Finnian sledoval, jak si Maeve dělá pohodlí, a připravoval se na nepředvídatelné okolnosti. Z odborné literatury věděl o některých hrůzách, co se můžou přihodit během přeměny, ale o způsobech jejich nápravy toho ani nejtlustší bichle moc neprozrazovala, takže... doufal. Doufal, že změna obvyklého druidího postupu nebude ke škodě, že je Maeve šikovná a že to v případě katastrofy nějak zvládnou.
Čekání bylo dlouhé a on i přes veškerý výcvik nepatřil k nejtrpělivějším, takže pohazování po chvíli nechal a rovněž se věnoval meditaci, byť trochu mělčí. Ono by totiž nebylo moc praktické, kdyby tu začal hibernovat druidím spánkem, zatímco Maeve by se dusila kvůli špatně narostlému zvířecímu krku...
Soustředil se na okolní les, zpomalil dýchání a snažil se zachytit ty jemné vibrace mezi stromem a zbytkem hájku. Maeve možná nebyla druid, ale něco tam stejně bylo a rozhodně byl zajímavé to pozorovat, zejména když se po pár hodinách začalo něco dít. Něco mu říkalo, že to dobře dopadne, a taky že jo. Ať už za to mohla dlouhá a důkladná příprava, čarodějčin talent nebo síla okolního lesa, přeměna se podařila téměř na jedničku.
„Hmm, to docela šlo, ne?“ pousmál se krátce předtím, než se Maeve pokusila o první krok, a byla to vskutku psina. Ovšem smál se jenom trochu, protože navzdory těm pár přešlapům to byl vynikající první pokus. Něco mu však říkalo, že chválit ji jako psa není úplně nejlepší nápad.
„Výborná práce, vážně. Neboj, ty detaily vypiluješ co nevidět a s chůzí ti pomůžu. Sleduj,“ zvolal pak, máváním se pokusil upoutat pozornost čerstvě přeměněného zvířete a konečně ukázal, co že to v té ruce má. Ne snad že by předem věděl, jak to tady dopadne a co že bude potřebovat, to by přece bylo nemožné, ale... tušil. A vzít tenisák mu tedy přišlo jako výborný nápad.
„Sleduješ? Přines!“ zavelel, hodil míček tak daleko, jak jen to šlo, a počkal si na výsledek. Jakkoliv by pak zlí jazykové soudili, že tím z Maeve dělá tak trochu čubku, účel byl prostý – vybudit přirozené zvířecí instinkty tak, aby přeměněnému člověku samy ukázaly, jak že se v tomhle těle běhá.

_________________

Maeve se cítila trapně jen trochu, když se snažila postavit se na všechny čtyři a nešlo jí to tak dobře, jak by ona sama chtěla. Ale postupně, jednu tlapu po druhé… a byť výsledek zatím vypadal poněkud vratce, jako by ji mělo porazit menší zafoukání větru, nakonec si zvládla i přešlápnout. Že se u toho málem opět skácela k zemi, to byl jen malý detail.
Trochu prchlivější povahy by se možná tvářily alespoň trochu vyčítavě, když Finnian zavelel k aportu, jako kdyby snad Maeve byla obyčejný pes, ale ona sama to tak nebrala; když nic jiného, spíš vypadala bezradně, protože v první chvíli netušila, jak se za tenisákem rozběhnout. Nicméně nakonec v ní cosi cvaklo a odvážila se nejdřív k opatrné (možná to mohlo vypadat jako by byla pod vlivem alkoholu) chůzi, a teprve když si byla jistá tím, že se opět nesvalí k zemi, zkusila popoběhnout. Světe div se, jakkoliv se to v první chvíli zdálo podivné, ono to šlo.
Po tenisáku musela chvíli pátrat, a i když ho pak spatřila ležet opodál, nechala ho chvíli tak, protože si chtěla prozkoušet, co vlastně dokáže. Alespoň trochu tedy. Takže zkoumala, co se stane, když zvedne tuhle tlapu a tamtu, když posune těžiště, když si očichá tohle a tamto, zkrátka a dobře se k Finnianovi i s míčkem vrátila o nějakou chvíli později.
Pustila tenisák z tlamy, posadila se a čekala co dál. Protože zkoumání a tohle všechno bylo fajn, jenže by nebylo na škodu, aby se taky uměla potom přeměnit i zpátky, žeano.

