„Taky jsi mi mohl říct 'ani nápad, hochu, poraď si jinak',“ pokrčil Laurence rameny, když Harry prohlásil, že ještě za nic děkovat nemá. Nicméně další děkovačky a tak podobně vážně mohly počkat na pozdější dobu, až bude třeba něco jistější. Zatím se hodlal těšit i z toho mála.
Protože kávou Harry nepohrdl (nečekaně), Laurence pobaveně přikývl s tím, že tam k pultu dojde. Jak řekl, tak udělal, a netrvalo dlouho, než se vrátil s šálkem kávy pro Harryho a ledovým citronovým čajem pro sebe. Kávě zatím moc na chuť nepřišel, ale to samozřejmě nehodlal říkat nahlas. Měl se docela rád.
„Škola dobrý… asi mám trochu vítr z toho, že nás budou čekat OVCE, ale myslím, že se na to připravuju docela zodpovědně, takže z toho nakonec tak nervózní nebudu,“ prohlásil zamyšleně. Byly jiné věci, ze kterých mohl být nervóznější. Ále to bychom hodně předbíhali. Co se zkoušek týkalo, Laurence to pořád bral zodpovědně a horší známku než N by asi přes srdce nesl docela těžko, nicméně už se naučil, že to neznamená konec světa. „Jen jsem si tuhle říkal, že těch šest let uteklo nějak rychle… ale to tak asi připadá každému, komu Bradavice přirostly k srdci, hm?“ Laurence mírně povytáhl obočí, jestli to měl Harry třeba stejně, když končil on, načež se zatvářil o něco tázavěji. „A jak se daří tobě? Mimo Šípy, o těch přehled mám,“ zazubil se pobaveně.

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

„Jenže abych něco takovýho řekl, to bych musel bejt fakt těžce nevyspalej a mít kritickej nedostatek kofeinu v krvi,“ podotkl Harry pobaveně, když Laurence poznamenal, že ho taky mohl poslat do háje. Mohl, ale proč by to dělal? To by nebyl on - obzvlášť když věděl, že je Lau v pohodě a famfrpál mu fakt jde, takže to není žádná ztráta času.
Když se pak řeč stočila ke škole a zkouškám, Harry se pobaveně zašklebil. „Hele, jestli jsi zvládnul NKÚ, tak OVCE už dáš s prstem v nose, i kdyby ses moc neučil. OVCE jsou lehčí, i když se jima studenti víc straší... Jenže profesoři tě podrží, protože ve většině případů už se nemůžou dočkat, až ze školy vypadnete,“ uchechtl se. „Byli by sami proti sobě, kdyby u zkoušek studenty potopili.“ Navíc, Harry nepochyboval o tom, že se Laurence na zkoušky nemusí ani pořádně učit, když je v Havraspáru, protože Havraspárští všechny testy dávali levou zadní. Tedy alespoň většina z nich. „Jo, připadá,“ přitakal později, když Laurence podotkl, že těch šest let uteklo rychle. „Taky mi z toho bylo na nic, když jsem školu opouštěl, přestože jsem se chvástal, jak jsem rád, že mám všechno to učení za sebou. Ale Bradavice jsou Bradavice, no.“
Na otázku, jak se daří jemu, Harry pokrčil rameny a podrbal se ve vlasech na zátylku. „Musím říct, že dobře. Asi dokonce lépe, než kdykoliv předtím,“ přiznal s letmým úsměvem na rtech. Mohla za to Saoirse, že se měl dobře. A to ještě netušil, že pro něj Saoirse dost možná má takové veselé překvapení...

_________________

„Já si taky říkal, že NKÚ asi byly horší. Přece jenom tam šlo o pět let studia, teď se navíc přidávají jenom dva,“ pokýval Laurence hlavou. Vážně to neviděl tak černě, i když z toho respekt samozřejmě měl. Byl by lehkovážný, kdyby neměl. Následně neodolal úšklebku. „No, já vím minimálně o jednom, který se určitě bude pokoušet u mě najít i tu nejmenší chybičku.“ A o to větší energii Laurence té obraně věnoval, protože nechtěl tak úplně panu profesorovi dopřát to zadostiučinění, že.
„Kdyby mi někdo na začátku prvního ročníku řekl, že se mi s Bradavicemi bude jen těžko loučit, asi bych mu nevěřil,“ přiznal Lau pobaveně. Moc dobře si totiž pamatoval, že ačkoliv šlo o školu a učení, tak se mu tam nechtělo a byl by radši chodil do Krásnohůlek, nicméně ta léta už byla pasé. „Člověk se pak už nediví bývalým studentům, že se tak brzy vrací, tentokrát jako učitelé.“ Ačkoliv o téhle dráze Laurence nikdy neuvažoval, alespoň to teď už dokázal pochopit.
Na Harryho sdělení, že se má dobře a víc, než kdy předtím, se Laurence musel zatvářit spokojeně. „Tak to je fajn. Přeju ti, aby to tak i zůstalo.“ Ne že by snad věděl, čím si Harry prošel, ale tak… nebude mu přece přát nic špatného, že.
„No, tak já tě asi nebudu dál zdržovat, hm? Určitě máš další věci na práci… a já teda taky – slíbil jsem mámě, že jí něco vyzvednu, a určitě znáš matky, jak jsou netrpělivé, když se náhodou o minutu zpozdíš,“ prohlásil s pobaveným úšklebkem, ačkoliv měl samozřejmě maminku rád. Jen mu někdy trooošku už lezla na nervy.

