Septimovy výzvědné pokusy Aurora ohodnotila zamračeným pohledem a ze všech sil doufala, že toho rychle nechá, protože ji to trochu znervózňovalo.
"Ples...bude asi príma, zvlášť, jestli bude jako ty plesy z pohádek, ale já bych mnohem radši jela domů," řekla poté zamyšleně a upřela svá očka na Septima, který se na vyhlídku plesu netvářil zrovna nadšeně. Jak jinak, byl to kluk, žejo. "Myslíš, že nás nechají hrát si ve vodě? Vždyť jedeme do školy...nevím o nikom, kdo by si ve škole hrál. Ale snad se nebudeme učit až do večera - ne že by mi to vadilo, ale nestíhala bych si číst...a taky bychom se asi moc nevídali," nadhodila poté a se svraštěným obočím se zadívala na brášku. Neušlo jí, že se snažil konverzaci odvést od nebezpečného tímatu jejich možného (a dle Aurory dost pravděpodobného) odloučení, a ona to takhle zkazí. Proto vzápětí nahodila veselý úsměv a dodala: "Takže určitě nějaký čas volno mít budeme. A prý se lidi schází i na obědě, takže se vlastně nemáme čeho bát!"
"Doma máme historii Bradavic, už jsem skoro v polovině...a většina dětí na tom bude stejně a nebo hůř než my, neboj," pokračovala a povzbudivě do Septima drcla ramenem, což byl normálně jeho úkol, ale ve vyjímečných případech jako byl tento Aurora cítila, že musí bráčku podržet zase ona. Přeci byli ti nejlepší sourozenci na světě! "Mimochodem, ostatní děti říkaly, že u Bradavic v lese žijí jednorožci! Podle toho, co jsem vyčetla, se ten les ale jmenuje Zapovězený...a prý se tam nesmí," nadhodila zpočátku nadšeně, ale skončila zadumaně. Do toho lesa asi nebudou smět chodit jen tak, navíc četla, že je opravdu děsivý a nebezpečný, rozhodně to nebylo místo, kam by se jí chtělo jít na procházku.

_________________

Sep se kamenně zadíval na svou sestru, ale nakonec se vzdal a rezignovaně si povzdechl. "Nenarážíš náhodou na nové šaty, že ne? Když jsme dávali objednávku u madame Malkinové, moc dobře jsem viděl, jak šilháš po těch růžových," obvinil Auru pobaveně a doslova a dopísmene ji se smíchem popichovačně polechtal na žebrech v pokusu přimět ji, aby pustila svůj tajný poklad v podobě zabalené knihy.
"Já se rozhodně celý den učit nebudu. Všechno se naučím mnohem rychleji," zamrkal a v nápodobě plesu, o kterém mluvila, jí chytil ruku nad hlavou a zatočil jí. "A ty taky, jsi přece moje sestra. Mořit se celý den na učením, když leze do hlavy samo? Vážně nevím, jestli by na nás už v prvním ročníku vytasili něco zas tak těžkého." V Sepově případě to bylo docela oprávněné sebevědomí. Všechno mu stačilo slyšet nebo přečíst jednou jedinkrát, a navíc si velmi dobře dokázal pospojovat hodně věcí.
Když ho sama Aurora ujistila, že se vlastně případného odloučení nebojí, potěšeně se ji pokusil zvednout, aby si ji z knihkupectví odnesl a úmyslně ji přitom trochu otloukl o příliš úzké dveře.
"Mm, vidíš, obědy. Začínám mít hlad. Ale k jednorožcům bych určitě nechodil, kdybych schytal hůlku s jejich žíní, co myslíš? Asi by nebyli moc nadšení," nadhodil poťouchle. "Ale té obří olihně v jezeře bychom se při koupání určitě bát nemuseli," dodal vzápětí schválně tak, aby Auru znejistěl a vyděsil, co se týkalo jejích plánu obsadit v září jezero.

