Olivia možná čekala, že Erkki na její otázku odpoví, že v Japonsku nikdy nebyl, ale to se mýlila. Chlapec s úsměvem ve tváři přikývl. „Byl,“ odpověděl. „Ale jenom na trochu dní, protože mistrovství světa ve famfrpálu,“ vysvětlil kostrbatě. „Byl jsem menší, ale docela si to pamatovat,“ dodal. Nebyl to přímo finálový zápas, ale jeden z klasifikačních. Erkki jezdil skoro na všechny tátovy zápasy, pokud mohl, takže viděl hodně zemí, i když jen letmo. Mohl ale tvrdit, že ty země navštívil, a nelhal.
„My Flokiho máme už dlouho,“ pronesl na adresu maguára s pokrčením ramen. Měl v plánu ho vzít do Bradavic, ale tím se zatím nechlubil. Že má na mysli přenášedlo, to hned odkýval, protože to přesně bylo to slovíčko, které mu vypadlo z hlavy a které musel okecat oklikou. Pro jistotu si ho v duchu zopakoval, aby si ho lépe zapamatoval, ale tak nějak tušil, že se mu z hlavy stejně brzy vykouří.
„Já už k Ollivadra měl jít, ale nebyl čas, takže taky půjít jindy,“ vysvětlil s chápavým přikývnutím. Erkki se na svou vlastní hůlku neskutečně těšil a věděl, že tátu mrzí, že to prve nestihli. Ale Erkki trpělivě čekal, protože věděl, že výběr hůlky mu neuteče, a že i když ji už bude mít, stejně s ní nebude moci kouzlit, dokud nebude ve škole. Takže vlastně nezáleželo na tom, jestli koupí hůlku teď, nebo poslední den v srpnu.
Když mu Olivia začala vykládat, kdo všechno z její rodiny do Bradavic chodil nebo chodí, Erkki se v tom dokonale ztratil. A tak se jen usmíval a přikyvoval, ačkoliv skoro neměl páru, o čem dívka vlastně mluví. Takže úsměv a mávat. „Já nevím, asi je mi to jedno,“ odpověděl na otázku týkající se zařazování a pokrčil rameny. Erkki slyšel, že každá kolej má něco do sebe, a bylo mu jedno, kam se dostane. Jen Nebelvír to asi nebude, to říkala máma. Na to byl moc rozumný a klidný. „A co ty?“ oplatil nadšené Olivce otázku a mezitím se konečně natáhl pro jeden ze standartních kotlíků, se kterým pomalu zamířil k pokladně, aby zaplatil. „Ne, asi ne,“ zakroutil hlavou. „Ale děkuju. Ty být moc... hodná!“ A taky hrozně ukecaná, dodal v duchu. „Já už muset běžet, ale... Určitě se ještě ukoukáme!“ Jakože uvidíme, chápeme. „Tak se měj hezky,“ rozloučil se s Olivkou nakonec, popadl kotlík a zmizel z obchodu pryč, aby našel tátu.

>>

Mimo herně:
Omluvuju se, že už prchám, ale nebudu mít moc času psát, tak to nemá cenu protahovat a zdržovat

