Sheridan měl Bradavice rád, dokonce ho i celkem bavilo učení, ale na Vánoce si od toho všeho prostě potřeboval odpočinout. Už jen proto, že s ministerskými poskoky za zadkem teď pobyt v Bradavicích nebyl žádná sláva. A kromě toho se těšil na svou drahou polovičku a to, že zažijí Vánoce v Hnízdě, které působily dost... rodinně. Protože rebelové prostě byli jedna velká rodina a ne že ne.
Teď každopádně Sheri seděl na gauči ve společenské místnosti, četl si nějakou knihu, protože byl klid a nikde nepotřebovali jeho lékouzelnické služby (naštěstí) a ukusoval k tomu čtivu vánoční perníčky, které pravděpodobně napekla Bryony a zcela neprozíravě je nechala na konferenčním stolku, takže už jich tu moc nezbývalo. A kupodivu je všechny neměl na svědomí pouze Sheri, ale bylo dost možné, že ten zbytek zlikviduje právě on.

Mimo herně:
Výjimečně domluvená hra.

_________________

Sybille za tu dobu, co strávila v hnízdě, měla v hlavním štábu rebelského hnutí i vlastní pokojík, který tedy nebyl zrovna přepychový, ale mnohem raději bydlela v době Sheriho nepřítomnosti doma tady. Cítila se tu bezpečněji. Sice už netrpěla zlými sny a nezdálo se jí o tom, jak s Aidanem prchají přes nekonečné moře z Azkabanu, ale ten pocit plíživého chladu, který šířili mozkomoři, se jí úplně pustit nedokázal. Ale na to teď ani nebyla schopná myslet, protože jí políval chlad z úplně jiného důvodu.
Už dobrou hodinku na sebe koukala do naprasklého zrcadla apartní toaletky, která vévodila pokoji seskládanému z nábytku co dům (nebo spíš více domů) dal, a často odbíhala k myšlenkám na to, že zrzavou barvu nosila už dostatečně dlouho na to, aby ji vyměnila za jinou. Pak se ale napomenula a vrátila se myšlenkami k věcem mnohem důležitějším. Asi že dnes byl ten správný den na svěřování se s tajemstvími, která mohla zahýbat světem. Možná ne celým, ale světem konkrétních jedinců určitě. Sybille byla mistryně v hýbání světem svému okolí, což by jistě potvrdili všichni, co s ní kdy měli něco dočinění. Jenže teď se chystala zahýbat světem Sheridanovým, zase o něco více, jakoby mu už život několikrát nepřevrátila naruby. „Tak jo. To půjde,“ zašklebila se na sebe do zrcadla, jakože co z toho sama dělá takovou vědu. Vždyť vlastně o nic nešlo, stávalo se to běžně, o tom musel mít jako lékouzelník docela potuchy, no ne? Navíc už nebylo možné to odkládat, protože... protože čtyři měsíce byly na odhodlávání docela dost. A změna šatníku se nedala donekonečna omlouvat čtyřmi dortíčky na spravení nervů.
Čelit Sheridanovi bylo snad ještě horší než čelit ministerským. Sybille mu věnovala úsměv, když vešla do místnosti, kde vysedával, a po pečlivém obkroužení a prozkoumání bitevního pole, se posadila vedle něj. A velmi se snažila ignorovat sladké na stole. „Co to čteš?“ broukla, aniž by ji to zajímalo.

_________________

Upřímně řečeno, o příchodu Sybille jsem do poslední chvíle nevěděl - natolik jsem byl začtený do té knihy, která člověka opravdu dokázala pohltit a nepustit. Naštěstí však nebyla natolik magická, aby to dokázala doslovně. Nebylo tedy divu, že když se ozval Sybčin hlas, trošku jsem sebou trhnul, poplašeně jsem zamrkal a rychle jsem se rozhlédl kolem sebe. A když mi pohled padl na mou drahou polovičku, letmo jsem se pousmál a posunul jsem si brýle po nose výš.
„Knížku,“ odpověděl jsem s pobaveným zablesknutím v oku, načež jsem ale Sybille ukázal přebal, na kterém si mohla přečíst, že se jedná o příběh jakéhosi Tuláka Johnese, který byl sice z větší části smyšlený, ale i tak byl dost zajímavý a poutavý. A byla to prima oddechovka.
„Kde ses tu vzala? Myslel jsem, že máš třeba něco na práci, tak jsem tě nechtěl rušit,“ zamumlal jsem po chvilce. Vážně jsem si myslel, že třeba Sybille pomáhá s něčím Bryony, nebo že možná odpočívá ve svém pokoji. A ani jednu z těch činností jsem nechtěl narušovat. Nicméně byl jsem rád, že se tu ukázala, takže jsem jí věnoval spokojený úsměv.
To jsem ještě netušil, jaký vánoční dáreček pro mě má.

