Monty strávil cestu drnkáním na kytaru, drnkal nejrůznější tóny a písně, něco doprovázel zpěvem, kupodivu ani trošku falešným, a měl se fajn. Aspoň ho nikdo neotravoval, že jo, i když si tedy cestu s kytarou představoval poněkud... živější a společenštější.
I tak ale cesta vlakem utekla poměrně rychle a část s kočáry už zřejmě měla být zábavnější, protože ho u kočárů oslovil Frodo. „Tě pic,“ opáčil Mexičan s úšklebkem na rtech, protože puberta, takže ho ani ten vůl v pozdravu neuvedl do rozpaků. „Že váháš,“ pronesl v odpověď pyšně, načež zapadl do jednoho z kočárů, pravděpodobně následován svým spolužákem.
A jakmile se uvelebil, tak prostě a jednoduše spustil, aby mohl Frodo valit bulvy.

_________________

Aino s návrhem nemohla nesouhlasit, takže spokojeně přikývla a pak už se v tichosti věnovala své knize. Ze začátku ještě kontrolovala Stilgara, jestli se nepokouší o nějaký ten džihád, ale zvíře očividně pochopilo, že nikdo z přítomných se ji nesnaží zabít, a tak se ani on nesnažil zabít je. Aino to tak dokonale vyhovovalo.
Vyhovovalo jí i to ticho, co pak v kupé zavládlo, protože ona si teď prostě povídat nepotřebovala. Obě dámy se zabavily po svém, daleko od lomozu méně civilizovaných studentů, a cestu tedy trávily výrazně produktivněji než mnozí jiní. Kromě drnčení kolejí však Aino brzy zaslechla i něco dalšího, zpočátku nevýrazného, později ale celkem zřetelného.
Zvedla hlavu, aby se Destiny zeptala, co že to říkala, ale v tu chvíli si všimla jejího výrazu a došlo jí, že se to stalo zase. Zase odposlouchávala něčí myšlenky, aniž by jí to bylo dovoleno, ale zároveň aniž by o to stála. Zkroušeně si povzdechla, jak se rozplynuly její naděje, že to zmizelo úplně, a zabořila zrak zpátky do tajů švédské gramatiky. Měla co dělat, aby pak netěkala očima ke spolucestující, protože soustředila veškeré své síly na to, aby si hlavu zaplnila myšlenkami svými a na ty cizí už tam neměla místo, a celkem se jí to dařilo. Vzpomínala na bratra, opakovala si vzory substantiv, zapřemýšlela nad osnovami druhého ročníku, zkontrolovala Stilgara, povzdechla si, že je na tom asi Destiny dost podobně jako ona…
No, chvíli to vydrželo, to se jí musí nechat. A protože vlak jel letos zase docela rychle, (Nebo že by ona byla pomalá? Ne, svedeme to na vlak.), udržela se až do Prasinek a nic neřekla. Co by taky měla říkat? Upřímnou soustrast? Určitě by pak byla akorát za magora, ať už by s Destiny soucítila jakkoliv, a to vážně neměla zapotřebí. Vždyť mnohým stačilo to, jak mluvila…
Když pak přišel čas vystoupit, v rychlosti si sbalila věci a pustila kocoura na chodbu, ale přeci jen jí to nedalo a ještě něco řekla. Něco trochu víc než jen pouhé rozloučení.
„Užívej si hezky roku, a můžu-li radit trochu, pochybnostem zlámej kosti, jistě budeš dobrá dosti.“
A pak radši rychle vypadla, než se Destiny začne vyptávat, protože to lidé z Havraspáru přeci jen občas dělají. Jízdu kočárem absolvovala v klidu s nějakým tím npc a na slavnost sice zašla, ale pokud tam po ní někdo explicitně netoužil, skoro určitě to neodehrávala.

