„Tak s jistotou to říct nemůžu, do hlavy mu nevidím, ale znám ho a mám oči… ale jo, myslím, že si tě vážně oblíbil,“ pokrčila Caitlyn rameny. Ono na tom koneckonců nebylo nic těžkého – stačilo jen mít vynikající výsledky v lektvarech… ah, tady možná byl ten háček, no. „Každopádně se taky těším a už teď doufám, že se nám povede něco super.“ A vyhazov domu do vzduchu se nepočítalo, protože něco takového zrovna jim nehrozilo. Teoreticky. Prakticky byl osud svině.
Ani ona neodolala, aby si u babči s vozíkem se sladkostmi něco nekoupila, ačkoliv u ní to byl dýňový džus a pár sirupových košíčků. A taky balíček Bertíkových fazolek, o které se hodlala podělit s Montym, když už spolu byli v kupé, že. „Já se spíš divím, žes to ještě neudělal,“ popíchla ho Caitlyn pobaveně, když okomentoval nevyhovující kaktusovou šťávu. Ostatně – od vrchního kaktusologa by se nedalo čekat nic jiného.
Nicméně – cesta ubíhala a přestože se Caitlyn s Montym bavila ráda, po nějaké chvíli nejspíš došlo k tomu, že každý z nich zabředl do knížky, popřípadě se vydal najít scházející kamarády/sourozence. Tak jako tak, vlak dorazil do Londýna a ještě než se Caitlyn vydala za rodiči, rozhodně se nezapomněla s Montym rozloučit a zmínit, že se určitě ozve ohledně té návštěvy. Pak ještě mávla na případné další kamarády, které potkala cestou k rodičům, a pak už se mohli společně s Caroline všichni přemístit domů.

>>

_________________

Protože Freyu potěšilo, že Wei-Ding už dlouho neslyšel lepší nabídku, spokojeně se usmála a na maličkou chviličku se i začervenala. Byla skutečně nadšená z toho, že spolu stráví i pár dní o prázdninách, protože si po pravdě moc neuměla představit, že by ho celé dva měsíce třeba neviděla - ostatně to se klidně mohlo stát vzhledem k tomu, že stále docházela do nemocnice, kde pracovala jakožto lékouzelník. Společná dovolená tedy rozhodně přišla vhod více, než třeba jednodenní setkání na kafe (tedy, spíš horké čokoládě, že). No a i když nervozitou už pomalu v jeho přítomnosti netrpěla, jakmile se trochu blíže nahnul a usmál, byla ráda, že sedí, protože by se jí jinak asi podlomila kolena. Nicméně svět kolem vypustila už pár chvil předtím, takže kdyby je někdo skrz prosklené dveře pozoroval, bylo by jí to zcela ukradené.
"Horko?" zeptala se opatrně po chvíli, když jí došlo, že Wei-Ding přerušil možná až moc dlouhé ticho a nejistě se pousmála. Myšlenkami totiž v tu chvíli byla minimálně u propletených rukou, takže otázka na něco takového jí trochu vyvedla z míry, ale alespoň si uvědomila, že zase připomíná zralé jablíčko. Dříve ale, než stihla odpovědět, se chodbou rozlehl hlas staré babči, což donutilo Freyu k dalšímu úsměvu, a tak zatímco Wei-Ding pohled stočil k oknu, ona zas pohled stočila ke dveřím a tu náhlou nervozitu se snažila zahnat, i když to moc dobře nešlo. "Vlastně ani moc ne, ale jestli chceš to okno otevřít, klidně můžeš. Dáš si něco?" optala se zvědavě a postavila se s tím, že dojde na chodbu pro minimálně něco k pití, protože jí skutečně teplo nebylo, spíš ta zima a vlastně měla na tu horkou čokoládu čím dál tím větší chuť.
No a toho, že vlak začínal tak nějak už zpomalovat a že se blížili do konečné destinace, si ani moc nevšimla, protože hlavu měla plnou úplně něčeho (a někoho) jiného.

