<<<

Od bitvy v Americe uplynul už měsíc, ale Eleanor z toho stejně moc do smíchu nebylo. Především proto, přišli o celkem důležitého člověka a její otec jí od té doby rád připomínal, jak selhala. Důležité ale přeci bylo, že žila, ne? Nehledě na to, že tam nebyla jediná, kdo se o Tremletta mohl postarat, ale stejně to dával její otec za vinu jí. Pro ní však bylo důležité, že byl Alexei v pořádku, i když po tom nepěkném odhození utrpěl hned několik zranění. Jen jí mrzelo, že v práci ho neviděla skoro celý měsíc a aby zjistila, jak se mu vede, musela zajít za ním domů. Jediný, kdo jí mohl utěšit, byl tak fotograf z Denního věštce, se kterým si ráda zašla popovídat ke kávě, pokud on tedy chtěl.
Dnešní ráno vypadla z domu brzy, aby se vyhnula otci i matce, se kterými neměla chuť se bavit. Stihla se však mrknout za Theodorem, aby zkontrolovala, jak se mu daří, v poslední době byl v práci každý den a doma ho pořádně neviděla. A i když ho měla plné zuby, pořád to byl její bratr, i když by ho z větší části nejradši zlikvidovala.
No a jakmile měla Thea zkontrolovaného, nakoupeno pár nových, ale pěkně drahých věcí, mohla se vydat do práce. Sice se jí moc nechtělo, ale ono jí prakticky nic nezbývalo. Takže jen doufala, že dnešní služba bude klidná, uběhne rychle a ona si bude moci po ní skočit na panáky, nebo třeba pět. Ostatně byl důvod k oslavě, protože se od Alexeie stihla dozvědět, že jeho bratr a shodou okolností i někdo, kdo vlastnil Duhu, kam chodila pít, má syna a to se zapít muselo, no ne? A to ještě nevěděla, jak toho prcka manželé Udinovi pojmenovali.
Eleanor šla do práce s předstihem, protože si potřebovala uklidit tašky s novým oblečením, převléknout se, sehnat si kafe a zjistit, s kým vlastně dneska slouží. Nejradši by byla asi za Aleca, se kterým službu neměla opravdu dlouho, stejně tak mi nepohrdla třeba Flannem nebo právě Alexeiem. Ona by možná ani Rebecca nebyla špatná, protože s její metamorfomagií byla občas sranda.. ale celkově by Lenny byla nejradši, kdyby tu službu dneska neměla. Ale na to, aby se hodila marod, bylo už trochu pozdě.
I když tedy Eleanor důvod k pospíchání neměla, stejně pospíchala, protože to kafe si chtěla vychutnat v klidu a ne na pochodu po Příčné. Tam si totiž chtěla dát už druhé. A protože zase tak moc pozor kolem nedávala, do zrzavé dívky vrazila vlastně celkem omylem. "U merlinových fuseklý, moc se omlouvám, to jsem nechtěla. V pořádku?" zeptala se prvně, než si jí pořádně prohlédla, a pak taky nahodila menší úsměv. Nepamatovala si jí, minimálně tedy v řadách bystrozorských nebyla. Stejně tak nemohla být z řad obliviátorů, protože tam čas od času chodila Lenny za svým otcem a to by si jí pamatovala. "Neztratila jste se?" povytáhla tázavě obočí, urovnala si své šaty a zkontrolovala své tašky, jestli se nějaké třeba nějak neroztrhla, nebo tak.

