Darrela docela překvapila Donnina sdílnost, když řekla za sebou hned několik vět a ani si na vteřinu neodmlčela. Naštěstí se však Darrelovi ten zděšený pohled mihl na tváři právě v okamžiku, když k němu přistoupila a chytla ho kolem pasu, takže si v klidu mohl opřít bradu o Donny hlavu a dlouze vydechnout. Poslední měsíce, v tom neuvěřitelném shonu dohánění známek, trénování na famfrpálové finále, si vlastně ani neuvědomil, že mu tak chyběla. Možná občas, zcela výjimečně, když měl chvíli čas nad tím přemýšlet a vzpomínat na tu dobu, kdy se viděli naposled, což bylo na ošetřovně a on v tu dobu připomínal spíše mrtvolu. Nedokázal to racionálně vysvětlit, ale ohromně s ním pohnul fakt, že Donna na několik měsíců přijela do Británie, když na tom nebyl vůbec dobře. Bylo to několik tisíc kilometrů, měla v Kalifornii rozdělanou ne zrovna lehkou školu a letenka či loď také nebyla levná záležitost, zkrátka mu ta oběť přišla neuvěřitelná a do teď ho hřálo na srdci, že to pro něho udělala a byl schopen udělat cokoli, aby to Donně vrátil. Bohužel, že nedodělal poslední ročník v Bradavicích, mu zrovna nenahrávalo, ale pevně doufal, že pokud pro něho byla schopná udělat tohle, pokud zvládli všechny překážky před tím, dokážou se přenést i přes tuhle. Byli spolu dva a půl roku, to byla na náctileté neuvěřitelně dlouhá doba... obzvláště u hyperaktivního a v mnoha věcích přelétavého Darrela.
"Na Hope?" vydechl s pobaveným úsměvem, jako kdyby říkal proboha, kdo se může těšit na Hope? Ale on se s ní vídal ve věži skoro neustále poslední dobou, takže na to nahlížel trochu jinak. Vlastně byl docela rád, že tam byla a on s Osbornovými neztratil úplně kontakt. Pořád však nebyl ve fázi, že by si například s paní Osbornovou dopisoval. Nevěděl, kde se ukrýval rozdíl v tom, že s Elin Olssonovou si rozuměl tak bezprostředně a s Bernardou Osbornovou měli mezi sebou takovou neviditelnou bariéru, i když se snažil a minulé léto s ní například pomáhal sázet květiny. Donna si z něho dělala strašnou srandu, když chodil kolem domu v květinové zástěře se zahradními rukavicemi na rukách.
Co ho však zaskočilo, byla Donny poslední věta a Darrel cítil, že se mu při té zmínce sevřelo hrdlo. Zlehka Donnu pohladil po zádech a políbil ji jemně do vlasů. "Tys ji neřekla, že se budu stěhovat za tebou?" promluvil normálním tónem, i když ho to stálo hodně sil a doufal, že Donna, která se u něho držela tak blízko, neucítí, že se mu zrychlilo srdce. Pak už vzal Donnu za ruku a vydali se do pokoje. Darrel na sobě nedal nic znát, vlastně se choval, jako kdyby si nezabalil během třiceti minut život do jednoho velkého kufru, ale když promluvila, musel se na ní s trochu zaraženým výrazem podívat. Většinu času byl vážně dobrý herec a uměl se přetvařovat neméně dobře jako jeho otec, teď mu však z očí sršela taková hrůza a strach, že to nemohlo mít nic společného s věcmi na týden. Neřekl však nic, i když univerzální odpověď vymyšlenou měl.
Pak už se však mohl zatvářit docela odlehčeně, protože ho prokoukla skrz na skrz a on se pobaveně zakřenil, zatímco dával do kufru hromádku košil. "To mi chceš říct, že se přede mnou po takový době stydíš?" otočil se na ní s nakrčeným obočím a zatvářil se věru zklamaně, když řekla, že má plavky v kufru a plán mu tudíž nevyšel. Byla vážně připravená na všechno. Rozhlédl se potom nepořádku i po téměř plném kufru, ale plavky měl pravděpodobně někde naspod a ty Bradavické zase zahrabané v kufru z Bradavic, takže už se nabízela možnost říct, že on se bude klidně koupat bez plavek, což by Donně určitě nevadilo, troufal si říct, když v tom si něco uvědomil.
"Já se budu koupat v trenkách! Mám nové, s trollama! Chceš je ukázat?" začal by si pomalu rozepínat poklopec na červených kraťasech, ale nakonec se zarazil a pouze si vyhrnul tričko a začala tahat gumu volných křiklavě žlutých trenclí, po kterých se procházeli trollové.
"Takhle ti to sluší víc," zakřenil se následně, když si Donna stáhla gumičku a už se znova natahoval, aby dívce rozcuchal rozpuštěné vlasy, když v tom ho zarazila svou otázkou. "Noo," zamračil se trochu vážně a zamyšleně si dívku prohlédl, kolik informací momentálně snese. Ale protože se viděli po dlouhé době a on nechtěl kazit tuhle příjemnou chvilku, nakonec v okamžiku, kdy mu snad vypověděl službu celý mozek, se uslyšel říkat: "Balím si už rovnou i do Ameriky." Nevěřil tomu, že to řekl. Že Donně tak do očí lhal a ani se přitom necítil špatně, pouze k smrti vyděšeně, že ho prokoukne nebo že se bude strašně vztekat, až to celé praskne. A že to bude muset prasknout, když měli na začátku srpna odlétat. Netvářil se pochopitelně nadšeně, ačkoli stěhování do Ameriky pro něho měla být radostná událost, dokonce i pro Donnu, protože měli být po dvou letech znovu spolu.
Skoro jako zmáčknutím kouzelného knoflíku se Darrelovy oči šťastně rozzářily, když se zmínila o odškrtávání posledních dnů, ale pořád se nezeptal na zkoušky. Měl spoustu otázek, protože byl přirozeně zvědavý, ale nemohl zkrátka dovolit, aby se řeč stočila k OVCím. Místo toho se pobaveně zakřenil, když přes něho přehodila tričko, a sklonil se k ní. "Vzal jsem si od paní od cukrovinek vozík a projel s ním celý vlak, prodal jsem spoustu věcí... a pak byl s Ginger, byla docela na měkko. Věřila bys tomu?" ušklíbl se pobaveně, zatímco se Donně probíral vlasy a s úsměvem na ní shlížel. Ale moc dobře si pamatoval Donnu při poslední cestě vlakem, ten obrázek nemohl dostat z hlavy a ani vlastně nechtěl. Chápal, že to muselo být emotivní pro každého, i pro totálního morouse Donnina ražení. On to letos však prožíval jinak, poslední cesta ho bude čekat až za rok, ale na to snad ze strachu ani nemyslel, kdyby mu náhodou Donna dokázala číst myšlenky.
Té absurdní myšlence se musel pobaveně zasmát. "Nebuď směšná. Tak daleko ministerstvo přece zajít nemůže," odmítal si to připustit a zavrtěl přitom hlavou, byla to naprostá hloupost. Náhodou mu poslední mesíce připadalo, že se situace v Británii zlepšila, ale to nemělo smysl řešit vzhledem k té komplikované situaci.
"Poslyš," hles docela tiše, když si Donna stále opírala hlavu o jeho nohu, a vážně se na ní podíval, zatímco v prstech svíral pár pramínků jejich zrzavých vlasů, "jsem vážně rád, že jsi tenkrát přijela, když jsem ležel na ošetřovně. Moc mi to pomohlo," začal pomalu a nervózně se kousl do rtu, protože nevěděl, zda má pokračovat, nebo ne. Nedokázal však Donně lhát, nemohl se ji dívat do očí a hrát, že se těší do Kalifornie, když tam tohle léto neodcestuje. Bylo mu z toho špatně a měl strach, že tu lež pozná v každém jeho pohledu. Měl před očima ty nejhorší scénáře a neměl žádný záložní plán, kdyby se Donna zlobila tak moc, až by se s ním třeba chtěla rozejít. Jistě, že to si zase tak nepřipouštěl, ale věděl, že bude několik dnů určitě naštvaná a oba se přes to budou dostávat těžko. Jenže nakonec si to rozmyslel a aby nevypadalo divně, že svá slova víc nerozváděl, sklonil se k ní a znovu ji políbil.
Jeho myšlenky ho však hryzaly tak silně, až to snad muselo být skutečné. Cítil to napětí, tu nervozitu a ten strach v každém kousku svého těla. Byl dočista paralyzován myšlenkou, že to bude muset Donně říct, že se bude muset podívat do těch dvou zelených očí, které tak miloval, a přiznat se k tomu, že zklamal a že všechno plánování, všechna radost, všechno nadšení bylo zbytečné... posledních čtrnáct dní si prošel už takovými emocemi, že si myslel, že ho nebude moci nic překvapit, avšak teď, když se mu svírala hruď a on přitom polibku cítil, jak se mu každou vteřinou stahují vnitřnosti, měl pocit, že už se nikdy nedokáže klidně nadechnout.
"Donno," promluvil roztřeseným hlasem, když nečekaně prudce strhl hlavu ke straně a uhnul před ní pohledem tak, že se o ní vlastně opíral spánkem a očima směřoval k podlaze. "Já..." hledal ta správná slova, nebyl však schopen vymyslet nic, čím by mohl něco takového začít. Určitě si musela myslet strašné věci, určitě si myslela, že v Bradavicích někoho měl, ale Darrelovi zvlhly oči naprosto jiným důvodem. "Prosím slib mi, že se na mě nebudeš zlobit, když ti teď něco řeknu," zvedl trochu hlavu a upřel na ní oči, byl bledý jako stěna. "Prosím, slib mi to," naléhal, i když věděl, že žádný takový slib Donnu nezastaví před vztekem, pokud tak bude chtít.

