"Mamí, nebudu si kupovat špičatý klobouk, to je strašně trapný," úpěl zoufale malý hnědovlasý chlapec, přičemž se věšel se na světlovlasou, étericky vyhlížející ženu s pevně semknutými rty, která ho i přes jeho kňourání vláčela železným krokem Příčnou ulicí. "Proč jsou tady všichni tak divní? A proč mám jít do školy, kde lidi nosí trapácký špičatý čapky?" Nevzdával to, ale matka ho se zasněným výrazem jen vtáhla do dveří krámku s oděvy...

Madame Malkinová

Hned po vstupu do krámu se Lenovi na tváři rozhostil ještě znechucenější výraz než venku. Jeho představa byla popadnout oblečení a zmizet, ale hned u vstupu ho popadla jakási ženština ve fialovém hábitu a začala si ho přeměřovat krejčovským metrem. Oni mají ty hadry v různých barvách? Zoufale zakoulel očima směrem k matce a rozpřáhl ruce, aby mu madame Malkinová mohla vzít míry na rukávy. V momentě, kdy mu dáma nasazovala snad už pátý špičatý klobouk, se mu na tváři rozhostil snad ten nejotrávenější výraz, jakého byl schopen; tentokrát to však madame neuniklo. "Miláčku, děje se něco? Optala se starostlivě a svěsila ruku s kloboukem. "É... ne... já jen... budeme tohle fakt muset nosit v Bradavicích? Ujelo mu, ale madame Malkinová jej jen poplácala po zádech a zatvářila se chápavě. "Jsou takové nudné, že? Ještě tu mám možná nějaké se střapci -" začala, ale Leonardova matka ji chvatně přerušila: "To nebude nutné, vezmeme si tuhle, díky." Naštěstí byla madame zrovna otočená zády, jinak by ji výraz absolutního teroru na Leově tváři při slově "střapce" pravděpodobně poněkud vyvedl z míry.

Ollivanderovy hůlky

Krámek s hůlkami Leonarda neokouzlil z počátku o moc víc než obchod s oděvy. Zaprášené police, spousta krabic a divný stařík, který si je ještě divněji měřil. Chlapec se nervózně ošil; Ollivander neříkal nic a Leo málem vyskočil z kůže, když si ho sám od sebe začal přeměřovat jeden z metrů. Pokusil se ho odehnat, ale metr se nedal a Leonard tak jen vrhl na matku významný pohled. Patricia si nejistě odkašlala. "Ráda bych synkovi koupila hůlku...," začala, ale Ollivander ji mávnutím ruky přerušil. "Ano, jistě... jak se jmenujete, mladý muži?" Otočil se k regálům a začal vytahovat krabice.
Len si s matkou vyměnil zmatený pohled; ani jeden z nich si nebyl jistý, jestli je slušné mluvit na Ollivanderova záda. Počkal tedy s odpovědí až na chvíli, kdy mu Ollivander vrazil do ruky krátkou hůlku ze světlého dřeva. "Leonard Walker," zamumlal a sklouzl pohledem na hůlku ve své ruce. Cítil se poněkud zklamaně; očekával od kouzelné hůlky něco víc. "To je všechno, pane?" Zvedl oči a zkusmo hůlkou máchl - nestalo se vůbec, ale vůbec nic. Že by se v Bradavicích spletli a on byl přece jenom mudla? Ta myšlenka mu trochu zlepšila náladu.
"Jistěže ne, hochu," odfrkl si Ollivander pobaveně, "lipové dřevo asi nebude pro vás to pravé. Zkuste tuhle, dvanáct palců, žíně z ohonu jednorožce," povzbudivě kývl a podal chlapci další hůlku. Takto jich vyzkoušeli ještě pět a Leo se začínal cítit už opravdu jako idiot; na matku se už radši ani nedíval, jen hypnotizoval podlahu. "Vy jste opravdu náročný zákazník, pane Walkere," zamyšleně na chlapce zamrkal a zmizel mezi regály. Leonard položil poslední hůlku a otočil se k Patricii.
"Já jsem náročný zákazník? Co se má jako stát? Můžeme jít pryč, mami?" Začal brebentit, ale to se zrovna prodavač vynořil s další krabicí, tentokrát s extra nánosem prachu. Bezva, model z jeho mládí, pomyslel si otráveně a skepticky přijal nabízenou hůlku. Rukou mu však tentokrát projelo podivně mrazivé teplo, přičemž zcela nemužně vypískl a s úžasem sledoval, jak z hůlky vytrysklo několik bílomodrých jisker. Užasle se ohlédl na matku, která se tvářila nadmíru potěšeně a rovnou sázela na pult mince; pak chlapce chválivě poplácala po rameni, strčila krabici s hůlkou do jedné z mnoha tašek, které jí visely na lokti, a se slovy rozloučení se i s naprosto oněmnělým Leem vydala zpátky mezi krámky Příčné ulice.