_________________

"Ale ty šaty byly vážně nádherné, abys věděl! Viděl jsi to jemné vyšívání?" řekla obhajujícně Aurora, načež vypískla, když ji bratr začal lechtat; knihy se ale držela jako klíště. "Nech toho, stejně se nedozvíš, co tam je!" řekla poté a přísně se na něj zamračila a ochranářsky si knížku přitiskla k hrudi.
Poté se s veselým smíchem nechala otočit kolem dokola, načež bráškovu ruku zůstala držet a odtáhla se od něj na délku jejich paží, a pak se zase přitáhla. Tatínek s ní vždycky doma tancoval a ona mu mohla stát na nártech a strašně se jí to líbilo. Tancovalo se takhle na plese? Měli tam všichni krásné šaty a kvalitní obleky s hábity? Na jeho slova o rychlém učení se jen zazubila - měla paměť jako hrom a četla velmi rychle, takže s učením nikdy neměla problémy. Jediné, čeho se malinko bála, bylo věštění, ale na to se zase těšila úplně ze všeho nejvíc.
Následně ji Sep vzal do náruče, a ona pobaveně výskala a kopala nožkama ve vzduchu, zvlášť, když ji určitě schválně nesl nakřivo, aby se omlátila o rám dveří. Naštěstí to nebolelo, protože to by asi začala popotahovat a vůbec by ji to rozrušilo.
"Já pomalu taky, od rána jsme nejedli a už je určitě po poledni..." pípla a v žaludku jí výmluvně zakručelo, "Myslíš, že to poznají?" zeptala se poté zadumaně. Tohle by nebylo naškodu zjistit...píše se o tom někde? A má to hledat u jednorožců nebo u výroby hůlek? Raději projde obojí a snad něco najde. "...olihně?" zastavila se poté v polovině kroku a vyvalila na brášku očkav nefalšované hrůze. V tom jezeře žilo něco jiného než ryby? A navíc oliheň? A ještě k tomu obří?! Začala rychleji a mělce dýchat a srdce se jí rozbušilo rychleji. "Tam nemůžeme jít plavat!" prohlásila poté vyděšeně a rozhodně zavrtěla hlavou, až jí světlé prameny vlasů vyklouzly spoza uší.

_________________

Sep se maličko zašklebil. Až bude vypadat jako Flávius, bude potřebovat, aby mu to Aurora oznámila a nejlíp s tím neodkladně i něco rovnou provedla.
"No, to nevšiml," obrátil zlehka oči, ale jinak si nepřestával Auroru nosit jako pytel blech, zvlášť když se dozvěděla o olihních. Septimus víceméně na vlastní kůži pocítil, jak ztuhla, div se mu nevydrápala doslova za krku jako kočka.
"Jo, oliheň," přisvědčil vážně s pobaveným ušklíbnutím a pokusil se trošku si podchytit svou lehoučkou sestru tak, aby se mu líp nesla. Už takhle mu dávala docela zabrat. "Samozřejmě, že můžeme, víš přece, že plavání je jeden ze sportů, který můžeš dělat... To mě necháš chodit plavat samotného?" pošťouchl Auru bratrsky a co nejdelší kus ji nesl až k Děravému kotli...

>>

_________________

Sivoi sebejistě vešel do Krucánků a Kaňourů a rozhlédl se okolo sebe. Zadíval se na pravou stranu uličky, která byla plná knih a vydal se k ní a zároveň pozorovat ostatní okolo sebe. Došel do uličky a zadíval se na polici před sebou. Na polici bylo mnoho knih, ale jen jedna Sivoie zaujala ze všeho nejvíc: "Japonská mytologie a báje", název knihy byl napsaný zajímavým písmem s výraznou barvou. Zadíval se na hřeb knihy a přejel po ní prstem, "tak tady tě mám, konečně", řekl si potichu sám pro sebe. Vzal jí do ruky a rozevřel jí. Listoval a jako by hledal něco specifického. Najednou se zarazil na jedné stránce a arogantně se usmál. Poté jí zavřel a rozhlédl se po dalších knihách v obchodě, ale nic už ho natolik nezaujalo a tak se vydal k pokladně. U pokladny vytáhl pár zlatých mincí, které položil před pokladní, "Drobné si klidně nechte", vzal knihu a vydal se k východu. Cestou z obchodu si všiml jedné dívky jak ho pozoruje a opětoval jí přísnou grimasu a odešel z obchodu.

