Fróði měl toho dne zase ozónovou hlídku, ale lišácky ji plnil z komína. Došel totiž k celkem logickému závěru, že když je ta ozónová díra ve výšce zhruba třicet kilometrů nad zemí, tak fakt nemusí chodit půl kilometru až k úpatí Krafly a uvidí ji úplně stejně.
Za komínem, odkud pečlivě vyházel sníh, seděl už od snídaně, krmil namrzlého Buboše kousky sušené makrely, kterou užíral jenom trochu, a dalekohledem sledoval tu jedinou Auroru, co dle jeho názoru za sledování stála – Auroru Borealis, která na té tmavé obloze polárního dne docela vynikla. Těžko říct, proč to jeho povedený tatík tak nějak zapomněl zmínit, ale to Fróðiho nemuselo trápit.
Z přemýšlení, jestli by se ta díra nedala prostě zalepit spoustou izolepy, ho vyrušily kroky na půdě. Poklop, kterým se sem dalo vylézt, byl sice zavřený, ale on jasně slyšel vrznutí prken a chvíli váhal, jak s tím naložit. Mohlo to znamenat, že se mamka nudí a přišla uklízet půdu. Ovšem bylo to dost nepravděpodobné, když se ve srubu pořád ještě nacházela hromada míst, která by si úklid zasloužila přednostněji, například Fróðiho pokoj. Takže to spíš mohlo znamenat, že se přeci jen Flann rozhodl nechat tu bleduli na hradě a strávit Vánoce tady, kde je to mnohem lepší. Ovšem to taky moc nehrálo, když od něj ještě dnes ráno dostal racka, že se fakt musí učit a že ty základy se samy nevykopou.
A tím mu možnosti došly, protože nic dalšího ho prostě nenapadlo. Obezřetně se tedy natáhl k poklopu, velmi pomalu ho zvedl a viděl... záda. Ať už to Flannovi na půdu zavítal kdokoliv, byl právě na odchodu a Fróði díky pohledu z výšky viděl prakticky jenom vlasy. Měl co dělat, aby údivem nepustil poklop a nedal tak o sobě vědět celému širému okolí, a to hlavně ve chvíli, kdy začala návštěva scházet po schodech a jemu se na zhruba dvě pikosekundy naskytl pohled trochu níž, opět řádně z výšky. A i když tedy neměl moc s čím porovnávat, docela rychle z toho pochopil, že jde o holku. Tím tedy jeho chápání obecně končilo, protože pořád netušil, co tu dělá, kdo to je a proč má najednou nutkavou potřebu za ní vyběhnout, a díky tomu mozkovému záseku stihla sejít až dolů. Což samozřejmě nemohlo stačit. Otočil do sebe zbytek termosky s borůvkovým čajem a otočil se na výra.
„Vojíne Buboši, hlídka je tvoje, já mám děsně tajnej úkol,“ zašeptal islandsky, zasalutoval zmatené sově a s dalekohledem na špagátu kolem krku se vydal dolů. Přirozeně ne přes půdu a po schodech, to bylo moc mainstreamové a možná by ho cestou odchytla mamina, aby oškrábal brambory, nýbrž pěkně po střeše, která se díky sněhové nadílce přeměnila v docela pohodlnou skluzavku.
Drobná nevýhoda spočívala v tom, že se Fróði po dopadu na zem, totiž do té dvoumetrové závěje, poněkud zabořil, ale trocha sypkého materiálu ještě nikdy nikoho z tohohle klanu nerozházela. Moc dobře věděl, že táta včera prokopával tunel ke stájím a do hájku, a jeho další kurz byl tedy zřejmý. Nebyla to lehká cesta, protože se napůl brodil, napůl prohrabával sněhem a musel si dávat pozor, aby se náhodou neprobořil do tunelu, čímž by se dokonale prozradil. Ovšem odhodlaný byl, to zase jo, a když se po strašně dlouhé době probojoval k chlívku, kde byl jenom ten špatný druh koz nikoho nenašel, zamířil obloukem na severovýchod a pak rovnou k hájku.
Ovšem měl na sobě pyžamo a ani tam nebyla závěj o moc průchodnější, takže na nějaké vhodné místo, odkud by použil dalekohled, se možná doplazil až někdy k večeru a místo kočky viděl v lese s tátou jenom něco podstatně nezajímavějšího.

