"No tak teď bude ještě hezčí!" pan profesor sice nevypadal prvně nadšeně z toho, že Róisín vidí, ale ta si z toho očividně nic nedělala. Ostatně tak trochu tušila, že to jen hraje, což se vzápětí ukázalo. "A třeba zrovna ne," vyplázla na něj špičku jazyka a ušklíbla se. "Třeba bych se rozhodla věnovat svůj volný čas někomu, kdo by za něj opravdu stál," dodala jednoduše a pobaveně se uchechtla. Vážně to zase tak úplně nemyslela, protože v tuhle chvíli nikdo z jejích přátel na Příčné nebyl, pokud věděla. No a navíc, Dylan byl někdo, koho si vcelku vážila a v jeho společnosti byla vždycky děsně ráda. "Tak ses o ně asi pořádně nestaral, to je hrozný s tebou, když i králíci ti zdrhnou," kroutila nevěřícně hlavou a chvíli ho propalovala pohledem a vypadalo to tak, že ho maličko soudí, načež se zase pobaveně ušklíbla. Však jí umřel i kaktus, natož aby se ona sama postarala o nějaké zvíře.. nehledě na to, že na blbou otázku přišla blbá odpověď, žeano. "A co mám povídat já, hm? Ale zas lepší sluníčko, než ty šílené bouřky," počasí, které panovalo tyto prázdniny, bylo nějaké celé podezřelé, ale Róisín si na to vyloženě stěžovat nechtěla. Přes den přeci jen bylo hezky, takže alespoň mohla lítat po venku a pěkně si prázdnin užívat. "Tak od toho jsem se nalepila na vás, pane profesora, jakožto zodpovědná osoba byste na mě měl dávat pozor," tentokrát to byla Róisín, která nahodila výraz neviňátka, což jí zase tak moc dlouho nevydrželo a ona se následně rozchechtala na celé kolo. "Bych se vsadila, že kdyby mě někdo unesl, tak by tak po půl hodině prosil mé rodiče, aby si mě vzali zpátky." Což znělo vlastně celkem logicky, zrzka byla hrozný nezmar, který dokázal kdekomu vymluvit díru do hlavy, takže by případní únosci museli být hluchý, aby jim to po nějaké chvíli nezačalo vadit. "Mám se fajn, jsou prázdniny, takže si to fakt užívám. Hahaha tohle nic nebylo, sleduj mě," záhy se ona sama zakousla do oné pálivé části svého burgeru, aby následně mohla vydechnout o něco větší plamínek, než který zrovna vyšel z Dylanových úst. Že by tím chtěla začít soutěž? Možná.

_________________

„Co to meleš, simtě? Já přece vim, že bejt v mojí přítomnosti je pro každýho požehnání, tak bych tě přece o něj neobral,“ plácl Dylan, přičemž se potutelně zašklebil. Zrovna on by ale Róisín nevyhnal, vždyť si ji celkem oblíbil. Jo, jasně, jako profesor by neměl mít nějaké oblíbence, ale on Dylan nebyl tak úplně typický profesorský materiál, že? „Joo, já jsem celej hroznej, všichni mi zdrhaj.“ No, to možná neznělo až tak pozitivně, ale Dylan si z toho pranic nedělal.
„Hele, bouřky jsou super,“ on měl třeba hrozně rád, když se mohl zašít do kůlny, kde si kutil různé věci, zatímco na střechu dopadaly dešťové kapky, „ale nejlepší teda je, když je jenom pod mrakem, to se dá dělat spoustu aktivit venku a není šance, že by ses u toho třeba pod sluníčkem rozpustila.“ Když pak Róisín prohlásila, že by na ni měl jako zodpovědná osoba dávat pozor, musel se Dylan uchechtnout, ačkoliv mu bylo naprosto jasné, že to ani v nejmenším nemyslela vážně. On a dávat na někoho pozor, jo jasně. To by mu dřív Redmond potřásl rukou a poděkoval mu za dobrou profesorskou práci.
„No užívej, ono ti to zase brzo skončí. Prázdniny vždycky skončej dřív, než skoro stačíš mrknout.“ Že ale uměl Dylan povzbudit, co? I když on měl co říkat, jemu to leháro taky bude zase brzy končit a bude muset stanout tváří tvář těm malým zmetkům. „Hele počkej, to mělo bejt jako všechno?“ povytáhl obočí, když se ho Róisín pokusila napodobit s chrlením plamene. Rozhodně se nechtěl nechat zahanbit, takže si znovu pořádně kousnul burgeru a téměř vzápětí vychrlil o dost větší plamen než předtím. Vyzývavě se tedy podíval na zrzku a pobídl ji k akci.

