Nebylo to ještě ani deset dní od doby, kdy Chae-Rin začala pracovat u Monarchy, a už teď začínala mít pocit, že někdy by ty britské čistokrevné nejraději prohodila zdejšími zdobenými okny. Možná trochu podcenila kulturní šok, nebo třeba angličtinu, ale zatím žádné z jejich plánů (tedy najít si vhodného sponzor...ehm, kamaráda pro pobyt v Británii) nevycházely ani trochu. Ne že by se tu sem tam vhodně vypadající kandidát neobjevil, to zase ano. Problém byl v tom, že se většinou jednalo o někoho, kdo si buď jako doprovod přivedl snoubenku, nebo třeba rovnou manželku, a v nejhorších případech přímo rodiče, a zájem o ni nejevil ani maličko. Na druhou stranu se ale Rin konejšila myšlenkou, že se ještě do žádných větších pokusů přeci nepouštěla, a to z jednoduchého důvodu: Nejdříve prostě musela celou tu zapeklitou situaci tady u Angličanů prozkoumat a analyzovat, více se vmísit do davu. Tedy, minimálně co se názorů týkalo. Přeci jen to tu bylo o něco jiné než doma v Koreji, a tmavovláska si musela zvykat na to, že tady se lidé soudí na prvním místě podle původu, až na druhém dle majetku. Ne že by se zrovna zdejší klientela nějak vyznačovala majetkovými rozdíly. Co už první den stihla slečna Hwang pochopit po přečtení jídelníčku bylo, že hosti zde budou všichni víceméně stejně nechutně bohatí.
Posledních několik dní bylo, snad protože se teď přes prázdniny na hlavní britské kouzelnické ulici objevovalo více návštěvníků, na poměry Monarchy docela hektických, a málokdy se stávalo, že by se sem někdo, jehož jméno nestálo úplně na vrcholu žebříčku (zde si zatím Chae-Rin nebyla jistá, vedla si poznámky a obvykle se ptala ostatních/povolanějších), dostal bez předchozí rezervace a podobně. Proto si teď oddychla, když na chvilku přestala napodobovat pišťuchu na steroidech a v docela klidné hodince mohla poklidit stoly. Ohon hustých ebenových vlasů se jí při pohybu mírně pohupoval, a na tváři jí hrál mírný, nevtíravý avšak zřetelný úsměv. O tom, co se děje nebo neděje s počasím, fakt neměla tušení, poněvadž tu byla zavřená už od časných ranních hodin.

Mimo herně:
Chcete mě hru? xD

_________________

>>

Na korejskou bystrozorku v zácviku měl sice původně zálusk Flann, ve vší počestnosti, ovšem ten by do Monarchy strčil tak maximálně špičku hůlky s bombardou na rtech a chtělo to tedy plán mírně upravit. Mírně tou bombardou.
Ani déšť slanečků tak nemohl zabránit tomu, že v čas Č nakráčel do nejluxusnější restaurace v kouzelnickém Londýně muž, který přitahoval pozornost nejen kvůli své funkci. Veledruid prostě přišel v šatech sice nepochybně společenských, ale (opět nepochybně) ženských a hlavně už krátce po vstupu vyvolal menší nedorozumění, když se ho kdosi ptal, jestli má rezervaci. Brághadach přirozeně rezervaci měl, ale nějakou chvíli trvalo, než tomu troubovi vysvětlil, jak že se jeho jméno vlastně píše, a pak si z něj ještě chvíli dělal srandu, že je ta rezervace možná na jméno dívčí.
Ta část ale nakonec překvapivě dobře dopadla, on odevzdal deštník s jedním slanečkem v šatně a byl doveden do prvního patra ke stolu, z nějž uvaděč narychlo schovával cedulku s jakýmsi sprostým nápisem, jenž veledruidovo příjmení nepřipomínal ani s trojkou v žíle.
Brághadach mu poděkoval, patrně i za uklizení té drzosti, navzdory předpokladům mu nepropíchl nohu jehlovým podpatkem, pohodlně se usadil a chvíli pozoroval okolí. Nemohl si vzpomenout, proč že sem vlastně měl takovou potřebu zajít, ale už teď se trochu nudil a z toho všeho snobství mu naskakovala kopřivka. A tak vyrovnaně zvedl levou ruku, luskl na nejbližší servírku a během zkoumání jejích křivek si objednal něco, co bylo určitě drahé jako pes a strašně malé.
„Jako obvykle, prosím,“ pravil klidně, pohledem přejel na její nohy a navzdory prostředí nevypadal zas tak nespokojeně.
A že tu byl poprvé? To byl momentálně její problém.

