Když Artemis jednou zmínila před Alecem Řecko a prohlásila, že ho musí vidět na vlastní oči, ještě netušila, že se nakonec odhodlá k tomu, aby ho do Řecka i pozvala. Její prosba u strýčka Skyta, zda by si mohla na pár dní v létě propůjčit jednu rodinnou vilku, povytáhla vysoko na čelo nejedno obočí, ale nikdo se kupodivu na nic neptal, zatímco si v duchu myslel svoje a poťouchle se usmíval. A tak Artie nakonec opravdu jeden den čekala na Aleca v hale ministerstva, aby se letaxovou sítí dostali nejdříve na řeckou pevninu a pak přenesením na přístupovou cestičku k vilce nad Egejským mořem. Už z té byl na vesničku i moře nádherný výhled. „To je Kini,“ špitla Artie informačně a pak pokynula rukou k vilce. „A tady budeme bydlet. Má to celkem tři ložnice, takže si můžeš vybrat, který výhled ti bude vyhovovat,“ broukla, bůhvíproč se začervenala, a nasadila si sluneční brýle. Sice dorazili až v podvečer, ale sluníčko mělo pořád ještě náramnou sílu, a Artie plánovala vyrazit dolů do vesnice až ten největší žár přejde. Hlavní bylo se nejdříve aklimatizovat a zabydlet, přičemž cestu na pláž hodlala navrhnout až na zítřejší ráno, odpoledne strávit prohlídkou kláštera s tkalcovnou, kde bylo chladno, a večer už hodlala nechat na Alecovi, aby neměl pocit, že je samozvanou diktátorkou.
Dveře šly otevřít zlehka a už na prahu je přišly přivítat obě kočky, které se Artie mazlivě otřely o nohy. „Pita a Feta, radši si zavírej dveře ložnice, protože se rády mazlí,“ upozornila Aleca, jakmile se na něj kočky vrhly, načež po zjištění, že ten člověk nemá nic k zakousnutí kromě palců na nohou, odkráčely směrem do polí. Artie mezitím stihla otevřít okna a dveře, aby se místnosti trochu provětraly, načež Alecovi ukázala jednu ložnici v přízemí a dvě v patře s propojeným balkonem, aby si mohl vybrat, kde se mu bude spát nejlépe. Sama pak zaplula do té jedné v horním patře s omluvou, že se potřebuje převléct z cestovního do něčeho, v čem se tu neupeče.

_________________

Ačkoliv to Alexander nečekal ani v nejmenším, za těch několik měsíců, co Artemis znal, mu dívka přirostla k srdci, a tak nebylo divu, že ho to pozvání do Řecka ani nenapadlo odmítnout. Navíc se mu beztak pár dní úplně mimo Anglii určitě hodilo, a že mu Artemis při tom bude dělat společnost… Určitě by se obešel i bez toho, ale… takhle to bylo lepší. Mnohem. Možná i proto se při setkání u letaxových krbů na ministerstvu nebránil úsměvu a bylo mu docela jedno, jestli ho náhodou zahlédne někdo známý, kdo byl spíš zvyklý na jeho neustále kamenný výraz.
Netrvalo to dlouho, než se ocitli na přístupové cestě k jejich dočasnému obydlí, a samozřejmě neodolal, aby se po přenesení nerozhlédl kolem. Zatím se mu líbilo, co viděl. Jakmile Artie poukázala na vilku, stočil Alec pohled tím směrem a souhlasně přikývl. „Myslím, že se mi tu bude líbit,“ prohlásil a pousmál se. Anglii zbožňoval, ale tohle bylo něco jiného. A co se toho výhledu týče… Aleca napadlo, že nejlepší výhled bude ten, kde bude ona, ale nahlas to raději neřekl, aby ji ještě nepřivedl do rozpaků.
Dům nicméně neměli obývat sami, společnost jim měly dělat dvě kočky, ke kterým se Alec sehnul, aby je podrbal za oušky, nicméně nechal je zase odkráčet, když zjistily, že pro ně není vůbec zajímavý. „Kočka sem, kočka tam… mně nevadí,“ odmávl Alec rukou možnost kočičích návštěv. Třeba si vzpomene ty dveře zavřít… a když ne, tak se přinejhorším vzbudí zavalený kočičími chlupy.
Podívejte, pokoj dole v přízemí měl určitě také svoje kouzlo, ale z toho horního byl určitě lepší výhled, kašl kašl. A tak sice trochu nejistě, ale přece jen Alec zamířil za Artemis nahoru, byť do toho pokoje vedle. Taktéž se převlékl do něčeho pohodlnějšího, v jeho případě se jednalo o slabé šedé tričko a bílé plátěné kraťasy dlouhé ke kolenům, zaháknul si sluneční brýle za lem trika a vydal se na onen balkon. Zjistit, jaký je ten výhled, samozřejmě. Lokty se zapřel o zábradlí, a zatímco čekal na Artie, tak se prostě kochal. Vlastně se momentálně cítil docela spokojeně, tak jako už dlouho ne.