_________________

<<<
Rheinallt se tvářil jako miniaturní bůh pomsty, když toho dne vstupoval do obchodu s kotlíky. Nejen že se musel tady promenádovat s naprosto neschopnou domácí skřítkou v patách, nejen že mu dědeček nařídil, aby se učil orientovat ve společnosti příslušníků všech společenských tříd. Kdepak. To by ještě nebylo tak hrozné. Jenomže on se prostě zrovna dneska musel probudit s nechutnou hřívou rezatých kudrlin, které se zamerlina nehodlaly narovnat, ať se chlapec snažil sebevíc. Zatracená metamorfomagie, nadával Ray v duchu, a po okolí házel patřičně načuřené pohledy rozzlobeného děcka, kterému se momentální situace ani trochu nezamlouvá. Mladý Nott totiž nedokázal překousnout tu hanbu, tu ztrátu jakési vlastní vybájené důstojnosti, spojenou s momentálním stavem jeho vlasů, které tak pěkně škodolibě trčely kolem jeho hlavy jako po ráně elektrickým proudem. A určitě jenom příliš upozorňovaly na chlapcovy velké uši. Kdyby to nepůsobilo nevychovaně, Rheinallt by si s radostí za hlasitého nadávání do něčeho nebo do někoho kopl. Ostatně to několikrát před vstupem do obchodu praktikoval na oné skřítce. Které nezbývalo nic jiného než poslušně kníkat bolestí a vydržet to, poněvadž takové chování bylo mezi jejími pány zcela běžné.
Naštěstí ani Rayovi nepřišlo zrovna příjemné, že by se lidé v obchodě museli dívat na ubrečenou a pištící malou potvůrku, a tak po vstupu dovnitř toho kopání nechal. Nehledě na to, že takhle taky méně přitahoval pozornost k těm zatraceným vlasům. Což o to, jinak byl oblečen v dokonale draze vyhlížejícím tmavě šedém hábitu z lehkého, vzdušného materiálu, a rozhodně působil patřičně aristokraticky. Jenomže ty vlasy pasáčka krav všechno kazily. A Ray byl z toho lehce na nervy. "Seženeš tohle," oznámil prostě lehce roztržitě skřítce, vrazil jí do ruky seznam kotliků pro sebe i dědu, a nechal ji to všechno běžet zřídit. Sám propadl uvažování, zda se raději pokoušet splynout s podkladem, nebo naopak situace využít k testování svých schopností. Hereckých, samozřejmě. Jako to viděl u dědečka...
Mimo herně:
Na nikoho nečekám, hra by mohla trvat celý zbytek herního dne, přičemž od neděle pisatelka pojede ve svém obvyklém fretkotempu, do té doby aktivita lehce omezena na chvíle s přístupem k wifi
ps: pardon za případné překlepy. Mobil style.

_________________

<<<

Na posledním kotlíku experimentovala. S hůlkou, to ne, to jí bylo řečeno, že jí novou nekoupí a že když si ji zničí, pojede do Bradavic bez hůlky, ale s kotlíkem, to jo, to experimentovala. A s těmi ingrediencemi. Něco hodila do kotlíku, něco ubrala, pak zas něco přihodila, zamíchala... to jí bavilo. Méně už to asi bavilo její maminku, která musela už minimálně dvakrát seškrabovat divný čarodějný hnus ze stěn. A co už vůbec její maminka nechtěla, byly nové kotlíky v domě. Ona totiž zvládla vyhodit do vzduchu i ten sestřin, proč ne, že ano. A i když babička s dědou byli mudlové, to neznamenalo, že se rádi nekoukli do kouzelnické části světa. Spíše naopak. Brali je na Příčnou tak často, jak jen mohli, aby si děvčata zvykla. takže když se City nechala slyšet, že nemají kotlíky, což je povinná výbava do školy, šup, a mohli jet do Londýna.
Sestra jet nechtěla, že si prý radši bude cvičit hru na něčem, navíc, že je prý trochu nastydlá. City jí to sice nevěřila ani za mák, ale nechtěla ji přemlouvat. Posledních pár dní na ní byla Chev uražená a Felicity nevěděla za co, takže, jen ať si je uražená, ona klidně pojede sama.
Vběhla do kotlíkářství s nadšením, že bude mít nové kotlíky. Hurá! Ingredience už dokoupili, teď už jen ty kotlíky. Dědu nechala stát venku, přece ona je čarodějka a ona potřebuje kotlíky, tak proč by jí je měl kupovat děda, že jo. Duh.
A jak tak vběhla dovnitř, málem narazila do nějakého kluka. Zrzka s neučesanýma vlasama. "Promiň!" omluvila se mu rychle a pak ze zvědavosti naklonila hlavu a usmála se. Zrzci jsou super! "Supr vlasy. Taky jsem jednou chtěla být zrzavá." Pak se ještě odmlčela a zamračila se, jak usilovně přemýšlela, jestli se má toho kluka zeptat, jestli nechce půjčit hřeben.

Mimo herně:
Moje rychlost psaní nebude nijak závratná, a tak, ale měla bych mít čas napsat aspoň jeden post za den. A teoreticky bych pak taky mohla fretčit, jestli v práci neumřu.