<<< Příčná ulice (bez postu)

[Madame Malkinová]

Archie se matky při vstupu do obchodu křečovitě držel za ruku a kdyby mu neslíbila, že ho za odměnu vezme na borůvkovou zmrzlinu, tak by se chlapec k obchodu asi nikdy neodvážil přiblížit ani na 200 metrů. "Mami, nemůžeme se ještě vrátit? Prosím, já budu radši chodit nahý...", zabrblal Ar-Lou poslední zoufalou prosbu do zad matčina půlnočně modrého hábitu, ale jedinou odpovědí mu bylo to, že matka ještě pevněji sevřela jeho už tak odkrvenou ruku. Důvodem jeho panické hrůzy z tohoto přívětivě vypadajícího krámku s ještě přívětivější madame Malkinovou ovšem nebylo ani tak samotné braní míry na Archibaldovu uniformu, ale fakt, že se v obchodě nachází spousta zrcadel, bez kterých se takový obchod samozřejmě nemohl obejít. To by nebyl žádný problém kdyby malý kouzelník netrpěl nepřekonatelným strachem ze zrcadel.
"Dobrý den, drahoušku", zacukrovala madame Malkinová a šibalsky mrkla na Archieho, který se schovával za matkou a přál si, aby se z té noční můry konečně probudil. Neprobudil, ale zjistil, že když zavře oči, tak je to lepší a tak se rozhodl v této strategii pokračovat a poslepu, držíce se matčina hábitu, roztřeseným hlasem zašeptal pozdrav: "Em..Dobrý den...Madame..".
"Ale ale, snad se mě nebojíš, zlatíčko?" zašveholila vesele madame Malkinová a tázavě se podívala na paní Bennetovou, která klidným hlasem vysvětlila: "To nic, Archie má jen strach ze zrcadel...". Madame Malkinová se chápavě usmála a přes nejbližší zrcadla rychle přehodila tmavé látky. "Drahoušku, podívej, je to takhle lepší?" otázala se chlapce a ten se odvážil opatrně otevřít jedno modrošedé oko. Když zjistil, že zrcadla byla zneškodněna a jeho život není zásadně ohrožen, tak se na buclatou majitelku obchodu vděčně usmál a pustil se matčina hábitu.
Potom už jen stačilo, aby madame ukázala na stoličku, Ar-Lou na ní s nadšením vyskočil a nechal se otáčet a měřit, zatímco čarodějce důležitě sděloval, že bude do svého hábitu navíc potřebovat vnitřní kapsu, aby tam mohl ukládat své dětské poklady. Madame mu ji s úsměvem slíbila a hbitě dokončila svou práci. Mezitím matka Louímu vybrala rukavice z tmavé dračí kůže a špičatý klobouk, z kterého byl malý kouzelník absolutně u vytržení: "Jupííí, ještě si nechám narůst knírek, seženu si vyndavací zuby a budu vypadat úplně jako dědeček!". Paní Bennetová pohladila syna po hlavě a s úsměvem plným vděku položila na pult hromádku galeonů. "Mějte se pěkně, madame Malkinová!" zavolal ještě Archie a čarodějka v purpurovém plášti je s přívětivým máváním a ujištěním, že chlapcova uniforma jim bude brzy doručena, vyprovodila z obchodu.

[Ollivanderovy hůlky]

Do druhého obchodu se Archibald těšil o mnoho víc. Vběhl do krámku a jeho příchod zvířil oblak prachu. Když matka chlapce konečně dohnala, tak už se šplhal na vysokou židli uprostřed obchodu a oči mu nezbedně přejížděly po všech těch zaprášených tajemných krabičkách. Po chvíli se zpoza vysokých regálů vynořil stařičký pan Ollivander, který do místnosti perfektně zapadal, protože sám také působil zaprášeným dojmem a paní Bennetové se bezděky prohnala hlavou myšlenka, že by ho nejraději oprášila prachovkou, ale rychle myšlenku opět zaplašila.
Pan Ollivander kývl čarodějce na pozdrav a pak upřel své oči na chlapce, který už málem 5x spadl z vysoké židle, jak moc se na ní vrtěl nedočkavostí. "Aaa, mladý pan Archibald Bennet, pamatuji si to jako by to bylo včera, když si u mě váš otec i váš dědeček kupovali své hůlky," pronesl výrobce hůlek a spiklenecky se na Archieho usmál, "Vydržte chvilku, asi vím, co tu pro vás mám." Ar-Lou ani nedutal a aniž by si to uvědomoval, tak s otevřenou pusou sledoval každý pohyb starého muže, který se sklonil pod pult a začal se přehrabovat krabicemi. Po chvíli se vrátil a podal Louímu otevřenou krabici, kde na červeném sametu ležela tmavá hůlka: "Dubové dřevo, vlas víly, 10 palců dlouhá, nepoddajná, prosím, vyzkoušejte ji, " pobídl Ollivander malého kouzelníka. Ar-Lou se na hůlku podíval téměř s nábožnou úctou a dotkl se jí konečky svých dlouhých prstů. Okamžitě pocítil sílu hůlky. Hůlka sebou agresivně škubla a vyslala proti starému kouzelníkovi pěknou spršku rudých jisker. Ollivander se zachmuřil: "Ne, tuto určitě ne..." a zmizel v zadní části obchodu. Lou se zoufale podíval na matku, která ho políbila na tvář a uklidnila ho.
Ollivander se konečně vrátil s notně zaprášenou krabičkou a s očekáváním ji předal chlapci. Archie otevřel balíček se stejnou opatrností a napětím s jakým archeolog vstupuje do faraonovy hrobky. Na černé lesklé látce se vyjímala elegantní hůlka. Ar-Lou cítil jak se mu třesou ruce a opatrně vztáhl prsty k rukojeti hůlky. Věděl, že ho Ollivander i matka nedočkavě sledují, ale v tu chvíli to byl jen on a ta hůlka. Pevně ji sevřel v ruce, máchl s ní a energie, která se mu rozlila tělem a zároveň ho navěky spojila s hůlkou, kterou třímal v ruce, ho zcela ochromila. Stále ještě nechápal, co se vlastně stalo, ale jedno věděl jistě. Byla to ona.
Vzhlédl k Ollivanderovi, který se na něj díval s absolutní spokojeností: "Ano, skvělé! Velmi dobrá volba!". Matka mu s láskou a hrdostí sevřela rameno a vybídla ho, aby vrátil hůlku zpátky do krabice. Archie se nesouhlasně zašklebil a sevřel hůlku ještě pevněji, ale matčin pohled s rozkazovačně vystrčenou bradou ho během vteřiny přesvědčil a on se s lítostí rozloučil s hůlkou i panem Ollivanderem, kterému zatím paní Bennetová zaplatila.

