Mimo herně:
Hod dopředu na Lumos

Billy Stone rolled 1d10:
10

(+2)

Billy v jednu chvíli nechápal, proč by měl být proboha fík, když už tak fíkovník, ale nakonec se přidal k neabsolventskému smíchu. Byl nakažlivý, hezky se smála. A pak on absolvent nebyl, takže proč by se nezasmál. A že na Obrtlou smích nepatřil nebo snad že mohl přilákat nežádoucí pozornost? To nenapadlo ani jeho ani ji. Billy byl praštěný a bez pudu sebezáchovy, Annie byla mrzimorská do morku kostí a možná byla i trochu roztržitá.
„Bylo, rád tě tam zase uvidím.“ Přiznal, protože Annie by v Bradavicích zase rád potkal, i když možná ne na cigaretě. Bylo to upřímné přiznání bez obalu, pravdivé a z jeho slov šlo velice snadno odvodit, že tím nemyslel nic jiného. Billy byl zaláskovaný do Kath. Sice to neznamenalo, že by si nevšiml, že to Annie sluší, to si všiml, zvlášť když pod deštníkem šli tak blízko sebe, ale… nebyla Kath, tím to začínalo, i končilo. Přinejmenším prozatím. Opětoval dívčin úsměv, spolu dorazili k již zmíněnému domu a…
Vešli bez problémů dovnitř, což už jako by mělo každého varovat. Jenže opuštěných budov vždycky bylo a bude plno. „Nebo jim nestálo za to zamykat.“ Dodal flegamticky. Když není co ukrást, proč se namáhat se zámkem? „Už tu dlouho nikdo nebyl.“ Okomentoval to, když viděl prach na poličkách, na zemi, všude. Starý obchod. A dokonale vybílený. Aniž by si to Billy uvědomil, stejně jako Annie tišil hlas, mohla za to atmosféra místa. Trochu tajuplná, trochu strašidelná. To podporovalo i bílé světlo z hůlky. Prkna pod jejich kroky praskala.
„Poslouchám.“ Zamumlal zdánlivě nepřítomně, když se mu zmínila, o že tady o tomhle místě ví něco víc. „Třeba tu… někde něco stále je.“ Nadhodil. „Skrytý, prokletý šperk.“ Usmál se na dívku, prozkoumat dům mu nevadilo, ale stěží něco najdou. Nevěřil tomu. „Nebo myslíš, že to je vydrancované do základů?“ Vypadalo to tak. Ale i kdyby nic jiného našel skrýš. Sem nikdo neleze, to se dalo poznat podle prachu všude okolo. Byl jako medvěd samotář, nepotřeboval úkryt, rodina, u které žil byla dobrá, ale automaticky hledal místo, brloh, kde by se mohl schovat, kdyby se něco dělo. Ale to zrcadlo by šlo pryč.
„Jo trochu jo.“ Prohlédl si svůj odraz. Trochu víc. Dodal, protože to byla pravda. V přízračném zrcadle byl bledý jako smrt a ona taky. Skoro vypadali jako duchové, přízraky – příliš světlá kůže, tmavé vlasy a oči… dvě hluboké propasti. Na pažích mu vyskočila husí kůže, protože to bylo nepřirozené. Ale zrcadlo ukazovalo pravdu, vyrostl, skutečně. Snad i rysy obličeje se pomalu změnily, vyostřili. Do rodiny Stoneů nebyl ani náhodou, ale toho by nevšiml jen slepý.
„Třeba je prokletej i ten chlap.“ Zakřenil se, aby přebil napětí, které vládlo. „Obchod s prokletými šperky určitě skrývá jen prokletý poklad.“ To dávalo smysl. A navíc jak nejlépe ochránit něco cenného? Prokletím. A ošklivým a to mu připomnělo jednu věc… „Prosím tě, kdyby jsi náhodou něco... na nic nesahej.“ Já na léčivý kouzla taky nejsem. Navíc bůhví jestli by to zabralo. A přemisťování se ještě neučil, to ho čekalo až tenhle rok. A pak chtěla autorka napsat, že odešel nahoru s Annie, ale to by Billy nesměl být dobrodruh a nesměl by projít survem. „Zkusím to dole.“ Prohlásil jednoduše. „Snadněji pak něco najdeme. Tak… za patnáct minut tady?“ Navrhnul a zamumlal: „Lumos.“ Takřka ihned se v místnosti rozzářil další jasný paprsek bílého světla. Nechal mrzimorce zašlou slávu krásných komnat nahoře a sám otevřel dveře vedoucí dolů. Svítil si a po vrzajících schodech pomalu scházel do útrob domu… A pavouci? Pokud na nějakého narazil, dost ho to udivilo. Tady přeci nemůže být nic k jídlu ne…?