_________________

„Jáásný, ale to nemluvíš o sobě, co?“ okomentovala dědu druida už se zavřenýma očima, neboť nedokázala sklapnout v jakékoliv situaci, protože výjimku tvořily pouze hodiny ve škole, kde dokázala mlčet přímo ukázkově, i když se jí někdo na něco ptal. Ale zpátky k věci. Bree pomalu upadala do jakéhosi transu, protože na ni okolí působilo až prazvláštně harmonicky, což nebyla její parketa, ale nějak se jí povedlo uklidnit mysl, a utišit myšlenky, které byly obvykle dost rušivé samy o sobě. O Colombovi za komínem a následně na dostřel neměla vůbec potuchy, naopak jí začaly zajímat pachy okolo. Ne všechny byly fajn, ale pokud měl Finnian po kapsách nějaké jídlo, ucítila ho stoprocentně.
Po delší době ji něco zašimralo na tváři, tak zvedla ruku, aby se poškrábala, a do srsti na držtičce se jí zaryly malé drápečky. Tvoreček vypadl z transu a chvilku se po čtyřech pohyboval, jako kdyby ho někdo hodil do pračky na nejvyšší otáčky, ale pak Breebunduk zatřepal hlavou a upřel očiska na Finniana, který za tu dobu stihl nějak... vyrůst. Burundučí tlamka spadla v tom okamžení k zemi úžasem a pak to zvíře začalo nadšeně pískat a hvízdat, případně pobrukovat a nezavřelo hubu, což by Flann přeložil jako nadšený projev o tom, jak je to všechno strašně boží. A božejší.

_________________

„Kdepak, prostě rodinný recept,“ odmávl Finnian komentář k dědovi, ovšem pak už se dokonale soustředil na průběh pokusu i na to, jak se soustředí pokusná veverka. Nebyl to tak docela její první pokus, takže věděla, co má dělat, a dokonce to i udržela a dodržela, takže všechno vypadalo velmi slibně a Finnian předpokládal, že jí nakonec ani nebude muset pomáhat. Vlastně udělal jedinou věc, a to sice že skrz prastarou druidskou magii zesílil svou autoritu vládce hájku a přiměl všechno v okolí zmlknout, aby to Briannu moc nerozptylovalo. Pořád měl ale v kapse ty připravené buráky, jejichž pach zamaskovat neuměl a ani nechtěl, vzhledem k tomu, že jí měl naopak pomoci.
Když to pak začalo fungovat a Brianna se před jeho očima měnila, mohl si na konto připsat další úspěšný odhad budoucí zvěromágské podoby, takže faux pas zažité se Svenem se naštěstí neopakovalo. Pravda, byly tam chvíle, kdy Finnian váhal mezi zemní veverkou a fretkou, ale nakonec uznal, že její zařazení do čeledi lasicovitých a tedy tak nějak do rodiny je spíš jeho zbožné přání.
Zviřátko na plácku mezi dubem a jezírkem podle očekávání jako první ozkoušelo hlasitost a rozsah pištění, což byla ideální chvíle, aby ho Finnian motivoval taky k nácviku další motoriky. Jakmile si byl trochu jistější, že burunduk piští na něj a ne na ten boží list, boží větev nebo boží smrad tlejícího jehličí, sáhl do kapsy a vytáhl první burák, ještě v lusku. Zamával jím před sebou, čímž snad upoutal alespoň část prchavé pozornosti hyperaktivního tvora, a ve vhodnou chvíli ho hodil směrem, ze kterého přišli. Účel to mělo stejný jako tenkrát ten tenisák pro Maeve, se kterou to snad jednoho dne dohrají taky: aby se Brianna naučila v téhle podobě běhat prostě tím, že vypne mozek a pojede na automatiku. Což, jak by řekli někteří zlí jazykové, pro ni přece nemohlo být tak těžké...
Jakmile arašídu doběhla a našla v listí, hodil jí rozličnými směry ještě další dvě, ale další už by se do ní nejspíš nevešly, takže zbytek si nechal na později.
„Jestli chceš, klidně se tady pořádně proběhni, mělo by to být bezpečné.“ S důrazem na mělo, pochopitelně, ale rozhodně si věřil, že ji stihne v případě nouze včas zachránit. „Lišky ani další čtyřnohé predátory tu teď žádné nemám a sovy sem nelétají, je tu na ně moc vlhko. Pohov, rozchod.“ To poslední samozřejmě nebyl zrovna rozkaz, ale předpokládal, že když je poprvé ve své zvířecí kůži, bude si to chtít pořádně užít, a rozhodně na ni nespěchal a pěkně si počkal, až se vrátí s tím, že už se můžou pokoušet o přeměnu zpátky.
Dokonce s sebou měl i knížku, protože tušil, že to může nějakou chvíli trvat.