_________________

Finnian rozhodně nehodlal Maeve ono proběhnutí vyčítat, ostatně to byl on, kdo sázel na vybuzení zvířecích instinktů. A co si tak pamatoval, on po své první přeměně vyrazil do lesa a vrátil se až za týden, s břichem plným koňské zdechliny a cedulkou „vítejte v Killarney“ v zubech.
Maeve byla naproti tomu vlastně docela rychlá a vesměs zábavná, když tam jako opilé štěně balancovala na variabilním počtu tlap. Rozhodně se jí ale nesmál, dopřál jí veškerý potřebný čas a teprve když se mu i s tenisákem vrátila, promluvil znovu. A jak už bylo řečeno, pochvalu ve smyslu „hodný pejsek“ zavrhl už dávno.
„Výborně, takže smysly i koordinace už ti fungují celkem obstojně. Ovšem z toho, že už si nechceš hrát, soudím, že bys asi ráda zkusila přeměnu zpátky, hm?“ Finnian možná neměl se psy moc zkušeností, ale tohle poznal, protože kdyby si Maeve chtěla dál hrát, víc u toho slintá a vrtí ocáskem („jéžišikriste“, ozvalo se v tu chvíli nad klávesnicí) a vůbec.
„Tady už ti pomoct můžu, a to buď kouzlem nebo lektvarem, ale rozhodně by bylo lepší, kdybys to nejdřív zkusila sama. Princip je vlastně podobný, taky se budeš muset pořádně soustředit, tentokrát na přeci jen známější, lidskou podobu. Ovšem rozhodně to nebude o moc jednodušší, protože teď máš mnohem citlivější smysly a bude naopak těžší odfiltrovat všechny ty pachy okolí, šustění listí a metlu všech psů, veverky.“
Ukázal zpátky na místo, které si předtím tak pěkně ušlapala, a schoval míček. Kdo ví, třeba se ještě někdy bude hodit.
„Opět nespěchej, mělo by to přijít samo, a tentokrát se nebraň ani spánku,“ navedl ji pak klidným hlasem a ten konec zatím moc nerozváděl, protože na to bude čas i později a ona to třeba zvládne i bez toho.

_________________

Což o to, Maeve by si klidně hrála a zkoumala, ale zároveň zvládala uvažovat prakticky a považovala za celkem důležité se alespoň jednou proměnit ze zvířecí podoby nazpět do té lidské. Pak si pro ni za ni mohla vyhradit klidně celý víkend, kdy by se v hradu ani neobjevila a místo toho se po čtyřech potulovala po bradavických pozemcích, možná trochu za nimi. Na Finnianovu otázku z ní vyšel takový podivný zvuk, jako kdyby chtěla štěknout, ale nejspíš netušila úplně jak na to, takže to byl takový pološtěk proložený trochou zavrčení.
S lektvarem ani pomocným kouzlem skutečně nepočítala, a tak zlehka naklonila hlavu, aby dala najevo, že poslouchá další pokyny. To se nezdálo úplně jednoduché, protože i teď měla chvilkami problém se soustředit, poněvadž všude kolem bylo plno nových vjemů. Nicméně jako poslušný psík přeťapkala na svoje předchozí místo, které si pro jistotu znovu ušlapala, a pak se položila na zem, tlamu na přední tlapy. Jestli při přeměně do malamuta se jí podařilo do soustředění upadnout relativně rychle, teď jí to vůbec nešlo. Právě kvůli všem těm sotva slyšitelným zvukům, nad kterými by se jako člověk možná vůbec nepozastavila, všechny ty jemné pachy a když po stromech přeskákala veverka, na chvíli se postavila do pozoru a vypadalo to, že má chuť se za ní rozběhnout. Nakonec tomu odolala a znovu se stočila na zem. Pak vstala, trošku odhrabala hlínu a zase si lehla. A už ležet zůstala, protože se jí podařilo odfiltrovat nejen ty rušivé vjemy, ale i skoro všechno ostatní, takže nebylo divu, když jí po chvíli spadla víčka a ozvalo se od ní psí pochrupování.