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

„Přesně,“ pokýval Harry souhlasně hlavou, „a pokud ses učil na NKÚ, tak u OVCí už jenom oprášíš znalosti a přidáš k nim pár dalších,“ pokrčil rameny. On se tehdy na NKÚ moc neučil, ale stejně dopadl docela dobře, a OVCE pak zvládl taky celkem přijatelně. U Harryho byl ten problém, že už tehdy věděl, že se přeměňování, obraně ani formulím věnovat nebude, a tak se soustředil spíš na sport, než na to ostatní. „Třeba tě překvapí,“ ušklíbl se Harry pobaveně, když Laurence zmínil jednoho profesora, u nějž byl přesvědčený, že se ho bude pokoušet potopit.
Co se toho stesku po Bradavicích týkalo, Harry musel jen souhlasit. „Já jsem byl docela rád, když jsem dostal tu možnost vrátit se tam na pár let jako učitel. A teď se mi občas po škole zasteskne, ale kdo ví, třeba se tam někdy na učitelské místo ještě vrátím... už taky nejsem nejmladší a famfrpál nemůžu hrát věčně,“ ušklíbl se nespokojeně. Krize středního věku za dveřmi, no.
„Díky,“ uculil se pak upřímně na Laurencova slova, načež souhlasně pokýval hlavou. „Jo, to znám moc dobře,“ podotkl na zmínku o netrpělivých matinkách. „Tak já se ti ještě ozvu, Laurenci - a díky za kafe. Měj se hezky, a ať se daří,“ mrknul na něj a poté, co se rozloučili a on dopil svou kávu, zvedl kotvy a zamířil na Příčnou ulici, aby tam v rychlosti zařídil, co potřeboval, a mohl se vrátit relaxovat domů.
Že moc relaxovat nebude, to nemohl tušit.

>> tak prej domů

_________________

Byl pěkný den, a protože Reena měla volno, rozhodla se vyrazit na procházku na Příčnou. Rozhodla se to totiž spojit s nakupováním dárku pro svého mladšího bratříčka - ne toho, co žil v Indii, ale pro toho, co ještě studoval v Bradavicích. Raghu měl v září narozeniny a Reena mu chtěla dát dárek ještě předtím, než odjede zpátky do školy. Nebyla si ale úplně jistá, čím by mu udělala největší radost, i když věděla, že se vyžívá v kravinách a vtípcích. Doma si sám vyráběl spoustu věcí, ale podporovat ho v tom by od ní přeci v rámci výchovy nebylo moc pěkné.. na druhou stranu vychovávat ho měli rodiče, ne ona, takže tak.
Brzy ale zjistila, že v tomhle vedru a dusnu se moc přemýšlet nad dárky nedá, a i když už pár věcí, se kterými by mohl některé lidi Raghu dobře vyškolit, měla, chtěla toho pro svého drahého bratra mít ještě o něco víc. Předtím se ale rozhodla zastavit se ve zmrzlinářství, protože co bylo lepšího na schlazení, než dobrá zmrzlina? A i když byla fronta až ven, Reeně to rozhodně nevadilo a vystát jí hodlala, protože na zmrzlinu už fakt chuť měla.