_________________

Colombo se plazil sněhem a chvíli si hraní na rolbu zpestřoval i náležitými zvuky, ale bohužel ho ani to dostatečně neurychlilo. Probojoval se ke kůlně, což by v pyžamu určitě nedal ani Amundsen, větracím okénkem prolezl na její půdu a jakmile zjistil, že dalekohled se mu cestou povedlo neztratit, zamířil na její druhou stranu, míjeje při tom Flannovu sušírnu Zeleného zázraku a Smyslu života. Ani jeden z těch sušených pokladů ho nicméně nezajímal tak moc jako potenciální holka v revíru, takže ty byliny ani neočichával jako normálně a utíkal k druhému protějšímu okénku tak rychle, že se v té tmě dvakrát přerazil o blíže neurčitelné nářadí.
Rambajz z toho byl slušný, ale i kůlna měla důkladně izolovanou střechu a ven se to nejspíš nedostalo, takže nevyrušil ani hlodavce v hájku, ani mamku a sourozence ve srubu, což by oboje bylo nemilé. Bez delšího zdržování si otřel krev z čela, otevřel druhou větračku, chopil se dalekohledu, upřel pohled do hájku a dychtivě pročesával všechny ty zbytečně barevné stromy. A i když to nejdřív nevypadalo moc nadějně, nakonec mezi listy přeci jen zahlédl tátu a taky... nějakou myš, což bylo oproti očekávané kočce docela zklamání.
„Hm, tak asi zpátky za komín,“ pronesl otráveně a vracel se stejnou cestou zpátky na tu větší střechu, aniž by zavíral kterékoliv z těch dvou oken, za což mu Flann asi o prázdninách moc nepoděkuje. Za tu cestu závějí mu zase nepoděkovala maminka, která si ho odchytla cestou po schodech (skluzavka bohužel v tomhle směru nefungovala) a po zjištění, že je komplet mokrý a zmrzlý, ho nekompromisně poslala do pokoje, kde se následujících pár dní léčil horkými čaji, ačkoliv mu prokazatelně vůbec nic nebylo a akorát tam děsně trpěl.
Dokonce mu jednou k obědu donesla špenát, z čehož pochopil, že se na něj fakt zlobí.
Z návštěvy tedy vůbec nic neměl a celou dobu svého věznění byl přesvědčený o tom, že se mu zdála. Jaké tedy bylo jeho překvapení, když po propuštění dostal ten epesní svetr...

>>

_________________

Všechno to bylo boží, i to tlející jehličí a případné jiné smrady, a Bree by jistě prohlásila, že ona sama je strašně boží, kdyby se viděla v zrcadle. Jen co okomentovala svým pištěním všechno v dohledu, prohlásila i o Finnianovi, že je boží a dodala, že by si ho hned vzala, kdyby mu nevadilo mít dvě manželky, ale to nahlas řekla jen proto, že jí nemohl rozumět ani písk z toho, co z ní vypadlo.
A pak vytáhl ten burák a povedlo se mu dost možná poprvé v životě zhypnotizovat zvěromága. Bree ten mozek ani vypínat nemusela, aby se po hozeném jídle vrhla jak motorová myš, a jen co ho vyčenichala, nacpala si ho celý do pusy. A tak nějak jí to vůbec nevadilo. I druhý skončil vedle prvního a u třetího chvilku bojovala s logistickým problémem „kam s ním“, ale nakonec skončil i on v její tlamce, a zviřátko se vrátilo před druida, aby se na něj mohlo s tou plnou tlamou spokojeně zazubit. Pokus o salutování skončil saltem vpřed, jak ztratila rovnováhu, ale pak se vydala na průzkum, kdy pečlivě očichala všechno podstatné a prolezla každou ideálně velkou škvírou, než zaparkovala Finnianovi na klíně. Beztrestně. Snad při tom čtení ještě neusnul, protože si dala celkem načas.