>>> pryč

<<< Zmrzlinářství

Madame Malkinová

"Vždycky všechno kupujeme na poslední chvíli," bručela Rachel po cestě k madame Malkinové, odkud pak měli konečně k Ollivanderovi pro hůlku. "Zvlášť pro vás dva!" obrátila se k Emily a Simonovi, zatímco Uru rychle odvracela tvář, aby zbytek skupinky neviděl, jak se směje - dobře věděla, že kdyby to zahlédla matka, okamžitě by svou pozornost obrátila i na ni.
"No jo," odpověděl neobratně Simon, protože Emily jen mlčela a ze zkušenosti věděl, že Rachel je lepší odpovědět, než jen zarytě mlčet.
Hnědovlasá žena už to ale stejně nevnímala, protože se opřela do dveří obchůdku s čarodějným oblečením a za hlasitého cinkání zvonku vešla dovnitř, následována svými dětmi. Všichni čtyři slušně pozdravili (dokonce ani Uru na to nezapomněla) a hned na to k nim přicupitala madame Malkinová, veselá a upovídaná jako vždy.

O nějakou dobu později zase vyšli ven, všichni lehce otřeseni až trochu zarážející přívětivostí buclaté dámy. Rachel se pro sebe usmívala a brzy se vzpamatoval i ten zbytek, i když Uru to trvalo trochu déle - u madame Malkinové nebyla už hodně dlouho, protože móda ji moc nezajímala a čekat, až budou sourozenci hotovi, bylo příšerně nudné.
"A teď pro tu hůlku!" připomněla se nekompromisním hlasem.

Ollivanderovy hůlky

Na rozdíl od obchůdku madame Malkinové, k Ollivanderovi Uru své sourozence doprovázela vždy. Fascinovala ji atmosféra jeho krámku, krabice s hůlkami naskládané na sebe, všude byl prach a když zrovna svítilo slunce, krásně se leskl ve vzduchu...
Zlatovláska se ve dveřích na chvíli zarazila, aby se nadechla známého vzduchu prosyceného zvláštní vůní typickou pro Ollivanderův obchod, ale vzápětí do ní zezadu strčil Simon, aby se pohnula a mohl projít.
Odkudsi zpoza jednoho sloupečku vyrovnaných krabic se vynořil postarší pán, doprovázený očarovaným krejčovským metrem, který zvolna doplul až k Uru a začal ji měřit na těch nejnemožnějších místech.
"Kolik těch dětí vlastně máte?" ptal se mezitím v žertu pan Ollivander, na což mu matka poněkud unaveně odpověděla, že příští rok ho tu navštíví ještě jedna a to už že prý bude snad všechno.
Uru mezitím dostala do ruky první hůlku a zkusmo s ní mávla, jako už to mnohokrát viděla u svých starších bratrů a sestry.
První, druhý ani třetí pokus se nevyvedl, pan Ollivander si pořád cosi mumlal pod vousy, Uru kolikrát stihla udělat jen jediný krátký pohyb a už jí byla hůlka zase rychle odebrána. Tak to šlo dál a dál, čas od času se od staršího pána ozvalo: "Slečna je náročný zákazník, že?"
Konečně, když už Uru dávno přestala počítat pokusy, najednou ucítila jakési podivné napětí. Sotva se dotkla dřeva, prsty jí proběhlo zvláštní brnění a v břiše ucítila křídla motýlků.
Zbývalo jen mávnout, což dívenka udělala už téměř automaticky (těžko říct, jestli za to mohla nedočkavost způsobená tím zvláštním pocitem, nebo návyk zažitý během poslední půl hodiny). Z konce hůlky prudce vytryskl proud jisker zlatých jako její vlasy, které chvíli tancovaly ve vzduchu a pak se rozplynuly.
"Skvělé! Výtečná volba!" usmíval se pan Ollivander, zatímco Uru jásala a strkala matce i dvojčatům svou hůlku pod nos a nadšeně žvanila.
"Děkujeme," usmála se Rachel na prodavače, sotva ji její dcera nechala být, a podávala mu sedm galeonů.
Starší pán je ochotně převzal a vyprovodil skupinku úlevným pohledem, dokud se mu neztratila z očí.
A kam šla? I přes protesty, které Uru neúnavně vznášela na svou matku, Rachel rozhodla, že se půjde domů, protože na Příčnou ulici pomalu padal večer a byl čas se vrátit.

