<< Monarcha

Jeremiah se se svou manželku přemístil radši dříve, než se stačila vzpouzet a protestovat, nebo snad se dožadovat přemístění mimo Manchester někam k Amelii do Yorku nebo k sestře do Londýna, protože to by mu celou situaci značně ztížilo, nehledě na to, že by to u ostatních ihned vzbudilo podezření, proč Moreen nechce být doma. Pokud Jeremiah musel něco zařídit a přesvědčit se, že to tak opravdu bude, bylo udržení této informace pouze mezi ním, Moreen a slečnou Beckettovou. Tohle se nesmělo v životě dostat na světlo světa, tahat se to novinovými plátky a hledat za tím senzaci, ač v čistokrevných rodinách byl tento scénář poměrně normální a nebylo to nic zvláštního. Jenže Van Helmontovi? To bylo něco naprosto odlišného. Kdyby se to dozvěděli v Helmontu, Jeremiah si ani nedovedl představit, co by následovalo.
Doufal, že Moreen bude natolik rozumná, že nebude dělat při přemístění potíže, protože to by nemuselo dopadnout vůbec dobře, takže si nenápadně oddechl, když se oba v pořádku přemístili před dům. Přemisťovat se takto v rychlosti, ve vzteku, v afektu, v nervozitě, to není nic lehkého ani pro dospělého kouzelníka. Jen, co však od něho Moreen ustoupila a vytrhla se mu ze sevření, všechna úleva se kvapem vytratila a on znovu čelil té situaci, do níž se svou hloupostí dostal. Sám měl v sobě zmatek a nedokázal se ve svých emocích vyznat, natož to své manželce rozumně a racionálně vysvětlit. Jenže teď byl schopen udělat cokoli, aby si Moreen usmířil. Aby alespoň trochu snížil ten vztek, tu zášť, to zklamání, které kvůli němu cítila. Ten pocit, že sedmnáctileté manželství pomalu ztrácelo smysl, že to byl pouze oblak lží a iluzí.
Zhluboka se nadechl, když si všiml, že má co dělat, aby udržela vztek na uzdě. Moreen znal jako klidnou, vyrovnanou ženu, která si za každé okolnosti udržovala nadhled, lehký úsměv na tváři a svůj selský rozum. Hlas většinou nezvyšovala ani na děvčata, ač to často bylo potřeba, držela se stále svého optimismu a kamkoli přišla, lidem v okolí se zvedla nálada. Zachmuřená Moreen, to nebyl častý obrázek, jenž Jeremiah vídal. O to více se mu teď sevřelo srdce, když k němu promluvila a on zlomek vteřiny v přísně znějícím hlase slyšel Amelii. V tu chvíli nedokázal říct ani slovo, a tak pokračovala.
Když to znovu na hlas zopakovala, sklonil se zoufalým pohledem hlavu a přivřel oči. Ramena mu klesala čím dál tím níž, nakonec se však na svou ženu znovu podíval a přiblížil se k ní přesně o ten krok, co ona ustoupila. "Máš pravdu, tohle se nedá vysvětlit..." souhlasil s krátkým přikývnutím, "vždyť víš, že po Amandě jsem už žádné děti nechtěl. Neplánoval jsem si ani Meredith, ani tohle... nevím, co mám dělat, vůbec nevím... na potrat jít nechce," zvedl k ní popelavou tvář, protože sám nevěděl, jak se vůbec Moreen k potratům staví. V životě tohle neřešili. Ztěžka vydechl. "Ani nevím, zda bych to měl žaludek, tohle v mý rodině snad nikdo neudělal," promnul si tvář a pokračoval: "už nejsme v kontaktu, nebude se to opakovat. Přísahám, že o tom dítěti ani neuslyšíš," sliboval a držel před sebou dlaně přiložené k sobě, ačkoli věděl, že nic takového nemůže slíbit stoprocentně. Věděl, že s Holly bude v kontaktu, ne pouze proto, že bude muset být, ale také proto, že bude chtít. Osmi tisíci galeony to rozhodně nekončilo, nehledě na to, že chtěl vědět, jakého pohlaví to dítě bude, v jakých podmínkách bude vyrůstat, jaké ponese jméno...
"Strašně moc se omlouvám," zopakoval znovu, když promluvila a sledoval její lesknoucí se oči. Ačkoli si všichni mysleli, že mají dokonalé manželství, kvůli té velké vzdálenosti to tak rozhodně nebylo a často se přistihl při myšlence, že vzhledem k tomu, že spolu delší dobu až na pár výjimečných měsíců nežili, mohl snad i Moreen považovat za svou milenku, se kterou měl během patnácti let čtyři děti. Jakmile spolu trávili trochu víc času, třeba tenkrát potom, co ho vyhodili z Kruvalu, po pár měsících se ve své vzájemné přítomnosti začali topit a neuměli v ní chodit. Zkrátka, dokázali spolu být určený čas a poté byli zase rádi, že se oba mohli věnovat svým životům a udržovat kontakt pouze přes poštu. Kdekomu by to mohlo připadat zvláštní, ale jim to tak vyhovovalo. Kdyby jim to totiž nevyhovovalo, změnili by to. "Moreen," hlesl znovu a upíral své uhrančivé oči do těch jejích hnědých, v niž se leskly slzy, "vybojoval jsem si tě před tvou matku, i když mě nesnáší, obhájil jsem si tě před mým otcem, udělal bych to teď znova, nic bych na tom neměnil, rozumíš?" přistoupil k ní o další menší krok a skláněl k ní pohled, zatímco mu ofina světlých vlasů spadávala do čela. "Nechci tě ztratit, můžeš... můžeš mi dát druhou šanci?" nakrčil obočí, ačkoli tušil, že na takové rozhodnutí bude potřebovat mnohem víc času a ne se rozhodnout pár minut potom, co se to vůbec dozvěděla.
