Flann pochopitelně nechtěl bratrance zabít, ačkoliv by si to za dvojitou dávku zákeřnosti zasloužil, takže když od něj dostal mečem do kolenní jamky, spokojil se přesně s tím, co Fróði očekával: dal mu ránu a trochu ho výchovně vyválel v hlíně. Žádná krev, trocha odřenin, nic nového.
Na delší lekci každopádně nebyl čas, protože bylo nezbytně nutné vyzvědět, co tady na dalekém severu dělá ten povědomý profesor. A ptát se bylo moc mainstreamové, což byl důvod, proč oba kluci o pár vteřin později zahnízdili v koruně dubu. Na rozdíl od toho menšího z nich viděl Flann dvojici celou, což se brzy docela hodilo.
K věci profesorova stáří se vyjádřil poněkud irelevantním „drž pec“ a doufal, že to jelito neudělá nějakou moc velkou blbost. Slova se nicméně brzy ujala mladší část návštěvy a on zbystřil. Viděl totiž nejen tu americkou blondýnu, která mu bleskově připomněla teskné odloučení od Aurory, ale také věci, které předávala strýcovi. A nechápal taky nic.
Zatím ovšem dál ležel na větvi, ostřil na ten podivný pytel a doufal, že Fróðiho nenapadne nějaká dějová zkratka, třeba spadnout jí na hlavu. Prostě nuda.
Na druhou stranu snad nikdo nečekal, že se děj nějak zásadně posune jedním jediným double drabblem.

_________________

Fróði pochopitelně nechtěl bratrance zmrzačit, ačkoliv ten dřevěný meč byl na to jako stvořený, takže se do toho pořádně neopřel a jenom díky tomu se pak neubránil: dostal čočku, ochutnal hlínu a tiše do trávy mumlal něco o tom, že je na zemi schválně a radši. Žádná krev, trocha odřenin, nic nového.
Než se nadál, byl pobízen ke šplhání na strom, a i když to nejdřív vypadalo na nějakou slibnou vylomeninu, za chvíli už zase jenom pasivně leželi a čučeli na tátovu návštěvu. Finnian měl doma návštěvy dost často, ať už úřední, chlastací nebo kombinace obého, takže Fróðiho nijak zásadně nezajímali, ale bylo to lepší než pomáhat mámě s úklidem.
Ohledně bratrancova pokynu se chtěl zeptat, kde že je ta pec, co ji má podržet, ale přišlo mu, že by to asi byla moc velká blbost. Přemýšlel tedy, jak to zagestikulovat, ovšem z úvah ho vyvedl hlas. Dívčí hlas, to on moc dobře poznal a při pokusech zahlédnout jeho zdroj div nesletěl z větve. Naštěstí pro Flanna si ale všiml těch jeho pohledů a plán spadnout dolů prozatím odložil, prostě nuda, nuda, šeď, šeď.
Na druhou stranu snad nikdo nečekal, že se děj nějak zásadně posune jedním jediným double drabblem.

