omlouvám se neměla jsem čas, takže dohrávka za předchozí herní den herní den:
>>>Zmrzlinážství
Poté co si dali občerstvení zamířila skupinka na další nákupy. Nakoupili ještě pro Mary jeden cínoví kotlík a sadu skleněných lahviček, poté už se však začalo stmívat a tak raději zamířili domů.

14.herní den
Druhého dne již od rána lilo jako z konve a Michal si postavil hlavu, že do toho deště ven nepůjde ani za nic, jen proto aby mohli Mary koupit 'nějaké hloupé věci do školy', ale už vůbec se mu nelíbilo, že by snad měl doma zůstat sám a tak stropil příšernou scénu, která nakonec skončila tím, že mu Antoannete pohrozila, že jestli bude takhle vyvádět tak už mu nikdy nekoupí nic sladkého, když vidí, jak se jí za to odvděčuje, na to Michal nevěděl co říct a tak si nakonec nechal navléknout pláštěnku společně s přísliby, že stejně budou většinu času uvnitř v obchodech. Venku byl déšť ještě horší než jak vypadal z okna a k tomu vál neúprosný vítr, který byl ve spojený s Michalovým skučením k nevydržení, raději rychle zaběhli do prvního obchodu s mosaznými váhami, který našli a dali si co nejvíc načas s vybíráním aby nemuseli zpátky do toho deště, až to majitele obchůdku téměř dopalovalo, nakonec koupili ty nejlepší které mohli najít, takže se to přece jen vyplatilo. Poté co nejrychleji zapadli do nejbližšího obchodu s teleskopy, kde je přivítala mladá usměvavá čarodějka, ze které se vyklubala Antoannetina stará známá a tak měli tentokrát, alespoň obstojný důvod se tam co nejdéle zdržet, než se museli vydat zase dál. Celou dobu obstarávala všechno mluvení Antoannete, Michal si neustále stěžoval a Mary jen tiše přihlížela. Když už konečně Michal zjistil, že mají všechno co potřebovali, čekal, že konečně zamíří domů, ale pletl se místo, toho je matka vedla směrem k obchodu se zvířaty, když si to uvědomil, chtěl začít protestovat, ale Antoanete ho předběhla: ,,Inu, mám to už tak zvykem, že v jedenácti, když se jde do bradavic dostanete všichni zvíře a to buď, v nejčastějším případě sovu, jako má otec, nebo jako mám já kočku, či žábu nebo krysu a myslím, že nadešel čs, aby si svého malého společníka vybrala Mary., usmála se na dceru, ale Michal začal ječet, že to není spravedlivé, že buď on dostane taky nebo nikdo nic! Jinak to nebude fér!, na to však Antoannete zareagovala také zvýšeným hlasem: ,,Tak poslyš, tak jak jsem to řekla, tak to platí a ty na tom nic nezměníš až budeš ty velký, můžeš si nějaké zvíře vybrat také, ale teď je řada na tvojí sestře a jestli s tím nepřestaneš tak ho tobě nekoupím nikdy, jasné!", bylo na ní vidět, že opravdu rozzlobená, pršelo, všem byla zima, měla už po krk toho, jak si pořád stěžuje jako by byl jediný komu je to nepříjemné a teď si ještě stavěl hlavu, že je snad něco nespravedlivé a tak toho Michal raději nechal, ale pořád se tvářil uraženě. Vstoupili do krámku plného zvířat, v jednom rohu byla spousta klecí se sovami všeho druhu, vedle byl košík s koťaty všech možných barev, za kterým stálo škrabadlo na kterém ta zbylá dováděla a o kus dál byla různá akvárka s hlodavci, plazy a obojživelníky všeho druhu. Za pultem stála postarší mile vypadající čarodějka, se kterou se Antoannete hned dala do řeči a potom Mary řekla ať si vybere, zatímco Michal trucovitě stál u akvária jednoho hada. Mary se rozhlédla po obchodě, na chvíli zastavila pohled u jedné obzvláš´t pěkné sovy pálené a poté se podívala ke koťatům, mezi všemi těmi dovádějícími klubíčky chlupů zahlédla jednoho malého černého kocourka se zlatýma očima, jak si hraje s o něco menší bílou kočičkou a toužebně se na něj zadívala a její matce to samozdřejmě neuniklo, podívala se na ní: ,,Poslyš Mary, můžeš si vybrat jaké zvířátko, chceš a když to nebude sova, budeme si posílat poštu po Julien, s tím si vůbec nelam hlavu, dobře?", Mary jemně přikývla a Antoannete se na ni usmála ,,To jsem ráda..., ale teď musím za Michalem, než poslouží tomu hadovi jako svačina.", s těmi slovy zamířila za synem a nechala Mary aby si sama vybrala, ta pomalým krokem zamířila, ke koťatům, nechtěla je vylekat, některá k ní otočila hlavu, jiná jejím směrem jen natočila ouško, ale ona už měla vybráno, podívala se na toho malého čertíka a on na ni upřel svoje zlaté oči a zlehounka zamňoukal, Mary se k němu začala pomalu přibližovat, klekla si asi metr před ním na bobek a opatrně k němu začala natahovat ruku, neuhnul, jen k ní nejprve trochu ostýchavě přiložil čumáček a ona cítila jeho teplý dech na ruce, poté se na ni ještě jednou podíval a ona nasadila jede ze svých ojedinělých povzbudivých úsměvů, které zdědila po matce, potom už se neostýchal a otřel se jí hlavou o ruku a poté pod ní pod celou prošel aby ho pohladila až ke kořenu ocásku a otřel se jí o nohu, inu co říct, se zvířaty to Mary uměla zkrátka tisíckrát lépe než s lidmi. V tu chvíli už bylo rozhodnuto, Antoannete zaplatila za kocourka a koupila mu ještě zvláštní vystlaný proutěný košík, připomínající ten piknikový s odendavacím víkem. Poté už se rozloučili s prodavačkou a společně s ještě stále nakrknutým Michalem zamířili na něco teplého k děravému kotli.
>>>Děravý kotel