Když mu však položila další otázku, překvapeně mu zablesklo v očích. "Což- ne," odpověděl okamžitě, protože to bylo absurdní, "nikdo další v životě nebyl. Byla jenom ona, nikdo další," vážně nedokázal říct, zda mu to bude věřit, nebo ne, ale otázka, na kterou se zeptala, byla naprosto absurdní. Nikdy se za žádnou ženou skoro nepodíval, byl natolik ponořen do své práce. To spíše kolem Moreen se motali světoznámí, ať mudlovštví nebo kouzelničtí návrháři z Francie, Itálie, Ruska, Španělska... byla to krásná žena, která měla pozornost mužů skoro neustále. A Jeremiah občas nenápadně trnul, zda tomuhle jeho manželka nepodlehne, když on byl věčně na cestách. Jenže nepodlehla a pak jednou, poprvé za desítky let, dostal pozornost on a podlehl téměř hned. "Na to bych neměl žaludek podvádět tě s vícero ženami delší dobu. Těchto šest měsíců bylo nejhorších v mým životě. Občas jsem měl sto chutí ti všechno říct, ke všemu se ti přiznat... strašně si to vyčítám. Bál jsem se, že ti to dřív řekne Amelie, pokud by něco poznala, nebo že najdeš nějakou poštu... trnul jsem hrůzou, až se to provalí. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle. Moreen, nevím, co mám dělat. Nejradši bych odtud zmizel a už se nikdy nevrátil. Všechno se to podělalo, všem jsem ublížil, všechno zkazil... prosím, odpusť mi to a slib mi, že to nikomu neřekneš - hlavně ne dětem a Amelii..." díval se na ní přímým pohledem a nakonec to nevydržel a zlehka k ní natáhl ruku, aby ji mohl chytit za zápěstí. Jeho vzhled přesně odpovídal jeho slovům. Vypadal zoufale, zničeně, oddaně. Byl si vědom toho, že udělal ohromnou chybu, která už možná nepůjde napravit.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Když Jeremiah po zkroucených pohledech, které byly zcela oprávněné a Moreen ho nebylo ani trochu líto, protože momentálně zuřila jako nikdy, minimálně ne na něj. Nikdy na něj. Jeremiah byl láska jejího života, překonali spolu spoustu překážek a Moreen připadalo, že jejich idylku už nemá co pokazit... Prudce se nadechla, když k ní udělal krok, čímž opět zkrátil vzdálenost mezi nimi a čelisti jí ztvrdly, nicméně znovu už necouvala a jenom probodávala svého muže vzdorovitě pohledem.
A pak Jeremiah začal mluvit, a Moreen její slova bodla jako by jí vrazil nůž do břicha. "O Meredith se takhle nezmiňuj," řekla varovně hlubokým hlasem. Pokud na to Jeremiah zapomínal, pak ona nikoliv - byla to jejich holčička, jejich krev, a co na tom, že Jeremiah už děti nechtěl a Moreen se děsila porodu ve svém věku. Pokud předtím běsnila, teď neměla daleko k tomu, aby vybouchla, a jenom vypětím vlastních sil se zatím udržela. Stále se snažila nezratit pod vztekem hlavu a nechat Jeremiaha to celé nějak vysvětlit. Říct, že se to stalo jednou, že byl opilý, říct cokoli, co by jeho chování nějakým způsobem obhájilo. Při zmínce o potratu sebou Moreen malinko trhla a vytřeštila na manžela oči. Jakkoli k němu momentálně cítila zášť, a stejně tak k ženě bez obličeje, žádné ženě by nepřála potrat, pokud si ho sama nepřála. "Takže čeká tvoje dítě a ty ji v tom necháš," prohlásila a tentokrát nad manželem nevěřícně zavrtěla hlavou. Jako by před ní stál najednou úplně jiný člověk; Moreen svého muže, vždy zodpovědného, loajálního a přemýšlivého, nepoznávala. A to ji děsilo mnohem víc, než že ji neodprositelně zradil.
Ale Jeremiah toho měl na srdci víc a Moreen strnula, když k ní udělal další krok. Příčila se jí taková intimita, zásah do jejího osobního prostoru, když ke svému muži cítila hluboký odpor a hlavou jí nestíhaly létat myšlenky. Bylo to moc informací najednou - nestihla ani vstřebat to, že Jeremiah měl jinou, že s ní sdílel lože, než se přiznal k tomu, že čeká jeho dítě, že to může být chlapec, kterého ona mu nikdy nedokázala dát, a že se i přes to snaží si ji znovu získat. Když nadhodil druhou šanci, Moreen se krátce výsměšně zasmála. Její hlas zněl chladně a chladné byly i její oči, ve kterých se nesnažila zamrkávat slzy, protože se za ně nestyděla. Před ním se neměla za co stydět, ne když se přiznal k nevěře. "Jak si můžeš vůbec dovolit chtít po mně odpuštění, když se na veřejnosti za naše manželství zcela evidentně stydíš?" řekla, než znovu pevně zatla zuby a na okamžik zavřela oči, jak se snažila vyrovnávat vztek, který ji ovládal čím dál neúprosněji.
Čím víc pokračoval, tím víc se Moreen začínala třást vzteky a tentokrát už musela zatnout i dlaně. Dlouhodobý vztah. Šest měsíců. Celého půl roku jí lhal... merlinví kolik měsíců letmých pohledů tomu předcházelo. Moreen věděla nejlépe, jak šarmantní dokáže Jeremiah být, zvlášť když chce. Doteď jí však nedal jediný důvod pochybovat o jeho náklonnosti. Jeho poslední slova pro ni však byla jako facka, a stejně se Moreen i zatvářila. Strhla ze sebe jeho ruku a ukročila od něj, jako by se o něj právě spálila. Z očí se jí vyřinuly slzy a musela stisknout rty, aby se jí nezačaly třást. "Tak o tohle ti jde nejvíc? Aby o tom nikdo nevěděl?!" zeptala se. "Dochází ti vůbec, co jsi udělal, Jerry? Že ses bál, že se to provalí? Ty nevíš, co máš dělat?! A co ona s dítětem na cestě? S tvým dítětem!" pokračovala, a to už na něj křičela. "Co já, Jeremiahu? Uvědomuješ si, že už ti nikdy nebudu moct důvěřovat?!" Pokud se k ní snad pokusil znovu přiblížit, Moreen bleskově vylétla ruka, aby mu vrazila facku. V uslzených očích se jí zračil vztek a tváří se jí mihl neidentifikovatelný výraz, když tiše dodala: "Kdy se z tebe stal takový sobec?" Přesně to totiž byl. Staral se předně o sebe místo toho, aby přemýšlel o tom, jak se bude cítit ona, jaký dopad to bude mít na jejich manželství, na jejich děti... na dítě té druhé ženy. To, že byla těhotná, situaci neskutečně komplikovalo. Kdyby šlo jenom o milenku, mohla by ji nenávidět stejně jako svého muže, ale pokud vážně čekala dítě, měla z ní být brzy matka. Moreen neplánovala dopustit, aby s ní Jeremiah založil novou rodinu, nebo aby se s ní nadále stýkal, ale to, že je v očekávání Moreen rezonovalo hlavou. Jakmile se o tom Jeremiah dozvěděl, okamžitě s ní přerušil poměr. Podle všeho ji chtěl poslat na potrat. Nikdy nebyl takhle chladný, takhle bezohledný. Moreen cítila, že je ve střehu, jako by na ni měl Jeremiah zaútočit, jako by to byl úplně cizí muž. Jak se to stalo?

