Asi netřeba říkat, že já vskutku nebyl obyčejný člověk... minimálně v ohledu chování ne a tak, zatímco kdokoliv jiný by v tuto chvíli pronesl něco povzbudivého, nebo soucitného nebo prostě další tyhle blbosti, mě na mysl vyskočila věc zcela jiná... a nebyl bych to já, abych dřív nemluvil, než myslel, no ne? "Počkat... neříkej, že to tvůj táta... to ne..." ano, tohle mohlo znít lehce soucitně, ale to bych se u toho nesměl smát, jako kdyby mi řekla nějaký fakt dobrý vtip... "Tak tohle je fakt vtipné... víš... můj táta pracuje taky v kongresu a no... je bystrozor, který... jak ti to říct..." u těchto lehce nejistých slov, při kterých jsem se hrabal ve vlasech a očima šmejdil všude po vagónu jsem se snažil přijít na to, jak to zas podat já... samozřejmě, úsměv jsem na tváři měl pořád, jen maličko křečovitější. "Prostě je šance, že toho tvého zatýkal..." vypadlo ze mě následně, když jsem se na ní s nevinným úsměvem zadíval. Nebylo to sice jisté, ale co si pamatuju, o nějakém takovém případu předtím mluvil, ale to bych ho musel víc poslouchat, abych věděl detaily, ehm.
Co se rodiny týkalo, tak u mě se žádné podobné drama naštěstí nekonalo, takže jsem jen s úsměvem přikývnu. "Neboj, ta zůstala... Vždyť jí znáš, ta svou práci miluje tak, že si jí tahá i domů... vlastně není někdy poznat, jestli si tahá práci domů a nebo dům do práce" musel jsem se tomu od srdce zasmát, protože stačil jeden pohled na náš dům a každý hned věděl, o čem mluvím... vsadil bych se, že i kdyby jí nabídli lepší práci, tak by se ze školy nehla. Sama několikrát říkala, že jí odtamtud budou muset vynést, že dřív to tam neopustí a že zrovna ona taková prohlášení myslívá smrtelně vážně... "Myslím, že bude ráda, že jsi tady... vždycky se smála, že kdybych měl do lektvarů takové zapálení jako ty, tak že by ze mě byl ten lékouzelník už teď" pokrčil jsem nad tím následně rameny s lehkým pousmáním, protože přiznejme si, já vždy spíš někde lítal, než abych seděl u knih, na zahradě a nebo v laboratoři...
Když pak pronesla, že je jak ledová princezna, tak jsem tak provokativně nakrčil nos a velice vyzývavě se ušklíbnul. "Ledová možná, ale princezna..." zavrtěl jsem tak dramaticky hlavou, načež jsem na ní upřel svůj zrak a v mých očích mohla spatřit nezbedné plamínky, které jako kdyby jen čekali na možnost provést nějakou lumpárnu. "Já tě znám Ellenová, pod tím šprtózním a rádoby nevinným obalem se něco skrývá, ale princezna to rozhodně není" pronesl jsem polohlasně, zatímco jsem se k ní trošku nahl, abych se jí mohl zpříma zadívat do očí, jako kdybych v nich chtěl číst a na tváři se mi přitom usadilo velice lehké a potutelné pousmání.
Pak ale přišla na řadu paní s občerstvením a tak jsem na Natt jen mrknul, načež jsem se zas od ní oddálil a tak z dálky si prohlédl obsah zdejšího vozíku. "Hmm ten muffin... dva... ne... dejte mi všechny" zkonstatoval jsem po chvíli mlsného vybírání a z kapsy vytáhl nějaké ty peníze. "Dáš si taky něco?" ohlédl jsem se ještě na Natt a pokud si něco vybrala, tak jsem to za ní i zacáloval, protože světe div se, tenhle rok mám u sebe dost peněz! Hold, když člověku příbuzní nabízejí peníze, tak je přece neodmítne, že ano.
A když začal vlak zpomalovat, tak já jsem rozhodně nepatřil k těm, kteří by se začali převlékat až teď, ne! Já to letos vychytal a přišel jsem aspoň v kalhotech a botách! Ale i tak jsem si ještě musel převléct košili z černé na bílou a vzít si pláš a všechny ty další blbosti, které k úbory patřili a tak, aniž bych se na něco ptal nebo se nějak ostýchal jsem si tu košili prostě vyměnil... hold, možná jsem chtěl trošku potrápit zde přítomnou slečnu, možná jsem jen tak oprsklý, tak jako tak to ale byla určitě slušná podívaná, teda se zklamáním na konci, jelikož se zas oblékám, ehm.

