Sledovat ulici se vyplatilo, protože takhle věděla co se děje a pak měla i nerušený výhled na jistého nebelvíra, který se očividně nemohl rozhodnout, jestli něco zapomněl nebo ne. Na hlavě měl něco, co připomínalo turban. Jane seděla v naprostém klidu, v žádném případě nebyla energická jako někteří nebelvíři, kteří už by třeba v téhle chvíli vyrazili ven a případně ho zatáhli do kavárny. Ne. Tady bylo sucho, klid a v rukách svírala horkou čokoládu, která i zvláštně voněla, takže ne. Navíc se jí v duchu vybavilo jisté slovní spojení a to nahá Ariana, díkybohu mentální obrázek z hlavy vyhnala ještě předtím než se stihl objevit. Na druhou stranu s tímhle se už taky stačila smířit. Darrel je Darrel a to, že má holku v Americe mu nejspíš nebrání v tom, aby se nesnažil dostat všechny zmije, které mají blond hlavu a… Pffff. To že Darrel nakonec vešel do kavárny ji nepřekvapilo, kam taky jinam, že? Ani to že si přisedl jí nevadilo. Co bylo překvapující byla zmínka o Patrickovi. Co?
„Ahoj námořníku.“ Broukla a usmála se, než se věnovala své čokoládě. „Kdybych řekla, že jo tak… co?“ Zeptala se zvědavě a lehce naklonila hlavu ke straně. Když prsty přejel po obvaze, maličko se zamračila. „Jak... jsi k tomu přišel a…“ Počkala, až si objedná a pak se vrátila zpět ke svému dotazu. „Proč ti to někdo neošetřil? Kouzly.“ Zeptala se, když už položil hůlku na stůl, nebylo zase tak těžké si vzpomenout na kouzla. Proč zrovna obvaz? Je mokrý. Co když je to na obvaz špatně? Co když je to čerstvé? Jane sebou nehodlala někde seknout, ale pohled na krev nemusela. Fakt ne. Ne tak, aby to s ní praštilo, ale nikdy jí nebylo moc dobře.
„Rodiče jsou v práci, jako vždycky.“ Pokrčila nenuceně rameny. Už si na tu samotu zvykla. Úsměv jí z tváře nezmizel, možná, že za to mohla Darrelova přítomnost, pořád ho měla ráda a stále ho ráda viděla, bylo to neskutečné. Anebo možná, že za to mohla horká čokoláda, která ji uklidňovala. A snad i uspávala. „Jednou vás představím, pokud bude čas.“ Usmála se. „Byl bys první ze spolužáků, co by znal moje rodiče.“ Dodala pak trochu zvláštní fakt. Ostatně to byla pravda. Jane byla samotářka, ačkoli by to do ní nikdo neřekl a domů si (ačkoli si to její rodiče přáli) ze školy nikdy nikoho nepozvala. Ani o prázdninách. A přesto všichni věděli, jak vypadá třeba zrovna Darrel, Ariana, Ginger, Gwen… Jane kreslila a portréty byly věrohodné.

_________________

(Stieg Larsson)

