Po bitvě možná bylo a smrtijed byl možná vyřízený, ale Flann měl ještě práci. Přesně podle plánu ho odzbrojil tím, že mu narval drápy do ruky, se zadostiučiněním si vychutnával zvuk hůlky padající na dlažbu a i pak měl jasno v tom, jak pokračovat. Respektive měl jasno v tom, že rozhodně nehodlá dopustit, aby se tenhle šmejd u soudu vymluvil, že to tak nemyslel, že ho někdo zimperioval a kdesi cosi. A toho šlo docílit poměrně jednoduše, jen musel jednat rychle.
Prostě ty drápy vytáhl z ruky, vrazil je smažícímu se smrtijedovi do krku a otočil rukou.
Smažení přestalo, další procesy také a ani z toho nebylo moc krve, jenom to křupnutí nebylo úplně pro slabé žaludky. Flann ruku zase vytáhl, přeměnil zpátky a otíral si podivně zčernalou tekutinu do černé róby příhodně se složivší u jeho nohou, a až teď se ohlédl na spolubojovníky, jestli třeba někdo proti jeho počínání neprotestuje. Rovnou při tom sáhl do kapsy, vytáhl papírový pytlík a začal doplňovat cukry pojídáním smažených včel tou čistší prackou.
„No, snad to díky nám měli na ministerstvu snazší,“ nadhodil trochu suše a při koukání, jestli jsou všichni v pohodě a jestli se náhodou ještě mezi troskami neskrývá nějaký ničema, se o ty skvostné rychlé cukry i celkem ochotně podělil.
Mozkomory zahlédl, ale nepovažoval je za hrozbu, naopak – byli vlastně vítanou možností, jak celkem jednoduše pokračovat ve vytváření diverze, kterou jeho táta a další mohli ještě potřebovat.

_________________

„Zmrdi,“ odplivnul si Ron opovržlivě, jakmile bylo po všem.
Poslední z černokabátníků padl a oni mohli slavit, což také někteří kouzelníci opodál dělali – vypouštěli oslavné světlice a jásali, jako kdyby právě vyhráli v loterii. Což možná někteří z nich víceméně vyhráli...
Aaron se nicméně k oslavám nehrnul. Otřepal se jako pes, aby se zbavil pocitu, že mu ještě stále brní každičký nerv v těle, a pak přikývl na Flannova slova. „Řek bych, že jsme odvedli slušnou práci,“ dovolil si konečně širší, spokojený úsměv, a poplácal Flanna po rameni. Napadlo ho přitom, že pokud ho zbaví všech obvinění (že spolupracoval s rebely, a tak dále, a tak dále), mohl by zase naskočit na hvězdnou dráhu bystrozora. To by bylo fajn.
Ve svých myšlenkách ale nebrouzdal dlouho; naopak se otočil k Fergusovi, ke kterému se sklonil, a jestliže už byl zrzek na nohách, uznale mu stiskl rameno. „Ty sis vedl zatraceně dobře, frajere,“ zahučel pochvalně. „Jsi v pohodě? Až dostuduješ, mezi bystrozory pro tebe určitě najdem nějaký místečko,“ mrknul na něj. Taková kuráž u puberťáka, to se jen tak nevidělo, a ten potenciál v něm naopak musel vidět každý, kdo měl inteligenční kvocient vyšší, než vydlabaná dýně.

_________________

Na podávání hůlky nakonec nebyl čas, ne že by to snad měl Brághadach v plánu – pořád to byl kus cedru, kterému by asi otisky zubů moc neslušely, to ať si radši chudák pěkně zařve. Nebyl čas ani na druhou omluvu za neúčinné finite, protože působení bolestivé kletby bylo záhy utnuto přímo u zdroje. A Brághadach se přistil, že je za to fakt rád, ač to na sobě nedával moc znát.
„Máš u mě pivo, mladíku,“ pravil přívětivě, nicméně bez většího úsměvu, a pomáhal Fergusovi na nohy, ať se tam tak nedůstojně neválí. A ať ho může Aaron poplácat po zádech a tak. „A vy ostatní samozřejmě taky, až to dotáhneme do konce a já se budu moct převléknout.“ To patřilo nejen bývalým bystrozorům a s trochou generalizace i knězi, ale hlavně řadovým hepčíkům na úplně opačném konci ulice, kde už se slavilo.
„Jdeme to dotáhnout do konce, že, pánové?“ zeptal se pak už podstatně tišeji Aarona s Flannem, kteří tady tomu navzdory obecně nižší hodnosti veleli spíš než on, a když periferně zahlédl ty černé pláštěnky v dálce, preventivně jejich směrem poslal svého slona na lyžích. A protože si kvůli němu musel vzpomenout na ty dávné, ale moc příjemné chvilky strávené s Paní jezera, v následujících chvílích poslouchal trochu zasněně.