_________________

V životě se necítil tak strašně. Za celou dobu manželství necítil takovou bezmocnost, takové tápání po slovech, která teď nenacházel a ve kterých se tak motal, že sám už ani netušil, co by měl říct a co nikoli. Všechno bylo špatně, každá poznámka, každá věta. Nemohl se Moreen divit, naprosto si tohle zasloužil, ale spousta věcí, které mu řekla, které si myslela, nebyla pravda. Teď však nebyl prostor na to cítit se ukřivděně. Pravděpodobně, i kdyby mu teď přišila vraždu - a že k tomu vlastně nebylo daleko vzhledem k zmínce o potratu - neřekl by ani slovo. Mlčel a sledoval ženu před sebou, kterak se třese vztekem.
Měla pravdu. Změnil se a ani on sám sebe chvílemi nepoznával. Nedokázal rozlišit barvu trávníku, ani domy sousedů kolem něho. Přestal vnímat všechno kromě Moreen před ním, z níž nespouštěl pohled a bedlivě vnímal každé její slovo. Temná mračna se kolem něho stahovala v předzvěsti blížící se katastrofy. Bál se, že mu nikdy neodpustí, že ho bude chtít opustit a nebude chtít, aby se vídal s dětmi. Že kvůli své hlouposti a sobectví ztratí všechno, co má, bude z něho čtyřicetiletý osamocený chlap, bez manželky a dětí, bez domova a zázemí. Ta vidina se mu před očima rozprostírala tak reálně, až mu začalo prudce tlouct srdce. S Moreen se znali přes dvacet let, skoro osmnáct let byli manželé, život bez ní už si nedokázal představit. Byla jeho součástí, jeho rádcem, pomocníkem, kamarádkou, milenkou. Jak mohl na něco takového zapomenout? Jak vůbec mohl zranit ženu, která mu tolik obětovala? S každou vteřinou, co si uvědomoval, že už nic nevrátí zpět a že se ocitl v neuvěřitelném maléru, mu bylo čím dál víc špatně. On, jenž byl schopen Moreen snést modré z nebe, jenž ženy obdivoval a nosil je na rukách, teď ubližoval těm křehkým stvořením jednomu po druhém a zcela očividně ho to do této chvíle nechávalo zcela chladného, protože se to snažil vyřešit zcela logicky a bez hlubších emocí. Holly vypsal šek ma osm tisíc galeonů... Měl sto chutí dlouze zavřít oči, co to vůbec dělal. Vzdyť se choval jako kretén.
"Nenechám, samozřejmě," zachraptěl a rozpolceně přemýšlel, jakou odpověď by chtěla Moreen pravě slyšet. To, že se o Holly postará, že se bude snažit být normálním tátou? Věděl, že jeho manželka měla mnohem víc empatie než on, on měl s tímto vždy trochu problém, což bylo teď krásně vidět, ale silně pochyboval, že by se do Holly vcítila na tolik, aby po něm chtěla plnit něco, co dělali plnohodnotní partneři, kdyź čekali svého prvního potomka plní natěšení a očekávání. "Dal jsem ji nějaké peníze, aby si mohla pořídit normální bydlení a vše, co bude potřeba. Slíbil jsem, že ji zařídím dobrého lékaře a že ji pomůžu s čímkoli, co bude potřebovat," vysvětlil opatrně, protože ačkoli se to možná mohlo zdát necitelné a nelogické, Jeremiah finanční zabezpečení považoval za jednu z nejdůležitějších věcí. "Nikdy bych svobodnou ženu nenechal v takové situaci bez pomoci. Nechci se nijak vyhýbat následkům, postarám se o ní nejlépe, jak budu moci, abych ji alespoň trochu usnadnil život, když ho bude mít kvůli mě zničený, ale chci brát ohled i na tebe," díval se na ní a snažil se z její netečné tváře alespoň trochu vyčíst, co si právě myslí. Věděl, že dokud bude Holly navštěvovat, Moreen mu nebude plně důvěřovat. Jenže tu bylo to dítě a to znamenalo navštěvovat Holly několik dalších let. Nevěděl, zda se má vzdát svého dítěte, když by to byl třeba konečně syn... Ale pokud to tak mělo být pro Moreen míň bolestivé, pokud si to tak přála, byl ochoten to udělat.
Když potom manželčin chladný a témeř až výsměšný smích proťal místo před jejich společným domem, Jeremiah na ní zaraženě pohlédl. Za celých dvacet let, a že to byla zatraceně dlouhá doba, Mor takto neviděl. Nevztekala se, nevysmívala se, nezvyšovala hlas. Teď to všechno stihla během deseti minut.
Mělce oddechoval, když se na ní díval a poslouchal obvinění jako to, že se stydí za jejich manželství. Nebyla to pravda, samozřejmě, že nebyla, ale jak to potom všem mohl vůbec dokázat? Jak mohl něco takového napravit?
