Prohlížela jsem si mašličky všeho druhu, nejčastěji jsem však měla v ruce růžové, fialové či žluté. Jistě, věděla jsem, že růžové se pro mého slaďoučkého kocourka nebude hodit, ale líbili se mi nejvíce ze všech. A proč bych si je nemohla koupit jen tak, pro sebe? Z přemýšlení o mašličkách mě vyrušil cizí hlas. Vlastně jsem si až teď uvědomila, že nejsem v obchodě sama. "Ahoj," vesele se na něho zazubím a když na mě vychrlí proud slov, úsměv na tváři se mi ještě více rozšíří. "Já jsem Spencer. Do Bradavic jedu po druhé. Jasně, že ti ráda poradím! Máš psa? A jak se jmenuje? A jaká rasa?" Sice jsem byla ještě před chvílí trochu na svého bratra naštvaná, ale klučina byl milý a hlavně to byl prvňáček. Prvňáček! Což bylo prostě strašně super a i když jsem od něho byla jen o rok starší, strašně jsem se nad ním rozplývala. "Jo, kocoura Maestra. Dostala jsem ho od jedné holčiny v Bradavicích," přikyvovala jsem vesele hlavinou. "No já nevím, sovu nemám a dopisy moc neposílám. Rodiče se jich totiž bojí, a brácha není tolik doma, aby je od ní vyzvedával. A na mazlení taky nejsou zrovna dvakrát dobří, no. Ale myslím, že se bez ní obejdeš," zahuhlám zamyšleně a pokrčím rameny. Využívala jsem proto školní sovy, a protože jsem svou neměla, nemohla jsem říci, jestli je to horší nebo lepší. Byla jsem prostě spokojená.
"Krysy jsou docela v pohodě, hlavně když je pustíš tak si taky sami něco můžou najít. Ale zase na ně musíš dávat pozor, aby je nesnědla nějaká kočka, těch je v Bradavicích hodně," dodám na jeho další otázku s usměju se. Myšky, potkani a krysy byli celkem roztomilí, hlavně ty myšky. Ale s těma se taky člověk zrovna dvakrát nepomazlí, že. "A popravdě, taky nevím co potřebují žáby a hlavně se mi zdají celkem k ničemu. Podle mě je nejlepší kočka," prohodila jsem poté s pokrčím ramen. Koček tady bylo dost. Vlastně tady byla i jiná zvířata. A o honě lepší zvířata, než která jsme měli povolená. "Pavouci!" Vykřikla jsem, ovšem ne strachem, ale radostí. Ty jejich chlupaté nožičky. A ty tělíčka! Byli prostě tolik cute, že jsem je chtěla domu. Vážně. Ale to by mě rodiče hnali. Tedy máma. Ale kdo taky říkal, že to musí rodiče vědět? Šibalsky jsem se podívala na Simíka."Kdyby byli povolení v Bradavicích pavouci, brala bych je. Jsou strašně roztomilí, že jo?" Vesele jsem se zazubila a kývla hlavinou. Nevěděla jsem sice kolik mám sebou peněz, ale toho pavouka jsem nutně potřebovala. Vážně strašně moc.
A to už k nám přistoupil klučina, podle všeho další prvňáček, s modrými vlasy. Chápete? S modrými! To bylo děsně cool. I když já jsem byla raději pro růžovou. Nebo fialovou. A taky by nebyla špatná žlutá.. I když ta růžová by byla prostě nejlepší. "Čau," vesele se na chlapce uculím, i když jeho řeč nezní zrovna dvakrát hezká. Věděla jsme, že má pravdu, ale někteří se ke zvířatům chovali ještě hůř, než že je zavírají do klece. Takže zvířata tady se měli dobře. Tedy podle mého. "Já už zvíře do Bradavic mám," pokrčím lítostivě rameny, i když jedno mini zvířátko jsem hodlala osvobodit.