_________________

Že by Jacoba zajímalo, že ten kluk nemá zvíře, to se říct nedalo. Vlastně mu to bylo upřímně jedno. „Mně ho nepovolila máma,“ odtušil tedy účastně a zároveň tím dal najevo, že i přes to si kočku koupil. Tedy, otec mu ji koupil, což matku naštvalo ještě víc než fakt, že to zvíře Jacob přitáhl domů. Dědeček z ní měl větší radost a hned se pustil do vyprávění o tom, jak byly kočky důležité pro egyptskou starověkou magii, takže Alexandra pochopila, že kočka doma zůstane.
„Jacob Leto Xavier,“ oznámil Tinovi, když se mu představil, protože i on něco pochopil - ten kluk neodejde, alespoň ne v blízké době, a dle další věty mu došlo, že to navíc bude jeho spolužák, takže místo slovní odpovědi přikývl na souhlas.
Jejich plodný rozhovor přerušil příjezd babky se sladkostmi, které Jakey mlčky zavrtěním hlavy odmítl, a místo chroupání čokolády se zahleděl z okna ven. Ani výhled na skotskou krajinu ho neuchvátil, neboť na velká jezera jeho domoviny to prostě nemělo.
Bylo jen štěstí, že vlak po chvilce zastavil, protože Irulan měla zaječí úmysly, neboť na rozdíl od Jakea se s jedním z obyvatel vedlejšího kupé kamarádit chtěla. Nicméně měla pech. Jakey ji popadl do náruče, aby ji umístil do přepravky, a sám se vydal ven z vlaku k tomu hulákajícímu velikánovi. Ten je odeslal k vodě, kde se obloukem vyhl obsazené loďce a vlezl do prázdné (B).

_________________

Pro Natt nebyla zpráva o zatčení jejího otce, žádná novina. Moc dobře si byla vědoma i toho, že jí to jméno něco říkalo, tohle by ale nečekala. Ovšem jeho táta jen taky plnil něčí příkazy, Natt se jen uchechtla „Asi jo…“ pronese, po chvilce. Posledních několik let se s otcem už téměř nevídala, byl furt v práci a hlavně od smrti babičky. Možná i to byl jeden z faktorů, proč to její otec udělal. Nechtěla, aby si myslel, že se něco na jejich přátelství mění. Život šel prostě dál a ani on to nemohl ovlivnit, to Natt dobře věděla.
Jeho mamku, si za ty tři roky strávené na škole, dost oblíbila. „Jo, někdy jsem z toho měla i já takový dojem…“ přiznala, opravdu si někdy ve třídě přišla jako doma. Její mamka, teď měla pěknou dovolenou, snažila se přesvědčit někoho v Příčné ulici, aby si tam mohla založit prodejnu a výrobnu, chtělo pokračovat v tom, co dělala v Americe „… až s ní budeš mluvit, pozdravuj jí ode mě...“ v očích si jí při těch slovech nepatrně zablýsklo „… myslíš že by po dostudování, ocenila pomocnici?“ nadhodila a pohlédla mu s nadějí zpříma do očí.
U poznámky o princezně se musela zasmát nahlas, měl pravdu. Asi byla naivní, když o sobě mluvila jako o princezně „Jo takže šprtka?“ zeptala se ještě jednou, kdyby náhodou něco neslyšela „A když jsem ti dávala opisovat úkoly, tak ti to nevadilo…“ poznamenala sarkasticky a už už mu chtěla uštědřit nevinný pohlavek, ale nakonec si to přece jen rozmyslela „… a abys věděl, tak s úkolami, máš utrum…“ ona rozhodně šprt nebyla, její známky by o tom mohly vyprávět své.
Objevila se paní s občerstvím, Natt ani hlad neměla, spíše pozorovala Marcuse, jak se ládoval tou hromadou muffinů, které si koupil. A dokonce jí ani nepřekvapilo, když si před ní Marcus sundal košili, nemohla si povšimnout jeho pohledu, než si tu košili sundal. Chtěla se ho zeptat, zda si tím něco dokazuje, ale musela i ona sama uznat, že jeho figura byla úžasná. Pouze se na něho dívala bez jakéhokoliv dalšího slova, ona naštěstí byla oblečená, pouze si z kufru, který byl nad ní, vyndala plášť, který si na sebe oblékla.