<<

Erasmus se toho rána procházel po Příčné ulici, která se pozvolna začala zaplňovat dospělými kouzelníky i dětmi, které si sem zajely nakoupit věci do školy. On konec konců taky musel pořídit nové učebnice, ale o to se momentálně nestaral. Jediné, co trápilo jeho mysl, bylo, že se nemohl rozhodnout, zda zajít do zmrzlinářství, nebo do Děravého kotle. Nakonec usoudil, že bude muset udělat jakýsi kompromis a navštívit buď obě místa, nebo ani jedno.
Kanárkově žlutý župan dnes nechal doma, jelikož usoudil, že by mu v něm odpoledne už mohlo být horko, i bez něj ale mezi tmavými hábity úspěšně přitahoval pozornost svou divoce barevnou, kostkovanou košilí, zpod níž vykukovalo jasně žluté tričko. Na košili měl hrdě připnutou kopii toho odznáčku, o nějž ho ve vlaku připravila Lei, tedy toho, který hlásal, že je Představeným kultu Rowenina kakaa. Všímavější kolemjdoucí na jeho odznak nechápavě civěli a on jim jejich výrazy oplácel širokým úsměvem.
Očima rejdil kolem sebe a hledal nějakou známou nebo alespoň povědomou tvář, ale nikoho nenacházel. Jenže si nutně potřeboval s někým popovídat, jazyk ho přímo svrběl, a tak hrozilo, že si najde úplně cizí oběť, kterou svým chováním patřičně vyděsí. Štěstí bylo, že vypadal prozatím celkem rozespale a nehulákal proto na celou Příčnou.