Darrel se na chvíli zamyslel, přičemž tak charakteristicky nakrčil teď téměř zakryté čelo a podrbal se na bradě. „Tak by mi bylo asi líto Gwen, no a pak bych odešel,“ dokončil rozvážně a zavrtěl nad tím hlavou, protože na Patricka nečekala, takže se mohl pohodlně usadit a nemusel se stěhovat k volnému stolu. Dál to téma nemínil rozvádět, protože se tu informaci od Ari dozvěděl už hodně dávno a dokázal to za ty měsíce vstřebat, tudíž neměl důvod chovat se dneska dotčeně, naštvaně nebo vypočítavě. Tenkrát ho to docela zarazilo, ale dneska už k tomu neměl důvod, obzvláště, když měl v Británii Donnu a každý den strávený s ní pomalu zahlazoval ty nesprávné sympatie k Jane. Že se to během jednoho dne dokáže změnit, až se Donna zase vrátí do USA, o tom neměl ani tušení.
„No normálně! To takhle – my s Donn udělali takový koště, kam můžem posadit Beccu, připoutáš ji tam a je to na automatiku, jako ošetřené takovým speciálním kouzlem, takže to samo lítá a vozí to tu malou po zahradě, což je strašně velká paráda a zábava, a já kolem ní lítám vždycky na svým koštěti a dělám opičárny, jenomže ono se na tom koštěti něco pokazilo a najednou se rozletělo strašně rychle a úplně jiným směrem,“ vysvětloval, zatímco názorně gestikuloval rukama, „jako malá z toho byla nadšená, jenomže to letělo směrem k lesu a kdyby se vybourala, tak nevim... takže jsem to koště začal stíhat, abych z toho malou odpoutal dřív, než to stihne někam nabourat, jenomže přitom jsem nestíhal řídit vlastní koště a teď jsme vletěli do toho lesa, já jí sotva sundal a sám jsem to štrejchnul o strom a přes hlavu mi šlehla taková menší větev,“ krčil rameny a vyhlédl na chvíli ven, kde pořád pršelo a už tam nebylo ani živáčka, „malý se nic nestalo, ale pak už teda řvala jak něco, když jsme spadli na zem, no,“ uchechtl se pobaveně, protože to očividně nebral moc vážně, což bylo vidět i z jeho výrazu, který naznačoval, že to bral jako vážně hustý dobrodružství.
„Ale ošetřil. My byli v nemocnici, protože jsme to nechtěl riskovat sám kouzlením a doktor povídá: Pane Galle, chcete to ošetřit kouzlem nebo po mudlovsku? A já jako nevěděl, jak tohle mudlové léčí, tak jsem si řekl, že to zkusím – nikdy víc! To bylo strašný, normálně ti takhle vezme nějakou jehlu s provazem a prostě ti to šešije. To je jako kdyby moje hlava byla roztržená košile a ne hlava! Strašně to bolelo, ale vydržel jsem to,“ zakončil tak trochu důležitě a pobaveně se zachechtal, než se podíval po obsluze, zda už mu nenese hrneček s čajem.
„Jo, mí taky,“ pronesl s krčením ramen, protože tohle moc dobře znal. „Jako fakt? Jak to, že tví rodiče neznají nikoho z tvých kamarádů?“ zeptal se trochu nechápavě a pak zase vyhlédl ven, v dálce zahlédl barevný plakát, který upozorňoval na večerní akci v hospodě U Duhy. Darrel si na to hned vzpomněl.
„Hele, jdeš večer k Duze? Bude tam nějaká párty, mám tam namířeno, i když,“ ukázal ukazováčkem směrem k obvazu na hlavě a zlehka se ušklíbl. Měl v plánu si to v podvečer sundat a vzít si kšiltovku, aby ta rána s náplastí, kterou měl na straně čela, nebyla vidět a nevzbuzovalo to pozornost.

_________________

Možná to bylo překvapivé, ale začínající podnik byl začínající podnik. Obsluhu tudíž tvořil Arsen, který nejprve přibruslil hladce sebrat objednávku starému panu profesorovi a vzápětí Grace, i když mírně protočil oči nad tím, jestli mu tam bude běžně prskat limonádu. Primus už sice nebyl, ale prakticky si tím koledovala o víkendovou neplacenou brigádu vytírání lepkavé podlahy.
Konverzaci o lektvarech pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, ačkoli když se v kavárně jakoby na útěku před deštěm najednou objevili další lidé, mezi nimiž byla třeba Jane a nějak pohmožděný Darrel, už se zaškaredil. Připadal si jako Sherlock Holmes v převleku. Bylo zajímavé, jak málo lidí si vůbec všimlo, že obsluha má třeba nějaký obličej. Smykem zastavil u výklenku, vyložil hladce černý čaj s konvičkou a tác sušenek a sjel na bruslích zpátky do zákulisní zóny, přičemž cestou posbíral prázdné nádobí tak, že si ani jedinkrát nemusel přibrzdit. S broukáním zkontroloval, jestli poslední domácké kouzlo na mytí nádobí ještě funguje, jak má (naposledy mu nechtěně nakřápky dva hrnky), a zamyšleně kopl do trouby.
Byl mnohem raději, když se o pečení nemusel pokoušet sám, občas něco přinesl Cassidy a dárečky od Tamsin si dokonce schovával stranou pro sebe, nicméně déšť a nečekaný nával hostů trochu nepříjemně vyprázdnil výlohu s moučníky.