Budeme předstírat, že i ten první post je psaný ich formou, děkuju pěkně.

_________________

Syb chtěla v první chvíli poznamenat, že není slepá, a že i když nedostudovala, že knížku ještě pozná, ale Sheridan jí nakonec ukázal i přebal, a ačkoliv si název přečetla, hned v následující vteřině ho zapomněla. „Pěkný,“ konstatovala, aniž by tušila na co, a pak pokrčíla rameny. „Jsem sem přišla. Se podívat, co děláš.“ Podala mu vysvětlení, které bylo vskutku hodné její havraspárské inteligence. „Ne, nic důležitého na práci nemám. Bryony všem oznámila, že si dává vánoční pauzu, a proč bych měla sedět sama v pokoji, když tu mám tebe, no ne?“ usmála se na něj. Opomněla zmínit, že už stihla poslat po sově přání k Vánocům Aaronovi, který jí dost chyběl, ale ani přes to, že by ho viděla ráda, ho o schůzku nežádala. Merlinví, jak by to po těch letech dopadlo. Pak si ale odkašlala a prohrábla si měděnou hřívu. „Ty, Sheri...“ polkla a sklopila oči k podlaze. „Čistě teoreticky, kdybych ti teď oznámila, že jsem těhotná,“ začala, jakoby nic, „na stupnici od jedné do deseti, jak moc by ti to vadilo?“ Zahleděla se na něj a několikrát nevinně mrkla.

_________________

Povytáhl jsem obočí, když mi Sybille začala vysvětlovat, že se přišla podívat, a začala mi to vysvětlovat poněkud trhaně. „Tak to jsme dva,“ oznámil jsem, když má drahá řekla, že nemá nic důležitého na práci. „Vůbec se Bryony nedivím,“ dodal jsem. Spíš jsem ji obdivoval za to, kolik toho v Hnízdě a pro rebely obecně vždycky zvládne udělat. Nakonec jsem se na Sybču ale spokojeně pousmál, když prohlásila, že proč by měla sedět u sebe v pokoji, když tu má mě. Poslední dobou jsme se neviděli tak často, i když jsem z Bradavic domů dojížděl co nejčastěji to šlo, takže jsem byl rád za každou minutu, kterou jsme mohli v klidu trávit spolu.
Na Sybčina další slova jsem ovšem nebyl připravený ani trošku. A vlastně jsem si nebyl úplně jistý, co tím má drahá polovička myslí - jestli to mám brát jako oznámení, nebo směřuje k prohlášení, že by miminko chtěla. Odložil jsem knihu a překvapeně jsem se na Sybille zadíval. „A desítka znamená co? Že by mi to vadilo hodně moc?“ zeptal jsem se a v očích mi bůhvíproč zajiskřilo. Ze stejného neznámého důvodu se mi i divoce rozbušilo srdce, což jsem moc nechápal, když jsem se zatím žádnou zásadní informaci nedozvěděl a třeba o nic zásadního vlastně ani nešlo.

_________________

První úspěch byl, když Sheridan odložil knihu, to totiž znamenalo, že ho její slova zaujala. Na druhou stranu to znamenalo, že to nemůže jen tak zamumlat, aniž by si toho nevšiml, a po pár měsících mu oznámit, že se nemá proč rozčilovat nad jejím břichem, když mu to přece dávno oznámila, a nebyla to její chyba, že ji zrovna neposlouchal. Jenže to už se teď udělat nedalo, jakkoliv lákavé to bylo. „No, že by ti to vadilo hodně.“ přikývla pomalu a váhavě se na něj zadívala. A taky zkoumavě. Popravdě ona sama nevěděla, co si s tou situací počít, ale ta představa nebyla tak špatná. Horší byly okolnosti za jakých by jejich miminko mělo přijít na svět - do války mezi kouzelníky, tou dobou už možná i otevřené války, kdy oba jeho rodiče nesedí jen se zkříženýma rukama v klíně.