_________________

Artemis by pravděpodobně bylo úplně jedno, kdyby se Alec mračil. I kdyby nasadil jakoukoliv masku, Artie věděla, jaký je, nebo si to alespoň myslela. Možná vysnila. Tak jako tak ona zářila jako sluníčko, když se jí objevil v zorném poli. A když se dostali až na místo určení, její úsměv se ještě rozšířil. Kdyby to šlo, pravděpodobně by se usmívala ještě zářivěji, když Alec prohlásil, že se mu tu bude líbit, protože to bylo něco, v co Artie doufala. Ona totiž tenhle kus země milovala a v Anglii se jí stýskalo.
A stejně tak se jí stýskalo po možnosti nosit něco, co tak úplně nezapadalo do deštivého anglického počasí. Z kufru tedy hned putovalo do skříně několik šatů, z nichž jedny si Artie vzala hned na sebe, a zálibně se prohlédla v zrcadle. Pravda, aby ta bílá barva šatů s tmavě modrou výšivkou vynikla, bylo potřeba se ještě trochu opálit, ale jinak si byla jistá, že takhle může vyjít mezi lidi. A nejen mezi lidi, hlavně... že se tak může ukázat před Alecem. Jedno, dvě otočení, upravení přívěsku na krku, nádech výdech. Už teď měla pocit, že se samým štěstím rozprskne, ale naštěstí se tak nestalo, a tak mohla s blaženým výrazem ve tváři otevřít dokořán dveře na balkon.
Kde stál Alec.
Alec v šedém tričku, kraťasech, se slunečními brýlemi ležérně zasunutými za lem trička...
Artie chvilku vypadala, že zapomněla dýchat, jak tam tak stála, stále svírajíc dveře balkonu. Nějaká část jejího podvědomí žrala popcorn a představovala si Apollův výraz, kdy těká z jednoho na druhého a pokouší se zjistit, co přesně na Alecovi v tak nudném ohozu způsobilo, že jeho sestru zasáhl blesk. Ale tomu ten trouba prostě nemohl rozumět. Za toho troubu dostalo podvědomí facku, ale aspoň to Artemis probralo z transu. „Tak... tak můžeme vyrazit do města. Na procházku. Jídlo. Ehm.“ Nádech, výdech.