_________________

Na každého někdy padne ta smůla, že se objeví zákazník, na kterého by nejradši prostě zíral, zíral a zíral, nic nedělal a jen si říkal, jestli je to vůbec možné, nebo jestli mu už definitivně hráblo. Zvlášť pokud jste byli chudák malá vyjukaná Korejka, která sice byla zvyklá na chlapy v růžových hanbocích, ale rozhodně ne na Irčany(či co) v šatech. Jenže Rin nemohla jen tak stát a zírat! Ten člověk byl možná divný, ehm, zvláštní, ale pořád to byl zákazník jako každý jiný. A tak se po chviličce holt otřepala a s přívětivým úsměvem zamířila ke stolu, kde se veledruid ráčil usadit.
"Dobrý den," pozdravila a připravila si bloček k zapsání objednávky, ať už bude jakákoliv, "co vám dnes mohu nabídnout?" Než se vůbec ale stačila dostat slovy k něčemu jinému, jako zda si dá aperitiv, polévku, předkrm, cokoliv, vypadlo z prazvláštního ženochlapa, že jako obvykle. Jak ona promerlina měla vědět, co obvykle jedl? Ne, za tu dobu, co tu zatím pracovala, se rozhodně s tímhle člověkem nesetkala - to by si pamatovala. Určitě by nezapomněla na někoho takového. Tak... hm, výrazného. Jenže co teď ? Co když to byl někdo děsně důležitý, a ona měla vědět, co si obvykle objednává? Co když zeptat se znamenalo nějakou příšerou degradaci? Běžně by v této situaci nahodila tu nevinnou, netušící verzi sebe sama, sladký úsměv a omluvy, a nějak by ze zákazníka dostala, co si vlastně přeje, ale u tohohle konkrétního si prostě nebyla nijak jistá, jestli tím všechno absolutně nepokazí. Jenže co když prostě vezme něco náhodného, a nebude to ono? Co když...
Tyto myšlenky jí proběhly její pěknou hlavinkou, než se nakonec donutila přeci jen s menším uzarděním zeptat: "Velice se omlouvám," řekla tím nejnevinnějším hláskem, na jaký se zmohla, a vykouzlila na tváři pohled hodný štěněte, který zákazníkovi věnovala, "ale můžete mi prosím prozradit, co je vaší obvyklou objendávkou?" No a pak už jen doufala, že kopanec jehlovým podpatkem neschytá ve výsledku ona.

Mimo herně:
Bijte mě, veledruida jsem si actually nevšimla. Za trest napíšu drabble :X

_________________

Irčan (či čo) pokračoval v nepokrytém prohlížení exotické Korejky (či čo), a ačkoliv zareagovala poněkud konvenčně (někteří by dokonce mohli říct připosraně), nehodlal jí to vyčítat. Původně sice doufal v nějakou tu zábavnou dávku chaosu, ať už by mu přinesla smažený sýr nebo crème brûlée (či čo), ale když má někdo takovéhle nohy a tak pěkně se usmívá, holt se mu dá odpustit i jistá míra… nudnosti?
Když byl tedy dotázán, co že tak zhruba tou obvyklou objednávkou myslí, jenom si (vysloveně symbolicky) povzdechl a rozhodl se nechat to plavat.
„Vy jste tu nová, že?“ pravil klidně, opustil očima její křivky a navázal oční kontakt. Jakože fakt oční, bez eufemismů. A ačkoliv to takhle napsané možná vyzní trochu jako shazování, ve skutečnosti to znělo fakt docela mile a on to zle rozhodně nemyslel. To, že toho chtěl trochu zneužít jak ve svůj prospěch, tak k zamaskování faktu, že tu v životě nebyl, už byla zase jiná věc.
„Víte co?“ navrhl o okamžik později, „uděláme to jinak. Já budu předstírat, že jsem tu poprvé, a vy mi něco doporučte. Něco velkého, mám hlad jako… vlk.“ Což bylo prohlášení mnohem vtipnější, než mohla tušit, ale rozhodně jí to mohlo dost pomoct.
Brághadach se pak každopádně pohodlně opřel, vyrovnaně si poslechl sebeodvážnější nabídku a tvářil se přesně tak, jak si myslel, že se v tomhle podniku tváří ti nejdůležitější hosté.
A nepřipadal si ani trochu blbě, protože ostatně důležitý byl, a hodně, jenom o ostrov vedle.