_________________

Dívka vypadala sympaticky. Simíka okamžitě nadchla nepřeslechnutelná věc. "Takže ty už chodíš do Bradavic? A v jaké jsi koleji? Opravdu tam učí upíří profesor?" Ta poslední otázka se týkala jeho nedávného rozhovoru s jinými budoucími prváky, ani nevěděl, jak si na to vzpomněl.
"Jmenuje se Max," prozradil Spencer, když se ptala na jeho psíka. "A je to labrador. Je to takový mazel, vlastně nic moc neumí. Ani kočky nehoní, spíš si s nimi hraje."
Všiml si, jak se na něj dívka dívá a dostal takový nepříjemný pocit. Vždyť není o tolik mladší než ona. Tak proč si vedle ní připadá tak... malý?
"Jo, já si taky říkal, že sovu asi ne," přitakal a v seznamu možných zvířat si odškrtl první bod. Sova by se před rodiči přeci jen utajovala dost těžko. Myši byl mnohem více nakloněn. "Nesežrala kočka? To už se někomu stalo? Když na ni budu dávat pozor, tak jí smrt pozřením nehrozí, ne?" Pozvedl obočí a neuvědomoval si, že jeho vyjádření mohlo znít značně nechutně. "Žáby jsou asi nejneobvyklejší, ne? Ale tu si asi taky nevezmu," usoudil, jelikož si uvědomil, že by nevěděl, co s ní. Co se dá dělat se žábou? A co to jí? Mouchy? Nebyl si jistý, jestli to není jenom nějaká pohádka. Představil si sám sebe, jak shání mouchy pro svou žábu a ušklíbl se. To by asi nešlo. Taky se zastyděl za to, že netuší, čím se žáby živí. Taky by se mohl zeptat... "Takže myš nebo kočku," rozhodl a znovu se rozhlédl kolem. Jak by před rodinou ukryl kočku? A jak by ta micka snášela Maxe? Nejlepší by asi opravdu byla ta myš.
"Ty máš ráda pavouky?" žasl. "Neznám nikoho, komu by se líbili. Na mě jsou moc... nohatí a chlupatí." Bezděky se otřásl. Pak si uvědomil, jak to mohlo vyznít, a prudce rozhodil rukama. "Ale já se jich nebojím, to ne! Jen nejsou můj typ," ohradil se.
Pak se k nim připojil kluk zhruba v Simonově věku. Měl modré vlasy. V kouzelnickém světě to možná není neobvyklé, ale Simon ještě nikoho takového neviděl. Má je takové od narození? "Ahoj," usmál se na něj přátelsky. "Já si chci koupit krysu. A do klece ji opravdu zavírat nebudu. Ale neřekl bych, že se tu mají zase tak hrozně. Teda, jasně, mohla by mít víc pohybu, na druhou stranu, určitě je dobe krmí a tak." Nevěděl, jak se tu ke zvířatům chovají, ale vzhledem k tomu, že to je nejoblíbenější obchod se zvířaty široko daleko... Modrovlasému chlapci se ale toto prostředí zjevně nelíbilo.

_________________

| +

"Cože?"

Jakmile jsem vstoupili, začala jsem litovat, že si do školy můžu odvést jen jedno zvíře, bude to těžká volba. Dědeček Druce si prohrábl šedivějící vlasy a zamručel, že počká venku. Zřejmě neměl nakupování nijak v oblibě, ani když šlo o jeho milované zvířecí kamarády. Vypadalo to, že ho doslova nenávidí a neuklidnil ho ani fakt, že se celá rodina strategicky rozdělila, aby shánění učebnic a dalších nezbytností z mého seznamu netrvalo dlouho. My dva, já a dědeček, jsme měli koupit hůlku, školní uniformu a konečně najít někoho, kdo by mi dělal v Bradavicích společnost. Na rodinné radě se shodli, že jsem na vlastní zvíře už dost stará.
Sledovala jsem dědečka, staršího vysokého muže, jak si urovnává kostkovanou košili, tak typickou pro farmáře, a dává mi nějaké peníze. S přáním velké dávky štěstí, opustil obchod a já se rozhlédla kolem. Popravdě, pohled na volně pobíhající zvířata mi byl vždycky příjemnější, vyrůstala jsem na místě, kde to tak bylo, ale naštěstí zvířata ve velkoprodejně Mžourov, ač pod zámkem, jevila známky spokojenosti. Obvykle jsem nebývala nerozhodná, ale tentokrát jsem se rozhlížela na všechny strany a nevěděla, kam dřív stočit zrak. Z toho transu mě vytrhl náraz: „Omlouvám se, všechno v pořádku?!“ spustila jsem okamžitě, když jsem se otočila a s omluvným pohledem sledovala skupinku zákazníků, přibližně mého věku, které jsem vytrhal z rozhovoru svou neopatrností: „Moc mě to mrzí... já jsem Doreen a občas přitahuju nehody.“ přiznala jsem a tentokrát se zazubila o něco jistěji.

