Theron tušil, do jaké hry se to tady pouští, a taky věděl, že Sincereho by rozhodně nebyl schopen dostat pouhým použitím lidské psychologie jako to stačilo u většiny lidí. Ten muž si dával zatracený pozor na to, aby se mu někdo příliš nehrabal v hlavě, a to Howells na jednu stranu uměl ocenit. Na tu druhou mu to ale v budoucnu klidně mohlo být na obtíž, a tak neexistovalo lepší východisko, než hodit si padesát na padesát a zkusit celou domluvu ukončit na oné laskavosti.
"Všechno je to o důvěře," pokrčil rameny a div se pobaveně neušklíbl. Nicméně odolal, jeho tvář zůstala dokonale klidná. Zato když se mu dostalo přikývnutí, už se pousmání neubránil. Víceméně to znamenalo, že Sincere souhlasí, a ta laskavost, kterou bude Theronovi dlužit, se den ode dne, odběr od odběru, pokus od pokusu, bude stávat větší a větší... až do té doby, dokud se ji Theron nerozhodne využít. Samozřejmě že mu bylo jasné, že takhle jednoduše Sincere souhlasil jen proto, poněvadž je přesvědčený, že se z toho třeba jednoho dne nějak vyvlékne. Ale Theron podle mužových pohledů (a z vědeckého hlediska jistě ne úplně potřebných dotyků), které předtím věnoval jeho ženě věděl, že i sama Tamarah mu pravděpodobně časem pomůže, ač nevědomky, dostrkat Galla přesně tam, kam si Theron bude přát. Nebyl samozřejmě takový hlupák, aby něco takového dal najevo. Kdepak, teď se hodilo spolupracovat, postupně zvyšovat dluh, možná nechat Tamaru konat to, v čem byla nejlepší, a časem... Theron byl trpělivý, nespěchal, a hodlal si počkat na vhodnou příležitost.
"Přesně moje slova," přitakal ohledně názoru na cizí rody, "vždyť my se k nim také hromadně nestěhujeme." Byla to pravda. Neznal vlastně nikoho, snad krom jedné slečny, kdo by se stěhoval do jiných zemí. Ta dotyčná byla jakási sestřenice z X-tého kolene, a přivdala se do čistokrevného rodu na Filipínách. Do té doby Theron ani netušil, že tam také žije něco takového, a nikdy se o to více nezajímal.
To už se ale Tamarah probudila, a nastal čas na to, aby Gall sehrál svou roli. Což mimochodem dle Theronova názoru zvládal dobře, a teď to byl Howells, kdo se bavil. Tamarah se stále zmateně na Sincera dívala, v obličeji spíše nechápavý nežli podezřívavý výraz, a Theronovi neuniklo, že jakmile z jejích očí začala opadat počáteční mlha, začala si druhého muže prohlížet i zcela kriticky, ale s podezřením to stále nemělo nic společného. "Jak to myslíte?" svraštila obočí a stáhla původně rudé, nyní již nedostatkem krve trochu pobledlé rty do tenké linky. Ani za mák se jí nelíbilo, co to tady slyší. "Jaká infekce? Já jsem přece úplně v pořádku!" bránila se a jako by si teprve poté uvědomila, že tady zřejmě sedí i její muž, stočila k Theronovi pohled. "Drahá," začal Tseh uklidňujícím tónem, a nespouštěl z manželky pohled, "omdlelas mi u snídaně, najednou bledá jako smrt. Je samozřejmé, že jsem tě rovnou přivezl na kontrolu." V jeho slovech neznělo nic než to, co sám zaznít nechal. Tedy zdánlivý fakt, že nehodlá dopustit, aby se matce jeho dětí něco stalo, ač spolu už nemají tak kladný vztah. Aniž by ale nechal Tamaře možnost protestovat nebo začít vyvádět, pokračoval. "Je samozřejmé, že jsem tě nemohl přivézt k nějakému nečistému řezníkovi. A tady Sincere se nabídl, že se tvé léčby ujme. Lepšího experta bys jistojistě nenašla, nemyslíš?" Bylo až s podivem, jak se přizpůsobil Gallově hře, a na místě si vymýšlel jednu lež za druhou. Tamarah na chvíli ještě oba muže pozorovala, než se zřejmě rozhodla, že nemají důvod jí lhát, a s už poněkud klidnějším "dobře" se otočila k Sincerovi, kterému věnovala vděčný úsměv a přijala lahvičku s lektvarem, raději se nepídíc po obsahu. Theron se ušklíbl, jakmile se na něj zase nedívala. Jeho žena byla v některých věcech prostě až moc hloupá. Tamarah se zašklebila nad tou podivnou chutí lektvaru a pak už se věnovala pozorování toho, co si pro ní lékouzelník chystá. "To ještě není všechno?" nakrčila znovu obočí, ale nijak moc se nevzpínala. Poněvadž víceméně vážně věřila, že jí něco je, a Sincere Gall byl známým lékouzelníkem, který už přeci zachránil tolik čistokrevných životů. A ona vážně umřít nehodlala. Sykla, když jí injekce projela kůží a ona tak nevědomky dostala další dávku uspávacího lektvaru. "A to teď budu muset docházet... pravidelně... na... kontroly..." Nejspíš to měla být otázka, ale lektvar, vstříknutý přímo do žíly, zabíral mnohem rychleji než by zabral normálně, a tak už brzy zase ležela bezvládně, plujíc si někde mezi obláčky snů, ponořena do spánku, za který by se nemusela stydět ani Šípková Růženka.
"Nemyslím, že bude dělat větší problémy," odtušil Theron, jakmile si byl jist, že jeho ženuška už znovu nevnímá realitu, "na to se až moc bojí toho, že je opravdu nějak nemocná." Pobaveně se ušklíbl. Krom jiného právě totiž zjistil, že jeho výpočty ohledně vlastní ženy se zase jednou nemýlily. Ale o tom snad až někdy jindy.