_________________

"Tak co na tom seznamu ještě máš, zlatíčko?" zeptala se paní Cooperová s pohledem upřeným do dopisu z Bradavic, který jejímu synovi nedávno došel. Vypadala docela překvapeně, když se pročítala celým seznamem, protože nic z toho jí nepřipomínalo školní pomůcky, jaké si kupovala kdysi ona sama.
"Zvíře. Kotlík. Váhy. Hábit. Hůlku." začal Matthias vyjmenovávat a tvářil se přitom znuděně. Obzvlášť první položka seznamu se mu ani trochu nelíbila a představa, že bude muset vlézt do obchodu, kde je zvířat určitě víc než jen jedno, ho děsila už předem.
"Když jsme stáli u toho zmrzlinářství, zaslechl jsem něco o nějakém frmpálu. Vypadá to, že se při tom létá na košťatech. Koště na tom seznamu není?" nakoukl pan Cooper své ženě zvědavě přes rameno do rozloženého dopisu.
"Není, tati. Je to zakázané." protočil Matthias očima. Neměl by tu být on ten nadšený? Chvílemi mu připadalo, že jde místo něj do školy sám taťka. Už u zmrzlinářství obdivoval výtisk jakýchsi místních novin s fotkami, na kterých se lidé hýbali. Hned si jedny koupil. "Navíc je určitě drahé a ten seznam není zrovna krátký."
Paní Cooperová se pousmála a zvedla oči od dopisu, aby se zadívala na syna. "Ale, zlatíčko, kolik může stát takové obyčejné koště?"
"Nemohla bys mi raději koupit novou sadu Malého chemika?"
Oba Cooperovi se na sebe vyděšeně zadívali. "A co takhle zmrzlinový pohár až se budeme vracet?" navrhla raději paní Cooperová a otočila syna směrem kupředu. Předběhl je ale pan Cooper, který zbystřil obchod s košťaty, a nalepil se s ohromeným výrazem na výlohu.
"Matte, podívej! To nevypadá jako obyčejná košťata, co máme v garáži."
Matthias protočil očima a povzdechl si. "Tati, přestaň se chovat jak malej. Já stejně koště nechci, k čemu by mi asi tak bylo?"
Pan Cooper se sice od výlohy odlepil, ale nadšení z něj neopadlo. "Mohl bys zkusit ten frmpál, když už přijdeš o naše tréninky. Přece bys nechtěl skončit jako nějaká třasořitka. Sport je potřeba, posiluje ducha i tělo." poučil syna často omílanou poučkou.
"Radši bych si dal ten pohár, mami." zamumlal Matthias tiše. Maminka ho pohladila po vlasech a usmála se.
"Zkusíme se někoho zeptat na cestu k obchodu se zvířaty a jakmile seženeme všechno na tom seznamu, zastavíme se v tom zmrzlinářství. Tatínek si bude moct v klidu přečíst ty své noviny a ty si dáš pohár, zlatíčko, dobře?"
Matthias s vyhaslým úsměvem přikývl a rozhlédl se po ulici, jestli někde nespatří vývěsní štít, který by odkazoval na kouzelnický zverimex.

_________________

Ery se shodou okolností ocitl u výlohy obchodu s košťaty. Vlastně to vůbec žádná shoda okolností nebyla, nohy ho sem automaticky zanesly vždycky, když se objevil na Příčné. Tak tomu bylo už od doby, kdy se Příčnou ulicí procházel prvně. Nemohl si pomoci; košťata ho přímo magicky přitahovala a už jako prcek se sem chodil kochat těmi vystavenými kousky. A tak tomu bylo i teď. Zastavil se u výlohy, s úsměvem se zadíval na nejnovější vystavený model a z kapsy kalhot vytáhl lízátko. Po krátkém boji ho vyprostil z obalu a strčil si jej do pusy. Potřeboval takhle po ránu dobýt trošku energie.
Jak tam tak postával, zaslechl nějaké blížící se hlasy. A z toho dospělácky znějícího, mužského, poznal, že to musí být mudlové. Takové nadšení nad košťaty, famfrpálem a merlinví čím kouzelnickým neprojevoval nikdo jiný, než mudlové. Otočil se a spatřil rodinku, zřejmě mudlovské rodiče a malého chlapce, dost možná budoucího bradavického prváka. Změřil si je zkoumavým pohledem a široce se usmál. Našel hned tři oběti, na které by mohl spustit vodopád slov. "Takové koště stojí dost peněz," ozval se pobaveně, když zaslechl tu ženu. "Zdaleka to totiž nejsou obyčejná košťata," vysvětlil mudrlantsky. "Zrovínka tady mají fajn výběr a koště si tu občas koupí i nějaký ten profesionál." Jako třeba já, dodal v duchu pobaveně. "Ale myslím, že jestli se váš syn chystá do školy - zřejmě Bradavic? - prvně, vlastní koště potřebovat nebude," dodal přátelským tónem a mrknul na chudáka hocha, kterého tyhle nákupy zřejmě moc nebavily. Nebo byl spíš na větvi z nadšení svých rodičů.
"Potřebujete s něčím poradit?" zeptal se pak ochotně, jelikož zřejmě měl zatraceně dobrou náladu a byl si jistý, že právě všelijakými radami se dostatečně vypovídá a nebude vypadat ani tak moc otravně. "Eh, dobrý den, mimochodem. Já jsem Erasmus, tedy vlastně spíš Ery, a letos pojedu do Bradavic naposledy," představil se pak stručně a nasadil omluvný úsměv za ten opožděný pozdrav. Trochu se bál, že mu tahle skupinka uteče, ale pokud potřebovali poradit, byli by hloupí, kdyby odmítli jeho pomoc. Erasmus na chvíli zabloudil pohledem k chlapci po jejich boku a usmál se. Ten si dost možná v následujícím školním roce ještě užije Erasmovy touhy neustále si povídat a něco podnikat. Jako chudák zmijozelský Patrick v knihovně, kde ho Ery svým pádem poměrně slušně vyděsil a minimálně pořádně zaskočil svou vyřídilkou.