_________________

Jestli si Chae-Rin všimla, že si jí prohlíží? Samozřejmě že ano, ale rozhodně to nedávala nijak najevo. Byla si dobře vědoma toho, že rozhodně není ošklivá, a že má prostě nohy... no, až na zem, a pokud se chtěl podivín v ženských šatech dívat, tak prosím. Ji to nebolelo, a přispělo-li to k jakékoliv dávce zákazníkovy spokojenosti, rozhodně to nebylo nijak na škodu. A navíc, kdo ví jestli se nejednalo o nějakého veledůležitého, excentrického boháče, že ano. Navíc se zdálo, že ve výsledku bude vlastně docela příjemným zákazníkem. Minimálně jí za neznalost netrhal hlavu, ani ji nenakopl nožkou v botách na podpatku, že. Možná i to způsobilo, že se alespoň trochu přestala obávat, a úsměv v její tváři byl už méně nucený a více uvolněný.
Nemělo cenu předstírat něco jiného - byla tu nová, a on to stejně musel vědět, pokud sem chodil často.
"Přesně tak," odkývala tedy prostě, a možná jí i trošičku blýsklo v očích když dodávala: "ale slibuji, že do příště napravím svou chybu a naučím se vaše obvyklé chutě." Těžko říci, zda ta poněkud troufalá konotace v jejích slovech náhodou nebyla jen chybou překladu. Přeci jen, Rin na chlapy v šatech moc neletěla, že ano. Na galeony v případné korálkové kabelce by ale mohla. A tak neuhnula pohledem, když už jí ten zvláštní zákazník konečně taky koukal do očí.
Nabídka, aby mu prostě něco navrhla, jí rozhodně přišla fér a brala to spíš jako milý krok vstříc, takže ji rozhodně ani na okamžik nenapadlo, že by snad mohla být voděna za nos. Věnovala mu tedy vděčný úsměv, a tentokrát si také veledruida prohlédla pořádně, jak přemýšlela, co navrhnout. Jistě, měl na sobě šaty, ale jinak působil vlastně jako, nu, chlap. "Jestli máte opravdu hlad, rozhodně bych nezůstávala jen u hlavního jídla, a začala bych polévkou. Dnes máme vynikající lososový krém, a pokud dáváte přednost něčemu běžnějšímu, je tu i zeleninová polévka s játrovými knedlíčky," navrhla, přičemž samozřejmě poukazovala na speciální denní nabídku jako první, "a jako hlavní jídlo doporučuji jehněčí steak na rozmarýnu. A nebo s medovo-pepřovým přelivem, který masu dodá nečekanou, ostrou avšak sladkou chuť." Odmlčela se na chvilku, aby vstřebal nabídku. "Samozřejmě ale mohu nabídnout i škeble, šneky či žabí stehýnka, či něco jiného více exotičtějšího," dodala nakonec ještě a aniž by to věděla, o několik milimetrů zvedla jedno obočí, jak čekala, zda se s nabídkou trefila aspoň trochu. Co se nápojů týkalo, byla instruována je vybírat podle typu zvoleného jídla, přál-li si zákazník jíst, a proto ještě nic nenabídla, ačkoliv zrovna u toho pití by se asi její obvyklá nabídka nijak nezměnila.

