevěděl, jak se do té koruny dostal. Rozhodně tam ale byl ve chvíli, kdy táta zase nalíval nějaké dobré pití a zase ne jemu, a když trochu vykoukl, mohl si prohlédnout toho pána.
„Fíha,“ zašeptal, „ten bude asi fakt děsně starej, co?“
Nezbývalo než doufat, že druhá část návštěvy mu zůstane ještě chvíli zakryta listím, protože to se pak možná neudrží.

_________________

"S radostí," svolil jsem k přesunu z pastviny zpátky ke stavení a neušlo mi, že bitva těch dvou chuligánů už před nějakou chvílí ustala. Mít trochu více prostoru, asi bych se začal zajímat, kam se poděli, ale přinejmenším celou cestu ke stromu mě plně zaměstnávalo okukování hospodářství a na nějaké děti jsem úplně zapomněl.
Dokonce mi možná ujel i nějaký ten kompliment na adresu místních krás, natolik jsem se senilně rozněžněl. Jestli se tu dají předplatit noviny, možná bych se sem mohl i přestěhovat.
Společně s Jenny jsme se usadili na určených místech, spořádaně vyčkali návratu hostitele a já rozhodně neměl nic proti místním zvykům. Ostatně byl jsem to já, kdo dával šesťákům do jídla oblbováky, bylo by pokrytecké nedovolit sedmačce trochu toho folklórního ethanolu.
"Skål!" patřilo mezi těch pár vybraných slovíček, co jsem se za léta cestování naučil a bylo mi k užitku hned v několika severských zemích, každopádně ochutnávka mi rázem vyrazila zbývající myšlenky z hlavy. I když ta věc asi neměla víc než 40%, rozhodně měla sílu.
"Nuže, přejdeme k věci, ať dlouho nezdržujeme. Jenny?" zasípal jsem, jakmile mi začaly znovu fungovat plíce, a pokynul jsem pravnučce, která se nezdála být alkoholem jakkoliv zmožena. Možná bych měl Richardovi vzkázat, ať si ji trochu víc hlídá...
"Tedy," spustila a div při tom energicky nevyskočila na nohy, "já jsem se chtěla ještě jednou omluvit za ten trapas. Ale ve škole mi za to dali šest kreditů navíc, dostala jsem se do výběrového kroužku ekočarodějnictví a bez vás bych to ani jedno nedokázala, takže mi přišlo fér se vyrovnat takovou menší pozorností." To už si ze zad sundavala mírně magicky rozšířený baťůžek a vylovila z něj nepříliš vábně vonící pytel čehosi těžkého a kašovitého, který s tlumeným plesknutím položila na zem.
Kdybych nevěděl, o co jde, možná se začnu pohoršeně omlouvat a Jenny dostane výchovný pohlavek, ale pravdou je, že jsem jí cestou sem trochu toho zázraku štípnul.
"A ještě jedna věc," pokračovala, aniž vysvětlila tu první, a na světle pod dubem se ocitla ještě dost podezřelá krabice, trochu větší než od bot a s dírami ve víku. Do vysvětlování se dala záhy, ovšem pokud Finnian chtěl, nikdo mu nebránil krabici otevřít a spatřit uvnitř něco, co až moc připomínalo několik krokodýlích mláďat.
Já mezitím rejdil očima po okolí, ale zahanbeně přiznávám, že pročesávat jimi korunu stromu mě zatím vůbec nenapadlo.

_________________

Finnian pochopitelně nechtěl kolegu zabít, neboť se mu zatím nesnažil otrávit nikomu z rodiny, takže vzal jenom střední třídu pálenky a pro jistotu jí nelil moc. Ostatně jeden ze tří účastníků uvítacího přípitku byl nezletilý, žeano...
Musel ale uznat, že Howardova reakce ho jistým škodolibým způsobem docela potěšila a rozhodně ho napadlo, že do něj ještě pár panáků zkusí dostat. Samozřejmě až vyřeší tuhle záležitost a přidá se k nim Árný a tak. Na pití však zapomněl ve chvíli, kdy spustila Jenny. Pravda, mohl něco podobného čekat, ale to ještě neznamenalo, že se nemůže v rámci slušnosti bránit.
„To vážně nestálo za řeč. Ostatně cestou zpátky jsi mi to vrátila už několikrát.“ Samozřejmě ne tak, jak si teď někteří představujete, nýbrž prostou asistencí při lovu želv, nějakou tou historkou při večerním táboráku a v neposlední řadě příležitostí nahlédnout za zdi čarodějného institutu v Salemu. Bohužel to byla škola čistě dívčí, takže nestihl ani navštívit zahradu a vychovatelky ho s puritánským úsměvem vyhnaly, nicméně zpátky k Jenny. Finnian si rozhodně nemyslel, že by si za tu dejme tomu záchranu a následných pět dní cesty do civilizace zasloužil jakoukoliv další odměnu, než prostě tu zkušenost.
Takže měl samozřejmě v plánu zdvořile odmítnout cokoliv, co sem táhla až z Ameriky, dojít pro nějaké maso a za největší odměnu přijmout pouhou možnost pokecat si s někým z branže, jenže v tu chvíli to vytáhla. Finnian se zarazil v půlce gesta, pusu už téměř otevřenou, a chvíli na ten pytel podezřívavě koukal. Napadala ho jediná věc, co by v něm mohla být, a i když by se mu takový hnůj vlastně docela hodil, tak trochu mu unikaly souvislosti.
Podívat se do krabice by ho samo o sobě asi nenapadlo, ale zaslechl, jak jedna z těch věcí poplašně vypískla, načež prostě neodolal.
„Eh, asi budu potřebovat trochu kontextu,“ usmál se rozpačitě a ty krokodýlovité věci si zatím prohlížel jen pohledem, protože vypadaly docela kousavě. Vlastně se nabízelo jedno docela logické vysvětlení, proč že teď od školačky, kterou náhodou potkal na Floridě, dostává pytel asihnoje a bednu asikrokodýlů... ale těžko říct, jestli měl Flann v bylinkách něco takhle rychlého a jestli by to cpal zrovna do brennivínu pro návštěvy.

_________________