Mimo herně:
Olé!

_________________

Finnian rychle vyhodnotil, že štěkadla to bude chtít ještě trochu pocvičit, ale to už Maeve určitě zvládne sama. Pro tuhle chvíli se jednoduše soustředil na to, aby se přeměnila zase zpátky, protože vrátit se z lesa s nejlepším přítelem člověka, ale bez budoucí primusky, to by asi řádně pocuchalo kontinuitu.
Stejně jako o pár let později s Briannou se pokusil užít jistou prastarou druidskou magii k tomu, aby utišil zvuky lesa, ale byl tu jeden zásadní rozdíl – tohle nebyl jeho les. Tohle dokonce nebyl ani les jiného druida, nýbrž mladičký hvozdík plný nevyzrálých a nevychovaných rostlin, s nimiž se spolupracuje podobně těžko jako s puberťáky. A to pochopitelně nebylo to nejhorší. Veverky si dál běhaly, jak chtěly, dost možná na truc tomu vořechovi, a zbytek živočišstva taky moc nespolupracoval. Ke spolupráci nebylo možno využít ani metodu, kterou celkem úspěšně používal Flann, jemuž zpětná přeměna dělala hodně dlouho problémy, a to sice soustředit se na hlas nebo fotku někoho hodně blízkého. Touhle dobou totiž Matt ještě pořád randil s Tess a fotku Milese s sebou náčelník pochopitelně neměl.
Co se týče toho lektvaru, který Finnian zmínil, ten sice skutečně existoval, ale druidí mentor ho s sebou neměl, protože jeho příprava byla nad jeho kuchařské schopnosti a nadto Maeve věřil. Jako záložní plán tedy muselo stačit kouzlo, které ale hodlal použít až ve chvíli, kdy všechny ostatní pokusy selžou.
Brzy se ukázalo, že důvěra byla na místě. Pravda, z pohledu ležící feny to asi moc nadějně nevypadalo, ale jakmile se o slovo přihlásil spánek, přišlo s ním také uvolnění svalů a mysli. A jakmile se Maevin psí mozek přestal zabývat tím, že mu tím zbytečným ležením uniká spousta příležitostí prohnat ty zatracené hlodavce, přeměnila se nebelvírská prefektka zpátky na člověka během jediné vteřiny a bez sebemenšího defektu. Tedy až na to, že pořád spala, a to v poloze, která Finnianovi našeptávala, ať nad ni přemístí boudu.
Neudělal to, prostě chvíli počkal, kochal se lesem a Maeve se brzy probudila úplně sama, dost možná po další várce poněkud divných pocitů či snů. Finnian jí dal chvíli na rozkoukání, další chvíli na zjištění, že už není chlupatá, a teprve pak se ujal slova.
„To by pro dnešek stačilo, co říkáš?“ usmál se a vstával. „Samozřejmě to ještě potrénujeme, ale než se naděješ, budeš se měnit tam a zpátky jako nic. Nejtěžší vlastně bude sehnat kvalitní šampón proti blechám...“
Jo, dobíral si ji, ale vzhledem k tomu, jak dobře celý ten pokus probíhal a jak rychle (jenom rok a půl!), na to snad měl tak trochu právo. Před definitivním odchodem jí samozřejmě ještě zodpověděl jakékoliv dotazy, které ji snad ve spánku napadly, ale pak už zamířil zpátky hradu a těšil se, že bude v Bradavicích zase o zvíře víc.

>>

_________________

Maeve spala a spala, s prapodivnými sny plnými veverek a nevzbudilo ji ani to, že se její psí tělo vrátilo do té člověčí podoby. Možná i proto se při probouzení pak tvářila podivně, jako by měla problémy si uvědomit to, že se teď bude hýbat zase tak, jak byla vždycky zvyklá. „Tak to bylo… skvělý,“ usoudila s nadšeným výrazem a rozzářenýma očima, když se ujistila, že může už normálně mluvit, načež se pomalu postavila, ale s oprašováním se nezdržovala. Za poznámku o blechách se nijak výrazně nezlobila a nějakými dotazy Finniana nepochybně zahrnula, než nastal čas k návratu do hradu.

>>

_________________