_________________

Všechny Cooperovi překvapilo, když s nimi začal neznámý mladík hovořit, a dokonce jim nabídl svou pomoc. Matthias na něj celou dobu civěl jako na cvoka, mlčel a pro jistotu udělal jeden krok vzad ve chvíli, kdy na něj ten dlouhán mrknul. Sice nebyl zas tak vysoký, ale Matthias k němu stejně musel vzhlížet, takže označení dlouhán pro něj bylo na místě. Jako první se vzpamatoval pan Cooper a přívětivě se na Eryho usmál. "Velmi mě těší, Ery, jsem Simon Cooper, tohle je moje žena Abigail a náš syn Matthias." představil svou rodinu a podal mladíkovi ruku k potřesení. "Radu bychom určitě uvítali, nevyznáme se tu a potřebujeme synovi pořídit věci z tohohle seznamu." vytrhl své ženě dopis z rukou a ukázal jej Erymu.
"Ale možná byste nám nejdříve mohl něco o té škole, Bradavicích, říci. Víte, chodila tam Mattova babička, ale odmítá o tom mluvit." dodala paní Cooperová s vlídným pohledem svých modrých očí. Vypadalo to, že hodlají z tohohle setkání vytěžit co nejvíce informací.
"Ale, prosím tebe, Abi, má poslední prázdniny, určitě se s námi nechce bavit o své škole. Co ty košťata a ten frmpál? Co to vlastně je?" skočil jí do řeči její manžel a upřel na Eryho tázavý pohled.
Matthias dělal, že je neviditelný, aby se za své rodiče nemusel stydět. Vůbec nechápal, jak se můžou naprostého cizince vyptávat na takové věci. Koutkem oka ale zachytil výlohu plnou klecí a sem tam nějakým tím zvířetem, takže usoudil, že bude moudřejší, když nechá rodiče, aby Eryho vyzpovídali. Oddálí tím alespoň chvíli, kdy do toho obchodu s havětí bude muset vejít. Už jen pouhý pohled na sovu za výlohou ho nutil k rychlému ústupu zpátky ke zmrzlinářství.