_________________

Sincere se se skloněnou hlavu zlehka pousmál, než se na Therona bez zbytečných slov zadíval. O důvěře určitě věděli oba své a Sincere ohledně ní nebyl ani trochu naivní, i přesto na mužova slova nic neřekl a pouhým pohledem mu naznačil, že jemu důvěřovat může. Alespoň to tak vypadalo a ať už si to řekli cokoli, oba v duchu počítali s tou špatnou variantou a to s tím, že se v tom druhém skrývá zrádce, nebo intrikář. Taková čistokrevná společnost byla, ani skrz století se nic neměnilo.
Alespoň ohledně stěhování cizích rodů měli stejný názor. Sincere důrazně přikývl, protože pokud něco vyloženě na vedení ministerstva odsuzoval, byla to právě tolerance těchto přistěhovalců, kteří do kultivované Británie akorát zatáhli řadu nemocí a epidemií, zabírali tu místo vlastním a mnohem více perspektivním rodům, než byli sami, a ve výsledku se stejně z nich prosadila pouhá špetka. To však neznamenalo, že by se tohle mělo tolerovat.
Sincere měl v tomhle praxi, i kdyby Tamara začala vyvádět více, svou kamennou masku by za žádné okolnosti neopustil. Už dopředu měl promyšlené každé slovo, každý pohyb, kterým vážnou situaci umocňoval. Když se proto Tamara ohradila, že je v pořádku, muži na chladnokrevné tvář vystoupalo obočí. Naučeným pohybem se natáhl k deskám, které leželi na stole po jeho pravici a nakoukl do nich. "Pokud považujete zvýšený tlak a zvýšenou teplotu, náhlé ztrácení vědomí a očividnou dušnost za normální, můžete se zvednout a vrátit se domů. Ale rád bych vás upozornil, že já lečím, neprobírám lidi z mrtvých," upřeně se ženě zadíval do očí, snad i Theronovi muselo připadat, že se Sincere vžil do své role natolik, jako kdyby byla skutečná.
Předpokládal, že Tamara se k odchodu nezvedla, kdyby tak učinila, nastal by teprve problém a asi by dostal větší prostor Theron, jakožto starostlivý manžel. A v případě, že Tamara zůstala ležet, Sincere byl za to rád, protože po Theronovi už žádnou další pomoc nechtěl, jelikož by se ona laskavost pořád jen nabalovala a nabalovala, což by vůbec nebylo dobré.
Jakmile Sincere ženě vpíchl uspávací látku, zamyšleně pozoroval, jak se propadá zpět do říše snů. "Myslím, že nám to sežrala dobře. Alespoň máme důvod, proč sem bude muset chodit pravidelně," spokojeně se mu zablýsklo v očích, když se podíval na Therona a současně s tím si pomyslel něco o tom, že příště už snad Theronovu asistenci ani nebude potřebovat. Znovu ženě napojil všechno předešlé, ač samozřejmě naprosto nové a čisté, a usadil se zpět na židli, protože měli chvíli čas. "První dny bude hodně unavená, bylo by dobré, kdyby jedla hodně vitamínů, hlavně zeleninu a maso," sice ho Tamařino zdraví nikterak více nezajímalo, ale byl to pracovní materiál a on potřeboval, aby se žena dala co nejrychleji do kupy.
Když odběr skončil, Sincere si získanou krev došel uložit do speciálně upravené chladící místnosti, zatímco nechal stále omráčenou Tamaru ležet na lůžku. Jakmile se vrátil, změřil ženě tep a fakt, že je velmi nízký, si nechal pro sebe, jen se neurčitě zadíval na Therona a nakonec kývl bradou, že si ji může odnést. A Sincere doufal, že Tamara nedá svou kůži lacino a odběr tolika krve ustojí, kdyby ne, to by ho teprve čekala u Therona laskavost a na to on nechtěl ani pomyslet, nehledě na to, že by ztratil výhodného spolupracovníka.

_________________

| +

Samozřejmě že Theron věděl, jak prázdné a nereálné je slovo důvěra, notabene v čistokrevné společnosti. Ale snad právě proto si tu poznámku neodpustil. Chtěl vidět, jak bude Gall reagovat, a úplně upřímně, nejspíš i tak trochu ukázat, že nějaký ten díl důvěry by jim neuškodil, budou-li tedy nakonec spolupracovat. Jelikož ale momentálně mnohem důležitější než Theronovy myšlekové pohody byla jeho žena a to, co se jí dělo, není nejspíš nutné zůstávat v mužově hlavě příliš dlouho. Než ale úplně přejdeme k Tamaře, nutno podotknout, že Therona svým způsobem potěšilo zjištění, že se se svým budoucím spolupracovníkem shodne alespoň na některých názorech.
Tamarah by bývala ještě protestovala, ale lékouzelník vypadal, jako že skutečně mluví pravdu. Opětovala mu pohled, v očích cosi jako neurčité obavy o vlastní osud. A kupodivu mlčela, jak na ni účinkovaly argumenty obou mužů. Nejvíce na ni ale asi zapůsobila zmínka o smrti. To to s ní bylo vážně tak hrozné? Tahle otázka se nejspíš odrazila i v jantarových zornicích, které paní Howellsová ze Sincera nespouštěla. Bylo naprosto jasné, že se má žena až moc ráda natolik, aby riskovala nějakou infekci, a tak tedy neodejde. Skutečně, Tamarah zůstala poslušně na svém místě, a po několika chvílích zase upadla do hlubokého spánku. Což se pro ni samotnou vlastně jevilo jen jako důkaz Sincerových slov.
"Až moc se bojí, že by jí něco bylo, než aby zpochybňovala něco, co jí přímo do očí řekne lékouzelník," odtušil Theron, pohled upřený na svou ženu, která měla být podrobena znovu též proceduře jako předtím. Samozřejmě že ho napadlo, že příště už sem půjde sama a dobrovolně, ale také tak nějak tušil, že ani to nebude pro něj tak úplně mínus. Poněvadž on znal Tamařinu povahu a věděl, že se bude na Galla snažit zapůsobit i svými, nu, přednostmi, čistě proto, aby jeho, jakožto jejího manžela, namíchla. A ano, i toho by se v konečném důsledku mohlo dát využít. Kdyby se, řekněme, něco pokazilo. "Dobře, dám na to pozor," odkýval pokyny, a vlastně docela brzy poté nastal čas, aby si manželku odnesl zpět.
I tentokrát si ji víceméně přehodil přes rameno, a pravděpodobně nechal Sincera, aby mu ještě alespoň napověděl ohledně cesty přes bludiště, než skutečně s pozdravem a příslibem další spolupráce opustil sídlo. K čemu vlastně Gall tu krev potřeboval, na to se raději neptal. Nebyl si totiž moc jistý, zda by se mu odpověď tak úplně zamlouvala.