_________________

Jane jeho rozvážnou odpověď vyslechla s lehce zvednutým obočím. Tohle nečekala. Jane netušila, co přesně Ariana Darrelovi řekla, vlastně ani nevěděla, že jí zmijozelka podrazila nohy. To, že Darrel mluvil o nich už strávit stihla, ale o tomhle neměla nejmenší tušení. Takže jeho odpověď brala jako dost zvláštní. Líto Gwen? Jakože… tak. Aha.
„Nechápu.“ Hlesla a doprovodila ho skutečně nechápavým a nakonec lehce pobaveným úsměvem. „I kdybych na něj čekala, tak to, že si tu s někým dávám kávu - vlastně horkou čokoládu - ještě neznamená, že s ním chodím. To bych stejně tak dobře mohla chodit s tebou.“ Vyložila jisté logické důvody, ostatně snad měla pravdu a pobaveně nad tím zavrtěla hlavou. Pak však sklopila zrak k čokoládě, protože si uvědomila, co řekla. „Neřeš to, nebo vlastně… jak tě vůbec napadl zrovna Patrick?“ Zeptala se, protože tohle bylo divné. Proč zrovna PatricK? Navzdory náhlému podezření se samolibě usmála. „Proč ne třeba Fulton?“ Vyzvídala a v hlase jí kupodivu nezaznělo podezření, které zesílilo, takový červíček pochybností, který hlodlal i přestože byl Flann flegmatik a Darrela očividně moc nemusel… Přesto s jistým pobavením sledovala Darrelovu reakci.
Tiše si vyslechla jeho vyprávění. Zděšení. Strach. A pak vztek. To byli její emoce, které skryla za fasádu prázdného obličeje, úsměv si udržet nedokázala. Nevěděla, kdo je Becca. Ale z Darrelova vyprávění si dokázala udělat hrubý obrázek a také odhadnout, že neznámá asi bude někdo blízký. Někdo blízký a nejspíše příliš mladý na to, aby Darrelovi pomohl, kdyby to bylo horší. Kdyby to byla větší větev. Kdyby to byl strom. Možná bylo kruté, že o Beccu takový zájem teď neměla, ale to byla tím, že o ní nicnevěděla. Byl na šití. Jane neznala žádného jiného šílence, který by se rozhodl dobrovolně jít na šití, když byla možnost se nechat ošetřit takřka bezbolestně kouzly.
„Díky.“ Usmála se na Arsena, muže bez tváře, když jim donesl jejich objednávku. Fakt, že to tu vede a ještě stíhá pracovat, jako obsluha byl úžasný, ale než se nad tím mohla pozastavit, musela něco vyřešit. To jako třeba Darrelovi vysvětlit, že je potřeba, aby na sebe dával pozor, ne že by jí na tom zase až tolik záleželo to vůbec neee… Tak jo. Záleželo. Ale to vědět nemusel, beztak už jeho sebevědomí překonalo legendární výšku, nemuselo být ještě vyšší. Jenže když tu na něj začne ječet, bude za hysterku. Pomalu a s rozvahou se natáhla po sušence a ignorujíc fakt, že je objednal Darrel a tedy jsou jeho.
