Abychom byli upřímní, Barryho vůbec nepřekvapilo, kde a v jaké situaci svého otce našel. Možná ani nepředpokládal nic jiného, možná to prostě jenom měl neuvěřitelně na háku, protože už si na to za svůj život prostě zvyknul. „V klidu, slečno, nic jsem neviděl,“ prohodil frajersky, načež v duchu dodal něco jako „i když rozhodně je na co se dívat“, a pohled, který říkal totéž, vrhl uznale tátovým směrem. Nealovi se nedalo upřít, že měl vkus. Aspoň trochu. Barry byl přesvědčený, že on sám bude mít ještě lepší. „Aspoň si zapni košili, tati,“ zabrblal a pubertálně přitom protočil očima.
Nad otázkou, jak bylo na táboře, se Barry musel aspoň na chvilku zamyslet. Ne že by odpověď nebyla jasná – bylo tam skvěle – ale přemýšlel nad tím, co vlastně chce otci sdělit. Nakonec pokrčil rameny. „Jo, super,“ zhodnotil svůj týdenní pobyt mimo civilizaci, načež hrdě dodal: „Měl jsem v posteli holku, tati. Několikrát.“

_________________

Stejně jako Barry, i Neal protočil očima, když mu bylo připomenuto, že by si měl zapnout košili. Nakonec ji ale opravdu začal zapínat, ani ne tak proto, že by tím svého syna pohoršoval, ale protože je dříve nebo později čekal pochod chodbou, neboť v prádelně mohli zůstat jen těžko.
Neal očekával, že Barry prohlásí něco ve smyslu, že ho to nebavilo, nebo naopak začne nadšeně žvatlat o tom, jak mu šlo tamto a támhleto, že ulovil bobříka nebo nějaké jiné zvíře, ale toho se vážně nedočkal. Informace, která vyšla ze synových úst, ho zanechala ve stavu probíhajícího vstřebávacího procesu. Jako, čekal, že tohle jednou přijde, ale takhle brzy? Kolik, že tomu klukovi už bylo? Jo, počkat, v tomhle věku už měl holku v posteli taky, takže dobrý. „Oukej,“ odtušil bez nějaké velké změny výrazu. „A?“ přišla otázka, která zákonitě přijít musela, zatímco se starší Kenway odlepil od vozíku a popošel k synovi. Závan kouře zesílil, takže Neal přimhouřil zkoumavě oči, nasál vzduch do chřípí, a pak tím pohledem spočinul na propálené díře v látce trička. „Hmmmmm,“ zabručel a pokýval hlavou, načež tomu svému vykukovi rozcuchal účes, a vzal ho kolem ramen. „Jdem do Duhy.“ oznámil mu a vystrčil ho na chodbu, aby se příliš dlouho nezdržovali tlacháním mezi špinavými prostěradly.

_________________

Barrymu se zrovna dvakrát nezamlouvala představa, že by měl tátovi barvitě líčit, jak mu Torunn sama lezla do postele, ale na druhou stranu Neala ani nebral jako normálního tátu, spíš jako praštěného kamaráda. „No, prostě tam spala,“ vysvětlil, což Neala možná trochu zklamalo (nebo uklidnilo?), protože nepochybně čekal něco víc. „A tiskla se na mě,“ zakončil Barry líčení svého největšího sexuálního zážitku.
Nedošlo mu, že táta asi poznal, že kouřil, a i kdyby mu to došlo, pravděpodobně by si z toho nic nedělal. Barry konec konců nebyl žádný svatoušek a Neal s tím dost možná byl prostě smířený. Ono mu ani nic jiného nezbývalo. „Tak jo. Koupíš mi tam snídani? Mám hlad,“ odkýval Duhu s tím, že tam určitě něco kápne, to ovšem netušil, že mu táta koupí k snídani spíš pivo, než míchaná vajíčka.

>> tak asi Duha?