>>>

Mimo herně:
Převelice se omlouvám a kaji, problémy s netem a chřipkou a babičkou a tak...

_________________

Tichou, spící a temnou krajinou se ozvalo nenápadné lupnutí, které prozrazovalo, že se pár metrů před vstupními dveřmi na neupravenou dlaždicovou cestu přemístili dva lidé. Konkrétně Darrel se svým doprovodem, kterého hned po dopadnutí podrážkami na zem málem strhl k zemi, protože, aniž by spolužačku pustil, prudce se sklonil v pase a mumlal něco o tom, že snad bude zvracet. Přemisťování nebyl zrovna způsob, který preferoval.
Chvíli tam tak postával a snažil se rozdýchat nevolnost z přemístění, alkoholu a motající se hlavu, než se pomalu narovnal a podíval se na Jane, jestli má podobné potíže, nebo se přemisťovat zvládá bez problému. Anebo se možná zabývala úplně něčím jiným, stáli totiž před rozpadlým domem, doslova se dalo obdivovat, že se proděravělá střecha ještě nesesypala, břečťan nezarostl zvenčí špinavá okna a kamenitá cesta vede bezpečně ke vstupním dveřím a nemusely se na ní přeskakovat díry v zemi. V životě o svém sídle s nikým nemluvil, protože k tomu nebyl důvod, ale asi se všeobecně předpokládalo, že vzhledem k povolání svého otce a celkového rodinného postavení nebude bydlet v hromadě cihel a prosklených oken. "Já vím, není to zrovna nejlepší sídlo, ale to jenom jen tak vypadá," zadíval se na dům, když se narovnal a trochu se zamračil. "Otec říká, že nemá smysl to opravovat, když děda za chvíli pojde a my se budeme stěhovat do jeho sídla," citoval svého otce doslovně a trochu skepticky se nad tím ušklíbl, protože on se nikam stěhovat nechtěl, obzvláště ne tam, kde strašil praprapradědeček a kde bylo obrovské bludiště, v němž se ztratilo několik lidí a jejich kostry byly pohlceny rozpínajícím se křovím.
Chvíli tam tak rozpačitě postával a zamyšleně pozoroval dům před sebou, vypadalo to strašně. A temný les kolem domu z jedné strany a široká pláň z druhé uprostřed noci mu také nepřidávali zrovna pocitu bezpečí, ač tu bydlel a znal tu okolí jako své boty. "Asi bych tě měl doprovodit domů," uvědomil si trochu a zadíval se na ní mírně zastřeným pohledem, za což mohl alkohol. "Nemůžeš jít takhle v noci sama, tvá babi by mě zabila, kdyby tě někdo zabil," zamumlal a podrbal se znova ve vlasech. Začal viditelně blednout při pomyšlení, že se bude muset přemístit ještě dvakrát, a to k Jane a zpět. To už snad tu Jane pustí samotnou... nebo? "Nebo můžeš zůstat tady a můžeš se přemístit ráno, až bude světlo - no víš jak, jako kvůli bezpečnosti a tak, víš, jak teď řádí ministerstvo a ti rebelové a tak," snažil se obhájit svou myšlenku, aby to nevypadalo, že má vedlejší záměry. On neměl vedlejší záměry! Popravdě na nic takového ani nepomyslel, ač to tak celé mohlo vyznít, takže vzápětí nic neřešil, chytl Jane za ruku a začal ji táhnout ke dveřím, i kdyby vehementně protestovala. "Prostě tu přespíš, vždyť o nic nejde, doma nikdo není, jenom máma a ta si bere lektvar na spaní," zaklepal na dveře a zhoupl se na špičkách, zatímco čekal, až někdo otevře.
Netrvalo to ani minutu, než škvírou mezi dveřmi zamrkal na Darrela skřítek Bačkora s obávaným a nedůvěřivým pohledem, sotva však spatřil svého kámoše, dveře prudce rozrazil, div nevletěly do vedlejší zdi. "Pane Darrele! Vyste přišel domů!" zapískl, udělal na místě otočku a pak ve tváři pobledl, protože spatřil Jane, "s návštěvou... ale, ale, pro pána Jarena Galla! Já nemám připravený pokoj pro hosty, já nevěděl, že přivedete návštěvu, já vás zase zklamal, jak jsem mohl! Kde bude slečna spát, ona nebude dneska spát! A jenom kvůli mně, zase jsem nesplnil svou práci, já neschopný proděravělý Bač-"
"Bačkoro! To je v pořádku, Jane přespí u mě," vyhrkl rychle, aby zamezil depresi svého milovaného skřítka a ten na něho v mžiku zakoulel obrovskýma zelenýma očima. Očividně byl ihned v klidu. "Vyste to zase vyřešil! Pane, děkuju!" objal Darrelovi jednu nohu, potom už se hluboce uklonil před Jane a mumlal něco, že by dívce pomohl sundat kabát, kdyby nějaký měla, vehnal je dovnitř a zase za nimi zamkl.