_________________

Anabelle koukala kolem sebe, ale evidentně zrovna špatným směrem, nebo byla její mysl možná stále ještě moc rozptýlena myšlenkami na blížící se setkání s otcem, každopádně řítícího se torpéda spěchající mladé ženy, obtěžkané taškami, si opravdu všimla až v momentě kolize. Zavrávorala a postoupila o několik kroků vzad, aby udržela rovnováhu a nerozplácla se na zemi jako nějaké nebohé nemehlovité nemehlo. Nejraději by se na neznámou osopila a dala jí pěkně sežrat její chybu, ale upřímně po těch několika letech mimo Británii si nebyla jistá, kdo a kam patří, a na koho je radno jak působit, takže po chvilkovém rozmýšlení (které, doufejme, pravděpodobně prostě působilo, jako že se prostě vyrovnává s nečekaným střetem) zvolila neutrální postup. Nebylo třeba si dělat nepřátele, a navíc byla na Ministerstvu, a ta spěchající žena klidně mohla být zaměstnanec, ne-li někdo důležitější. Aspoň, že neznámá měla tu slušnost se omluvit, ačkoliv by Anabelle byla nejradši, kdyby u toho ze svého slovníku vynechala nadávky. Rusovláska tak odhodila do pozadí urážky, které prostě její myslí proběhnout musely, a mírně pozvedla koutky rtů do něčeho, co by mohlo v jejím případě být nazýváno dokonce celkem příjemným úsměvem, říkajícím že se vůbec nic nestalo. "S tím si nedělejte starosti," nechala zazvonit svůj hlas, "ostatně to vypadá, že ta kolize ublížila mnohem víc vám než mně." Zatímco se tvářila, jako že se obává o cizinčino zdraví a o to, jestli její náklad neutrpěl nějaké škody, analyzovala. I přes volbu slov (merlinovy fusekle? vážně?) by byla přísahala, že je žena před ní dámou z vyšší společnosti, už jen proto, že tašky které nesla zřejmě patřily k dražší sféře obchodů. A navíc tady bylo něco matně, vzdáleně povědomého, jako by ji někde už předtím viděla. Což ale taky klidně mohlo být jen na chodbě Bradavické školy, Anda si prostě ženu nedokázala přesně zařadit.
Ztratila? Já? chtělo se jí uchechtnout. Páni, tak to by ji nenapadlo. Ona, dcera Therona Howellse, vedoucího ústředny pro výmaz paměti, a ztratit se v budově Ministerstva kouzel? Nebo tedy jen v hloupém atriu? Tak to jo, to byl tedy gól. Nicméně v reakci jen mírně zavrtěla hlavou, jako by oceňovala, že neznámá nabízí pomoc. "Děkuji, ale vím naprosto přesně kde jsem. Mám tu dnes sjednanou schůzku, jen jsem dorazila o něco dříve," vysvětlila, ten univerzální pozdvih rtů stále na tváři.
"Nepotřebujete třeba s něčím pomoci? Přeci jen mám ještě chvíli před domluvenou schůzkou," nabídla se, a k vlastní spokojenosti zjistila, že to skutečně zní docela nezištně a nevinně, jako by prostě hodlala odčinit svou nepozornost a chybu, že neuhnula, a jako by jí celá tahle situace byla upřímně líto. Ve skutečnosti jí mohlo být úplně ukradené, jestli si ta ženština třeba při nárazu něco udělala a do večera bude ležet mrtvá na prkně, ale hej, kdo s trochou šedé kůry mozkové v hlavě by asi tohle dal najevo, že ano?

_________________

"Mně?" Lenny se pobaveně uchechtla, protože dokud její tašky s drahými věcmi byly v pořádku, byla v pořádku i ona. Ostatně.. i kdyby v pořádku ty tašky nebyly, byla by v pohodě, protože to platila z otcových peněz, takže by si klidně to oblečení mohla dovolit znova. Stejně to bylo Trevorovi jedno a moc se o to nezajímal. Eleanor si nebyla ani jistá, zda vůbec někdy zaznamenal, kolik věcí si za jeho peníze koupila. Ona sama by je totiž už spočítat nedokázala. "Jsem v pořádku," mrkla proto na ní a prohlédla si jí ještě jednou a zatímco ona přišla Anabelle trochu povědomá, jí vůbec nepřišlo, že by tu zrzku někdy někde mohla vidět. Přeci jen vypadala, že je o něco mladší a takové lidi ona zase tak často nepostřehla. Samozřejmě i ona měla přátelé, které byli mnohem mladší, než ona sama, ale popravdě? Nebyla si ani moc jistá, kde k nim přišla.
Když však dívka řekla, že tu má sjednanou schůzku, Lenny se trochu více uvolnila, zazubila se a pokývala hlavou. Bylo tu přeci jen tolik oddělení, které neměla moc prošlé.. a že by to mohla být dcera vedoucího obliviatorů a tím pádem vedoucí jejího otce? To jí nenapadlo, ale kdo by se nad něčím takovým také zamýšlel. "A kam máte namířeno? Pokud se tedy smím ptát. Můžu vám pomoci se tam dostat," nabídla ochotně, i když dívka přední vypadala dost sebevědomě a určitě věděla, kudy a kam se má na schůzku dostat. Ale tak Lenny byla hodná osoba, většinou, takže proč by někomu pomoc když tak nenabídla? Ostatně ta dívka sama se rozhodla ochotně nabídnout a pomoci jí, což Eleanor potěšilo. No tak, kolik takhle milých za den člověk potká? Kdyby tak věděla, co se Anabelle hodí hlavou, asi by jí to tolik netěšilo.
"Děkuju, to je od vás fakt milý! Ale ty tašky těžké nejsou a já vlastně nejdu s nimi ani moc daleko." Jen se z osmého patra potřebovala dostat do druhého, ale ono to zase tak moc složité nebylo, no ne? Proto se na ní usmála, aby dala najevo, že si té nabídky cení, ale pomoci s tím fakt nepotřebovala. Především nehodlala své věci svěřovat někomu, koho neznala, co kdyby jí ty věci ta ženština ukradla? Ona na to sice nevypadala, ale stejně. Sice by si pak mohla koupit nové, ale to nevadí. "Jsem Eleanor McLarken, mimochodem," dodala pak s úsměvem a natáhla k ní ruku, hned potom, co si tašky přehodila do druhé ruky. Když už do ní vrazila, tak by mohla znát alespoň její jméno, no ne?