"To není pravda," promluvil tiše bez jakékoli známky vzdoru nebo třeba snahy se obhájit. Nemohl se nijak obhájit, na nic se vymluvit, podváděl Moreen šest měsíců, čekal nemaželské dítě, z toho nebyla žádná šance se vykroutit. Mohl pouze doufat, že se přes to zvládne přenést a on si ji dokáže získat zpět tak, jako ji získal před dvaceti lety. Teď, s odstupem času, absolutně nechápal, nad čím vůbec přemýšlel, když se tenkrát vyznával Holly Beckettové. Co si myslel... že mu tohle všechno projde? Že se to nikdo v životě nedozví? V životě ho ani nenapadlo, že by svou manželku podvedl, nikdy by si nedovolil zneúctit svou ženu, tak proč to nakonec udělal?
Vyčítal si, že se nechal zblbnout mladou a osamocenou ženou. Věděl, že ho Holly okouzlila na první pohled, ale už nechápal, proč se v tu chvíli okamžitě nestáhl a naopak tomu šel na proti. Zcela očividně si musel procházet nějakou krizí středního věku, protože přesně takhle muži ztráceli hlavu, ač jim ve skutečnosti nic nechybělo. Jenže to nebyla žádná omluva.
Pokud si myslel, že škála těch chladných a znechucených pohledů se mohla blížit ke konci, rozhodně nečekal, že to byl teprve začátek. Ihned ruku spustil zpět k tělu, když se mu vytrhla a mlčky se na ni díval, zatímco mluvila a po chvíli už křičela. Cítil, že mu vlhnou oči, aniž by to byl schopen ovládat, že se pod sakem a košilí potí a že mu srdce rozhání krev do celého těla v zběsilém tempu, ačkoli stál jako přibitý na místě a nehnul ani brvou. Ze všech sil se snažil udržet si svou kamennou tvář, uchovat si svou důstojnost, zatímco ženě před sebou všechnu zničil. Nedařilo se mu to. Když na něho Moreen zakřičela, polil ho studený pot a on se k ní rychle natáhl ve snaze ji trochu uklidnit, protože stáli před domem, okolo mohli být lidi a děti mohli mít třeba otevřená okna, namísto ticha mu však na tváři přistála facka. Poprvé v životě ho uhodila žena. Jak prudce mu Moreenina ruka srazila hlavu ke straně, tak mu taky skápla slza na tvář. Neodvážil se na ní hned potom podívat, tváře měl úplně rudé a v očích to největší ponížení, které kdy mohla spatřit.
Při poslední větě, kterou už dodala šeptem, se mu zamotala hlava. Nikdy ho nic nebolelo víc, než zklamaní v jejím ubrečeném hlase. Přísně semkl čelisti, aby se mu nezatřásla brada, a pomalu se na Moreen podíval. Cítil se male, poníženě a vině. Nedokázal ze sebe vypravit jedinou hlásku, pouze se s lesklýma očima a zatnutými zuby na ní díval.
"Sbalím si nějaké věci," zachraptěl nakonec skoro nesrozumitelným hlasem, "dám ti čas na rozmyšlenou," dodal a pomalu od ní ustoupil, aby se rozhlédl, kolik lidi tomu přihlíželo. Ulice se zdála být prázdna, ale i tak měl nepříjemný pocit.

_________________
>> J. N. Van Helmont

"Najednou," odsekla Moreen jízlivě. Naposledy takový tón použila na svou matku, se kterou měla spory odjakživa, ale s Jeremiahem se nikdy takhle nehádali. Nikdy na sebe nemuseli zvyšovat hlas, snad až na ty chvíle, kdy Moreen musela Jeremiahovi připomenout, že má kromě práce i takové povinnosti, jako jíst a spát. Zatímco jí líčil, jak se o svou milenku postará, Moreen držela pěsti sevřené tak silně, až se jí nehty zařezávaly do bezchybných dlaní. Trvalo ji delší dobu, než byla schopná opět promluvit, a po celou dobu nepouštěla pohled ze svého muže, protože pokud jí nenávratně ublížil a vzal jí veškerou důstojnost, nehodlala před ním uhýbat pohledem. Vždycky všemu čelila přímo, a tohle neměla být výjimka. "Kde bude zůstávat?" zeptala se vážně a snažila se hlídat si vyrovnané nádechy, jinak hrozilo, že se zalkne vzteky a frustrací. "Budeš... se s ní i nadále stýkat? A to dítě? Dovolíš si ho přijmout do rodinné linie nebo ne?" zeptala se poté a slova ze sebe dostávala jenom ztěžka. Pokud by jeho milenka porodila syna a Jeremiah mu předal svoje příjmení... byl by ten levoboček nadřazený jejím dcerám, jejím holčičkám. Nešlo tu o čistotu krve, ona sama neměla úplně čistou krev, ale Van Helmonty přesvědčila o své cenně a svolili, aby se přivdala do jejich rozsáhlého rodu, ale tady šlo o něco jiného. Jeremiah měl na výběr ze dvou možností - buď bude to dítě vyrůstat bez otce a nebude ho s ním nic pojit, nebo ponese jeho právoplatné jméno. V tom případě by i Holly mohla dostat jedno z menších, soukromých rodinných sídel, aby zde jejich dítě vychovávala. Při té představě se Moreen zvedl žaludek a hrozilo, že se na místě neudrží, ale nakonec všechno skousla, protože se tu nehodlala před Jeremiahem hroutit. Neměl právo na to ji vidět takhle zlomenou. Neměl právo na ni sahat, a neměl by mít ani právo na ni mluvit.
Po té facce v ní na zlomek okamžiku hrklo, protože Jeremiaha nikdy v životě neudeřila, ale pak se její mysl vrátila k právoplatnému vzteku a znechucení člověkem, kterého znala většinu svého života, a kterému absolutně důvěřovala. A on ji bezostyšně zradil tím nejhorším možným způsobem. To, že Jeremiahovy zvlhly oči, ji jenom ještě víc rozčilovalo. Neměla s ním ani kousek slitování, protože on na ni také nemyslel, zatímco si radostně užíval s jinou, vlastní rodině pod nosem. Moreen divže nezalapala po dechu, když si uvědomila, že na to mohla přijít Amanda. Stačilo by, aby na jedné ze svých výprav ve škole otevřela špatné dveře nebo chtěla otce navštívit v nezamčeném kabinetu... Moreen musela rychle zamrkat a znovu nervózně sevřela pěsti.