_________________

>> (z Duhy with Darrel)

Jane natáhla k Darrelovi ruku a společně se přemístili na místo, na adresu, kterou jí předem popsal. Přemisťovat se s někým nebylo v žádném případě snadné, a když se Darrel zlomil v pase a málem ji strhnul sebou, ani se mu vlastně nedivila. Sama bojovala s nevolností, za kterou mohl alkohol a cestování tomu rozhodně nepomohlo. Slabě se zapotácela, když ji Darrel pustil, byla ráda, že nemá podpatky, ale jen lehce zvýšené boty, protože to by rovnováhu neudržela. Chvíli i ona jen tak vdechovala čistý, ostrý vzduch, který byl kupodivu podivně osvěžující, takže k vracení večeře od Draka nedošlo. Rovnováhu vlastně nabyla dokonce i rychleji než Darrel a tak se tu mohla porozhlédnout a upřímně rozpadající se sídlo a les kolem v ní příliš důvěry nevzbuzoval. Kde to proboha jsem? Tady přeci Darrel bydlet nemůže. Nebo snad ano? Co když to vážně není on a tenhle rozpadající se dům je prostě jen nějaká past? Založila si ruce v bok a nehty zaryla do paží. Najednou jí v šatech byla podivná zima. Bude nejlepší se vrátit co nejdříve do Londýna. Jenže při pomyšlení na další přemisťování se jí žaludek povážlivě zahoupal. „By tě zabila a babi by zabili buď moji, nebo tvoji rodiče.“ Doplnila ho. K sídlu se nechtěla vyjadřovat. „Nechci aby jsi se stal tématem na přední stránku novin, kvůli krevní mstě, ale,“ Rozhodila rukama a udělala několik kroků k domu. „ale další přemisťování s někým už nedám.“ Budu ráda když se přemístím sama natož ještě teď s někým. Nebylo tohle nejdříve v plánu? Donést ho domů a pak letět zpátky. Jane se slabě zapotácela, ani její zrak zrovna nevypovídal o nejlepším střízlivém stavu. „Neboj se... mě nikdo nezabije, Londýn přeci znám, ale…“* Z úst jí unikl tichý smích. „ale mám strašlivou chuť se podívat do Španělska. Nebo do Mexika, tam mají takový ty klobouky, víš?“ Zahihňala se a rukama naznačila klobouk s širokou krempou. To sice chtěla, ale také si teď nebyla s to si uvědomit, kde vlastně je to Španělsko a bylo pravděpodobné, že by se sekla a skončila někde jinde. V lepším případě někde ve vedlejším státě.
„Počkej, počkej a co vaši…“ Zaprotestovala, když nadhodil možnost přespání u nich. Navíc a to by Darrelovi ani v tomhle stavu neřekla, se jí do rozpadlého domu moc chodit nechtělo. Důvěryhodně totiž vůbec nevypadal, ale tohle byla jediná možná námitka, která ji pro teď napadla. A pak tu byla ta scénka se skřítkem a Jane nikdy neviděla skřítka panikařit a tak se na něco kloudného nezmohla prostě jen…
„Budu spát klidně někde na gauči, to je v pohodě…“ Snažila se skřítka ukolébat slabým protestem, protože naříkal úplně stejně jako nevěřící, který je svědkem toho, jak nastává soudný den nebo tak nějak. „Vážně?“ Věnovala Darrelovi nevěřícný a vcelku i skeptický pohled a než se stačila rozkoukat, tak byli uvnitř domu. A nastal drobný šok, protože rozpadající se dům byl vevnitř dokonale odlišný, dokonce i v té opilosti poznala, že ten kdo ho má na svědomí, pozná kvalitu na sto honů. „Darrele…? Já jen…“Mohla bych si od tebe něco půjčit? Nemám v čem… no spát.“ Zamumlala Jane a drobné rozpaky se odrazili i v jejím obličeji. Skutečně neměla nic na sebe a spát v šatech co měla na sobě… no přeci jen to nebylo ono, i když by se to určitě dalo taky. A pak… spát v jeho pokoji? Na tvářích se jí usadila lehká červeň. „Z venku ten dům, nezlob se, vypadá příšerně, ale zevnitř…“ Zvedla zrak ke stropu. Žádné známky toho, že by sem zatékalo. Jane se chytila prostě jen tématu, které nebylo tak nebezpečné.

*

| +

Mimo herně:
...Vždyť to tu znám...
...Tady vlak nikdy nejezdí...
...Jé to je krásnej pejsek...
...Tady je led dost tlustej, tady tu řeku přejdeme...
...Stoprocentně to je ten modrej drát...
...Ty fandíš Spartě, jooo?...
... (a další slova před smrtí)

_________________

(Stieg Larsson)