_________________

Když se Darrel přeptal na její mladší sestru, Donna po něm hodila pohledem, který jasně značil, co si o tom myslí, nicméně se jí v očích třpytilo pobavení. Darrel s Hope vycházeli na bázi postrkování a špičkování, a Hope na něj Donně nikdy nic nepráskla, tedy pokud už nebylo něco vskutku vážného. Proto Donna věděla, že dokud jí o Darrelovi nepíše Hope, je všechno jakž takž v pořádku. V tomhle sestře věřila, stejně jako věděla, že je v chlapcích mnohem zběhlejší než taková Alaska, a taky byla mnohem víc slídivá.
Když ji Darrel políbil do vlasů, Donna k němu zvedla světlé oči. "Řekla, ale matka pořád doufá, že se vrátím zpátky sem, do Británie. Napořád," vysvětlila mu a podle toho, jak se jí nakrčilo obočí a celkově se jí přeskupil obličej, bylo naprosto jasné, jak se k této variantě staví. Jedna věc byla přijet na Vánoce a na prázdniny, ale Donna se do Británie a tahaček mezi Ministerstvem kouzel a sporech o kouzelnickém původu vracet nechtěla. Nevěděla, na jakou stranu by se přidala, kdyby došlo na nejhorší, a i ona se děsila toho, že by si vybrala špatně. Rodiče se tomu tématu vyhýbali, i když Donna si po večerech sedla s tátou ke skleničce dobré whiskey a on k ní pryč z doslechu matky mohl mluvit upřímněji. Donna se nedivila, že chce její matku chránit, ale stejně tak věděla, že její matka o tom ví stejně dobře, jako oni všichni.
Jakmile k ní zvedl pohled a z výrazu mu na okamžik čišela hrůza, Donna tázavě povytáhla obočí. Než se však stačila zeptat, už se bavili o koupání, a Donna nad svým přítelem musela protočit očima. "Ty děláš, jako bys nevěděl, že jsem cudná dívka dobrých mravů!" řekla a vykulila na Darrela oči, zatímco si přitiskla dlaně na hrudník v obranném gestu, než se nahlas zasmála a se zájmem pozorovala Darrelovo následné počínání a částečné svlékání. "Já vážně radši nechci vědět, kde takovýhle věci sháníš," prohlásila naprosto popravdě a zakroutila nad jeho módním vkusem hlavou.
"Už teď? Je ti jasný, že se v tom pak budeš každou chvíli prohrabovat, abys něco našel? Vždyť zítra teprv začíná červenec!" povytáhla obočí, protože Darrel občas dělal přesně takováhle nelogická rozhodnutí a Donně nad tím zůstával rozum stát, hlavně když věděla, jak chaotický a roztěkaný Darrel dokázal být.
"Ty jí pořád usnadňuješ práci, a ještě ji za to platí," poznamenala poněkud sarkasticky Donna, protože s Darrelovou taktikou nesouhlasila, ale když ho to tolik bavilo... "Já myslela, žes vždycky tvrdil, že je to ovce ve vlčí kůži," narazila na Ginger a povytáhla pobaveně obočí. O ní se víc bavit nepotřebovala; byla to Darrelova nejlepší kamarádka, ale Darrel taky neměl potřebu se vyptávat na Jorgeho. Jednoduše tu byly jisté hranice, a ta Donnina byla, že Darrel s Ginger poměrně dlouho chodil. "Takovou cestu si můžou zařídit dost jednoduše," hlesla ohledně ministerských kontrol, protože to nebyla nereálná představa, ne s tím vším, co se za poslední roky dělo.
"Vždyť jsi skoro ani nevěděl, že tam jsem," řekla, zatímco k ní Darrel klopil oči a očima se jí bleskla něha, co tam moc často nebyla. "Nemohla jsem nepřijet," dodala o poznání něžněji, a pak už nevydržela s Darrelem pohled, protože náhlá vážnost a něžnost situace ji dělala nesvou a Donna nesnášela, když ji něco rozhodilo. Proto stočila pohled k Darrelovu kufru, který začínal být plný i přes všechna kouzla, a Donnu napadlo, jestli ho napadlo kufr i odlehčit, nebo bude vážit tunu. Doslova tunu.
Pak cítila, že se Darrel napjal, a s nechápavě nakrčeným obočím k němu znovu vzhlédla, i když ji nenechal se mu podívat do obličeje, což Donnu donutilo svraštit obočí ještě o něco víc. Ta náhlá změna nevěstila nic dobrého, a Darrelův vážný hlas, který náhle proťal ticho, jenom potvrzoval její obavy. Na oslovení nereagovala, protože Darrel měl pokračovat, a bylo to zbytečné. Místo toho z něj nespouštěla pohled a hlavou se jí míhaly nápady, co se mu zase honí hlavou a co jí asi chce říct. Tohle nevypadalo na klasickou hranou vážnost, po které ji Darrel štípl do boku a prohlásil nějakou hloupost, to už na něm dokázala poznat. A o to víc ji to znepokojovalo.
Když pak pokračoval, Donnin výraz se změnil ze zmateného do zamračení, se kterým se vytáhla do sedu, aby se Darrelovi mohla dívat zpříma do očí. "Prostě to vyklop," prohlásila místo slibování přímočaře a rysy obličeje jí ztrvdly v očekávání toho, co mělo přijít. Upřímně ji nevěra napadla, ale kdyby se s ní chtěl Darrel rozejít, nechoval by se doposud tak nadšeně, takže v tom muselo být něco jiného, a Donna se snažila rychle uvažovat nad možnostmi, o co by mohlo jít, ale nic kloudného ji nenapadalo, vzhledem k tomu, že si s Darrelem posledního půl roku jenom dopisovali a dnes si nestihli všechno povyprávět.