_________________

Když se mi dostalo vysvětlení, že desítka znamená, že by mi hodně vadilo, kdyby Sybille byla těhotná, chápavě jsem přikývl a na chvíli jsem hrál zamyšleného, ačkoliv svou odpovědí jsem si byl jistý od první vteřiny, kdy tohle téma Sybča nahodila. „V tom případě... tak mínus jedna? Možná mínus dva?“ přimhouřil jsem zamyšleně oči a zadíval jsem se kamsi do prostoru před sebou, jako bych prováděl složité matematické výpočty.
Sice jsem si nemohl být jistý, jestli je tohle nějaké oznámení toho, že budu táta, ale upřímně jsem v to doufal a kvůli tomu jsem měl co dělat, aby se mi koutky úst nezačaly samovolně zvedat do úsměvu. Pohled jsem upřel zpátky na Sybille a bylo na mně zřejmě vidět, že vážně moc chci, aby mi řekla, že to nenadhodila jen tak a že je skutečně těhotná. Já jsem totiž už nějakou chvíli po mrněti toužil, ale nepřiznával jsem si to - věděl jsem, že naše situace není pro rodičovství ideální a že tenhle svět, kde je válka na spadnutí, není ideální pro výchovu dítěte. Ale na druhou stranu jsem byl odhodlaný rvát se za to prtě do posledního dechu a nedovolit, aby se mu cokoliv stalo.

_________________

Ricky vysedával na pohovce ve společenské místnosti Hnízda, kde se scházeli rebelové maximálně tak nad čajem, u tepla krbu, když byla zrovna zima, a jinak se tu obvykle nic moc zajímavého nedělo - většina vážnějších záležitostí se řešila v jídelně, která občas sloužila jako zasedací místnost. Měla blízko k ledničce, takže to byla logická volba, že.
Měl za sebou vysílání Barikády, měl plnou hlavu nejrůznějších myšlenek, ve většině případů spíše negativních, a nepřemýšlel nad ničím jiným, než nad tím, jak změnit svět k lepšímu. Jak zabránit tomu, aby ve jménu rebelů umírali lidé, kteří s rebélií neměli skoro nic společného. Umírali lidé, kteří zkrátka umírat neměli... Třeba takovému Jamiemu McIntyreovi bylo pouhých osmnáct let a zemřel víceméně jen proto, že byl v nesprávný okamžik na nesprávném místě.
Rickymu se při tom pomyšlení zhoupl žaludek, a tak potřásl hlavou, aby trýznivé myšlenky vypudil, ale nepovedlo se mu to zcela. Pár červíčků pořád ohlodávalo jeho svědomí... Natáhl se pro sklenici vody, aby svlažil vyschlé hrdlo, a vzápětí na okamžik zavřel oči. Stavění barikád, byť prozatím jen imaginárních, nebylo vůbec nic jednoduchého, a on by byl nejradši, kdyby zvládli podkopnout ministrovi trůn pod zadkem během jednoho dne. Ale revoluce vyžadovala měsíce, roky příprav... a ani poté nemohli mít jistotu, že vyhrají. I když Ricky v to věřil. Když totiž nevyhrají, celý kouzelnický svět půjde do háje... a on v takovém světě žít nechtěl. To radši zemře za dobrou věc.

Mimo herně:
Nikoho nečekám, společnost vítána.

_________________

Během posledního dubnového dne se v zasedací místnosti Fénixova řádu objeví vzkaz napsaný (ne zrovna krasopisně) na křiklavě oranžovém papíru - zřejmě proto, aby hned upoutal pozornost a nikdo ho nepřehlédl:


Mimo herně:
Jedná se o procvičování soubojových dovedností, jak už bylo řečeno ve vzkazu, striktně pro členy Fénixova řádu, a pochopitelně z toho pro vás budou nějaká ta kouzla k dobru. Účast rozhodně není povinná, na druhou stranu ale doufám, že vůbec někdo dorazí.
A kdy? 143. herní den, tj. od 8. ledna cca těch čtrnáct dní maximálně. Hlásit se nemusíte, ale když mi předem pošlete PMku na Alarica, že dorazíte, budu jen ráda.