_________________

Kdyby Fróði tušil, že se jinde ve vlaku probírá společné koupání v prefektských koupelnách a prohazování těl, asi by ho přítomnost dvou děsně mrňavých špuntů trochu štvala, ale naštěstí zůstával v blažené nevědomosti a u rybaření. Na které by sice taky mnohem radši vzal Harlee nebo Peggy nebo kteroukoliv jinou holku, ale zrovna u rybaření se dle jeho soudu dala chlapská společnost docela dobře tolerovat. A tak na to kývl a už teď se těšil na jejich výrazy, až jim ukáže, jak se rybaří u nich na Islandu.
„To se holt uvidí,“ pokrčil pak rameny v otázce přeměněné knihy, čímž dal nejspíš dostatečně najevo, že je mu dost buřt, a sledoval, jak zbývající myšky unikají predátorovi do chodbičky a mezi sedadla. Buboš ale vypadal docela nažraně a papír začal vyvrhovat až za dva dny, takže kniha padla za dobrou věc.
„Ta je hustá,“ pochválil pak veverku a Willův poznatek, že nepatří mezi povolená zvířata, ho přiměl se zamyslet. A vyprodukovat něco podobného tomu, co by řekl Kuzma Kuzmič, kdyby se ho byl býval Galahad na to povolení zeptal. „Ale tak… když ji bude nosit takhle v kapse, tak vypadá skoro jako krysa, ne?“
Pak asi ještě chvíli probírali veverky, ryby a nejspíš i koleje a takové ty trapné systémové věci kolem školy, nicméně Fróði odpovídal rád a skoro ve všech případech ne moc nepřesně. Od tetky s vozíkem si koupil jenom jednu čokoládovou žabku, které s chutí vodním savcům vlastní ukousl hlavu, a než se nadáli, byli v Prasinkách. Fróði vůbec netušil, že letos už loďkou nepojede, a tak se po sbalení kufru málem vydal za těmi dvěma, než ho cestou naštěstí zastavil někdo z vyššího ročníku. A i když mu bylo líto, že neuvidí jezero a nebude si moct hned první večer zaplavat, jet do hradu v kočáru, co jede sám, bylo taky docela husté.
S potěrem se tedy rozloučil, zkusil obsadit kočár s Redmondkami, aby si trochu napravil skóre, a celou zahajovací slavnost byl asi poněkud zamlklý, protože Němci jsou idioti…

>>

_________________

Fergus se pobaveně zašklebil a souhlasně pokýval hlavou – dokázal si představit, že je asi trochu divné vídat někoho z profesorů mimo školu, ale určitě šlo jen o zvyk. Konec konců, profesoři byli taky jenom lidi (ve většině případů). „Jo, to chápu,“ přikývl pak i na to, že se Peggy v prvním ročníku nechtělo od táty. „Tak to asi cítí většina prváčků, že nechtějí od rodičů, řekl bych. Ale já docela chtěl – jsem tak trochu samorost, nebo to o mně naši často říkali. V tom smyslu, že se o sebe umím postarat a zvládnu to,“ pokrčil rameny. On o sobě nikdy nepochyboval, zdravé sebevědomí mu nechybělo.
Když se Peggy zeptala, jestli by nechtěl do hlavní sestavy, Fergus pokrčil rameny. „Asi bych to rád zkusil, ale nevím, jestli na to mám, zatím jsem se moc nepředvedl. A být v náhradnících mi nevadí,“ usoudil zamyšleně. Ano, rád by si zkusil hrát v hlavní sestavě, ale zároveň ho moc nedrásalo, že v ní není.
Od babky se sladkostmi si Fergus koupil jednu čokoládovou žabku a nějaké maličkosti, o které se s Peggy klidně taky podělil, stejně jako si nabídl pár jejích Bertíkových fazolek. A musel uznat, že cesta letos utekla podivně rychle. „To tedy jo,“ ušklíbl se. „Mohli bychom najít Harlee a jet spolu v kočáru, hm?“ navrhl a s těmi slovy pak postupně pomalu opustil vlak a vyrazil (pravděpodobně s děvčaty) najít nějaký volný kočár.

>>

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Monty měl také za to, že by zrovna profesorka Lynchová jeho pozvání přijala, a protože nebyl slepý, taky ho napadlo něco o profesoru Fawkesovi. Vždyť se zastavil i na táboře, že jo, a motal se víceméně jenom kolem Lynchové. „Ale tu určitě pozve někdo jiný,“ podotkl a pokrčil rameny. „Ještě by mě pak proklel profesor Fawkes,“ dodal pobaveně a vědoucně zamrkal.
Na téma zlatonky už Mexičan jen přikývl a raději to víc nerozebíral, protože hrozilo, že jakmile se nad tím začne víc zamýšlet, zase upadne do té své deprese a přesvědčení, že je k ničemu a Mrzimor by si měl najít lepšího chytače.
„No, jestli budeš chtít, tak ti v tom bránit nebudu, ale je to trochu... riskantní,“ podotkl, když se mu Torunn ochotně nabídla, že lektvar vyzkouší. „Já bych taky nechtěl v těle holky uvíznout, ale bylo by hustý to zažít, ne? Aspoň na chvilku,“ zazubil se pobaveně. Jo, tenhle nápad určitě zkusí zrealizovat... Vlastně nechápal, jak je možné, že takový lektvar ještě neexistuje.
Než se nadáli, byla u nich babča s občerstvením, ale Monty si toho kupodivu moc nekoupil, protože měl vlastní sušenky a taky věděl, jaká obrovská hostina je ve škole čeká. Pak už trvalo jen chvilku, než dorazili na zastávku v Prasinkách. „To tedy ano,“ přikývl překvapeně. „Tak teda asi ahoj? Uvidíme se ještě ve Velké síni... a na náboru?“ rozloučil se Monty nakonec, mrkl na Torunn a s úsměvem ve tváři vyhopsal z kupé, aby konečně našel toho bídáka Asbjorna a mohl jet v kočáře s ním. Když to navíc byla jejich premiérová kočárová jízda, že...