_________________

Leah trávila jarní prázdniny zcela nezajímavě - návštěvou Svatého Munga, kam musela docházet na pravidelné kontroly, což ji v posledních týdnech už vážně vyčerpávalo. Navíc se blížil termín, kdy se to malé mělo podívat na svět, a ona z toho začínala být hodně nervózní. Tak nervózní, že když jí lékouzelník nabídl, že zjistí, zda je to malé holčička nebo chlapeček, zavrtěla odmítavě hlavou, že to vážně vědět nechce. Vždyť ještě ani nezačala přemýšlet nad jmény a netušila, jestli by do toho neměla zapojit i možné tatínky. Jenže... kdyby každý navrhl něco jiného a ona pak jedno jméno vybrala, nezačal by si ten dotyčný třeba myslet, že je vážně otcem zrovna on? Takže ne, tatínkové do tohohle neměli mít možnost mluvit, pojmenovat to dítě přece mohla docela dobře sama a beztak by se jí nikdo z nich netrefil do vkusu, a kdo by to dítě pak vychovával, kdyby mělo nějaké šílené jméno, kterým by ho odmítala oslovovat? Takovou zodpovědnost přece nemohla svěřit nikomu z těch pěti šťastných, z nichž tři se pokoušeli přizabít na nelegálních závodech. Toliko k zodpovědnosti.
Dnes všechno dle lékouzelníků vypadalo v pořádku, zatím se neměla čeho bát, ale stejně se netvářila nadšeně, když vycházela z ordinace do nemocničních chodeb. Ani pokročilé stádium těhotenství jí nezabránilo vypadat dokonale a vzít si boty na podpatku, které dokonale doplňovaly šedé tvídové těhotenské šaty a lahvově zelený kabát, který si přehodila přes sebe, když překonala prvních pár metrů chodby. Byla ráda, že jí Jasmine nabídla, že může bydlet u nich doma, aby se nemusela setkat s rodiči, kteří z ní vážně neměli ani trochu radost a dost důrazně jí naznačovali, že by se měla vdát, aby z toho celého neměli ještě větší ostudu.

_________________

Na počasí v Británii si Trent zatím zvyknout nedokázal, ale ono na tom vlastně ani moc nezáleželo. Byl tu zhruba tři týdny a neměl v plánu se tu zdržovat nějak moc déle - ještě minimálně jeden, než se mu podaří dopsat knihu a on tak bude moci Londýn opustit a vydat se zase jinam. Třeba někam víc do tepla, ale na vrácení se domů neměl sebemenší pomyšlení, protože nechtěl poslouchat své rodiče, kteří si pro něho představovali úplně něco jiného, než cestování a psaní knih. On však neměl sebemenší chuť na to se někde s někým usadit.
I když by v tomhle ne moc pěkném počasí byl raději zavřený s hrnkem čaje v hotelovém pokoji, rozhodl se v práci navštívit svou drahou příbuznou, protože Freyu a vlastně i Laverna neviděl pěkně dlouho, což by se mělo napravit. To byl tedy ten nejhlavnější důvod jeho návštěvy sv. Munga, i když si uvědomoval, že by se mohl stavit i u nich doma, ale byl zvědav, jak to ve zdejší nemocnici vypadá.
Shon čekal, i když ne tak velký, jaký ho přivítal. Brzy však zjistil od ne zrovna příjemné čarohostesky, kde Freyu najde, a pak se vydal vstříc chodbám, ale zase tak moc daleko se nedostal. "Leah?" vyslovení jména způsobilo, že se jeho srdce rozbušilo takovým způsobem, že měl Trent pocit, že mu z té hrudi vyskočí. Nečekal, že by jí zde potkal a co víc, nečekal by, že by jí mohl potkat v takovémto stavu. Rázem se tedy zastavil na místě, zmateně pomrkával jejím směrem, a i když jí to fakt moc slušelo, nějak mu z toho všeho došla slova.