_________________

Darrel absolutně nechápal, kde se v Donně z ničeho nic bralo tolik citu, ale snad si myslel, že to částečně způsobila i ta ošetřovna a ona si uvědomila, že ho mohla ztratit. A to ne tím způsobem, že by se snad rozešli, ale tím mnohem horším a to muselo zamávat i tak necitelnou Donnou Osbornovou.
Cítil by se na vrcholu blaha, nemohl by si na nic stěžovat, kdyby tu nebyla ta tíživá skutečnost, že nedokázal ukončit školu, otec ho kvůli tomu vyhodil z domu a Donna o tom stále neví.
Ve svých myšlenkách se to snažil odsouvat dál a dál a užíval si ty vzácné okamžiky něžnosti, které nebyly na denním pořádku ani za normálních situací, když se viděli déle a pravidelně, takže Donnu, ještě v té chodbě, držel pevně kolem pasu a se spokojeným úsměvem se ji díval do očí.
"Vypadá to, že tvá mamka je stejná jako já," pousmál se pobaveně, i když si ten přehmat hned následně uvědomil, protože byla hloupost, aby doufal, že se vrátí do Británie, když se měl za ní stěhovat, ale ta nelogičnost snad vyšuměla v Darrelově rychlém přesunutí do pokoje.
"Haha," vytlačil ze sebe nuceně smích, než se upřímně zasmál, "ty přece nejsi dívka, natož cudná!" zadíval se na ní s jiskřivým pohledem, než vyprskl smíchy. Co se týkal těch trollích trenek, Darrel se na to potutelně zaculil a pokrčil rameny. Nebyla potřeba k tomu něco víc říkat, i když chtěl zmínit, že v tom obchodě prodávají i dámské spodní prádlo a že některé by Donně slušelo.
Chtěl říct, že už se té Ameriky nemůže dočkat, proto si balí tak brzo, ale naštěstí mu to vůbec nešlo přes pusu, takže tu situaci nezhoršoval a jen se trochu rozpačitě pousmál, protože na to nedokázal nalézt odpověď, který by dávala smysl a zároveň by nebyla lží. Byla to strašně zapeklitá situace a on si nedovedl představit, že to Donn řekne, i když už se k tomu pomalu rozhodoval a za dalších třicet vteřin tu možnost absolutně odmítal, a tak stále dokola. Měl v sobě větší zmatek, než si kdokoli vůbec dokázal představit, ale ani tak nepřestal předstírat klasického trochu rozverného Darrela, který už se nemůže dočkat sídla Osbornových.
"Ale zase si můžu vzít tolik cukrovinek, kolik chci, a to se vyplatí!" rozhodil rukama a nadšeně se na ní zazubil. "A Donno, vůbec takhle nemluv, protože to je fakt děsivý..." napomenul ji potom smrtelně vážně, protože tohle nebyla žádná sranda a Darrel se ministerstva opravdu bál, i když byl připraven bojovat, pokud by to situace vyžadovala. Že měl momentálně hůlku někde na dně kufru, každopádně naznačovalo, že to dobrý voják zrovna nebude.
Zavrtěl hlavou, protože to samozřejmě věděl, i když se pobral až po pár dnech Donnina příjezdu a choval se trochu dezorientovaně, každopádně zbytek těch dní už byl při sobě a Donny přítomnost mu pomáhala jako nic jiného. Obzvláště v situaci, když se na vás vykašlou rodiče a dokonce odmítnou odsouhlasit převoz k sv. Mungovi, jako kdyby doufali, že máte nějaké vnitřní krvácení a během pár dní zemřete.
Když se konečně odhodlal, že se tedy z celou věcí přiznáte, první bod rychle vymyšleného plánu mu ztroskotal hned na začátku. Pohled Donniných očí byl skoro nesnesitelný. Ta nevědomost a zároveň výzva, ať řekne, co má na srdci. Jenže ona to neslíbila, zanaříkal v duchu a pečlivě se na ní díval, protože vlastně nevěděl, kde by měl začít. "Slib to," hlesl potichu znovu, ale pravděpodobně to bylo k ničemu, a tak byl Darrel nucen pomalu se odsunout a nechat se Donnu zvednout, protože si do teď opírala svou hlavu o jeho nohu. Během pár vteřin se na ní díval jako na jednu z největších hrozeb světa, pomalu hůře než na rozzuřeného trolla, a to před ním pouze seděla, dívala se na něho a čekala...
Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, ve tváři nabíral stále bledší barvu a před očima mu lítala slova. Ta, kterými by měl začít, ta, která by měl použít a ta, která by rozhodně říkat neměl. Nervózně se olízl rty. Měl to okecat, jak to míval ve zvyku, nebo to říct na rovinu?
"No... nepustili mě ke zkouškám." Jeho hlas proťal ticho v místnosti, zavrtával se do ní pohledem a ani nemrkal. Byla to vteřina, pravděpodobně dvě, než se rychle zvedl a po kolenech k ní přilezl. "Já to neudělal schválně. Toho učení bylo strašně moc, musel jsem dohánět celý první půl rok a do toho dělat souběžně ten druhý. Všichni chtěli všechno dopsat na test přesně, nikdo mi to ani trochu neulehčil... do toho byl famfrpál, Ginger mi zakázala vynechávat tréninky. Profesoři si na mně úplně zasedli, byl jsem kvůli tomu za Finnianem, ale ten mi řekl, že pro mě bude lepší ten sedmák opakovat, ale samozřejmě, že nebude, když nebudu s tebou! Ale on to vůbec nechápe, určitě si myslí, že tě nemám dostatečně rád, ale já vážně mám, Donno!
