Okatě jsem si povzdechl, ale jen o chvilku později už jsem měl co dělat s rovnováhou celé sítě, která byla díky našemu nesouladu na kritický okamžik narušena natolik, že jsem jen zaslechl Flamelovo nesouhlasné kočičí zakvílení a pak už jsem jen cítil, jak ležíme s bratrem na zemi rozcapení jako spadlé hrušky.
"Au, moje brada," zamumlal se opatrně, přesvědčen o tom, že jsem se při pádu kousl do jazyka a do žeber mi návdavkem narazila buď kniha, nebo nějaký tvrdohlavý kus Aleka. "Jsi v pořádku? Asi jsem si něco zlomil," zaláteřil jsem tlumeně a tentokrát jsem to byl já, kdo přeháněl.
Jako na zavolanou se ale otevřely dveře a na půdě se prach zvířil ve zlatých částečkách. Na prahu stála mamka. Zamrkal jsem, když jsem si všiml lemu její sukně, a drcl do Aleka loktem, aby ze mě slezl.
"Wille, Aleku?"
Snažil jsem se o lokty alespoň opřít a zazubil jsem se, aby mamka věděla, že se nestalo nic vážného. Maminka trochu kulila oči, ale tvářila se starostlivě. Víc obav jsem jí ale nakládat nechtěl, a tak jsem si opřel odřenou bradu rychle o ruce a předstíral, že přesně tenhle pomlácený pletenec na podlaze je účel toho, co tu děláme, ať je to cokoli. Schovala úsměv do dlaně.
"Oběd už je hotový. Už máte hlad?" zeptala se.
Okamžitě jsem se snažil zpod Aleka vykroutit o to usilovněji, protože mi bylo známo, že kam se přijde Alek dřív najíst, tam toho méně zbude pro ostatní.

_________________

"A pak prý kdo přehání," vrčel Alek, zatímco se hrabal z nesouměrného klubka končetin, materiálu ke čtení a koček. Ne že by se mu to nějak zvlášť dařilo. Kdykoliv měl pocit, že se už už dostává na nohy, odněkud se vynořila cizí končetina, a on se o ní znovu přerazil - člověk by neřekl, jak může být těžké vymotat se ze svého bratra. Zatvrzele odmítal přiznat, že by ho něco bolelo (a že mu zuby scvakly tak silně, že ho z toho brněla celá spodní čelist), když teď obvinil Willa z přehánění. Nemohl mu přece poskytnout materiál k vrácení úderu, i když by si normálně stěžoval, že by z toho lidi venku na ulici měli hlavy jako úly.
Flamel nespokojeně mňoukal, Alek tiše vrčel, oba bráškové se svíjeli na zemi jako zamotané švihadlo, a do toho všeho přišla Beatrice s tím, jestli už mají hlad, protože je oběd hotový.
Sice chvíli koukala vyplašeně, protože od toho, jak byli oba kluci smotaní jako hadi, už byl jenom malý krůček k chybějícím zubům, vymknutým kotníkům a podobným nepříjemnostem, když se ovšem přesvědčila o tom, že oba synové jsou v relativně nepoškozeném stavu, rozběhl se jí po rtech široký úsměv. Beatrice byla primárně starostlivá a laskavá maminka dvou přehnaně chytrých kloučků, to ale neznamenalo, že by se občas nemohla chovat jako malá. Se smíchem se přidala k neurčité hromadě kloubů na zemi, a začala Aleka i Willa nemilosrdně lechtat, na což minimálně ten starší z nich reagoval zuřivou snahou se nesmát. Ta ovšem šla do kytek, když mu maminka foukla na břicho. Alek zapištěl smíchy a zazmítal se jako užovka. "Mami, neeee!" vyjeknul, trochu se to ovšem ztrácelo v salvách smíchu.

