Oči se mi rozšířily překvapením, a tak se na chvíli na Florence dívalo cosi jako vyjukaný králíček. "Tři roky..." zopakovala jsem a bylo vidět, že se mi tomu ale ani trochu nechce věřit. Hleděla jsem na manžela, studovala jeho tvář a snažila se najít něco, co by ten tok času prozradilo. Něco fundamentálně jiného, změněného k nepoznání, ale ve výsledku se zdál být pořád tak nějak sám sebou. I tak jsem ale cítila, že je něco jinak, i když to pravděpodobně bylo spíš z mé strany. To poblouznění, které jsem dřív ve Florencově blízkosti pociťovala, bylo pryč. A já netušila, zda to je permanentní, nebo za to můžou lektvary na nervy. "Omlouvám se," vypadlo ze mě, "že jsem tě v tom nechala tak plácat samotného." Myslela jsem to vážně. Když nic, měla jsem Florence pořád opravdu ráda, a nic takového jsem mu nepřála. "Jako manželka stojím za houby co?" A ani nevím kde se to ve mně vzalo, najednou jsem se přistihla, že se šklebím sama nad sebou. Divná reakce na situaci? No co, lepší už to nebude.
"Děkuju," zmohla jsem se prostě na sobecké slůvko, které ani nemohlo dosáhnout toho, jak jsem vlastně byla tomu mladému muži vděčná. Nemusel nic z toho dělat, věděla jsem moc dobře, že manželé jsme jen na papíře... pokud ještě vůbec. A i když slovy asi tvrdil něco jiného, pořád mi nešlo do hlavy ani to, že by sem za mnou chodil.
Chtěla jsem namítnout, že otci klidně napíšu sama, jenže pak Flo najednou položil opravdu nečekanou otázku. "D-domů?" vypadlo ze mě šokovaně a chvíli jsem na Florence jen zírala. To slovo mi znělo poněkud cize a představa toho, že bych musela už brzy opustit vcelku bezpečné prostředí Munga, bez jakýchkoliv postupných vycházek či tak něco, mě maličko děsila. "Tedy... samozřejmě že chci domů," odmlčela jsem se, "jen... nevím, jestli takhle rychle. Nechci zase skončit... no, zpátky tady..." Pokusila jsem se vysvětlit a tak nějak samovolně jsem dodala i pokrčení rameny.

_________________

Tři roky. Florence se ten čas zdánlivě nijak nedotkl, vypadal stejně, choval se víceméně také stejně, pořád kouřil a pořád pracoval pro Denního věštce. Někde hluboko v něm byla pohřbená bolest ze ztráty syna, ale i když to nevypadalo, že by bylo něco jinak, taková událost člověka změní. Jak, to už bylo otázkou. „Neomlouvej se, oba jsme se s tím museli vypořádat po svém,“ zamumlal. Nemínil jí říct, že by mu stejně nepomohla, že by to možná bylo ještě horší, kdyby zůstala příčetná. V takovou chvíli by ji totiž možná pod vlivem alkoholu opravdu ze všeho obvinil a řekl věci, které by nemyslel vážně a nemohl je vzít zpátky. Z myšlenek na chmurnou část života po smrti Hectora ho vytrhla sama Star. Překvapeně nad jejím konstatováním zamrkal a hodil tázavým pohledem po lékouzelníkovi. Možná ještě pořád nebyla připravená odejít. Flo měl velké nutkání jí odpovědět, že vlastně byla tou nejlepší možnou manželkou, protože mu nic nezakazovala a nepletla se mu do života, ale to mu v tuhle chvíli přišlo tak zvrácené, že ta slova raději polkl. Nevyjádřil se k tomu.
Star nevypadala, že by se jí chtělo domů, ačkoliv po chvilce začala tvrdit něco jiného. Florence se toho zaváhání samozřejmě hned chytil, ani on si nemyslel, že by to pro ni bylo nejlepším řešením. Co mu bylo do názoru lékouzelníků, že v domácím prostředí se bude cítit lépe. „Já se domluvím s tvým otcem a kdyby se ti chtělo, možná by bylo nejlepší, kdybys zůstala u něj. V naší části sídla jsem už nějakou dobu nebyl, ani nevím, jestli je to tam obyvatelné,“ zadíval se na ni s nevyřčeným oznámením v očích, že tam už dlouho nebydlí a ani bydlet nechce. „Ale pokud se ti k němu nechce hned, myslím, že tu budeš moct nějakou dobu ještě zůstat. Pro jistotu.“ Vrhl ošklivým pohledem po lékouzelníkovi opodál. Přece se na tenhle pokoj nestojí fronty, nebo ano?