>>> pryč

<<< Uličky


Zacinkal zvonek a do obchodu vešla paní Greenwoodová. Madame Malkinová se na ni podívala se zářivým úsměvem: „Tak v jaké barvě budeme šít dnes drahoušku?“ Ale než stačila Emily odvětit, že dnes nepřichází kvůli svému hábitu, zpoza zad jí vlítla Emma rovnou doprostřed obchodu.„Tak tady to je? Mamííí já opravdu budu mít svůj hábit? Svůj vlastní hábit? A-a-a budu ho moct opravdu nosit? Vážně ano???“ opakovala Emma nadšeně pořád dokola. Emily si vybavila časy, kdy Emmě, jako malé holčičce, pořídili malý hábit, aby si pomalu začala zvykat vypadat jako čarodějka. Ona však velice brzo přišla na to, že se pod ním dá schovávat a pašovat všechno možné aniž by to vypadalo nějak podezřele. Začalo to jídlem, pak různými druhy hmyzu ve sklenicích a krabičkách, přes lesní myši a veverky (ze kterých se marně snažila vycvičit domácí mazlíčky) až po zahradní trpaslíky, což bylo na Emily už opravdu moc. Následně hábit Emmě zabavili a dostala přísný zákaz ho nosit kromě výjimečných příležitostí. Emily nebyla příliš nadšená, že od teď bude Emma nosit hábit každý den, ale to prostě k Bradavicím a kouzelníkům patří. Povzdychla si, neutrálním výrazem se podívala na Emmu a trochu se pousmála, „Ano, od teď budeš mít svůj vlastní hábit, který budeš nosit každý den ve škole. ALE AŽ VE ŠKOLE.“ Emma si vyskočila na stoličku a s otevřenou pusou sledovala všechny hábity, pláště a hromadu dalších částí oděvů okolo. „Ták, zvedni ruce drahoušku. Poprvé do Bradavic, viď??“promlouvala Madame Malkinová přívětivým hlasem, „a nějaké kapsy budou také?“ „NE. Jedině na hůlku, ale jinak žádné,“ odpověděla rychle Emily. Emma se musela hodně přemáhat, aby se nevrtěla, touha po hábitu byla příliš velká, ale nakonec se jí to celkem podařilo. Matka jí pak nasadila jednu ze špičatých čapek a pár rukavic. Poté poděkovala, položila na pult hromádku galeonů, rozloučila se a vytlačila Emmu, i když se jí moc nechtělo, ven z obchodu.


A přišlo na řadu vybírání první hůlky. Emmino nadšení z hábitů najednou rychle vystřídal strach. „Mami, a co když si žádnou nevyberu? Co když pro mě žádná hůlka není?“ „Neboj, nějaká se určitě najde, každý kouzelník a každá čarodějka má svou hůlku,“ uklidňovala ji matka.„A-a-ale co když budu první, pro koho prostě není ta pravá???“strachovala se. Vešly do obchodu. Kdyby nebylo otisků na pultu, tak by obchod vypadal, jako by tam nikdo už velmi dlouhou dobu nezavítal, ale opak byl pravdou. Zaklaply dveře a zpoza regálů plných krabiček a prachu vykoukl starý pán. „Ale ale, malá slečna Greenwoodová.“„Dobrý den,“ řekla Emma roztřeseným hlasem „mě-měl byste tu pro mě nějakou hůlku??“ „Ale jistě že ano, už ji tu pro vás mám připravenou jakou dobu,“ usmál se prodavač a položil na pult podlouhlou tmavě hnědou krabičku. Otevřel ji, vytáhl z ní hůlku a podal ji dívce. Emma nejistě k hůlce natáhla třesoucí se hubené prsty. Matka ji chytla za rameno a povzbudivě stiskla. Emma se tedy odhodlala a vzala hůlku do dlaně. Jen co tak udělala, od prstů jí do celého těla projel silný proud, který nedokázala popsat, její dlouhé světlé vlasy zavlály jako by se obchodem prohnal vítr. Modrá očka se rozzářila a po tvářích se jí roztáhl nadšený úsměv. „To je ona, má hůlka!“ „No vidíš,“ promluvila matka tiše „říkala jsem ti, že pro tebe je také jedna.“ Uchopila dceru za ruku a vyšly z obchodu.


>>> Uličky

<<< Děravý kotel

Ollivanderovy hůlky

Po dokonale nenudné návštěvě banky (Střeti! Zlato! Drahé kamení!) trvala Shanie neodbytně na nákupu hůlky. Všechno ostatní mohlo počkat. Ale popravdě řečeno, tenhle obchod byl na první pohled naprosto nudný. Ve výloze jediná věc, hůlka, na kterou se už zjevně léta (nebo možná i století) snášel prach. Shan koukala na vysoké úzké police se smíšenými pocity. V krámku evidentně nikdo nebyl - byli tady správně?

Přiváben zvukem zvonku se objevil nějaký starší pán - že by pan Ollivander? Neřekl ani slovo, jen pokynul k jediné stoličce v místnosti a sám se vrhnul do labyrintu z uskladněných hůlek. A na ni se vrhl krejčovský metr. Sám od sebe. Metr! Pozorovala ho se směsí zájmu a šoku. Kouzelníci mají i kouzelné metry? A k čemu je, že ji měří, když když nikdo neodečítá žádné údaje?

