Felix Felicis! CZ/SK Harry Potter RPG http://felixfelicis.cz/forum/ | |
THAWNE, Veronica E. http://felixfelicis.cz/forum/viewtopic.php?f=74&t=665 |
Stránka 1 z 1 |
Autor: | Veronica E. Daviau [ čtv 01. led 2015 0:26:48 ] | |||||||||||||||||||||
Předmět příspěvku: | THAWNE, Veronica E. | |||||||||||||||||||||
Jsem rozhodně z těch lidí, které v davu snadno přehlédnete, protože nejsou ničím zajímaví. Nemám ani ohnivě rusé vlasy, ani se netyčím do výšky jako rozhledna, nemám pronikavý pohled smaragdových očí (no uznejte, kdo by chtěl mít místo očí smaragdy?) a neoblékám se jako šílenec. Moje maminka vždycky dbala na to, abych se oblékala slušně a čistě, takže pokud byste mě chtěli v davu bezpečně poznat, bylo by to podle vůně čerstvě vypraného prádla. Ta vůně mi vždycky připomene maminku, protože nikdo jiný nevoní stejně jako ona - po domově, magnoliích a pivoňkách. Ale abych se nezdržovala výčtem věcí, které nikoho jiného nezajímají, měla bych se vrátit k tomu důležitému. Moje oči mají modrou barvu, a protože moje maminka takové oči nemá, musela jsem je zdědit po tatínkovi, kterého jsem nikdy nepoznala. Obličej mi rámují světlé vlasy, které mi sahají až pod lopatky, a které nejraději nosím rozpuštěné, i když se tak snadno zacuchají. Taky mám rovný nosík a souměrná růžová ústa, jimž velím k úsměvu jen tehdy, kdy k tomu mám opravdu důvod. To už si rty častěji koušu nervozitou, než abych se usmívala, i když maminka tvrdí, že se usmívám krásně a něco v tom úsměvu jí připomíná mého tátu. Oblečení jsem už sice zmínila, ale jen jeho vůni, která vám o mém šatníku zrovna moc neřekne. Tak především ráda nosím šaty a punčocháče nebo nadkolenky, košile nebo halenky a skládané sukně, a opravdu nikdy nikdy mě neuvidíte jít po ulici neupravenou. Mým největším pokladem jsou ale náušnice ve tvaru sněženek, které mi dala k jedenáctým narozeninám maminka, i když nejsou od ní. Prý tatínek chtěl, abych je měla. A já je za žádnou cenu nesundám z uší! Faceclaim: Alexa Gerasimovich (později Gabriella Wilde) Maminka říká, že jsem její zlatíčko. Je fakt, že mi to vlastně říkají všichni a já doopravdy nikdy neudělala nic, co by je mělo přesvědčit o opaku. Učím se dobře a ráda čtu, i když spíš než po učebnicích a encyklopediích sáhnu po něčem dobrodružnějším, v čem se dokážu na pár hodin ztratit. Maminka tvrdí, že mám díky tomu občas hlavu v oblacích a jsem až přílišný snílek, ale já přece dokážu poznat, kdy je čas na snění, a kdy je potřeba vnímat realitu. Nejsem už tak malá, jak se mi pokouší každý předhazovat. Co ode mě nikdy neuslyšíte, je lež, protože já nelžu. Neumím to a příčí se mi to, takže pokud už bych lhala, určitě by to na mě každý poznal, takže se o to ani nepokouším. Stejně by to dopadlo špatně a já nemám ráda, když se na mě někdo zlobí. Ke všem prohřeškům se vždycky dobrovolně přiznám, protože bych jinak měla špatné svědomí. Někdy se mi ostatní smějí, že jsem maminčin mazánek, a někteří mi dokonce nadávají do bonzáků, ale já se je snažím neposlouchat. Nemám zrovna v lásce užvaněné lidi a sama nemám v povaze mluvit hodiny a hodiny o jednom a tom samém, protože podle mě víc záleží na tom, co člověk činí, než co se pokouší