„Darrele… jistěže to bolí. Mudlovská medicína většinou je bolestivá nebo omezující.“ Začala klidně, tiše. Hlavně nezačni ječet. Opatrně kontrolovala svůj hněv tak, aby nebyl poznat na hlase. Nebo spíše obavy. „Já …chvíli tě nechám bez dohledu Ginger nebo… Donny a ty se začneš mrzačit.“ Oči sklopené k šálku. Sušenka se v jejích rukách pomalu měnila na prášek. „Nevím kdo přesně je Becca, ale ráda ji jednou poznám. A-až bude větší, myslím, že je malá, že? Prostě…“ Podle jeho vyprávění tam s nimi nikdo další nebyl. A někdo maličký na koho má Darrel dávat pozor, přece nemůže zavolat pomoc k někomu kdo je zraněný. „Prostě příště buď opatrnější, jo?“ Už i jen kvůli té Becce. Vymáčkla ze sebe (jak obtížně se hledala slova!) a zvedla modré oči, teď doširoka otevřené. Na chvíli mohl zahlédnout strach, protože Jane tu scénu měla před očima. Dokonale. S postupujícím časem se její paranoia stávala více a více závažnější. Strach o rodinu, o přátele. Bylo to hloupé. Pak je sklopila k sušence, která připomínala padrť. Jejda. Opatrně, pokud možno nenápadně (ha ha) je oprášila a natáhla se po další. „Nevadí?“ Zamumlala a zamávala sušenkou. „Zaplatíme je spolu, půl na půl.“ Nabídla se, protože předtím ji nenapadlo si je objednat, ale vlastně to byl dobrý nápad.
„Nikdy nebyl čas ani příležitost.“ Zamumlala na svoji obranu, i když to tak úplně nebyla pravda. Ale vysvětlovat, že domov bylo jediné útočiště, které ji nepojilo s kouzly (až na chvíle kdy u nich byla bábi), se školou, úkryt kde mohla být… prostě jen Jane. Rozmazlovanou dcerou bez zodpovědnosti. Až na její kresby ji nic nepojilo se školou. Mohla si dopřát nerušený odpočinek na samotě, a když toho měla dost, vyrazila do Londýna, kde si nikdy nepřipadala sama. Naštěstí se Darrel vytasil s jiným tématem, které navíc znělo zajímavě. „To jsem nevěděla.“ Přiznala. „Ale zní to dobře.“ Dodala už s úsměvem. Teď se snažila už moc nezlobit, ale když pořád ukazoval na čelo, bylo to složité. Stačil letmý pohled na hůlku. Vlastně… mohla by to zahojit. Ale pak Jane napadla velice ošklivá věc. Nezáleželo na tom jak moc Darrela nabádala k opatrnosti, on prostě už jiný nebude, takže… když ho nechá, aby trpěl se stehy třeba pak… no ne, příště bude stejně pitomý jako minule, ale alespoň si to bude pamatovat.
„Budeš asi muset dávat pozor, nevím zase tak moc se v tom nevyznám, ale při nějakém napjetí podle mě můžou stehy prasknout." Napadlo ji, ale zase detaily neznala. Navíc si ani nebyla jistá tomu tak je, ale bylo lepší, když o tom věděl. "Ale... pojď, bude sranda." Teď to byla Jane kdo se snažil Darrela nalákat na akci o které se dozvěděla před chviličkou, mohli by tam potkat někoho známého! "Ale dám vědět bábi. Jen pro jistotu.“ Zamumlala a pokrčila ramínky a zcela kašlala na fakt, že vypadá jako slušná holčička co se všude musí hlásit, vždyť to byla pravda, proč by to měla skrývat. Nebylo to nic špatného. A navíc bábi jí věci nezakazovala, jen vyjádřila svůj názor, to bylo celé a pak nechala Jane, ať si v tom vymáchá čumák s důvěrou, že Jane o ten čumák nepřijde. Oboustranná důvěra. Což se zrovna teď mohlo hodit…