Táta mě kvůli tomu vyhodil z baráku, takže nemám kde bydlet, proto si to všechno balím... když se dozvěděl, že budu opakovat sedmák, poslal mi huláka, ale já mu poslal huláka na zpět, to se mu samozřejmě nelíbilo a přišel za mnou do Bradavic. Řekl mi, že buď půjdu na ten poslední rok do Kruvalu, nebo zůstanu v Bradavicích, ale do třetího července se vystěhuju z domu. Vážně nevím, co mám dělat... Já se do Kalifornie strašně moc těšil, strašně moc si mi chyběla. Nemohl jsem to bez tebe vydržet," chrlil jednu větu za druhou a vlastně Donně ani nedával moc času k odpovědi, protože potřeboval říct všechno, co měl na srdci, jelikož se ohromně bál, že se začne vztekat a dá mu to sežrat. Ale upřímně, on za to opravdu moc nemohl. Tedy mohl. Určitě pro to mohl udělat víc a mohl to stihnout, ale s jeho problémem udržovat pozornost a nadšením pro dalších miliardu věcí, neměl šanci všechno učivo z prvního pololetí dohnat.
"Jsem domluvený s Finnianem, že ti napíše dopis, kdybys mi to nevěřila... jeden rok na víc zvládneme, že jo? Pak se tam za tebou přestěhuju klidně nadosmrti a o stěhování zpět do Británie už ani neceknu, čestný Darrelovský," upřel na ní svý psí oči a díval se na ní, jako kdyby požadoval oficiální odpuštění a ujištění, že je všechno v pořádku a nemusí si s tím už dělat starosti. To by mu v tuhle chvíli pomohlo, protože poslední týdny se kvůli tomu cítil děsně pod psa a to nejen z důvodu, že měl pocit, že najednou ke svým spolužákům vůbec nepatří.

_________________

"Myslim, že jsi nikdy nevyslovil nic víc absurdního," prohlásila Donna ohledně Darrelovy podobnosti s její matkou, protože to opravdu bylo naprosto absurdní - její matka byla až úzkostně organizovaná a konzervativní. Ohledně svého ženství se na Darrela jenom ironicky sladce usmála, protože holčičí nikdy být nechtěla a dařilo se jí to, nicméně Darrel ji z nějakého nepochopitelného důvodu stejně za klasickou dívku považoval, což jí občas dokázalo pořádně vytočit, protože na gentlemena si mohl hrát jinde.
Následně si povzdychla, když prohlásil to o cukrovinkách, než suše poznamenala: "Lepší o tom mluvit teď, než aby ses pak samým překvapením nevzmohl na reakci." Na rozdíl od Darrela byla pesimista, a světové dění vnímala jinak, taky proto, že měla přístup k více informacím než Darrel v Bradavicích, kam se prakticky dostal jenom Denní věštec a nějaké dopisy, které většinou politické debaty neobsahovaly.
"Ne," odvětila pak, aniž by s ní Darrelova prosba nějak hnula, protože pokud to vyžadoval tolikrát, nevěstilo to nic dobrého a Donna to chtěla mít co nejdřív za sebou, aby se s tím mohla nějak srovnat a podle toho jednat. Nerada věci odsouvala a měla ve zvyku s Darrelem mluvit bez cavyků, dokonce ho několikrát poslala do míst, kde slunce nesvítí, když ji už příliš štval, a stejné chování očekávala i od něho, i když Darrel naštěstí věděl, kde jsou Donniny meze a kdy hrozí, že ho buď zmlátí do kuličky nebo vezme auto a už ji nikdy neuvidí. Ne, že by od něj chtěla utíkat, ta doba už dávno pominula, a dokonce si začínala uvědomovat, že bydlet s ním nebude špatné. Nevěděla, kam to povede a rozhodně neplánovala přijmout jeho početné žádosti o ruku, ale měla ho ráda víc než koho jiného kromě rodiny a Darrel měl skoro tři roky na to si ji získat.
V prvním okamžiku jí to přišlo tak nemožné, že se málem začala smát a vynadala Darrelovi, že hraje takové divadlo. Darrel ale hned pokračoval, a Donně docházelo, že to legrace není, a spolu s ní její obličej potemňoval. Kdyby ji Darrel svými slovy tolik neuzemnil, bývaly by se od něj odsunula, jak se k ní dostával blíž, ale takhle z něj jenom nespouštěla přímý pohled a stále se snažila Darrelův náhrn slov vstřebat. "Děláš si ze mě legraci?" řekla smrtelně vážně a to už se jí v očích mihla zlost, která se měla ještě o hodně víc navýšit. Pevně stiskla rty, a jakýkoli Darrelův pokus o fyzický kontakt odrazila rukama. "Místo těšení ses měl víc soustředit na zkoušky! Víš, co tohle znamená? A že tě vystěhujou; to sis vážně myslel, že tě nějak zachránim? Že řeknu, že je to vlastně v pohodě, protože už jsme spolu tak dlouho? Nechci žádnej zas*anej dopis od pomatenýho druida, Darrele! Jediný, cos měl udělat, bylo dostudovat školu, a tos nezvlád. Já na tebe nebudu čekat další rok jak nějaká dylina, na to sis vybral špatnou holku," prohlásila a začala se zvedat na nohy s jasným cílem opustit místnost. "Tos vážně čekal, že ti někdo ulehčí sedmák, protože jsi sletěl z koštěte? To se nedivim, že tě nepustili k OVCím!!" řekla vztekle s dávkou sarkasmu v hlase. Cítila, jak se jí chvějí paže, a proto ruce stiskla v pěsti a snažila se ze všech si ovládnout, aby k Darrelovi nedošla a jednu mu nevrazila, tak moc byla vytočená. Co vytočená, ona zuřila. Čekala na něj dva roky, jenom aby jí řekl, že to ještě není konec. Jezdila za ním přes půl zeměkoule, a zjevně i to mu nebylo dost, aby se snažil.