_________________

Fergus úlevně vydechl, když pominula ta příšerná bolest, a chvíli jen tak ležel, zhluboka dýchal a snažil se přimět svoje tělo, že už se nemusí klepat jako ratlík na mrazu. O chvíli později se za pomoci veledruida pomalu zvedl na nohy a zavrávoral, ale nežuchl zpátky, protože byl přeci jen kus chlapa. „Pivo by bodlo,“ zachraptěl.
Pak se na chvíli odmlčel, když se tři mušketýři začali bavit o tom, zda jdou tu věc dotáhnout do konce. „Jdu s váma,“ oznámil nekompromisně, i když to původně neměl vůbec v plánu. Ale když už se do toho namočil, tak se hodlal namočit pořádně. Chtěl pomoct. A teď přece prokázal, že není úplně k ničemu, ne?
Ohlédl se k mozkomorům, ale protože k nim už lyžoval slon, moc strach z nich ani neměl. Spíš ho zajímalo, co má ta banda v plánu teď, zaslechl přece něco o ministerstvu...

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Konec se seběhl vlastně docela rychle, když si to pak Lair v duchu přehrával, jeho kouzlo fakt bylo zbytečné. Ale i tak měl Fergus štěstí a kletba přestala účinkovat. K mozkomorům na obzoru po vzoru veledriuda poslal i svého patrona a pak jen koukal jak celá ulice, pomaličku, ale jistě začínala slavit. „Takže je po všem?“ Zamumlal překvapeně. Stále měl podivný pocit, jako když každou chvíli někde něco bouchne. Zkrátka nedokázal si počátek oslav užít tak, jak by si býval přál.
„Bylo mi ctí, pánové…“ Zamumlal a stále na něm byl vidět maličký otřes. Dávání piva nezletilému nekomentoval, na to nějak nezbyla kapacita, kromě toho by asi kazil oslavy a tak. Lair se zvedl na nohy oprášil si oblečení a po tomto kratičkém rozloučení se přemístil. Možná to bylo neuctivé, ale zase pro dnešek toho bylo dost na to, aby si tím lámal hlavu…

>>

_________________

„Zmrdi,“ souhlasil Flann, zatímco si stále ještě otíral krev z ruky, a souhlasil i s tím, že si vedli dobře. Ostatně to nebylo žádné holedbání, stačilo se objektivně podívat na skóre sestřelů. Ferguse další péčí nezahrnoval, místo toho spíš kontroloval, jestli se některý ze zpetrifikovaných smrtijedů nezačíná hýbat, a přestože pár piv s Brághadachem už měl za sebou, další znělo docela motivačně. Ani bez něj by tu ale nezůstal jen tak stát, protože nedaleko mohl pořád ještě probíhat souboj jeho otce s nějakou mnohem větší sviní a diverze v takovém případě k ničemu nebyla.
„Rozhodně,“ souhlasil tedy, nadšeně přikývl a pobaveně se ušklíbl, když s nimi chtěl pokračovat i Fergus. Trochu mu připomínal Salám, ehm. A protože to vypadalo, že zodpovědnost velitele padla na jeho ramena, probudil v sobě geny po tátovi a během chvíle měl jasno.
„Vy běžte podpořit Jiskru, my jdeme na pomoc Diovi,“ pravil a skupinu tím rozdělil na Kelty, to jest Brághadacha s Fergusem, a bývalé bystrozory, to jest sebe a Aarona. Toho, že se kněz mezitím vytratil, si ani moc nevšiml, toho, jak enpísíčka zajišťovala popadané smrtijedy, už jo. A byl to fajn pohled.
„Večer u Bílé saně?“ navrhl ještě, načež kouknul na Aarona a pokud nikdo nic neměl, přemístil se na ministerstvo, kde už však tou dobou nejspíš bylo po boji. Podobné zklamání čekalo i Ira se Skotem, protože Plamínek s druhou vlnou diverzantů si taky vedl moc dobře. O to sladší však bylo celkové vítězství, které pak Flann sice v onom skvostném podniku skutečně chvíli slavil, nicméně nejdřív se stavil doma, ujistit ženu, že teď už je všechno v pořádku.
A asi si vedl docela dobře, protože o devět měsíců později měli další dítě.