Olly z rozhovoru dalších dvou dětí pořádně nic nezaslechl, navíc ho doma učili, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, a tak ani moc nešpicoval uši, i když byl zvědavý, o čem se ti dva baví. Zaslechl však jedno slovo, které ho nenechalo chladným. „Bradavice? Vy tam taky pojedete?“ zeptal se nadšeně, protože ho skutečně potěšilo, že možná právě potkal své spolužáky.
Na téma uvězněné zvířeny se ušklíbl a zabloudil očima kolem sebe. „Já myslím, že by se tenhle obchod dal přirovnat k takové malé zoo,“ zamumlal zamyšleně. „Nemám zoologické zahrady rád,“ dodal, aby bylo jasno. Tam byla zvířata taky zavřená v malých výbězích, jenom proto, aby se na ně měšťáci mohli přijít podívat. Kdyby vyběhli ven, mohli je vidět na vlastní oči, alespoň většinu z nich, ale ne, oni radši zaplatili a sledovali je přes mříže klecí. „A nemůžeš si koupit další?“ prohodil k Spencer, když mu sdělila, že už zvíře do školy má. Na Simona se Olaf zadíval o něco déle a nepatrně přitom svraštil obočí. „Stejně mi přijde, že jsou ta zvířata chudáci,“ zamumlal tvrdohlavě. V kleci se prostě nikdo nemohl mít dobře. „Já si chci taky koupit krysu!“ pronesl vzápětí nadšeně, jelikož ho potěšilo, že není jediný, kdo má slabost zrovna pro myšky. „A taky nemám v plánu jí zavírat do klece. Četl jsem, že se krysy dají vycvičit tak, aby se nevzdalovaly od svého majitele. A taky jsem viděl nějakýho kluka, jak měl tři krysy v kapuci! Tam jí taky budu nosit. Školní hábity mají kapuce, ne?“ Zamrkal zvědavě na oba své společníky, protože nabyl dojmu, že minimálně ta dívka už do školy chodí. Působila tak… byla tak trochu nad věcí, nebo to tak Olafovi aspoň připadalo.
Když se u jejich skupinky objevila další holka, která tak trochu způsobila karambol, Olly překvapeně zamrkal. „Ahoj,“ vypadlo z něj, ale na víc se nezmohl.

_________________

"Jo chodím," kývla jsem vesele hlavinou. "Do Mrzimoru, strašně supr kolej, fakt. Máme tam strašnou zásobu sušenek a všichni jsou strašně přátelští," zubila jsem se strašně radostně, že se můžu takhle podělit s někým o svých názorech. Nad odpovědí, na poslední otázku, jsem musela přemýšlet. Určitě jsem o někomu takovým slyšela. "Uhm.. Někdo takový tam je, no. ale toho profesora jsem ještě na nic neměla. Myslím, že učí astronomii," pronesla jsem následně zamyšleně a pokrčila jsem nad tím rukama. Mě připadali všichni profesoři v pohodě, sice někteří o něco méně, ale i tak se dali. A hlavně bylo důležité, že dokázali naučit, ne?
"Vážně? Hraje si s kočkama? Tak takového psa jsem snad ještě nikdy neviděla," pronesu unešeně s širokánským úsměvem a pokývu hlavinou. Kdybych tak taky měla psa! I když by mi to asi bylo na prd, když jsem stejně celý rok pryč. A mít ho jen na prázdniny? A stejně by se mi na to rodiče vyprdli, protože by se o něho nechtěli starat. A Steph.. Je prostě Steph, takže toho by to bavilo asi jen chvíli. "No nevím jestli se to někomu příště stalo, ale kočky loví myši a v Bradavicích je koček strašně moc," pokrčím jednoduše rameny a pousměju se. Vždyť to bylo přirozené. Kdo kdy viděl, aby se myši kamarádili s kočkami? No.. Když je možné, že se může kamarádit pes a kočka, tak by šla i kočka s myší, ne? Ale o tom jsem dost pochybovala.
"Jasně, že mám! Vždyť jsou ták roztomilí!" Úplně jsem se nad nimi začala rozplývat. Pohledem jsem zabloudila zpět k pavoučkům a byla jsem odhodlaná si jednoho pořídit. Nebo dva. "No právě. Ty chlupy a nohy jsou prostě nejlepší!" Vůbec jsem nechápala jak se nemůžou Simínkovi líbit. Byli prostě tak strašně boží. "Jistě, že. Mě se zas nelíbí hadi, jsou strašně slizký a dlouhý a nemají žádný nohy," oklepala jsem se, ale i teď jsem se vesele zubila. Sice jsem z hadů měla strach, ale ti pavouci to kompenzovali.
"Jo, dokonce už po druhý," zahuhlala jsem vesele k Modráskovi, který byl taky strašně cute a i nad ním jsem se strašlivě rozplývala, protože byl prostě malý a modrý. "Nemáš? Až proč? Tam jsou zvířata, který by jsi třeba nikdy neviděl," já jsem měla zas zoo ráda, protože tam byli prostě krásný zvířata. "To by mi doma asi neprošlo. A hlavně do Bradavic si můžeš vzít jen jedno zvíře. Ale chci si koupit pavouka," svěřila jsem se chlapcům s úsměvem a pokrčením ramen. Pavouci taky byli strašně krásní. "I když bych možná mohla koupit sovu," pronesla jsem po chvíli trochu zamyšleně. Mohla bych jí přeci jen nechat doma, alespoň by se jich přestali rodiče bát. A nebo by se báli i nadále a nakonec jí vrátili, ale to už by nebyl můj problém.
"Ahoj," pozdravila jsem dalšího roztomilého prvňáčka(doufala jsem, že je to taky prvňáček) a věnovala jí jeden ze svých milých úsměvů. "Spencer," tentokrát jsem mluvila i k Olafovi, k tomu roztomilému modráskovi. "Hele, jak to, že máš modrý vlasy?" Vypadlo ze mě z ničeho nic s úsměvem. Strašlivě mě to zajímalo.