"Děti se o tom nesmí dozvědět, hlavně ne Amanda," opětovala svému muži neohroženě pohled a vpíjela se mu pohledem do ledově modrých očí, které tolik milovala, a přesto by mu je momentálně nejradši něčím vypíchla. "Skřítkům řekneme, že jedeš na další pracovní cestu. Pomůžou ti sbalit," dodala hlasem bez emocí. Balení mu nevymlouvala. Když se konečně rozhodla z něj s konečnou platností spustit pohled, udělala pár kroků k domu, i když měla nohy jako na vodě, než se pomalu zastavila se sklopenou hlavou a čelistmi pevně zaťatými. Evidentně se snažila svá slova zastavit, ale nepodařilo se jí to, a tak s napjatým obličejem a novými slzami formujícími se jí v očích, které ignorovala, naposledy vzhlédla k Jeremiahovi. "Půjdeš za ní?" zeptala se sotva slyšitelně hlasem, který se jí zlomil a Moreen se do obličeje na místo vzteku prodral čirý strach. Měla palčivě stažené hrdlo a bála se, že se udusí, ale tohle potřebovala vědět. Musela vědět, jestli se Jeremiah vrátí k té ženě, která jí ho vzala. Poté, co jí odpověděl, pomalu, jakoby nepřítomně přikývla a vydala se k rodinnému sídlu, kde zamířila rovnou do patra do své pracovny, kde se zamkla a pod silou vzlyků, které se jí draly do hrdla, se svezla na podlahu a složila obličej do dlaní. Meredith hlídala chůva i skřítci a Moreen nechtěla Jeremiaha už ani vidět. Zatímco nekonečně potichu plakala, naslouchala zvuky za dveřmi, než po nekonečné době zaslechla zesdola Jeremiahův hluboký hlas a cvaknutí vchodových dveří. Chtěla se vydrápat na nohy, rozrazit dveře a svého muže doběhnout, ale věděla, že už se nemůže víc ponížit, a tak zůstala tam, kde byla, až do doby, kdy jí došly slzy i síla na přemýšlení.

_________________

Za jiných okolností by se Jeremiah sám sebe zastal, ačkoli u něho většinou převládala ta džentlmenská část a on své ženě vše s pokorou a úctou odkýval, teď však měl sto chutí Moreeniným slovům oponovat. Jízlivost, která rezonovala v těch slovech, ho srážela každou slabikou níž a on se nezmohl na vůbec nic, protože věděl, že v této situaci nemůže zacházet do podrobností a snažit se to své ženě vysvětlit. Nehnul téměř ani brvou. A když se ho začala vyptávat, musel přísně semknout čelisti k sobě, protože se ho ptala na věci, na které odpovídat nechtěl a na které zatím neznal odpověď. Vše to bylo příliš čerstvé, ač měl pro sebe týden a celých sedm dní se poflakoval na západním pobřeží Portugalska, nedokázal nic takového promyslet a dospět k sjednocujícímu závěru. Myšlenka, že by mohl mít syna, byla příliš lákavá... příliš elektrizující, než aby to nebohé dítě zavrhl dříve, než se vůbec narodí. Všichni měli právo na své rodiče, nemohl to tomu dítěti upřít. Obzvláště, pokud by to byl syn.
Pokud Moreen čekala, že Jeremiah ihned předal slečně Beckettové jedno ze sídel, které vlastnil, aby mohla dítě v klidu vychovávat, pletla se. "Nevím, o takové záležitosti jsem se nezajímal," zakroutil hlavou a visel na ní očima, aby postřehl jakoukoli Moreeninu změnu výrazu.
Vyschlo mu v ústech, když pokračovala se svými dotazy a on ani nevěděl, co si o nich myslet, natož co na ně odpovědět. Nemohl Moreen nadále lhát, ale nemohl také více zraňovat její city. Dlouhou chvíli mlčel a díval se směrem ke svým polobotkám, zatímco si byl vědom, že ona z něho ani na vteřinou nespouští pohled. Cítil ho na sobě, cítil kolem sebe ten vztek, cítil ve vzduchu to zklamání. "Musíš pochopit, že je mou povinností postavit se mým závazkům a nedopustit, aby to dítě žilo v nevyhovujících podmínkách," vydechl a ani se na ní nepodíval. "Budu se s ní stýkat pouze v případě, když budu vídat své dítě. Tedy, pravděpodobně..." pokračoval trochu se zúženým hrdlem, než k Moreen zvedl tvář. Pravděpodobně myslel to, pokud to bude syn. Kdyby se mu snad měla narodit pátá dcera a v mnoha ohledech by to bylo možná jednodušší, všechen kontakt by s ní přerušil.
"To dítě nebude čistokrevné," což byla jedna z nejzásadnějších věcí, která momentálně mohla existovat. Pokud by snad to dítě bylo čistokrevné a byla to klidně i dcera, zcela automaticky by byla nadřazená všem dětem, které měl s Moreen. Takto se to pouze sužovalo na případ, že by se narodil syn a Jeremiah by se ho rozhodl oficiálně pojmenovat po sobě. Nedalo se pochybovat o tom, že by po tom netoužil, kdyby konečně měl vysněného syna, který bude pokračovat v linii, jenže takovou věc nemohl Moreen přece udělat. Ta myšlenka, že by mohl mít někde neuznaného syna, mu trhala srdce, ale nemohl kvůli tomu riskovat své manželství. A navíc, bylo naprosto předčasné tyto věci řešit.
"Nikdy bych nedopustil, aby mé dcery ztratily svá postavení. Neuznám to dítě," odpověděl rázně bez jakéhokoli náznaku pochybností, i když to vevnitř cítil naprosto opačně. "Ale to neznamená, že se s ním nebudu vídat a finančně se o něho nepostarám. Dovol mi alespoň tohle, Moreen. Nebude ti to dítě zasahovat do života, nebudeš o něm vědět," přistoupil k ní o krok blíž, ač se mu to před chvílí vymstilo a ta facka ho stále pálila na tváři. Najednou se zdála tak odtažitá, tak vážná, že měl problém v té kamenné tváři svou manželku poznat. Měl pocit, že se mu všechno bortí pod nohama, že nemá jedinou jistotu, o níž by se mohl opřít.