>>

_________________

„No, brzy to zjistíme,“ usoudil Erkki na adresu prefektských koupelen a radši se snažil nemyslet na možnost, že oddělené nejsou. „Já se tam taky zřejmě půjdu podívat, ale až po náboru – na tom letos opravdu musím být,“ pousmál se. Byl kapitán, takže se nehodlal někde flákat a nábor vynechat. Kdepak, zrovna famfrpál bral Erkki smrtelně vážně a o svůj tým se hodlal starat, jak nejlépe to dokáže, což znamenalo, že jim svůj zájem a podporu chtěl ukázat hned na náboru. Aby věděli, že mu nejsou ukradení.
Erkki se spokojeně pousmál, když Olivka prohlásila, že mu věří. I on měl trošičku pochyby, ale nedával je najevo. Odmítal si připustit, že by na Olivku nemusel mít čas – taková možnost prostě neexistovala.
U stařenky se sladkostmi si Erkki koupil akorát lékořicové hůlky a pak už nastal čas, aby nacpal protestujícího Flokiho zpátky do přepravky a hodil na sebe hábit – košili totiž už měl, akorát ještě musel vyměnit džíny za společenské kalhoty. „Jo, to bychom asi měli,“ přikývl na Olivčino prohlášení. A gentlemansky se otočil, aby si snad nemyslela, že ji očumuje... ale možná se jednou letmo podíval přes rameno. Převlékl se rychle, jen u vázání havraspárské kravaty se trochu zdržel, ale i s tím se popral obstojně.
„Kde je vůbec Jasmine? Dlouho jsem jí neviděl,“ zamumlal, když spolu vystupovali z vlaku, a začal se zvědavě rozhlížet kolem sebe.

_________________

Společné rybaření bylo odsouhlaseno a Will se už teď začínal těšit, až s kluky vyrazí k jezeru. Tajemství hlodavce čouhajícího z Galahadovy kapsy bylo odhaleno a cesta do školy čar a kouzel se blížila ke svému konci. Ale ještě předtím, než vlak zastavil, se u jejich kupé objevila babi tlačící vozík se sladkostmi. Will s vykulenýma očima sledoval, jak Frodo ukusuje hlavu oživlé čokoládové žabce a sám si také jednu koupil. „Nebolí jí to?“ zeptal se starostlivě, než čokoládu spořádal a schoval kartičku s tuctovým Merlinem, kterého měl určitě každý druhý.


Lodičky i obr, který je k nim vedl, byly fakt parádní, a Will byl spokojený, že se Galahad uvelebil do loďky k němu. „Doufám, že nás to nikde nevyklopí,“ podotkl krapet nedůvěřivě chvíli poté, co se loďky daly do pohybu. „Umíš plavat?“ zeptal se spolužáka zvědavě. A pak už upřel pohled na jezero, vyhlížeje ten údajně úchvatný hrad.

_________________

Diskuze o zvířatech byla opravdu velmi... dlouhá a plodná. Tino řeč rozhodně víc nerozváděl, dokonce ani poté, co došlo na představení. Proč by se s tím klukem měl bavit, když navíc Jacob vypadá, že nemá zájem? Ale přeci jen ho jedna otázka zasvrběla na jazyku, a tak ji posléze řekl nahlas. „Xavier... to je čistokrevný rod, že?“ prohodil, protože mu přeci jen otec tloukl do hlavy všechny čistokrevné rody, aby byl v obraze a věděl, s kým je v pořádku se bavit.
U babky se sladkostmi si Tino nekoupil nic, proč by taky měl, a pak beze slov následoval Jacoba ven z vlaku. Obra, který je svolával k sobě, sjel zkoumavým a možná trošku ohromeným pohledem, ale nijak to nekomentoval a vyrazil za ním. „A jsou ty lodičky bezpečné?“ zeptal se poněkud zostra, když dorazili k jezeru a on si všiml všelijak vypadajících loděk. A nacpal se opět k Jacobovi (B), protože v jiné loďce sice místo bylo, ale osazenstvo vypadalo dost uboze.
A pak už se mohlo vyrazit. Tino se na hrad docela těšil, ale nedával to ani v nejmenším najevo.

_________________