Ray se ještě ani nerozhodl, zda by nebylo lepší prostě neuposlechnout dědova nařízení a vrátit se domů, kde by pak v bezpečí počkal na skřítku s nákupem jeho budoucího školního kotlíku a těch několika pro dědu. A už to do něj napálila nějaká...holka, která rozhodně vypadala že kolem takového čistokrevného kouzelníka tak maximálně prošla. Nebo ho smetla jako buldozer. Ne že by k takovému účelu byla stavěná, Rayovi připadala minimálně tak vyhublá jako on sám. "Nemůžeš dávat trochu pozor?" utrhl se na ni automaticky a vrhl po ní stejný nabručený pohled, který předtím věnoval celému okolí. Zatím se však mohlo zdát, že se jedná jen o momentální špatnou náladu, která třeba přejde. Obzvláště když se po vyslechnutí pochvaly na vlasy objevil na Rheinalltově tváři pobavený úšklebek. Když nic, tak holka měla plus za to, že se pokusila ty vlasy pochválit a ne se rovnou smát. A taky neměla komentáře k uším, že. A světe div se, Ray chtěl i docela normálně odpovědět. Minimálně se s tou holkou mohl normálně bavit, než zjistí pravdu o jejím krevním statusu, ne? Jenže tu byl problém. Co asi tak říct? Ty vlasy vlastně nejsou moje? Ony se mi totiž ráno na hlavě objevily samy? To asi ne. A tak z něj vypadlo dokonale nepoužitelné "To já teda ne." Jakože by nechtěl být zrzek. Chápeme, ne? Trochu nesvůj se podrbal v té rezaté nádheře, než ještě dodal možná trochu použitelnější "taky jedeš po prázdninách poprvé do Bradavic? " ne že by ho to tak moc zajímalo. Vlastně mu to ve výsledku bylo úplně ukradené. Ale holka pořád mohla být kouzelnického původu a maskovat se za někoho nižšího stupně jen tak z legrace. On Ray totiž zas tak svému odhadu nevěřil. A dědu, který by mu poradil, tady dneska neměl. A tak volil tu bezpečnější variantu. Jinými slovy nahodit neutrál a dle situace se když tak tvářit jako někdo úplně jiný. Třeba jako někdo, kdo nemá čistou krev. Ach to herectví...

_________________

Trochu zařazeně si kluka prohlédla. Vždyť se omluvila, nemůže za to, že on stojí tak blbě. "Vždyť jsem se omluvila, zopakovala hned to, co se jí honilo hlavou. "Nemáš stát tak blbě." A vypustila I tu druhou část. Hm, tak jo no. Nikdo není dokonalý, to jí doma říkali. A ten kluk taky nevypadá dokonale. Je to zrzek (i když jsou zrzci super, tak pořád...), je neučesaný, má plachťáky (jo, toho si všimla taky, haha), a v obličeji připomíná nasraný citrón. Ale stěžuje si ona? Ne.
"Aha, pronesla zamyšleně. Kluk nechce být zrzkem? Jednoduché řešení! Tak si kup barvu na vlasy. Nebo paruku. Rychlé a jednoduché řešení. Ha. Pak ji napadlo ještě něco. Nebo existuje nějaký to kouzlo na to, ne? Tak si to začárymáryfukuj. Další geniální řešení. Mohla by se poklepat po rameni, ale to by bylo moc narcistické. Nebo egoistické nebo jak to říkají její rodiče.
Ale když se zeptal na Bradavice, trefil se do černého. To jí nadchlo. Jedu! Ty taky? Už se strašně těším! To bude božský, nemyslíš? začala nadšeně jásat a trylkovat. U Merlinových vousů, to bude tak super. Už máš hůlku? Použila jedno ze slovních spojení, které často slýchala na ulici od ostatních kouzelníků a čarodějek, cítila se pak jako jedna z nich. Sice nevěděla, jestli ho použila dobře, ale co na tom záleželo. Byla čarodějka a ty takhle mluví!