"Souhlasím," přikývl krátce, co se týkalo dětí i balení a trochu se uvolnil, když se na něho Moreen přestala konečně dívat a rozešla se k domu. Bylo mu z toho celého rozhovoru fyzicky špatně a měl pocit, že nebude mít sílu ani si urychleně balit. Ani nevěděl, kam by se měl vydat, protože pouze z myšlenky na Bradavice mu bylo zle. Byla tam Amanda, Amelie, Holly... tam se teď nemohl vrátit. Když se Moreen zastavila a zvedla k němu s tou tichou otázkou tvář, upřeně se na ní zadíval.
"Ne. Budu čekat na tvé odpuštění, dokud mi ho nedáš, Moreen. I kdyby to znamenalo, že budu žít do konce života sám a jenom čekat," zadíval se na ní se smrtelně vážnou tváří, než sklonil hlavu a nechal svou ženu vkročit do domu jako první, pomalu šel za ní. Moreen zamířila rovnou ke své pracovně, Jeremiah se vydal chodbou na druhou stranu do ložnice, do níž vešel a opřel se o dveře, aby nikdo nemohl vkročit dovnitř. Pár vteřin tak stál a otupěle se díval před sebe, snaže se vypořádat se všemi těmi emocemi, které měl v sobě. Nedokázal uklidnit své myšlenky a klidně se nadechnout, na to to bylo všechno příliš čerstvé, Moreenina slova mu stále zněla v uších a její facka seděla na tváři. Došel až k otevřenému oknu, u nějž se opřel o parapet a ramena mu pomalu klesla níž, jak mu po tváři začaly stékat slzy.
Vlna vzteku s ním cloumala tak silně, že měl sto chutí vytáhnout hůlku a rozmetat zařízení ložnice bombardou na prach, v dalších okamžiku ho však sužovala jenom obyčejná bolest a zoufalství. Nikdy se neměl dostat do takové situace.
Trvalo to pár desítek vteřin, kdy brečel téměř stejně jako Moreen o pár místností vedle. Jen stál u okna a hlavě mu oddaně svěšenou.
"Skřítci," promluvil pevným hlasem, když se po pár minutách narovnal, setřel si tváře a upravil si oblek, takže na něm nebylo skoro nic poznat. "Připravte mi cestovní kufr a zabalte mi všechno oblečení," poručil malým služebníčkům, když se ocitli u něho v místnosti, a on se vydal do své pracovny, aby si odtamtud vzal své věci. Jeho pracovna byla hned vedle té Moreen, takže se jeho krok tíživě zpomalil, když procházel kolem dveří, zpoza kterých byl slyšet pláč. Měl sto chutí vzít za kliku a vkročit dovnitř, ale neudělal to. Dnes neměl šanci to napravit, vůbec neměl šanci to napravit. Mohl pouze čekat, zda se s tím Moreen zvládne srovnat a ozve se mu. I když měl pocit, že dnes už se cítil opravdu strašně, nic se to nemohlo rovnat tomu okamžiku, když stál několik sekund za dveřmi, s rukou položenou na klice a poslouchal Moreenin pláč.
Bezmoc, která se v něm zmítala, byla bolestivější než jakékoli zranění. Tak, aby ho nemohla slyšet, pokračoval v cestě a nazpět už to vzal po schodišti do přízemí, kde na něho čekali zabalené věci. Vzal si nové a čisté sako a hůlkou zmenšil kufry. "Odjíždím na dlouhou pracovní cestu, buďte tak laskaví a postarejte se o mou ženu, bude potřebovat trochu víc pozornosti. Dcerám vyřiďte, že se mi po nich stýská. Na shledanou," zapnul si tmavě modré sako, otevřel dveře a vyšel ven.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont

15. září, sídlo Jeremiaha a Moreen Van Helmontových

Jeremiah se do svého domu vrátil v polovině srpna, což byl menší pokrok v té komplikované a nepříjemné situaci, která se během posledních pěti měsíců odehrávala, nýbrž stále přespával v oddělené ložnici, kam si byl po čase, během kterého si uvědomil, že přespávání ve svém sídle rozhodně nic neznamená, nucen přestěhovat část své šatní skříně a osobních věcí. Nerad Moreen po ránu otravoval a vcházel do ložnice, aby si vybral oblek, ale dnes tomu tak bohužel bylo.
Ačkoli sídlo Van Helmontových nebylo malé a mělo několik místností, nebyl důvod mít ložnice pro hosty přehnaně velké, proto se mu tam nemohlo vměstnat všechno. Pouze v tmavě modrém županu a se zarostlou tváří, kterou od začátku září nosil, ladně zaklepal na dveře a počkal, zda ho vlastní manželka pustí dovnitř nebo ne. Občas mu chování mezi nimi dvěma připadalo absurdní, byli téměř jako cizí lidé a Jeremiah se párkrát přistihl při přemýšlení nad tím, aby neřekl něco, čím by si svou ženu ještě více rozzlobil. Na druhou stranu, soudně musel uznat, že nevěra a nemanželské dítě je pádný důvod, aby se k němu Moreen takto chovala. Měla na to plné právo a on doufal, že si Mor zvládne získat zpět, když však po prvních týdnech uviděl, že to bude asi nemožné, radši se stáhl a snažil se věnovat hlavně dětem, své nové knize a případně pomáhat s prací, která vznikala z připravování nového Moreenina módní domu. Večery se naučil trávit s alkoholem a knihami ze své rozsáhlé knihovny, která se táhla po celé zdi jeho pracovny.
V takovém rytmu se momentálně nesl Jeremiahův život. Na veřejnosti se příliš neukazoval, smlouvu v Bradavicích dočasně přerušil a momentálně ani nepřemýšlel nad tím, že by se tam vrátil, protože mu to připomínalo vlastní pochybení a byla tam Amelie. Tu neviděl už dva měsíce a vůbec mu nechyběla. A pokud už někam zamířil, pochopitelně tu vzbuzovalo podezření u všech žen v domu. S Holly Beckettovou v kontaktu nebyl, pouze se za ní na začátku září zastavil, aby se přesvědčil, že je v pořádku. A také se dozvěděl, že bude mít syna.