ostatním namluvit. Takže místo slov raději jdu a udělám to, aniž bych se o tom s kýmkoliv dlouze dohadovala. Maminka taky občas pobaveně prohlašuje, že jsem detailistka, což nepovažuju za nic špatného. Prostě mám ráda ve všem pořádek a mám svoje věci srovnané podle určitého řádu, abych nic zbytečně dlouho nehledala, když už to jednou za hodně dlouhou dobu potřebuju. Ale víte, co mám opravdu moc ráda? Sněženky. I když vypadají tak zranitelně, nevadí jim končící zima a dokážou se poprat i se sněhovou pokrývkou. Jsou to bojovnice, to já nejsem. Bitek se bojím a násilí se mi příčí, ale to neznamená, že jsem strašpytel. Tma mi nevadí! Naše rodina je sice příbuzná s rodinou Howellsů, ale o naší čistokrevnosti by se dalo pochybovat. Nejsme na tom sice zase tak špatně jako jiné kouzelnické rodiny, kterým koluje v žilách i pár kapek mudlovské krve, ale čistokrevným kouzelníkům se stejně nevyrovnáme, i když se k nám do rodiny nikdy žádný vyložený mudla nedostal. Pár nečistokrevných kouzelníků ano. Moje maminka se jmenuje Christina Thawne, je to čarodějka a Thawne je její dívčí jméno. Jak je to možné? Nikdy se totiž nevdala a nikdy mi neřekla proč, i když jsem se jí ptala. Vždycky si jen povzdechla a zahleděla se kamsi před sebe, jakoby tam stál někdo, na koho by se mohla smutně usmívat. Všichni o mojí mamince mluví moc hezky, protože je hodná a upřímná. A taky moc hezká, i když pokaždé, když jí to někdo řekne, ona jen zčervená ve tvářích a sklopí oči k zemi. To tedy nevím proč, protože je to pravda. Má světlé vlasy jako já a oříškové oči, ve kterých se lesknou zlatavé paprsky, když se směje. Taky má hebké ruce a její dotek něžně hladí, i když se mi pokouší rozčesat zacuchané vlasy. Ale já jsem statečná a ani nepípnu, i když to občas tahá. Kdo je můj tatínek, to nemám tušení. Maminka o něm ale mluví moc hezky a často mi vypráví o tom, jak se umí usmívat, a že jsem ten úsměv podědila po něm. Dřív jsem se ptala, proč s námi nebydlí, ale teď už se neptám, protože je pak maminka smutná. Je to asi jediná věc, na kterou mi nikdy neodpověděla. Až do začátku svého studia v Bradavicích jsem vážně netušila, kdo je můj tatínek, ale to se změnilo. A Keilan je vážně prima táta, který se o mě zajímá, a má mě rád, i když s námi celou tu dobu nebyl. Navíc má očividně rád i maminku, protože se mi v únoru 1977 narodil bráška Keilánek, a táta se k nám nastěhoval. V roce 1979 se konečně konala dlouho očekávaná svatba, která z mojí maminky udělala paní Aldwinckleovou, a abych nebyla jedinou Thawneovou, nechali mi rodiče změnit příjmení. A od léta 1979 jsem se tak stala plnohodnotnou Aldwinckleovou. A také (podle ministerských záznamů) čistokrevnou čarodějkou, takže táta neztratil nic ze svého postavení. Samozřejmě mám ještě prarodiče a několik tet a strýčků, jenže kdybych měla o každém něco napsat, nikdy bych se nedobrala konce. A navíc by to byla nuda. Pečlivě uzamčeno ve šperkovnici Christiny Thawneové:
Samozřejmě, že si nepamatuju na to, jak jsem se narodila, ale vím jistě, že se to stalo, jinak bych tu nebyla. Podle toho, co říkala babička, tak ten den pršelo, a taky už jsem stihla pochopit, že se o tom dni maminka a prarodiče neradi baví, i když mi zase uniká, proč to tak je. Vždyť jsem se narodila, to snad není nic špatného! Někdy mám pocit, že jakékoliv téma, co se jen lehce dotýká mého tatínka, je u nás tabu. A já vím, co to znamená tabu, už jsem vám přece říkala, že hodně čtu. Protože si na své narození a ani těch pár let po tom vlastně nepamatuju, asi se tam nestalo nic zajímavého, co bych tu mohla zmínit. Pamatuju se jen na to, jak se mi jako prtěti povedlo vytopit babiččin pokoj, když mě hlídala, a jak jsem po tom přeměnila tu potopu na kluziště, z čehož jsem byla nadšená, ale babička moje nadšení zrovna nesdílela. Tehdy mi před spaním místo pohádky maminka vysvětlila, že už jsem tedy plnohodnotná čarodějka, a že je na mě strašně pyšná a tatínek by byl taky, kdyby s námi byl. A já jsem jí na to jen řekla, aby neplakala, že už to nikdy neudělám, aby se na mě ona ani babička nezlobila. Nezažila jsem toho ještě tolik, abych se tu mohla sáhodlouze rozepisovat, a dost jsem toho naznačila už předtím, když se to zrovna hodilo zmínit, takže by asi bylo zbytečné opakovat, jak jsem vycházela, nebo spíš nevycházela s ostatními dětmi, se kterými jsem si moc nerozuměla, protože jsem na rozdíl od nich nebyla malý zákeřný hajzlík (tak je vždycky tituloval náš soused, kterému každé ráno přilepili kouzlem noviny k rohožce. A taky mu občas zakleli kočku do autíčka na klíček. Nechtějte vědět, kde ten klíček ta kočka měla. Můj nejkrásnější den byl ale právě na moje jedenácté narozeniny. Už ráno k nám přiletěla sova s dopisem z Bradavic, který jsme všichni netrpělivě očekávali, a já nejvíc, protože to znamenalo, že se půjdu učit kouzla, že budu mít hůlku, a že ze mě bude velká holka, které se nikdo nebude smát, že je maminčin mazánek. A taky jsem dostala dárek, kterého si cením ze všech dárků nejvíc – náušnice od táty. Kdyby přišel sám, asi bych si toho přála moc, ale stejně jsem na něj myslela, když jsem sfoukávala svíčky na dortu. Ale pšt!
TALENT
LEKTVARY lektvar zapomnění lektvar na léčení vředů lektvar proti strnulosti splaskávací lektvar sršící roztok protijed na málo běžné jedy matoucí utrejch KOUZLA
ZNÁMOSTI
Veronica má ze své podstaty kladný vztah naprosto ke všem, které kdy potkala, a ke všem svým spolužákům z ročníku se chová kamarádsky.
|
Autor: | Lawrence J. Bell [ čtv 01. led 2015 10:50:35 ] |
Předmět příspěvku: | Re: THAWNE, Veronica E. |
ANO! (Keilane, zalez!) Tak tedy... jsem pro. |
Autor: | Admin [ čtv 01. led 2015 11:57:37 ] |
Předmět příspěvku: | Re: THAWNE, Veronica E. |
POVOLENO THAWNE, Veronica E. ............................................... Tato karta byla oficiálně povolena Ministerstvem Kouzel. V případe potřeby úprav, změny či jakéhokoliv doplnění výše uvedených údajů, prosím informujte pracovníky Ministerstva novou záložkou (příspěvkem). Zároveň Vás prosíme, abyste si zkontrolovali svoji soví poštu (PM). |
Autor: | Veronica E. Daviau [ ned 31. led 2016 13:46:57 ] |
Předmět příspěvku: | Re: THAWNE, Veronica E. |
31.1.2016 aktualizace kouzel, lektvarů, schopností, inventáře a známostí |
Stránka 1 z 1 | Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina |
Powered by phpBB® Forum Software © phpBB Group http://www.phpbb.com/ |