Ray upřímně nevěděl, jestli se chce k té holce chovat normálně, nebo si do ní kopnout jako do té skřítky předtím. Ona si totiž hned nějaké ty plusy přidávala, ale vzápětí si je zas odebírala. Třeba tou poznámkou, že nemá on, Rheinallt NOTT, tak blbě stát. Střelil po ní dalším nevrlým pohledem, ale vzpomenul si na dědova varování, že se nemá pouštět do sporu s někým, o jehož původu nemá ani tucha. A tak nic neřekl, i když toho měl na jazyku fakt hodně.
"Vlasy si barví jenom hloupí mudlové s komplexem méněcennosti, " odsoudil jeden z jejích návrhů se znechuceným úšklebkem. U Merlinových špinavých fusek, on byl Nott! Byl metamorfomág, sakra. A ty vlasy by si měl umět dát do pořádku sám! Jenomže to by ta blbá metamorfomagie nesměla vypovědět službu, že. "A to kouzlo ještě neumím, " přiznal následně trochu neochotně, s pohledem zabořeným do podlahy. Nešlo mu to ani náhodou přes pusu, když měl přiznat, že mu něco nejde. Vždyť on byl dokonalost sama a tímhle způsobem se akorát shazoval na nižší úroveň! Ale skromnost ti koukám nechybí, co? nezapomněl podotknout jeden z občasných hlasů v jeho hlavě. A Ray začínal tak trochu cítit prstíky deprese, jak se pokouší pac vrtat skrz jeho oční důlky až k mozku. Že on si náš Rayeček zapomněl ráno vzít prášky? zachechtal se druhý hlas v chlapcově mysli. Ray nakrabatil čelo. Kdepak, takhle to nešlo. Musel se začít soustředit na něco jiného. Klidně i na ty Bradavice. Jak říkal děda, hlavně nedat najevo slabost.
Absolutní nadšení té holky sice nesdílel, ale i tak bylo asi lepší udržet v mysli nějakou aspoň trochu pozitivní myšlenku. "Jo. Já taky letos jedu poprvé, " odkýval, nicméně rozhodně u toho nepůsobil tak hrozně...natěšeně."děda mě chtěl původně poslat spíš do Kruvalu, ale nakonec se rozhodl pro Bradavice, jelikož tam studovali všichni od nás z rodu, " dodal ještě s pokrčením ramen. On byl osobně rád, že bude chodit do školy v Británii a ne někde kdoví kde,kde by se určitě musel učit nějaký cizí jazyk. Ale měl snad nějakou úroveň, a tak nad tím necítil potřebu nějak extra jásat. No a kupodivu upustil od nenávistného tónu a i jeho obličej se uvolnil. No a vlasy, které jako by škodolibě čekaly až se přestane vztekat, pomalu od konečků začaly nabírat svou povodní barvu a vzhled. A Ray si to neuvědomoval. "Hůlku už mám, ale děda říkal, že mi ji prý dá až při nástupu do vlaku. Jako bych ji snad měl rozbít nebo co," opáčil, "A ty už hůlku máš? " dodal ještě otázku. Mohlo se zdát, že ho v tu chvíli opustila ta blbá nálada, a že se snad hodlá i kamarádit. Jenže problém byl v tom, že to dělal jen proto, páč netušil, jakého je ta holka původu, no a taky se chtěl zbavit depresivních stavů, že jo. A tak i otázka, "a do které koleje chceš? " byla spíš konverzační. A taky třeba pomůže zjistit tu patálii s původem.