_________________

Darrel znal Donnu natolik dobře, že ho ani nenapadlo natahovat k ní ruce, držel se zpět a pouze k ní blízko seděl a doufal, že se alespoň na deset procent vcítí do jeho kůže a pochopí tuhle složitou situaci. Byl si moc dobře vědom, že to podělal a že zkazil oběma nejen léto, ale budoucí rok, všechno co měli naplánované na budoucích dvanáct měsíců, všechno o čem mluvili, o čem si psali a na co se dlouhé dva roky těšili a teď se ta vidina Donně rozpadla jako hromádka z karet. Nemohl po ní chtít, aby to vstřebala a srovnala se s tím během pár vteřin, když on kvůli tomu probrečel skoro týden, ale i tak mu bylo z jejího vzteklého pohledu špatně a dal by cokoli za to, aby nakonec řekla, že to bude všechno v pořádku. Jenže nic takového se nedělo.
"Já se soustředil. Ale víš, že mi učení nejde... bylo toho strašně moc," opakoval znovu a pozoroval Donnu pečlivým pohledem, ale nedalo se už pochybovat o tom, že je vzteky bez sebe. O kousek se od ní odtáhl a zamračeně přikývl. "Jo. Budeme muset všechno o rok odložit," předpokládal naivně a upřel na ní oči, co ona vůbec na to. Bude těžké přenést se přes tu myšlenku, že mohli být už rok v Americe a žít si nový dospělácký život, ale na druhou stranu ono to přeci nikam neuteče. Tak se všechno uskuteční za rok, těch dvanáct měsíců možná uteče rychleji, než by kdo čekal.
"Tak já jsem myslel, že bych mohl být u vás... já vím, je to blbý, ale vždyť minulý léto jsem tam taky skoro bydlel a domů si chodil jenom měnit věci. Nemám skoro žádný peníze, nezaplatím asi ani byt o jedný místnosti. To mě v tom necháš?" zlomil se mu nevěřícně hlas při té poslední otázce a pozvedl jejím směrem obočí, zatímco se mu zadrhával dech v plicích. Nedokázal té myšlence uvěřit a doufal, že si to pouze špatně vyložil, že ten pravý význam byl pouze zastřený vztekem, ale i tak se mu ta myšlenka drala alarmujíce na mysli a doslova mu způsobovala paniku po celém těle. Co bude dělat? Kde bude bydlet? Nechápavě se díval na Donninu tvář a když se zmínila o Finnianovi, pouze na prázdno otevřel pusu.
"Nebudeš?" zopakoval po ní nechápavě jediné slovo, které mu z toho monologu následně utkvělo v hlavě. "Jak nebudeš?" zarazil se a zvedl se rychle ze země, když se postavila na nohy. "Je to jenom rok. Zvládli jsme to do teď, proč bysme nemohli dál? Vždyť to není skoro nic o proti těm dvoum rokům. Přijedu za tebou na Vánoce, i na jarňáky... uteče to, uvidíš," snažil se ji přesvědčit, aby změnila názor, protože ho k smrti vyděsilo to, kterým směrem se to začínalo ubírat. Ale ještě stále si ani na vteřinu nepřipouštěl, že by se s ním Donna mohla rozejít kvůli takové věci. Byli spolu dva a půl roku, nemohla to přece zahodit jen tak.
"Sletěl z koštěte? Já se málem zabil, Donno!" bouchl vzteky, když mu to tak chladnokrevně vmetla do tváře, až se neudržel. Najednou nevěděl jak, ale stál na špičkách, ruce měl zatnuté a Donnu propaloval ublíženým pohledem, protože pro něho neměla ani špetku pochopení. A přitom to byla ona, kdo ho viděl, v jakém stavu byl, a kdo věděl, jak mu učení dělá potíže.
"A nebylo to moje rozhodnutí, že opustíš Británii. Postavila si mě před hotovou věc a myslela sis, že se mě zbavíš... ale já se ti přizpůsobil, tak teď se jednou přizpůsob ty mně a ten rok na mě počkej. Stejně mě tu nic nedrží, rodina mě tu nechce a Ginger žije ve Švédsku..." s těmi pár přáteli, které tu má, není nikdy problém se jednou za čas sejít, když bude třeba za Ginger ve Švédsku, ale to už nedodával, mávnutím ruky musela pochopit, co tím myslet. Zvědavě na ní upíral oči a doufal, že mu nebude odporovat. Kdyby snad ano, stál přímo před ní, takticky směrem ke dveřím, aby nemohla odejít.