Na Příčné, přesně před Krucánky a kaňoury se se zhmotnili tři, případně dvě, pokud se Fiona přemisťovala sama za sebe, osoby. Samuel měl dnes hladce oholenou tvář, na sobě pouze svojí vestu a lehké plátěné kalhoty bílé barvy, bylo přeci teplo, tak proč se obtěžovat s tepelnou izolací v podobě hábitu, když mohl vypadat trochu... uvolněněji. Navíc, takto mohl vystavovat své svaly na rukou, které si přes prázdniny trochu zvětšil posilováním s dítětem. Ono by se neřeklo, ale ten prcek se občas pronesl, když ho měl držet jednou rukou a tou druhou zachraňovat ozdoby a podobné věci v domech. Od té doby, co Eriska lezla to bylo šílený, ať vlezli kamkoliv. Ale jinak to byla moc hodná holčička. Momentálně jí měl však Samuel v náruči, protože tam to bylo při přemisťování asi nejbezpečnější. Bylo zajímavé, jak si na to zvykla, takže teď byl v okolí slyšet bujarý smích, který podědila snad ze všech stran rodiny. A jako bonus přišlo oblíbené... "Auu... miláčku, tohle se tatínkovi nedělá, ještě bude plešatej," zabručel pan profesor na prázdninách směrem k holčičce v červených šatičkách s lvíčkem a vytáhl jí z pacičky několik svých vlasů. "Tohle určitě podědila po bratránkovi Felixovi," postěžoval si Sam a upravil si jednou rukou vlasy. Hned na to otevřel dveře a nechal svojí milovanou vstoupit jako první, přeci jen byla to jeho milovaná a co víc, musel být trochu džentlmen.
Uvnitř se rozhlédl a snažil se vzpomenout, co to vlastně potřebovali. "Drahá... připomeň mi prosím... co jsme to potřebovali?" zeptal se své druhé polovičky a krásné maminky v jednom, zatímco uvažoval, jestli je bezpečné pustit malou na zem, aby si lezla samovolně. Během toho už holčička šermovala ručkama i nožičkami, takže nakonec po výměně pohledů s Fí usoudil, že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad. Dokázal si živě představit zbourané regály, knihy bez stránek, ožužlané záložky a účet velikosti Bradavic. Aby vynahradil Erisce ztracenou zábavu z lezení, začal s ní "poletovat" jako s letadlem, aby jí nějak zabavil. Popravdě, pokud to takto půjde dál, už jí viděl jako dalšího opeřeného zvěromága, který zlikviduje mudlovský letecký provoz.

Mimo herně:
Ano... post po extra dlouhej době, takže je neuvěřitelně špatnej a tragickej... snad se zase dostanu do role