_________________

Nezlobila jsem se, že některé věci raději nekomentoval. Nemusel, ale i tak jsem je potřebovala říct. Však ani já neodpovídala na všechna jeho slova, třeba teď, když mi řekl, že jsme každý potřebovali způsob, jak se s Hecotorovou smrtí vypořádat, mi trvalo dlouho, než jsem konečně něco řekla. "Jsem ráda, že ses přes to dostal... aspoň nějak," slyšela jsem vlastní hlas zaznít pokojem. A byla to pravda. Kdyby se Florencovi něco stalo, něco podobného jako mně, v následku naší tragédie? Nikdy bych si to neodpustila. Nevím, co jsem čekala. Možná, že na mě Florence bude křičet? Bude naštvaný? Nepříjemný? Nebo že sem vůbec nepřijde? Kdo ví. To, jak mě vlastně z ničeho neobviňoval, a to jak mile se vlastně choval, mě svým způsobem vyvádělo z míry. Jak se mi pomalu vyčišťovala hlava, vyvstávalo víc a víc otázek. Co teď? Začínalo mi být jasné, že věci nemůžou jen tak přejít zpět tam, kde byly, vrátit se do starých kolejí. Prostě to nebylo možné. Ne, pokud bychom se oba nesnažili... a já si v tuhle chvíli nebyla ani jistá jestli chci. A už vůbec ne jestli chce on. Vždyť si už určitě za tu dobu vybudoval nový život...
Jednu věc jsem ale věděla jistě. Ještě jsem nebyla připravená postavit se otázkám a realitě, ať už bude jakákoliv. Ne úplně. "Myslím, že bych tu měla ještě chvíli zůstat," řekla jsem zamyšleně, a na chvíli jsem pohlédla směrem k lékouzelníkovi, který tu byl s námi, jako bych čekala na nějaké potvrzení nebo povolení, ale nic neřekl, "ne dlouho, pár týdnů.. a pak... asi by bylo lepší, kdybych nějaký čas bydlela s otcem... minimálně než zjistíme, co s našimi životy." Znělo mi to docela racionálně, když jsem to pronášela. Otázka zůstávala, zda to opravdu tak nějak chytré i bylo.

_________________

Bylo stále těžší najít slova, která by situaci neztížila, a tak se Florence uchýlil k trpělivému mlčení a přikyvování. Dostal se přes to. Nějak. A za zlé jí nic z toho neměl, protože teď už dávno věděl, že s tím nikdo z nich nemohl nic dělat, a ona to odnesla mnohem hůř než on. Sám si spíš jen vyčítal, že ji nedokázal udržet při smyslech, i když věděl, že není natolik psychicky odolná jako on. Ale kdoví, jak by to bylo, kdyby se nic z toho nestalo, nebo se to všechno stalo jinak.
Když Star znovu promluvila, zhluboka se nadechl a přikývl. „Jak jen chceš. Nikdo tě nebude do ničeho nutit,“ zadíval se i on na lékouzelníka, který se konečně přestal tvářit jako někdo, kdo má za zády dalších dvacet čekatelů na pokoj. Florence si byl jistý, že jim za tu péči zaplatil dost štědře. „Už půjdu, nechám tě odpočívat. Dám vědět tvému otci, aby se za tebou zastavil,“ ujistil ji, že se nemusí o nic starat, že on to pro ni rád udělá. „Stavím se zítra, pokud bys cokoliv potřebovala, řekni někomu z personálu a oni mi to vyřídí.“ Pousmál se ještě, než ji letmo políbil na spánek a zvedl se k odchodu.