_________________

"Samozřejmě," usmála se Jenny a bylo očividné, že další výklad měla v plánu. Ostatně co za nezdvořáka vyhodí před svého zachránce pytel bahna a ani o něm nic neřekne, že?
"Tohle je vzorek jistého velmi zajímavého bahna z Everglades," kopla zkusmo do pytle a jala se ho otvírat, aby bylo vidět dovnitř. A že to za ten pohled na beztvarou masu žlutavě (ženy by mohly říct okrově) hnědé hmoty určitě stálo. "Dá se najít jen na pár místech, ale rozhodně to za to hledání stojí. Skládá se z několika unikátních organických kyselin a vůbec přírodních látek a má naprosto úchvatné léčivé vlastnosti. Ne snad že by oživovalo mrtvé nebo tak něco, ale podporuje přirozenou regeneraci kůže tak, že vyléčí i těžké popáleniny a staré jizvy. Představená mojí koleje dokonce tvrdí, že by to mělo vyléčit i jizvy od pokousání vlkodlakem, ale neslyšela jsem, že by to kdy někdo zkoušel."
Pytel zase položila a zajistila špagátem, pokud si tedy Finnian nechtěl sáhnout nebo ochutnat, a přešla ke krabici s dírami. Její obsah byl totiž i po odhalení tajemství pytle pořád trochu zajímavější.
"A tohle jsou mláďata kukudýlů."
Na první pohled se žádná z těch plazích chudinek nelišila od mláďata obyčejného krokodýla, rozhodně ne dost na to, aby šlo ospravedlnit tak debilní jméno, ale naštěstí i tady brzy přišlo vysvětlení.
"Je to druh parazitického kouzelného tvora, endemický pro tu oblast, kde jste tábořili. Samička klade vajíčka do krokodýlích hnízd a mláďata se po vylíhnutí živí vejci z pravé snůšky. Je to vlastně docela chytré, ale poslední dobou se hrozně přemnožili a já tyhlety prostě nedokázala zabít, tak jsem si řekla, že by se vlastně dali použít jako domácí mazlíčci. Nevyrostou o moc víc než jsou teď, živí se vajíčky a kostmi a zvyknou si i na chladnější prostředí, jen pak nejsou tak aktivní. Není jich tedy dost pro všechny členy vaší výpravy, ale určitě najdete nějaký způsob, jak ty děti podělit."
S těmito slovy podala krabici s neurčitým malým množstvím plazivých příšer Finnianovi a mně se zdálo, že se na tom stromě cosi hýbe a chorobně to počítá slova.

_________________

Finnian nedůvěřivě pozoroval bahno a teprve s dalšími a dalšími slovy z úst Jenny Nelsonové se začínal tvářit trochu duchapřítomněji. Někdo se tomu možná bude divit, ale neměl nejmenší potřebu to bahno ochutnat, zato nutkání odmítnout jím přímo cloumalo. Už skoro vystřelil rukou v obranném gestu, že nic takového vážně nebylo potřeba a kdesi cosi, když se zamyslel. Pravdou totiž bylo, že zatímco loni našel s dětmi celkem příhodně schovanou krabičku zvířecího puzzle, letos se z výletu vrátili s prázdnou a dávat jim zuby nalezené na cestě zpátky nebylo tak osobní. Zato léčivé bahno, to se mohlo hodit kdykoliv a alespoň za pokus to určitě stálo i Arsenovi, o jehož požehnaném stavu Finnian možná věděl, možná ne.
„Hmmm,“ prohlásil duchaplně, ale druhá polovina nákladu mu dokonale vzala vítr z plachet. Když zaslechl jméno toho zvířete, váhal, jestli si z něj náhodou nedělá srandu, ale vypadala vážně. A Howard taky, i když soudě podle jistých drbů měl kanadské žertíky moc rád.
Finnian se zaposlouchal do výkladu a lehce podezřívavě, lehce fascinovaně vzal jednu z těch potvor do ruky. Potkat ji venku v přírodě, bez váhání ji identifikuje jako krokodýlí mládě a pustí, protože je sice moc dobrá, ale taky chráněná, ale tady byl ve hře ještě jeden dost důležitý faktor: teplota vzduchu. Na Islandu bylo možná léto (a bylo fakt nádherně, jak už párkrát zaznělo), ale vzduch měl pořád minimálně o deset stupňů Celsia méně než ten, jaký vyhovoval studenokrevným plazům. A tihle drobečkové byli i přesto aktivní, jako by je někdo nadopoval lektvarem nebo povzbuzovacím kouzlem.
Vědomí, že zrovna Jenny má s lektvarovým dopingem bohaté zkušenosti, mu sice nedovolilo úplně zahnat všechny pochybnosti, ale na ověření jejich teorie bude času dost a to si pište, že on ze sebe trotla dělat nenechá.
„Páni,“ uniklo mu pouze, když pokládal ještěrku zpátky do krabice tak, aby ho pokud možno pokousala co nejméně, „budu si o nich tedy muset něco najít, ale pak pro ně určitě najdu pár dobrých rukou. A vzkážu dětem, že je pozdravuješ,“ dodal ještě a přemýšlel, jak tu ty mrchy malé uživí. Slepice ani žádnou další drůbež totiž kvůli liškám nevedl, s kostmi to bude trochu lepší. Zdalipak jim chutnají velrybí?
Zjištění, že mohli na Floridě narazit na živočišný druh, o kterém on neměl ani páru, ho každopádně rozhodilo natolik, že se ani nenabídl s pomocí při znovuvyvažování tamního ekosystému, ale rychle se vzpamatovával. Poděkoval, odnesl oba dary do domu (a kdoví proč u toho slyšel pištící Briannu) a vrátil se s pozdní snídaní, raným obědem, jak kdo chce.
Usmál se, beze slova položil na stolek chleba a uzeného papuchalka a začal porcovat. Brennivínu bylo v lahvi tak akorát na zbytek svačiny a jenom bohové věděli, kolik rozličných dobrot má Finnian ve svém baru. Ovšem taky věděli, že v takhle krásném počasí by radši vyrazil někam do okolí.
„Když už jste vážili takovou cestu,“ nebo aspoň jedna z nich, „co byste řekli na kratší procházku po úbočí Krafly? Ten výhled za to určitě stojí.“ Howard možná nebyl žádný aktivní tůůůrista, ale taky ho do toho kopce nebude hnát na čas, žeano.