_________________

Máma věděla přesně, kde jsme já i Alek lechtiví, a měla tak nad námi převahu. Já měl nohu pořád ještě zaklíněnou někde pod Alekem a nemohl jsem se otočit, abych se bránil, když mi přeběhla prstíky po žebrech. Vyjekl jsem. Nafoukl jsem tváře, kousl se do jazyka a snažil se nesmát - moc mi to ale nešlo. Alek už vedle mlátil pěstí do podlahy a neovladatelně se smál. V tu chvíli se mi podařilo otočit se na záda, jenže mamka mezi námi měla záviděníhodný přehled, všimla si, že se pokouším vzít nohy na ramena, a zatahala mě za tričko.
V předtuše, co přijde, jsem se začal smát dopředu, a marně jsem si snažit ji dlaněmi odtlačit.
"Já vás sním!" změnila mamka hlas, čímž nás oba ještě víc ponoukla k salvám smíchu, a foukla mi na břicho tak zblízka, že to udělalo další chrochtavý zvuk. Alek ani já jsme z tohohle mučení nemohli přestat popadat dech a já sám jsem se rozhodně nedokázal rozumně přestat řehnit. Snažit se oplácet bylo marné, i když jsme byli dva. Alek už měl v očích slzy a já od toho nebyl daleko.
Ham-ham-ham, "snědla" nás mamka naposledy, sama potlačujíc široký úsměv, když už viděla, že už ani nemůžeme dýchat a místo vzdoru jen ležíme jako hadrové panenky a občas sebou škubneme ve snaze bránit se.
Možná to bylo hloupé a dětinské, když vedle nás ležely rozházené knihy o pokročilé alchymii a oběma už nám bylo skoro jedenáct - mně už chyběly jen necelé dva měsíce, než si půjdu pro hůlku - jenže jsme na to všechno byli jen my tři a občasné kočkování patřilo k tomu, co jsem měl nejraději. I když jsem ječel, jako by mě brali na nože, nikdy jsem schválně neutekl tak daleko, aby na mě mamka nedosáhla.
"Aleku, pomstíme se!" zamával jsem bojovně pěstí, volaje po spojenectví, ale mamka nás už s úsměvem brzdila.
"Nejdřív ten oběd, než bude úplně studený!" zahnala nás po schodech dolů do kuchyně.

_________________

Alekovi už nestačilo smát se normálně, dokonce ani hystericky - v tuhle chvíli zoufale hvízdal a pokoušel se vykroutit zpod šimrajících prstů a hrůzovlády maminky, která se rozhodla, že je dobrá chvíle pro to je oba dva zlechtat jako psy. Ostatně, byl už jen malý krůček od toho, aby mu po tvářích začaly téct slzy smíchu, což napovídalo, jak neuvěřitelně lechtivý na břiše byl - kdyby se to dověděl někdo kromě maminky a bratra, někdo, kdo by toho dokázal zneužít, pravděpodobně by nad Alekem měl značně navrch.
"Neee, ne, ne," ječel, jako by ho na nože brali, svíjel se jako had a do toho všeho se ještě zvládal smát, protože zkoušeli jste někdy nereagovat přehnaně, když vás někdo lechtá? Moc dobře to nejde. Tak či tak, poněkud nevraživá nálada, za kterou mohly malé rozměry houpací sítě, se v tu chvíli rozplynula do vzduchu a odletěla světlíkem, i když za cenu toho, že se Alek nemohl pořádně nadechnout, sípal jako stará lokomotiva a bolelo ho celé tělo z toho, jak zuřivě se chechtal.
Když maminka konečně dospěla k tomu, že mají kluci dost, ani jeden z nich už neměl dost energie na to, aby se okamžitě pustili do protiútoku. Alek ležel na zádech jako mrtvý brouk a rozdýchával fakt, že se najednou nemusí smát tak, že z toho má křeče, a Will na tom pravděpodobně nebyl jinak.
"Pomstíme, jenom... chvilku... vydrž," zasípal v odpověď na chrabré volání do zbraně, a zacukal nohama, jak se pokoušel nemotorně převrátit na všechny čtyři, což nějakou chvíli trvalo - maminka to celé sledovala se smíchem v očích. "Takže tři, dva..." odpočítával ještě dřív, než se mu vůbec podařilo znovu nabrat rovnováhu, ale ani nestihl doříct jedna, a byli oba dva hnáni do kuchyně na jídlo. "To není fér," našpulil Alek spodní ret, "teď tu pomstu musíme odložit. Buď připravený, Wille, armáda vyjede za úsvitu. Co je vlastně k obědu?"

_________________

K obědu bylo pečené kuře, brambory s tou nejlepší omáčkou, co jsem znal, a hrášek, o který jsme se s Alekem byli často schopní porvat kvůli jediné zelené kuličce, kterou by měl jeden z nás navíc. Neobešlo se to bez nadšeného bouchání příborem, když k nám mamka nesla dva talíře, šermování a vzájemného ukrádání nedostatečně hlídaného jídla z talíře.
Šťouchl jsem Aleka loktem jemně do žeber a mírně se usmíval. Mamka jen zářila, když jsme se do bašty pustili, oprášila si ruce o zástěru a sebrala ze zábradlí u schodiště proutěný košík.
"Vydržíte tu chvíli sami? Buďte hodní, musím koupit ještě pár věcí," řekla nám. Přikývl jsem s plnou pusou, takže jsem se nezmohl na slovo, ale stihl jsem na chvilku odložit vidličku a zamávat jí. Alek mi mezitím sebral kus kuřete. Každý, kdo nás neznal, by se divil, že se maminka takovou smečku vůbec odváží opustit.
"Aleku," zahuhňal jsem pobouřeně a schválně bráškovi naznačil, jako bych ho chtěl polechtat na břiše, aby "vypůjčené" jídlo hned vrátil. Mamka zatím zmizela na schodech a dole bouchly o chvilku později dveře.