_________________

"To já sebe taky," přiznala a zaculila se. Upřímně, ani náhodou ji nenapadlo v chlapcově prohlášení něco hledat. Byl mladší a určitě měl nějaké ty spolužačky, za kterými by se otáčel raději než za ní, a pak... byla to Annie. A Annie tyhle věci neviděla, neslyšela, nevyhledávala... prostě a jednoduše všichni byli kamarádi, a chudák ten, kdo by se do ní zakoukal, poněvadž než jí by to došlo, vybouchl by svět. Pravda, existoval jeden konkrétní člověk, u kterého by možná... ale ne, kdepak, to byl taky kamarád. Jelikož to bylo mnohem jednodušší. He.
Zpět ale na Obrtlou. A do děsivého domu. "Dokud tu bude jen ten šperk a ne jeho posedlej majitel, tak jsme docela v suchu," nadhodila černovláska potichu, a ne, v tu chvíli jí absolutně nedošlo, že říct, že jsou v suchu, zatímco venku leje jako z konve, zní asi trochu zvláštně a vtipně. On ten vtip v podobné atmosféře jako tady docela vyprchával, ačkoliv Ann pořád cítila ten úžasný záchvěv adrenalinu v krvi. "To zjistíme, až to tu prohlédneme, hm?" opáčila neurčitě. Docela ráda by totiž našla třeba práva k vlastnictví nějakých pozemků nebo tak, případně smlouvy či důkazy, diskreditující Ministra. Ne že by proti němu něco měla (ehem, jen nesnášela celou ministerskou politiku, že jo...), ale prostě vůbec něco takového vlastnit, to by byla děsná bomba.
"Za světla by to asi vypadalo líp, tohle působí děsně... posmrtně," okomentovala Ann ještě pohled do zrcadla. Upřímně by se nedivila, kdyby se jim v odrazu za zády objevil nějaký přelud. Pfujda. Byla tu opravdu zvláštní atmosféra, a zašlé zrcadlo ji jen prohlubovalo, až i Anastasii, která už v několika opuštěných domech za život byla, naskakovala husí kůže. "Ani ne tak prokletej, jako spíš nalitej," pousmála se nad Billyho poznámkou. Přesně pro tohle byla ráda, že tu není sama. Jinak by asi těžko vyrazila k těm schodům, spíš by vyběhla ven a nikdy se nevracela. Kdepak, toto místo mělo tu divně tíživou atmosféru, která prostě vybízela lidský pud sebezáchovy, aby svého majitele co nejrychleji donutil utéci do bezpečí.
Jak už bylo ale řečeno, Billy svou přítomností dodával Annie odvahu, kterou potřebovala. Takže brzy došlo k jejich rozloučení pod schody. Doporučení, aby na nic nesahala, přešla mlčením. To přeci věděla, Merline, to byla zásada všech zásad! Pro někoho, kdo chtěl kdysi dávno být bystrozorem, docela zbytečná rada. Ale to zas Billy nemohl vědět, že jo. "Dobře, dávej na sebe pozor, jo?" odsouhlasila ten sraz za čtvrt hodiny, nu a pak už se vydala nahoru.