_________________

Sice by bylo hezké říct, že si Alec nevšiml, že se dveře ze druhého pokoje otevřely, ale to by byla trošku lež. Zaregistroval to hned, a tak se pomalu otočil k Artemis stojící mezi těmi dveřmi. Zlehka povytáhl obočí, když si všiml, že se jaksi zarazila, a na chvíli se zatvářil rozpačitě. Pak se každopádně pousmál a přikývl na souhlas. „Dobrá. Už jsem docela zvědavý na zdejší jídlo,“ broukl, načež se odlepil od zábradlí, aby mohli zamířit ven z domu a následně do vesničky. „Je nějaká specialita, o které bys řekla, že bych si ji neměl nechat uniknout?“ nadhodil, jakmile vyšli ven, zatímco si nasadil ty sluneční brýle. I přes ně se na Artemis na chvíli zadíval, než upřel pohled před sebe. Slušelo jí to, o tom žádná… rozhodně to byl rozdíl oproti… třeba školnímu hábitu. „Trochu si vedle tebe připadám jako… děsně fádní člověk. Sluší ti to.“ No, původně neměl v plánu to tak úplně říkat i nahlas, ale když už to bylo venku, alespoň to doprovodil úsměvem, aby dal najevo, že to myslí vážně a ne jen ze zdvořilosti. „Jen mě tak napadlo,“ načal ještě jednu myšlenku, „pokud by ses necítila příjemně, že máme pokoje tak blízko, klidně se přesunu do toho spodního. Taky jsem se mohl zeptat ještě předtím, viď?“ Pro něj totiž bylo důležité, aby byla Artemis spokojená a těch pár dní si užila a nelitovala toho, že ho sem pozvala. I když ten výhled byl vážně fajn.

_________________

Červenající se Artemis si samozřejmě za chvilkovou slabost vynadala, ale rozhodla se, že se nebude školácky omlouvat. Hlavně netušila, na co přesně by se vymluvila, že. „Asi budeš zvyklý na něco trochu jiného, ale já řeckou kuchyni vážně miluju,“ sdělila mu s úsměvem a společně s ním vyšla z domu na cestu k vesnici. Horko bylo stále, ale už nebylo dusno, zatímco sluníčko pomalu zapadalo za obzor. Ve vesnici dole to ale stále žilo a Artemis se vážně těšila, až se zešeří, a majitelé restaurací začnou svoje zahrádky zdobit lucerničkami. „Vlastně... je toho hodně, co by sis neměl nechat ujít,“ zamyslela se nad tím, co mu doporučit. „Určitě musíš ochutnat moussaku a souvlaki, ty jsou třeba vynikající s řeckým salátem nebo s tzatziky v tortile. Gyros je takový základ...“ kousla se zamyšleně do rtu, co by ještě přidala. „Úžasné jako předkrm nebo jen tak je sýrové sagnaki. A jako dezert bych si dala baklavu.“ Usoudila, že to je asi tak to nejlepší, co by mu řecká kuchyně mohla nabídnout, přičemž zapomněla zmínit, že baklava je sladká až běda. „K tomu je nejideálnější retsina, to je víno.“ Tady už se Artie chtě nechtě začervenala. „No a nebo si můžeš dát cokoliv z ryb, tady jsou všechny naprosto čerstvé.“ Poukázala gestem na rybářské čluny u malých mol při plážích.
Artie byla tak zabraná do přemýšlení nad jídlem, že jí ten jeho kompliment málem unikl. Hodila po něm nechápavým pohledem a než se stihla zarazit, vyřkla svoje myšlenky nahlas. „Ty rozhodně nejsi fádní, Alecu, i kdybys na sobě měl pytel od brambor, nebyl bys fádní.“ Zrudla, jen co to dořekla. No a pak ještě nakousl téma pokojů a ačkoliv už jen myšlenka na to, že spí jen za zdí, dělala z jejích kolen želé, hrdě to ustála. „To... vůbec nevadí. Alespoň mě nebudou děsit noční můry, když vím, že jsi blízko.“ Uculila se zarděle a radši upřela pohled k prvnímu domku, který od nich byl už jen pár kroků.

