Obyvatelé domu: Demarcus Van Helmont, Suzanne Van Helmont, Walter Van Helmont, Amelinda Van Helmont, Rossanna Van Helmont, Brenton O. Van Helmont, Gloria Van Helmont, Kenneth Fillipe Van Helmont, Isabel C. Van Helmont, Theressa Van Helmont

Poloha: Západně od Londýna

Sídlo Helmont leží mimo veškerou mudlovskou i kouzelnickou civilizaci několik kilometrů na západ od Londýna. Ukrývá se v rozlehlých lesích, obklopeno pláněmi a dlouhou řekou. Už při prvním pohledu na vysoké zdi porostlé Břečťanem, vyleštěná okna a precizně upravené keře s trávníkem snad na každého zapůsobí ta atmosféra živoucí historie. Dýchá z každého metru, i z kamenitých cest, které se linou zahradou, čímž tvoří z trávníků různé obrazce. Sídlo Helmont svým vzhledem a nakonec i vnitřním chodem působí, že se zastavilo v čase minimálně minulého století, což nakonec do detailu ztvrdí i chování všech Helmontových. Překrásné ticho, které ruší pouze šum listnatých stromů, tiše hučící řeka, která protéká v blízkosti Helmontu, i řehot koní, to vše lze potkat na místě, které patří významnému kouzelnickému rodu s čistou krví. Duch a smýšlení Helmontových se do poslední maličkosti odráží v celém panství a jeho okolí. Nekonfliktní rodina, která se drží svých pevných zásad a zvyků.

Do sídla Helmont se dá dostat pouze pomocí přemisťování nebo koštěte, a to proto, že není z bezpečnostních důvodů zařazeno v letaxové síti. Není to žádná paranoia, nýbrž střízlivé uvažování Helmontových, kteří se snaží být obezřetní a rozvážní ve všech směrech. Demarcus zastává pozici zástupce ředitele Azkabanu.

Ať už se návštěvníci přemístí nebo doletí na koštěti, pokaždé se ocitnou na dlouhé kamínkovité cestě, která vychází z lesa, táhne se kolem ozdobných zahrad a končí až pod kamenným schodištěm, nad kterým se ocitá vysoké sídlo. Avšak cesta k hlavním dveřím Helmontu vede o pár metrů dál. Až za levou zatáčkou lze spatřit nádvoří, kde dříve (a občas i dnes) zastavovali kočí s koňmi, a také schodiště vedoucí až k vysokým, dřevěným dveřím. Pokud se v Helmontu koná společenská událost, tak u otevřených dveří postává menší skřítek s pergamenem, na kterém má seznam hostů. Rozhodně se nedá považovat za klasického skřítka v otrhaném oblečení, nýbrž za skřítka, který slouží kultivované a uvědomělé rodině, takže oblečen bude, jako všichni ostatní skřítci v sídle, v čistém oblečení.

Hned za dveřmi se ocitá rozlehlá vstupní síň, z které vedou dveře do dalších prostor sídla a také přímé schodiště do druhého patra. Helmont má hned několik zvláštností. Například to, že první patro opravdu působí starobyle a někomu může připomínat mudlovské muzeum či zámek z 18. století. Za to druhé patro bylo přizpůsobeno moderní době, avšak tam se moc návštěv nedostane. Jedná se především o ložnice a soukromé pokoje jednotlivých členů. Společenské akce, které se mohou účastnit pouze pozvaní hosté, se většinou konají v hlavní síni, do které se pozvaní kouzelníci dostanou dlouhou chodbou. K mohutným, zdobivě vyřezaným dveřím hlavního sálu vede tmavě červený koberec a na zdech v chodbě visí obrazy a portréty nynějších i již zesnulých rodinných členů.

Hlavní sál se dá považovat za skvost celého sídla, protože svým krásným interiérem se nemůže rovnat žádné další místnosti, což bude také důvod, proč se využívá pouze pro významné společenské akce. Za hlavní ozdobu celé síně se dá považovat lustr z průzračných křišťálů, které odráží sluneční či měsíční svit, jenž proudí do velké místnosti pomocí vysokých, úzkých oken. Hned za dveřmi je obvykle prostor pro posezení a občerstvení, pozvaní hosté tam naleznou kteroukoli pochoutku, ať už klasické jídlo nebo například specialitu z Asie. Na druhém konci místnosti se do vzduchu zvedá dřevěné schodiště, na jehož vrcholu pokaždé sídlí orchestr, vyhrávající klidnou, takové události hodnou, melodii. Pod schodištěm už se ocitá pouze taneční parket takových rozměrů, že se tam vměstná každý pár, který byl na ples pozván. Pokud se někomu zachce čerstvého vzduchu a nebude se chtít vracet dlouhou chodbou až ven před samotné sídlo, může využít velkých, prosklených dveří na pravé straně, za kterými se ocitá opět pár kamenných schůdků, a poté už se obzoru naskýtá nekonečná, zelená příroda se šumící řekou.