_________________

Wei-Ding byl rád pro změnu za to, že nemusí uvádět v chod svůj záložní plán, jak se s Freyou o prázdninách děsně nenápadně vidět trochu víc. Přeci jen hrozilo, že se otráví tak moc, že ho místo na její oddělení pošlou rovnou pod zem, a to moc lákavá představa nebyla.
To, že jí horko očividně nebylo, vyhodnotil Wei-Ding navzdory situaci poměrně logicky a došlo mu, že to asi nebude prostředím jako takovým. Byl by to možná i vzal zpátky, kdyby to šlo, protože si říkal, že teď musí být za turbodementa, ale… ono to docela prošlo. A Freya si ho nejen nedobírala, vlastně při tom naopak byla docela roztomilá, alespoň dle jeho skromného mínění. Takže mu to přirozeně vykouzlilo další úsměv na rtech a její dotaz nejdřív vůbec nevnímal.
Až když se zvedla, dokázal přetočit vzpomínky a rozklíčovat, proč to asi dělá. Naštěstí dřív než ho mohlo napadnout, že prostě zdrhá, to by asi dobře nedopadlo, a to ačkoliv už se po několika sezeních s kolegou Zaghloulem celkem zvládal nepřeměňovat v charzu při každém větším nervovém vypětí…
„Ne, díky,“ vypadlo z něj tedy v rychlosti a než ho napadlo, že by možná měl v rámci západního gentlemanství vstát a koupit to jí, bylo po náhodném setkání. Takže si jenom v duchu pogratuloval, co je za jelito, a kdyby nebyla v doslechu, nejspíš by zkusmo párkrát flákl hlavou o přepážku v kupé.
A protože vlak letěl jako splašený, najednou byli v Londýně a přišel čas se rozloučit, alespoň na nějakou dobu. Přesto se dá předpokládat, že stihli domluvit nějaké ty detaily plánovaného prázdninového dobrodružství, datum a tak, a je zcela nepochybné, že se na to Wei-Ding těšil jako prase na drbání. Možná i víc.
Ani to ho ale, trotla, nepřimělo sebrat odvahu a udělat cokoliv na způsob pořádného prvního kroku, takže kdyby právě jeho pravý otec nevedl svého mladšího syna na trajekt (a kdyby věděl o tom, že tam těch synů má víc), asi by přišel a jednu mu fláknul. Snad příště, no.
Jediné, co z něj možná vypadlo, byl návrh, jestli rovnou nezajdou do kavárny na Příčnou, doplánovat ty prázdniny, ale nijak na to netlačil. Prostě se rozloučit a pak jít zamilovaně bloumat po Soho mohl úplně stejně dobře teď jako večer…

>>

_________________

Přestože Felicity trochu chcípla, Fróði si cestu vlakem s ní nejspíš herně docela užil a v napsání odchozího postu mu to prostě zabránit nemohlo. Postěžoval si na prázdniny, pak mohli probrat další věci a ona to třeba i jednoho dne dopsala nebo mu to později vynahradila, kdo ví. Oba nicméně nakonec dojeli do Londýna, stejně jako zbytek vlaku, a přšel čas se rozloučit, přičemž Fróðiho už na nádraží čekal potutelně se usmívající tatínek.
Malý mrzimor si to vyložil jako jasnou známku toho, že do té pouště poletí rovnou z nádraží, ale mýlil se. Ve skutečnosti je čekala cesta na Island, a to lodí, na které pak směl dalších čtrnáct dní drhnout podlahu.
Někomu by taková brigáda jistě nevoněla, ale Fróði nemohl být šťastnější. Čtrnáct dní na moři, se zajištěným jídlem i kajutou, která se řácky houpala na vlnách, to bylo prostě něco tak neskonale božího, že to za tu trochu uklízení rozhodně stálo. Snad jenom těch holek mohlo být na palubě víc, nebo tedy aspoň nějaká, ale zase nemohl chtít všechno a aspoň se bude víc těšit zpátky do Bradavic, žejo...