_________________

Zatímco návštěva byla záhadou pořád, obsah pytle a krabice se rázem vysvětlil. Už u bláta pak Flannovi zářily oči tak, že se bál, aby ho v tom listí náhodou nebylo vidět. Vždyť bahno, co léčí jizvy, je úplně super věc; pak se budou moct s Fróðim řezat jako koně bez obavy o to, že se nějak permanentně zrakví.
Teda ne že by je to teď zastavilo, ale...
U druhé části blondýnčina nákladu byl pak Flann moc rád, že je flegmatik jako prase, protože jinak by asi z toho stromu samým natahováním krku sletěl. Radši se přitiskl ke kůře, jenom poslouchal a volnou rukou držel bratrance, protože ten zdaleka tak klidný nebyl a hrozil malér. Posunky mu naznačoval, ať je zticha, že na prohlížení těch krokodýlích vegetariánů bude dost času později, ale kdo ví, jestli ta gesta chápal. Každopádně zvládl nespadnout a zároveň poslouchat, takže sice pořád nevěděl, co tu dělá profesor z Bradavic, ale věděl, že dost možná brzy někam zmizí i se strýcem a jemu už nebude nic stát v cestě k prohlídce té krabičky plné zelených potvor.
Jenom si přál, aby to ten vůl vedle nezmamlasil.
A tak uplynul další dvojitý drabble, aniž se stalo naprosto cokoliv zajímavého.

_________________

Zatímco Flanna zjevně zaujalo bláto, Fróði si zmateně klepal na čelo a snažil se zahlédnout co nejvíc z té blondýny. Oči mu zářily taky, ale nějaká možnost odhalení mu byla dokonale ukradená, protože to za to prostě stálo. Vždyť návštěva, co je navíc holka, je úplně super věc: teď už viděl tři a tahle z nich byla nejhezčí!
Tedy ono to moc neznamenalo a taky byla nejstarší, ale...
U druhé části projevu ho najednou Flann, ten flegmatik jako prase, přimáčkl ke stromu a něco gestikuloval. Fróði mu nerozuměl a vlastně jediným důvodem, proč se nebránil kousáním, byla naprostá fascinace těmi posunky. Řeči o krokodýlech šly mimo něj, on hleděl na Flanna jako na mrkev v zimě a přemýšlel, co to jako ten trouba dělá. Chvíli to vypadalo, že snad chce jít šlapat zelí, pak jako by hrál piškvorky ve vzduchu a pak asi že by... si dal knedlíky? Účel to ale splnilo: dokud bratránek neskončil, Fróði se nezmohl ani na jeden potenciálně mamlasící pohyb a předání darů dole proběhlo bez vyrušení.
Když si uvědomil, kde je, zaslechl cosi o procházce a fakt doufal, že pak bude Jenny potřebovat sprchu.
Každopádně uplynul další dvojitý drabble, aniž se stalo naprosto cokoliv zajímavého...