_________________

To, že je žena v pořádku, vzala na vědomí s přikývnutím, a dokonce se donutila i pousmát a říci "to se mi ulevilo," ačkoliv, jak už bylo zmíněno, jí mohlo být absolutně ukradené, co se stalo nebo ne. Ona se o lidi nezajímala. Na kamarády už si taky dávno nehrála. Ale ačkoliv doposud nevěděla, zda a jak by jí zrovna tahle žena mohla být užitečná, nehodlala se předem připravit o případnou příležitost, takže to hrála prostě... bezpečně.
Možná bylo přirozené, že se žena vyptává, přeci jen tohle byla nebezpečná doba, ale Anabelle si nebyla jistá, zda se jí chce nějaké cizince, ač trochu povědomé, sdělovat za kým jde. Proto se prozatím spokojila s poněkud vyhýbavou, polovičatou odpovědí, "jdu na ústřednu pro výmaz paměti." Samozřejmě se tvářila, jako by si byla jistá, že tohle je dostačující odpověď, a že si neuvědomuje, pokud se ta druhá ptala trochu na něco jiného, "ale nedělejte si s tím těžkosti, já tam dojdu sama, nebo si mě otec nějak najde." Svá slova stále doplňovala milým, přívětivým výrazem.
"Nebojte, nejsem zlodějka," usmála se pobaveně v reakci na ženina další slova, ač i to pobavení bylo vlastně z většiny předstírané, "ale samozřejmě se nebudu vnucovat, když není třeba." Anabelle stále přemýšlela, kdo by ta žena mohla být, a když k ní vzápětí napřáhla ruku a řekla své jméno, v duchu si gratulovala, že hned od začátku nebyla nepříjemná. Protože McLarkenovou by vážně nijak urazit nechtěla. "Anabelle Howells," představila se a dovolila svým rtům se roztáhnout do trochu většího úsměvu. Teď to bylo opravdu skoro potěšení tu ženu poznat, "jdu za svým otcem, Theronem Howellsem, možná ho znáte?" nadhodila, a v předstírání toho, že se prostě dívá na toho s kým mluví, pozorovala tiše Eleanořinu reakci na jméno jejího otce. Pokud tu pracovala, a no, pokud byla opravdu McLarkenová, tak rozhodně vedoucího ústředny pro výmaz paměti znát musela. "Omlouvám se, jestli jsem předtím působila nějak nedůvěřivě, ale teprve nedávno jsem se vrátila z dlouhého pobytu v cizině a v Británii jsem se ještě nestihla pořádně zorientovat, a v dnešní době..." Významně se odmlčela. Ať už byla McLarkenová pravá nebo ne, na správné straně barikády nebo ne, tohle se hodilo do obou situací. Jednak to mohlo vyznít jako úleva mladé čarodějky, že narazila na někoho čistokrevného a tudíž správného, ale pokud by snad Lenny byla podvodnice, jméno Therona Howellse mohlo mít i naprosto odlišný zvuk a trochu ji postrašit - dát najevo, že s touhle zrzkou si nikdo zahrávat nebude. Anabelle se samozřejmě celou dobu mile usmívala, takže skutečně záleželo jen na tom, jaké uši uslyší její slova, a i kdyby tam ten podtón hrozby nakrásně zazněl i tak, mohlo by se úplně klidně zdát, že ho tam mladá žena vůbec nezamýšlela.