_________________

Sledovat oba bratry u jídla musel být docela zážitek, protože se v jejich režii stolování změnilo v hotovou bitvu. Alek se na pečené kuře vrhl jako uprchlíci na Evropu, a o každou kuličku hrášku bojoval s Willem jako lev. I když většina lidí hrášek nemusela, Alek v něm nacházel jakousi morbidní zábavu, a koneckonců, ani jeden z bratří Faustů ještě neřekl ne jídlu, které by bylo poživatelné. Vyjma mléka.
Brambora zrovna letěla obloukem do vzduchu, aby dopadla uprostřed Willova hrášku a Alek se lžící pokoušel lovit letící zelené kuličky, když Beatrice hlásila, že musí ještě zaběhnout pro pár věcí do obchodu. "Jasně, mami," hučel Alek, myšlenkami jen napůl u toho, co vlastně říkal, jelikož se pokoušel svou bramboru vydobýt z Willova hrášku zase zpátky. Shledal totiž její výměnu za pár kousků hrášku velice nedostatečnou, a rozhodl se tedy zverbovat svou armádu složenou z vidličky a nože, a chrabře zaútočit na hranice sousedního království, tedy talíře. Armáda se nakonec vrátila bez brambory, zato s kusem kuřete, což už byla kompenzace adekvátní.
"Ne!" vyjekl Alek, když se Will uchýlil k podrazu a naznačil, že by pro znovuzískání svého jídla byl schopen mnohého, jakož i podobné zhýralosti, jakou bylo lechtání na břiše. Vlastně jenom díky tomu se na židli zaklonil natolik, aby si všiml povědomého předmětu, který opuštěně ležel na kuchyňské lince vedle sporáku. "Wille, podívej, mamka si zapomněla hůlku," informoval bratra a kvapem vstával od jídla. "Rychle, možná ji ještě chytíme na cestě," pobídl Willa, čapnul maminčinu hůlku a odběhl k botníku, aby po chvíli proskákal kolem dveří na jedné noze, zatímco si na tu druhou obouval botu.

>>Uličky

_________________

Boj ustal stejně rychle, jako začal, když jsme si oba naráz uvědomili, že můžeme mamce s něčím hrdinsky a nezištně pomoct. "Můžu ji nést já? Ty už máš svoji," zaškemral jsem o výhradu nést mamčinu hůlku opatrně jako křehký poklad, který mohl kdykoli vybuchnout v ohňostroj jisker, i když takové právo by obvykle připadlo staršímu bratrovi. Jiskry bychom stejně ale nedokázali ovládnout ani jeden!
"Mohli bychom poprosit o zmrzlinu navíc," napadlo mě ještě na schodech, v patách mému bratrovi. Boty jsem si dokázal obout mnohem rychleji jen proto, že jsem v tom měl systém, zatímco Alek se snažil dělat všechno najednou. Netrpělivě jsem poskočil na místě a zatáhl za kliku.

>>> Uličky

_________________

Když jsme se rozloučili ve vlaku s Angie s příslibem, že bychom se ještě mohli vidět na zmrzlině, když všichni bydlíme v Londýně, vnitřně jsem se už připravoval na medvědí objímání od pana Crowleyho. Šok z toho, že někdo další zemřel, ať už to byl kdokoli, jsem byl nucený spěšně oklepat, jinak hrozilo, že mě pan Crowley pohřbí pod svými výstavními bicepsy trvale s třpytícimi se slzami v očích, aniž by tušil, že mi místo poskytování útěchy láme žebra a společně s Alekem z nás nedobrovolně dělá siamská dvojčata.