_________________

Ten kluk postupně ztrácel na atraktivnosti budoucího kamaráda a stával se, pomalu ale jistě, někým na popichování. A celé to završil tím mudlou. Kdyby to řekl někdo jiný, asi by to nezělo tolik jako nadávka. Jenže od něj jo. "Hloupí mudlové," zopakovala jako ovce. Někde už to slovo slyšela, ale kde přesně, to si jistá nebyla. A v jakém kontextu. No, tenhle blmbeček to řekl jako nadávku a ona se cítila uražená touhle nadávkou. "Hm, to asi neumí ještě nikdo, když jsme nechodili do školy," došlo jí pomalu a tak tahle věta byla určena spíš pro ni samotnou než pro toho lehce nepříjemného kluka co stál naproti ní. Kluk ale pokračoval v konverzaci, o něco lepší a milejší než před chvílí, takže si s ním povídala dál. "Takže budem spolužáci." Když říkala tohle, už nezněla ani z půlky tak nadšeně jako předtím při zmínce o Bradavicích. Ale ne, třeba se z toho kluka nakonec vyklube super kamarád! Sice tam byla 90% šance proti, ale tak kdo ví. "Aha, do Kruvalu," přikývla vědoucně, aby nedala najevo, že netuší co to je a že to vlastně může být i nemoc. Zároveň si tohle slovo zapsala do hlavy, aby si vyhledala, co to je. Nemůže přece přijet do školy jako totální ňouma. Ale tak znělo to jako škola, tak to asi je škola. Divnej název. Ono tedy Bradavice nebylo o moc lepší, ale furt to bylo aspoň o trochu lepší. Neznělo to tak výhružně. Pak jí došlo, že říkal něco o celým rodu. Takže ten pán, jak jí říkal o tom, že jsou se sestrou čarodějky, měl pravdu, že tu jsou i nějaký rody kouzelníků. Jak by mohl nemít pravdu, že, když v tom vyrůstal a vyzná se. Nechtěla se v tom ale hrabat, že ji prý tihle týpci nebudou mít rádi, takže na sebe nechtěla tolik upozorňovat.
"Já už hůlku mam, ale máma mi ji vzala. Že jí prej nesmím používat, protože jsem malá a že mi ji pak dá. Takže jsme na tom stejně." Nebo aspoň podobně. "Do koleje..." Sakra, jak se jmenují ty koleje? Něco s nebem a výrem. A pak havran tam byl... Havradráp. Eh, ne, to zní blbě. Havrzoban! To zní dobře. Jenže asi to nebylo ono. Havrněco. Něco s hadem - s užovkou? Jinej had to byl. Kobra? Ne,taky ne. Jaký jiný hady zná? Měla při přírodovědě dávat větší pozor. No a ta poslední kolej, aspoň myslela, že poslední, měla tak divnej název, že to vzdala rovnou. A v tu chvíli zpozorovala, jak se se zrzkovo vlasy děje něco divného. Vlastně už to nebyl tak docela zrzek. "Odrezovávatíš!" zaječela a ukázala mu na vlasy. Bylo to solidní zaječení a pár lidí se po nich určitě otočilo. A otázka s kolejí tak prozatím zůstala nezodpovězená.

Mimo herně:
Označím na pc dnes večer, pardon.

Rheinallt začínal mít silné podezření, že ta holka bude minimálně polokrevná, nebo dokonce mudlačka. A to se mu ani náhodou nezamlouvalo. Poněvadž co kdyby náhodou ho s ní někdo viděl, to by bylo ostudy! Ale když si všechny znepřátelíš, kdo ti pak pomůže svrhnout současnou smetánku? nadhodil jen tak jeden z hlasů v jeho hlavě. A k čemu mu prosímtebe bude nějaká kdovíjaká holka s hloupýma radama? opáčil druhý, a už se zdál, že se snad oba hlasy v Rheinalltově mozku začnou hádat a nakonec se porvou. Ray je ale rázným BUĎTE LASKAVĚ TICHO! přerušil, načež obrátil pozornost zase k té holce. Už se mu přestávalo zamlouvat, že netuší, kam ji má zařadit, a fakticky mu byla čím dál tím podezřelejší. Shlížel na ni paranoidně podezřívavými pohledy člověka, stiženého panickou úzkostí (o kteréžto mimojiné nevěděl, že by jí trpěl, ehm ehm.) a jeho vlasy krom původní barvy zřejmě chytaly nějaký lehce tmavší, ponuřejší odstín než obvykle. "No to asi jo," odpověděl teda docela nijakým tónem až na oznámení, že budou spolužáci. Upřímně? Byl si tak nějak jistý, že rozhodně s touhle holkou neskončí ve stejné koleji. Protože uznejte, to by byla potupa. Poněvadž by pak musel zákonitě být s... no, vlastně kdyby si byl jistý, že je ta holka aspoň nečistokrevná, ale čarodějka, nevadila by mu. Jenomže představa, že se tu vlastně vybavuje s polokrevnou nebo nedejmerline mudlovskou špínou, ta mu nedělala dobře od žaludku. Ke Kruvalu se už raději nevyjadřoval, jenom vrhl po holce další podezřívavý pohled. Ale když nic jiného, aspoň ohledně hůlek měli podobný problém. No a na tom se dalo stavět zahánění té deprese, co Ray celou dobu plánoval. "Je to nespravedlnost," oznámil rozhodně, "jako by si snad fakt mysleli, že budem riskovat vyhození ze školy ještě před prvákem, a střílet po lidech pokusy o kletby, nebo co." Běhěm tohoto oznámení si Ray dovolil protočit očima, a kdyby jeho vlasy zrovna neprocházely tou změnou do původní, jen lehce tmavší barvy, tak by asi působil jako celkem, no, normální kluk, a ne jako čistokrevná hříčka přírody. "Já teda doufám, že se dostanu do Zmijozelu," prohlásil, ignorujíc fakt, že se ta slečna tváří ohledně kolejí lehce nejistě, "ale ani Havraspár by nebyl nejhorší. Ale pokud mě dají do Mrzimoru, asi budu vážně uvažovat o přestupu do toho Kruvalu..." V jeho hlase zněla rozhodnost, a když mluvil, mohl člověk mimojiné vidět, jak vystrkuje hrdě bradu a tváří se děsně aristokraticky. Nejspíš chtěl ještě něco říct, ale holka v tu chvíli začala solidně ječet. "No už bylo na čase," okomentoval celou tu situaci naprosto nevzrušeně, a po případných čumilech střelil nepříjemným pohledem. Co měli co koukat, to snad nikdy neviděli metamorfomága ve společnosti hloupý holky?