Majitel obchodu se zase v mžiku objevil a podával dívčině krabičku s hůlkou. Vzala si ji do dlaně a plna očekávání mávla. K jejímu rozčarování se nestalo vůbec nic. Nešťastně se podívala na tátu. Obdržela od něj povzbudivý úsměv - pan Ollivander se netvářil, jako že jde o něco špatného, a ostatně už se vracel s dalšími krabičkami. Vkládal jí do rukou další a další - dlouhé, krátké, pružné, nepoddajné, každou z nich popisoval tak láskyplně, jako by to byly jeho vlastní děti.

Až konečně, po době, která se Shanique zdála dlouhá jako hodiny, se jí jedna z hůlek okamžitě po doteku rozzářila, a paží se jí rozšířilo příjemné teplo. Rozzářeně se podívala na pana Ollivandera - to je ono? "Skvělá volba, opravdu skvělá!" pochválil ji, ani netušila za co. Hůlku si zase jemně vzal zpátky a zabalil. Požádal o sedm galeonů a propustil je na další nákupy.

Mimo herně:
Madame Malkinovou dopíšu asi až zítra, rodiče mě nutí odejít

[Madame Malkinová]

Velmi unavená rodina se doloudala do obchodu s hábity.V mžiku k nim přiběhla baculatá čarodějka v purpurovém hábitu s lesknoucím se stříbrným lemem. Místo svého obvyklého jak se máš drahoušku? Se zeptala, "Jste v pořádku." Rodina totiž pomalu, ale jistě usínala ve stoje, klátili se ze strany na stranu jako by byli opilí. Pouze babička, která celý den prokecala
místo pobíhání, čarodějce vesele zamávala. Madame Malkinová přešla k babičce, ta se jí zdála zrovna nejvíce při smyslech." To vy si jdete vybrat hábit?" babička zakroutila záporně hlavou a vytáhla Taru za ruku ven. Její vnučka zrovna vytržena ze snu, polekaně vykřikla."Ne to ona." postrčila dívku kupředu. Ta si bezmyšlenkovitě stoupla na stoličku a patrně opožděně pronesla, "Dobrý den."
"Dobrý drahoušku."usmála se na ní zpátky Madame Malkinová." Do Bradavic?" Tara, které se už zase klížily oči pouze přikývla. Čarodějka se pustila do práce a u toho pokračovala se svým výslechem."Co jste dělali, že všichni vypadáte jako byste měli co nevidět padnout únavou."
"Hledali jsme babičku." V tomto duchu rozhovor pokračoval i nadále. Vzadu v obchodě bylo možné zaslechnout hromové kručení Hugova žaludku a velmi tiché poskakování Katherinina plyšového psa. O chvíli později už bylo vše hotovo. Madame je ujistila, že všechno, budou mít nejpozději zítra u sebe doma. Se spěšným rozloučením se pak rodina Wilsnova vydala k Ollivanderovi.

[Ollivanderovy hůlky]

Když došli k Ollivanderovu obchodu, už nikdo nevypadal, že co nevidět usne. Toto zázračné uzdravení měla na svědomí nejstarší členka oddílu. Po cestě, zbytku rodiny narvala do pusy bonbon (babičky mají u sebe vždy zásobu jídla, to je něco jako fyzikální zákon) a to je alespoň trochu vzpružilo. Na chvíli. Je to stejné jako s baterkami, musíte je měnit aby bylo autíčko či jiná hračka stále v pohybu.
Uvnitř krámku postávala vysoká židle, byla přímo na proti pultu. Na tu židli si však nikdo nesedl, vypadala staře a určitě by každou chvíli spadla. A tak celá skupinka zůstala postávat. Stáli dlouho a
vůbec to nevypadalo, že někdo přijde. V obchodě bylo ticho, všichni mlčeli ani se nepohnuli. Pouze Katherine začala zase pobíhat se svým plyšákem, nakonec jí to, ale omrzelo a odložila psa na prázdnou židli. V tu chvíli se ze zadní místnosti vynořil postarší muž. Že by ta židle fungovala jako nějaký spouštěcí mechanismus?Zauvažovala Tara. Ten muž se podle ní choval jako robot. Bez jediného slova přecházel z bodu A do bodu B. Přičemž z bodu A, jí vždy přinesl nějakou tu hůlku, kterou si od něj samozřejmě vzala, protože si byla dost jistá, že právě to se od ní očekává. Každá hůlka jí však byla zase odebrána a ona uvažovala, jak dlouho to bude ještě trvat. Z žádnou hůlkou, jenž jí prošla rukama se nic nestalo až najednou." Aaaleluja, aleluja, aleeeluja." Všichni přítomní sebou polekaně trhli, včetně Ollivandera."Tak tohle se mi ještě nestalo" ozval se poprvé od doby co sem Tara přišla. Slíbil jim, že hůlku brzo obdrží. Ozvalo se sborové na shledanou a Wilsnovi se konečně mohli odebrat zpátky domů.