_________________

Květinová víla se raději přemístila samotná, jelikož nechtěla nic riskovat, vzhledem k tomu, že se Samuel přemístil s jejich malým pokládkem, jež se pomalu ale jistě začal pyšnit měděnými vlásky. Jen co se ozvalo charakteristické pufnutí po přemístění, pohledem vyhledala právě ty sva nejdražší poklady, na které se o pár vteřin později rozněžněle pousmála. Pro ni to byl pohled k nezaplacení, když viděla, jak Samuel drží jejich malou a ta mu veškerou pozornost oplácela po svém. Kdo by to byl řekl, že tak známý sukničkář a lamač dívčích srdcí bude takto jednou viděn s malým dítětem. Škoda jen, že tu nebyl i malý Jackie, který zase o něco povyrostl a Fiona si ho oblíbila a měla ho ráda jako vlastního. Jenže jeho matka, z toho asi nebyla zrovna unešená. Každopádně momentálně musela řešit úplně jiné věci.
„Tohle dělají snad všechny děti, máš prostě dokonalé vlasy,“ zamrkala na svého drahého s rozpustilým úsměvem, procházejíc ležérním krokem okolo, aby do knihkupectví vešla jako první a případně přidržela dveře – jen kdyby náhodou a pro jistotu. Při té příležitosti nezapomněla smějící se děvčátko pohladit po tvářičce a rozkošnicky cvrnknout do nosánku. Holčička se pod dotekem mírně zachvěla a zase se spokojeně chichotala a šermujíc ručkama se pokoušela tatínka znovu potrápit zataháním za pár pramínků, které by se eventuálně houpaly poblíž jejích nenechavých ruček. Fiona se ale ještě opatrně nahla, aby Samuelovi věnovala letmé políbení, aby si později nestěžoval, že mu nevěnovala až takovou pozornost. Jemně se pousmála a popošla hlouběji do místnosti, rozhlížejíce se po regálech s nejrůznějšími knihami. „No, chtěl si nějakou knihu do Obrany? Já bych se zase chtěla podívat na nějaké nové romantické příběhy s dobrým koncem a pár dalších knížek, co by se mi mohly hodit do výuky,“ Oznámila s úsměvem, který se vzápětí proměnil do pobaveného uchechtnutí, když sledovala, jak ze sebe dělá letoun, což se Erisce náramně líbilo a dávala to navíc dost hlasitě najevo. Po kom by tohle asi tak mohla mít, že? „Hlavně opatrně, před chvílí jedla,“ potutelně se usmála snad jako kdyby dopředu tušila, co po tom létání může přijít.

Vešla jsem do důvěrně známého knihkupectví, následovaná Gweeny. Rozhlédla jsem se po tom nepřeberném množství knih a samozřejmě lidí, kteří se vesele bavili.
"Tak co chceš koupit? Máš nějakou určitou představu nebo jako já hodláš prohledat všechny police a regály, co tu jsou?" usmála jsem se na Gweeny. Bříško jsem měla plné čokoládové zmrzliny, byla jsem tudíž spokojená a zároveň se mi nic moc nechtělo dělat. Stoupnout si k nějaké polici a listovat knihou, to by bylo ono.
Nedalo mi to a rozhlédla jsem se po knihkupectví, jestli tu náhodou není někdo, koho znám. Co jsem viděla, nikdo takový se tu však nevyskytoval. Pohlédla jsem se zpátky na kamarádku. "Co vůbec ráda čteš? Chodíš sem často?" Gweeny už pro mě vůbec nebyla cizí, najednou jsem jí měla co říct. Zase po čase jsem měla problém zavřít pusu. "My docela jo. Je pravda, že to sem máme kousek, ale i kdyby ne, chodila bych sem. Mám to tu ráda. Miluju knížky, utratím za ně vždycky hrozně moc peněz. Nic jiného si nekupuju, takže si to aspoň můžu dovolit," pokrčila jsem rameny. Pak jsem si uvědomila, že to mohlo znít, jako že se vytahuji, a tak jsem to honem zamluvila. "Jak se vůbec má Patrick?" vzpomněla jsem si na Gweenina bratra.
Pak jsem kamarádku dotáhla k nejbližšímu regálu a pročetla si názvy knížek. Jednu s obzvlášť zajímavým jsem bezmyšlenkovitě vzala a začala v ní listovat. Přitom jsem se napůl soustředila na písmenka, napůl na Gweeny.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