_________________

Na tom stromě se skutečně cosi podezřele hýbalo, o chorobném počítání slov nemluvě, ale protože si starosti nedělal domácí druid, neměl jsem k nim důvod ani já. Rovněž jsem neměl důvod si z Finniana střílet, protože mi přeci jen zachránil pravnučku, dal ochutnat papuchalčí maso a kdo ví, co nás tu ještě čeká za dobrodružství.
Brzy vyšlo najevo, že to dobrodružství možná nebude čekat dlouho. Finnian byl zjevně mužem činu, a i když na moje kyčle a nohy koukal trochu váhavě, s nabídkou procházky rozhodně neotálel. A já? Možná mi je sto devět, ale to ještě neznamená, že budu sedět na zadku, zatímco si mladí užívají krás přírody.
"Já jsem všemi deseti pro," pravil jsem rázně, aby to zahnalo případné pochybnosti o stavu mých kloubů, kostí a šlach, a se zájmem jsem si prohlížel řečenou horu.
"Já taky, prý tu žijí trollové, je to pravda?" ozvala se pragmatičtější, zvědavější a hlavně přírodovědně založenější Jenny, zatímco já přemýšlel, co asi tak pro průměrného Islanďana znamená "kratší procházka". Vidina panoramat mě nicméně přiměla mávnout rukou, vyrazit za těmi dvěma a doufat, že třeba cestou najdeme něco nebezpečného, co budu moci chvíli sledovat v přirozeném prostředí.

Ať už byl výšlap jakkoliv dlouhý, nakonec jsme se vrátili zpátky a já děkoval všem božstvům (včetně těch z Afriky), že už jsem na dohled od letaxového krbu. Nohy mě bolely přímo strašně, dost možná se o mě pokoušel infarkt a minimálně dva dny (což je fakt hodně) nebudu chtít z Fairfluffu vytáhnout ani patu. Ale stálo to za to a rozhodně bych nikomu nic nepřiznal, jakkoliv starostlivě se snad Jenny tvářila.
Před odchodem jsem se rozloučil jak s kolegou, tak s jeho ženou a dítětem, či co se nám to tam jednu chvíli motalo pod nohama. Island byl možná krásný, ale dědkům by se měl dávkovat pomalu, nehledě na jejich fyzickou aktivitu.
Ještě v krbu jsem všem popřál hodně zdaru s krokodýly a vyjádřil těšení se na další školní rok, ale pak už mi ani stáří nemohlo zabránit sáhnout pro ten zelený prášek a přesunout se zpátky na jih, domů.

>>

_________________

Procházka to byla skutečně kratší, maximálně deset kilometrů, ale vydržela jim až do odpoledne.
Jednak za to mohl fakt, že polovinu cesty šli do celkem strmého kopce a Howard navzdory svému odhodlání prostě nebyl žádný atlet, druhak to, že cestou narazili na pár zajímavých věcí. Kromě kamenů a nějakých těch lehce léčivých bylin taky na trolla, kterého Jenny tak moc chtěla vidět.
Bylo to ještě mládě a Finnian o něj prakticky zakopl, když se maskovalo jako kámen, a následná bitka vypadala mnohem nebezpečnější, než skutečně byla. Islandští trollové jsou sice podobně hloupí jako ti lesní a skalní, ale taky jsou menší a zejména v mládí si docela rádi hrají. A ačkoliv občas zapomenou, že je to jenom hra, stává se občas i opačná věc: někdy prostě zapomenou, že jim jde o život, a začnou se s útočníkem vysloveně kočkovat.
Finnian ho nakonec musel poslat do nory pod pohrůžkou, že ho jinak deportuje do Texasu, a k údivu všech přítomných to zabralo. Jenny si tedy mohla v deníčku odškrtnout blízké setkání třetího druhu a všichni byli spokojení. Zejména Finnian, protože tak napůl čekal, že zvědavý profesor přeměňování spadne do první díry mezi kameny nebo si jiným vhodným způsobem zlomí nohu.
Na vrchol se samozřejmě nedostali, to by byla celodenní túra a vlastně tam ani nebylo tolik k vidění, ale rozhodně si užili krásný výhled a čerstvý, jen trochu sirný vzduch islandského vnitrozemí. A protože s sebou Finnian samozřejmě nezapomněl vzít lahev, i nějaká ta cílová prémie se našla.