Madame Malkinová

Nedlouho poté, co Zane se svou dcerou opustili podivný krámek, kde se prodávaly hůlky, se spustil strašný liják. Ale protože nakoupit prostě potřebovali, a bylo toho ještě opravdu hodně, vrhli se do krátkých sprintů mezi jednotlivými obchody. Nakonec se dostali i k Madame Malkinové. Byli tak promáčení, že i Shaniny vlasy se pro jednou vzdaly gravitaci a nudně splývaly směrem dolů. Hned co vstoupili se k nim doslova vrhla korpulentní 'paní domu'. Shannie se vyděsila, že je jde vyhodit, protože jí kapou na podlahu. Ale k jejímu překvapení je přivítala velice milými slovy. "Ale drahoušku, vždyť jste úplně mokří! Hned s tím něco uděláme!" Vytáhla hůlku a v mžiku z nich udělala velice suchou rodinku. "Tak, to je lepší. Poprvé do Bradavic? Postav se tady na tu stoličku, hned ti něco najdeme!" A jakmile se malá černoška postavila tam, kde ji Madame chtěla mít, přehodila jí přes hlavu hábit a začala ho špendlit na správnou velikost. "A je to, drahoušku," ozvalo se po chvíli. Hábit by už měla, výborně. Ale problém nastal s čapkou. Nedařilo se jim přijít na způsob, jak ji umístit na její vzpurné vlasy. Nakonec i madam Malkinová uznala porážku a vytasila se s několika malými nenápadnými sponkami.

Tím velké nakupování skončilo. Stačilo už jen přeběhnout zpět do Kotle a těšit se na zítřejší odjezd.

<<< Příčná ulice (bez postu)

[Madame Malkinová]

Z ničeho nic dveře obchodu rozrazila malá dívka a vlítla dovnitř. „Máte tyrkysový hábit? Já chci tyrkysový hábit! Tyrkysový!“ Za ní do dveří vrazil o něco starší chlapec. „ Ne, já chci tyrkysový hábit! Máte tyrkysové? Mohli byste nám ušít tyrkysové hábity?“ V tu chvíli do obchodu vešli i pan a paní Ravengoodovi. Jen co matka spatřila co se děje, snažila si zklidnit obě své děti, což se jí po chvilce i podařilo. „Dobrý den, co byste potřebovali drahoušci? Tyrkysové hábity by neměly být problém.“ Pravila jemným tónem buclatá žena. „Ne, tyrkysový hábit nesháníme,“ děti už už otevíraly pusu, ale matka je utla zvednutím ruky a pokračovala „potřebovali bychom jeden školní hábit pro dceru.“ Madame Malkinová se podívala na Tess, „Takže poprvé do Bradavic drahoušku?“ „Ano,“ odpověděla Tess a stále upírala oči na tyrkysové látky. „Tak si vyskoč na stoličku, drahoušku,“ řekla Madame Malkinová a pokynula ke stoličce. Tess vyskočila nahoru a ihned se kolem ní začaly kroutit různé metry. Madame Malkinová na Tess špendlila a ustavičně Tess jemně napomínala, aby stála klidně, ale Tess se neustále chichotala. Špendlení ji hrozně lechtalo. Pak se ale ovládla a i když se pořád chichotala, stála už celkem klidně. Když bylo došpendleno, matka sňala Liamovi (Tessinu bratru) krajkový klobouk s třásněmi a rukavice z dračí kůže, ze kterých měl záchvat smíchu, otočila se na madame Malkinovou „Moc děkujeme,“ dala jí pár galeonů a zavolala na děti „jdeme“. „Hábit vám pošleme co nejdříve, nashledanou,“ řekla Madame a na tvářích se jí rozlil řiroký úsměv.

[Ollivanderovy hůlky]

Hnědovlasé tornádo vrazilo do obchodu a zvonek nade dveřmi začal divoce zvonit na celý obchod. O vteřinu později se přiřítil Tessin bratr a nechtěně naboural přímo do své sestry, která se zastavila u
vysokého komínku krabic s hůlkami vyrovnaných na sobě. Síla nárazu bratrova těla malou čarodějku nešťastně odhodila přímo směrem k úhledně vyrovnaným hůlkám, které se vzápětí poroučely k zemi a Tess s nimi. Liam nevinně poznamenal: "Ooops, to samo..." a začal se hurónsky smát na celý obchod. Tess bezmocně ležela na zemi zavalená krabicemi, když se ve dveřích objevili její rodiče. Pan a paní Ravengoodovi byli na podobné situace zvyklí a tak otec rychle zvedl Tess na nohy, oprášil ji a matka zatím rozzuřeným pohledem zpražila Liama, který se stále tiše pochechtával. Najednou si Tess všimla, že je už chvíli pozoruje bělovlasý kouzelník. Pan Ollivander se šibalsky usmál a pronesl: "Aaa, pan Liam Ravengood, vidím, že jste se vůbec nezměnil," a pak upřel zrak na Tess " a Vás tu vítám, slečno Theresso, posaďte se, prosím" a pokynul k vysoké židli. Stále zaprášená Tess se vyšplhala na stoličku a řádným šťouchnutím odstrčila bratra, který se ji snažil zlochtat. Mezitím pan Ollivander přinesl první krabici s hůlkou. Byla krásná a Tess na chvíli úplně zapomněla odhánět bratra, kterému se podařilo pěkně ji štípnout až dívka celá nadskočila. Naštěstí pan Ravengood uplatnil svou autoritu a pevně synovi sevřel rameno a odtáhl ho od sestry. Tess konečně uchopila hůlku do ruky, máchla s ní, avšak nic se nestalo. Zklamaně ji vrátila výrobci hůlek a trpělivě čekala na další. Druhá hůlka rozsypala další komínek balíčků s hůlkami, třetí Liamovi rozvázala tkaničky a podobným způsobem to pokračovalo až k sedmé hůlce. Tu Tess už téměř bez zájmu uchopila do ruky a znuděně s ní máchla, protože nečekala, že by se něco mohlo stát. Ale vzápětí se jí rozzářily oči stejně jako se na konci hůlky rozzářily zlatavé jiskry a dívka náhle pocítila spojení, které vzniklo mezi ní a hůlkou. Ollivander spokojeně povytáhl obočí a nadšeně poznamenal: "Skvělé! Výborná volba!". Tess položila hůlku zpět do krabice, rodiče spokojeně zaplatili sedm galeonů, poděkovali panu Ollivanderovi a Liam se omluvil za shozené krabice. Ollivander se laskavě usmál, ujistil Ravengoodovi o brzkém dodání zásilky a rozloučil se s nimi, ačkoli Tess by v obchodě nejraději ještě chvíli zůstala.