---

Obyvatelé domu: Jeremiah Van Helmont, Moreen Van Helmont, Carmel Van Helmont, Brienne Van Helmont, Amanda Van Helmont, Meredith Van Helmont, opičák Moran, ďasovec Xavier, bubák Amelius

Poloha: 20 km za Manchesterem směrem na jih

Kousek za Manchesterem, daleko od vlivu kouzelnického Londýna, se tyčí menší sídlo, ke kterému normální mudlové vzhlíží s úctou a obdivem, protože se za ta dlouhá desetiletí zvládlo do okolních vísek rozšířit, že v domě bydlí usměvaví a laskaví lidé, u kterých v životě nepojali podezření, že by se od nich mohli lišit více, než by si byli ochotni představit.
Van Helmontovi toto menší sídlo vlastní už po generace a většinou patřilo druhé pokrevní linii jako letní, prázdninové místo, kam se uchylovali, když se chtěli vzdálit od divokého a přelidněného Londýna. Ovšem Jeremiahův otec, Richard, sídlo předal svému jedinému synovi, jenž se do něho přesídlil se svou rodinou a s pomocí improvizace své ženy sídlo rozšířili, zrenovovali a zdokonalili přesně tak, jak by se čekalo, že by takoví úspěšní a především čistokrevní kouzelníci bydleli.
Kdo čeká, že Jeremiah s Moreen a svými dcerami bude bydlet v úchvatném zámku s desítkami místnostmi, ten se mýlí. Sídlo je středně velké, sčítá nejvýše deset skřítků, kteří se starají o chod domácnosti a jednoho staršího pana domovníka, jenž bydlí se svou ženou v zadní části přízemí a stará se o vše, co malí, roztomilí skřítci nezvládnou.

_________________

| +

Isabel Van Helmontová nebyla člověk, který se i za zdmi svého domu oblékal do rafinovaných rób a stupidních kostýmků, jako to nepochybně dělala její sestra. Blond vlasy měla stažené do nedbalého drdolu, na sobě obyčejné kraťasy a vesele zbarvenou letní verzi ponča; dokonce byla bosa. A to vlastně ani nebyla za výše zmíněnými zdmi, válela se totiž u přilehlého jezírka a svačila, což znamenalo hned dvě nektarinky a kakao.
A přemýšlela, kterýžto úkon byl na její poměry prováděn až nebezpečně pečlivě. Všechny její myšlenky se točily kolem Kennetha. Vzpomínala na svatební den, na svatební cestu, první pusu a všechny tyhle blbůstky, z nichž většina dalších věcí není k uveřejnění kvůli ochraně dobrých mravů mladší části společnosti. Byla tu vzpomínka na minulý týden, kdy jí Kenneth pomohl vybrat snad největší kus perníku, který kdy viděla, a taky na první návštěvu přístavu, který jí Kenneth koupil. Z brzy mediálně známých důvodů byly tyto myšlenky naprosto nutné, protože se to tak prostě dělalo v každém slušnějším příběhu - a pokud v něčem figuroval její Van Helmont, slušný příběh byl přiléhavým popisem. ¨
Přemýšlela a čekala, neb Kenneth se měl každou chvíli vrátit z práce a ona mu měla hodně co povídat, dokonce ještě o něco malého víc, než obvykle. Těšila se na to jako malé dítě, což se dalo jednoznačně vyčíst z její tváře, která jako by byla pořád natočena k místu, kde se měl její drahý co minutu objevit.