_________________

"Jasně, že je toho na OVCE moc, když to je zkouška ze sedmi let v Bradavicích!" utrhla se na Darrela Donna, protože to nebylo lehké pro nikoho. Ji tím taky prohnalo jenom vědomí, že nechce mít špatné známky a vypadat jako neschopná, a pak taky měla Alasku, která byla ochotná probdít noci jenom kvůli tomu, aby do ní více či méně trpělivě komplexně nalévala učivo, které Donně nešlo.
Ohledně bydlení se vyjádřila jenom stisknutými zuby, protože vysvětlovat teď Darrelovi, že u nich sice o minulých prázdninách bydlel, ale nestěhoval se tam se vším všudy, a že po tom netoužila jak Donna, tak rozhodně ne její rodiče. Otec s matkou Darrela snášeli a dokonce to vypadalo, že ho začínají mít rádi, ale rozhodně ne natolik, aby si ho nastěhovali domů, dokud nebyl s Donnou minimálně oficiálně zasnoubený. A pak tu byla ta záležitost s Darrelovým příjmením, nebo přesněji řečeno s jeho otcem, kterého Osbornovi do rodiny zrovna nechtěli. Což Donna chápala. Protože ačkoli by Darrela vydědil, jistě by si Jaren Gall našel způsob, jak na svého syna a jeho přiženěnou rodinu naléhat, nebo jim rovnou vyhrožovat.
Když jí vmetl, že jeho zranění bylo víc než vážné, Donně tváří proběhla chvilková provinilost, ale hned byla zase ta tam. Pochybovala, že by profesoři Darrelovi nedali nějakou úlevu co se domácích prací týkalo, a na OVCE se dřív jak po Vánocích učil málokdo, takže Darrel měl sice stížené podmínky, ale ne natolik, aby školu nedodělal.
"Ne, přesně tak, bylo to moje rozhodnutí. A měla jsem to v plánu mnohem dřív, nežs mi do života přišel ty. A že ses mi přizpůsobil? Jak přesně? Já za tebou jezdim přes půl zeměkoule," prohlásila naštvaně a probodla Darrela pohledem, když jí zastoupil cestu. Jakmile pak zmínil Ginger, očima jí proběhl stín a pevně stiskla rty k sobě. "Olssonovi se tě jistě rádi ujmou - už jsi u nich přece jednou bydlel, nebo ne? Nebo můžeš poprosit třeba Edwardsovou," řekla a nespouštěla z Darrela oči, zatímco viditelně stiskla čelisti. Jane mu nikdy nepředhazovala, ani po tom, co je prakticky nachytala v posteli, a věřila Darrelovi, že kromě polibku s ní nic neměl, ale ve vzteku jí přeci jenom vyskakovaly odvěké dívčí vlastnosti. "Já vážně nevim, cos ode mě čekal za reakci, Darrele. Je mi líto, že se ti stalo, co se stalo, ale já tam pro tebe byla a dělala jsem, co jsem mohla, což se o tobě zjevně říct nedá."

_________________

Vlastně k tomu neměl co říct, protože měla prostě pravdu... nezvládl to a podělal to, ale přece ho kvůli škole nemohla odepsat. Snažil se urychleně vymyslet něco, co by mohl říct a tím se zase v té konverzaci dostat navrch, ale nic ho nenapadlo, takže z něho ve výsledku vypadlo pouze sklíčené: "no... jo," a svěsil zamračeně ramena, protože se mu to v ten sedmák zkrátka špatně sešlo, plus to trochu podcenil a profesoři ho taky zrovna dvakrát nepodrželi a než se stačil nadít, byl už v maléru. Teď, takhle zpětně, mu z toho bylo strašně špatně, protože si uvědomoval následek svého chování a to se u něho zrovna dvakrát nestávalo. Jenže už to nemohl vrátit a vlastně ani nevěděl, co by měl teď udělat. Prostě do těch Bradavic bude muset nastoupit... buď se s tím Donna smíří nebo ne.
Nemusela k tomu bydlení ani nic říkat, Darrelovi bohatě stačil ten výraz. Znal Donnu strašně dobře, strávili spolu tolik času, že se kolikrát dokázali chápat i beze slov a tohle byl právě ten moment. "Jasně..." přikývl s hořkým úšklebkem a zakroutil nad tím hlavou, jako kdyby se vlastně nic nestalo, ač dalšími slovy a hlasem, který se mu podezřele zatřásl, to vlastně vyvrátil. "Nooo... si lehnu někam pod most," odtrhl od ní oči a šel zpět ke kufru, aby tam doházel poslední věci. Nechtěl se na ní už ani podívat, protože doufal v to, že ho podrží. Jenže ona nikdy nechápala, jak velký problém se svými rodiči má... jak strašně ho nenávidí a jak on nenávidí je. Nikdy ji nic nebylo málo, ani to, že ho zmlátili, opakovaně mu vyhrožovali a očividně ho měli tak ukradeného, že ho prostě vyhodili z baráku a nezajímali se o to, kde skončí. Vždycky to dokázala shodit, znehodnotit. Přesně to se mu honilo hlavou, když pevně svíral čelisti a snažil se nevydat ani hlásek, zatímco se mu nekontrolovatelně tvořil knedlík v krku a zmítal se v něm vztek na Donnu společně se vztekem na sebe samého.
"Tak to je opravdu velká oběť přijet jednou za rok za svým přítelem a ještě to spojit s návštěvou svých rodičů, sourozenců a kamarádů," zaprskal naštvaně sarkastickým tónem, když to proti němu použila, protože tohle nebylo fér. Bohužel ho nenapadalo, čím se přizpůsobil on, ačkoli normálně by ho napadlo tisíc důvodu. "Třeba tak, že v Bradavicích vlastně chodím s imaginární holkou, pro kterou jsem znamenal asi tolik, že se ani neuráčila zvážit možnost, že by zůstala v Británii a rovnou zdrhla na druhý konec světa," procedil skrz zuby a zvedl k ní hlavu.
Když však přišla zmínka o Olssonových, Darrel nad tím pouze v duchu protočil očima, ale Jane už ho tak chladného nenechala a než si to stačil uvědomit, znovu stál před ní a vpíjel se do ní pohledem. "Nebuď směšná," pravil znechuceně tiše, protože k tomu snad ani nebylo co říct, že to vytáhla. V ruce držel jedno své zmuchlané tričko a jen se na ní nevěřícným pohledem díval, protože mu z toho vážně bylo zle.
Už se pomalu nadechoval, že na to klidně odpoví, ostatně opravdu od ní nečekal žádné nadšení a byla naštvaná právem, ale než stačil vůbec vyřknout ta slova, Donna k té větě připojila i pár dalších a Darrelem projela taková vlna křivdy, až to s ním skoro zatřáslo. "Cože? To chceš jako říct, že jsem se dostatečně nesnažil? Ty si se fakt pomátla... myslíš, že jsem o tohle všechno stál? Víš, jak jsem se na tebe těšil?" zadíval se na ní, protože měl pocit, že si snad myslela, že to udělal schválně.

