Caroline rozhodně nebyla bystřejší než Monty, což ostatně dokázala ve chvíli, kdy se začala culit nad tím, jak se Donald představil také jako Donnie. Představa, že se nějaké prtě chlubí svou domáckou přezdívkou před dvěma staršími spolužáky, jí totiž přišla natolik komická, že div nevyprskla smíchy. Udržela se vlastně jenom proto, že si vzpomněla na hraní Caitlyn, jíž by to asi tak vtipné nepřišlo.
Monty pak trochu promrhal příležitost namluvit klučinovi, že jsou třeba aspoň šesťáci, ale to Caroline až tak netrápilo. Poslechla si, jestli tedy nebelvírský střelec bude zase střílet, a pak se chytla toho příbuzenstva na hradě. Samozřejmě až poté, co věnovala Montymu jeden z těch ošklivých pohledů, co okoukala od sestry, která je zas okoukala od tatínka.
„Upřímnou soustrast,“ vypadlo z ní směrem k Donaldovi a možná mu i podala ruku, aby to bylo procítěnější, „ráda bych řekla, že si na to zvykneš, ale bude to jenom horší a horší, fakt.“ Byla sice pravda, že strýc byl asi něco jiného než otec, navíc než otec Redmond, ale lepší být příjemně překvapen než nepříjemně zklamán, že?
„Trochu se bojím, jestli tam během prázdnin nestihli zrušit Zmijozel,“ uculila se pak, když probírali změny, ale to jen proto, že jí taková možnost přišla naprosto komická. Kdyby tam ta šance byla, asi by to prožívala trochu víc. „Ale tak snad budou pryč jenom ti nejhorší kakabusové a protivní profesoři, hm?“
Naděje ostatně umírala poslední, a jak tak vlak svištěl krajinou, Caroline si nadále ochotně povídala o kde čem, ač se při tom i nadále vydávala za sestru. Z nostalgie a tak. A když byli konečně v cíli, neodpustila si před odchodem mírné popíchnutí přítomného mrzimora.
„Ne, to je teprve servisní přestávka v Lancasteru, počkej tady, dojdu pro svačinu.“ Začalo to poctivou kamennou tváří, ale ke konci už měla zase problém se nesmát, a pokud ani to Montymu nestačilo, tak pak docela průkazně sebrala všechny svoje věci a šla ven, takže mu asi došlo, že kecá. Prostě Zmijozel, žejo.
Do hradu se dostala kočárem, dost možná ve stejné sestavě, každopádně tam už si sedla ke kolejnímu stolu a byla děsně zvědavá na všechny ty očekávané novinky.

>>

_________________

Stejně tak jako se cesta netáhla ani zdaleka šnečím tempem, a kocour si zasloužil první místo v otravnosti, Kail na zbytečné tlachání neměl náladu a nechal své myšlenky volně plynout tak, že kdyby ho Jacqueline nevyrušila, zapomněl by se i následně převléct do hábitu nebo by se jako mechanický stroj vypařil z vlaku právě včas, když uslyšel brzdy. "Dětinský," zašklebil se pohrdavě a vykoukl na chodbu, kde se pomalu posouval vozíček se sladkostmi a pokrčil rameny. Jako tohle? pozvedl znuděně obočí a odfrkl si. "Jedině jestli chceš krytí, z tohohle mě vynech, zlodějko," uchechtl se, ale pokud o to vážně stála, prohodil s panem prodavačem/čkou pár zbytečných otázek jako, jestli kouzelníci večeří pečené žáby a jestli z Bradavic nejsou trosky. Jakmile se vozík dal do pohybu a už byl skoro v nedohlednu, zašmátral rukou a shodil si jeden sáček bertíkových fazolek do klína, jen tak nenápadně a jedině v případě, že se o něco Jacqueline pokusila.

Nicméně, slunce se už pomalu propadalo do inkoustového pláště večera a Moriarty se tvářil ještě netečněji než obvykle. Na jednu stranu se svým způsobem těšil a zvědavost ho nabádala k neobvyklým otázkám, ani to ho však nedonutilo se zpozdit. Přehodil přes sebe hábit, nahmatal v kapse hůlku a ušklíbl se jako někdo, kdo by pro vlastní štěstí zabíjel a s takovou si to nastoupil k loďkám a kochal se výhledem na hrad, který ani trochu nevypadal, že se má v první chvíli rozpadnout. Snad.