>>

_________________

"To je pravda, ale málokdo se k tomu studiu pak vrátí," probodla Marca zkoumavým pohledem a pousmála se. Ona osobně si neuměla představit, že by po škole začala něco dělat, a pak třeba dva roky na to začala opětně studovat. Ne. Pokud by se rozhodla pro další studium, šla by na něj hned. Nejdřív ale musela přijít na to, co vlastně chce dělat, protože to pořád netušila a bez toho to rozhodnutí šlo celkem těžko. "Tak když se neprosadíš, vždycky můžeš zkusit něco jiného, ale já bych řekla, že s tím problém úplně nebude," pousmála se a pokrčila rameny. Jí ten jeho přízvuk nevadil, ale to bylo tím, že si na něj stihla už zvyknout, ale pro někoho by to mohlo být dost nepříjemné.. no, dokud to člověk nezkusí, tak nebude vědět, že.
Fakt, že by si Marcus klidně troufl učit, Jasmine možná trochu překvapilo, takže na něj vyvalila samým překvapením oči, a pak se na chvíli mrkla z okýnka. Cesta ubíhala celkem rychle, což bylo na jednu stranu dobře, na tu druhou.. "Já spíš ne. Když si vzpomenu na můj ročník.. nebyli jsme zrovna snadná třída, ty profesory takhle zpětně lituji a je mi jich fakt líto." Přiznala nakonec, protože proč by s tímhle najevo nevyšla. Profesoři to rozhodně lehké neměli a ona jim to nezáviděla - rozhodně by si ale něco takového zkoušet nechtěla a vlastně je tak trochu obdivovala, ne každý měl na tohle tu správnou povahu, že.
Nespokojené mlasknutí přešla s pobaveným úšklebkem, ale nijak se k tomu nevyjadřovala. Byla však zvědavá, jak se to celé rýsuje, nicméně nenahlížela tam, chtěla být překvapena. No a zatímco Marcus si pak koupil muffiny, Jasmine si vzala sendvič a kaktusovou šťávu. Zbytek cesty pak utekl závratně rychle a když vlak začal zpomalovat, Jasmine se na chvíli zamračila.
"Určitě se ještě někdy uvidíme, hm?" pousmála se, na rozloučenou ho lehce objala (a doufala, že zrovna kolem nebude procházet Sky, protože někdo by mohl umřít), a pak se dala na odchod. Na loučení prostě moc nebyla a i když si to nechtěla připouštět, bylo jí tak trochu líto, že by Marca už vidět neměla. No a ať už obraz od něho dostala či si ho nechal na památku, aby na ní jen tak nezapomněl, zmizela z kupé a brzy i z vlakového nádraží, dost možná i ve společnosti svého přítele, kterého se minimálně pokusila najít, aby se s ním mohla rozloučit. (I když ne na moc dlouho, když pár dnů po začátku prázdnin společně odjeli na dlouhou dovolenou.)

>>>

_________________

<<

Když Dylanovi přišel dopis z Bradavic a z obálky vypadl prefektský odznak a došlo mu, že to je fakt jeho (v první chvíli ho totiž chtěl vrátit, že si asi sova spletla adresu), zhroutil se v záchvatu smíchu. Když pak zjistil, že ten stejný odznak se bude na uniformě blyštět Barrymu, vlastně docela inteligentně ho napadla otázka, jestli profesorský sbor náhodou před udělováním těchto funkcí nenašel jejich tajné zásoby. A pak zhroutil v záchvatu smíchu podruhé. Ale přestože měl zprvu nutkání zahrabat ten odznak někam hluboko na dno kufru a předstírat, že nic takového mu nepřišlo, aby se za to nemusel stydět, nakonec to s Barrym důkladně probrali a shodli se na tom, že by se to vlastně mohlo docela hodit… Rozhodně se s tím daly dělat velké věci.
Na nástupiště devět a třičtvrtě tedy Dylan přirozeně nakráčel jako pán a s nablýskaným odznakem připnutým k vestě. Co hodlal dělat dál? Inu, postavil se k tomu víajpí vagonu a tvářil se důležitě. A nafoukaně. Uvnitř ovšem bublal smíchy a tušil, že mu tahle fasáda už dlouho nevydrží. Stačilo, aby na něj někdo promluvil.