_________________

Probudil se brzy ráno. Od včerejška co obdržel dopis z Bradavic se nemohl dočkat druhého dne až si půjde nakoupit vše potřebné. Ihned vyskočil z postele, seběhl po dlouhém schodišti se zábradlím až do kuchyně, kde už na něj čekala snídaně v podobě lívanců s marmeládou a hrnkem kakaa. Jeho nejoblíbenější jídlo ihned po špagetách. Se znatelným nadšením v očích se posadil ke stolu a dal se do jídla. Otec pravděpodobně šel do práce a matka bude někde na nákupech, pro ně není tento den natolik vyjímečný aby se věnovali svému synovi, konec koncům, učí ho samostatnosti. Takže je malí Anthony doma sám, což mu nadmíru vyhovuje, alespoň se nemusí přetvařovat a chovat spořádaně. Poté co dojedl se rozběhl do svého pokoje pro nějaké oblečení, když byl se svým výběrem spokojen, vydal se do koupelny umýt se a řádně upravit. Obvykle by se s tím příliš nepáral, ale dnešek je pro něj vyjímečný. Za nedlouho byl hotov. Přede dveřmi na něj čekal dopis, určitě od otce. Rozbalil jej a vyndal obnos galeonů, byl tam také malí papírek se vzkazem: "Tady máš peníze na nákup všeho potřebného do Bradavic. Užij si den, vrátíme se někdy večer. " Vzkaz vložil zpět do obálky a tu položil na konferenční stolek, galeony si vložil do kapsy a vydal se do Příčné ulice.

>>>Příčná ulice

[Olivanderovy hůlky]

Jako první se rozhodl koupit si hůlku, ta pro něj byla na seznamu číslo jedna. Znal to tu, takže nalézt Ollivanderův krámek s hůlkami nebyl žádný problém. Se zacinkáním zvonku prošel dveřmi. Ihned se začal dychtivě rozhlížet po policích s krabičkami, z jeho očí přímo čišelo nadšení.
"Á, vítejte mladý Garrette," Pozdravil ho Ollivander. "Posaďte se." Ukázal na jedinou židli. "Dobrý den." Pozdraví s milým úsměvem a posadí se na onu židli. Nebylo mu divné že znal jeho jméno, vždyť Ollivander zná snad každého a Garretové mu rozhodně nemohli uniknout. Za nedlouho už mu podává jednu z hůlek. Anthony jí opatrně s patrným úžasem v očích uchopí do pravé ruky. Nic.
"Ne, to není ono." Mávne Ollivander rukou a hůlku si vezme. Poté mu podá další z hůlek. Anthony jí uchopí stejně opatrně jako tu prve. Chvíli se nic nedělo, když v tom najednou... Hůlka se rozsvítila a vylétlo z ní několik jisker. Oči se mu rozzáří nadšením a úžasem.
"Skvělá volba!" Pochválí pan Ollivander s úsměvem a podá Anthonymu krabičku.
Zaplatí mu Galeony a s poděkováním se vydá dál do ulice nakupovat.

[Madame Malkinová]

Za nedlouho přijde na řadu krámek Madame Malkinové. Opatrně vstoupí a rozhlédne se po krámku, je tu k vidění spousta oděvů. Zde nakupuje velmi často jeho matka. "Ahoj drahoušku, poprvé do Bradavic že ano?" Ozvala se Madame téměř ihned co Anthony vstoupil. " Ano. Poprvé." Odpoví a pousměje se, nepřestávajíc se rozhlížet po oděvech. Než se stačí pořádně rozkoukat, už mu Madame podávala rukavice které mu ihned perfektně padly. Ihned na to už si zkoušel hábit. Madame nepřestávala mluvit. Člověk by se divil kolik v sobě má energie... Obdivuhodné.
"No vidíš, perfektně ti to všechno padne drahoušku." Pronesla Madame na závěr s okouzlujícím úsměvem.
"Děkuji." Poděkoval a oplatil jí úsměv. Ihned vyndal z kapsy Galeony a zaplatil. "Naschledanou." Rozloučil se a vydal se zpátky do ulic.