_________________

Přikývla jsem. Tohle bylo zvláštní. Cítila jsem vůči Florencovi vděčnost, opravdu velkou, a těšilo mě že tu byl, ale... nevím. Netušila jsem, jak by se věci měly, kdyby náš syn nezemřel, ale teď? Nějak... jsem nedokázala vykopat ten pocit zamilovanosti. A možná to bylo správně, kdo ví. Netušila jsem, kam se to v budoucnosti všechno posune, ale teď jsem nechtěla nic řešit. Nejdřív jsem se musela dát opravdu do pořádku. Přikývla jsem. Několikrát.
"Dobře," bylo mé jediné slovo aby věděl, že slyším, co říká. Na otce jsem se těšila. A na další Florencovu návštěvu vlastně taky. "Kdybys neměl čas nebo tak něco, nedělej si starosti," řekla jsem prostě, "nemusíš si kvůli mně nutně měnit celý harmonogram." Usmála jsem se, a mělo to být povzbudivé, mělo to ukázat, že mi to nevadí. Navíc, otec určitě taky měl přijít na návštěvu, až se dozví, že jsem zase, nu, při smyslech.
Při tom letmém dotyku rtů na mém spánku jsem na kratičký okamžik zavřela oči. Bylo to milé. Příjemné. No a pak už byl manžel na odchodu.
"A...Florenci?" promluvila jsem na něj ještě, těsně než skutečně odešel, a můj úsměv byl tentokrát o dost větší a upřímnější, "děkuju, žes přišel."
A pak už jsem se v posteli položila a upřela pohled na bílý strop.

_________________

Léto bylo v plném proudu a tomu odpovídalo i krásné počasí (Aspoň to tak vypadalo), které přímo svádělo k protažení křídel. A jelikož zdráhání se nebyla zrovna má přední vlastnost, tak jsem létal prakticky každý den, protože to bylo zkrátka fajn a i pěkná rozcvička, nemluvě o rychlosti přepravy. A fajn by to bylo i dneska, nebýt nenadálého poryvu větru, který z krásného letního letu udělal spíš noční můru. Ne že bych byl nezkušený letec, něco málo jsem se za těch pár měsíců nalétal, ale... rozhodně nejsem ten nejpozornější a tak mě silnější vítr nemile překvapil. Tak moc, že jsem skončil rozplácnutý na stěně jednoho z domů na příčné ulici. A i když to náraz nebyl nikterak tragický, tak jsem se pro jistotu přesunul ke svatému Mungovi, protože... jsem měl pocit, že mě nějak zlobí křídlo, tak.
Nakonec se však ukázalo, že je to jen naražené a že to neměl nějakou chvíli namáhat. I když jsem přemýšlel, jestli s tím příště radši nezajít k veterináři, protože vysvětlovat lékouzelníkovi, že se vám nezdá vaše křídlo není zcela jednoduché.
A jelikož jsem dneska nikam nespěchal a potřeboval jsem zajíst to, že nebudu moct pár týdnů létat, tak jsem se zastavil v bufetu na kafe a něco sladkého, protože... no, protože jsem byl zkrátka naštvaný a co dokáže zlepšit náladu víc, než hromada cukru!

Mimo herně:
Domluvená hra (S menším zpožděním, ehm)

_________________

Směny v nemocnici sice prvoplánově neměly být zábavou, ale ukázalo se, že oddělení Nehod s kouzelnými předměty má něco do sebe. Že hned po ránu dostala kafe od pana ošetřovatele, to byl první světlý bod dne, a Valentinina nálada se spokojeně houpala na růžových obláčcích. K úplné spokojenosti jí pak stačila pauza na oběd a tak namířila svoje kroky k nemocničnímu bufetu. Budoucí slečna lékouzelnice schovávala ruce v kapsách rozepnutého nemocničního hábitu a odhalovala tak pestrobarevné šaty do půlky stehen, které se při chůzi zvolna přelévaly ze strany na stranu. Už jen chybělo pár pírek nebo korálků do vlasů, aby byla úplně spokojená, ale pracovní morálka byla pracovní morálka. „Dám si kafe, jablečný koláč, sendvič a citronádu, děkuju!“ houkla na obsluhu za pultíkem a zatímco si pohrávala s mincemi v kapse, rozhlédla se okolo. Nejdříve to vypadalo, že ji nic nezaujalo, ale pak se zarazila a znovu si prohlédla mladíka opodál. Ale ne, to se jí muselo něco zdát...