_________________

>>

Fróði se letos do Bradavic těšil ještě výrazně víc než loni, protože puberta v kombinaci s nepřílišným vyžitím na islandské samotě prostě dělala divy, a byl tak na nádraží až překvapivě brzy. A sám, protože už byl přece starý dost, bourák k tomu a dospělí by ho akorát zdržovali.
Uniformu na sobě zatím neměl, protože i v kraťasech teď bylo trochu horko, postával na peróně s kufrem u nohy a Bubošem na rameni a koukal, kde co lítá. Respektive jestli nezahlédne nějakou tu rouru, žejo. Sebe při tom krmil uzenou makrelou, sovu týmž, jen mnohem méně, a zanedlouho si všiml, že něco zajímavého kolem skutečně lítá, jen na to tedy na tu dálku musel chvíli zaostřovat. Spíš než o rouru šlo tedy o trubku, nicméně o to zajímavější.
Fróði vyvalil oči, na chvíli přestal žrát a pomalu se posouval ke kolegovi, aby zjistil, jestli ho nešálí zrak. Nešálil. A protože tou dobou byl už Islanďan dost blízko, neobešlo se to pochopitelně bez nějakého toho komentáře.
„Hustý, kámo, komus ho ukradl?“ usmál se na nebelvíra, nastavil tu méně mastnou pracku k plácnutí a čekal nějakou tu zábavnou historku se svazováním skutečného prefekta do kozelce.
Možnost další, že je to kopie nebo hračka z nějaké čarodějné obdoby kindervejce, si nechával v záloze, ale to, že by se mohlo jednat o odznak pravý, ho přirozeně ani na okamžik nenapadlo.

_________________

<<
Mrholení nemrholení, Lacey, kterou rodiče na nádraží samozřejmě dovezli, vystřelila skrz přepážku jako namydlený blesk. Na dnešek nemohla dospat, a do Bradavic se těšila takovým způsobem, že to posledních několik dní už celou Heavensgateovic famílii dohánělo k šílenství. Obzvlášť Valentýniny mladší sourozence, kteří pořád nechtěli uvěřit, že je jejich sestřička tak zlá, a chce je dobrovolně a s radostí vyměnit za nějakou školu. Proto ostatně při průletu přepážkou nevlály za Lacey jenom plavé copánky, ale i Verona, která se držela sestřiny ruky jako klíště, a Terrence, jenž se zase jako klíště držel Very. Jestli se Lac bála toho, že do přepážky narazí místo aby jí proběhla, rozhodně to nedávala nijak najevo, poněvadž při vstupu na nástupiště ani trochu nezpomalila.
Teprve v okamžiku, kdy se jí před očima objevila červená lokomotiva spěšného vlaku do Bradavic, Lacey zabrzdila, a to pro změnu tak prudce, že její dva sourozenci mohli být rádi, když se jí nerozmázli o záda. "Páni, tak to je megakrutě megaboží!" okomentovala blondýnka okamžitě, jak tak kulila oči na vlak, který ji měl odvést daleko od rodičů vstříc novým kamarádům a jistě i spoustě dobrodružství.
Na nástupišti zatím ještě nebylo moc lidí, zřejmě proto, poněvadž Lacey jakožto správný prváčkový nadšenec dorazila vážně brzo, takže ji i se sourozenci rodiče brzy našli. A tak, za poslouchání jejich hudrování na adresu své nezodpovědnosti (CO promerlina bylo nezodpovědného na tom, že se těšila do školy??!!) byla pomalu ale jistě strkána směrem do vlaku, ačkoliv by bývala mnohem radši ještě chvíli postávala jen tak venku (v tom mokru, no a co?) a kochala se pohledem na okolí. Rodiče ji nekompromisně posadili do prvního kupé, na které narazili (C6), a jako kdyby snad byla pes, co chce utéci, jí přikázali zůstat. Takže jako největší trapák seděla v kupé, zatímco všichni se určitě ještě domlouvali venku s kamarády, kam se posadí. A aby toho nebylo málo, Verona se samozřejmě odmítala pustit její ruky, a Terry se zase odmítal pustit Veřiny ruky, takže seděli na sedadle vedle ní oba, tvářičky uraženě nafouknuté, jakože proč je ségra neodveze do školy s sebou, a zvenku na ni přes okno gestikulovala matka. Co chtěla, to Lacey vážně nechápala, ale doufala, že ty dva prcky si rodiče co nejdřív odvedou. Jako ona byla ráda velká sestra, ale tohle bylo trapné.

_________________