Mimo herně:
Hod předem, Riddikulus, nenaučený, +4 +1 +1

Annie C. Frew rolled 1d10:
9

Schody vrzaly a některé se opravdu pod nohama zdály natolik nestabilní, že si dívka chvílemi říkala, jestli se to pod ní celé nepropadne, a ona si tu nakonec ještě nezlomí nohu. Nakonec ale stanula na další chodbě, tentokrát ve druhém patře. Rozhodla se, že na to půjde systematicky. V první místnosti, do které nahlédla, asi kdysi bývala koupelna. Zrcadlo nad starým umyvadlem s pozlacenými kohoutky bylo nejen zašlé jako to v přízemí, ale hlavně do něj evidentně někdo velkou silou praštil, takže odraz bledé dívky s rozsvícenou hůlkou vracelo podivně deformovaný. Další místností byla ložnice. Ještě dnes tu byla postel s těžkými nebesy, páchlo to tu zatuchlinou, a právě tady zřejmě bylo jediné nezatlučené okno. Sklo mělo rozbité a zvenčí sem dopadaly kapky deště, které máčely už tak čímsi tmavým potříštěný koberec. Annie ani na okamžik nezapochybovala, že se musí jednat o krev. Jinak tu ale nic nebylo, a na ni už čekaly jen poslední z dveří.
Když před nimi stanula, na malý okamžik měla pocit, že slyší zpoza nich nějaký pohyb, a brzy zjistila, že jsou zamčené, takže si musela pomoci Alohomorou, aby se vůbec otevřely. Za nimi se ocitla v... nejspíš to byla pracovna. Kdysi. Psací stůl byl však povalený v rohu, stejně jako knihovna a velká skříň, z které se kdysi na zem skutálelo slídivé kukátko, jenž však mělo čočku rozbitou na droboučké střepy, a rozhodně tedy už dávno nefungovalo. Zatuchle to tu bylo cítit stejně jako ve zbytku domu, ale Ann cítila i něco jiného. Přítomnost něčeho nebo někoho. A když pak posvítila hůlkou do nejvzdálenějšího kouta místnosti, zarazila se, a chtě nechtě se jí ze rtů vydral poděšený výkřik. Halabala na sobě naházená tam totiž ležela hromada těl. A zřejmě tam nebyla moc dlouho, poněvadž krev, která stékala z některých z nich, byla ještě čerstvá. Co ale donutilo mrzimorskou absolventku k výkřiku, to byly tváře oněch lidí. Znala je. Všechny. Babičku Beathu, maminku, otce, oba bratry, její přátele jak mudlovské, tak kouzelnické.... Juliana... Caspera... Ani nevěděla jak, Annie najednou cítila, že pláče. Podklesla jí kolena před tím výjevem, a ona se už bála na každou tu tvář znovu podívat. I tak ale byla tím pohledem přitahovaná jako nějakým zlovolným magnetem. No a pak si toho všimla. Jednou z tváří byl i Billy. A to nebylo možné, poněvadž on přeci šel dolů, a tohle mrtvé tělo tu muselo ležet už docela dlouho. Bubák, napadlo Ann, a dnes už podruhé ve svém životě zalitovala, že si musela tenkrát místo hodny Obrany poležet na ošetřovně. Jak jen to kouzlo bylo? přemítala, a opravdu jí chvíli trvalo nejen si vzpomenout, ale hlavně přimět její zpočátku slabé "Riddikulus!" k fungování. Jakmile se ale kouzlo povedlo, celá scéna se změnila a místo toho se všichni blízcí, už živí, smáli nějakému hodně dobrému vtipu. Ann neváhala ani vteřinu, jakmile jí děs opustil, a vyběhla ven z pokoje. Praštila za sebou dveřmi a poněkud hystericky na ně zaječela "Colloportus!" a bylo jí vážně opravdu jedno, jestli bude kouzlo fungovat nebo ne, poněvadž už brala schody po dvou, hlavně aby byla co nejrychleji dole. Tam, bledá jako stěna, vlasy náhle rozpuštěné (asi ztratila gumičku...) a padající v temných loknách kolem její tváře, prostě dosedla na poslední schod, a modlila se, aby Billy co nejdřív přišel, a aby tam dole pokud možno nepotkal ještě něco horšího.