_________________

Tak nějak byla ztracená v myšlenkách na to, co bude dělat před tím, než se dostaví k nejbližšímu letaxovému krbu, aby se přenesla do svého propůjčeného útočiště, ale než vůbec stihla něco vymyslet, ozvalo se chodbou její jméno. Ani nemusela zvedat hlavu, aby po hlase poznala, kdo ji oslovil, protože Trentův hlas ji spolehlivě provázel ve snech, a tak se teď trochu bála zvednout oči, kdyby se jí to náhodou jen zase zdálo a on tam vůbec nebyl. Nakonec ale přece jen svůj pohled stočila jeho směrem, a když se přesvědčila, že tam opravdu stojí on, zapotácela se a instinktivně si položila ruku na břicho. Jeho tu doopravdy nečekala a zamávalo to s ní víc, než by se jí líbilo. „T-t-t-trente?“ zasípala sotva slyšitelně, když se vzpamatovala natolik, že ze sebe vydala alespoň nějakou hlásku. Co tu dělal? Neměl být někde na druhé straně zeměkoule uprostřed džungle a pronásledovat nějaké zapomenuté legendy původních šamanů a čarodějů kdesi v necivilizovaných částech světa? Co u všech ďasovců dělal zrovna tady? A... pohledem sklouzla ke svému bříšku a pak zase mrkla na Trenta, načež se prostě otočila na podpatku a vydala se co nejsvižněji pryč.

_________________

>>

Kdo čekal, že se po těch dvou osloveních ozve ještě „Hynku! Viléme! Jarmilo!“, byl tentokrát překvapivě na omylu. Místo toho přiletěla z chodby tři dočista jiná slova, konkrétně huhňavé „Ach! Můj! Bóže!“, které ovšem výjimečně nenásledoval ještě huhňavější smích.
Oksana totiž byla tou scénou tak dojatá, že si jenom kvazihystericky mávala rukama před obličejem, aby zahnala slzy. Ne moc úspěšně. A to vůbec nevěděla, o co jde, asi měla nějaké špatné dny nebo co. Následkem toho si pak udělala dost mylnou představu o povaze zdejšího setkání, a protože to byla Oksana, samozřejmě to obratem ventilovala verbálně.
„Tak utíkejte, tatínku, přece nechcete, aby to tady špatně dopadlo?“ Na její obranu to tady byl celkem obvyklý scénář a o Leah a jejím kolektivu nic nevěděla, takže by jí Trent neměl nic vyčítat, i kdyby snad chtěl.
Každopádně než se nadál, utekla chodbou někam dál, protože v nemocnici byla určitě ještě spousta dalších lidí, co potřebovali trochu doplnit pravidelnou dávku emocí…

>>

_________________

Ani když Leah vyslovila jeho jméno, čímž jen potvrdila, že je to skutečně ona (i když jí by poznal kdekoliv a kdykoliv) a že se mu to nezdá, nemohl se z místa, kde stát, pohnout. Stál tam jako přikovaný a prostě jen.. koukal. Proč sem přišel rázem zapomněl, ale nikdo se tomu ani nemohl divit. Otevřel pusu, jako kdyby chtěl něco říci, ale rázem jí zase zaklapl. Co by měl asi tak říct? A než si to rozmyslel, Leah se vydala pryč. Trent však zůstal stát na místě, zmateně mrkal na záda mizející Leah a nevěděl, co by měl dělat. Teprve když se nedaleko ozvalo ono ach můj bože přešlápl na místě a na okamžik stočil pohled od zad Leah k lékouzelnici, která prohodila něco o tatínkovi a zmizela pryč. A i když si Trent moc dobře uvědomoval, že to dítě není jeho, po chvíli se skutečně za Leah rozběhl. Nemohl jí nechat jen tak zmizet, ne, když se viděli po dvou letech. Sice to asi nebyla úplně nejlepší situace, ale on Leah viděl rád. Moc rád. I když kdyby to bylo za jiné situace, viděl by jí možná ještě radši.
"Leah!" jméno bylo tentokrát vyřčeno s jakousi prosbou v hlase a jakmile se dostal dostatečně blízko, natáhl k ní ruku, aby jí jemně chytl za rameno, ale sotva se jí dotkl prsty, ucukl, jako kdyby ho něco spálilo. A přesně jako před chvílí, kdy se potkali o chodbu dál, ani teď Trent nevěděl, co by měl říct. Měl se optat na její zdraví? Na zdraví jejího dítěte? Nejistě přešlápl na místě a samou nervozitou si skousl ret. "Jsi tady sama?" čímž se potřeboval ujistit, že odněkud nevyběhne naštvaný otec dítěte, čemuž by se vlastně ani moc nedivil.