Ta informace se do něho zabodla jako střep. Ten večer, co se vrátil domů, se opil tak, že nakonec usnul ve své pracovně a další den nedošel nejen na snídani, ale ani na oběd a na večeři. Měl pocit, že ačkoli udělal chybu, trestů dostává hned několik a v mnohonásobnější síle. Chtěl o tom Moreen říct, rozumně si s ní promluvit, ale pokaždé, když se na ní podíval a ucítil na sobě její neosobní pohled, rozmyslel si to. A tak to zatím držel v sobě a čekal na vhodnou příležitost, která se snad naskytne do chvíle, než se to malé narodí, což mělo být za tři měsíce.
Jakmile mu Moreen otevřela nebo ho vyzvala, ať vstoupí, vešel pomalu dovnitř. "Dobré ráno, vezmu si pouze oblek," vysvětlil a zavřel za sebou dveře. Aniž by se na ní déle podíval, otevřel skříň a sáhl po tmavě hnědém obleku, jenž tentokrát nebyl Moreeniným dílem, a světle modré košili.

K dnešní snídani se dostavil přesně na čas, což znamenalo, že dorazil hned po své manželce, která na tom s dochvilností byla ještě lépe, ale před svými dcerami, které vstávání zrovna dvakrát nebavilo. Malá Meredith seděla na svém místě a zeširoka se usmívala, Amanda byla v tuhle dobu v Bradavicích a Jeremiah vlastně i částečně litoval, že Brienne a Carmel už školu dostudovaly, protože zatímco Moreen ho tiše odmítala, Carmel s Brienne mu zase věnovali pozornosti až moc.
"Dobré ráno," vešel dovnitř a zamířil hned k Meredith, kterou políbil na tvář, "vyspala ses dobře? Doufám, že dneska počítáš s tím výletem, který jsme včera naplánovali," zamrkal na ní s pobaveným úsměvem a sedl si na své místo, kde už měl připraveného Denního Věštce. Na chvíli stočil tvář k Moreen a krátce se na ní podíval, než sklonil oči k novinám a přečetl si hlavní titulek.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Moreen byl momentální stav věcí zhruba stejně příjemný, jako Jeremiahovi, ale pokud si opravdu myslel, že mu odpustí jeho několikaměsíční aférku a nelegitimní očekáváné dítě za úsměv, tak se velmi mýlil. Moreen na tohle byla připravovaná odmala - že ve vyšších kruzích to funguje jako u šlechty, manželé občas sejdou z cesty a ženy se kvůli tomu prakticky nemějí vztekat. Ona však takový názor nesdílela. Matce vyšla tři manželství bez náznaku nevěry a žádný z jejích sourozenců neměl v manželství problémy. A ona si myslela, že je ta poslední, které by se něco takového mohlo stát. Vždyť se s Jeremiahem od první chvíle milovali a myslela si, že mu může stoprocentně důvěřovat, všechny ty roky, co byl pryč a domů se vracel jenom na prázdniny a občas na Vánoce. Kdy odjížděl na pracovní cesty nebo byl natolik vtáhnut do práce, že zapomněl i napsat dopis, že je v pořádku. A teď byla v situaci, kdy se svému muži v jejich vlastním domě pokud možno vyhýbala a mluvila na něj jenom, když to bylo nutné. Také ho bránila proti dvojčatům - Amanda vždy tíhla k otci a malá Meredith z toho naštěstí neměla rozum, zato dospělé dívky si to převzaly po svém a zvláště v prvních týdnech dělaly Jeremiahovy doma peklo. Teď ho buďto okázale ignorovaly nebo naopak až nahlas vyzývaly. Moreen měla problémy se spaním a často musela brát uspávací odvar, ale i tak se budila velmi brzy, a jelikož nesnesla být sama v ložnici, která byla dělána pro pár, s moc velkou postelí, kde na druhé straně chyběl její manžel, a kde bylo tísnivé ticho, zkontrolovala Meredith a šla se podívat za skřítky, případně se projít kolem domu v ranní mlze, aby si pročistila hlavu.
Tento den nebyl výjimkou a ona se právě vrátila z vycházky, aby se převlékla na snídani, po které si naplánovala vyjížďku. Jeremiah slíbil, že vezme Meredith na výlet, Amanda byla ve škole a dvojčata měla namířeno do města, kam by normálně jela s nimi, ale posledních pár dní se cítila vyřízená, jako by jí na ramena padala tíha světa. Nemohlo to takhle fungovat donekonečna; jednoho dne se bude muset s Jeremiahem usmířit. Ale ne dnes. Ještě ne. Pořád v ní hořela zášť, vztek a nesmírná lítost spojena s jeho zradou vůči ní. Vzala si jemně střižené béžové šaty s vysokým pasem a sukní až po kotníky, vlasy si umně stočila do drdolu, na ušní lalůčky připnula vkusné náušnice a zrovna se chystala nazout si lakované lodičky, když se ozvalo zaklepání. V Moreen hrklo - pořád si nezvykla na to, že Jeremiah musel žádat o povolení ke vstupu do jejich společné ložnice. Šok však ihned vystřídala vyrovnanost a ona jej vyzvala, aby vešel, a mezitím si navlékla boty. Když jí sdělil účel své návštěvy, přikývla a pohybem dlaně jej nasměrovala k obrovské šatně, kterou sdíleli, a ve které teď pár polic zelo prázdnotou. Moreen je však nijak nepřestavovala; byly tam, prázdné, dokud se znovu nenaplní jeho věcmi. Když sáhl po saku a košili automaticky se nadechla, aby mu doporučila kravatu, ale pak si uvědomila, že tyto doby už dávno pominuly, a tak jenom vyčkala, až odejde, naposledy se zkontrolovala v zrcadle, zhluboka se nadechla, narovnala se v ramenou a vykročila po schodišti dolů do jídelny, kde už skřítci nosili snídani na stůl.