_________________

Simon byl vážně zvědavý, do které koleje by se tak mohl dostat, a proto ho zajímalo, kde je Spencer a jak se jí tam vůbec líbí. Sušenková kolej plná přátelských lidí rovná se Mrzimor, poznamenal si v duchu. Trochu lépe znal jen Havraspár, protože tam chodil jeho dědeček. Simonův táta, pan Wilse, byl sice v Nebelvíru, ale nikdy o škole moc nemluvil.
"Že ne? Takových psů je plno," mínil. Ano, jejich Max nebyl zdaleka jediný pes, který si hrál s kočkami. A bylo to vlastně možná dobře, sousedi se nemuseli bát o své kočičí mazlíčky.
Spencin názor na pavouky opravdu nesdílel. Jemu se prostě nelíbilo, jak se pohybují. Asi to měly na svědomí ty jejich dlouhé nohy. "No, kdybych si měl vybrat, jestli budu chovat hada nebo tarantuli, zvolím hada," usoudil. "Možná právě proto, že žádné nohy nemají."
"Půjdu do prvního ročníku," prozradil modrovlasému klukovi. "A ty?"
Chlapcovu nechuť k chovu zvířat v klecích Simon sice chápal, ale v případě tohoto obchodu si nebyl jistý, jestli je to opravdu špatné. "Já jsem v zoo byl jen jednou, je to strašně dávno. Moc si to nepamatuju, takže nevím, co si o nich myslet. Jsem si jistý, že tam měli slony. A měli velký výběh. Jsou to přece sloni, nemůžou mít malý výběh. Zase plácám." Simík se plácl dlaní do čela a raději se odmlčel. Než plácat hlouposti, to raději mlčet.
"Myslím, že mají," přikývl Olafovi. Když si vybavil školní uniformu, představil si s ní i kapuci. "Jak se dají krysy vycvičit? Bylo by fajn něco zajímavého ji naučit," nadchl se. Aby ta krysa nedopadla jako Max. I když ona si s kočkami asi hrát nebude.
Tu do jejich hloučku vrazila dívka, opět jí mohlo být tak jedenáct. "Ahoj, to je dobrý," usmál se na ni. "Já jsem Simon, mimochodem," představil se pak ještě jednou. Aby bylo jasno.

_________________

| +

"Cože?"