_________________

Lenny se na dívku zářivě usmála a přikývla. I ona byla ráda, že to sražení obě přežily, protože kdyby se třeba Anabelle něco stalo, asi by jí to i trochu mrzelo. Takové věci ale brzy hodily za hlavu a mohly se tak plně věnovat tomu, proč tu vlastně zrzka byla, což Eleanor zajímalo z toho důvodu, kdyby tu byla dělat nějaké potíže, nebo tak něco. Člověk nikdy nevěděl, co se sem vrhne za lidi, no ne? A ona na to tak nějak měla dávat pozor. "Zajímavé," zkonstatovala a dodala by otázku, proč zrovna tam, ale ono to bylo jasné - přeci jen už jí zrzka stihla prozradit, že zde má schůzi. A dle dalších slov tu schůzku měla se svým otcem, nebo to tak alespoň Eleanor pochopila. Nemohla si však být jistá, zda mluví pravdu či nikoliv, ale protože podívat se jí přímo do mysli by bylo asi trochu nemístné, padlo to představení a jí samotnou tak nějak osvětlilo. Ještě předtím se však řešila pomoc s taškami, takže se Lenny pousmála. "To jsem ani neřekla," broukla kapku pobaveně. Neřekla, ale myslela si to, takže se u toho trochu zastyděla, ale opravdu jen trochu. "Ale ty tašky těžké nejsou a donést je musím stejně jen do ústředny bystrozorů," dodala pak jednoduše, když už samotná Anabelle přiznala, proč tu byla. Proč by to tedy taky neudělala ona, no ne? A pak se dostaly k těm jménům, a tak dále.
"Vím o koho jde," připustila s přikývnutím. Na nějaké čistokrevné události ho jistě zahlédla, ale stejně jako se nezajímala o mladší, nezajímala se ani o ty starší. Ale od otce si toho o něm vyslechla více než-li dost. "Pracuje pod ním můj otec, Trevor McLarken," dodala pak s menším pousmátím, čímž možná nevědomky ujistila slečnu Howellsovou, že před ní skutečně stojí McLarkenová a né někdo, kdo se za ní vydává. "Chápu. V dnešní době to je celkem obtížné," přikývla opatrně netušíc, jestli Anabelle něco ví o té nedávné bitvě v Americe, a tak si jí zkoumavě prohlédla. Stejně jako zrzka netušila, na jaké straně barikády stojí Eleanor, ona neměla to sebemenší ponětí o ní. Nejhorší na tom asi bylo to, že Lenny sama nevěděla, na jaké straně barikády má stát, ale dokud byla v uniformě, dělala to, co se jí řekne. Ono by to totiž mělo následky, kdyby neposlechla. "Nedá si před schůzkou kávu? Musím se hodit do gala, zrovna jdu do práce, ale kafe bych si celkem dala. Kde jste vůbec byla, pokud se smím ptát? O cestování se zajímám," mrkla pak na ní s dalším úsměvem, přendala si tašky do druhé ruky a přešlápla na místě. Klidné stání jí totiž přestávalo bavit.

_________________

Situaci s taškami už nijak nekomentovala - pomoc nabídla, a byla to Eleanořina volba, když se rozhodla, že nic takového potřebovat nebude. Belle nehodlala rozhodně svou nabídku znovu opakovat, ať si klidně Lenny svoje tašky odnese, když chce.
Nicméně, teď jedna o druhé víceméně věděla, co jsou zač. Belle pochybovala, že by té ženě skutečně stála za lhaní, pokud tohle celé nebylo nějaké divadýlko, a ona najatý zabiják... ale zas tak paranoidní zrzka vážně nebyla. Navíc, a nechtěla to sama sobě přiznat, ale někde v hloubi její osoby byla tahle McLarkenová vlastně Anabellce docela sympatická, ne že ne. Ale to se někdy stávalo, sympatie a tak. A Xaveria nebyla tak hloupá, aby jim přidávala jakoukoliv hodnotu. Neznamenaly nic, ne ve světě, kdy se každý musel starat jen a jen o sebe. Ne, když se stejně žádné jiné lidské bytosti nedalo věřit. Nicméně, a to si Anabelle uvědomovala moc dobře, se mohlo hodit mít v Británii některé lidi, s nimiž bude za dobře. A její myšlenka, tedy že tato žena by měla být jednou z nich, se potvrdila v momentě, kdy vyšla najevo informace, kam to vlastně Eleanor s těmi taškami jde. Kdokoliv, kdo měl jakoukoliv spojitost s bystrozory, nebo přímo bystrozorka, se hodil.
"Ale to je opravdu náhoda," usmála se, a teď tam možná trocha toho pravého úsměvu byla. Přeci jen, zjistit, že její vlastní otec je dokonce nadřízený tomu panu McLarkenovi, bylo... potěšující. Ne však že by ten úsměv působil jinak než jako způsobený milým překvapením. "Říkali mi, že prý nemám nikomu věřit, ale hádám, že teď mě nečeká nějaká kletba do zad, pokud se otočím, že ne?" dodala ještě ohledně té bezpečnosti, vlastně docela v žertu. Ona samozřejmě věděla, na jaké straně barikády stojí, věděla koho podporuje a doufala, že i Lenny smýšlí podobně. Ne že by se chtěla nebo hodlala ptát, samozřejmě. Belle se o žádné konkrétní bitvě nezmiňovala, a upřímně řečeno, v poslední době se její pozornost stáčela maličko jiným směrem, především k výzkumu, a za těch několik hodin, co byla zpět v Británii, ještě nestihla ani pořádně kontaktovat svého pána (respektive jeho prostředníka, bohužel i přes svou snahu nebyla jednou z nejbližších přisluhovačů, ne dokud neprokáže svou hodnotu)... takže novinky ještě čekaly někde v dáli, aby se je dozvěděla.
Věnovala ženě další menší pousmání. "Kávu bych si dala ráda, pokud vás to nebude obtěžovat," přijala pozvání a jestliže se Eleanor rozhodla ji tedy vzít s sebou, následovala ji, zatímco odpovídala na další ženin dotaz. "Zrovna jsem se vrátila z Tanzánie," pousmála se, když si vzpomněla na svůj výzkum, a tentokrát to byl úsměv opravdu pravý - Anabelle její studijní obor bavil, "totiž, v tamějších pralesech jsem prováděla výzkum pro svou závěrečnou práci. Letos totiž dokončuji studium démonologie," vysvětlovala. Tu druhou část, tedy specifické formy využití magie, které praktikovali někteří domorodci, a o nichž si byla téměř jista, že zde v civilizovanějším světě by spadaly pod černou magii, si samozřejmě nechávala pro sebe. Ale i ta démonologická část stačila, aby zapadla do role nadšené výzkumnice (a jak vidíte tak ano, Belle měla něco, co ji bavilo a zajímalo, a když se soustředila na ty všechny stvoření, nemusela mít hlavu plnou toho, jak všude kolem mudlovská chátra pomalu ničí planetu...), a kdyby byla jen maličko sdílnější, nebo možná spíš té ženě přeci jen trochu více důvěřovala, asi by se rozpovídala ještě víc. A navíc, ona potřebovala zjistit, jak je to teď se situací v Británii, že. Nicméně pokud by si to Eleanor přála, byla samozřejmě ochotna posečkat a ještě něco prozradit.