>>

_________________

Téma kolejí bylo legendární, opředené tajemstvím a zkrátka příliš lákavé na to, aby se mu mohla konverzace vedená v kupé plném prváků vyhnout. I když byla pravda, že Donnie nad tím zas tak moc nepřemýšlel – maminka mu jednou řekla, že tak či tak bude studovat pořád to samé, a nebude to mít na moc věcí vliv. Tedy, kromě spolužáků. A Donnie chtěl dobré spolužáky! „To taky doufám! Bylo by super skončit spolu,“ přikývl nadšeně na Oliverovo prohlášení. Jasně, teprve spolu jeli vlakem, ale… Legendární kamarádství nějak musí začít. Vyslechl si, že zrzkovi starí sourozenci chodí do Nebelvíru a Havraspáru – říkalo se, že lidé z jedné rodiny většinou chodí do těch samých kolejí. „Já si nemyslím, že by v těch kolejích byl takový rozdíl… Mamka chodila do Nebelvíru, taťka do Zmijozelu, a chtěl by, abych se tam dostal taky. Aspoň to říkal, ale nemyslím si, že to myslel nějak moc vážně,“ pokrčil Donnie rameny. „A o tom, jak se vlastně zařazuje, skoro nikdo nechce mluvit, babička pořád říká, že to je to pravé překvapení nebo co. Ale prý záleží na tom, jakou má kdo povahu. Asi,“ pokrčil rameny znovu, a mírně se zamračil. Slyšel nějaké zvěstí a střípky, ale do detailu mu nebyl proces zařazování znám. Takže nechtěl klukům motat hlavu s nějakým kloboukem – to stejně byla blbost.
„Je pravda, že já mudlovským věcem rozumím jenom tak… Jako trochu. Třeba vůbec nechápu, jak funguje cokoli na elektřinu,“ pokrčil Kačer rameny, ale bylo zjevné, že příliš velký zájem o to ani nejeví. „Kletby jsou prej fakt hustý. Strejda říkal, že jsou i takový kletby, co třeba přinutí někoho stepovat… I když, kdyby ji někdo použil na mě, tak vtipný by to nebylo,“ zašklebil se Don při té představě. „A mít okurku místo nosu, to asi taky není nic moc. A neboj, Milo, kdybys byl moták, dopis by ti nepřišel,“ ujistil Donnie svého nového spolužáka sebevědomě, ačkoli si svým tvrzením vůbec nebyl jistý. Milovo vyprávění o nácviku famfrpálu ale ocenil upřímným smíchem. To bylo dobré.
„Prváci se prý do týmu většinou hned nedostanou, trénujíc spíš jako náhradníci. Ale taky bych rád hrál. Strejda bejval profík, hrával v Americe za Kladiva první ligu,“ podělil se Donnie nadšeně. Strejda pro něj prostě byl vzor číslo jedna. Až po superhrdinech. „Já mám rád Bertíkovy fazolky, i když některý příchutě jsou fakt strašný. A čokoládový žabky jsou taky skvělý – moc nemusím lékořicový hůlky, ty jsou hrozně hořký,“ rozpovídal se pak Kačer pohotově i na téma sladkostí. Vlak vyrazil a uháněl na sever ke škole. Vážně to bylo tady. Když se konečně vydali na cestu, všechno to pro Donalda bylo jaksi skutečnější, a ačkoli se vážně nemohl dočkat, byl zároveň dost nervózní. Během cesty se převlékl do uniformy, dál si povídal s klukama (a stačili určitě probrat úplně všechno), nakoupil si zásoby sladkostí, ačkoli už měl slušný poklad v kufru, a pak to konečně přišlo. Světla začalo postupně ubývat, a pak začal expres brzdit. „Jsme tady!“ zahlásil Donnie nadšeně očividné.

Snažil se neztratit kluky z očí, když se ponořili do davu před vlakem.
I když, osoba, k níž měli všichni prváci jít, byla skutečně nepřehlédnutelná. „To je totální Hulk! Akorát teda není zelenej,“ zakřenil se Donnie nadšeně na Olivera a Mila, pokud se mu jeho spolužáci někde neztratili. Než se ale stačil Winter zeptat, jestli školní šafář experimentoval s nápodobou superhrdinského séra kapitána Ameriky, nahnal je Hagrid do lodiček. Ačkoli vypadaly trochu podezřele, Donald nadšeně naskočil dovnitř, až se plavidlo zahoupalo. Prostě jako kachna na vodě. „Jsem slyšel, že tady v jezeře žijou různý potvory,“ nadhodil potom ke klukům, dost možná natolik hlasitě, aby to slyšela přinejmenším i dvojice děvčat vedle.

_________________

Fróði si ve skutečnosti z Montyho spíš střílel a fakt nečekal, že by spolužák něco takového uměl, nicméně o to víc pak ty bulvy valil. Vlastně chvíli vůbec neměl slov, což se u něj s nástupem puberty stávalo čím dál vzácněji. A to samé se dalo říct o tom, že následujících pár minut seděl a upřeně Montyho sledoval, aniž by měl jedinou blbou poznámku.
„Hustý,“ dostal ze sebe, když představení skončilo, a možná to i párkrát zopakoval, než ho konečně osvítil duch velkého banánovníku a on dostal ten úplně nejvíc nejlepší nápad. Otázkou je, jestli to chudák Mexičan viděl stejně.
„Kámo, musíme totálně založit bradavickou kapelu,“ konstatoval, okázale ignoruje fakt, že sám zatím na nic neuměl a že taková tělesa zpravidla nemají dlouhou životnost, o čemž mohl jeho bratranec psát drabbly, „párkrát takhle zaválíš a holky nám budou padat k nohám.“
Jo, o jeho motivaci nemohlo být ani na okamžik pochyb, a Monty pak měl ještě pár minut na to, aby mu to rozmluvil nebo vysvětlil. Pak totiž Fróði zamířil na slavnost, kde se plánoval přežrat k prasknutí a kde chtěl okouknout, jak a kde přes prázdniny vyrostly jejich spolužačky.