Darrel se na Jane s výrazným pobavením zadíval, protože cestování do Španělska nebo Mexika by si v žádném případě nenechal utéct, ve svém stavu by možná byl schopen i teď rozhodnout, že na to kašlou a přemístí se někam na slunečnou pláž na druhé straně polokoule, pokud by to vůbec bylo možné, ale pouze představa dalšího přemisťování mu způsobovala nevolnost a on se najednou začal těšit na svou měkkou postel, teplou přikrývku a temné hvězdami pokryté nebe, kterým měl očarován strop ve svém pokoji.
"Hm, myslím, že by spíš tvou babi vyznamenali, zasypali zlatem a přepsali na ní tak polovinu jejich majetku," zachechtal se s nadsázkou, ale myslel to naprosto vážně, protože si byl velmi dobře vědom toho, že rodiče by po něm rozhodně netruchlili. Možná máma. Trochu. Rád by si s Jane popovídal o těchto věcech, ale venku byla opravdu zima a on si stačil všimnout, že Jane na sobě skoro nic nemá - teda měla šaty, ale v tomhle chladnu by se hodila minimálně mikina, kterou bohužel neměl ani on, takže s vkročením do domu vůbec neváhal.
Skřítek Bačkora vypadal docela potěšeně Darrelovým řešením, když však Jane promluvila se svým návrhem, div se mu hrůzou nepostavily všechny imaginární vlasy na plešaté hlavě. "Gauči!" vypískl a vysloužil si od Darrela nesouhlasné zamručení, protože byla noc a on nechtěl, aby vzbudil mámu nebo případně někoho dalšího, kdo doma byl. Na druhou stranu, s celým srdcem skřítkovo pohoršení chápal a pochopitelně nepřipadalo v úvahu, aby Jane spala na gauči. "To se nesmí stát! U všech druidů Ó Fearradhaighů, to nesmíte! Taková nezdvořilost," děsil se dál a Darrel musel skřítka znovu uklidnit, že se rozhodně tohle nestane a ať okamžitě přestane vyšilovat, že se o to postará, takže skřítek něco uspokojeně zamumlal, zakýval svou velkou kulatou hlavou, popřál oběma dobrou noc a odešel pryč s tím, že musí umýt nádobí.
"On je strašně citově nevyváženej," otočil se potom Darrel na Jane s drobnou omluvou za skřítka, normálně by si z toho dělal srandu, ale díky alkoholu teď se skřítkem hluboce soucítil a bylo mu ho líto. Každopádně se rozešel do schodů a Jane ukázal, ať se vydá za ním. "Nečekalas to, viď?" ušklíbl se poťouchle a otevřel dveře do svého pokoje, zatímco mu Jane říkala o oblečení. Schválně se zastavil ve dveřích a nechal Jane kolem sebe projít, ne z důvodu, aby za ní mohl galantně zavřít, ale aby se mohl zhluboka nadechnout a potom se s její vůní působící na jeho čichové buňky za ní nenápadně otočit a zezadu si ji prohlédnout.
Darrelův pokoj vypadal přesně jako pokoj bohatého, rozmazleného dítěte, na které rodiče nemají čas, a tak se to snaží alespoň vykompenzovat kupováním nejnovějších věcí a hraček, které jsou zrovna v módě. Jeho pokoj byl obrovský a bylo tam tolik zbytečných a nesmyslných věcí, jako například sada kouzelnických bubnů, nacházelo se tam také spoustu lektvarových kotlíků, na zemi se válelo starší rozmontované koště, stůl se ztrácel pod přívalem papírů, časopisů a všeho možného. Celé místnosti dominovala postel, která byla ve výšce, v blízkosti očarovaného stropu, na němž se promítala hvězdná obloha podobná té v Bradavicích. K široké posteli vedli dřevěné schody, ale ty Darrel už téměř nepoužíval, protože jedna z dřevěných nohou měla několik vyřezaných kousků, za které se mohl zachytit a nahoru vylézt jako opice.
"Počkej, po něčem se podívám," došel nevyrovnaným krokem ke skříni, kterou otevřel a téměř okamžitě ho zasypala hromada oblečení, která byla vevnitř všelijak naházená, "hm, zkusím ti najít nějaký nezmuchlaný triko," probíral se s pochechtáváním tou hromadou, než Jane podal červené nebelvírské tričko a začal oblečení soukat zpět do skříně.
"Postel je nahoře," ukázal směrem ke stropu, jako kdyby Jane neměla možnost si všimnout, a protože byl vážně dost opilý, rozhodl se nelézt po své obvyklé trase a zvolil dřevěné schodiště. Ještě před tím se prostě vysvlékl do křiklavě zelených trenek, když byl potom na posledním schodu, prostě se odrazil a skočil do své postele šipku. Svět se mu strašidelně rozhoupal.

_________________

„Pochybuji.“ Zavrtěla nad tím hlavou. „Čistým taky jde o nějakou pověst ne? Po vraždění rodinných příslušníků mít oslavu není zrovna… kdyby jí nějaké zlato dali tak jedině tajně a tohle je strašně morbidní…“ Smetla to ze stolu a znovu se otřásla, důvěryhodnost sem, důvěryhodnost tam, byla ráda když pak vešli dovnitř, kde bylo teplo.
Jane sebou pak lehce trhla, když skřítek začal vyvádět jako by mu oznámila, že hodlá spáchat atentát na Kennedyho, teda jako v té době kdy byl ještě naživu, ne teď, teď už byl mrtvý, ale chápeme se, ne? Jakože… jí by nevadilo spaní na gauči. Popravdě se začínala těšit na to, až zaboří hlavu do polštáře a nechá všechno odplout. Někam pryč. Skřítka Darrel podpořil a Jane náhle měla sto chutí protočit oči ke stropu. Muži. „U všech druidů Ó Fear- Ó Fearr… já to nevyslovím. Hele zkus to říct třikrát za sebou.“ Další smích, který ale netrval dlouho. Takže žádný gauč. To má spát v jeho posteli? Jako vyhlídka to nebyla špatná, rozhodně se vyspí daleko víc než na tvrdém gauči nebo třeba na zemi. To ji taky napadlo, ale raději to nezmínila, protože to už by skřítek (nebo jeho prsty) nemusel přežít.
„A pořád nebo jenom někdy?“ Zajímala se jen čistě ze zdvořilosti, s daleko větší zvědavostí si prohlížela sídlo. Vše bylo dokonalé. Vyleštěné. „Ne, nečekala.“ Přiznala tiše a upřímně. Zvenku dům vypadal jako něco co vám během deseti minut hodlá spadnout na hlavu, zatímco vnitřní prostory… to bylo jiné, dokonale. Šla za Darrelem v naprostém klidu a vlastně ani nevnímala kudy ji vede.
Darrelův pokoj vypadal jako… no jak to sám popsal. Jako pokoj někoho kdo má řadu věcí na zabavení, ale protože Jane byla jedináček dokázala v tom vycítit i jiný kontext. Samotu. A mimo jiné ten pokoj vypadal jako by do něj někdo nastražil bombu. „Budu ráda. Mimochodem to nebe je úžasný.“ Všimla si noční oblohy nad postelí, která byla ošklivě vysoko. Jane si sedla na jeden ze schůdků postele zatímco se Darrel hrabal v kupě oblečení, která se rozhodla ho zavalit. „Díky.“ Přijala triko a v žádném případě jí nevadilo, že je nebelvírské. Kvůli tomu vlny fakt dělat nehodlala.
Plán na přežití tohoto dne zněl jednoduše. Tak předně se nedívat, když se svlékal. Nedívat se. I když v plavkách ho už viděla… Ok. Vždyť je to jedno. Po očku se dívat může. A pak… otočit se k Darrelovi zády, převléknout se, ale to nejnutnější (lalala spodní prádlo) si nechat a zapadnout do postele a spát. Jenže to mělo slušivé dva háčky. Ten první byl Darrel, jehož přítomnost v pokoji si Jane najednou uvědomovala až příliš jasně (co na tom, že její vyznání odkopl nevybíravě, pořád to byl Darrel) a tou druhou byl merlinžel zaseknutý zip šatů. Strašně stará známá laciná balící klasika, jenže teď to nebyl žádný připitomnělý pokus, jak opilého nebelvíra dostat do postele, koneckonců tam už byl, teď fakt šlo jen o to, že se šaty změnili v past. A spát v nich nehodlala. Zaklela a na chvilku zkusila ještě poslední pokus, ale nevyšlo to (i osud má smysl pro humor), takže opatrně vylezla několik schůdků nahoru k posteli.
„Darrele…? Podívej- je to děsně… hloupý, ale můžeš mi pomoct? Zasekl se zip.“ Zkusila to s upřímností a vážně nevymýšlet nějakou vatu okolo. Ještě by se do toho zamotala. Opatrně se na schodu přetočila a podebrala si vlasy, aby se snadněji dalo dostat k jejím zádům. „Stačí, když to povolíš, pak si poradím.“ Neodpustila si větu. Bylo to hloupé, vážně a to i z toho důvodu, že se jí lehce zatajil dech. Těžko říct co od celé akce vlastně čekala, kdyby byla střízlivá, už by se dávno šla zakopat. Někam... hluboko pod zem.