_________________

Finnian nejen že neusnul, dokonce tu knížku ani neotevřel, protože pozorovat hyperaktivní veverku, jak mu šmejdí po hájku a neví, kam dřív skočit, bylo rozhodně zábavnější. Nad tím, co se mu asi tak snaží říct, se kupodivu i zamyslel, ale správná odpověď ho (už ne tak kupodivu) ani nenapadla. A možná to tak bylo lepší, protože to by pak z toho lezení do klína byl asi poněkud neklidný.
Když se burunduk vrátil z průzkumu, Finnian mu dal za odměnu další burák a protáhl si krk, protože teď je čekala další zkouška, ne o moc jednodušší než ta první. Museli totiž z chlupaté šmouhy udělat zase Briannu, šmouhu prsatou.
„Připravená zase chodit po dvou?“ zeptal se, počkal, až mu to odkývá, dochroupe ten burák a odcupitá kousek stranou, a opět se zhluboka nadechl. Musel znovu uklidnit les a tak vůbec, aby se Bree mohla soustředit na svou lidskou podobu, a doufal, že to zabere co nejdřív. Protože jakkoliv měl záložní plán, který zrovna v tomhle případě nemohl nezabrat, rozhodně ho chtěl nechat až jako poslední možnost, protože byl poněkud… brutální. Prozatím se tedy spokojil s krátkými instrukcemi, které snad burundučím mozečkem neproletěly úplně bez účinku.
„Soustřeď se na svoji obvyklou formu a na to, že se do ní chceš vrátit. Občas pomáhá si vzpomenout na něco, co v té zvířecí dělat nemůžeš, protože třeba burunduk neudrží štětec ani pletací jehlici, ale určitě najdeš i účinnější věci, když to bude potřeba.“ Po malování a pletení sáhl vysloveně na základě dříve obdržených darů a tak nějak nepředpokládal, že by bylo potřeba nějakého těžšího kalibru, nicméně to už bylo na Brianně.
A zatímco se ona soustředila na zpětnou proměnu, on se soustředil na les, aby moc nevrzal, nešustil a nevoněl…

_________________

Na farmě byl toho dne skoro až podezřelý klid. Fróði si užíval druhý týden brigády na palubě dánského trajektu, Árný byla s dětmi u rodičů, ovce si užívaly slunný den a žádná hlučnější zvěř tam od odchodu Salám nebyla, hájek se vesele zelenal, prostě idylka.
Přesto seděl Finnian v obýváku před krbem a čerstvý vzduch si užíval jen prostřednictvím otevřeného okna. Četl si, ale pravý důvod toho, že nebyl venku, se teď nacházel někde na cestě letaxovou sítí. Finnian sice nejdřív váhal, jestli je dobrý nápad zkoušet učit někoho s podobnou pověstí celkem snadno zneužitelnému druhu magie, ale pak… pak vzal mladého výtržníka na milost, protože se v divočině choval nad jeho očekávání a nebyl větší retard než Fróði.
Ještě si chvíli nostalgicky zavzpomínal na všechny předchozí zájemce o výcvik, a že jich nebylo zas tak málo, jak si ještě před pár lety myslel, zkontroloval, že má pro Iggyho nachystaný uvítací balíček, a pak se vrátil ke čtení. Bylo to totiž tuze zajímavé.
Jak se ale blížila po dopisech domluvená hodina, koukal čím dál častěji po hodinách nad krbem, a i když si jinak na dochvilnost zas tak nepotrpěl, teď to dost dobře mohla být první zkouška potenciálního budoucího zvířete.