>> Velká síň

_________________

MEHEH. DOHRA. B6.
Ke kolejím se Obreron už nevyjadřoval. Věděl určitě, že nechce skončit v Havraspáru s Desdemonou, protože byla divná, a tak tam určitě skončila i další spousta divných lidí, že jo taky, ale upřímně, jinak mu ten kolejní systém byl prostě záhadou... a on hodlal působit jako že je děsně inteligentní a tak, že jo taky. Proto si taky nastudoval většinu knížek dopředu, i když čtení zas tak nemusel. "Ale co by ti kouzlení nešlo," plácnul následně bratrance po rameni a zakřenil se na něj, "však seš kouzelník, takže ti to půjde."
A pak se hovor přesunul k famrpálu. "Hmm, takže to hodláte zkusit do týmu? I jako třeba náhradníci?" zajímal se. Protože on jakože chtěl, víme. A to ještě ani nevěděl, jestli mu to na tom lítajícím klacku půjde. Jakože na koštěti, ne klacku. Pojedem.
"Doufám že moc dlouho nepojedem," mudroval, a že by asi v tuhle chvíli spapal i hrocha, jaký měl hlad, radši nedodával. Stejnak za chvíli přišla babča s ňaminama, takže si koupil kotlíkové koláčky, které měl fakt rád (no co. I drsný chlapi mohli jíst sladký!)
... a najednou už byli na místě.

"Sakra, čím ho krmili?" zíral chvíli na obra, a pak, když byli odveleni do lodiček, samozřejmě začal pod vodou vyhlížet nějaké ty potvory. ""Brácha říkal, že tam mají obří sépii, nebo oliheň... nebo chobotnici... nějakou takovou potvoru," pronesl zamyšleně, ale to už se loďky daly do pohybu směrem k impozantní siluetě hradu před nimi...

>>>

_________________

Dohra:

A6

Totožnost nositele druhého odznaku primuse byla pro Romea zatím záhadou. Návrhy, které Jasmine předložila, rozhodně připadaly v úvahu, takže zamyšleně naklonil hlavu na stranu. „Jak moc spolu vlastně musí primusové spolupracovat? Tak, no, kdyby náhodou,“ ušklíbl se. Se Stewartovou si toho za celých šest let zatím moc neřekl, ale řekl by, že Aldwinckleová byla celkem rozumná, ať už to z jeho úhlu pohledu zahrnovalo jakékoli osobní kvality. Že se pak Jasmine smála jeho neštěstí zvanému domluvený sňatek, tomu se Jonathan ani moc nedivil. „No, já se tomu asi fakt nevyhnu, jestli nechci bejt vyděděnec,“ uchechtl se Romeo kysele. „Ale jo, nějaký fotky jsem viděl. Nejhorší je, že jsou to buď starý ženský, třeba ke třicítce, což jako… Ne, děkuju, no, a nebo prostě holka, co jí je třináct, dvanáct, prostě hrůza,“ protočil oči v sloup. Ale byl natolik nad věcí, že si z toho dokázal ještě dělat srandu. Kdyby tak věděl. „Víš co, přitom já, taková partie,“ zasmál se potom a pustil se do jídla.
Tedy, do jídla se pustili oba, a Jasmine se navrch pustila i do vyprávění. Romeo byl sice tupec, ale dal si dvě a dvě dohromady, respektive jedna (Jasmine) a jedna (Sky). „Bych do tepla zrovna nejel,“ zahuhlal s plnou pusou, ale samozřejmě poslouchal, co měla kamarádka na srdci. „A co pěknýho si fotila?“ zakřenil se potom, jenom lehce provokativně. Bylo fajn se tady takhle uvolnit, dát si jídlo, pokecat si a špičkovat se. To si doma o prázdninách Romeo neužil – a pochyboval, že po skončení Bradavic si to vůbec ještě užije. „Rozhodně si měla zajímavější léto než já. A o zkouškách ani nemluv, budu rád, když u OVCí neproletím. NKÚ bylo strašný dost,“ zavrtěl hlavou. „A na plány do budoucna se snad radši taky ani neptej,“ dodal potom upřímně.
Cesta jim – nebo aspoň Howellsovi – utekla příjemně, a možná až moc rychle. Neznámý pocit nostalgie se začal na Romea sápat zhruba v okamžiku, kdy k nim dorazil vozík plný sladkostí, a ještě zesílil, když vystoupil z expresu a nasedl do kočáru. Naposledy.