"Dobré ráno, Jeremiahu," řekla Moreen poté, co Jeremiah vešel, a spočinula na něm pohledem, zatímco se skláněl nad jejich nejmladší dcerku, které už byly čtyři roky. A Jeremiahovi do rodokmenu přibude velmi brzy jeden levoboček; tedy pokud mu otec povolí ho tam zapsat a Moreen o tom velmi pochybovala. Nechtěla to malé nenávidět, ale vzniklo z lásky, která jí rozervala srdce. Jak by ho mohla mít ráda? "Pořád žádné dobré zprávy. Přišel dopis od matky, že Bradavice jsou opět víc střežené okem Ministerstva. Co je tohle za dobu..." řekla, když Jeremiah vzal do ruky noviny a zamyšleně se zadívala stranou, jako by nemluvila přímo na něj a spíš jenom vyřkla svoje myšlenky nahlas. Pak cukla pohledem k Jeremiahovi a v očích jí přeběhla neutuchající bolest, než útlou rukou zvedla konvičku s kávou a nalila prvně Jeremiahovi, a pak sobě. Další šálky byly pro Carmel s Brianně, ale ty měly ve zvyku si pospat. Moreen si dělala starosti o jejich budoucnost, protože už měly načase se buďto vdát, nebo si prozatím najít práci. Byly vystudované, a tudíž by je na Ministerstvu uvítali, ale Moreen si nebyla jistá, že to je teď dobré místo, kde pracovat, vzhledem k okolnostem, které se každým týdnem horšily. Chtěla si o tom promluvit prvně s Jeremiahem, ale zatím se nenaskytl vhodný okamžik. Potřebovala to promyslet a uklidnit se natolik, aby byla schopná být s Jeremiahem zavřená v jedné místnosti. Ale muselo to být co nejdřív.

_________________

Jeremiah Moreen znovu pozdravil, i když už zdravil nahoře v ložnici a pomalu rozložil Denního Věštce, zatímco přes hranu papíru s úsměvem pozoroval Meredith, která už si nedočkavě nandavala snídani a ani nepočkala na své rodiče.
Čtení depresivních a špatných zpráv se mu ani trochu nelíbilo, obzvláště, když měl několik dětí a věděl, že na ně budoucnost teprve čeká a v tuhle chvíli není úplně růžová, ale co se týkalo politických a podobných názorů, vždy se choval trochu zdrženlivě a ač před Moreen párkrát řekl, co si o tom myslí, nikdy se stoprocentně nevyhranil. Ministerstvo se chovalo podivě a rozhodně nesouhlasil s tím, aby mudlovští kouzelníci byli zavíráni do Azkabanu, ale zároveň se snažil udržovat podobnou pozici, o níž se snažili hlavní Helmontovi, protože v opačném případě by tak ztratili vliv a s tím i své postavení. A pak tu byla ta další věc, že Jeremiah za svých časů v Kruvalu spolupracoval s několika významnými kouzelníky, kteří teď hrdě kráčeli vpředu celého tohle dění a on si velmi uvědomoval, že až se tohle někdo dozví, jakákoli neutralita už nebude možná. To k tomu, co mu prolétlo hlavou, když Moreen začala mluvit o zprávách v novinách.
"Tvá matka očividně ví, jak uklidnit rodiče, jejichž dítě v Bradavicích studuje," promluvil hořkým tónem na Ameliinu adresu, protože tu ženskou nemohl vystát, obzvláště v posledních měsících, kdy měl pocit, že se v tomhle manželství angažovala až moc, ačkoli byla spíše Moreeninou oporou a Jeremiah to vnímal přehnaně. Ale od začátku se neměli rádi a dokázali se respektovat pouze na profesní úrovni, takže nebylo nic překvapivého, že se mu tahle aliance - jak si to sám označil - Amelie a Moreen vedená proti němu za to, co udělal, nelíbí. Moreen při těch slovech nevěnoval ani pohled, díval se do novin a když tvář zvedl, bylo to opět směrem k Meredith. "Naštěstí Amanda bude studovat v Bradavicích už jenom tři roky," pousmál se na svou malou dcerku, i když byla pravda, že tři roky byla dlouhá doba, rozhodně to však bylo lepší, než kdyby do Bradavic měla teprve nastupovat, což se přesně týkalo Meredith.
Dívenka to pravděpodobně pochopila, protože se na svého otce nechápavě podívala a potom si zamyšleně prohlédla svou matku. Jelikož byla od malička dost zvídavá, aneb inteligentní po svém otci, ale všímavá po matce, začala nad tím ihned přemýšlet, což se odrazilo v jemných rysech její dětské tváře. Nic však neříkala. Byla naučená, že když se dospělí baví, nemá se jim skákat do řeči.
Jeremiah si dal do svého kafe několik lžiček cukru, zamíchal ho a napil se. "A Meredith půjde do Krásnohůlek, už jsem nad tím přemýšlel," promluvil po chvíli a poprvé tohle ráno se zadíval na Moreen, co ona na to říká. K tomuhle rozhodnutí měli oba co říct, ale Jeremiah vypadal rozhodnutě, že do Bradavic svou nejmladší dceru dávat nebude. "Nebo do Koločar. Čím dál z Británie, tím lépe. Nemyslíš?" upřel modré oči na Moreen a ani si neuvědomil, že ho to nebohé dítě teď slyší a ač možná s Krásnohůlkami by byla Meredith spokojená, s Koločarami už pravděpodobně vůbec, protože o nich slyšela minimum a byly na druhé straně zeměkoule. Tak se pravděpodobně i zatvářila.
Když Jeremiah usoudil, že v novinách se dnešní ráno nepíše nic důležitého, podal je skřítkovi, který šel kolem, a začal si nandavat snídani, protože měli s Meredith v plánu, že budou za hodinu odcházet, takže nebyl důvod ztrácet čas.
"Mladé dámy dneska nevstávají?" zeptal se ještě mimochodem, když si namazal chleba svou oblíbenou pomazánkou a zvědavě pozvedl obočí k Moreen.

_________________
>> J. N. Van Helmont