_________________

Kenneth poslední dobou trávil na ministerstvu hodně času, pracoval přes čas a pracovní dobou už se téměř neřídil, i tak ale po dlouhém a náročném dni nechodil domů unaveně a strhaně, i když se tak kolikrát cítil. Jenže neměl právo přenášet svou unavenou náladu na Isabel, proto se pokaždé tiše přemístil kousek od domu s drobným úsměvem a svazkem rozkvetlých květin, kterými svou ženu pravidelně obdarovával, se vydal domů. Věděl, že Isabel by spíše ocenila další várku čerstvého perníku, ale Kenneth se zdráhal svou ženu v téhle zálibě bezmezně podporovat. Neměl sice v úmyslu hlídat Isabelinu štíhlou linii, ale všeho moc škodí a toho perníku opravdu bylo občas moc.
Drobně se pousmál, když spatřil Isabel sedět v trávě v barevném ponču, které si koupila na svatební cestě v Americe. I když měl pocit, že přemístění musela slyšet a brzo k němu přesune svou pozornost, neodpustil si na chvíli na své manželce spočinout zamyšleným pohledem. A přistižen byl při něm velmi brzo.
"Večerní piknik v trávě?" pousmál se, když si ho Isabel všimla, a rozešel se k ní. S úsměvem se k ní sklonil a lehce ji políbil na tvář, než ji podal kytici a bez ohledů na drahý oblek, ve kterém byl oblečen, se posadil vedle ní. Zvědavě se rozhlédl po svačině, kterou Isabel pořádala a ke svému překvapení spatřil pouze pár nektarinek a hrneček kakaa. Nehledě na to, že to byla zvláštní kombinace, Kenneth se zarazil úplně nad něčím jiným. "Kde máš perník?" zeptal se a na oko pobaveně k ní pozvedl hnědé oči, obočí podezřívavě nakrčil, "nechceš... nechceš mi říct, že už si všechny zásoby zase snědla?" prohodil odlehčeně. Že ten z minulého týdne už snědla, bylo logické, ale že snědla i ten, který přinesl včera? Kenneth nad tím pobaveně zakroutil hlavou a rukami se opřel v trávě za svými zády. "Jak jsi se dnes měla?" nadhodil a sklouzl k ní pohledem. O dnešních plánech paní Van Helmontové neměl žádné tušení, takže byl zvědavý, co se dozví.

_________________

| +

"Přesně tak - dáš si? zsmála se Isabel a vztáhla k manželovi ruku s jednou nektarinkou. Přeci jen, dvě by třeba ani nespořádala. Kytici si převzala s tak širokým úsměvem, až by se jeden bál o její koutky, a už jí nepustila. Ani úsměv už si z tváře utéct nenechala, protože v Kennethově přítomnosti to stejně nebylo ani trochu možné. "Neboj, začala s uklidňováním, ke kterému lišácký úsměv vůbec nesedl, "mírnila jsem se. Možná ještě den dva vydrží," mávla bezstarostně rukou, kterýmžto gestem Kenentha ráda popichovala. Obvykle se to týkalo právě její spotřeby perníku.
Na otázku ohledně dne jako by celou dobu čekala, jak napovídal už jen její úsměv, který se znovu trochu proměnil, a Isabel tak byla čitelnější než čerstvě vytištěná kniha. Očividně měla na srdci velkou novinu. "Dneska jsem pekla koláčky - možná pro tebe dokonce nějaké zbyly. Ne, máš jich tam celý plech, dělám si legraci. No, taky jsem se chvíli procházela, však víš," začala zvolna - poťouchlost v jejích slovech byla jasně patrná, "A byla jsem v Londýně. U Floreana, okoukla jsem nějaké hábity a..." - naprosto nutná odmlka - "byla jsem u Munga," zakončila triumfálně a významně se Kennethovi zahleděla do očí. Přeci mu to muselo dojít, ne snad? Ačkoli, muži v takových situacích nejsou proslulí zrovna svou chápavostí...