>>>

_________________

Maksim po otázce od Aino přemýšlel, jestli mluvit na rovinu nebo nebo spíš mlžit, protože moc netušil, jak vlastně odpovědět vzhledem k tomu, že pro Udinovy ten výsledek vlastně nebyl šťastný. „Jak bych to…“ poškrábal se Maksim ve vlasech a zatvářil se poněkud nejistě. „Dopadlo to dobře,“ rozhodl se pro upřímnou odpověď, protože sám za sebe byl vážně rád, jak se to vyvrbilo, a tak nějak si myslel, že Aino jeho upřímnost ocení víc. „Za mě teda,“ dodal, aby bylo jasné, že devadesát devět procent Udinových jeho názor nejspíš nesdílí. Pravda, zrovna jeho rodiče nebyli vyslovení Smrtijedi, ale čistokrevná ideologie u nich vládla a to nebylo zrovna tajemství, že. Jakkoliv ale Maksim pomalu přicházel na svoje vlastní myšlenky, stejně tak netoužil po tom, aby byl vyděděný, nicméně nepředpokládal, že by Aino běhala po škole a rozhlašovala jeho názor. Ne že by se tedy zrovna extra rozpovídal… A tak nějak podobně potichu bylo po celou cestu, každopádně to takhle pravděpodobně vyhovovalo oběma, takže se nemusely konat žádné útěky nebo rány pěstí a když dorazili do Prasinek, mohli se poklidně rozloučit.

_________________

Krádež. Úžasná událost, která vám dokáže vystřelit adrenalin až do výše nebeské. Pravdou je, že malý vozíček se sladkostmi nebyl úplně ten nejtěžší cíl, jaký si mohla zvolit, ale pro teď to bohatě stačilo. Hbitými prsty, které už tolikrát vybrali cizí kapsy, pobrala několik balíčků Bertíkových fazolek a čokoládových žabek. Načež dělala že si zavazuje tkaničku, aby nevzbudila sebemenší podezření. Kail se ze začátku moc netvářil, skoro to vypadalo, že do toho nepůjde. Možná by ani nešel, kdyby ho tak vyzývavě nenavedla… Tohle malé číslo ani nebrala jako krádež, spíš jako pirátství. V tu chvíli si totiž připadala jako korzár, co ukradl cizí lup a rozhodně se o něj nehodlá dělit. Pocit viny ji nikdy netrápil, a tak zalezla zpátky do kupé, kde se za pár chvil měla obléct do hábitu.

Již k večeru vystoupila, už v hábitu, na krásném nádraží, nad kterým se tyčil v závoji noci hrad plný světel. Jezero pod ním vypadalo jako temné zrcadlo, po němž pluli v loďkách jako oblaky po nebi směrem ke škole. Sice si před odjezdem přečtla nějaké ty knížky o Bradavicích, ale ani ve snu ji nenapadlo, že budou tak krásné, tak…čarovné? Nad touto myšlenkou se jen zasněně usmívala a úsměv ji vydržel celou zbývající cestu. už se nemohla dočkat, jen možná malou starost ji dělalo zařazování. Neměla nejmenší tušení kam ji pošlou.

>>

_________________

Když Maksim spustil, Aino se pohodlně usadila a těšila se, že si doplní informační mezery, ale po devíti slovech bylo najednou zase ticho. Ještě chvíli počkala, jestli si to třeba jenom nepotřebuje rozmyslet, ale záhy pochopila, že asi ne, a netlačila na něj, i když v jednu chvíli měla fakt extrémní potřebu být strašně moc sarkastická.
„Za mě taky, na mou duši, svoboda víc světu sluší,“ konstatovala, pokrčila rameny a do dalšího mluvení ho nenutila. Zbytek už si jenom myslela, přičemž většina se toho týkala nevýřečnosti mužského pokolení, ale neřekla už ani slovo. Na zbytek jízdy si vytáhla knížku, drbala Stilgara za uchem a do konverzace se nepouštěla, pokud do ní nebyla přímo vtažena. A asi jí to tak i vyhovovalo, i když se nevyhnula nutnosti sehnat si někde ve škole noviny.
Když dorazili do Prasinek a vlak se začal vylidňovat, loučení se nebránila. V děsně chytrém verši popřála Maksimovi úspěšný začátek nového školního roku a odebrala se ke kočárům, které nic netáhlo. A jakmile dorazila do hradu, zamířila rovnou do nebelvírské společenské místnosti, protože tušila, že u jejich stolu ve velké síni budou konverzační proudy stejně udávat feťák, pravačka a famfrpálová fanatička, s nimiž si neměla moc co říct.