_________________

Tou dobou už si i Brághadach byl (lépe než předtím) vědom toho, že servírka rozhodně není ošklivá a tak všelijak podobně, a tím spíš se nesnažil své pohledy nijak skrývat. Dvojnásob když pak nasadila ten úsměv a víceméně přistoupila na jeho hru.
Obvyklé chutě přešel veledruid bez komentáře, protože se sem skutečně přišel především najíst, ale i když se usmál, pořád se vžíval do role zazobaného incesťáčka, co sem přišel šustit bankovkami a jíst cokoliv, hlavně aby to bylo drahé a vidělo ho u toho co nejvíc závistivých chudáčků. Takže do toho úsměvu vpašoval i mírný povzdech, aby dal najevo, že první dojem za plný počet bodů nemá.
A nutno taky říct, že její následná reakce veškeré předchozí nedostatky hravě přebila. Brághadach nebyl z těch, co na sobě dávají znát emoce, ale teď se mírnému pozvednutí obočí skutečně neubránil a při následném úšklebu byly dokonce vidět zuby.
„Nějaká ta exotika jako zákusek by mi určitě zlepšila den,“ pravil pak téměř okamžitě a opět ji přejel pohledem, aby nemohlo být pochyb o tom, jak to myslí. Jakkoliv si však její znervózňování užíval a rozhodně by mu nevadilo, kdyby to zašlo dál, byl tu především kvůli jídlu, jak již bylo ostatně řečeno, a v jedné z předchozích vět zaznělo něco, co rozhodně nemohl nechat jenom tak. Takže bleskově navázal. „Ale prozatím se soustřeďme na to hlavní jídlo. Jehněčí steak zní natolik skvostně, že si dám rovnou dva. S tím přelivem, prosím, rozmarýn ani další... byliny netřeba. A když už jsme u toho, přílohu taky ne, od toho tam ostatně bude ten druhý steak. Jeden rare, druhý blue rare, ať je to pestřejší. Polévku lososovou, nebudu si přece kazit den lovením knedlíčků ze zeleninového vývaru.“ Slovo zeleninového vyslovil tak trochu jako by to byla nějaká ošklivá nemoc, a i když tušil, že by se tam slečna vzápětí dostala, trochu jí nahrál.
„A k tomu nějaké to víno… co mi doporučíte?“ A čekal, co z ní vypadne a jestli se to k jídlu bude hodit, aby ji mohl náležitě ocenit nebo vyplísnit. On sice jeho pisatel na víno nesáhl ani naostřeným klackem, ale posledních dvacet minut googlil jako drak, a tak byl v podstatě someliérem, ou jé!

_________________

Rin si přeci jen ještě teprve zvykala na západní klientelu, a ostatně doma nikdy pracovat nemusela, takže si na základě povzdechu tohoto excentrického zákazníka udělala několik mentálních poznámek k tomu, co by měla zlepšit. Kdyby nebyla nitrozpytové poleno, možná by i na chvíli měla chuť se dotyčnému nenápadně podívat do hlavy, čistě aby věděla, co si myslí, ale nejen že by se jí to pravděpodobně nepovedlo, ale taky to bylo eticky tak trochu nepřípustné, že. Takže jen doufala, že ji za případné chybičky někdo někde neugriluje zaživa. Což by asi klidně mohl... nebo alespoň sníst, ehm, podle toho výrazu a následné poznámky. Aspoň v něčem se ten člověk od masy ostatních nelišil, napadlo Rin a v duchu si povzdechla. Navrch však nedávala nic znát, přeci jen, to ona tu hru takhle hrála, a vědomě. Takže poznámku přešla jen mlčením, kratičkým sklopením očí a mírně uličnickým pousmáním. A to i přesto, že by byla mohla odvětit něco ve smyslu, že s tou exotikou klidně můžou ještě něco vymyslet. Na to musel stačit prostě pohled a výraz tváře. Co jiného taky zmohla, když tady šlo v základu přeci jen o jídlo, že.
Jestli jí dva steaky bez jakékoliv přílohy překvapily? Ano a vlastně i ne. Ano proto, poněvadž to rozhodně nebyla běžná objednávka, takže zpočátku se Rininy oči trochu rozšířily, než se vzpamatovala. Ne, protože už od pohledu byl zrovna tento zákazník docela dost...speciální. A tak jen přikývla, a se slovy "Dobře, rozumím," si objednávku bleskově zapsala do připraveného bločku. A ano, psala si to hangeulem, ptáte-li se, poněvadž to pro ni prostě bylo rychlejší, než se mořit s latinkou.
No a jelikož toho pisatelka věděla o víně taky prd, ostatně jako vlastně chudák Rin, která v Koreji měla akorát tak makgeolli, kterému doma sice přezdívali v legraci víno, ale mělo k němu asi tak daleko jako české pivo, budeme se muset spolehnout při jejím návrhu na rady kolegů, kteří měli na starosti její zácvik, především pak všeználka Gůgla. Ona totiž Chae-Rin obvykle nejraději doporučovala (k nelibosti nadřízených) obyčejnou vodu, jelikož byla toho názoru, že cokoliv jiného bude jen rušit příchuť pokrmu. Ale když už víno, tak víno, nu. "K jehněčímu standardně doporučujeme plnější červená vína s nádechem lesních plodů," řekla tedy po kratší odmlce s koutky stále mírně zdviženými v milém pousmání, "a nejčastější volbou bývá klasické Rulandské modré, nicméně zde máme i poněkud odvážnější zákazníky, kteří preferují sladší růžová vína." Svá slova říkala jistě, aby rozhodně nebylo poznat, že prostě povídá to, co jí bylo řečeno. Stejně si byla jistá, že ve výsledku má ten člověk už v hlavě vybráno, co chce, a jen tak si hraje. Chtěl však doporučení, a tady ho měl, a upřímně, Rin to nijak nevadilo. Začínala si být totiž jistá, že fakt žádný kopanec lodičkou neschytá.