_________________

Kenneth si zkoumavě prohlédl nabízenou svačinu, sice by dal radši přednost teplé večeři, pořádné hromadě bramborů a kusu masa, ale zdálo se, že mu nektarinka bude muset prozatím stačit. S poděkováním a úsměvem si od Isabel ovoce převzal. Co se týkalo onoho perníku, Kenneth byl v pekárně na příčné už známým a věrným zákazníkem. Nakupoval tam téměř obden a prodavačka se pokaždé podivovala, co s takovým množstvím hodlá mladý Van Helmont dělat. To je pro celou rodinu, lhal s laskavým úsměvem, protože nechtěl přiznávat, že obden kupuje takové množství své ženě. Každopádně, lepší tahle závislost než jiná. "To abych ti koupil soukromou pekárnu," usmál se pobaveně a kdo ví, třeba tahle poznámka neměla daleko k pravdě. Ač Kenneth tuhle možnost zvažoval, ostatně udělal by cokoli, aby byla Isabel šťastná, v cestě za štěstím tohle byla poslední položka, která měla v případě problémů vše zachránit.
Dál okusoval nektarinku, zatímco pohodlně zkřížil nohy v kotnících a pohlédl směrem k jezírku, u kterého posedávali. Okamžitě na Isabel poznal, že hoří nedočkavostí povědět mu o svém dni. Takové věci po roce a čtvrt manželství už poznal a upřímně, úsměv, kterým svá slov začala doprovázet, ho začínal trochu znervózňovat. Při zmínce o koláčcích se celý nadšeně rozzářil, protože ačkoli sladké zrovna nemusel, Isabeliným koláčkům nedokázal odolat. Nebýt slušně vychován, snad by i rychle vyskočil a došel si pro ten plech do kuchyně, ale naštěstí vydržel klidně sedět a dál naslouchat Isabel vypravování. "Na příčné?" ignoroval tu poťouchlost, s kterou mluvila, "víš, že bys tam neměla chodit sama. Poslední dobou to tam není moc bezpečné," pohlédl na ní naprosto vážně, protože to nebyl ani měsíc, co se tam odehrála ta velká roztržka, po které na zemi zůstalo ležet několik mrtvých. Isabel nebyla jeho otrokem a proto jí nechtěl nic zakazovat, ale i tak musela vědět, že kdyby mohl, nejradši by jí zakázal tam chodit. Pokud si však Kenneth dělal starosti kvůli tomu, že se Isabel byla podívat na Příčné, při zmínce o nemocnici jeho tvář zkameněla úplně. Ruka s nektarinkou se mu zastavila kousek před pusou. "U Munga? Proč? Stalo se ti něco?" pohlédl na ní s tolik typickou Kennethovou starostlivostí, aniž by ho napadla věc, která mezi nimi dvěma vyšuměla pomalu do naprostého tabu. Mluvit o dítěti, když po roce a čtvrt Isabel neotěhotněla, bylo zbytečné. "Udělalo se ti špatně?" pokračoval, protože Isabel teď vypadala naprosto v pořádku, ale i zdání mohlo klamat. A pouhá myšlenka, že Isabel nebylo dobře a on to nevěděl, ba dokonce v tu chvíli nebyl u ní, ho dokázala spolehlivě rozladit. To, že se Isabel na Kennetha významně dívala, vypadala nadšeně a spokojeně, ho mátlo ze všeho nejvíc. Očividně na něco čekala, což naznačovalo i mírně pozvednuté obočí, ale Kenneth nebyl schopen logického myšlení. "Promiň, nechytám se... máme v nemocnici nějakého příbuzného?" nadhodil ve snaze nevypadat jako totální hlupák a doufal, že se strefil a že tam leží někdo z pátého kolene. Pak však na okamžik sklonil pohled k jezeru a zamračil se. Něco ho napadlo, opatrně, skoro jako kdyby mohl Isabel svým pohledem ublížit, se na ní podíval. Měl tušení, ale to nemohla být pravda. A vyslovit něco takového nahlas by bylo pošetilé, ublížil by tím především ženě před sebou, pokud by to nebyla pravda.