>>

_________________

„Tak my nebydlíme v žádným přímo kouzelnickým městě, navíc to nemá ani velikost třetiny Londýna. Ale jo, chápu, co tím chceš říct a neříkám, že tátu jsem taky nechápala, jenže vždycky jsme o těhle věcech mluvili. Ale tentokrát mi prostě všechno zakázal a domů mi kamarády taky nepustil…“ No, ok, tady u těch kamarádů to bylo možná už z trochu jiného důvodu, že. Ale to už Peggy moc vidět nechtěla. „Každopádně jsem ráda, že už je to za náma a táta se zklidnil.“ A taky doufala, že si zase k sobě najdou zpátky tu cestu, protože se rozhodně nechtěla s tátou rozkmotřit. Ale to mohla řešit přes dopisy a tak podobně, teď tu měla naproti sobě Ferguse.
Nemohla jinak než přikývnout, když došla řeč na ty komisařské figurky. „Byli by blázni, kdyby se tam pokoušeli nějak udržet. I kdyby jim to Brumbál povolil – jakože to neudělá – myslim, že by se proti nim zvedla vlna protestů a nastalo by nějaké vyhazování z oken,“ ušklíbla se Peggy. Obyčejně tak škodolibá nebyla a nikomu by nic špatného nepřála, ale tohle koneckonců nebyla úplně standardní situace.
A pak? Pak Peggy nezbývalo nic jiného, než koukat na Ferguse s otevřenou pusou. Čekala, že se dozví, jak ho štvalo být zavřený doma a že se nic zvláštního nestalo, a místo toho dostala sdělení, které by si rozhodně zasloužilo delší příběh než jednu zhuštěnou větu. „Páni,“ zmohla se nakonec na poněkud nedostatečné vyjádření. Protože jedna věc byla, když se na barikády vrhali ti, kteří byli o pár let starší, a druhá věc byla, že tam vyběhl Fergus. Její spolužák a kamarád. „A jsi v pořádku?“ následovala starostlivá otázka doprovázená neméně starostlivým pohledem.

_________________

„Jo, tak to by mě taky štvalo, kdybych bydlel někde mimo ty hlavní nepokoje a rodiče mě drželi pod zámkem, aby se mi náááhodou něco nestalo,“ ušklíbl se zrzek a chápavě přitom pokýval hlavou. „Nechápou, že už nejsme malí a umíme se o sebe postarat, že jo?“ Fergus byl taky rád, že se její táta zklidnil, protože by byl nerad, kdyby k Peggy musel někdy lézt oknem, až jí bude zvát na rande... Počkat, cože? Potřásl hlavou, protože sám netušil, jak ho to vlastně napadlo. To ta kletba zvaná puberta, zřejmě.
„No, ale na takový vyhazování z oken bych se možná rád podíval,“ odfrkl si, protože si byl téměř jistý, že kdyby se těm ministerským idiotům něco stalo, nelitoval by toho. Fergus nebyl v jádru zlý člověk, ale oni ano... a na každou svini se vaří voda, víme. Na Příčné ulici taky po Smrtijedech pálil jedna báseň, aniž by měl výčitky svědomí.
No a pak přišlo to přiznání, že Fergus řádil na Příčné ulici, a Peggy na něj koukala poněkud... překvapeně. Vlastně se jí ani nedivil. „Jo, jsem v pohodě,“ ujistil jí. „Nějakou chvíli mě sice bolelo celý tělo, ale to přešlo,“ krčil rameny. A taky mu zbělalo pár vlasů, ale ty se hravě schovaly v té zrzavé záplavě na jeho hlavě. „Povím ti víc, jestli chceš, ale asi ne tady,“ řekl a zadíval se na ni.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Peggy už v podstatě neměla co dodat, Fergus to dostatečně okomentoval i za ni, a tak jen přikývla. Teď už prostě jenom mohla doufat, že když se kouzelnická situace uklidnila, že se uklidní i její drahý tatínek, protože kdyby ne… teprve pak by mu začala utíkat z domova.
„Spíš mi řekni, kdo by se na to rád nedíval,“ pokrčila Peggy rameny. Byla jedna věc, když někdo někomu přál něco špatného neoprávněně, a byla druhá věc, když se jednalo o takové zjevné hajzly. „Ale řekla bych, že přesně tohle Brumbál ví, takže tím spíš se je bude snažit odtamtud dostat, kdyby snad nešli dobrovolně.“ Přece by si nevzal na triko hordu krvelačných studentů.
Pak se dostali k Fergusovým prázdninovým zážitkům a Peggy měla trochu problémy uvěřit vyjádření, že je v pořádku. Ona sama by z toho byla otřesená asi dlouho, každopádně i když by chtěla slyšet každičký detail, chápavě přikývla. „Tak potom někdy, jo?“ zamumlala a vážně ho do toho vyprávění nehodlala teď nutit. Následně si ovšem přesedla vedle Ferguse, aby ho mohla obejmout a vlípnout mu pusu na tvář. „Beztak seš ten nejstatečnější kluk, kterýho znám,“ broukla a pousmála se, protože to si zkrátka odpustit nemohla, nicméně zbytek cesty nejspíš už strávili poměrně v poklidu a buď v tichu anebo nějakém nezávazném povídání.