_________________

(Stieg Larsson)

Darrel se na Jane rovněž nechápavě zadíval, protože nechápal, že ona nechápe. Měl za to, že na románek s primusem se nedá jen tak zapomenout a už měl v plánu si z toho nahlas udělat srandu, ale v tom se u stolu zjevil Arsen a dokonce přinesl talíř se sušenkami a měl kolečkové brusle. "Nazdaaar!" vyhrkl překvapeně, protože před tím asi moc nevnímal, jelikož si věci často objednával na automatiku a ať se bavil s kýmkoli, snažil se chovat mile a konkrétně podat své požadavky, což s Darrelovou roztržitou povahou často znamenalo, že obsluze nevěnoval nejmenší pozornost, i když se na ní třeba chvilkami od jídelního lístku podíval. "To tu jako brigádničíš?" vyzdíval, "nebo to je jako tvoje? Hustý. Ty jsi teď profesionální kavárník, tak to je fakt pecka. Jako mě by to taky bavilo, problém by byl, že ke mně by nikdo nepřišel. Možná tak Riley Butlerová," uchechtl se pobaveně a zatřásl se v ramenech, protože nešlo zapomenout na to, jak Zmijozelce podstrčil omdlévací oplatku. Pak na Arsena mávl, protože měl určitě hodně práce, každopádně nezapomněl na něho houknout, že až bude mít chvíli volna, ať si k nim klidně na chvíli přisedne.
"Noo," vrátil se potom zpět k Patrickovi trochu rozpačitě, "já myslel, že to... že jste spolu nějak jako byli sblíženi," sdělil Jane zcela v mezích slušnosti a ani se posunky nesnažil dávat najevo, jak moc to sblížení myslí. "Ale to je jedno," mávl nakonec rukou, "je to tvá věc," dodal překvapivě vážně a prudce, protože se o tom nechtěl víc bavit, obzvláště když šlo o Patricka. O takového suchara! Jako byl to kamarád, ale suchar. A hlavně, nejhorší skutečnost ze všech nejhorších skutečností, které existovaly, bylo, že šlo o budoucího manžela Gwen!
"Když já to nevěděl," opřel se potom v pohodlném křesle a ukazováčkem se podrbal pod obvazem na druhé straně, než měl zranění. "Já nikdy v mudlovský nemocnici nebyl," vysvětlil, protože Jane asi zapomněla na to, v jaké rodině se Darrel narodil. Nemít Donnu, ještě stále by se na auta díval jako na vražedné stroje a bál bych se jich na sto metrů daleko.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Jane to na rozdíl od něho nebere tak na lehkou váhu a že se za svou perfektně kamennou tváří snaží ukrýt všelijaké emoce včetně té hlavní - vzteku. V ženských bylo fakt děsně těžké se vyznat a Darrel v prvním okamžiku vůbec nechápal, kde nastal problém. Nebyla to snad jeho hlava? A malé sestře se nic nestalo, že se zranil on, na tom vůbec nezáleželo, hlavně že maličká byla v pořádku. Tak proč se dívka před ním tvářila tak divně? "Vždyť já to neudělal schválně," zavrtěl zamračeně hlavou. Vzhledem k tom, že věděl o Patrickovi a o věci, která se ve skutečnosti nikdy nestala, nepočítal s tím, že by o něho Jane mohla mít strach z nějakého většího důvodu než z toho, že byli přátelé.
"Becca? Ty to nevíš?!!!" vyhrkl hned na to hyperaktivně, "to je moje ségra! Narodila se v dubnu minulýho roku, je totálně boží a už začíná pomalu mluvit, fakt děsně roztomilý dítě, dneska ráno jsem ji obarvil hlavu na růžovo a byla z toho úplně paf, příští týden ji mám v plánu vzít pod stan a za čtrnáct dní jedeme do velkýho cirkusu, co bude v Bristolu," culil se od ucha k uchu. Naklonil se nad hrneček a nasypal do něho polovinu cukřenky, než začal míchat lžičkou a zvedal přitom k Jane zamyšleně zrak. "Dobře," odkýval trochu nepřítomně, protože se snažil pochopit důvod, proč mu tu chtěla tak promlouvat do duše. Darrel nebyl zvyklý, že by o něho někdo projevoval starost, pokud to nebyla Ginger a poslední dobou Donna. Ostatně, výstup otce v nemocnici mluvil sám za sebe, Darrelově zdravotnímu stavu nevěnoval ani vteřinu pozornosti. Vsadil by se, že kdyby mu ta hlava měla upadnout, Jaren by si vzal svou dceru a odešel by. Proto ho trochu zaráželo, zároveň fascinovalo a v neposlední řadě zahřívalo u srdce, když pozoroval Janinu starost.
"Nééé, jen si dej," přisunul k ní už s odlehčeným úsměvem talíř se sušenkami a sám si jednu vzal, "zvu tě," mávl nad tím rukou a s plnou pusou se na ní zazubil, než na chvíli vyhlédl ven, kde pořád pršelo. Donna byla někde na cestě autem, takže doufal, že je s Alaskou ten slejvák nezastihl a že jsou v pořádku. Na krátký okamžik se mu v očích mihlo hluboké zamyšlení, když se myšlenkami přesunul o desítky kilometrů pryč z Londýna k Donně, ale sotva Jane promluvila, už k ní prudce otočil hlavu a celý se zděsil. "Kecáš! Jako fakt? Prasknout?! Mají ty stehy vůbec nějakou výhodu?" divil se nevěřícně a kroutil nad tím hlavou, než několikrát foukl do hrnečku s čajem. "Jasně, že půjdu," zazubil se, "jen si musím někde sehnat kšiltovku. Nepůjdeš ji se mnou koupit?" zeptal se a strčil si poslední kousek sušenky do pusy, než si začal pomalu obmotávat obvaz. Když si ho sundal, měl u levého spánku větší obdélníkovou náplast s měkkým pošltářkem, která zakrývala celou ránu. Darrel si kousek nad tím místem rozcuchal mokré vlasy a shlédl se v odrazu zrcadle, aby vyhodnotil, že když si dá na hlavu čepici, nikdo nic nepozná.