>>

_________________

I Brághadach vypadal nanejvýš spokojeně, a to navzdory brzkému zjištění, že s tím převlékáním to zatím nebude tak horké. Když však zazněl další plán, jen protočil panenky nad těmi teplými přezdívkami (ano, on) a vytáhl hůlku.
„Tak jdeme nakopat ještě pár zadků, hm?“ navrhl Fergusovi, zatímco pohledem kontroloval enpísíčka a přeměňoval jednu z cihel na přenášedlo. „A pak tě doprovodím domů, vysvětlit tvým rodičům, že ti nemají dávat zaracha.“ Hlavně mamince by to vysvětlil fakt rád, nicméně teď se přemístili a… bylo hotovo.
Paradoxně největší zkouškou toho dne tak pro něj byl večer, protože ten lokál, to byl fakt… folklór.

>>

_________________

<<

Dylan měl dopoledne plné ruce práce se sháněním narozeninového dárku pro svého tátu, respektive potřebných součástek, a tak nebylo divu, že mu od snídaně (a svačiny) tak trochu vyhládlo. A když už byl na Příčné, kam jinam se měl uchýlit, než ke Hladovému drakovi? Jasně, v době oběda to nebyl až tak dobrý nápad, ale za tu nevýslovně dobrou tečku na konci ta fronta stála. Pravda, Dylan měl tendence si v jednu chvíli zapálit, ale merlinvíproč se na to jeho kolemstojící netvářili přívětivě, takže tu krabičku zase otráveně schoval. Když na něj pak přišla řada, tvářil se už skoro netrpělivě. Taky ta objednávka za to stála – double burger extra pálivý, hranolky a i když by vůbec nepohrdl pivem, skončil nakonec u jakéhosi džusu. S tím vším se pak přesunul kousek dál, kde se zrovna uvolnila lavička, protože měl v úmyslu si po jídle tu cigaretu konečně dát, lidi nelidi. But first – jídlo!

_________________

<<<

Prázdniny utíkaly Róisín podezřele rychle a samotné se jí nechtělo připouštět, že už jen necelý měsíc a bude se vracet do Bradavic. Ne že by se netěšila.. dobře, možná se maličko netěšila, protože to znamenalo učit se (v rámci možností, že) a to jí prostě nechybělo. Užívala si tak každého dne, který se jí takto nabízel, a pokud mohla, vydala se i do Londýna na Příčnou, což jí rodiče umožňovali dost často.
Proto tady byla i dnes. Počasí bylo nádherné, což bylo o to lepší, a protože se pohybovala po kouzelnické části Londýna od brzkého rána, rozhodla se zajít si na nějaké jídlo, ne že by musela přemýšlet nějak extra dlouho, co by si nejradši dala. A ta dlouhá fronta jí od toho fakt neodradila.
"Eeej, dia dhuit, Dylane!" možná, že by k profesorstvu měla mít respekt i mimo školu, ale co si budem, Dylana rozhodně jako autoritu na škole nebrala, na tož aby se k němu chovala jinak mimo školní pozemky, že.. Jóó potkat takovou McLarkenovou (teď už teda Forsythovou, na to si však Róisín ještě nezvykla), tak by se možná chovala úplně jinak. Ale jen možná. "Si přisednu, jo?" ne že by odpověď čekala, což ostatně potvrzovalo to, že se záhy posadila vedle něho, ať už chtěl, nebo ne. "Jak ti dupou králíci?" protože na něco takového by se svého profesora měla určitě ptát, že ano. Následně nahodila totálně andílkovský výraz, což jí asi stejně nikdo moc nežral, a sama se zakousla do svého pálivého burgeru, protože měla hlad.

_________________

Dylan se do toho vychutnávání nestihl moc hluboce ponořit, protože téměř vzápětí se ozval známý hlas. „Merline, a tak hezkej to byl den,“ zadeklamoval pan Thawne teatrálně a rádoby ztěžka si povzdechl. Moc dlouho mu to předstírání ale nevydrželo, takže se místo toho na Róisín zaculil. „Těpic, cácorko,“ vymňoukl i cosi na pozdrav, než si k němu stihla sednout. „To by mě zajímalo, co bys dělala, kdybych řek', že si přisednout nemůžeš,“ utrousil, ale odpověděl si sám hned vzápětí, „přisedla si i tak, mně je to jasný.“ Dylan se uchechtl a zakroutil nad zrzkou hlavou. „Utekli,“ zamumlal následně s plnou pusou, načež o něco zdvořileji (ve smyslu že ho napadlo třeba polknout, než začal povídat dál) pokračoval. „Je na mě moc vedro, ale jinak cajk. Co u tebe? Se tu tak potuluješ sama, ještě mládě… aby tě někdo neukrad',“ poznamenal s výrazem neviňátka a následně se znovu zakousnul do svého burgeru. Tentokrát do té pálivější části, takže po chvilce z jeho úst vyšel malý plamínek. Navzdory tomu se ale tvářil celkem spokojeně.

_________________