_________________

Když se nad tím tak zamyslím, tak tohle bylo teprve podruhé, co jsem sem zavítal a že při minulé návštěvě jsem na posedávání v bufetu neměl moc pomyšlení, což byla rozhodně škoda, protože zákusky tu mají prostě skvělé. Až jsem na chvíli zalitoval, že jsem se na toho lékouzelníka vážně nedal. I když, jako herci se mi nedařilo taky úplně nejhůř... mohlo by to sice být lepší, ale každý nějak začínal, no ne? Navíc, když jsem k těm několika vedlejším rolím přihodil i práci na kulisách, tak jsem si ve výsledku vydělal poměrně pěkné peníze.
A zatímco jsem se tak utápěl ve svých myšlenkách, tak už ve mě zmizela většina kafe a dva čokoládové zákusky, takže se má nálada změnila z černého obláčku nad hlavou na klasický široký úsměv, se kterým jsem se tak rozhlížel po okolí a sledoval místní personál a pacienty a říkal si, že jsem skončil vlastně ještě dobře. Avšak, když jsem pohledem zabloudil k pultíku s obsluhou, tak jsem se chtě nechtě musel zamyšleně zamračit a pořádně se napít kafe, protože ta slečna tam mi byla až moc povědomá... ale ne, to přece nemohla být... co by tady dělala...
Čím víc jsem si jí ale prohlížel, tím víc a víc se mi svrašťovalo čelo, jak usilovně jsem přemýšlel nad tím, jestli to je vážně ona. Sice jsme se nějakou chvíli neviděli, ale zas to nebylo tak dlouho na to, aby se nějak výrazně změnila. Ne, tohle musela být ona!
"Ehm, Val?" houkl jsem na ní po chvíli trošku nejistě, protože pořád nedávalo smysl, co by tady dělala... teda dávalo, svým způsobem, ale pořád.

_________________

Jaká byla pravděpodobnost, že potká Marcuse zrovna v bufetu kouzelnické nemocnice kdesi v Londýně? Mizivá. A i přes to tady byl. Co ho viděla naposledy, trochu se změnil, ale ne moc. Popravdě by možná stačilo těch pár jeho potměšilých jiskřiček v očích a široký úsměv, a poznala by ho, i kdyby si nechal udělat plastiku. Nedobrovolnou, kdo s jeho obličejem by to potřeboval, že ano. „Marco!“ rozzářila se, když jí oslovil, a během chvilky byla u něj, i tu objednávku nechala na pultíku. ~Co tady děláš?!~ spustila na něj španělsky, jak jinak taky. ~A vůbec, kam si zmizel, hm? To se dělá? Ne, nedělá.~ dloubla do něj drobnou pěstičkou, ale nakonec se přestala hraně mračit a pevně ho objala. Nedokázala se na něj zlobit, i když tenkrát, když se stavovala u nich doma a on tam nebyl, protože si dovolil odjet na studia jinam, ji vážně naštval.

Mimo herně:
Pardon, časová tíseň!

_________________

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a tak se z menší letecké nehody rázem stalo nečekané, ale o to milejší shledání. Opravdu, kdo by čekal, že se potkáme zrovna tady! Teda, vzhledem k tomu co měla na sobě bylo jasné, co tu dělá, ale pořád. Ona a v Londýně?
Když však zvolala moje jméno zpátky, tak se mi v očích rozzářily snad všechny jiskřičky a kdyby nebyla tak rychle u mě, už bych letěl já k ní! Doslova letěl, protože z toho nadšení jsem se málem vážně proměnil.
~To bych se měl spíš ptát já! Proč mi nikdo neřekl, že přijedeš?~ opáčil jsem jí jak jinak, než zvučnou španělštinou a opravdu širokým úsměvem na tváři, který zrcadlil mé rozčarování z její přítomnosti. ~No, do Bradavic, tam jsem zmizel. Ale... já za to nemůžu, to si vyřiď s mým tátou, ten mě sem poslal za studiem!~ ohradil jsem se proti nařčení ze zmizení s naprosto dokonale zahraným uražením, u kterého mi ale prostě moc cukaly koutky na to, aby tomu uvěřila a stejně ona věděla, jaký jsem herec, vždyť ona byla to samé! Když do mě ale dloubla pěstí, tak se mi na tváři prosadil pobavený úšklebek, který ale dost rychle zase zmizel a nahradil ho spokojený úsměv, zatímco jsem jí to pevné objetí oplácel a rozhodně jsem neměl v plánu jí jen tak pouštět. Ať už tu byli lidé jakýkoliv, ať už jsem tu měl jakékoliv zážitky a měl se jakkoliv dobře, pořád jsem se tu necítil doma... ale teď? Teď jsem měl pocit, že si domov došel pro mě. Doslova.
~Chybělas mi~ hlesl jsem s upřímným úsměvem, když jsem se od ní po nutné chvíli odtrhl a upřeně se jí zadíval do tváře, na kterou jsem stále hleděl jako na nějaké zjevení.

_________________