_________________

Ignác měl sice s cestování letaxovou sítí nějaké zkušenosti, ale to neznamenalo, že by zvládal cestovat bez nehod a tak, aby na smluvené místo dorazil včas. Věděl sice, na jaké hodině se s náčelníkem dohodli, ale stejně dorazil s dobrým půlhodinovým zpožděním.
Vypadl z krbu v oblaku sazí, kašlal a snažil si prach vytřít alespoň z očí. „Ty vole, tak to bylo hustý teda,“ vypadlo z něj místo pozdravu. „Čus, Finniane,“ zazubil se, když se mu povedlo zaostřit na ředitele nebelvírské koleje, a ze sazemi začerněného obličeje se zableskly dvě řady bílých zubů. „Normálně jsem skončil u nějakejch sousedů, co mi nerozuměli ani slovo, až když jsem jim řekl, že jdu za tebou, tak mě šoupli zpátky do krbu,“ vysvětlil, dost možná to měla být omluva za ten pozdní... dopad. „Ale zvládnul jsem to! Letax je teda pěkně divnej způsob cestování - už chápu, proč ho strejda tak nemá rád,“ ušklíbl se.
„Hele, moh‘ bych se někde opláchnout? Si připadám jak uzenáč,“ zaprosil, i když byl zvyklý smrdět jako prase a mít na sobě nános špíny. Obvykle ale až na konci výprav, které absolvoval se strýcem, a ne na jejich začátku. „A pak se klidně můžem vrhnout na cokoliv, co máš v plánu,“ zazubil se, polkl slovo „vole“, a zatvářil se celkem nedočkavě. „Kde je vůbec Frodo?“ zeptal se ještě zvědavě, protože očekával, že tu bude přítomen další Bourák, a očekával to zřejmě navzdory tomu, že Finnian možná v dopisech naznačoval pravý opak. Jenže Ignác si občas seděl na vedení, víme.

_________________

Finnian se nejdřív lekl, že mu přišli barák zbourat čerti, ale ukázalo se, že to je jenom věrozvěst jednoho trochu méně pekelného spolku, jehož Finnian čekal. Pravda, už před docela dlouhou dobou, ale kdyby zrovna od Iggyho očekával dochvilnost na vteřiny, asi by to byl příznak počínající stařecké demence.
Místo vyhlášení poplachu tedy příchozího pozdravil, počkal, až se trochu usadí ten nejhorší oblak sazí, a mezitím poslouchal zážitky z jeho cesty. Takhle z popisu těžko soudit, o jaké sousedy mohlo jít, ale vzhledem k nízké hustotě osídlení ostrova lidmi obecně, kouzelníky dvojnásob, bylo dost možné, že to mezipřistání mohlo proběhnout třeba někde v Reykjavíku. Ne že by na tom záleželo, hlavní bylo, jak už Iggy podotkl, že to nakonec zvládl a byl na místě.
„Jo, možná bych ten náš krb mohl nějak přejmenovat, pro cizince je ta výslovnost vyloženě past,“ konstatoval, ale než se stačil zamyslet nad tím, jestli se třeba v letaxové síti nedá cílová destinace zadávat přes alias, měl Ignác docela inteligentní dotaz.
„Na dvorku je studna s pumpou,“ pravil zcela vážně a ukázal oknem do středu usedlosti. Pravda ale byla taková, že ho spíš zajímala jeho reakce než že by mu to fakt navrhoval. Zejména tedy proto, že zmíněná studna byla už pár let vyschlá a pumpa nejspíš stihla zareznout. „Ale kousek za barákem máme termální jezírka, kde to asi bude trochu příjemnější,“ vypadlo z něj po chvíli a tentokrát už se i trochu usmál. Sice se trochu bál, jestli ty saze a tedy uhlík nepodnítí masivní růst řas ve vodě, ale přinejhorším tam pak nasadí něco, co ty řasy žere. Třeba Fróðiho, žejo…
„Mělo by tam být i pár ručníků, ale pro jistotu houknu na Žížu, stejně to tady bude chtít uklidit co nejdřív,“ rozhodil rukama po tom svinčíku kolem krbu, zavřel knihu a i s ní se vydal ke dveřím ze srubu, očekávaje, že ho čert bude následovat. Tam taky zachytil dotaz na mladšího výtržníka, jehož nepřítomnost výrazně přispívala ke klidnosti posledních dní.
„Ten je na takové menší brigádě, dělá plavčíka na trajektu, zrovna včera posílal racka z Faerských ostrovů.“ Detaily nerozebíral, ostatně se na ně Iggy mohl zeptat nebo to pak s kolegou probrat osobně, každopádně cesta ze srubu ven nebyla dlouhá a Finnian tam naznačil směrem, kterým se měl vydat mladý smraďoch.
„Cesta je vyšlapaná a je to kousek, nemůžeš to minout,“ troufal si tvrdit, protože ztratit se na těch dvaceti metrech pěšinky po obvodu jeho posvátného hájku, to by snad bylo na diskvalifikaci nejen z kurzu zvěromagie, ale i z jakýchkoliv dalších výletů do divočiny, „já zatím skočím za skřítky a sejdeme se tady, hm?“
Případné protinávrhy si určitě vyslechl taky, možná k nim i něco měl, ale pak už vyrazil do kůlny a do podzemí, poprosit jednoho z elfů, jestli by neuklidili ten bordel v obýváku a neskočili zkontrolovat ručníky k pramenům. A protože byli rychlí a ochotní, byl určitě na místě setkání pod vysokým dubem dřív než Iggy a mohl tedy ještě jednou překontrolovat jak obsah kapes, tak knihu a několik květináčů, co postávaly na stolku pod stromem.