_________________

Killi toho za prázdniny stihl hodně, včetně týdne s rodinou, který se ukázal být stejně tak pokojnou sešlostí, tak menším bojem o život. Kombinace sourozenců O’Malleyových byla totiž výbušnou směsí, obzvláště po té, co většina z nich měla svůj vlastní život. Sven dělal modelku, Bree se na týden uvolnila z vojenského výcviku a dokonce si na sebe vzala šaty, Colleen jako jediná vypadala spokojeně, dospěle a moudře. On sám byl pod palbou otázek, proč ještě nezaložil rodinu, když už i Colleen plánovala svatbu a to všechno ostatní, nevyjímaje fakt, že i Bree měla něco jako vážnou známost a co se Svenova přítele týkalo, o tom se u nich doma moc nemluvilo, ale taky se to nekritizovalo. Benjamínek rodiny byl naštěstí na takové věci ještě malý a nikdo ho do velkých rozhodnutí nenutil.
Možná jim na ty poslední narážky na vhodného partnera neměl odseknout, že on si teda chlapa jako ostatní sourozenci hledat nebude.
Asi měl být radši zticha.
Od té doby nicméně už něco času uplynulo a protože od rodičů ani od sourozenců dlouho neslyšel ani slovo a neviděl ani řádky (až na ty chvíle, kdy zašel s Troiem do hospody, kdy se alespoň dozvěděl, jak se Bree má), tížilo ho to, i když si to nepřipouštěl. Zrovna se coural pro nějaké zásoby pergamenů a dalších nezbytností, co by se mu hodily do začátku školního roku, když si ve frontě na zmzrlinu všiml povědomé tváře. Tu jeho to kdovíproč rozjasnilo a své kroky automaticky stočil k Reeně. „Ahoj! Držíš mi místo? Ty jsi ale hodná,“ zazubil se a mrkl na ni. Po zmrzlině sice ještě před chvílí netoužil, ale zrovna na ni dostal chuť.

_________________

Protože Reena byla myšlenkami u toho, jakou zmrzlinu si dá a kolik kopečků, úplně jí uniklo, že se k ní blíží známá tvář, a když uslyšela Killiana promluvit, poplašeně sebou trhla. Následně se ale už pobaveně šklebila. "Hmm, tím si teda nejsem moc jistá," broukla s andílkovským úsměvem, načež se pobaveně uchechtla. "Ale když už tu jsi, tak tu můžeš zůstat. Ráda tě vidím," a že je propálilo několik lidí za nimi ne moc nadšeným výrazem jí bylo fakt ukradené. Co záleželo na tom, jestli tu bylo o člověka méně nebo více? Nepouštěla přeci před sebe celou Killianovu rodinu. A že ho ráda viděla byla skutečně pravda, ostatně kdy to bylo naposledy, kdy se viděli? Až to bylo Reeně líto, že na sebe neměli moc času.. "Pospícháš?" optala se pak zvědavě a s dalším úsměvem. "Že bychom se mohli posadit," dodala na vysvětlenou a ukázala k jednomu z posledních volných stolků.
Nakonec se i na ně dostala řada, a protože Reena opravdu měla v plánu se to trochu zdržet, objednala si pořádný zmrzlinový pohár, který obsahoval převážně ty ovocné druhy zmrzlin, ale mihl se tam i kopeček vanilkové a čokoládové. Jen těm alkoholickým se úplně vyhnula. A protože se určitě předtím dozvěděla, že nepospíchá, mohli se společně jít posadit k tomu stolu.
"Tak povídej, jak se máš? Co prázdniny, užíváš si je, co? Těšíš se zpátky?" zasypala ho i hned otázkami, protože proč by nemohla, a pak si hned nabrala lžičku se zmrzlinou, aby se mohla trochu shladit, to vedro začínalo být nesnesitelné.

_________________

Killi se na malý okamžik zatvářil jako štěně, a to když se Reena na oko rozmýšlela, jestli mu to místečko ve frontě drží nebo ne. Pak se ale na jeho rtech objevil úsměv, kterým poctil i mrmlaly za sebou, neboť v něm ještě něco z toho starého (mladého) Killiana zůstalo. Trocha té drzosti, kterou by u muže jeho vzezření nikdo nejspíše neočekával. „Já tě taky rád vidím,“ ujistil ji, neboť to byla stoprocentní pravda a možná nikoho neviděl radši než právě ji. Bylo tak nasnadě, že nepospíchal, protože o rozhovor s její maličkostí by se nenechal připravit ani kdyby na něj čekal sám ministr kouzel s roztaženým červeným kobercem. Ne, že by to snad někdy hrozilo. „I kdybych pospíchal, na tebe si čas udělám. Kdoví, kdy tě zase potkám,“ broukl a pak už jen spokojeně vyčkával v řadě.
Killi byl mlsoun, ale se zmrzlinou to moc nepřeháněl. Přes převážně vanilkovou nálož si nechal nalít jahodový sirup a navrch posypat sušenkami, což byla kombinace, která ho spolehlivě proměnila ve spokojeně předoucí kotě. „Mám se dobře a ty? Prázdniny vždycky strašně rychle utečou, tím spíš, když týden z nich je boj o přežití v rodinném kruhu. Takže ano, těším se zpátky,“ přiznal bez vytáček a ucpal si pusu zmrzlinou. „A co ty? Jak to jde pracovně? A nějaká dovolená?“