Mimo herně:
Colloportus +1

Annie C. Frew rolled 1d10:
6

_________________

Atmosféra domu naháněla hrůzu. Horor, řeknete si. Venku leje (taky by to mohla být bouřka, ale nevadí), dům pomalu na spadnutí ukrývající možná poklad, ale daleko jistěji něco, co vás sežere. A prohledávat to tu jen za přízračného světla z hůlek taky nebylo ono. Billy měl husí kůži a dost nepříjemný pocit, ale zároveň to bylo přeci úžasné napětí, prostě něco, co v hradě jen tak nezažijete. Opojení sebevraha, který balancuje na úzké římse nebo se to snad i dalo přirovnat k bezhlavému letu na koštěti za temné noci, kdy o letci nikdo neví a on nevidí před sebe… A jakoby se zdálo, že mu to nevadí. Skoro ho ta temnota lákala. Někdo by mohl říct, že to bylo tím, že byl s Annie. Když máte malé žijící slunce, těžko se ztratíte v černotě a na to se dalo spoléhat. Na to, že vás někdo vyvede, že tu nejste sami. Skutečnost byla mírně jinačí. Nebyl důvod se bát o sebe. Ne tolik jako o ostatní, protože on sám si přeci poradit dokáže. Věřil tomu stejně pevně, jako tenkrát věřil Anglii, že vyhraje mistrák…
„Jestli byl nalitej, třeba ani nevěděl, co mluví.“ Namítl opatrně. Opilci jsou nebezpeční a možná namluví víc báchorek než pravd. Jestli měla informace jen od opilce, bylo dost dobře možné, že něco bylo přikrášlené. Ale své úvahy si nechal pro sebe. Vypadala nadšeně. Přeci jí nebude kazit zábavu ehm… A sobě taky, protože když se vzápětí měli rozdělit, zvedla se vlna adrenalinu o stupínek výš.
„Jasně.“ Slíbil bezstarostně. Protože tohle bylo něco, co nikdy nedokázal dodržet. Ale pokud Annie někdy viděla jeho bezhlavé lety na hřišti, musela to vědět nebo přinejmenším tušit. „Ty taky.“ Přiměl jí myslet také na sebe, protože zpětně mu došlo, že ji vlastně nechává samotnou. Ale byla to bývalá sedmačka. Jistě se o sebe postará... Věřil tomu.
Sklep zavanul podivným chladem. Billy sestupoval po schodech dolů a na rozdíl od Annie se nemusel bát, že pod jeho vahou někde něco zřítí. Schody byly pevnější, nešlo o dřevo, ale snad o kámen. Každopádně z toho šel chlad. Bylo to, jako kdyby velice pomalu vstupoval do klidné, ale ledové řeky. Zdi byly chladné, ale překvapilo ho, že jsou na omak suché. Brzy se světlo z hůlky z prvního patra ztratilo, to Billy zmizel v útrobách domu.
První část sklepa nebyl ničím moc zajímavá. Našel tu prázdné skříně, podobné těm nahoře. Když měl štěstí, zahlédl i nějakou skleněnou baňku, ovšem taky prázdnou. Otázkou bylo, co prázdná kádinka dělala ve sklepě domu, kde se měli prodávat šperky. Neřešil to a prošel hlavní uličkou sklepa, který tvořily prázdné dřevěné (a napůl už se rozpadající) regály. Na konci ho uvítala cihlová zeď. Skoro pokrčil rameny a hodlal se otočit na podpatku, ale něco ho přimělo se pozastavit nad tím, že i tady dole ve sklepě je koberec. Za každičkého jeho kroku se do vzduchu vznesl obláček prachu. Na schodech koberec nebyl. Tady dole ano, proč? Sem se návštěvy přeci nezvaly. Jenže tohle k ničemu nevedlo, majitele po ruce (díkybohu) neměl, aby je vyzpovídal z divného nápadu a vlastně… copak to nebylo jedno? Tak akorát nakrčil nos, protože tam někde něco divně smrdělo (a nedokázal to pojmenovat), zhoupl se na špičkách a rázněji se vrátil ke schodišti. Od něho se ještě zaměřil na koberec. Vedl skutečně jen hlavní chodbou. Uličky mezi regály ho neměli. Třeba sem chodili zaměstnanci, napadlo ho mimoděk. Pak prošel ještě několik vedlejších uliček a jen jednou měl štěstí, totiž že narazil na sklenici zastrčenou hodně dole a vzadu v regálu. Byla naplněná nějakou divnou tekutinou a něčím co dost připomínalo užovku. To bylo taky hodně divný. Na rozdíl od Annie neměl Billy štěstí na kouzelného tvora, protože většině z nich (stejně jako krysám a další havěti) došlo, že pokud chtějí dostat nebo alespoň vyděsit kouzelníka, bude lepší nějaké jiné místo. Ne takhle prázdné a opuštěné. A tak Billy po pár minutách dalšího bloumání to vzdal a vydal se po schodech nahoru. Kdyby však znovu došel až dozadu, odhrnul onen nevábný koberec, který tam končil, našel by pečlivě skrytá dvířka. Když nevíte jak něco schovat, schovejte to všem na očích. Po dvířky ses totiž nacházel ten druhý sklep. Sklep, který je spojený s jinými sklepy. Třeba i s takovým, který zapáchal a kde se pilně pracovalo… Jenže tak už to někdy je. Někdy prostě neobjevíme to co je přímo před námi aniž si to uvědomíme, je to osud, souhra okolností nebo možná jen prostě šťastná náhoda.
Vyšel schody mírně zklamaný, ale o to víc ho vyděsilo, když na schodech narazil na Annie. Seděla tam jako hromádka neštěstí. Pohled na ni stačil. Billyho zamrazilo. „Annie?“ Vydechl tázavě a pak nabral rychlost, rychlými kroky se dostal až k dívce sedící na schodu. V koutku duše ho zamrazilo. Zase, nevědomky, udělal chybu. Opustil dalšího člověka, kterého měl rád, a zase se něco stalo. Co když jí něco je? Co když si někde ublížila? Nesnesl by pocit, že se jeho vinou něco stalo. Protože to už tu jednou bylo… Opřel se o zábradlí a nečekaně se k dívce naklonil, aby si její obličej lépe prohlédl v záři hůlky. „Annie? Jsi v pořádku?“ Do hlasu mu pronikla starostlivost a naléhavý tón. Rozpuštěné vlasy a zář hůlky způsobovala, že vypadala bledě a ztraceně. Vzápětí sklonil hůlku, aby jí nesvítil do obličeje, ale sledovat ji nepřestal.