Místnost, kde se měla konat tréninková sešlost členů Fénixova řádu, pochopitelně nebyla žádnou obyčejnou místností. Alaric ji už poněkolikáté využil jako tréninkový prostor, takže pokoj za pomoci kouzel zvětšil a předělal tak, aby se v něm mohla bezstarostně metat kouzla. Místnost byla docela veliká, skoro větší, než kdejaký taneční sál, okna měla jen falešná, aby sem pronikalo trochu falešného světla, a jinak tu prakticky nic nebylo. Jen u stěn se nacházelo několik různě očarovaných figurín, které teď však stály naprosto nehybně, a materiál na postavení případných menších barikád, za které by se rebelové mohli schovávat během případné cvičné bitky.
Ricky se opíral zády o stěnu hned vedle dveří, takže si ho při svém příchodu dost možná rebelové hned nevšimli, ale protože se vyloženě neskrýval, určitě nakonec přitáhl pozornost. Oblečený byl do pohodlných šedých kalhot a červeného trička a s sebou neměl nic jiného, než hůlku. Nic jiného taky nebude potřeba, že.
U nohou se mu motal huňatý hnědý kocour, na kterého se Ricky pobaveně šklebil. „Já myslím, že už by ses mohl pomalu přeměnit zpátky, Dámo, hm? Jako kočka nám dneska budeš k ničemu,“ zabručel, ale pak už svou pozornost začal věnovat těm odvážlivcům, kteří dorazili na předem avizovaný trénink.
Ricky si je změřil poměrně spokojeným pohledem (i kdyby jich bylo jen pár), protože bylo dobře, že mají zájem na zlepšování svých dovedností - to totiž mohlo být zásadní nejen v nějaké bitvě, ale v celé revoluci, že. Museli být skvěle připraveni na to, co přijde. Ostatní, kteří nedorazili, omlouvalo jen to, že byli někde v terénu... Pokud se ale někdo prostě jen flákal, Ricky mu hodlal dát kázání. Možná byl dvaadvacetileté ucho, ale revoluci zasvětil život, a potřeboval, aby všechno klapalo jako dobře namazaný hodinový strojek.
„Dobré ráno ve spolek! Doufám, že jste se dobře vyspali a pořádně nasnídali, protože tady určitě zůstaneme minimálně pár hodin a budeme intenzivně trénovat,“ oznámil hned na úvod a nebezpečně se zazubil. „Nic víc než hůlku nebudete dneska potřebovat, takže zbytek věcí si klidně někam odložte,“ broukl a poukázal na místo u dveří, kam mohli rebelové složit případné věci navíc.
„Na úvod je asi dobré říct, proč vás nutím k dalšímu tréninku,“ začal Ricky, když to vypadalo, že víc lidí už nedorazí, „nicméně podobných cvičení není nikdy dost. Potřebujeme být minimálně krok před ministerstvem a to se nám, popravdě, zatím moc nedaří. Na těch závodech v New Yorku jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že síly ministerstva docela narostly, a sám jsem tam měl co dělat, abych si ubránil krk. Ono to možná vypadá, že ministerští zahálejí, ale očividně to tak není. Bystrozoři jsou náš nejmenší problém, daleko nebezpečnějším soupeřem jsou pro nás Smrtijedi, protože já se nedávno přesvědčil o tom, že jejich výcvik dalece přesahuje ten bystrozorský, a navíc je jich pořád víc. A my se na střet s nima fakt musíme intenzivně připravovat. Takže dneska to vidím na trénink tady, ale příští týden vyrazíme někam do terénu, abychom byli zvyklí bojovat i v ulicích měst, přírodě, a hlavně za případné nepřízně počasí. Prostě musíme být připravení na všechno, kapiš?“
Alaric dal prostor pro případné otázky nebo připomínky, ale pak se mohlo přejít k náplni tréninku...

Mimo herně:
Nahazuju s předstihem, ať máte čas psát. Přidat se může kdokoliv, kdo je členem Fénixova řádu. Ideální by bylo, kdybyste napsali nejpozději v pondělí večer, ať s tím v úterý můžu hnout.
Co se bude dít, to vám Ricky sdělí, až uvidím, kolik vás přijde

_________________