_________________

<<

Matthew toho rána nemohl dospat. A rozhodně nebyl z těch, které by se o to nepodělil s jinými. Ještě dlouho před tím, než se mělo vstávat, vzbudil své rodiče a ještě za hluboké tmy s nimi seděl v jídelně. Pochutnávali si na toastech s vajíčky a slaninou, zapíjeli to čajem a bavili se o nadcházejících hodinách. Mattův otec sdílel jeho nadšení. Naopak Nicole, Matthewa matka byla už od probuzení nesvá. Nechtěla svého syna jen tak pustit do cizího světa, kde ho několik měsíců neuvidí a jediný způsob, jak se budou moci dorozumívat bude sova pálená, kterou nedávno koupili v kouzelnické ulici. Nadšení jejího syna ji však přesvědčilo, že nějaký pokus o to, že by tam vůbec nejel, nemá cenu. Počasí jako by souhlasilo s Nicole, a snažilo se je udržet doma. Nepříjemný vítr a ještě horší déšť je před odjezdem nesmočil jen proto, že auto měli zaparkované v garáži. Mohli už teď tušit, že se tomu nevyhnou na nádraží. Jako Londýňané věděli, jak to na nádraží vypadá a taky věděli, že od parkoviště, i kdyby chytli to nejlepší místo, se suchou nohou nedostanou. Vyjeli podstatně dříve, než měli původně v plánu. Déšť nedovoloval rychlejší jízdu a Frank byl opatrným řidičem. Měli alespoň jednu z posledních možností spolu mluvit.

Matthewovi se to zdálo jako věčnost, ale konečně se ocitli na londýnském nádraží King's Cross. Frank před sebou tlačil velký zavazadlový vozík, který by rozhodně neoznačil za lehký. Byl na něm obrovský, těžký kufr, který byl přeplněný k prasknutí. Na něm spočívala klec se sovou pálenou, která kroutila hlavou, jako by si každého kolem prohlížela a sem tam na někoho zahoukala. Matt ji pojmenoval Mia, podle své nejlepší kamarádky ze školy, o které věděl, že mu bude strašně chybět. Co už nevěděl, zda by se jí zamlouvalo, že jako památku na ni, pojmenoval jejím jménem svoji sovu. Ani Miu, ani nikoho z nich hustý déšť nepotěšil. Než se dostali pod střechu, byli pořádně promoklí, ale Mattovi to na náladě neubíralo.
Otec držel v ruce lístek, kde byli napsány instrukce k nalezení kouzelnického nástupiště. Zaměstnanec Bradavic, který je v létě navštívil, jim poměrně přesně vysvětlil, jak se na nástupiště 9 a 3/4 dostanou. Pro skupinku lidí, kteří zjistili, že nějaká kouzla existují teprve před pár týdny, to stejně ale nebylo dostačující.

