Joe (Johnny, Johnie, Jo-Jo, Jack, Jacky, Jock, Jim, Jimmy… etc., podle toho, jaká z mnoha více či méně používaných zkomolenin jeho jména se okolí zamlouvá) je zcela obyčejný průměrný chlapec, který absolutně ničím nevyčnívá z davu. Jeho výška se řádově vždycky nachází v běžném průměru, jeho váha taktéž, a vypadá šlachovitě jako každé dítě s dostatkem pohybu a akurátním přísunem cukru. Pokožku má v zimě bledou, v létě mírně zabarvenou od sluníčka, sem tam s odřeninou nebo modřinou od běžných dětských vylomenin, které páchá každý normální kluk v jeho věku. Světle hnědé vlasy, které sluníčko v létě nechává prokvést světlejšími pramínky, se mu ve své delší verzi neposedně kroutí a v případě, že nejsou zkrácené strojkem na armádní délku, vytvářejí na Johnově hlavě vrabčí hnízdo. Nic neobvyklého se nedá poznamenat ani o jeho obličeji, nos má rovný, rty tak akorát, zuby všechny a docela bílé, a na svět se dívá párem světle modrých očí. Občas se na něm i tady vyřádí sluneční paprsky a nechají vyskočit pár pih na nose, ale jinak nic zvláštního.
V oblečení není vybíravý a většinu času nosí to, co mu vybere maminka nebo mu udává školní řád a společenská etiketa. Sám ale nevěnuje moc pozornosti módě ani ničemu s tím souvisejícímu, nejlépe je mu v tričku a kalhotách, ve kterých se dá vylézt na strom bez toho, aniž by se roztrhly v rozkroku.

Je to rošťák, to se nedá popřít, ale když něco provede, nesnaží se to shodit na někoho jiného, prostě se přizná a omluví se, protože mnohdy si ani neuvědomí, že by svým chováním mohl někoho rozzlobit nebo někomu ublížit. Rozhodně není zlý, naopak je to kamarádský vtipálek, který své okolí rád baví pravdivými i smyšlenými historkami, a v noci pod dekou s baterkou vypráví ostatním hororové příběhy s takovým zápalem, že sám sebe přesvědčí, že má pod postelí mozkomora a bojí se v noci na záchod. Zatímco tohle ho dokáže rozhodit, mudlovským pohádkám na dobrou noc se pouze vysmívá, protože ví, že kouzla existují, a nemůže se dočkat, až je sám začne používat.
Dalo by se říct, že jedním z jeho hlavních poznávacích znamení je, že co není vyloženě jedovaté, to sežere. Sice si nelibuje v pavoucích, broucích, žížalách a podobné havěti, nicméně všechno ostatní v něm mizí rychle a ve velkém množství, aniž by to na něm bylo nějak moc poznat. Možná je to tím, že Joe je většinu času v neustálém pohybu, šplhá po stromech i kopcích za domem, hledá příšerky na dně jezera za humny, a vůbec hýří aktivitou tak, že by se jeden bál o jeho zdraví. Navzdory tomu je schopný spát i dvanáct hodin v kuse a líně se povalovat v posteli po zbytek dne s knížkou v ruce, takže o hyperaktivitě se v jeho případě mluvit nedá. Jen o velkých energetických výdajích.
Děsí se hadů a je vážně moc rád, že v Irsku žádní nežijí.