_________________

"To opravdu je," broukla Lenny možná i kapku pobaveně, protože když dneska vstávala, rozhodně nepomyslela na to, že by mohla narazit na dceru vedoucího svého otce. I když jí ve směs bylo ukradeno, kdo to před ní stojí - dokud to nebyl někdo z rebelů nebo tak něco. To by z toho pak byla rozčarovaná asi mnohem více. "Ode mě? Nikoliv a samozřejmě dám pozor, aby ani od nikoho jiného," mrkla na ní zcela vážně, i když to možná trochu myslela v žertu. Hůlku měla však při sobě a na takovém místě, že kdyby došlo k nějaké potyčce, měla by jí v ruce hned. To bylo totiž docela důležité, protože člověk v dnešní době nevěděl, kdy se co semele, no ne? Takže opatrnost byla na místě. "Ale ten, kdo vám to řekl, je zatraceně chytrý. Měla byste si dávat pozor," přikývla pak, protože s tím souhlasila. I když ona sama byla tak nějak přátelský tvor a v ostatních to zlo nějak extra nehledala, takže pokud by jí chtěl někdo ublížit, asi by to šlo celkem snadno. I když ona se zase jen tak nedala.
"Obtěžovat? Rozhodně nebude, kdyby totiž ano, tak bych vás na ni nezvala," pobaveně se uchechtla a krčila rameny. To dávalo smysl, no ne? Kdyby neměla čas nebo by se se zrzkou nechtěla zahazovat, prostě by se omluvila a šla by pryč. "Takže můžeme?" povytáhla tázavě obočí, a pokud tedy Anabelle nijak neprotestovala, jednoduše se společně s ní vydala k jednomu z výtahů, který by je měl přenést k příslušnému patru - tedy druhému, na kterém se vyskytovali bystrozoři. "Tanzánie? Nádhera, tam jsem nikdy nebyla. Já toho teda celkově moc neprocestovala, práce mě dokonale vytěžuje, že na to není moc času." Přiznala zamyšleně a pokyvovala hlavou, zatímco si vyslechla to, co tam slečna Howellsová dělala. "Páni, démonologie, jo? A jak vám to studium šlo?Spousta mých příbuzných, převážně tedy to mužské pokolení, právě dělá v tomto odvětví. Mě to ale nikdy moc nelákalo, vlastně celkově mé rodině se tento, hm, zájem, vyhnul," přiznala po chvíli a jakmile se dostali tam, kam potřebovali, neomylně zamířila ke svému stolu, u kterého si odložila své věci, a pak pobídla Anabelle, aby jí následovala do menší kuchyňky. Na pohledy svých kolegů moc nedala, jen na Rebeccu Aldwinckleovou mávla a věnovala jí úsměv, zatímco ta jí dokonale ignorovala. Což Eleanor očividně nevadilo, protože se stále usmívala tak, jako před chvílí, možná i o trochu víc. "Chcete cukr? Mléko?" optala se zvědavě, zatímco stavila vodu na čaj a připravovala dva hrnky - jeden čistě bílí a druhý s nápisem nejlepší ségra, i když nejlepší sestra fakt nebyla. Kdysi ho však dostala od Theodora, jako vtípek, kafe se z něj pilo stejně jako z těch ostatních, tak proč ho taky nepoužívat, že.