_________________

Eryho potěšilo, že Cooperovi přijali jeho nabídku pomoci, a vyjádřil to širokým zubatým úsměvem. Vlastně rád pomáhal lidem v nesnázích, to nemohl popřít. A tihle navíc vypadali komicky, díky té své zvědavosti. Erasmus si moc dobře pamatoval, jak se tvářil jeho otec, když poprvé vkročil na Příčnou ulici. Naprosto ho to tu uchvátilo, neustále se někoho na něco vyptával a oči měl navrch hlavy. Skoro jako tenhle pan Cooper. "Potěšení je na mé straně," broukl zdvořile a s úsměvem kývnul hlavou.
Když se mu před očima ocitl dobře známý seznam, uculil se. "To je hračka. Všechno hravě seženete tady, na Příčné," prohlásil a už to vypadalo, že hned začne vykládat, kde se co dá sehnat a kde se nachází jaký obchod, ale paní Cooperová se ho optala na Bradavice dřív, než stačil cokoliv říct. S úsměvem přikývl. "Jasně, milerád vám o Bradavicích něco povím," odvětil ochotně a zamyslel se, jak by měl začít. Jenže než to stihl, tentokrát ho další otázkou zaskočil pan Cooper.
A tak se stalo, že Erasmovi na chvilku došla slova a zatvářil se poněkud zaskočeně. Nakonec si odkašlal a trošku nejistě přešlápl z nohy na nohu. "Tak já bych to s dovolením vzal všechno popořadě," zamumlal a zatěkal pohledem mezi Cooperovými. Když si všiml, jak se Matthias snaží tvářit, jako že svoje rodiče snad ani nezná, pobaveně se uchechtnul. Ten chlapec to dle jeho mínění bral moc vážně. "Takže, Bradavice... Jak už asi víte, je to škola, kde se to hemží kouzelníkama. Studuje se tam sedm let, v pátém a sedmém ročníku studenti skládají zkoušky. Studenstvo je na začátku prvního ročníku rozdělováno do čtyř kolejí - Havraspáru, Mrzimoru, Nebelvíru a Zmijozelu - a tyhle čtyři koleje mezi sebou soupeří o školní pohár získáváním bodů," začal a pak mluvil a mluvil. Myslel si, že říká jen to podstatné a mluví stručně, ale dost možná tomu tak nebylo. Jenže Ery si to neuvědomoval. Vyprávěl o cestě do Bradavic, nástupišti 9 a 3/4, o kolejích samotných, zařazovací slavnosti, a tak dále, a tak dále. Nakonec přešel k famfrpálu, u nějž vysvětlil stručně pravidla, zmínil, jak moc důležitý a úžasný sport to je a nakonec se pochlubil tím, že je chytač v kolejním týmu. "A teď navíc bude mistrovství světa ve famfrpálu, to je skvělej zážitek. Pokud vás to zajímá, zkuste nějak sehnat lístky, stačí se poptat," mrknul na pana Coopera spiklenecky. Famfrpálem však jeho sáhodlouhý proslov neskončil - ještě Cooperovým obsáhle popsal, kde se nachází jaký obchod a ve kterém co seženou a nasměroval je přesně tam, kam potřebovali. "Doufám, že jsem vám pomohl," zakončil nakonec svou řeč. "Kdybyste potřebovali ještě něco, stačí říct. Povídám rád." Při posledních slovech se zazubil - to, že povídá rád, už zřejmě Cooperovi pochopili.

_________________

Když jim Ery začal vyprávět o Bradavicích, školním systému a nakonec i famfrpálu, rodiče Cooperovi celou dobu zaujatě přikyvovali a bylo jim jedno, že většina těch informací nezapadá do kategorie stručných. Matthiasovi se v tu chvíli ulevilo, že soví pohroma je na nějakou dobu zažehnána, ale když se dlouhán začal blížit ke konci, nedalo mu to, aby se neohlédl po výloze krámku se zvířaty. Podle všeho tam rozhodně nenajde psi, kteří mu vadili ze všeho nejmíň, a rodiče mu kočku určitě nekoupí, když už mají jednu doma. Maminka navíc byla nadšená ze sovy, která jim donesla ten osudný dopis, protože prý vypadala velmi roztomile a plnila důležitou poštovní funkci. Matthiasovi se ale nelíbila představa, že by měl mít sovu. Sova byla, je a bude vždycky pták a on se ptáků bál. Vlastně se jich přímo děsil.
"Děkujeme vám, Ery, za vaše užitečné rady. Užijte si poslední rok ve škole a nashledanou." popřál mladíkovi pan Cooper, než zamířil i s rodinou k obchodu se zvířaty, kterého se Matthias od první chvíle děsil. "Když to tam chvíli přežiješ, seženu nám ty lístky na mistrovství, i když budou asi docela drahé." pokusil se syna podplatit. S úspěchem se však nesetkal. Sotva se přiblížili k výloze Matthias zbledl jako stěna, zaryl paty do dláždění ulice a odmítl se hnout. "Nejdu." oznámil jim rozhodně. Když se k němu pan Cooper přiblížil, aby syna chytil za ruku a do obchodu ho přes jeho protesty odtáhl, Matthias zbledl ještě víc, začal hystericky křičet a vydal se na úprk. Hledal, kde by se mohl schovat před osudem, a Ery se zdál jako vhodný živý štít, za kterým by se mohl nějakou dobu přikrčit. Zaběhl za Eryho záda, křečovitě se chytil jeho košile, zavřel oči a začal si nesrozumitelně mumlat. "Prosím, prosím, neprozraď mě, já tam nechci. Nemůžu tam."
Pan Cooper i jeho žena samozřejmě viděli, kde se jejich syn rozhodl hledat bezpečí před ptačím útokem, ale Matthias svou nynější schovku považoval za bezpečnou. Naposledy se před sovou s dopisem rozhodl schovat za hrnek s kakaem, co měl k snídani.
"Velmi se vám omlouvám, náš syn se tak trochu bojí ptáků." přispěchal Erymu na pomoc pan Cooper a nakoukl za jeho záda, kde se krčil Matt. "Matte, přestaň blbnout a vylez."
Chlapec ale jen zavrtěl hlavou a dál křečovitě svíral látku košile v prstech.