V Irsku žijící větev Gallagherovy rodiny bydlí nedaleko Dublinu mimo civilizaci na okraji lesa, kde provozuje menší farmu, jejíž plodiny si nacházejí cestu do krámků v okolních vesnicích. Rádi zde vítají veškeré širé příbuzenstvo ze všech koutů světa nad domácí medovinou a kulinářskými výtvory paní domu, takže o zábavu u nich není nouze.
Otec Brian je nefalšovaný mudla, co pracuje pro pivovar Guinness. Jeho vlasy nesou pravý irský odkaz zrzavosti, nos má posetý pihami a rád tráví popracovní odpoledne ochutnáváním toho, co si navařil.
Maminka Meara, rozená Ní Fhearradhaigh, je moták a věnuje se farmaření a výrobě domácích potravin, protože do normální práce by ji nikdo nedostal ani párem volů. Navíc se musí starat hned o dvě děti a i o sebe, protože třetí potomek jí už řádně zakulacuje bříško. Má hnědé vlnité vlasy a trochu podsaditější postavu, protože ráda ochutnává, co si navařila.
Sestřička Keira je podle všeho stejně jako maminka moták, protože se u ní neprojevilo žádné magické nadání, ale co není, ještě může být.
Maminčino břicho skrývá velké tajemství a zatím se moc neprojevuje, i když o něm všichni mluví. To už má ale zařízený svůj vlastní pokoj v neutrální zelené a žluté, takže se tomu pracovně v kruhu rodinném říká Žába.

Z širší rodiny z otcovy strany je to pak strýček Sean, který z Irska imigroval ještě v době, kdy byl jeho bratr Brian malé prtě, teta Niamh a sestřenka Maeve, se kterou se Johnny vídá hlavně v létě, kdy k nim příbuzní jezdívají na prázdniny.
Z matčiny strany by se toho sice dalo vyjmenovat hodně, ale za všechny druidy zmiňme hlavně strýčka Finniana, vzdálenějšího strýčka Troightheacha, a bratránky Flanna a Fróðiho, které Joe zná dost možná jen z vyprávění, ale zná je a to je pro něj podstatné.

Nedá se říct, že by se do sebe Meara s Brianem zamilovali na první pohled, ale on vařil pivo a přišel jí roztomilý, ona vypadala zkušeněji a byla hezká. Někdy k prvnímu potomkovi stačí i daleko méně, ale první potomek obvykle naprosto stačí sám o sobě ke svatbě. Že to nebyla chyba ale dobrý tah, se ukázalo o pár let později, kdy přišla na svět Keira, ale zpátky na začátek, kdy Keira ještě nebyla ani v úvaze, natož na cestě. John se narodil jako vánoční dáreček uprostřed noci, hodně plakal a málo spal, zato jedl za tři. Své rané dětství by označil za šťastné, kdyby si z něj něco pamatoval, a ani pak se mu nevedlo zle. Zatímco otec každé ráno startoval ten šrot, co mu přezdíval auto, aby mohl odjet do práce, matka společně s Joem obstarala farmu, navařila, a zašila se na pár hodin k románům, takže John mohl jít prozkoumávat okolí. Občas donesl z lesa nějaké houby, borůvky nebo maliny, což se cenilo a hned zpracovalo, někdy si donesl odřeninu, což se necenilo, ale ani netrestalo, protože zkušenosti se nejlépe sbírají ze země. Ostatně podobně tomu bylo i ve chvíli, kdy se u Johna poprvé projevilo kouzelnické nadání, a kdy došlo na to, že Brianova podezření ohledně toho, že Meařina rodina není úplně normální, nejsou výplodem jeho fantasie a vlastně jsou docela opodstatněná. Když se totiž Joe s kamarády z vesnice vsadil, že vyleze na kostelní věž a odbije poledne o hodinu dřív, smekla se mu na okraji střechy ruka a následoval pád do hlubin. Tvrdý náraz na zem ale nepřišel, John zůstal viset pár centimetrů nad zemí, a vyměňoval si vyděšený pohled s hlemýžděm. Následovalo pár zjevení ministerských obliviatorů, kteří se o nebohé přihlížející postarali po svém, a Johna vrátili k matce a otci na farmu. Od té doby se Joe společně s malou Keirou a nadšením zaposlouchával do vyprávění o kouzelnickém světě, kam podle všeho patřil, a hltal každou informaci o Bradavicích jako mandlové koláčky rovnou z plechu.
O posledních Vánocích ho pod stromečkem čekal dárek, ze kterého měl opravdovou radost – dopis z Bradavic, který oznamoval, že s ním ředitel počítá do prvního ročníku kouzelnického studia.