_________________

„No, řeckou kuchyni jsem vážně ještě nezkoušel, ale jsem na to docela zvědavý,“ přikývl Alec a následně se už jenom zaposlouchal do Artemisiných slov. Tvářil se u toho poměrně fascinovaně, protože mu většina těch pokrmů zněla těžce exoticky a neměl nejmenší tušení, co si u většiny těch názvů představit. „Budu předstírat, že jsem rozuměl naprosto všemu,“ prohlásil posléze s jistým pobavením, „vidím to tak, že tě nechám, abys mi něco objednala, a já to prostě vyzkouším. Ale řekl bych, že je štěstí, že na to zkoušení máme několik dní, hm?“ Alexander nikdy nebyl velký experimentátor, ale když už k tomu jednou měl tu příležitost… hodlal z toho vytěžit co nejvíc.
Neubránil se povytažení obočí, když Artemis prohlásila, že by nebyl fádní, ani kdyby měl na sobě pytel od brambor. „Neříkají tohle většinou muži ženám?“ poškádlil ji, ale pak se pousmál. „Ale jsem rád, že to tak vidíš, aspoň si tak můžu myslet, že ti neudělám ostudu,“ dodal následně s nadsázkou, protože jakkoliv mohlo být jeho oblečení konzervativní, minimálně bylo vždycky slušné.
„Míváš noční můry?“ svraštil Alec obočí a starostlivě se na Artie zadíval. „Nicméně nevím, jestli by nebylo jistější použít lektvar bezesného spánku místo mě. Minimálně by to bylo efektivnější. Jinak ale samozřejmě rád posloužím,“ uculil se vesele, načež i on stočil pohled k blížícím se budovám. „Máš tady nějakou oblíbenou restauraci?“ optal se, zatímco se rozhlížel kolem a snažil se odhadnout, kterým směrem zamíří.

_________________

Jak by šlo z toho výčtu jídel snadno vyzjistit, Artemis řeckou kuchyni opravdu zbožňovala, takže se Alec mohl těšit na ochutnávku naprosto všeho, co mu mohly místní restaurace nabídnout. A nebyly to jen ony, občas nějaký ten kousek ryby smažil nebo griloval u své loďky přímo sám rybář, a to teprve mělo své neopakovatelné kouzlo. „Ale kdyby ti něco nechutnalo, tak mi to řekni,“ broukla, aby ho ujistila, že nemusí za každou cenu předstírat, že je z něčeho na větvi, zatímco by to nejraději potají vyplyvl do květináče.
Artemis se začervenala, když ji přistihl při tom komplimentu, ale byla to pravda, tak se za to odmítala stydět. Alespoň ne víc, než obvykle. „Možná mají ženy občas hlasitější myšlenky,“ zabrblala si spíš pro sebe, ale slyšet to určitě mohl. „Nedovedu si představit situaci, za které bys mi mohl dělat ostudu, to spíš naopak.“ Prohlásila pak skoro bez pudu sebezáchovy, ale nemohla si pomoci.
Co se nočních mur týkalo, Artie se maličko zamračila a přikývla. „Já vím, že by mě to nemuselo trápit, ale to, co se děje v Anglii... občas se mi zdají zlé sny. Ale tím tě nebudu zatěžovat,“ odmávla to rukou, neboť jejím primárním úkolem tady nebylo kupodivu sbalit Aleca, ale zbavit se špatného pocitu z pronásledování mudlorozených kouzelníků a tak dále. „Myslím, že jsi lepší než bezesný lektvar,“ ujistila ho s úsměvem, což byl další kompliment z její strany, a tentokrát už si za něj vynadala sama. Jenže copak to šlo, nechávat si takové věci pro sebe, když... když on byl on? No nešlo.
Místo slov se tak Alecovi v odpověď na další otázku dostalo ukázání směru k jedné maličké restauraci u mola, kde pableskovalo svými plamínky hned několik luceren podél břehu. „Dneska bych ti doporučila zkusit rybu nebo souvlaki, ideálně s tzatziky a řeckým salátem,“ zhodnotila situaci, protože nehrozilo, že by ji dneska vášnivě líbal, což by po požití tzatziků nemuselo být zrovna nejpříjemnější.