Naše první kroky vedly samozřejmě do sídla rodu Crowleyů, ovšem seznamy nových učebnic na sebe nedaly dlouho čekat, a to znamenalo jediné. Nákupy na Příčné a jedinečná příležitost, jak si obstarat vše, co jsme potřebovali, a ještě utéct dohledu pana Charlese Crowleyho. Jeden nepotřeboval být génius na to, aby pochopil, že taková šance se už nemusí opakovat.
Pod touto záminkou jsme si vyjednali dokonce několik dní s tím, že už jsme dost staří na to, aby za námi po Příčné ulici chodila gorila. Oba jsme se tvářili velice vzdorně na představu chůvy se dvěma metry a bezmála sta kily, a i když mi to téměř trhalo srdce, naznačil jsem panu Crowleymu, že díky němu by se nás kamarádi mohli bát vůbec oslovit. A jaká by to pak byla bratrská jízda?

Faktem bylo, že někde v otcově pracovně se ukrývaly poslední poznámky do naší skládačky. Stáli jsme před vchodem do našeho domu, opuštěného a prázdného. Jeho stín na mě chmurně padal a já si vyměnil ponurý pohled s Alekem. Od onoho okamžiku jsme dovnitř nevstoupili...

_________________

Alek byl každou buňkou svého těla přesvědčený o tom, že právě teď nastal nejlepší čas pro provedení té... věci, kterou s Willem plánovali prakticky celý předchozí rok. Měli dost materiálů. Měli skvělou teorii, která musela být minimálně z 97% funkční. Měli odhodlání. To jediné, co jim tedy chybělo jako poslední dílek do skládačky, byly zápisky, které se skrývaly kdesi uvnitř pracovny. Alek stále ještě odmítal přiznat otci existenci.
Útěk před Mrožím knírem byl podstatně méně husarský, než jak si ho vysnil. Chtělo to jenom několik podrážděných rozhovorů a argumentací tím, že si zvládnou školní pomůcky koupit sami, aby je pan Crowley, byť se slzou v oku, pustil do Londýna na nákupy. Drobný zádrhel byl v tom, že neplánovali nic nakupovat.
V tuhle chvíli sice nebyli moc daleko od těch obchodů, do kterých přislíbili zajít, ale ani nebyli přímo v nich. Alekovi sjel mráz po zádech, když s bratrem nejistě přešlapovali před dveřmi, kterým už začínaly rezivět panty a klika byla ztmavlá nepoužíváním. Tohle byl ještě před rokem jejich domov. Teď tu bylo mrtvo. Doslova.
Alek zatřásl hlavou, jako by se tím mohl zbavit tíživých myšlenek, a popotáhnul za řemen brašny, který ho nepříjemně řezal do ramene. "Jdeme?" houknul na Willa, možná trochu netrpělivěji, než měl v úmyslu - to měl ale na svědomí nepříjemný pocit, který Alek měl. V tuhle chvíli toužil být kdekoliv jinde, jen ne postávat u vchodu do domu, ve kterém vyrůstali. Odhodlaně vzal za kliku a nakrčil nos, když dveře zaskřípěly jako umírající zvíře. Vevnitř byly pavučiny a prach, ale taky něco, co stále ještě dělalo jejich domov domovem.

_________________

Téměř jsem nadskočil a rozhodně jsem sebou bezděčně trhl, když na mě Alek vybafl, a zaraženě jsem na něj s nejistě skousnutým rtem pohlédl. Věděl jsem, že i on má ten zvláštní pocit z toho, že jsme po necelém roce zase právě tady. Na místě, jež jsem nikdy nechtěl opustit, a na které jsem zároveň nikdy nechtěl vrátit... Trhalo mě to vedví.
Váhavě jsem se do domu vmáčkl hned za Alekem a už ve dveřích jsem si připadal jako ve strašidelném domě. Podlaha zaskřípala, tím vzdáleně známým způsobem. Věděl jsem přesně, která prkna jak vrzala. Dokázal bych vám na nich přešlapováním nejspíš i něco zahrát. Otřásl jsem se a natiskl se k Alekovi blíž, jako by se na nás mohlo každou chvíli vrhnout něco ze stínů.
Po paměti jsem našel olejovou lampu a zapálil ji. Hned to tu působilo útulněji, medové světlo zalilo nejbližší okolí a mně se alespoň trochu ulevilo, i když se mi teď naskytl mnohem detailnější pohled na všechny ty zapomenuté drobnosti. Hrneček, který nikdo neuklidil. Koště opřené tam, kde vždycky bývalo, než ho mamka roztančila, aby jí pomohlo zamést celý dům a vyhnat z kuchyně myši. Voda v konvi na květiny, odložená na okenním parapetu.
Pohnul jsem raději lampou směrem ke schodišti a kývl na Aleka. On šel první, já mu hlídal záda.

_________________