>>>

Mimo herně:
A moc se omlouvám za týdenní zásek

_________________

| +

"Powell..."

>>

Nádraží King's Cross bylo vhodným místem, protože bylo jednak dostatečně daleko, ale hlavně se Fergus mohl odtamtud dostat kamkoliv jinam. A kromě toho sem už posledně Lair vzal i tu slečnu od novin, takže se mu to vybavilo. Tedy jako první a nejspíš nejideálnější místo se mu vybavil chrám, protože tam je přeci jen posvěcená půda a teoreticky by to tedy mělo být bezpečné, ale zase tam touhle dobou nikdo nebude a pevné chrámové zdi by se pro kluka staly vězením, krásná klícka z kamene. A pak by ho asi vyděsil… Jakmile byli na místě Lair Ferguse pustil. „Odvahu ti neupřu, ale barikády nejsou pro děti.“ Varoval ho, jistě zbytečně ale ano. S kněžskou trpělivostí, jak jinak. „Vrať se domů, ať o tebe nemají strach.“ A vrátil se zpátky. Jeho Příčnou teď ničila kletba a to ho pálilo (zatím však ne doslova).

>>

_________________

ŠKOLNÍ ROK 1983/1984

>>

Aino se na říjnový odjezd vlaku těšila už od chvíle, kdy se o něm v červenci dozvěděla z čajových lístků. Tenkrát sice ještě nevěděla, která strana že to vyhraje, ale jako čistokrevné jí to mohlo být vlastně jedno – v případě, že by to byli ti temnější, by prostě jenom pořádně skřípala zuby, sem tam někoho poslala do tmy nejtemnější a nějak to studium přetrpěla. Je ale pravda, že když do Finska dorazily zprávy o úspěšné revoluci, spadl jí kámen ze srdce.
Prvního října se tedy soustavou krbů dostala i s kufrem a kocourem až na nádraží King‘s Cross a navzdory tomu, že měla na tváři svou obvyklou a dost děsivou resting bitch face, byla vlastně dokonale šťastná. Spravedlnosti bylo učiněno zadost, svoboda byla obnovena, zlo poraženo… jenom nevěděla, jak dopadl její snoubenec, a vlastně ani nevěděla, jaká varianta by se jí u něj zamlouvala víc. Tedy ne že by mu přála přímo smrt, ale navzdory dědečkovu vysvětlování, že je pro ni vzhledem ke své genetické výbavě ideálním partnerem, pořád tak trochu doufala, že na něj někde v nestřeženou chvíli spadne piáno a ona si bude moct dělat, co bude chtít. Pubertální naivita par excellence.
Každopádně bez problémů prošla přepážkou na nástupiště skoro deset, překontrolovala, že ji tam následoval i Stilgar, a kochala se pohledem na tu rudou lokomotivu, po které se jí navzdory jisté exotičnosti vlastně docela stýskalo.

_________________

<<

No, ne, piano na něj vážně nespadlo, ale taky se nedalo říct, že by byl Maksim úplně v pohodě. Události uplynulých týdnů, potažmo měsíců, totiž vyvrcholily vítězstvím revolucionářů, a jemu přišlo divné, že je s tím vlastně v pohodě. Přestože vyrůstal v ideologii nadřazenosti čisté krve, poslední rok se nad tím konečně zamýšlel i sám a… musel si chtě nechtě přiznat, že s tímhle přístupem asi bude něco špatně a chtělo by to nějakou rovnováhu. Každopádně se cítil spíše rozpolceně, ačkoliv na nástupiště 9 a ¾ kráčel vlastně docela s úlevou. Hlavně proto, že doma to bylo poměrně napjaté, řešilo se všechno, řešil se i jejich možný přestup na jinou školu. Z toho naštěstí ovšem sešlo, což Maksim přijal s povděkem, jelikož si Bradavice poměrně oblíbil a hlavně by si asi jen těžko zvykal někde jinde.
Průchod přepážkou na skryté nástupiště tedy působil tak trochu jako návrat domů… jenom by nemusel hned narazit na Aino. Ne že by mu to nějak zkazilo náladu, to ne… jen to prostě bylo divné, že navzdory všemu, co se stalo, nebylo upuštěno od zásnub. Tedy, asi… Maksim předpokládal, že by mu to rodiče oznámili, kdyby došlo k nějaké změně. „Ahoj,“ prohodil tedy neutrálně, když se k Aino přiblížil na dohled i na doslech. Možná by následovala i nějaká další věta, ale to si Maksim musel být nejdřív jistý, že ho Aino nezabije pohledem.

_________________