_________________

Na Arsena se vesele uculila, protože veškeré aktivní mluvení obstaral Darrel sám a protože řekl všechno podstatné nemusela víceméně nic… Ale jo. „Jestli je to tvoje, tak klobouk dolů, je to tu pěkný.“ Přidala se k Darrelovi. Riley… Tu taky už dlouho neviděla.
Postupně z Dáji lezlo proč a jak k myšlence, ona a Patrick, došel. Sblíženi…? Něco řekl, ale ne nic konkrétního. Bože, až uvidí Flanna zakroutí mu krkem. Měl pravdu o tom, že mu do toho nic nebylo a Jane by si jeho slov měla vážit, takhle mluvil dospělý mužský. Jenže to tak nebylo. Ve skutečnosti… bylo to něco jako lítost. Protože kdyby třeba… no nadával, tak by mu na ní záleželo možná… jinak než jako na kamarádce? Jsi naivní.
„Díky, že se v tom nešťouráš, ale nemysli. Patrick je kamarád, jen kamarád, ano?“ Ujistila ho a nad vědoucně se usmála do šálku. Teď už možnost překvapit Patricka v ložnici odpadla, ale pokud si ho Gwen někdy vezme, tak by Jane docela zajímalo jestli Patrick taky… bude padat z postele a křičet až no… Ehm.
„To chápu, ale mohlo tě to napadnout.“ Protočila panenky ke stropu. „Mudlové přeci nemají možnost kouzel, takže sáhnou k jakékoli možnosti se vyléčit a věř mi, oni,“ Jane se při slově „oni“ lehce zarazila, protože jí automaticky vlezlo na jazyk slovo „my“. Což bylo pochopitelně špatně. Ona byla taky kouzelnice, ale u nich doma to tak nevypadalo. „se vážně snaží nejrůznějšími způsoby, aby to nebolelo a všechno aby se dalo co nejdříve do pořádku. Alespoň většina z nich, vždycky můžeš narazit na pitomce. A tohle,“ Ukázala na stehy na hlavě. „chce klid a čas.“ Myslím. „A jestli chceš popis mudlovské nemocnice… divné chodby, všude to tam je stejné, takové bludiště a smrdí to dezinfekcí.“ Ušklíbla se Jane. Pořád bylo lepší myslet na nemocnici než na to jak se Darrel na koštěti vyboural.
„O to je to horší.“ Zamumlala ještě tišeji než předtím. Jistě, kdo by narazil do stromu, dobře větve schválně? Jenže tady šlo o princip. Prostě si vůbec nedávala pozor a Jane z toho měla pocit jaký mívají lidé stojící na okraji srázu a trpící akrofobií. A tak nechala Darrela vysvětlit kdo je vlastně Becca. Stačila vteřina, dvě, aby poznala, že Darrel svoji mladší sestru sktečně naprosto zbožňuje. Kdyby ji předtím tolik nevyděsil dokonce by se i začala slabě usmívat. Donna vůbec netušila co má vlastně za poklad… Nebo to možná věděla.
„Takže… Beccy je kolem roku.“ Ujasnila si to. Je koště pro roční holčičku zrovna to nejlepší? Růžové vlasy snad nikomu vadit nemůžou, ale tohle… „Myslím, že jsem slyšela o košťátkách, které létají jen asi metr, půl metru, já nevím nad zemí, pro děti, víš? Tohle by pro ni mohlo být fajn až… trošku povyroste, pokud z ní chceš mít famfrpálistku.“ Konečně se Jane usmála, protože tohle museli mít v krvi, alespoň podle Darrela, po někom talent mít musel. „Ale ne teď, nebo aby tam s vámi někdo byl, když už jste ve vzduchu.“ Navrhla rychle. Pochybovala, že by se Darrel dokázal vzdát vlastního výrobku zvlášť, když ho navrhnul on sám spolu s Donnou. „Kdyby jsi se křápnul víc a ona byla zraněná víš… prostě by bylo lepší kdyby… tam ještě někdo byl.“ Třeba chůva. Mají chůvy ne? Sice tu byla možnost, že ta by pak asi něco málo třeba donášela na Darrela, ale… Všimla si jeho zaujatého pohledu. A sklopila zrak k šálku. Už předtím se snažila udržet jakékoli emoce na uzdě, ostatně to bylo jediné východisko co se týkalo osoby, zadané osoby Darrela Galla. A teď ji nachytal jak ho cepuje za jeho lehkovážnost, přestože ta její byla daleko horší.
Každopádně pozvání na sušenky neodmítla, možná v sobě měla něco z mrzimora nebo čím to bylo. A Arsen tady měl vynikající sušenky. Že on našel ten recept od Snailera co s Andym kdysi hledali, že? „Tak díky.“ Uculila se. Sušenkýýý… Sledovala na chvíli jeho pohled ven. Lilo. Pořád. Smůla. Ale na druhou stranu, kdyby nepršelo, asi stěží by tu teď s ním seděla. Vše zlé je k něčemu…
"Stehy jsou hlavně k tomu, aby se rána znovu neotevřela a znovu nekrvácela. Bez šití by to dopadlo špatně. A pokud vím, můžou prasknout, takže pozor jo?“ Pak už jen sledovala, jak odmotává obvaz a prohlíží sám sebe. Nebylo to tak děsivé jak se bála, ale zároveň také měla pocit, že jí po páteři klouže chlad. „Půjdu s tebou a něco ti pomůžu vybrat.“ Ani zmínka o kouzlech. Po sušenkách a vypité horké čokoládě zaplatila, ještě jednou nenuceně Arsenovi pochválila podnik, tentokrát sušenky, protože kromě hradu na podobné nikde nenarazila a pak s Darrelem (pokud se už počasí trošičku uklidnilo) vyrazila na nákup kšiltovky a poslat sovu bábi…

>>

_________________

(Stieg Larsson)