"Měl bych si je a oholit a rozdat... bolelo by to méně, ale za to delší dobu," povzdechl si Samuel a upravil si ještě jednou svůj rozcuchaný účes, což Eriska pochopila jako šanci si vytrhnout další, ale tentokrát jí stihl uhnout. Na to se mírně nafoukla, ve smyslu naštvanosti, ale po chvilce zase aktivně zatřepala ručkama a nožičkami, takže to bylo v pohodě. Chtělo to prostě trochu tréninku a malá většinou neměla šanci. Problém byl, že jak rostla, tak promýšlela čim dál rafinovanější finty jak tatínka potrápit. Zajímavé bylo, že mamince vlasy moc netahala. Asi to bylo tím, že Fí držela pod palcem hlavní zdroje pro život ve formě jídla a pití. A tak oba museli maminku ctít a chránit, jinak by byli zajisté o hladu. Minimálně Samuel...
Uvnitř to vířilo zřejmě ne jen knihami, dítětem, profesory, ale zároveň i budoucími i stálými studenty. Některé Sam pozdravil kývnutím, jiným mávl rukou, když si jí zrovna uvolnil. Eriska se mezitím už sápala po první knize. Měla je moc ráda. Zjistila, že se dají natrhat a skládat z nich nesmysly. Měli by jí dát na studium origami. "Jo vlastně, chtěl jsem tu nově vydanou ohledně patronů. Letos to musím vzít pořádně z gruntu. Jen škoda, že mi zamítli mozkomora. Bylo by to pro ně pak snazší v reálném životě," povzdechl si pan profesor na obranu a pohledem obhlédl nějaké nově příchozí. "Asi budoucí študenti," okomentoval zběžně a když zjistil, že malá jedla předchvilkou, raději přestal letadlovat a natočil jí směrem ke knihám o lektvarech. Ty neměl rád. "Drahá... doufám, že u té romantiky nebudeš zase plakat. Víš jaký jsem, nevadí mi lidská krev, ale tvoje slzy nesnesu," promluvil tiše směrem ke své slečně a pak k ní natočil Erisku, přičemž zároveň parodoval holčičí hlásek: "Já taky ne!" Popravdě, bál se až maličká začne mluvit. To aby si doma psali vzkazy.
"Podrž jí prosím chvilku," požádal raději Fí a pro uklidnění dodal: "Najdu rychle ty knihy." Vlastně... chtěl si teď na moment udržet malé udržet odstup, kvůli tomu jídlu. Nerad tady neúspěšně kouzlil odstraňovací kouzla a podobně. To by zase dopadlo.

_________________

>> Zmrzlinářství Floreana Fortescua

V Krucáncích a kaňourech bylo snad vždycky nacpáno. Každopádně tu na poslední chvíli nebylo tolik prváků jako minule. To Gweeny vyhovovalo- ke knížkám patří klid.
"No, já nevím." pokrčila rameny Gweeny a rozhlédla se kolem. "Kouknu se, jestli nejsou nějký novinky o kouzelnejch tvorech!" vyhrkla najednou, naprosto nadšená. Takových knížek měli doma sice hodně, všechny je už ale přečetla.
"Třeba něco o výživě hipogryfů- v té příručce "Opeřenec pro vaší stáj" je úplný nic." Gweeny potřásla hlavou, a vzdychla tónem, který lidi používají pro nějakou neslýchanou skutečnost.
"Ale kdybych měla čas, klidně bych to tu pročísla." zazubila se a vyzývavě nadzvedla obočí.
"Často ne, ale v Edinburghu je taky kouzelnický knihkupectví. Já mám ráda i mudlovský knížky- třeba Tolkiena nebo Lewise." odpověděla Kath.
Pomalu se přemístila do oddělení s kouzelnými tvory.
"Jo, Patrick se má skvěle. Na víkend má přivézt domů tu svou snoubenku." protáhla Gwen obličej. "Je to Flanšouška." dodala. Jeany, nebo jak se jmenovala, si nezískala příliš velké sympatie u sestry svého přítele- hned jak ji viděla, řekla, že "Nešíkal si, že ona sedmnášt?" či něco v tom smyslu. "Ale právě teď je na Ministerstvu- asi tam dostane práci. Bude hlídat a zahlazovat potíže s draky v Británii."

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080