_________________

(Stieg Larsson)

Darrel se nadšeně a především unaveně zabořil do měkké matrace a zůstal tam tak nehnutě ležet, ač dole pod postelí slyšel ruch a Janeninu chůzi. Předpokládal, že se chce převléknout v soukromí a on nebyl přece žádný rošťák, aby spolužačku nenápadně pozoroval... I když spíše na něho začala dopadat únava, svět se mu prazvláštně motal a on už byl líný se zvedat.
"Pořád," zahuhlal, co se týkalo náladového skřítka a pobaveně se zašklebil do polštáře, protože s Bačkorou byla občas dost velká sranda stejně tak jako s Vřískalem. Vlastně, tyhle dva měl z celého sídla vůbec nejradši. Od malička s nimi trávil spoustu času, občas jim dokonce pomáhal vařit, nebo s nimi pracoval na zahradě, i když to dle vnějšího vzhledu sídla vůbec nebylo poznat.
Nechal Jane, ať se převlékne, a on mezitím začal pomalu podřimovat, z čehož byl vytržen hned vzápětí, když zaslechl své jméno. "Hm?" zabručel naprosto nezúčastněně a otevřel oči, když si uvědomil, že Jane leze pomalu nahoru a o něčem mluví. Ze začátku vůbec nechápal, o čem to mluví a kde chce sakra rozepínat zip, když mu však došlo, že je stále oblečená v šatech, zase se zavřenýma očima se zvedl a s mumlavým: "jasně, no problem," přelezl po čtyřech ke schůdkům, kam se spoluzačka vyšplhala. Dlouze zívl, než unavené oči pomalu rozlepil a zadíval se na Jane, než se k němu otočila zády a pomalu si stáhla vlasy na jedno rameno. V tu chvíli už Darrel vnímal. Rychle očima zkopíroval pohyb její ruky, která si k sobě stáhla vlnité blonďaté vlasy a nejistě se zatvářil nad myšlenkou, že Jane má vážně světlou kůži. Nedokázal říct proč, ale vzpomněl si na Donnu. Možná v kontrastu s tím, že od chvíle, co žila v Los Angeles, vypadala jako černoška, protože tam pořád svítilo sluníčko. Jane byla zase skoro úplně bílá... Dlouze vydechl a zaostřil na zip.
"No jo," zašeptal překvapeně, "je to tu zadrhlé s tou látkou," pokračoval, jako kdyby Jane potřebovala znát příčinu celého problému a začal chvíli zip štelovat, než se mu to podařilo uvolnit. Namísto toho, aby ruce hned stáhl a nechal Jane vrátit se zpět dolů, aby se v soukromí převlékla, sjel zipem až úplně dolů a pohledem odhaloval každý další centimetr její bledé kůže na zádech. Zamyslel se nad tím, že nemá skoro vůbec pihatá záda, což on měl, Donna taky, Ginger taky. Vždyť to není zrzka, napomenul se uprostřed nesouvislých a podivných myšlenek ovlivněných alkoholem, musí být? Byli vůbec pihatí i nezrzaví lidé? V životě by nad touhle otázkou nepřemýšlel, však odpověď mu byla úplně k ničemu, ale teď to prostě chtěl vědět. Jak to, že někdo měl pihy a někdo ne?
Jako kdyby se chtěl o tom přesvědčit, zlehka se prsty dotkl Jane odhalených zad a o kousek odsunul rozepnutou látku. Nervózně zatajoval dech, jako kdyby očekával, že na něho na dívčiných zádech vykoukne tetování v podobě Ebenezara Rodwella. Nevykouklo. Kůži měla světlou a jemnou. Nedokázal říct, v jakém okamžiku se zrovna stal ten převrat, sic Jane v Duze pochválil vzhled a celou dobu na ní pohlížel jako na dívku, jako na milou spolužačku, na jejichž společnou krátkou umývárenskou minulost se donutil zapomenout, ale až teď si překvapeně uvědomil, jak hezkou dívku má na dosah. Alkohol mu naprosto zamlžil mysl, neřekl ani slovo a několik dlouhých vteřin dokonce ani nedělal nic kromě toho, že seděl kus za Jane a zelenomodrýma očima putoval po jejím odhaleném krku a ramenech, na kterých však stále měla rozepnuté šaty, a tak jí látkou z jednoho ramene pomalu stáhl, aby měl ten pohled plynulý a ničím nenarušovaný. Sotva ruku stáhl, jako kdyby si na pár vteřin uvědomil, co to vůbec dělá.
"Hotovo," proťal dusné ticho jeho zase energický a alkoholem zkreslený hlas se značným zpožděním, "pozor, ať nespadneš," řekl, protože seděla na schodech, byla opilá a ani na rovné zemi nedokázala udržet rovnováhu, proto k ní ihned vztáhl ruku a chytl ji za pas, čímž ji vlastně donutil otočit se k němu čelem.

