Hůlka: trnka # žíně z ohonu jednorožce # 15 palců dlouhá # pružná a poněkud netradičně fialová

Jak si asi všimne každý na první pohled, Nicholas je černý. Netřeba kolem toho chodit jako kolem horké kaše, on už si toho všiml taky.
Měří dost na to, aby nakopal zadek nadprůměrnému černokněžníkovi, a váží dvakrát tolik, všechno ve svalech. Pravda, už je na něm celkem znát vyšší věk a rizikové povolání, každopádně těch pár vrásek mu vrásky nedělá. Sotva se stal bystrozorem, začal si pravidelně holit hlavu, čímž se dost zjednodušuje popis vlasů – kdyby si nenechával aspoň něco málo vousů ve slušivé bradce, patrně by si už ani nepamatoval, že mu na hlavě kdysi dávno rašilo cosi černého a nepoddajného. Jeho oči jsou hnědé, velké a je expert na jejich užívání v neverbální komunikaci – dokáže jimi vyjádřit naprosto jakoukoliv emoci od nadšení po pohrdání a šetří tím spoustu času. Respektive dokázal, teď je ta účinnost jaksi poloviční. Ačkoliv se nějakých dvacet let věnoval potírání zločinu, má pořád všechny zuby a bělostným úsměvem zvládá okouzlovat i zastrašovat.
Poměrně výrazným znakem jeho obličeje je nejen široký nos, ale hlavně černá páska přes oko, kterou skutečně nenosí jen jako módní doplněk a rozhodně nechcete, aby si ji před vámi sundal. Oční důlek pod ní totiž stále okupuje jak zjizvená tkáň, tak střep z křišťálové koule, který si tam vážně sám nenacpal.
Oblečený chodí zásadně v černém a nezřídka má pod oblečením i neprůstřelnou vestu, i když v případě nutnosti se umí i docela slušně maskovat, aby zapadl v davu. S oblibou se vydává za slepého bezdomovce, ale jeho repertoár je mnohem širší a na seznamu má i pár kostýmů do vyšší společnosti. Za tímto účelem si pořídil i celou řadu paruk a klobouků, ovšem je pravda, že s velkou částí současné sbírky by se pro jejich barevnost a celkovou výstřednost neztratil ani na maškarním bále.

Současný Nick se od toho mladšího hodně liší a v zájmu úplnosti je lepší popsat oba.
Ještě na škole to býval energický a nepřeslechnutelný mladík, co nezkazil žádnou legraci a navzdory jisté ctižádostivosti byl v kolektivu relativně oblíbený. Ochotně na sebe bral lehčí přestupky, protože věděl, že jako černochovi mu snáz projdou, chránil spolužačky před bodavým hmyzem a na jeho estrádu s očarovaným melounem se jednou přijel podívat i sám francouzský ministr kouzel. Domovina, ten vlhký přímořský prales, mu nijak nechyběla, rychle se přizpůsobil nové společnosti a z Francie nakonec odešel spíš proto, že se tam nudil. Když se pak stal bystrozorem, trochu zvážněl, ale pořád zvládal během lehčích zásahů krást auta a dělat si z toho srandu. A pořád dokázal do jedné věty nacpat třeba pět sprostých slov, ať už mluvil s kamarádem nebo s ministrem, což je věc, která mu taky vydržela dodnes. Je držitelem světového rekordu v četnosti užití slova „negr“ za hodinu.
Od události, která ho přiměla změnit zaměstnání, trpí lehčí formou bipolární poruchy a leckdo by o něm klidně mohl říct, že je paranoidní. Když má dobrý den, je pozorným, i když trochu popudlivějším společníkem, ve dnech špatných většinou jenom vrčí, se zakaleným okem zapáleně prorokuje pětatřicet ran anglických a je docela záhodno se mu vyhnout. V každém případě je mu pořád vlastní nejen mírný rasismus, ale hlavně schopnost z rasismu nařknout kohokoliv jiného. Je agnostik, ale už na škole se naučil Bibli a Korán nazpaměť a jejich častým (a záměrně irelevantním) citováním s oblibou vytáčí ortodoxní věřící. Z druhé zmíněné knihy si pak odnesl přesvědčení, že prasata jsou nečistá zvířata, takže nejí vepřové. Jeho kariéra učitele nebyla zdaleka tak zářná jako ta bystrozorská – celkem běžně se totiž stávalo, že nepřišel na hodinu, a několikrát bez ohlášení zmizel i na víc než tři měsíce.
Od chvíle, co se mu v hlavě uhnízdil cizí předmět, mívá extrémně živé vidiny dvojího druhu: ty naprosto absurdní a ty, které se dříve nebo později stanou. Přesnost, s jakou dokáže předpovědět některé události, je až zarážející, ale protože čtyři z pěti proroctví nakonec zapadnou do první škatulky, ostatní věštci asi jen tak o živobytí nepřijdou. Nick sám si ty šílenější výjevy vysvětluje jako průnik událostí z jiné, kvantově provázané paralely multiversa, každopádně když se na tohle téma rozhovoří, málokdo mu vydrží rozumět víc než pár vteřin. V těchto „obrazech z jiných realit“ viděl mimo jiné několik výjevů, díky nimž nesnáší filmy a fikci s dinosauří tematikou a není ani fanoušek žraloků.
Už od prvních momentů občanské války nepokrytě podporoval odboj a Fénixův řád, a to nejen mimo školu. Nějakou dobu dokonce zvažoval, že v Bradavicích sestaví elitní jednotku mladých talentů, ale Tony a Robb Starkovi se poprali kvůli holce a celkově to moc nevyšlo. O to víc se ale snažil pomoci dobré věci a rozhodně se netajil svým hlubokým odporem k současnému režimu.
Byl odhodlán nasadit při ochraně nevinných svou černou kůži, což se mu svým způsobem povedlo, a v dnešní době setrvává v ústraní, kdyby se náhodou šmejdi chtěli vrátit.