_________________

"Hahaha, zase tak moc si nefandi, jo? Teď to vypadá, že tvé ego brzo praskne, když budeš pokračovat takovýmhle způsobem," vyplázla na něj pobaveně špičku jazyka a uchechtla se. Ne že zrovna ona by měla v tomhle směru Dylanovi co vyčítat, její ego bylo dost velké též. Navíc, Thawne patřil mezi její nejbližší přátelé, i když by se asi s profesory takhle bavit neměla, ale dokud jí to někdo vyloženě nezakázal, proč by nemohla? Ne že zrovna ona by byla jedna z těch, kteří by nějak dbali na pravidla.. "Neboj, já ti neuteču," kdyby byla o pár let starší, asi by to vyznělo trochu blbě, ale takhle se jen pobaveně uculila. Myslela to však vážně, utíkat před ním nehodlala. Minimálně zatím ne. "Bouřky jsou super jen ve chvíli, kdy nemáš žádné plány a chceš trčet doma," zabručela zrzka ne zrovna nadšeně a na chvíli stočila pohled k obloze, jako kdyby čekala, že jí počasí uslyší a záhy ze slunného dne bude den deštivý. Což se naštěstí nestalo, ale Róisín tak nějak tušila, že to večer stejně přijde. "Tak to mně jako nevadí, když třeba poprchávat, rugby se v tom stále dá hrát, ale za bouřky už to je šílený. Stejně jako za tohohle počasí," ne že by si na tak pěkné počasí chtěla stěžovat, taky fakt mohl nastat konec světa z toho, že moc lidí nepsalo drabble, víme. Jako zrzka ale měla menší právo na stěžování si ohledně pěkných dnů, neasi.
"Jo, ale ty prázdniny skončí i tobě, takže až se mě budeš nějak stačit povzbudit, tak bych zvolila něco lepšího." Možná by na něj byla i vcelku naštvaná za to, že se jí takhle snaží překazit poslední měsíc prázdnin myšlenkami na školu, ale vzhledem k tomu, že tam měla víc jak polovinu kamarádů a vlastně se tam, až na to učení, těšila, tak jí to tak nevzalo. "No počkej, tohle ještě nic nebylo!" nechala se slyšet jednoduše, a jakmile Dylan předvedl svůj výkon, zkusila to znovu a opětně se jí podařilo Dylana předehnat, i když o moc to fakt nebylo.

_________________

„No to by bylo nechutný, kdybych tady teď prask', to by mi tady asi nikdo nepoděkoval,“ zarozumoval Dylan a pobaveně se uchechtnul. Prasknout vážně nechtěl, a tak zase nechal ego trochu splasknout. Ale vážně jen malinko. „Dík, seš fakt kámoška,“ zazubil se následně, když Róisín zahlásila, že ona mu neuteče. Jako jo, asi bylo divný, když nazval svou studentku kámoškou, ale… no, už jsme si ujasnili, jak to je s Dylanovým profesorstvím, že?
„Si musíš umět i nějakou aktivitu, když musíš právě zůstat doma,“ pokrčil rameny, jako by to snad nebylo jasné. On s tím problémy navzdory své obvyklé hyperaktivitě neměl, ale zase na druhou stranu chápal, že někoho to doma fakt prostě nebaví. Ale to se nedalo nic dělat.
„Se třeba už do školy nevrátím,“ vyplázl pak Dylan na Róisín jazyk, když se mu pokusila zkazit náladu tím, že i jemu budou končit prázdniny. Byla to pravda, ne že ne, ale moc si z toho nedělal. A překvapivě zatím neměl v plánu se z Bradavic dekovat, navíc když tam vydržel o devět měsíců a dvacet devět dní déle, než každý očekával. Jestli ho to tam bavilo? Možná…
Róisín se povedlo vykouzlit plamen o něco málo větší, a tak Dylan nehodlal zůstat stranou. Ale asi už mu došla šťáva nebo co, protože si spíš jenom škytnul a z jeho úst akorát zadýmilo. „No dobrý, tak jsi vyhrála,“ zašklebil se Thawne, ale smutný z toho určitě nebyl. „Co chceš za odměnu? Na něco pozvat?“ Jako jo, o pár let později by to mohlo znít divně, ale teď před ní prostě imaginárně smekal a zvesela se zubil.