_________________

| +

Poznámka o pekárně Isabel pořádně nadchla, což jí bylo vidět ve tváři. Už otevírala pusu, aby mu ten nápad pochválila, když si uvědomila, že má teď důležitější věci na srdci a pekárna je opravdu v nedohlednu. Jaká škoda. Přitom by se jí tolik hodila, mohla by tam pomáhat, inkasovat peníze a perník a měla by i další dobré věci. Třeba kremrole. A v zimě by jí už nikdy zima nebyla, protože by měla pořádnou izolační vrstvu.
Málem se neudržela, vida Kennethův rozzářený obličej, sama by hned vyskočila na nohy a pro ty koláčky mu skočila. Ostatně, sama byla vždycky nadšená, když viděla, že mu něco chutná. Ne, že by měla někdy tu možnost zjistit, že mu nechutná - na to byl až příliš dobře vychován. Koláčky měl ale opravdu rád a Isabel by se přetrhla, aby tam mohly sedět s nimi. Jenže na trhání ani sprint do domu nebyl čas. A jeho strach o její osobu? Isabel nad tím protentokrát mávla rukou, protože ač mu obvykle vysvětlovala, že se drží v bezpečí, teď tu bylo zkrátka něco důležitějšího.
A Kenneth ne a ne pochopit. Po každém neúspěšném pokusu Isabel zavrtěla hlavou a energicky ho pobídla k dalšímu pokusu. Její oči,dychtivé toho, aby mu tajemství už mohla prozradit, nadšeně povzbuzovaly pohledem "no tak, ještě jednou to zkus, je to tak snadné!", a blondýnka se smála. Kenneth jí připadal hrozně roztomilý, když se o ni strachoval, ač jí to samozřejmě lichotilo.
"To vidím, že se nechytáš," souhlasila, šťastná jako blecha, "I když, příbuzný tam bude. Za osm měsíců, přibližně," nadšeně se rozzářila, drapla může za ruce i s nektarinkou a pak raději oznámila na rovinu - aby si třeba nemyslel, že dítě čeká někdo jiný, trubka jeden - plná očekávání: "Budeme mít děťátko, Kenne."

_________________

Zatímco Isabel pobízela Kennetha, aby hádal dál, když očividně neměl tušení o důvodu, proč musela navštívit nemocnici, on zase naopak pobízel pohledem Isabel, ať mu tu novinu hodlá ihned vyklopit. Celá situace ho začínala znervózňovat, i když k tomu neměl důvod, protože Isabel vypadala, že by byla schopná explodovat štěstím, takže novinu o smrtelné nemoci mu asi sdělovat nehodlala. Ale Kenneth se stále zdráhal přistoupit na myšlenku, která mu probleskla krátce hlavou, protože se obával, že to nebude pravda. A pokud by to byla pravda... vlastně i toho se obával, i když už bylo na čase. Minimálně v téhle době, v téhle rodině. Čistokrevní své priority stavěli jinak. Dědic byl potřeba a v těchto těžkých časech o to víc. Sotva, co Isabel promluvila, Kenneth na ní užasle prohlédl, jako kdyby nad touhle možností ani na krátkou chvíli nepřemýšlel. "Naše?" ujišťoval se potichu, než ho chytla za ruce, a tak nektarinku nechal vyklouznout z dlaně bez ohledu na to, kam se odkutálí, a konečně projevil nadšení, které se v jeho tváři objevilo jako odraz Isabelina úsměvu. Rychle se vymanil z držení svých dlaní a Isabel bez váhání objal. "To je skvělá zpráva, měla jsi mi to hned napsat!" rozzářil se, když se od Is pomalu odtáhl a s úsměvem, který na jeho tváři nebyl vidět už dlouhou dobu, se na svou manželku podíval. Nechtělo se mu tomu věřit, za osm měsíců... Kenneth sklonil hlavu nejen proto, aby se nenápadně zadíval na Isy břicho, které bylo pochopitelně stále ploché a teď navíc skryté pod volným pončem, ale také proto, aby na prstech spočítal, ve kterém měsíci by se měl jeho potomek narodit. "Březen," vydechl po chvíli a znovu se na Is podíval, "to je za chvíli. Musíme vymyslet jméno - tedy jména. Udělat dětský pokoj a koupit kočárek," začal vypočítávat s nadšením budoucího otce, "řekli ti ještě něco? Jinak je všechno pořádku?" tázal už se trochu vážněji na Isabelino zdraví. Protože, pokud doteď nosil svou manželku na rukách a staral se o ní, jako kdyby byla z porcelánu, teď to bude ještě mnohem horší.