Nicholas se narodil v Gabonu, a to v době, kdy byla tahle kolonie ještě součástí Francouzské rovníkové Afriky. Rozhodně ale netrpěl pod bičem otrokáře, jak se může nabízet, a jeho otec by dokonce řekl, že netrpěli vůbec. Co si tak Nicholas pamatuje, měli se skutečně docela dobře, na Afriku, a dokonce si mohli dovolit cestu do Evropy. Matčino rozhodnutí tam už zůstat bylo ovšem taky docela logické, protože francouzština byla pro všechny rodným jazykem a i na vesnici byla životní úroveň znatelně vyšší než v Gabonu. A i když záhy po jejich příjezdu vypukla druhá světová válka, s trochou štěstí a otcovy magie přečkala celá vesnička nacistickou okupaci bez větších problémů. U Nicholase už se tou dobou navíc plně projevily kouzelnické geny, když dokázal ukrást kolo i bez paklíče, takže šel studovat na zdejší magickou akademii a drtivou většinu války byl v relativním bezpečí.
Krásnohůlky pro něj ovšem byly tak trochu za trest. Ne snad že by se špatně učil nebo se s ním nikdo nebavil, naopak, ale vynikat nad těmi slečinkami v magických soubojích nebyla až taková výhra a většinu volného času trávil tím, že spolužačkám (a spolužákům a profesorům) vynášel pavouky z pokojů. V posledním ročníku si tedy víceméně z frustrace začal dopisovat s jedním Britem z Bradavic a když pak školu jako jeden z nejlepších v ročníku dokončil, rozhodl se, že to stejně jako Dennis Winnfield, onen pen-friend z ostrova za kanálem, zkusí u bystrozorů. Anglicky uměl slušně, výsledky na to měl a konečně to znělo jako pořádná výzva, tak proč to nezkusit, že? Prázdniny po závěrečných zkouškách tedy strávili společně v Cornwallu, připravovali se na přijímací pohovor a Nicholas tam od svého bílého bratra dokonce přejal příjmení, které ve zdejších končinách přeci jen znělo trochu domáčtěji. Ironií osudu bylo, že zatímco Nicholas se do programu dostal a okamžitě začal s výcvikem, Dennis neprošel přes psychologické testy a skončil jako nižší úředník kdesi v ministerském podzemí. Nadále však udržovali čilý kontakt a přinejmenším spolu párkrát do týdne zašli na oběd.
Výcvik probíhal bez problémů, Nicholas brzy rozšířil řady ochránců pořádku a zahájil docela úspěšnou kariéru. Chytal zloduchy, sbíral zkušenosti, kupodivu nepřišel o žádnou část těla a skoro to vypadalo, že z něj díky dlouhému služebnímu záznamu bez jediné chybičky bude brzy horký kandidát na nějakou tu vedoucí pozici. Hvězdy mu ovšem nepřály.
Stejně jako tolikrát předtím se Nick a Dennis vraceli z oběda do kanceláří zkratkou přes Oddělení záhad, ale tahle cesta se poněkud zvrtla. Víceméně tam na chodbě před skladištěm zabavených artefaktů zakopli o skupinu několika černě oděných individuí, kterým očividně překazili nějaké nekalé plány, a začala přestřelka, o níž díky četným výbuchům brzy vědělo celé ministerstvo. Nicholas měl navzdory přesile všechno relativně pod kontrolou, půlku lotrů vyřídil a druhou zahnal do rohu, ovšem pak se stalo něco, co prostě nečekal – Dennis mu do zad vmetl bombardu a nebýt rychlé reakce, Nick by nejspíš skončil ve skladu mrtvejch negrů. Šok se brzy utopil v adrenalinu, někdo zasáhl jakousi velkou černou truhlu, ozvalo se dalších pár explozí a když se na scénu do skladiště konečně dostavily posily, našly místo poněkud přestavěné.