_________________

"Tak to budu opravdu ráda," věnovala ženě úsměv za nabízenou imaginární ochranu, a odkývala, že si opravdu bude dávat pozor. Během celé téhle výměny slov se jí začal v hlavě rodit přístup, role, kterou tedy nakonec vůči Eleanor McLarkenové hodlala zaujmout. Možná by nebylo na škodu využít toho, že žena vypadala, jako že je o něco starší než ona, a zahrát si trochu na mladší sestru, na někoho, kdo opravdu tu ochranu ve zlém světě dnešní doby potřebuje, na někoho, kdo potřebuje... kamarádku. Nebo známou. Na někoho, kdo si tak úplně neuvědomuje vlastní hodnotu, ne do všech důsledků. "Stejně nevím, kdo by chtěl něco dělat zrovna mně," řekla a dávala si pozor, aby její hlas zněl přesně tak, aby podpořil její masku, kterou se rozhodla si nasadit, "nejsem zase tak zvláštní. Sama bych si sebe jako cíl nezvolila." V jejích slovech zněla taková důvěra v to co říká, že by se jí skutečně slečna bystrozorka musela podívat do hlavy pomocí nitrozpytu, aby něco odhalila, tím si byla Anabelle téměř stoprocentně jistá. "Ale máte pravdu - budu opatrná. Pro jistotu."
Na kávu následovala Lenny téměř okamžitě, a cestou sledovala, jak se už takhle brzy tady na Ministerstvu objevuje čilý ruch zaměstnanců. "Nemohla bych celý den sedět někde v kanceláři," podotkla jen tak mimochodem, i tahle věta už dávno součástí plánu, "alespoň ne pokud bych alespoň čas od času neměla výjezd do terénu." Nebo pokud bych nevládla všem kolem. Ve skutečnosti věděla, že kdyby měla funkci, v níž by prostě tahala za nitky a sama si nikdy ruce neušpinila, klidně by si celý den seděla v křesle a bavila se machinacemi s lidskými životy. Problém však byl ten, že odmítala začínat na nějaké mrzké, nízké pozici, a dokud byla ještě mladá, chtěla trochu něco zažít.
"Otci se také moc nelíbilo, že zrovna tenhle obor chci studovat po Bradavicích," přiznala, "že prý nejsem syn, a měla bych se připravovat na něco, co jednou využiju v životě. Ale já si chtěla užít to, že jsem ještě mladá a svobodná, a dělat to, co mě baví. Démoni a stvoření temna obecně totiž, jsou neuvěřitelně... fascinující. Například právě v Tanzánii existuje druh pralesního démona, který kdyby se člověku povedlo ochočit, vyhrál by mu třeba i válku... tedy, za předpokladu, že by se jeho schopnosti řádně využily," rozpovídala se trochu, ale dávala si pořád docela pozor, jaká slova používá a co říká. Po chvilkové odmlce dodala: "A nebo taky ne. Ale tohle jsem napsala do té práce, však jsem ji musela nějak udělat zajímavou," a zazubila se, jako kdyby tím celou záležitost smetala ze stolu. Ve skutečnosti opravdu nevěřila, že nějaké stvoření může jen tak samo o sobě vyhrát válku té nebo oné straně. Zatímco mluvila, pozorovala Anabelle vše kolem, a ani ta výměna (dost jednostranná) pozdravů s jednou ženou jí neunikla. Neměla však potřebu na to nějak upozorňovat, ne pokud by se Lenny nerozhodla zavést na toto téma řeč sama. "Trochu mléka, děkuji," řekla ohledně kávy, "takže tady trávíte čas, když zrovna nejste povolaní do terénu?" Ano, ta otázka byla přeci úplně upřímný, nezištný zájem, možná jen pouhá zdvořilost. Anabelle se nesnažila nic zjišťovat, nebo spíš, proč by také něco tak nevinného jako tahle otázka, která ještě k tomu opravdu vyzněla jen konverzačně, měla něco znamenat? "Nejlepší ségra?" pousmála se nad nápisem na hrnečku, "to je ohromně milé... snad to nebude znít vlezle, ale znamená to, že máte sourozence?" Tak. Na tohle se zase pro změnu ptala proto, že si pořád nebyla schopna Eleonor zařadit do té nebo oné konkrétní větve McLarkenů. A ono se to nezdálo, ale všechna jména, která by snad dnes padla, si byla rozhodnutá pamatovat, a pak si zjistit víc.