Došli na místo, kde by vchod na ono nástupiště mělo být. Měli se prý rozeběhnout proti přepážce mezi nástupišti 9 a 10, ale ani jednomu z nich se do toho nechtělo. "Tak by jsme se prostě mohli vrátit domu," vyhrkla Nicole zoufale a s poslední dávkou naděje.
"Mami, prosím tě. Co tě to napadá? Prostě to zkusíme," odvětil pohoršeně a byl odhodlaný, rozeběhnout se proti přepážce a udělat ze sebe před plným nástupištěm blbce. V tu chvíli kolem nich prošla dvojice, s podobnými kufry, v kleci měli sovu a kočku, zamířili přímo k přepážce, mírně zrychlili a... zmizeli. Celá rodina Davidsových jen zamrkala. Skutečně byla dvojice pryč. V tu chvíli dostal odvahu Frank. "Jestli narazím, a udělám ze sebe blbce, můžete dělat že mě neznáte," prohodil s úsměvem a pak se rozeběhl proti pevné zdi. Ve chvíli, kdy by měl podle veškeré logiky narazit do zdi, zmizel. "Tak jdeme, mamko," zavelel nejmladší z rodiny, chytil svou matku za ruku a společně vyrazili ke vchodu na skryté nástupiště. "Kouzla a čáry musejí zůstat tajemstvím, říkal. Proč? Tohle kdybych kdekoli řekla, tak mě zavřou u nás v nemocnici o pavilon vedle mezi blázny," pronesla a znělo to vážněji, než původně zamýšlela. Matthew se nahlas zasmál a v tu chvíli prošli zdí.

Nicole zalapala po dechu, když se ocitli za zdí, na skrytém nástupišti hemžící se lidmi. Už na ně čekal Frank s úsměvem od ucha k uchu. Nerudnost způsobená deštěm byla pryč. "Jó, Matty, kéž by mi teď bylo jedenáct a přišel mi taky tenhle dopis. To by byl život," zahalekal nahlas, až se několik lidí otočilo. Mezi směskou různorodých lidí z nich to, že o kouzlech toho pranic neví, přímo svítilo. "To by si ale nepotkal mě," odpověděla Nicole na Frankovo snění. Ten pohotově odpověděl: "Řekl bych že by to byl život na nic, kdyby jsi mě nechala domluvit." Vykouzlil pro svou manželku úsměv, o kterém si jen on myslel že je minimálně stejně kouzelný, jako místo, na kterém se momentálně nacházeli, a když se Nicole podívala jinam, mrkl na svého syna a vyrazili hledat místo.

Matthewova matka se snažila na sebe příliš neupozorňovat. Bylo jasné, že se tu necítí příliš komfortně. Naopak Matthew a jeho otec se nezdráhali každého na hlas zdravit a byl to právě Frank, kdo se snažil neustále svého syna někomu představovat a vykřikovat, že jede do Bradavic poprvé. Nejdříve se mu to zdálo vtipné, později už naopak trapné. Vagóny byly opatřeny písmeny. Došli až k tomu, který byl označen písmenem D. Matt ani jeho rodiče nebyli těmi, kdo by věřili na nějakou symboliku, ale přišlo jim příhodné, že Matt začne novou životní etapu ve vagónu, označeným prvním písmenem jeho příjmení. Otec mu pomohl s kufry dovnitř, kde obsadil dosud prázdné kupé číslo 6. Číslo, které nosil na dresu jeho otec, když reprezentoval Anglii v jejich milovaném sportu. Poté vyšli ven, aby spolu ještě prohodili pár slov. Matthew byl ale nedočkavý a chtěl se vrátit do vlaku. Přišlo však rodičovské kázání od obou rodičů. "Hned napiš, až vás budou vybírat do školního týmu..." "Vyhýbej se problémům, poslouchej profesory...." "Určitě budeš útočník, nikoho lepšího by nenašli..." "Choď brzo spát a pořádně se uč..." "Zjisti, jestli budu moct přijet na váš zápas. Nevynechám ani jeden..." "Hlavně se moc nenavážej do starších. Všechno řekni svým profesorům. Kdyby se cokoli dělo, obrať se na ně a pošli tu svojí sovu. Hned si pro tebe dojedeme...."
Takhle to pokračovalo ještě mnoho minut. Pokud by si to měl všechno psát, popsal by veškerý pergamen, který si sebou vezl. Nakonec došlo k loučení. Matka ho srdečně objala, až příliš pevně, a vlepila mu několik polibků na tváře. Musel se odtrhnout, aby toho nechala. S otcem se objal jen letmo, poplácali se po zádech, jak měli ve zvyku a pustili. Nebylo v tom ale o nic méně lásky, než v tom obětí předchozím. Pak už se Matthew vrátil do vlaku, zamával ještě z okénka a pak se usadil do svého kupé 6, kde se nemohl dočkat, co ho v následujících dnech, týdnech a měsících čeká.

_________________