_________________

Podle hlasu se Darrel potácel mezi spánkem a bděním a snad možná o to víc Jane zamrzelo, že ho tak nějak budí. Nicméně předvádět akrobatická čísla ala chovanec blázince se snaží dostat ze svěrací kazajky, no to se jí zrovna dvakrát nechtělo, nehledě na to, že by nemusela mít úspěch a mohla se zaseknout v půlce a to by pak teprve byla sranda.
„To mě napadlo.“ Zamumlala. Proto taky potřebovala jeho pomoc, alespoň si to takhle hezky zdůvodnila. V okamžiku kdy Darrel rozepínal zip na chvíli překvapeně zamžikala. „Darr-“ Utnula protesty hned v ze začátku, protože vlastně proč protestovat, když jí to zase tolik nevadilo? V jednu chvíli se skoro otočila, aby se na nebelvíra podívala, ale nakonec znehybněla jako socha. Možná, že až si to později bude přehrávat, pokud si na to vůbec vzpomene, tak se bude chtít jít zahrabat ještě víc než před chvílí. Ale teď místo výčitek svědomí nebo něčeho podobně složitého a v tuhle chvíli nepraktického jen slabě přivřela oči, to když jí přejel prstem po zádech. Dráhou kopíroval páteř a jeho ruce podivně hřály v kontrastu s chladným vzduchem, který pocítila v okamžiku, kdy rozepnul šaty. Připomínat, že stačilo jen uvolnit zip bylo zbytečné. Atmosféra poněkud zhoustla, nebo se jí to přes alkoholový opar zdálo. V dlaních stále nevědomky žmoulala nebelvírské triko, pro teď skutečně nepodstatná záležitost. Dlouze se nadechla, když jeho ruka putovala k ramenům a šatům.
„T-tohle už zvládnu. Díky.“ Podařilo se jí ze sebe dostat těžkopádnou odpověď, která rozhodně nezněla lépe než Darrel před chvílí. A skutečně měla potíže s rovnováhou, protože když se zvedla, že se ještě jednou na schůdkách otočí a sleze, aby se převlékla, zavrávorala. Darrelova reakce jí zachránila před možným pádem, ale rozhodně situaci neusnadnila. Teď musela nebelvírovi čelit přímo. Aby neztratila rovnováhu, zachytila se ho volnou rukou (zatímco v druhé měla stále jeho triko) za paži. Pohledem se vpila do světlých očí, přes strašlivě pihovatý nos až po vyrýsované rty. Ta chvíle byla možná delší než by si myslela, nebo se jí to alespoň zdálo. Když si uvědomila, nad čím vlastně přemýšlí, co to vlastně zvažuje, vrátila se pohledem zpátky k jeho očím, ale naprostá většina jejích morálních zábran padla s vypitým alkoholem. Takže když ho pomalu pustila, totiž když nabrala rovnováhu, tak její dlaň putovala k jeho poměrně ostře řezané tváři. Prsty přejela po jeho tváři pak si Jane Darrela pomalu přitáhla k sobě. To aby mu mohla ukrást váhavý polibek. Nechala mu dostatek prostoru a času, kdyby náhodou hodlal protestovat… A pak ještě jeden, ale ten už tak váhavý rozhodně nebyl, no co učila se rychle. Podpořená pitím ho nelogicky a hlavně nečekaně zatahala za konečky vlasů a v duchu se bavila tím jak zaprotestoval, jeho protest totiž okamžitě pustila jedním uchem tam a druhým ven.
A také do Darrela slabě (a kupodivu i potměšile) strčila, takže bylo dost dobře možné, že skutečně ztratili rovnováhu a spadli, ale pochopitelně na tu správnou stranu, tedy do postele. Do měkké… úžasné postele hmm (zhruba v tuhle chvíli došlo ke změně plánů). Jane se překulila tak šikovně, že jí důležité části zakrývali šaty (takže ležela na břiše nebo prostě jen na boku v závislosti na tom jak spadli) a ve tváři se jí usídlil onen uličnický výraz.
„Otoč se.“ Přikázala (normálně by si takovýhle tón nedovolila, to ani náhodou) a ruce na loktech založila tak, aby si mohla podepřít bradu a v naprostém klidu sledovala Darrelovu reakci. Možná čekal že ještě něco bude nebo ne (ono by to bylo logické), ale v okamžiku kdy se přeci jen otočil („A nepodváděj, jááá tě vidííím!“), vyměnila šaty za jeho půjčené triko a zavrtala se pod peřinu. Tohle ostatně nebylo poprvé co si něčí peřinu přivlastnila, i když tentokrát to bylo vědomě a schválně. Hozené šaty přeletěli nebelvírskou hlavu a přistáli někde na schůdkách. Připomínat, že Jane normálně šaty jen tak neháže, by bylo zbytečné. „A teď je ta peřina jen moje.“ Protáhla Jane pobaveně, ale to už měla zavřené oči a napůl klimabala. Tolik k rychlé změně plánů. Ne že by Darrel nebyl Darrel, ale… takhle to nechtěla. Alespoň to tak bylo od chvíle kdy zjistila, jak měkké má Darrel polštáře. Možná ještě zvládla něco jako „Brou…“ A tím celá akce vesele skončila, alespoň pro ni. Teda ne tak úplně. V noci (nebo spíše k ránu?) Jane začalo být poměrně chladno a tak automaticky hledala zdroj tepla, což v tuhle chvíli byl právě Darrel. Takže došlo i na cudné mrzimorské tulení za účelem získání tepla… O to zajímavější pak ale bylo ráno.