_________________

Kdyby se Korejka Irčanovi do hlavy podívala, dost možná by viděla sebe samu a nějaký ten javorový sirup, takže bylo nakonec určitě dobře, že to neudělala. Nebo nebylo? Radši popojedem…
Brághadach její úsměv po té ne tak docela nenápadné poznámce považoval za dobré znamení, pokračoval v objednávání a už se docela těšil. Především tedy na jídlo, protože jeho přeskočení by mu prostě jeho vnitřní zvíře nikdy neodpustilo. Jeho hladu zjevně rozuměla i servírka, což bylo další dobré znamení, a tak se rychle dostali až k vínu.
Veledruid v tomhle ohledu rozhodně nebyl typickým Irem. Nejen že si alkohol obecně dopřával jen při zvláštních příležitostech, oproti tradičnějšímu pivu a nějaké té živé vodě vždycky preferoval právě kvašenou hroznovou šťávu, asi proto, že měl spoustu skvělých vzpomínek na její popíjení ve slunné Francii.
Už ve chvíli, kdy doporučila červené, tušil, že se mu ani tentokrát nebude snažit nacpat nějaký nesmyslný blaf, a když domluvila, vypadal spokojeně. Ostatně nádech lesních plodů, to znělo po dvou jehněčích steacích skoro tak dobře jako trocha exotiky na zakousnutí.
„Zůstanu u toho modrého, růžová by mi nešla k šatům,“ odvětil s téměř kamennou tváří, ale bedlivě sledoval tu její. Pokud neměla další návrhy, jednoduše poděkoval, v následujících minutách ji nechal věnovat se zbytku jistě vážených hostů, se kterými on se bavit rozhodně neplánoval, a jen si trpělivě prohlížel… ostatní vybavení Monarchy.
Vlastně se dá říct, že ho nezajímala až do chvíle, kdy mu donesla maso. Pak následovala ta sice příjemná, ale ze čtenářského hlediska vysloveně nudná část, kdy se veledruid královsky najedl, a vzhledem ke končícímu hernímu dni bylo jistě záhodno to celé trochu urychlit. Brághadach si tedy způsobně utřel pusu do ubrousku, ještě chvíli si prohlížel okolí a pak dal rázným, jen možná poněkud nepředloženým lusknutím najevo, že by si přál zaplatit.
„Bylo to famózní, kam se hrabe kuchyně mojí babičky,“ spustil na úvod v dokonalém příkladu toho, jak dokázal zároveň složit poklonu i urazit, neboť nikdo nemohl tušit, že jeho babička absolutně postrádala chuťové buňky, a vytahoval ten měšec, co měl stranou na náklady spojené se služební cestou. A ačkoliv by tam po zaplacení zbývalo možná ještě na jednu podobnou večeři, bez rozpaků ho exotické slečně podal celý s bohémským „drobné si nechte, za to doporučení.“
Rozhodně se ale nedalo říct, že by jí ho podal jen tak, protože následoval dotaz možná trochu opožděný, ale rozhodně důležitý.
„A mimochodem, v kolik že tady končíte?“