Darrel rozhodně své nadšení z Arsenovo podnikání nezakrýval, naopak vypadal dost fascinovaně.
Pobaveně se opřel ve svém křesle a na chvíli si přehodil nohu přes nohu, zatímco Jane pozoroval a snažil se alespoň částečně odkrýt rozpaky, které určitě bravurně zakrývala. Darrela určitě moc dobře znala, když si něco usmyslel a něčemu věřil, bylo velmi těžké mu to vyvrátit. Naštěstí pro Jane, nenahlížel na to už tak nenávistně a vztekle, uběhlo několik měsíců, co mu to Ariana tak z ničeho nic vpálila do obličeje, takže teď si z toho mínil dělat spíše srandu a Jane provokovat. "Vždyť v pohodě," protáhl se ve svém křesle, když Jane kladla důraz na slovo kamarádi, "to my byli s Donnou taky," zacukalo mu v koutcích a natáhl se pro hrneček s čajem.
"No tak já nevim, ne! Jsem myslel, že když si vymysleli auta a letadla, že budou mít rozhodně lepší zdravotní léčbu, než sešívat mi hlavu nějakým drátem!" zaprskal hned na to teatrálně a pobaveně se zašklebil, protože kdo tohle mohl čekat? "Klid?" zhrozil se zaraženě, když odtáhl hrneček od úst. Nebyl si jist, zda tohle zvládne, a pak mu hlavou probleskla fantastická myšlenka. "Klid... jakože teď nesmím přemýšlet, aby se mi to brzo uzdravilo? Ah škoda, že není škola," povzdechl si naprosto vážně a natáhl se pro sušenku, venku mezitím přestalo pršet a jeho čaj už pomalu vychladl.
O košťatech pro malé děti samozřejmě věděl, ale nemínil za to utrácet desítky galeonů, když si to mohli s Donn vytvořit sami a ještě to uzpůsobit vlastním představám. Nenápadně se se sušenkou v puse zašklebil a podrbal se v rozcuchaných vlasech. Vlastně nechápal, proč Jane Darrelův pád tak moc řešila, když se očividně nestalo nic vážného a oba vyvázli živí a víceméně i zdraví. I z toho důvodu dívku zaujatě pozoroval, zatímco ucucával čaj a tvářil se smrtelně vážně, i když by si z toho v jakékoli jiné situaci dělal srandu. "To jo, táta by mě možná tak dorazil," uchechtl se, když vrátil prázdný šálek na stůl, snědl poslední sušenku a vylovil v kapse pár drobných, aby to celé zaplatil. Arsenovi přidal pořádné dýško, s úsměvem od ucha k uchu ho poplácal po rameni, pochválil mu brusle a potom už s Jane vylezli do mokré ulice, aby došli koupit kšiltovku a Jane poslala sovu babičce, přičemž ji pak přemluvil, aby se zastavili u draka na něco pořádného k jídlu a pak už se mohli pomalu přesunout k duze.

>>

_________________

| +

Tamsin tehdy na slavnosti nelhala – Arsenovu kavárnu navštěvovala s železnou pravidelností už od začátku prázdnin a trávila tam pravděpodobně víc času než doma s rodiči. A většinou taky nechodila s prázdnou. Mrzimorka v sobě totiž už ve škole objevila silné nadšení pro pečení, což bylo vzhledem k momentálnímu ročnímu období trochu nepříjemné. Minimálně maminka ji v tom nicméně neskrývaně podporovala, dokonce jí k šestnáctým narozeninám pořídila hned několik kuchařek, aby měla kde brát inspiraci.
Ani dneska se Tamsin neodvážila přijít do kavárny bez něčeho sladkého – v jedné ruce si plavovláska spokojeně nesla kartonovou, provázkem ovázanou krabici vystlanou pečícím papírem, napěchovanou možná trochu přízemními, každopádně docela chutně vyhlížejícími muffiny. Tamsin se nedržela jen u jednoho druhu. Vedle obyčejných vanilkových se v krabici našly i čokoládové a malinové. Nebylo jich sice moc, nicméně na zbytek odpoledne by to snad mohlo stačit.
Plavovláska se zády opřela do jednoho z křídel dveří, aby je otevřela, neobratně se pokusila složit deštník a dávala si obzvlášť pozor, aby neupustila krabici s muffiny. Kupodivu se povedlo, jenom si díky deštníku pocákala dešťovou vodou černý cardigan svetřík, který měla hozený přes bílé tričko a džíny. Ale co, to se vsákne. Doslova.
Jakmile vstoupila do lokálu, s vlídným úsměvem kývla mladší slečně i staršímu profesorovi bylinkářství, než se rozzářeně obrátila na majitele kavárny. „Drahý,“ zahučela teatrálně na přivítanou a rozpřáhla ruce, s čímž taky bez okolků nakráčela za pult, aby Arsena objala. Rozmyslela si to hned, jak spatřila kolečkové brusle. Tam-Tam nafoukla tváře a spustila ruce podél těla. „Hele, tohle není vůbec fér. Už tak jsi dost vysokej, a já vedle tebe vypadám jako brambora,“ postěžovala si. Že jí u toho pocukávaly koutky a vesele se jí blýskalo v očích, to už byla věc úplně jiná.
Vzápětí si konečně vzpomněla i na donesenou krabici, a tak přestala brblat nad Arsenovou výškou a položila muffiny na stůl. „Něco pro tebe mám,“ odtušila usměvavě, a pokud se Arsen hned pustil do rozdělávání krabice, hrdě se vyprsi-… totiž, „vyprsila“. Ehm. „Jsou čerstvé, pekly jsme je s mamkou dneska dopoledne. A taky jsou trošku jiné, mám nový recept. Ochutnej,“ pobídla ho.