_________________

"Bude mít potěšením," broukla Lenny pobaveně a pokývala hlavou. S tou ochrannou to totiž myslela vážně, i když pochybovala o tom, že to bude Anabelle potřebovat. Tedy v prvních chvílích, když totiž pak promluvila znovu, Eleanor začínala být na vážkách, za což možná mohl podtón v jejím hlase nebo to, jak se na ní dívala. "Lidi jsou v dnešní době divný, člověk si u nich nikdy nemůže být jistý," pokrčila nakonec rameny. Nikdo nikdy netušil, komu co v hlavě přeskočí a co udělá, takže člověk musel být opatrný neustále. "To buďte, byla bych nerada, kdyby se vám něco stalo," pousmála se a možná se to mohlo zdát Anabelle jako silná slova, když se neznaly dobře, ale Lenny se holt o ostatní starala. O některé více, o některé méně.
Když se pak dostali k práci v kanceláři, Eleanor se pobaveně uchechtla a přikývla. "Tady si každý den do toho terénu vyběhneš, občas kvůli důležitým věcem, občas kvůli kravinám, ale je to fajn práce. Až na to papírování, toho je občas moc," ušklíbla se, ale byla to přeci jen pravda. Kvůli jedné věci člověk musel vyplnit tisíce papírů, a i když to občas šlo trochu uspíšit, občas u toho člověk strávil klidně i několik hodin. Hrůza. "Někdy máme sice hodně nudný služby, třeba nás pošlou hlídat do novin, abychom kontrolovali, co se píše, nicméně se aspoň člověk uvolní a odpočine si od toho shonu tady," dodala pak ještě, i když zrovna práce v Denním věštci jí nebavila. Pokud se tam tedy neobjevil jeden určitý fotograf, kterého mohla otravovat a prosit ho o kafe, i když byla pravda, že to, na kterém byli v kavárně, bylo mnohem lepší, než to u nich. Normální práce někde v kanceláři by však Lenny taky nebavila, protože ona byla člověk aktivní a sezení na jednom místě bylo pro ní až moc otravné. Tohle bylo fajn, i když se na tuhle dráhu dala především kvůli tomu, aby mohla být alespoň trochu na blízku svému bývalému snoubenci. "Jo, zavděčit se rodičům bývá občas hodně těžký, ale ne nemožné. Každý by měl dělat to, co ho baví a ne poslouchat rozkazy svých rodičů. Takže plně chápu, že jste se vydala na tuhle dráhu, pokud se o to zajímáte. A ono to zajímavě rozhodně zní," přikývla a na chvíli se nad tím démonem zamyslela - o žádném takovém totiž nikdy neslyšela, ne že by jí to vadilo, a protože tohle nebylo něco, co by jí extra zajímalo, nakonec to i hodila za hlavu.
Co se týkalo pozdravů s kolegy, Lenny rozhodně nevadilo, že jí Becca ignoruje, protože moc dobře věděla, že tohle dělá všem. Nejspíš. "Jo, tady. Není to zrovna moc pěkné a kdyby to bylo na mě, trochu bych to tu možná vyzdobila, ale nestěžuji si. Důležité pro mě je tady tohle," rozmáchla rukama, aby dala najevo, že myslí kuchyňku a hned na to podala hrnek s kávou Xávě i s tou trochou mléka, o které si řekla. Ona sama si nedala ani mléko a ani cukr, protože tak to měla radši. No a když pak Anabelle upozornila na nápis na hrnečku, Eleanor se pobaveně uchechtla. "Jo, můj mladší bratr má smysl pro humor. Ne že bych byla hrozná, ale nikdy jsme dobré vztahy neměli. Jinak ano, mám bratry a to dva - Theodore je vedoucím na nějakým oddělení v nemocnici," aby si vzpomněla na jakém oddělení, musela by hodně přemýšlet. Jí totiž bohatě stačilo, že věděla, že vůbec je vedoucí a že v nemocnici. "A druhý je mnohem mladší než my, myslím, že další rok nastupuje do školy? Teď si nejsem úplně jistá, ty roky ubíhají nějak moc rychle," přiznala zamyšleně, protože tady už jí alespoň stálo za to se nad tím trochu zamyslet. Stejně se jí ale s jistotou nepodařilo přijít na to, jak je Tristan starý, což jí vlastně ve směs nevadilo. "No a co vy, máte nějaké sourozence?" oplatila pak otázku a zářivě se usmála.