_________________

"To asi jo, ale taky by to mohlo bejt pěkně hustý. I když si nejsem jistá, že bych to chtěla vidět," broukla Rói zamyšleně a snažila si to celé představit. Což raději dělat neměla. "Beru zpět, radši to nezkoušej," zašklebila se ne zrovna nadšeně a raději se jala tu myšlenku zahnat někam hoodně hluboko, protože měla pocit, že z toho jinak snad neusne. A to jinak měla docela pro strach uděláno. "Si piš, že jsem! Ta nejlepší," ono nazývat profesora kamarádem asi taky nebylo úplně nejlepší, ale hele, Dylan prostě normální profesor nebyl a navíc ho ještě zažila jako studenta, žeano. Takže si to dovolit mohla.
"Jenže doma je to děsná nuda," nebo alespoň pro Róisín většinu času bylo. Její rodina sice byla fakt obří, ale z větší části každý měl jiné zájmy, takže si každý dělal, co měl rád a jí se nikdo nevěnoval.
Zrzka si ollamha prohlédla zkoumavým pohledem, než se pobaveně ušklíbla. "Ale vrátíš. Co jiného bys dělal?" povytáhla tázavě obočí. Ono se teda nabízelo spousta věcí, které by mohl Dylan dělat, ale Rói toho moc nenapadalo. Navíc jí připadalo, že ho to učení baví, i když k tomu přistupoval svým vlastním způsobem. Ale to ostatně každý profesor.
Nebelvírka se pobaveně zasmála, když z Dylanových úst vyšel pouze dým a žádný oheň. A to měla pocit, že to fakt vyhraje on, protože jí už pomalu ta pára taky docházela. "Si piš! Na kaštany! Nebo kakao? Hmmm, možná horkou čokoládu?" broukla zcela zamyšleně, protože si vlastně nebyla vůbec jistá, co by si nejradši dala, ale asi bylo nejlepší něco, čím by ten burger mohla pořádně spláchnout.

_________________

„Si nefandi,“ zašklebil se Dylan, když se Róisín prohlásila za nejlepší kámošku. I když možná to zase tak zcestné nebylo. Teda jako jasně, byl tu ještě Barry, ale to byl nejlepší kámoš, víme. I když Róisín taky byla spíš kámoš.
Dylan zakoulel očima, když mu zrzka sdělila, že je doma nuda. „Tvoje máma je nuda,“ zabručel. Tohle holt neschvaloval, byl toho názoru, že vždycky a všude se dá dělat něco takového, aby se člověk nestihl nudit. On to zvládal bravurně.
„Odfrčel bych někam, kde nejsou otravné zrzky,“ zamrkal na ni jako naprosté neviňátko, když došla řeč na to, co by dělal, kdyby nebyl profesorem. Náhodou měl plány a měl i zájmy, ale ono to profesorské povolání byla celkem dobrá zašívárna, ne že ne…
Róisín jejich chrlící soutěž vyhrála, a tak bylo na Dylanovi, aby poskytl výhru. Nechal ji vybrat, načež se zařídil podle její volby, a i když se ještě chvíli dost dobře bavili, přece jen nakonec nastal čas se rozloučit. Beztak se za krátký čas zase uvidí ve škole.

>>

_________________