Nicholas přežil jako jediný, ale silně se to na něm podepsalo, a to jak fyzicky, tak psychicky. Kromě nesčetných oděrek, popálenin a pohmožděnin měl mimo jiné zlomenou klíční kost a pět žeber, protrženou plíci, těžký otřes mozku a v oku zaražený pořádný kus křišťálové koule ze zasažené vitríny. Léčení trvalo téměř celý rok a ani tak se oko nepodařilo zachránit, navíc se už během pobytu v nemocnici ukázaly další rány, tentokrát ty na duši. Nick si nejprve prošel fází akutní posttraumatické stresové poruchy, která po pár měsících přerostla v poruchu vysloveně maniodepresivní. Když měl dobrý den, vtipkoval o tom, že Británii zachránil černoch, když špatný, bylo to horší a přinejlepším trval na tom, aby bystrozoři povinně fasovali brokovnice. Dostavovala se i paranoia takových rozměrů, že se několikrát pokusil z nemocnice uprchnout, ale vzhledem ke špatnému fyzickému stavu se naštěstí nikdy moc daleko nedostal.
Než se konečně trochu zlepšil a byl propuštěn, uplynuly skoro dva roky a vyšetřování oné události na ministerstvu se moc daleko nepohnulo. Někteří soudili, že byl Dennis do celé záležitosti zapleten již od začátku a měl Nicholase na kritickou dobu odlákat pryč, což nevyšlo, jiní zase že jednal pod kletbou Imperius, Nickovi samotnému na tom kupodivu moc nesešlo. Koupil opuštěnou chatu na Sibiři, na půl roku se tam před světem schoval a vrátil se jenom kvůli neuvěřitelně živým vizím, které začal mívat. Na staré místo už se nevrátil, místo toho kontaktoval Albuse Brumbála a zanedlouho nastoupil na Školu čar a kouzel v Bradavicích jako učitel.
Od té doby všechno sledoval svým pozorným okem, vůbec se mu nelíbilo, co vidí, a snažil se všemi prostředky podpořit hnutí odporu proti stále radikálnějšímu ministerstvu. Naučil ale některé děti používat sýr pravdy, pomáhal s organizací některých her a navštívil Československo, čehož pak dlouho litoval.
Hlavně však byl u založení Fénixova řádu a dlouhou dobu působil jako jeho hlava; zapojil se do několika potyček se smrtijedy a v posledních dnech před ministrovým převratem prorokoval Brumbálovi brzký konec. Následně opustil školu, sem tam ho bylo možno spatřit na barikádách a nadále stál na straně dobra.
V červnu 1983 zachraňoval mudlovskou rodinu z benzínky, na kterou útočila jednotka smrtijedů, a po explozi zasažené nádrže po něm na místě zbyla akorát ta černá páska přes oko. Byl prohlášen za mrtvého, ale samozřejmě šlo jen o lstivou lest, díky níž se mohl na chvíli vyspat bez toho, aby na něj v misce cereálií číhalo pět smrtijedů. Na zbytek konfliktu se přesunul do pozice šedé eminence, co sem tam někomu dobře poradí, ale ani kolegové z řádu ho nevídali moc často.
Když byl ministr Tinkerbell poražen, a zkažená čistokrevná elita s ním, Nick byl rád, ale zároveň si byl vědom nebezpečí jejich případného návratu. Využil toho, že Ballycastleským netopýrům během války zemřela brankářka, domluvil se s bratrem, že se za něj bude s trochou magie a mnoholičného lektvaru vydávat, a stal stal se netopýrem. Konečně pořádně využil své natrénované létání a z toho, že na něj moc nemá talent, si mnoho nedělal, protože hru stejně většinou rozhodovali chytači. Měl díky tomu každopádně pěknou pozici k tomu, aby sledoval dění ve světě a případně včas uvědomil řád, že mají opět pozvednout zbraně a nakopat pár fašistů.
Jedinou pořádnou pauzu od role si dal v zimě roku 1986, kdy profesionální aplikací Infinity Formuly zrušil časovou anomálii v Bradavicích.

SCHOPNOSTI
PŘEMISŤOVÁNÍ # NITROBRANA # LEKTVARY 1 # LÉTÁNÍ 10

TALENTY
Obrana proti černé magii # Věštění

LEKTVARY