_________________

Jako správný šílenec, jenž si užívá své první kouzelnické prázdniny jsem vlítla jako tornádo přímo na Příčnou Ulici, přičemž na rameni se mi horko-těžko držela Cari, jenž mi zarývala do ramene své ostré drápky – přes bundu jsem to však naštěstí ani necítila, ač za to, že jí mám nově proděravěnou bych mohla doma schytnout jednu za uši – ale to mě aktuálně netrápilo.
Byla jsem ráda, že jsem zpátky v Londýně a že jsou prázdniny a že již nejsem nováček, ale už půjdu podruhé do Bradavic – ano, tohle pro mě bylo to hlavní. A tak jsem se spolu s Cari, jakožto dva trpaslíci různých živočišných druhů proplétaly davy lidí s úsměvem na tváři, občas do někoho narazili a za sebou slyšely nazlobené křiknutí ze strany starších kouzelníků, v každém případě ani jednu z nás nic z toho netrápilo.
„Zajdeme do zmrzlinářství, co ty na to, Cari?“ zeptala jsem se sovičky, když jsem se konečně zastavila a Cari se začala čepýřit a pak si zase urovnávat peříčka. „Dobře, první koupím něco na zub tobě… Zamlouvá se ti to více?“ zeptala jsem se s úsměvem maličké sovičky. Ano, musíme toho za prázdniny hodně stihnout… hodně věcí nakoupit, aby nám něco nepochybělo, pak taktéž samozřejmě sníst hodně zmrzliny a všech možných dobrůtek, nezapomenout na zdravé otravování cizích lidí na ulici a slalom mezi postaršími kouzelníky a možná by to chtělo i nějaké záškodnické kousky, jednoduše, práce na celé prázdniny, měla bych s sebou hodit, když se ten můj parťák ve zločinu – tedy praštěnější polovina dvojčat – fláká kdo-ví-kde. Alespoň Cari mi může pomoci, že?

<<< Odkudsi

"Re!" vyjekla jsem, když se mi z ramene odrazil nestvůrně velký výr. Jednak mi na chvíli zaťal drápy hluboko do ramene, druhak to bylo jako děsivé dejá vu. Tu vzpomínku jsem si vybavovala jen matně, ale přísahala bych, že tehdy, před rokem, odletěl jen aby začal nahánět nějaké jiné zvíře.
"... klece, jak jsem ti říkal," vyrušil mě z hektického vzpomínání tátův hlas. Nemusela jsem slyšet celou větu abych věděla, že mi vyčítá záchranu mnoha lidských životů prostým zanecháním pokusu vtěsnat vzpurného Rea do klece.
"Teď už je trochu pozdě," hlesla máma právě včas, aby zabránila tátovu dalšímu lamentování. Položila mi dlaň na rameno, pohledem hypnotizovala soví siluetu neslyšně klouzající nad nicnetušícím davem čarodějů a čarodějek. "Taky bych chtěl umět lítat," zapojil se nadšeně do rozhovoru Will. Všichni jsme ho ignorovali - až na Tima. Ten začal divoce poskakovat a mávat rukama jako křídly.
"Ale zlatíčko, Re uletěl přece i před rokem. Nějak jsme ho museli chytit, ne?" snažila si vzpomenout máma. "My ho nechytili. Jeden kamarád ho přinesl," odvětila jsem poslušně. Tim, aniž by přestal mávat rukama, s vědoucným úšklebkem dodal: "Kouzelník se žábama." Pak se z nějakého důvodu rozesmál, a Will se k němu přidal. Jak jinak, že? Vrhla jsem po svých bratrech vražedný pohled, čistě pro jistotu. Stejně věděli, že jim ode mě nic nehrozí, tak co.
"Nechme to tedy být, určitě se později sám vrátí," vybídla nás máma, chytla tátu za paži a volnou rukou chňapla po Timově zápěstí. Zaškaredil se na ni, protože to znamenalo, že musel přestat s "lítáním". Dokonce proti tomuhle drastickému a násilnému projevu začal protestovat.
Táta si povzdechl, ještě jednou se ohlédl po Reově siluetě. "No nic. Joe, nemluvilas předtím o nějakém duu?" změnil téma. Přijala jsem to s veselým zazubením. "Správně se to jmenuje Duro. Víš, to je takový kouzlo," pustila jsem se do vysvětlování, zatímco jsme loudavě vyrazili na obhlídku obchůdků.