Když se vrátili, Árný už měla uklizeno a celkem se s ní i dalo mluvit, takže jí Finnian návštěvu letmo představil. Nedivila se, že má v domě Američanku a veterána Búrských válek, ostatně na islandském ministerstvu kouzel pracovalo pár ještě výstřednějších individuí, ale na jejich nakráčení do krbu se moc nadšeně netvářila.
To, co Howard považoval za dítě, byl ve skutečnosti Kari, domácí skřítek, který Árný pomáhal s párováním ponožek a trochu se u toho zasnil. Návštěvu to ovšem nijak nezdrželo, dvojice zmizela v zelených plamenech a Finnian se šel věnovat krabici hladových krokodýlů, aby mu přežili do začátku nového školního roku...

_________________

Sotva výprava zmizela za stodolou, Flann se spustil ze stromu a bleskově zamířil k domu.
Nevěděl sice, kam přesně Finnian odložil krabici, ale nemusel ji složitě hledat: stačilo chvíli poslouchat a pak sledovat pískání. Tak trochu čekal, že ho k cíli předběhne teta a k pískání se přidá ječák, ale jednak měla jiné věci na práci, druhak byla na nejrůznější breberky zvyklá.
Krabici našel na polici nedaleko dveří a opatrně ji otevřel. Možná byl normálně flegmatický až apatický, ale tady šlo o nový živočišný druh, duh. A uvnitř spatřil...
„No ty bláho, tak z tohohle se Brianna posere,“ ujelo mu, ne snad že by doslova pochyboval o schopnosti nebelvírské zrzky udržet stolici. Chvíli sledoval, jak se v krabici vrtí, lezou jeden přes druhého a cvakají zuby, načež musel nejspíš začít odhánět Fróðiho. Těch potvor tam totiž už teď nebylo zdaleka dost pro všechny účastníky floridského putování, natož kdyby ještě jednoho sebral ten holomek nevycválaná.

Když se dostatečně pokochal, krabici zase zavřel, nabídl tetě pomocnou ruku a pak zase vyrazil ven, protože už jí pomáhal Kari. A zatímco delegace odcházela, on kopal v hájku díry pro břízy a přemýšlel, proč ho meditace trestají neustálým ukazováním včelích úlů, které tady prostě nepostaví...

_________________

Sotva výprava zmizela za stodolou, Fróði se zřítil ze stromu a bleskově upaloval za Flannem.
Nevěděl sice, proč to dělá, ale většinou se mu to vyplatilo, takže nezastavoval ani když procházeli nebezpečně blízko něčeho, co vypadalo, že slouží k uklízení. Flannovo zvolání nejprve nechápal vůbec; ostatně nevěděl, kdo je Brianna, proč by se měla poto a hlavně ani neviděl z čeho. A pokusy nakouknout bratranci přes rameno skončily fiaskem.
„Tak mi to taky ukaž, ne?“ naléhal, marně, a protože ho to děsně urazilo, rozhodl se jít trucovat do stodoly. V čase, než se expedice vrátila z Krafly, by nejeden inteligentní Islanďan vymyslel buď plán pomsty, nebo aspoň jak se ke krabici dostat úskokem. Nikoliv Fróði, ten stihl ze samého trucování jenom usnout a pak na celou věc s krabicí ve spánku úplně zapomenout. Zdálo se mu totiž o tom, že je bílý vorvaň a potápí jednu velrybářskou loď za druhou. Probudil ho až Buboš, který se nevybíravým klováním dožadoval večeře. Zvenku sem doléhalo tlumené bečení ovcí a Flannovo zarputilé kopání děr, idylický den zjevně ještě zdaleka neskončil.

Takže než ten děsně starej dědek s tou kočkou konečně odešli, Fróðimu se povedlo zopakovat loňský úspěch a přebarvit obě kozy na modro...

_________________