_________________

„To bys teda rozhodně měl, ty vole,“ pronesl Ignác s přikývnutím, jakmile Finnian podotkl, že by měl krb kvůli cizincům asi přejmenovat. A dokonce se už vrátil k typickému volování, takže bylo vidět, že se z nejhoršího šoku způsobeného cestou letaxem už vzpamatoval.
Na doporučení pumpy zareagoval poněkud flegmatickým pokrčením rameny, protože vidina studené vody mu ani moc nevadila, neboť byl od strýčka zvyklý na ledasco, včetně koupání v horských řekách. Už skoro vykročil ke dveřím, že se tedy půjde opláchnout, ale náčelník se včas zmínil o termálních pramenech, které Iggyho přeci jen lákaly trochu více, než ta studna. I proto, že koupání pod studní už zažil mnohokrát, ale termální prameny ještě nevyzkoušel. Doposud neměl tu příležitost, takže nebylo divu, že dal termálním jezírkům přednost. „Super, tak já si tam skočím a pokusím se tam moc nezdržet,“ prohlásil docela nadšeně. „Bych se obešel i bez ručníku, ale s ním to určitě bude příjemnější, hlavně pro okolí,“ zakřenil se, když Finniana následoval ke dveřím.
„Plavčíka na trajektu? Tak to je hustý,“ kývnul zrzek uznale hlavou, když se dozvěděl, co dělá Finniansson, a usoudil, že je to brigáda věru bourácká. Jako plavčík totiž určitě mohl zachraňovat topící se krasotinky, a tak podobně. Až se všichni vrátí po prázdninách do školy, Iggy ho bude muset vyzpovídat.
„Super, dík,“ brouknul poté, co vyšli ven a Finnian ho nasměroval, kudy má vyrazit k termálním jezírkům. Ignác přitom musel uznat, že mít za barákem termální prameny, to je fakt děsně cool. Něco takového by se mu taky líbilo. K jezírkům trefil bez problémů, protože nebyl idiot, a protože s pohybem přírodou měl bohaté zkušenosti, a do jedné z těch louží si zalezl, aby se pořádně opláchl. A bylo to bájo!
U jezírek se však moc dlouho nezdržoval, aby třeba nenaštval náčelníka, takže se otřel připravenými ručníky, a jakmile zase vypadal v rámci možností k světu, vyrazil zpět, na smluvené místo, kde už Finnian určitě čekal, navzdory tomu, že byl Iggy s hygienou fakt rychlý. „Tak se na to vrhnem, ne?“ prohodil natěšeně, i když tušil, že to nebude žádná sranda a pořádně se u toho zapotí.

_________________