>>> Všemožná zakoutí, později hostinec

Re měl Příčnou ulici jako na křidle. Svým "ostřížím" zrakem upřeně sledoval dav pod sebou. Necítil hlad, nedíval se tedy po případné kořisti. I tak si ale všiml povědomé, drobné sovičky, která se ze všech sil držela na rameni nevelké blondýnky, s níž cestoval v kupé. Nevěděl, že ona sovička se jmenuje Cari a její majitelka Bliss, ale uvědomoval si, že je zrovna dvakrát nemusí. Proto od nich po chvíli odvrátil zrak. Jen aby ho zaujala jakási scénka před zverimexem, který sám opustil zhruba před rokem.
Přísahal by, že nějaký malý lidička tam dole zakřičel. Čímž podnítil Reovu zvědavost. Zaujatě se snesl níž, aby mohl lépe zhodnotit situaci. Viděl tři velké lidi. Jedna z nich byla samička, zbylí dva samečci. Za jedním ze samečků, konkrétně takovým světlovlasým, se krčilo mládě. Taktéž sameček.
Re nemohl tušit, že se dívá na manžele Cooperovy, jejich syna a na Erasmuse Andersena. Tím méně mohl mít ponětí o strachu malého Coopera z ptáků.
Každopádně ho výjev fascinoval natolik, že se prostě musel dostat blíže. A vzhledem k množství dvounohých by byla sebevražda, kdyby se usadil na holé zemi.
Proto ztěžka zamával křídly, a poněkud nešikovně přistál Erymu na rameni. Obráceně. Ocas dosahoval jeho nejnovějšímu bidýlku skoro až k nosu.

"Nemáte vůbec zač," odvětil Ery ke Cooperovým se širokým úsměvem. "Děkuju a mějte se hezky, hodně štěstí při shánění těch věcí!" rozloučil se. Trošku ho zamrzelo, že jeho oběti utíkají, ale vydržely ho poslouchat celkem dlouho, což byl úspěch. Jeho osobní úspěch.
Než se však stačil nadát, Matthias byl rázem zpět, schoval se za něj a rukama sevřel jeho barevnou košili. Erasmus překvapeně zamrkal a ohlédl se k němu přes rameno. "Co to vyvádíš, mladej?" zeptal se pobaveně. Chudák kluk měl zřejmě z něčeho hrůzu, Ery ale netušil, z čeho asi tak. Pokud to dobře pochopil, měli Cooperovi namířeno pro nějaké zvíře. A zvířata byla fajn. Většina prváků se přece těšila, až si nějaké pořídí. On se taky těšil jako blázen. Chtěl si pořídit žábu, ale rodiče mu jí nedovolili. A tak skončil u kocoura černého jako noc, jemuž dal dětinské jméno Uhlík. A Uhlík už ho doprovázel sedmým rokem. "Proč tam nechceš? Vždyť tě tam nic nesežere, ne? Vybereš si nějaký fajn zvíře a zase půjdeš, nic těžkýho, ne? Pokud si vybereš sovu, určitě nebudeš litovat, jinak totiž budeš muset využívat k posílání pošty školní sovy a ty jsou občas dost prudérní," vysvětlil, nemaje páru o tom, jak se mladý Cooper bojí ptáků.
Podruhé se Erasmus zatvářil překvapeně, když mu na rameni přistála sova, jako by jí svými slovy přivolal. Vykulil oči a zavrávoral, když se ocas toho zvířete ocitl až u jeho nosu. Peří ho zašimralo a on hlasitě kýchnul. "Pro Merlina, co to je tohle? Zvíře hloupý, proč si sedáš na mě? Jestli mi roztrhneš tu košili, tak z tebe udělám zítřejší oběd, jasný? Zvedni kotvy a zase odleť, kšááá!" začal hlasitě promlouvat k sově a prstíkem do ní opatrně píchal, snad aby tvora donutil odletět. Ale tomu se asi moc nechtělo.

_________________