_________________

Když se Darrel stáhl a zabrblal to o tom, že bude spát někde pod mostem, Donna pevně stiskla čelisti, aby udržela jazyk za zuby. Darrel si za to mohl sám, že musel opakovat a rodiče ho vyhodili z domu. Donna věděla, jak to u Gallových chodilo, věděla to do podrobna, ale i tak už podle ní Darrel měl být soběstačný natolik, aby si to dokázal zařídit i bez ní. Věděla, stejně dobře jako on, že je milion lidí, kteří by se ho ujali, i kdyby se měl každé dva dny stěhovat, a že by udělal smutné oči na Toma a nechal by ho tam pracovat za byt a stravu. Původně měl být s ní, a pak bydlet u ní v Americe, kde plánovali strávit konec prázdnin. Ale původně měl mít Darrel právě teď dostudováno a stěhovat se k ní natrvalo, hledat si práci. Donna nechápala, jak jí to mohl udělat a zuřivě zamrkala oči, které jí začínaly pálit slzamy lítosti a vzteku.
První odvetu přešla bez poznámky, protože Darrel věděl, že původně nechtěla zpátky jezdit vůbec, ale na jeho druhou výčitku odsekla: "Jasně, ty děláš jako ty by ses pro mě vzdal všeho lusknutím prstu! Darrele nežiješ v podělaný pohádce, tak už se konečně probuď!" Cítila, jak v ní vře krev, a snažila se ovládnout, než kompletně vybuchne. Darrelovo uchechtnutí pro ni bylo jako ledové ostří nože zabodnutého do hrudi a ona jeho pohled opětovala se stejnou intenzitou. "Těšit se zjevně nestačilo," zhodnotila a to už k sobě zuby tiskla tak moc, že to bolelo. "Prostě... jak jsi mohl? To sis vážně myslel, že řeknu v pohodě, lásko, vždyť jde o jeden zpropadenej další rok navíc? Že to takhle na dálku bude fungovat věčně?!" prohlásila a oči jí opět zaštípaly, což ignorovala a jenom se jimi vpalovala do těch Darrelových modrozelených. Stála zcela rovně, neohrožena jeho výškou ani blízkostí, a pěsti měla zatnuté tak pevně, že si ryla krátkými nehty do dlaní. Propadla mu, aniž by se o to prosila, zamilovala se do něj, čekala na něj. Ale nemohla to dělat další celý rok. Kdyby byla v Británii, mohli by se kdykoli vídat v Prasinkách, možná by tam dokonce jednou nebo dvakrát nechali Darrela přes noc. Ale ona v Británii nebyla a být neplánovala - v Americe jí bylo dobře, cítila se tam jako doma, měla tam své přátele a svou školu, kterou chtěla dodělat, ať už jí to mělo k něčemu být nebo ne. Minimálně tak měla důvod, proč v Americe zůstat, a to jak pro rodiče, kteří ji tam nechat nechtěli, tak případně pro britské Ministerstvo kouzel, které si začínalo čistokrevné rodiny čím dál víc hlídat. A pokud měla Donna z něčeho hrůzu, byl to fakt, že by tu teď zůstala, a pak už by ji zpátky nepustili. Nad Británií se stahovala už několik let mračna a nevypadalo to, že by se měla rozestoupit, a Donně rvalo srdce, že tu všechny nechala, to Darrel taky věděl, svěřila se mu s tím, a přesto si myslel, že tu jde jenom o něj, že se kvůli němu vrátí zpátky do Británie. Pro Donnu už tohle dávno nebyla možnost ke zvažování, rozhodla se jednou a napevno, a své rozhodnutí od té doby nezměnila. Dostala se z pařátů své rodiny i čistokrevné společnosti, a Darrel nechápal, co pro ni znamenalo vrátit se sem. Zabila by tím svoje odhodlání, svoji hrdost, svou důstojnost. A Donna Osbornová odmala věděla, že samu sebe pro kohokoli kromě Alasky neobětuje.