_________________

<<<

Rozhodně to nebylo poprvé, co Romeovy kroky kdy zabloudily na Obrtlou. Loňské léto se sem podíval aspoň pětkrát, protože jeho otec měl nezřídka v těchto místech nějaké pochůzky – nebo se tu zcela „náhodně“ potkával s některými známými. Tuhle otcovu politiku nebyl Jonathan s to pochopit. Choval se, jako by patřil k nejvyšší smetánce na světě, a taky byl čistokrevný, ale stejně se s dalšími takovými scházel tady. Jemu osobně sice připadala Obrtlá zajímavá, ale taky dost odpudivá. I kdyby se museli při vzájemných setkáních před někým skrývat (před kým?), rozhodně by nevolil Obrtlou. Ani na nákupy ne – protože pochyboval, že by se uvolil kdy vzít do ruky jednu z těch podivností, které měli například u Borgina a Burkese.
Romeo zatím nezašel příliš daleko od slušnější části Londýna a Příčné ulice – chtěl jen trochu klidu. Letos ho po prázdninách čekal už pátý ročník a rodiče nic nenamítali proti tomu, aby se jejich synek toulal po městě sám. Měli teď dost starostí s tím pro(v)dat jeho sestru nějaké vhodné partii. Na něj řada teprve přijde. Možná kvůli tomu měl tak nějak náladu pod psa – při chůzi se mu ale hlava trochu pročistila. Ruce měl vražené v kapsách a pohrával si s myšlenkou, že se vrátí na Příčnou a koupí si něco k jídlu. Tady ale koneckonců byl větší klid, a méně otravných děcek. Na ty fakt neměl náladu.

| +

Mimo herně:
Kdo chcete, přidejte se )

_________________

| +

"Powell..."

>>

A protože každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, čekalo na Romea krátce po aktualizaci karty černé překvapení.
Ani Nicholas nebyl samozřejmě na Obrtlé poprvé. Nejen že tu vlastně celé prázdniny bydlel, taky tu trávil tu velkou část školního roku, kdy se neukázal v Bradavicích a zjišťoval, co přesně může za jeho strašně pokažené vize zahrnující jistou mrzimorku. Podle původního plánu to dokonce měl i rozlousknout, a to právě někde tady, nicméně v zájmu ochrany zdraví některých slabších jedinců bylo asi lepší to definitivně nechat plavat a vytáhnout plán záložní – úplně jinou divnou vizi, jejímž středobodem byla poněkud mladší havraspárka.
Protože to ale byly spoilery a taky to trochu hraničilo s godmoddingem, řekněme, že se zrovna dneska měl sejít s informátorem z ministerstva, který mu měl za tepla donést výsledky posledního jednání Starostolce. Času do plánované schůzky nicméně zbývalo ještě docela dost, tak spíš pozoroval kolemjdoucí a krmil dnes vyloženě ospalou paranoiu představami, že půlka z nich jsou špehové druhé strany. Ovšem dřív, než stihl někoho z nich přimáčknout ke stěně a nejspíš mu dost pokazit den, všiml si jednoho bílého prcka, který do temné uličky prostě tak docela nezapadal. Jedna část jeho podvědomí mu říkala, ať ho nechá pěkně napospas všem zdejším živlům, ale ta druhá byla naštěstí trochu zodpovědnější a Nick pomalu vykročil blíž. Ovšem to, že svou přítomností odradí případné útočníky, co by si brousili zuby na slabou kořist, ještě neznamenalo, že si sám tak trochu nekousne.
„Cukrárna je tímhle směrem, chceš doprovodit?“ spustil na něj svým nejlepším chraplákem, aby přidal punc pouliční syrovosti, a na okamžik upřel na Romea svoje jedno bystré oko. Záhy už jím ale opět obezřetně sledoval okolí, co kdyby přeci jen někdo z těch podivných živlů zkoušel nějakou blbost.