_________________

Z toho pohledu štěněte se Reeně skoro podlomila kolena, ale naštěstí to ustála jen s lehkým začervenáním. Byla si však jistá, že kdyby k zemi padla, Killian by jí zachytil. "Chceš mě přivést do rozpaků?" broukla pobaveně a s úšklebkem. "Třeba mě po prázdninách budeš vídat častěji," pronesla děsně tajemný hlasem a tvářila se jako ten největší andílek pod sluncem. Kterým vlastně tak trochu byla. Byla však ale nesmírně ráda za to, že Killi nikam nepospíchá, protože měl pravdu, neměli moc šancí se vídat, že.
Když se společně usadili ke stolu, Reena už se jen spokojeně culila od ucha k uchu. Zmrzlina a tak super společnost jí totiž ten den dokázali dokonale zlepšit. "Ale ale, snad tě doma moc netrápili?" povytáhla tázavě obočí a pobaveně se na něho ušklíbla. "Mám se dobře, dovolenou už mám za sebou - byla jsem na několika výletech kvůli knihám, a pak na pár dnů za bratrem a jeho ženou. Nemůžu uvěřit tomu, jak ty jejich děti rychle rostou," kroutila nevěřícně hlavou, protože si pamatovala na dobu, kdy byl malý Aatrey malé miminko - za pár měsíců měl ale slavit už třetí narozeniny. "U rodičů jsem vydržela jen dva dny, pak mě to jejich šití, proč ještě nikoho nemám, přestalo bavit," přiznala pak a zacpala si zase pusu zmrzlinou. Ono bylo celkem těžké někoho najít, když na takové seznamování a randění neměla čas. A že je sama, na to si rozhodně nestěžovala, vadilo to asi jen jejím rodičům. "S prací jsem stále stejně spokojená, baví mě to," pousmála se pak s pokýváním hlavy, ale už nedodávala to, že přemýšlí o menší změně. "Neplánuješ teď nějaký sraz s kluky z kapely? Ráda bych si vás po dlouhé době poslechla," povytáhla tázavě obočí načež si zase nacpala pusu zmrzlinou a tvářila se u toho děsně spokojeně.

_________________

<<<

"Jsme tu moc brzo, Taliyah, klidně jsem mohla ještě ležet," jmenovaná osoba se zamračila na dívku, kterou držela za ruku, aby jí dala najevo, že má být zticha. Lenny vážně nepotřebovala slyšet, jak si Teagan neustále na něco stěžuje, ostatně to byla ona sama, kdo se na její setkání s Alecem dva dny před jeho uskutečněním vetřel. Kdyby to bylo na ní, sestru by jednoduše odpálkovala, ale protože jí to rodiče nakonec přikázali, musela Alexanderovi prostřednictvím dopisu sdělit, že Teagan přitáhne sebou, to aby sebou vzal třeba synovce, nebo tak. "Tak jak dlouho tu teď budeme čekat, hmm?" ozval se pichlavý hlásek znovu a trpělivost, kterou Eleanor ještě před chvíli měla, náhle zmizela. "Mohla jsi klidně zůstat doma," zasyčela jednoduše, povzdechla si a volnou rukou si uhladila hnědou sukni, která jí sahala až ke kolenům. Byla ráda za to, že je tak hezky, kdyby totiž pršelo, možná by celou návštěvu zmrzlinářství přehodnotila. Takhle jen nejistě přešlápla, mrkla po Teagan, která se jí vyprostila ze sevření a hleděla do výlohy se šperky. Na tváři Lenny se mihl úsměv a pomalu se vydala za ní, ta naštvanost byla ta tam. "Líbí se ti něco z toho, princezničko?" sklonila se k mladší McLarkenové a položila jí ruku na rameno, zatímco pohledem hypnotizovala řetízky a náramky za výlohou. Teagan chvíli mlčela, než se narovnala, shodila ze svého ramene ruku své starší sestry a přikývla. "Ta čelenka, skvěle by se mi hodila k šatům," ozvala se nakonec a s tázavým pohledem se zaměřila na obličej své sestry - ta se tvářila zamyšleně a v momentě, kdy se narovnala, Tea moc dobře věděla, že tu čelenku dostane. A taky, že opravdu ano - pár minut na to společně v ruku v ruce vycházely z krámku, aby se opětně postavily před zmrzlinářství a čekaly. Teagan se v tuhle chvíli usmívala od ucha k uchu, spokojená, protože její hlavu zdobila pěkná čelenka s kamínky a Eleanor se cítila spokojeně, protože malé Teagan mohla udělat radost.

_________________