„Moc mě těší.“ takže Spencer, Simon a … překvapeně jsem zamrkala, ale úsměv se z mé tváře nevytratil. Naopak, cítila jsem, jak se mi v tvářích pomalu objevují náznaky důlků. Modré vlasy? Nikoho takového jsem ještě nikdy neviděla. Překvapilo mě to, ale příjemně. Jak by asi vypadaly moje vlasy modré? Náhlá myšlenka mě donutila na vteřinu odtrhnout pohled od těch tří, ale když jsem spatřila vysoko vyčesaný obří drdol, obepínaný několika ubohými černými gumičkami (doufala jsem, že vydrží tlak, který ty nehorázně kudrnaté vlasy způsobovaly, a neprasknou), vrátila jsem se do reality, bylo by to strašné: „Už jste si něco vybrali?“ ano zpět k tomu proč jsem tu. Znovu jsem se rozhlédla, tentokrát bez jakéhokoli pohybu, pro jistotu, ale výsledek nebyl o nic lepší. Je vůbec možné, že je tak těžké, vybrat si mezi sovou, kočkou, krysou a žábou? Ale...: „Je jich tu tolik, že nemám ponětí kam dřív. Do Bradavic jedu poprvé a jsem z toho ještě trochu zmatená.“ další upřímné přiznání během pár minut? Nikdy jsem neměla problém mluvit s cizími lidmi ,ale v této společnosti jsem se cítila opravdu dobře a to ve mě vyvolávalo až nezvyklou důvěru. Vypadalo to, že jim nevadím, ani je nijak neotravuju a tak jsem se zařekla, že prozatím budu držet svou upovídanost na uzdě. Bylo neslušné do nich tak vrazit a přerušit je, nemusím je ještě hned zahltit vším, co mě zrovna napadne, ale musela jsem přiznat, že kromě názoru na domácího mazlíčka mě zajímal původ modrých vlasů, na který se ptala Spencer jejich majitele, jehož jméno jsem prozatím neznala.

Septimus se do prodejny se sovami skoro vkradl. Aurora si totiž myslela, že zůstal doma, ale on měl jiné plány: Chtěl sehnat dárek k jejím pomalu se blížícím , i když se mu příčilo, že by měl vlastní kapesní utrácet za něco pro tu tlustou kočku. Kocour Oliver si stejně většinou vzal, co se mu líbilo, přímo z kuchyňské linky.
Přesto vkročil Septimus v bílých plátěných kalhotách přesně na léto, béžových keckách a modrém polo tričku s brýlemi na nose do obchodu a přemoudřele se rozhlédl kolem. Za poslední rok se naučil, co všechno potřebuje Perseus, jeho malá bílá sovička, ale taková kočka? Živé myši? Mašli?
Za to by mu Oliver asi nepoděkoval, i když Auroře by se to líbilo. Celého nového živého mazlíčka si netroufal jí kupovat kvůli rozličným alergiím a fóbiím, ale možná se nakonec zase bude muset neoriginálně poohlédnout po knize, možná po pokračování knih Třpytiočka Květinky... Brr!
Septimus si prohlédl tváře přítomných. Vypadalo to, že se tu sešlo hodně budoucích prváčků, aspoň tak hádal podle výšky. Sám se na tomhle místě viděl, přesně před rokem...
"Ahoj," broukl neurčitě na adresu všech a začal se s rukama spojenýma za zády proplétat tou divočinou. Co se tu tak může hodit ke kočce...

_________________

Olaf zamrkal a zvědavě se na Spencer zadíval. „Podruhý? A jaký to v Bradavicích je?“ zeptal se zvědavě s očima navrch hlavy. „Já taky půjdu do prvního ročníku,“ odvětil vzápětí k Simonovi a zazubil se na něj. Takže je to jeho budoucí spolužák, paráda! Na téma zoologické zahrady Olly pokrčil rameny a nepatrně se ušklíbnul. Nevěděl, jak má ostatním vysvětlit svůj postoj, protože pocity se prostě objasňovaly strašně špatně. „To je jedno, že jsou tam zvířata, který jsem ještě nikdy neviděl. Pořád bych je radši viděl někde v přírodě, než ve výběhu,“ zabručel a protočil očima. „Prostě se mi nelíbí, když lidi zvířata někam zavírají. Zvířata patří ven, na svobodu. Lidi nemají právo je zavírat,“ pronesl přesvědčeně a z jeho výrazu bylo patrné, že od tohohle postoje neustoupí ani za zlaté prase.
„O cvičení krys jsem četl jednu knížku, klidně ti jí půjčím, až se zase uvidíme,“ usmál se na Simona. „Vypadalo to celkem jednoduše – prostě nakoupíš nebo uděláš krysí pamlsky a pak tu krysu odměňuješ, když udělá něco, co chceš, aby udělala. Chápeš? Prostě hračka,“ zahlásil optimisticky. Byl hluboce přesvědčený, že vycvičit krysu zvládne levou zadní.
Když došlo na představování, Olaf se uculil jako sluníčko. „Já jsem Olaf. Ale můžete mi klidně říkat Olly,“ brouknul a zhoupnul se z nohy na nohu. Už moc dlouho stál na jednom místě a vůbec se mu to nezamlouvalo. Na otázku, proč má modré vlasy, protočil očima. „No, já jsem se tak narodil,“ dal se do vysvětlování. „Jsem metamorfomág. To jsou lidi, co umí měnit svojí podobu. Jako třeba barvu vlasů, tvar uší, a tak.“ Olaf se tím nerad chlubil. Většinou to totiž znamenalo, že po něm budou zvědavci chtít, aby něco takového předvedl, a jeho to otravovalo a cítil se jako cirkusové zvíře.
Na dívenku, která se k jejich skupince přidala teprve před chvílí, se Olaf pousmál. „Takže ty taky jedeš prvně do Bradavic? Páni, nečekal jsem, že tu potkám hned dva budoucí spolužáky,“ podotknul. „Já si chci koupit krysu,“ odvětil pak na její otázku a rozhlédl se přitom kolem sebe. Pohled mu padl na Septima, kterému kývnul hlavou na pozdrav a přívětivě se uculil.