_________________

Mimo herně:
Snad nevadí, když se přidám…

Billy žádnou blbost nezkoušel. On? Ne… nikdy. Jediné o co se snažil, bylo se dostat na Příčnou, koupit kvanta zmrzliny a zase zmizet domů kde si ji v pohodlí svého brlohu kde měl i větrák vychutná. Z toho důvodu se taky ani nijak moc nestrojil, ačkoli v poslední době se snažil a to hlavně kvůli Kath. Teď měl absolutně obyčejné kraťasy a tedy i košili, která mu jako první padla pod ruku. Sebou měl tašku a dva větší kelímky. Boty, naprosto obyčejné sandále nebyly uzpůsobeny k rychlé chůzi po Obrtlé… A ani to tak nechtěl. Možná ho napadlo, že by nebylo špatné se tam zase jednou podívat, třeba s Annie, protože už ji dlouho neviděl, nebo sám nebo tak, ale… Byl si jist, že zcela zřetelně řekl Příčnou. Jenže Obrtlá očividně Billyho přitáhla… tentokrát však necestoval sám. Manu, jeho výstřední bratr, taky miloval zmrzlinu a dle jeho slov nikdo mu nikdy nikdo nekoupil tu, kterou chtěl. Navíc se obecně vědělo o problémech s krbem nebo špatné spojení s letaxovou sítí a tak a on si z toho utahoval, takže…
Takže se v Obrtlé ozvalo hlasité bouchnutí a to nedaleko profesora, jehož třetí oko ho před nečekaným vpádem určitě upozornilo a zmijozela, kterého Billy moc neznal. Tentokrát to dopadlo lépe než minulé léto. Teď se z rohu jednoho domu vypotácel po svých a bez zranění, sice se z něj kouřilo a opadávaly z něj saze, ale bylo slyšet nadávky. A to znamenalo, že je živ i zdráv. To co lítalo vzduchem sice splývalo do sebe, ale i tak by za jejich použití ve škole, leštil Síň slávy v hradu minimálně do konce školního roku. Nehledě na to co by byla řekla Kath. Končilo to „…-anejkrb.“ Billy si promnul tvář, takže vypadal stejně barevně jako profesor Winnfield nebo alespoň jako mýval co neměl moc dobrý den a zamrkal. Ty dva v uličce viděl, ale ty teď nehledal. Realita ho dohnala. Zase tady. „Brácha?“ Tázavě hodil do uličky a rozhlédl se na všechny strany.