_________________

| +

Arsen se u Jane a Darrela na okamžik zdržel a s letmým úsměvem kývl, dokud jim na stůl vykládal objednávku. Možná by i zmínil, že Riley dokonce zahlédl (i když měl pochyby, že by se tu u něj chtěla nějak moc zastavit), ale skutečně měl dost práce, takže se podruhé zastavil, až když už se oba sbírali k odchodu.
"Díky, Jane. Chutnalo? Někdy se zase zastavte," usmál se a zasalutoval prázdným tácem. "Ty na sebe dej pozor, Darrele, vypadáš už trochu jako mumie."
Kavárna se trochu vylidnila, takže Arsenovi zbyla chvilka na to, že doplnil u pultíku nové sušenky s čokoládovými pecičkami - tehdy se zrovna objevila Tamsin, což Arsen tak docela nečekal, protože venku tou dobou už lilo jako z konve.
"Tamsin!" vyhrkl, když uslyšel její hlas a konečně zvedl hlavu. Zaškobrtl, aby se jí vydal naproti, ale na brusle při tom samozřejmě zapomněl - ustál to ale relativně důstojně. Bez ohledu na námitky ji sevřel v náruči a líbl ji na čelo.
"Děláš na tom, abych byl i o dost širší," poznamenal a zacukaly mu koutky. Do krabice samosebou zvědavě nakoukl. "Muffiny!" rozzářil se. "Už neriskuješ polevu?" zkusil uhodnout, co je na receptu nové, a naznačil, jako by chtěl Tamsin sundat z vlasů nějaký pozůstatek, což bylo ovšem gesto jenom tak naoko, aby Tamsin škádlivě znejistěl. S díky muffiny hned vyložil a samozřejmě jich pár schoval stranou - pro ně.
"Dáš si horkou čokoládu, nebo něco jiného?" zeptal se, než se do jednoho muffinu dychtivě zakousl a už mu nebylo rozumět, přičemž Tamsin jemně nasměroval k blízkému stolečku, kolem kterého se teď už mohl potulovat mnohem častěji, jelikož hostů kvečeru ubylo.
Docela záhy se u něj také složil (vedle muffinů) a natáhl si nohy i s bruslemi, aby si trochu odpočal, ale zároveň u toho vytasil krabici - o maličko větší než tu, kterou přinesla Tamsin. Stejně natěšeně a nedočkavě jako ona se zadíval, až si ji otevře... Uvnitř čekaly taky jedny brusle.

_________________

Tamsin možná ještě před chvílí hrála uraženou, ale kdo byla, aby jen tak beze všeho odmítla objetí a pusu na čelo. Právě obejmutí mu nicméně se spokojeným úsměvem oplatila. Kupodivu se krotila a nepokusila se mu tím podrtit kosti, jak měla poslední dobou ve zvyku.
„Ještě řekni, že se ti to nelíbí,“ prohodila s rošťáckým zazubením, než ho jemně poplácala po břiše, jako kdyby snad chtěla nahmatat nějaké okrasné pneumatiky, kterými Arsen nedisponoval. Zatím!
Úsměv jí z tváře nemizel, naopak se ještě rozšířil, když Arsen projevil nadšení nad dotaženými muffiny. „Pro jistotu už ne, poleva je zlo… Hej!“ zahučela nespokojeně s cukajícími koutky, jakmile jí hrábl do vlasů, packou vystoupala k atakovanému místu a pro jistotu ho prsty ještě zkontrolovala. Od oslavy mrzimorského vítězství ve famfrpálovém poháru, ze které si teda pamatovala jen matné útržky, totiž byla na vlasy poměrně háklivá a přítomnost čehokoliv, co v nich nemělo dělat, by těžce nesla. Aneb problémy puberťaček.
„Jop, horkou čokoládu, díky,“ odkývala, načež zamířila k ukazovanému stolečku, kde se usadila. Hostů už doopravdy povážlivě ubylo, což Tam-Tam nechápala, poněvadž venku pořád ještě pršelo a jí by se určitě nechtělo jen tak vypadnout z útulné kavárny. Na druhou stranu to mělo výhodu v tom, že si aspoň mohla sobecky ukrást Arsena jenom pro sebe.
Jen o chviličku později zabrzdil právě u jejího stolku a vytáhl se s krabicí, podstatně těžší, než byla ta její s muffiny. Tamsin povytáhla obočí a překvapeně zatěkala očima mezi Arsenem a krabicí. „To je pro mě?“ optala se silně inteligentně. Jen o moment později se každopádně pustila do opatrného dobývání do krabice, přičemž se snažila tvářit pokud možno co nejméně nedočkavě. Ve skutečnosti skoro hořela zvědavostí. Z balíčku na ni vykoukly naprosto bombasticky vyhlížející kolečkové brusle. Tamsin vykulila oči a rozzářila se nadšením. „U Merlina, Arsene! Ty jsou… úžasný!“ vyhrkla vzápětí, „Vážně, jsou parádní. Děkuju moc,“ broukla s úsměvem a naklonila se přes stůl, aby ho děkovně líbla na rty. „Jenom je tu menší problém,“ pronesla maličko rozpačitě a sklopila oči, než je skoro bázlivě zvedla zpátky Arsenovi. „Budu potřebovat lekce bruslení, protože to neumím. Tak… troufneš si?“ povytáhla vyzývavě obočí a zeširoka se zazubila.

_________________

| +