_________________

| +

Isabel měla co dělat, aby nevyprskla smíchy - mohlo být něco směšnějšího, než Kennethem pronesené "naše"? Jako by mu to už pořádně nevysvětlila. Se šťastným úsměvem se nechala obejmout a s zářícíma očima prohlásila: "To by nebylo ono, chtěla jsem tě u toho vidět. A že to stálo za to," zazubila se provokativně. Ona sama se vznášela na obláčku naprosté blaženosti, takže na nějakou matematiku neměla hlavu - ještě štěstí, že měsíc si už přepočítala před Kennethovým příchodem tolikrát, že si mohla dovolit jednoduše kývnout a nekontrolovat matematické schopnosti svého muže. "To tedy musíme! Že může být pokoj vymalovaný žlutě? Nebo by byly lepší tapety...? Vůbec se nemůžu rozhodnout, ale kytičkované tapety by rozhodně stály za zvážení - a na kočárek se už vážně těším, naše mimiko musí mít ten nejlepší ze všech," zasnila se a úplně zapomněla zmínit, že má pár návrhů na jméno pro holčičku - koneckonců o dceři snila už jako malá holka s panenkami, takže tam ta jména naskakovala sama. Nehledě na to, že kdyby byl Van Helmontík chlapec, určitě by potřeboval nějaké extra jméno, nad kterým bylo třeba dlouho přemýšlet - jen těžko se dalo věřit tomu, že by stačil Jack nebo Josh. A vůbec, těch jmen na vymýšlení bude asi hodně, když Kenneth sám měl jména do Kanady a zpátky (tři, aspoň podle slibu).
"Neříkal vůbec nic - a já jsem v nejlepším pořádku, nestrachuj se o mě pořád," uklidňovala Kennetha Isabel a znovu ho drapla za ruku, aby neměl moc prostoru pro konspirační teorie o různých nemocech a komplikacích, které ji mohly potkat.

_________________

Naprosto chápal fakt, že mu to Isabel chtěla říct osobně, ale rozhodně si nedokázal představit, jak tuhle zprávu dokázala držet celý den v sobě, aniž by to někomu dalšímu řekla. Nebo... Kennethovi v souvislosti s tím na mysli vyvstala další otázka, tázavě se na ní zadíval. "Řekla jsi to ještě někomu?" zeptal se, protože věděl, že se Suzanne si Isabel rozumí a tráví v hlavním sídle Van Helmontových spoustu času. Tolik, aby to Suzanne řekla, kdyby se s ní viděla dřív než s ním.
"Proč zrovna žlutě?" usmál se znova při představě rodinného malování a zařizování dětského pokoje pro malého prcka, "co když to bude kluk? To bude mít na zdech kytky?" uchechtl se na oko pobaveně, připraven smlouvat o každý metr zdi, na níž by kytičkovaná tapeta měla být. Upřímně, ani pro žlutou by nehlasoval, ale pořád byla lepší, než tapeta s kytkami. Zasněně se pousmál při myšlence, že zařizování pokoje a pořizování věcí bude s Isabel vážně dobrodružství. "To je samozřejmé," stočil k ní spokojeně pohled, když se zmínila na kočárku a doufal, že tohle s Is zařídí dámská část rodiny a on bude pouze platit, protože se v tom ani trochu nevyznal.
Aniž by tušil, nad čím Isabel právě přemýšlí, také se na chvíli zamyslel nad jménem. Variant byla spousta, obzvláště, pokud to bude chlapec a bude dědit jména po svých předcích, ovšem u dcery byl o jméně rozhodnut už několik let a to Isabel nevěděla. Bylo logické, že chtěl svou dceru pojmenovat po své zesnulé matce.
"Dobře, dobře," zvedl s úsměvem ruce v branném gestu, "měli bychom jít dovnitř, začíná se ochlazovat," pronesl hned vzápětí, přičemž z jeho slov už zase zněla ta typická starostlivost. Pomalu se zvedl, pomohl Isabel se postavit a sesbíral vše, co si sem k večernímu pikniku nanosila a pokud souhlasila, vydali se nakonec společně zpět domů, zatímco se Kenneth vyptával, kdy má Is další návštěvu u lékouzelníka.