_________________

Opakovala si v hlavě, že musí jít dál, a že se nesmí otočit, protože už teď se jí merlinvíproč hnaly do očí slzy a proklínala se za to, že nedokáže svoje emoce udržet na uzdě. Těžko říct, jestli by jí to v tomhle případě šlo lépe, kdyby nebyla těhotná.
Nebylo jí souzeno se dostat daleko, protože jedna z místních lékouzelnic očividně dospěla k mylnému závěru, a probrala Trenta z transu, a ji samotnou připravila o poslední miničástečky pevné vůle, kterou zadržovala ty slzy. Nazvání Trenta tatínkem totiž bylo kopancem pod pás, který Leah už vážně neustála, takže když jí Trent dohnal a položil ruku na rameno, slzela tak, že neviděla na krok. I možná proto se zastavila a neutekla mu, přestože to vážně měla v úmyslu. Otočila se k němu utírajíc si slzy z tváří a jen němě přikývla, že tu sama je, i když si v tuhle chvíli přála, aby tu sama nebyla, protože by se z ní možná nestal uzlíček nervů na pochodu. Ta lékouzelnice sice neměla v úmyslu ji nějak ranit, ale v podstatě jí víc už ublížit nemohla - co by dala za to, kdyby otcem byl vážně Trent. Jenže ten jako jediný jím být nemohl, protože to nebylo fyzicky možné.

_________________

Byla tu sama. Trent si tak trochu oddechl, protože to znamenalo, že se odnikud nevynoří tatínek dítěte a co víc.. její partner. Na něco takového totiž nebyl ani trochu připravený, i když on nebyl připraven ani na to, vidět jí. A i přesto tu dnes stáli. Trent si však pomalu začínal uvědomovat, že ho vlastně štve, že tu nikdo s Leah není, protože jak jí ten někdo, s kým čekala dítě, mohl nechat jít do nemocnice samotnou? Měl vážnou chuť něco nepěkného na adresu dotyčného poznamenat neb nevěděl, jak to vlastně celé je, ale nemohl. Vidět Leah brečet mu totiž lámalo srdce a navíc mu to ty slzy do očí hnalo taky, i když se snažil udržet. Byl přece chlap, ne? Byl, jenže těch pár slziček si stejně našlo svou cestu, a tak je opatrně setřel z tváře.
I když si takovéto setkání Trent představoval každý den, nevěděl co říct, protože zejména to těhotenské bříško, ke kterému chvilkami stáčel své oči, ho o ty slova připravovalo. Hlavou se mu honilo až moc věcí a fakt, že by se Leah mohla posunout dál, ho trápil a zraňoval. Na chvíli otevřel pusu, snažíc se ze sebe vydolovat alespoň hlásku, ale nakonec jí zase s prázdnou zavřel. Stále si totiž úplně nebyl jistý, co by měl říct, a tak se k Leah nakonec opatrně natáhl, aby jí mohl jemně obejmout, protože to samo o sobě řeklo mnohem víc, než kdyby ze sebe nějakou tu hlásku vydal.

_________________