MADAME MALKINOVÁ
<<< uličky

Brianovo tušení bylo správné. Žádný zverimex narvaný kočkami, nýbrž jenom šicí koutek jakési madame Malkinové. Než však stačilo chlapce přepadnout zklamání, vrhla se na něj zmíněná madame. A od té chvíle slyšel jen samé drahoušku sem a drahoušku tam, a zlatíčko, teď se trošku natoč, ať tě nebodnu špendlíkem, o dobromyslném žvatlání na téma "Poprvé do Bradavic?" nemluvě.
Zpočátku se mladý Slee snažil zdvořile poslouchat a snad se i dokonce do převážně jednostranného hovoru zapojit, brzy však shledal, že je to nad jeho síly. Nakonec už jen ochable postával na stoličce, nechal madame, ať si dělá co chce, a vytrvale propaloval otcovu nehybnou siluetu útrpným pohledem.
Po blíže nespecifikovatelném úseku času paní Malkinová ustoupila o pár krůčků vzad a hrdě si svůj výtvor prohlédla. "Ach ano, ano, takhle je to přímo dokonalé," zavrněla přešťastně, zatímco její malý zákazník si připadal všelijak, jen ne dokonale.
Pokud mohl soudit, vypadal jako dikobraz obalený černým hadrem. Zmutovaný dikobraz s obrácenými ostny, jejichž špice by se mu při sebemenším nešikovném pohybu zabodly do kůže. Jauvajs.
Netrpělivě počkal, až ho madame zbaví té strašné maškarády, načež s úlevou seskočil na zem a neklidně přešlapoval, zatímco otec platil a zajišťoval okolnosti doručení hotového hábitu.
Ještě nikdy se s nikým tak rád neloučil; to "Na shledanou." ho dokonale zahřálo u srdce.

>>> Ollivanderovy hůlky

OLLIVANDEROVY HŮLKY

Sleeovi se trochu rozpačitě zastavili před ošuntělým obchůdkem. Představoval naprostý opak Malkinovského domu hrůzy - byl starý, zaprášený, a vypadal mrtvě. Frederick nervózně přenesl váhu z jedné nohy na druhou, načež položil synovi ruku na rameno. "Hlavně se nelekni," poradil mu tiše a tu krátkou větičku doplnil o povzbudivý úsměv.
Nutno dodat, že v Brianovi to všechno vyvolalo přesně opačný efekt, než Slee senior zamýšlel.
Vešli, doprovázeni klinkáním zvonku a děsivým tichem liduprázdné, zaprášené místnosti plné prachu, vyrovnaných krabic, jedné židle, pultu a lustru. Celkově to působilo právě tak příjemně jako výloha, prázdná až na jednu osamocenou, očividně starou dřevěnou hůlku.
Ticho přerušily Frederickovy vrzavé kroky, jak přecházel k jediné přítomné židli. Ta nespokojeně zavrzala, když na ni usedl a tašky si složil k nohám.
Znenadání se mezi hromadami krabic zjevil jakýsi stařík, až Brian leknutím nadskočil. "Dobrý den," pozdravil slušně, ale dojem trochu kazil nejistý tón. A pak také, samozřejmě, fakt, že zdravený muž neodpověděl. Místo toho věnoval dlouhý, zpytavý pohled chlapcovu otci, který se na židli jakoby scvrkl. Synátor to pozoroval s jasně patrným zaujetím.
"Frederick Stuart Slee," ozval se stařík, nepochybně pan Ollivander. Vlastník vyřčeného jména tiše pozdravil, vzhledem k reakci se však ani nemusel obtěžovat. "Jasanové dřevo s jádrem ze žíně jednorožce. 12 a 3/4 palce, poddajná, extrémně schopná v oboru přeměňování," pokračoval Ollivander nevzrušeně. "Ano," přisvědčil pan Slee slabě a bezděky zajel rukou tam, kde obvykle hůlku nosíval. Nyní však nahmatal jen prázdno - nechal ji doma.
Brian ten kraťoučký rozhovor sice úplně nepobral (částečně proto, že jeho pozornost jednu chvíli zaměstnával šílený metr, který se sám od sebe vznesl do vzduchu a zarputile mu měřil vzdálenost mezi nosními dírkami), než však stačil zformulovat důstojnou otázku, starý prodavač a výrobce v jednom (speciální nabídka!) se k němu otočil a zhodnotil ho pohledem. Pak luskl prsty, metr ochabl, klesl k zemi, a stařík se vydal do pohoří krabic.
Netrvalo to dlouho, než se vrátil. "Myslím, že tahle je ta pravá. Fíkus, žíně z jednorožce, 9 palců, pružná," vypravil ze sebe a sfoukl z víka krabičky tlustou vrstvu prachu, než ji otevřel. Podal ten devítipalcový klacek přímo Brianovým nervózním prstům - kupodivu těm na té správné, levé ruce.
Chlapec hůlkou instinktivně švihl, čímž nechtěně rozmetal pár krabic z jedné hromady. S omluvami si nechal hůlku sebrat.
O chvíli později byl Ollivander zpátky a tentokráte mu v očích zářily potěšené jiskřičky. Beze slova vytáhl kousek dřeva, který Brianovi i při té nejlepší vůli přišel velmi podobný tomu prvnímu, fíkusovému. Rukojeť proto uchopil poněkud zdráhavě; nerad by způsobil nějaké další škody.
Když však obemknul prsty kolem hladkého dřeva a skoro opatrně jím švihl, projelo mu dlaní nečekané, vřelé teplo a špičku hůlky opustily a vzápětí ozářily zlatavé jiskřičky. "Skvělá volba!" řekl Ollivander vesele, ačkoli Brianovi to znělo trošku jako naučená fráze. Nakonec si stařík naúčtoval sedm galeonů, z čehož pan Slee nebyl zrovna na větvi, nicméně to nedal nikterak znát.
Otec a syn se se starým prodavačem rozloučili a s tichým cinknutím zvonku vyšli na ulici. Brian přitom stále nevěřícně svíral svou novou hůlku. Jediný opravdový důkaz svého magického nadání, který potřeboval.

>>> uličky