_________________

(Stieg Larsson)

Ukázalo se, že předvídal správně a Jane se ho po krátkém zavrávorání na schodišti ukvapeně chytila, Darrel v tom okamžiku ani náhodou nevěnoval pohled dívčině tváři. Zatímco ona postávala na schodišti, on na vrcholku postele seděl a měl tudíž pohled přímo do míst, kam ho často musel sklánět. V tom zmateném rozpoložení si ani nestačil uvědomit stisk, jímž ho Jane pevně sevřela na paži a očima mu začala zkoumat pihatou tvář, do jejíž čela mu spadala ofina rozcuchaných vlasů, kde se někde pod nimi ukrývala ta známá náplast.
Pomalu vzal Jane kolem pasu, aby nehodila záda a nespadla ze dvou metrů přímo dolů, a pomalu k ní zvedl tvář zrovna v momentě, když se ho na ní dotkla konečky studených prstů. Dlouze vydechl nad tím (ne)překvapivým vývojem celé situace a zlehka přivřel víčka, snad aby se vyhnul přímému pohledu do dívčiných očí, protože nechtěl v nich vidět potvrzení věci, kterou mu skoro bez studu sdělila v Duze a on se nad tím pouze pobaveně zasmál. A nechtěl vidět záplavu blonďatých vlasů, kvůli kterým se mu bolestivě svíralo srdce, protože byly důkazem, že před ním není Donna, kterou tolik poslední dva roky miloval. Ale i přes všechny city k ní se myšlenka na ní Darrelovi z mysli vytratila podivuhodně rychle. Jane mu totiž byla schopná dát něco, co Donně šlo velmi těžce a teprve se to učila, bez pochyb za dobu jejich vztahu udělala pokrok, ale stále to byla ta chladná a necitelná Donna Osbornová, která se radši s Darrelem sarkasticky pošťuchovala a dělala si z něho srandu, než aby ho bez řečí objala. V Jane viděl osobu, která mu po téhle stránce mohla dát přesně to, po čem toužil. Bohužel si neuvědomoval, že to bylo vše, protože nic jiného mu ve vztahu s Donnou nechybělo. Navzdory vypitému alkoholu si v hlavě dokázal držet myšlenku, že tohle není správné, sotva Janina ruka sklouzla k jeho tváři a pomalu si ho přitáhla, i to poslední varování se rozplynulo.
Jane krátkým polibkem pohřbila všechny pochybnosti, které v sobě zesílené alkoholem choval. Vzal ji k sobě a zatímco skoro po tři čtvrtě roce měl znovu možnost ochutnat její rty, tentokrát v naprosto odlišné situaci, pravděpodobně stavu, díky němuž si zítra nebude nic pamatovat, svalil se po krátkém drcnutí do postele za sebou a Jane stáhl sebou. Absolutně nedokázal pochopit, s kým má tu čest, protože tohle Jane Edwardsová nemohla být. Musel si v duchu slíbit, že si potom důkladně prohlídne dívčinu tvář, zda si tu blondýnku s Jane prostě jenom nespletl, ani by se tomu ve svém stavu nedivil, teď však neměl příliš prostoru, protože ať to Jane byla nebo ne, dokázala si ho svým momentálním konáním omotat dokonale kolem prstu, jak by to zvládla pravděpodobně s každým pubertálním klukem, jenž se otáčel za každou pěknou dívkou.
Překvapeně se nadechl, když se od něho odtáhla zrovna ve chvíli, kdy jeho ruka na jejím boku přestala být nečinná a vystoupala znovu k jejím odhaleným zádům. Ohromeně se na ní zůstal dívat, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že to udělala, anebo tomu, že přestala. A ten uličnický výraz... "cože?" nechápal, proč by se měl otáčet a srdce se mu o to víc roztlouklo, protože pokud udělala tohle, co udělá dál? Ani ho nenapadlo, že by se chtěla převléct. Ztěžka polkl a nakonec se tady pomalu posadil a otočil se. Pohledem se zadíval do zdi před sebou, stále nevěřícně se prsty dotkl svých rtů, jako kdyby nechápal, jak se to tak rychle mohlo stát. Otočil se přes rameno zrovna ve chvíli, kdy si stahovala tričko. Ty vole, to není Donna. Uvědomil si v tu chvíli až moc střízlivě a zase se rychle otočil ke zdi, když ho napomenula. Jane? Jane..., poklesla mu ramena, když si uvědomil, že má největší chuť se otočit a Jane znovu políbit.
Lehl si vedle ní do postele a v prvním okamžiku ani neprotestoval, když si stáhla celou peřinu pro sebe. Stočil hlavu na stranu a vážně se na ní zadíval, jako kdyby přemýšlel nad tím, jaká je pravděpodobnost, že se tohle Donna dozví. Žádná. Jane se tím přece chlubit nebude. Aniž by reagoval na dívčin pobavený výraz, vlezl k ní pod peřinu a stočil se na bok, aby na ní dobře viděl. Nakonec neodolal a odsunul ji pár blonďatých vlasů z čela. Pochopitelně nepřemýšlel jako ona, takže nechápal, co to před chvílí mělo znamenat, když teď už tu pomalu usínala a nevěnovala mu sebemenší pozornost. Cítil, jak se mu vnitřnosti samým rozpolcením sevřely, ale nakonec to vyřešila ona za něho, navíc i on se zase ocitl pod palbou únavy. "Dobrou," hlesl rovněž a lehl si, na chvíli se zadíval do stropu nad sebou. Ani nestačil dlouho přemýšlet, okamžitě usnul, houpací svět se vytratil a pomalu vyprchávající alkohol odnesl všechny zásadní vzpomínky na tuhle noc. Zbyly jen útržky v podobě polibku, Darrelova nechápavého výrazu a Janenina rychlého usnutí, nic víc.
Darrel nad ránem v hlubokém spánku neměl ani tušení, že s někým sdílí postel a že to není Donna Osbornová, která byla jediná možná, když se k němu tudíž Jane přitulila, protože jí začala být zima, automaticky ji objal a přitiskl k sobě. Dokonce ani nepootevřel víčka a nezamžoural do záplavy zrzavých vlasů, což byla zásadní chyba, zjistil by totiž, že ty vlasy zrzavé nejsou...

_________________