_________________

Měl pocit, že ho ani neposlouchá. Nahlížela na to tak bezcitně. Moc dobře věděl, že udělal chybu, a z hloubi duše se za to nenáviděl, ale už to nemohl vrátit, mohl pouze doufat, že ta láska, to, co mezi nimi bylo, přehluší Donny racionální myšlení. Ale jak si tohle vůbec mohl myslet? Ona taková přece v životě nebyla. Ona se řídila hlavou, ne srdcem. Ve chvíli, kdy mu to začalo docházet, od ní nepřítomně odvrátil pohled a s třesoucí se bradou přešel na druhou stranu místnosti, kde se postavil k oknu, založil si ruce na prsou a podíval se ven. Nechápal, proč ho to za celou dobu nenapadlo. Možná to tušil, ale nechtěl si to přiznat. Ovšemže to tušil, vždyť to také řekl Finnianovi a nemýlil se. Přes tohle už se nedostanou. Darrel byl člověk, který chyboval jako na běžícím páse, nikdy však záměrně, prostě to vyplývalo z jeho chování, z jeho způsobu života a měl obrovské štěstí, že Donna byla v tolika věcech tolerantní. Jen díky tomu stáli teď v téhle místnosti po dvou a půl letech vztahu a měli naplánovanou budoucnost jako společné bydlení (a Darrel taky tajně nenápadně doufal v roztomile zrzavé děti. To je přece přirozený krok, bydlení, svatba, děti, přemýšlel nad tím jednou v Bradavicích, když si dočetl dopis od Donny.) Teď ale tahle budoucnost přestala existovat a když na tím tak přemýšlel, kdyby se on ocitl na druhé straně toho problému, věděl by, že by to překonával také těžce. Měla naprosté právo být naštvaná.
"Ne," trhl zlehka hlavou a zamračeně se na ní otočil. Na rozdíl od ní, která zvyšovala hlas a očividně se vařila vztekem, on najednou promluvil tiše. "Ale jsem připraven se pro tebe všeho vzdát. Odstěhovat se ze země, od svých přátel, i když bych to nikdy neudělal... ale kvůli tobě jsem s tím souhlasil. Jen to nemůžu udělat teď, ale až za rok," zadíval se Donně do očí a semkl rty k sobě. Byl schopen vzdát se věcí, které miloval. A ona věděla, že tak moc, jak ona nechce být v Británii, tak moc on v ní chce být.
"Věčně? Žádám tě jenom o rok, Donno," zavrčel na ní nepříjemně a zatímco jeho vzteklý hlas v místnosti dozníval, Darrel se na Donnu upřeně díval a přitom pohledu se mu zamlžily oči. Rychle od ní odvrátil hlavu a rozbrečel se. Rukou si na chvíli přikryl pusu, zatímco k ní byl zády a mohla tudíž vidět, jak se mu třesou ramena a jeho hubená postava sotva postává na nohou. Jako kdyby mu v tu chvíli dopadla všechna tíha světa na záda, jak se hrbil ještě víc, než bylo obvyklé. Nedokázal v tu chvíli říct nic dalšího, jen se opřel rukami o parapet a sklonil hlavu. Nechtěl to říkat nahlas, ale už to věděl. Tohle byl konec. Možná to neřekla nahlas, možná nechtěla být tak krutá v situaci, v níž se momentálně ocitl, ale viselo to ve vzduchu a Darrel si toho byl vědom.
"Máš tam někoho?" promluvil nakonec, aniž by zvedl hlavu a propaloval rudýma očima své pantofle. Nedávalo mu to smysl. Slíbil, že za ní přijede na Vánoce, na jarní prázdniny, vždyť by nebyla delší doba než tři měsíce, co by se neviděli. Pokud to s ním myslela vážně, tohle přece nemohla být překážka.
Ještě stále se třásl, každopádně už nebylo slyšet, že by brečel. Po chvíli se narovnal a pomalu se k Donně otočil, očividně mu bylo víc trapně, než si původně myslel, ale i tak se ji podíval zpříma do očí a přemýšlel, co říct. "Takže... tohle je asi konec," zkonstatoval nejistým hlasem a podíval se na ní způsobem, v němž možná na zlomek vteřiny zadoufal, že mu to Donna vyvrátí.

_________________

Donna se stále silněji se svírajícím žaludkem pozorovala, jak od ní Darrel poodešel. Naprázdno polkla, ale stále se držela přehrše emocí. Držela se zuby nehty. To, jak se tvářil, když se k ní znovu otočil, ji zarazilo, ale jeho slova jí dala dostatek času na to, aby se vzpamatovala a dokázala mu nezastřeným hlasem odpovědět. "Já už to udělala. Tím vším jsem si prošla a nechala to za sebou, a ty mě pořád nutíš se sem zase vracet," řekla na rozdíl od něj stále rozčileně, než se jí slova zadrhla v krku a ona musela na okamžik semknout rty. "Já se sem nemůžu vrátit," dodala poté přidušeně a v očích jí rezonovala odhodlanost spolu se zoufalstvím.
Když na ni nekřičel on, neměla důvod v tom sama pokračovat, navíc ji stálo všechny síly udržet sebe, udržet slzy a neudělat ani jeden další krok směrem k Darrelovi. Všechno se v ní přelo a v životě nezažila tak hluboký děs jako tenkrát při incidentu v dětství. Až doteď. Přestávala moci volně dýchat, jak se jí svíralo hrdlo, a musela mnohem častěji mrkat, protože za každou cenu nechtěla Darrelovi ukázat tyhle emoce. Emoce, ke kterým neměl nikdo přístup. Až na něj. "A co když ne? Co když tě tu něco znovu zdrží," hlesla tiše, když se od ní Darrel znovu odvrátil se slzami v očích a jí samotné se tvář stáhla bolestí a do očí se jí draly slzy, které se mermomocí snažila nepustit ven skrz pevně sevřená víčka a zatnuté pěsti. V hlavě si opakovala svou mantru, kterou se vždycky utěšovala, už od doby, kdy byla malá, protože právě ona vždycky byla ta silná, ona ochraňovala Alasku. Jenomže tentokrát nepomáhala a Donna zvedla oči ke stropu, aby zachytila alespoň některé slzy, a potlačovala vzlyk, který se jí dral do hrdla. Nechtěla před ním brečet, ne znovu, ne po tom všem, ne po tomhle.
Následující otázkou ji Darrel zastihl zcela nepřipravenou a ona na něj zůstala na okamžik zírat. Absurdita toho dotazu, že Darrela mohlo něco takového vůbec napadnout, že si dovolil ji z něčeho takového nařknout, když on sám měl mezitím něco s Jane Edwardsovou a Donna mu věřila, když řekl, že nešlo o nic víc než o polibek. "Jak můžeš," zalkla se, než už se nedokázala zadržet a v Darrelově pokoji se ozval její vzlyk, následován slzami, které jí začaly stékat po tvářích. Nesnažila se však již svůj stesk před ním skrývat, dokonce si ani neotřela tvář, a znovu se v ní vzdmyhal vztek. Propalovala ho pohledem a ani nemrkla, když se k ní konečně otočil. Pokud k ní udělal byť jediný krok, Donna ucouvla, a obočí se jí stahovalo vzteky. "Zrovna ty, Darrele, jak tohle vůbec můžeš vypustit z ůst?" udeřila na něj, a tentokrát už si slzy vztekle setřela.
"Je," znělo její poslední slovo vyřčené s rozzuřeným pohledem, kterým Darrela propálila, než se od něj odtrhla a bouchly po ní dveře. Rychle seběhla schody a nenáviděla se za to pouhé pomyšlení, to malinké našeptávání, dokonce chvilkové zadoufání, že se Darrel rozběhne za ní. Ale to ve skutečnosti nechtěla. Jediné, po čem momentálně celou svou bytostí toužila, bylo se odsud co nejrychleji dostat a už se sem nikdy nevrátit. Prakticky doslova naskočila do auta, nešetrně třískla dveřmi, což svým autům nikdy nedělala, a rovnou šlápla na plyn. Gallovic příjezdovou cestu zasypala sprška štěrku od zadních pneumatik, a za chvíli už se červený kabriolet vyřítil z dohledu. Donně bylo jedno, kam pojede, jenom věděla, že potřebuje jet, rychle a dlouho, a co nejdál od Darrela Galla a celé jejich minulosti.

_________________