_________________

Rin si pomalu ale jistě začínala díky dnešnímu zvlášnímu zákazníkovi uvědomovat pravdivost rčení "nesuď knihu podle obalu", protože excentrik v šatech se ukazoval jako vcelku pohodový zákazník. Dobře, pořád si nebyla jistá, zda by na některé jeho podněty měla reagovat zrovna tak jak reagovala či dokonce extrémněji, nebo úplně otočit. Protože ano, kolegové jí říkali, že někdy se tu objeví nějaký chudák, který na jídlo v Monarchovi šetřil kdoví kolik let, a ona si na takové chtěla dávat pozor. Jenomže veledruid prostě vypadal spíš jako takový ten typ člověka, co je tak nechutně bohatý, že z těmi prachy prostě nemá co dělat, a tak je věnuje nějaké strašné volovině, jako třeba zřizování ženského šatníku.
Nad poznámkou o šatech se pousmála - aspoň měl smysl pro humor, a doufejme, že i ty prachy. Rin by nerada celé tohle divadýlko hrála jen tak pro nic. Tak či tak, brzy odešla i s objednávkou (kterou musela tak trochu vysvětlovat) do kuchyně, a u veledruidího stolu se vlastně zjevila až s jídlem.
"Doufám, že vám bude chutnat," usmála se na Irčana a pak už se klidila, a nechala ho spořádat onu bezbrannou (a mrtvou, tepelně upravenou...) ovci. Upřímně řečeno, nechtěla si zjišťovat nic, na nic se ptát, protože jak by to asi vypadalo, kdyby přišla k náhodnému spolupracovníkovi a tázala se na případný obsah bankovního konta toho chlápka v šatech, že jo. Vážně nepotřebovala do světa vytrubovat, že je zlatokop...ehm, oportunistka, zainteresovaná ve svém blahobytu více než v blahobytu jiných, a schopna pro něj leccos obětovat.
"Opravdu mě těší, jestli jste si jídlo užil," opáčila na jeho slova, která opravdu vnímala jen v tom pozitivním smyslu, poněvadž zákazníkovu babičku neznala, že jo. No a jestli předtím měla nějaké pochybnosti ohledně jeho majetku, ten měšec to docela dobře rozbil. Jenom cítila tak trochu povinnost se nějak, nu, revanšovat. Nebo spíš si druida rezervovat, protože kdo ví, třeba by mohl být užitečný... když už dával takové pěkné spropitné. "Děkuji, i za vaši schovívavost k nováčkovským nedostatkům," zavrněla neviňoučkým hláskem, "snad vám to jednou nějak vynahradím..."
No a jelikož ji fakt ani nenapadlo, že by jí třeba mohl tahat za ten její korejský nosánek, na tu poněkud troufalou otázku odpověděla: "O zavíračce, na úklid tu máme skřítky. Pročpak?" a počkala si, co (za slova, další měšce prozatím netřeba) z pana veledruida vypadne. Jak to pokračovalo či nepokračovalo dál, to už je zřejmě na jiné vyprávění. Ono totiž pořád není jisté, jestli nakonec náhodou prostě nezdrhla i s královským dýškem, protože no... chlap v šatech, že jo.

_________________

I veledruid doufal, že mu bude chutnat. Ne že by si nechal ujít příležitost udělat děsné drama z toho, že jeho steak nebyl propečený přesně tak, jak chtěl, ale nakonec byl radši, že nebylo na co si stěžovat. Naopak bylo co chválit, i když to pochopitelně neznamenalo, že bude do podobného hnízda snobů chodit obědvat pravidelně. Jednak by mu to nedělalo dobře na žaludek, druhak, a to si přiznejme otevřeně, by to v udělalo pěknou díru ve státním rozpočtu a on sám zas tak ve vatě nebyl.
Což ale roztomile vrnící Korejka samozřejmě nemusela vědět a on jí to říkat neplánoval, alespoň ne v dohledné době. Naopak hodlal kout železo, dokud bylo žhavé a nebylo třeba vhazovat další mince. Na ono vynahrazování tedy neřekl nic, ale to, co následovalo, bylo vlastně pronášeno v dost podobném duchu.
„Protože teď jsem na ten zákusek poněkud přejedený, ale noc je ještě mladá,“ odtušil, když mu tím zmateným „proč“ tak pěkně nahrála, a pomalu se zvedal. „Takže kdybyste pak cestou domů náhodou šla kolem toho pěkného hotelu vedle Gringottových, budu pravděpodobně sedět v tamním baru se sklenkou zbytečně drahé whiskey a s chutí na trochu exotiky.“ Na to, o jak neslušný návrh vlastně šlo (a na to, že měl na sobě dámské šaty), ho pronášel s nečekanou grácií a na odpověď nečekal. Maximálně, pokud se tedy Rin nechala, jí na rozloučení políbil ručku a pak už vyrazil na jehlových podpatcích pro deštník a do víru velkoměsta, kde pršeli slanečci.
Ať už se slečna rozhodla jakkoliv, měl veledruid díky návštěvě Monarchy a dešti ryb zaděláno na zábavný večer. Buď s ní a javorovým sirupem, na kterém ale vesměs netrval, nebo s recepčním zmíněného hotelu, kterému se svým osobitým způsobem vysmíval, že něco takového by se v Irsku rozhodně stát nemohlo.
Tak jako tak se ráno vytratil zpátky na Mag Mell a ani jednomu z nich zcela určitě nezavolal.

>>

_________________