>>

_________________

| +

>>> Monarcha

Když ji Jeremiah dohnal a stiskl jí paži, Moreen po něm šlehla rozzuřeným pohledem, nicméně se mu ze sevření nevykroutila. Na to to všechno bylo příliš čerstvé, příliš nereálné. Podvedl ji s jinou ženou. A ta žena čekala dítě. Nejpatetičtější na tom bylo, že tato informace Moreen v hlavě utkvěla nejvíc; nedokázala Jeremiahovi porodit vytouženého syna a dědice. Co když jí se to povede...?
S tím, že nebudou dělat veřejně scénu, plně souhlasila, proto se taky chtěla co nejrychleji dostat pryč z Monarchy a zamířit domů, kam je vzal i Jeremiah. Mohla by se přemístit do rodinného sídla její matky, nebo ke své sestře, ale svůj dům milovala, milovala všechno, co obsahoval, milovala svou rodinu. Milovala svoje holčičky. Milovala Jeremiaha, i po všech těch letech. Samozřejmě už u nich dávno nebyla počáteční žhavá láska, nezrychloval se jí z pohledu na něj dech, ale zato se jí sem tam na tvář sám od sebe vloudil láskyplný úsměv, když se na ni přímo nedíval, když měl radost z obleku, který pro něj speciálně navrhla, nebo když se na okamžik vytrhl ze svého vědeckého zadumání a pohupoval malou Meredith v náručí.
Proto to bylo tak absurdní. Že tohle všechno z jeho strany neplatilo, že ukájel své potřeby u jiné, že zřejmě Moreen na něco nestačila. A to, že nevěděla, co přesně, protože s Jeremiahem vedli rozhovory, ale většinou si rozuměli natolik, aby nemuseli řešit věci na hraně nebo na sebe zvyšovat hlas, ji frustrovalo snad ze všeho nejvíc. Nebo minimálně bude, až pomine vztek, který ji momentálně čím dál víc plnil žíly.
Jakmile se s lupnutím vzduchu ocitli na příjezdové cestě k jejich domu, Moreen se zabodla Jeremiahovi pohledem do očí, a byla ráda, že má vysoké podpatky, a nemusí k němu tolik vzhlížet. Byla tak moc naštvaná, že se začínala třást vzteky, a proto se Jeremiahovi vytrhla ze sevření a o krok ucouvla, jako by se ho štítila, načež si urovnala svůj drahý hábit, aniž by z manžela spustila zrak. "Chtěl jsi mluvit, tak mluv," prohlásila příkře hlasem, který od doby, co byla vdaná, používala zřídkakdy. Nicméně matčin charakter, charakter všech dívek z rodu Bane, v ní stále přetrvával, a momentálně se dostal na povrch. Nezaložila si ruce na hrudi, ani v bok. Stála naprosto rovně, s hlavou vztyčenou, ale rysy v obličeji měla tvrdé a pohled neúprosný. "I když mě dost zajímá, jak mi chceš vysvětlit, že čekáš s jinou ženou dítě. Řekla bych, že příčina je zcela evidentní," řekla a stiskla rty pevně k sobě, než lehce zavrtěla hlavou a v tmavých očích se jí mihla hluboká bolest, pocházející přímo od srdce, která jí svírala hruď tak pevně, že jí přišlo, že se nemůže pořádně nadechnout. "Jak jsi mohl, po všech těch letech..." hlesla a hlas se jí málem zadrhl v krku, a proto musela polknout a zhluboka se nadechla. Pocity se v ní míchaly jeden s druhým a Moreen nevěděla, co si s tím počít. Byla dospělá žena po čtyřech dětech, s úspěšným podnikáním, s koníčky, s klapající domácností; hormony s ní mávaly jenom v době těhotenství, ale jinak byla vyrovnaná a spokojená, i když se jí po Jeremiahovi často stýskalo, stejně jako po dívkách, které rostly jako z vody a jedna po druhé odcházely z domu na školu. Ale Jerry tu pro ni vždy byl, vždy když se navzájem potřebovali byli jeden pro druhého pevnou oporou. A právě teď se všechno bezpečí, všechna důvěra a něha, veškerá víra, že i když jsou spolu dlouho, nejsou jako většina ostatních čistokrevných párů, rozpadla na milion kousíčků a Jeremiah je rozdupal v prach. "Bylo jich víc?" zeptala se se staženým hrdlem a cítila, jak se jí do očí opět dostávají slzy vzteku a frustrace, nicméně se za to nestyděla, protože na takové pocity teď měla plné právo. Bylo jí z Jeremiahovy zrady špatně. Ale teď to potřebovala vědět, musela vědět, jestli měl víc milenek, když se nevracel na prázdniny domů, nebo když jezdil na pracovní cesty; když nebyl několik měsíců doma. Najednou dávalo smysl, že i když pracoval v Bradavicích, doma se objevoval spíše sporadicky. A ona naivně věřila, že je natolik zaneprázdněn prací a těšila se na dnešní slavnostní večeři, protože měla svého manžela konečně zase vidět a ujistit se, že nezapomíná při svém bádání a výuce správně jíst, zatímco on to plánoval jenom využít ke své zpovědi.

_________________