_________________

Jak si tak se slečnou McLarkenovou povídala, začínala Anabelle zjišťovat, že je vlastně opravdu fajn. A to dělalo věci jen jednoduššími. Xav si však byla jistá, že nebude mít problém s nějakým psychickým přilnutím k té ženě, ale to, že se s ní dalo víceméně normálně mluvit, bylo něco navíc. Takové malé bezvýznamné plus, které celou situaci vylepšovalo. Komu by se taky chtělo předstírat až přespříliš, že?
Anabelle se usmívala, a důvod toho úsměvu, tedy jistý pocit vítězství, viděla doufejme jen ona.
"Vy i hlídáte v novinách? Já vždycky myslela, že bystrozorové prostě běží z jedné akce do druhé. A ani mě nenapadlo, že si vlastně musíte taky zařizovat spoustu papírování," pronesla po chvíli lehce zamyšleně a udiveně, modelujíc svůj hlas přesně aby tak zněl. Jistě, o něčem věděla, ale byla pravda, že o těch kontrolách novin neměla ani tušení. Věděla sice, že Ministerstvo noviny kontroluje, to ano, ale vždycky si myslela, že prostě posílá nějaké bezvýznamné pracovníky, a ne že tyto záležitosti mají také na starosti bystrozorové. Teď jí pomalu začalo docházet, kolik jí toho otec neřekl, a upřímně, že toho ještě pořád spoustu neví. Ta myšlenka ji trochu znepokojovala. Nedala na sobě však nic znát.
"Jestli mého otce znáte aspoň trochu, asi si umíte představit jak moc těžké to je v jeho případě," zašklebila se, překvapená, že vlastně v tom co říká je zase pravda. Theronovi Howellsovi se nikdo skoro nedokázal zavděčit. Pokud ten někdo teda nebyl Angela, kterou z nějakého důvodu Theron absolutně zbožňoval, ať udělala cokoliv. Tseh. "ten by byl nejspokojenější, kdybych si vzala nějakého vysoce postaveného panáka a tvářila se jako krásná elegantní ozdoba bez mozku." Ušklíbla se. Ano, ona by si klidně vzala vysoce postaveného čistokrevného kouzelníka, ale její manžel by musel pochopit, že své názory a zájmy rozhodně po svatbě měnit nebude. A jen tak mimochodem, ano tušila že právě vdavky budou to, proč si ji Theron opravdu pozval. Ta představa jí přišla podivně odpudivá a nevyhnutelná zároveň. Povzdechla si. S tímhle asi nemohla nic dělat. A stejně, ona by se stejně nikdy nevdávala z lásky... ne? No, nevadí, popojedem.
Každičkou drobnou informaci, kterou zaslechla, si Belle ukládala do paměti, snad kdyby něco z toho jednoho dne potřebovala. "Dokud si je kde uvařit kafe, tak se dá přežít všechno," odtušila a pousmála se, upíjejíc ze svého hrnku. Úplně cítila, jak jí káva rozehřívá tělo a dodává potřebnou energii. Ani si to doteď neuvědomovala, ale to kafe opravdu bodlo.
"Taky nemám se sourozenci úplně ten nejvřelejší vztah," přiznala s menším ušklíbnutím, a vzpomínku na bratrance Erica a na dobu, kdy si ještě byla jistá, že je to její bratr, zahnala daleko do pozadí vlastní mysli, protože on přeci nebyl jejím sourozencem, a už ani nikdy nemohl být součástí jejího života. S překvapením si ale uvědomila, jak pravdivá jsou její slova - ani s Page, ani s Ahmonem, si nikdy blízcí nebyli, a nejmladší Howells byl ještě děcko - co by si asi měla říkat s ním? "Sourozence mám tři, starší sestru a bratra, a mladšího bratra," odpověděla prostě. Vlastně si ani nebyla jistá, co ti dva dělají. Prcek byl stoprocentně ještě stále zavěšený do matky. A Angela? Ta pro Anabelle nikdy sestrou nebyla, a ona pochybovala že by někdy mohla být, takže o ní necítila potřebu mluvit.
Tak či tak, za chvíli nastal čas, aby se vydala za svým otcem. Anabelle dopila svou kávu.
"Asi už budu muset," omluvila se poté Eleanor, "otec čeká. Ale děkuji za tu kávu, a za popovídání." Věnovala ženě mírný úsměv. "Nikdy bych nevěřila, že srazit se s někým může být ve výsledku tak fajn.
Snad se ještě někdy potkáme."
S těmi slovy rozloučení se vydala směrem ke kanceláři svého otce...

>>>

_________________