_________________

"Vážně? Tak já moc psů neznám no," pokrčím rameny a ušklíbnu se. Jasně, že jich bylo plno, ale jak jsem mohla znát tolik psů? Sice jsem je milovala, ale třeba takoví pavouci byli víc cool. Sice nebyli na mazlení, ale dobře si pamatuju jak kvůli jednomu z nich mamka strašlivě ječela. A to to byl jen takový pidimidi pavoučíček. "Vážně? Radši než tarantuli tak hada? Vždyť jsou tak hnusně slizcí," zašklebila jsem se na jeho výběr zvířátka. Vážně, kdo si mohl vybrat hada před pavoučkem? Vždyť ti pletli hustý pavučiny. A co uměli hadi? Fajn, někteří uměli plivat jed, ale pavučiny byli víc hustý.
To už jsem se otočila k Modráskovi a na jeho dotaz vesele přikývla hlavinou. "Jo po druhý. Je to tam strašně super. Jsou tam obrazy, které se hýbou a mluví! Taky pohyblivá schodiště a duchové. Normálně tam jsou i duchové!" Pronesu zasněně a s širokým úsměvem na tváři. Ty schody mě dost často štvali, ale když jsem byla rychlá, dostala jsem se tam kam jsem chtěla. Pokud jsem se tedy neztratila, a to se mi stávalo poměrně často. "A blízko naší koleje je kuchyně, což je taky strašně super, protože když se večer probudíš a máš hlad, můžeš si tam zajít," toho jsem využívala poměrně často, protože mě taky bavilo sledovat skřítky při práci. Byli prostě hustí a líbili se mi.
Ohledně zoo už jsem jen přikývla a dále to nerozebírala. Jasně, že zvířata patří do přírody, ale kdyby některé druhy zvířat nezavřeli, taky už by tady na světě nemuseli být. Ale tak každý měl na tohle jiný názor, že.
"Těší mě," vesele jsem se na všechny zazubila a kývla hlavinou. Nemohla jsem se prostě zbavit pocitu, že všichni jsou tak roztomilí a malí, i když ode mě byli jen o rok. To už nám Olly začal vysvětlovat jak to, že má ty modré vlasy. Vůbec by mě nenapadlo, že by mohl být metamorfomágem. To bylo strašně super. Jasně, že jsem chtěla vidět jak umí změnit něco na svém těle, ale svou zvědavost jsem zahnala. Radši. Určitě nechtěl, aby jsme se hned na něho sesypali a prosili ho, aby si změnil třeba barvu očí nebo tvar nosu. I když jsem musela uznat, že by bylo strašně skvělí něco takového vidět.
"Já už doma kočku mám, ale chci si koupit pavouka," prohodila jsem k Doreen a kývla vesele hlavinou. "Ale přemýšlím ještě nad sovou," vážně jsem nad ní dost uvažovala, i když jsem dobře věděla jak se na to budou tvářit rodiče. "Vůbec se toho nemusíš bát. Bradavice jsou skvělí, fakt," s širokým úsměvem jsem sledovala dívčinu. Taky jsem byla ráda, že se potvrdila má domněnka o tom, že je Ree další prvňáček.
"Ahoj," toho kluka co vstoupil právě do obchodu jsem znala. Alespoň od pohledu. Byl z Bradavic, ve stejné ročníku jako já a pokud jsem si to dobře pamatoval byl z Havraspáru. Jméno jsem si však nepamatovala, možná tak, že začínalo na S. Ale ani tím jsem si nebyla tolik jistá. "Nepotřebuješ s něčím poradit?" Pozvednu tázavě obočí a mile se na chlapce usměju.

_________________