_________________

Možná to bylo spíš jeho zbožné přání, ale Romeo tak docela nečekal, že by ho při brouzdání po Obrtlé někdo oslovil. Zatím měl takovou zkušenost, že si tu každý hleděl svého a ti lepší, jako třeba jeho otec, se navíc snažili rychle zmizet. Nanejvýš po nich nějaká exitence nepokrytě civěla ze stínu nebo tmavého nevlídného kouta. S tmavým a nevlídným nebyly jeho úvahy daleko od pravdy – v uličce se před ním najednou objevil jednooký černoch. Profesor Winnfield byl dost charakteristická figura, a Romeo ho okamžitě poznal, ačkoli na žádnou z jeho hodin věštění v životě nepáchl. Koneckonců to byl právě tenhle výstřední profesor, kdo mu před několika lety nasadil na hlavu Moudrý klobouk.
Stále s rukama v kapsách a ve flegmatické apatii s kamenným výrazem opětoval profesorův pohled. „Až budu chtít, tak trefím, nebojte,“ opáčil lehce přidrzle. A to, proč by měl jako mířit do cukrárny, si nebral moc osobně. „Naháníte tady studenty?“ přitlačil potom ještě. Jeho pud sebezáchovy byl asi z předávkování Gruškou v letech předchozích notně otupen. Stejně ale pomalu přemítal nad tím, že se vrátí na Příčnou. Jen to vážně nechtěl dělat jen kvůli půlce zlého pohledu.
Na Obrtlé se ale skutečně vyskytovalo víc studentů, než netečný Howells – tedy po sérii nadávek tomu tak bylo. Z rohu jednoho z domů do temné uličky vpadl starší Nebelvír. Romeovi osobně byl povědomý jen z famfrpálových zápasů, a matně tušil, že se jmenuje Stone, dál ale jeho paměť nefungovala. Jeho výraz se konečně změnil, když napůl pobaveně a napůl udiveně povytáhl obočí. „Evidentně jich tu pobíhá víc,“ dodal neutrálně. Taky si mohl vymyslet, že ho sem zavál nevyzpytatelný letax, ale… vypadal na to? Spíš ne. A lhát se mu taky nechtělo, neměl to zapotřebí. A to, že dost možná Winnfielda akorát vytočí, když ho pakuje do bezpečnějších ulic, ho taky dvakrát nepumpovalo.

_________________

| +

"Powell..."

„Já ne, ale nějakej trochu větší parchant by klidně mohl, zase jsou v módě přívěsky z dětskejch uší,“ ucedil profesor Winnfield, věnoval extrémně zlý pohled jednomu vysloveně podezřelému temnému koutu a to, že ho mladý Howells tak trochu provokuje, okázale ignoroval. Na poučky o tom, jak je to tady děsně nebezpečné, vlastně ani nemyslel, spíš chtěl zjistit, co tu Romeo přesně dělá, nicméně čas nebyl ani na jedno a kus křišťálové koule v jeho hlavě ho tentokrát nevaroval. Ozvala se rána a klení a Billy málem zjistil, že dělat hluk a rychlé pohyby v blízkosti paranoidního bystrozora s papíry na hlavu není to nejchytřejší, co může člověk udělat. S důrazem na to málem, protože Nick naštěstí hned po vytažení hůlky a pikosekundě hledání cíle vyhodnotil, že to nejsou Smrtijedi, to si tu jen jelita dala sraz.
„Evidentně,“ zabručel v odpověď panu Howellsovi a byl fakt rád, že chlapec nepoužil slovo očividně, za které by ho asi musel proměnit ve východoněmeckou marku a zahodit do kašny. Poněkud horší volby slov se dopustil neplánovaně příchozí Billy, který si asi ani nebyl vědom toho, že brácha je v černém slangu prostě kterýkoliv další černoch, ale to ho ani v nejmenším neomlouvalo. Nicholas toho využil a aniž by schovával hůlku houkl zpátky.
„Co je, negře?“ houkl zpátky na dočasného černocha, jako by šlo o kámoše z ghetta, a utahoval si tím z něj jen trochu; hlavně doufal, že si kluk uvědomí, kde a s kým je, a přestane řvát a upozorňovat tak na sebe. A v mezičase těkl pohledem k Romeovi, jako by se ptal, jestli tu na sebe jako čekali, nebo je to jenom děsná náhoda.

_________________

<<

Ricky se obvykle po Obrtlé ulici jen tak nepoflakoval, ale dneska měl zrovna flákací den, respektive... Toulal se po Londýně, předstíral, že neexistuje, a poslouchal, kde se co šustne. Teď momentálně, posilněn supersmyslovým kouzlem, takhle špicloval na Obrtlé, protože zrovna tam se daly zaslechnout fakt zajímavé věci...
Jenže dneska neměl na zajímavé drby štěstí, zato měl štěstí na negra a dva studenty. Seděl na širokém okenním rámu kus nad jejich hlavami, nohama rozverně houpal ve vzduchu a z jednoho letáčku Barikády, který lákal na rádiová vysílání, pečlivě skládal vlaštovku. Hotové letadýlko pak opatřil kouzlem a poslal jej vzduchem směrem k té skupince dole - vlaštovka se nicméně držela ve vzduchu opravdu dlouho, několikrát zakroužila kolem hlavy Romeovi a nakonec sejmula Billyho, dost možná ho trefila přímo do čela, pokud chlapec včas neuhnul. Ale ať už chlapce trefila kamkoliv, Ricky se ve stínech nad jejich hlavami, z nichž prosvítala snad jenom jeho červená košile, pobaveně zašklebil a dal se do skládání dalšího papírového letounu...