_________________

Alec sice netušil, co se pod většinou těch řeckých názvů skrývá, a je pravda, že na to byl docela zvědavý, ale to ještě neznamenalo, že by měl v plánu předstírat, že mu něco nechutnalo, zatímco to bylo naopak. Na druhou stranu to taky neznamenalo, že by to neuměl podat slušně, aby nechtíc Artemis neurazil. „Pokud taková situace nastane, tak se to dozvíš, vážně,“ přislíbil tedy a pousmál se, aby svá slova stvrdil.
Při Artemisině komentáři Alecovi neunikl pobavený úšklebek, ale pro jistotu se rozhodl nereagovat, aby ji náhodou nepřivedl do rozpaků ještě víc. „Myslím, že se podceňuješ,“ prohlásil následně, protože si nemyslel, že by mu Artie mohla někdy někde dělat ostudu. „A klidně bych tě v Anglii vzal na nějaký večírek, abych ti dokázal, že bych se za tebe nestyděl… kdybych ovšem na něco takového chodil.“ Každopádně ten úmysl tu byl, takže se snad aspoň taková snaha počítala.
„Já bych byl ale rád, kdybys mě tím zatěžovala,“ opáčil Alec a hned k tomu dodal, „tím myslím, že pokud se budeš chtít vypovídat, rád tě vyslechnu.“ Dobře, byl tu takový ten malý fakt, že byl bystrozor, který pracoval pod Ministerstvem, ale… kromě toho, že ani jemu některé věci nebyly úplně po chuti, Artemis by vyslechl především jako přítel. „Tak lepší, říkáš? No dobře, beru tě za slovo. Když po mně tedy nebudeš chtít, abych ti zpíval ukolébavky… to bys ty noční můry mohla mít ještě z něčeho dalšího,“ odlehčil trochu to téma špatných snů a přitom se usmál jako neviňátko.
„To nevypadá vůbec špatně,“ vyslovil svůj první dojem z restaurace, na kterou Artie ukázala, a ke které se blížili. „A to souvlaki je co přesně?“ optal se ještě než tam došli, nicméně pak zhodnotil okolí a stočil pohled ke své společnici. „Kam by ses ráda posadila?“ broukl, tedy za předpokladu, že nebyli automaticky nasměrováni k nějakému stolu, a bylo samozřejmostí, že jí pak galantně přidržel židli, než se posadil on sám.

_________________

Přiznejme si to, když jen tak prohodil, že by ji s sebou vzal na nějaký večírek, aby ukázal, že by se za ni nestyděl, rázem měla Artie problém s chůzí. Kolena se jí jako kouzlem proměnila v rosol a každý krok byl vedený jen pevnou vůlí neztrapnit se před ním tím, že se sveze k zemi. Neměla k tomu daleko. „Nechodíš na večírky?“ zeptala se proto, aby zaměstnala mysl něčím jiným, i když to bylo vážně těžké. Skoro nemožné.
„Možná na to jednou dojde. A pak budeš litovat, že jsi vůbec něco takového navrhl.“ Artie si dokázala představit tu bolest hlavy, až bude chudák poslouchat její nářky a strachy, které ji provázely nocí. Byla si ale jistá, že v jeho přítomnosti se jí bude spát mnohem lépe a na nějaké zlé sny nebude prostor. Chmurné myšlenky ale rozehnal sám, když poznamenal, že by nebylo dobré, kdyby po něm chtěla, aby jí zpíval před spaním. Artie se na rty vedral široký úsměv. „Ale tomu nevěřím. Minimálně pohádku bys určitě zvládl,“ broukla. Klidně by mohl číst recepty na lektvary a stejně by ji svým hlasem ukolébal ke spánku, ale to mu raději neřekla. Už tak toho namluvila dost.
V restauraci vybrala jeden stolek na terase, trochu stranou, aby nebyli na doslech cizích uší, ačkoliv první informaci si případní posluchači klidně vyslechnout mohli. „Souvlaki jsou kousky masa a někdy i zeleniny opečené na špejli.“ Zjednodušila to tak, že to skoro vypadalo obyčejně. Ale neobyčejné bylo především použité koření a fakt, že od moře foukal slabý vánek, který k nim donesl slanou vůni moře. I vánoční krocan by tu chutnal exoticky. Když si objednali, přičemž ona si objednala jak souvlaki s oblohou a pitou, tak rybu, protože se nedokázala rozhodnout. Chvilku si pohrávala s vidličkou, než se odvážila zadívat na Aleca naproti sobě. „A... líbí se ti tu?“

_________________