Mimo herně:
Party na Obrtlý, negři!

_________________

Billy se jen kratičce oprašoval (a zjišťoval, že tentokrát vážně dobrý, žádná zlomenina nic), mezi zuby cedil nadávky, ale teď už méně hlasité. K profesorovi a Romeovi se dostalo už spíš jen nesrozumitelné mrmlání. Na to že ve škole a kdekoli jinde je nebelvír tichý člověk, skutečně tichý, tak se na Obrtlé choval jako růžový slon v porcelánu. Důvodů ke zlosti měl ostatně dost. Tak hlavně ten krb co měl být spravený je zase v háji, takže přišel o jídlo, chápete to? O jídlo! A to co měl použít na zmrzlinu, bylo plný sazí a jedno mělo děravý dno. Paráda, fakt. Kopl do toho. A pak se s ním nepřenesl jeho bratr, třebaže to byl dospělý kouzelník, na tom však nezáleželo. Vždyť ten se dokázal ztratit i s mapou v ruce. A navíc nebyl tak úplně… Hůlku asi měl no, ale i tak. Vždyť pracoval, kde pracoval. Až ten potká nějakou zlou čarodějnici, pokusí se jí vnutit Cluedo. Billyho flegmatičnost prostě dostávala ten den na frak.
„Kde?“ Zareagoval na profesora, protože se chytil akorát toho posledního slova. Ty dva nesledoval. Třeba profesor mluvil na jeho bratra, který odkudsi vylezl. Otočil znovu hlavu směrem, kde stáli, ale pak zavrtěl hlavou, protože tam nikdo jiný kromě nich nestál, takže nechápal. Nechápavý výraz stál za to. Dobrý úmysl upozornit ho na to kde vlastně je nepadl na úrodnou půdu. Billy věděl kde je. Musel najít bratra a pak zmizet, to mu teď znělo logicky. Tady mě to vyhodilo možná i posledně… Zamračil se. Z nějakého důvodu se po kratičkém výbuchu vzteku necítil ve své kůži.
„Kudy přesně vede letaxová síť?“ Položil otázku do éteru. Zatímco si alespoň pozorně prohlížel díru, odkud vyletěl. Dokonce i v jakémsi náhlém zaujetí přejel po zdi a vytržených cihlách. Muselo v tom něco být… O pár roštů tam nebo na druhou stranu? Otočil hlavu na jednu stranu, pak na druhou. Nemusel nic vysvětlovat. Přesto… „Necestoval jsem sám.“ Rázně zamířil k jedné z postranních uliček, která rozhodně nevedla na Příčnou. Za chůze z něho odpadávaly saze. „Pane profesore.“ Dodal bez jakékoli ironie, protože se prostě potácel mezi obavami a vzpomínkami. Tady tudy šel tenkrát s Annie… Pokud se pamatoval, byl obchod „Glancey's jewellery" poměrně vysoký dům. Odtamtud by mohl vidět uličky… A tedy by mohl i zmapovat odkud kam rošty vyhazují. A ano, jistě. Pak by mohl najít Manuela…
Vlaštovka ho trefila i netrefila zároveň. Z tréninků famfru měl postřeh a tak když se něco řítilo přímo mezi jeho skla, automaticky po tom hmátl rukou jako po obtížném hmyzu. Vlaštovka narazila do jeho dlaně, což zabolelo, vždyť měla ostře vyrýsovanou špičku, ale pořád lepší než díra doprostřed čela. Billyho prsty se automaticky sevřely kolem papíru a křehké umění vlaštovky poničily. Přitiskl se ke zdi, aby měl krytá záda a během chvilky ve volné ruce držel hůlku. Neměl ponětí proč je někdo bombarduje papírovými vlaštovkami (kterou si zastrčil do kapsy), ale teď už věděl, že někdo je i nahoře nad ním. Dokonce zahlédl i jasně rudý záblesk…

_________________