_________________

Pohodlné nakupování kotlíků
Položek na nákupním seznamu bylo mnoho a ani nijak zvratnou rychlostí neubývali. Aine a Ceana se proto rozdělili, aby to všechno sehnali rychleji a tak Aine vyrazila s menší hrstkou peněz do divočiny s názvem „Příčná ulice“. Davem lidí si to poslušně mířila přímo do obchůdku s kotlíky, který měl být dalším stanovištěm na její cestě a i když se párkrát dokázala ztratit, tak ji dobré duše několika místních pobudů nakonec dokázaly dobře nasměrovat. Už před obchodem viselo ze shora obrovské množství kotlíku, jako by čekali na správnou osobu, na kterou by mohly popadat. Tou osobou naštěstí malá tmavovlasá dívenka nebyla a tak mohla v klidu vstoupit.
„Dobrý den.“
Jen co otevřela dveře, tak uslyšela, jak se kotlíky přehupují a naklání ze strany na stranu. Zvláštní, že to tady ještě nikoho nezabilo. Pomalu se začala rozhlížet po obchodě, i když si vcelku dobře vybavovala, jaké kotlíky měla vlastně koupit.

Jakmile dorazil Bastien k obchodu čeklo ho velké zklamání. Nebyla to žádná trolí díra ani díra jiného mystického tvora, vypadalo to pouze jako naprosto nudný obchůdek s kotlíky všech možnách velikostí a snad i tvarů. Jediné co Bastiena po dnešku lákalo, bylo cvrnknout do některé věže z kotlíků co tu stály, avšak neudělal to a to z jednoho prostého důvodu - potřeboval kotlík. A s tím mu musel pomoci nejspíše prodavač, neboť v nudném krámku není co dělat a tudíž by to nerad hledal půl hodiny. To by bylo obvzláště nudné.
Všiml si však lidské kreatury, která byla asi tak vysoké jako on, možná i o krapet vyšší, neboť byl Bastien tak trochu škvrně. Měla dlouhé vlasy - kluci nemívají dlouhé vlasy, tohle musela být malá holčička! Takovou ještě nepotkal, páni, tu musí hned poznat!
Nadšeně přiklusal k dívce a koukl se jí do tváře - páni, ona má každý oko jiný, tak to mořná nebude člověk? Nebo jo? Kdo ví?
"Čáu, já jsem Bastien - nejsi ty něco jako víla, nebo proč máš jako každý oko jiný?" představil se a zcela bez zábran se rovnou zeptal. Prostě mu to přišlo jako dobrá seznamovací věta, zeptat se na její oči, že.
Všiml si také dvou ostatních kreatur, které si pravděpodobně mohli říkat lidi - takového hnědovlasého ušatého kluka a jedné mile vypadající slečny, ti však vypadali, že si navzájem sami sebe užívají - Bastien opravdu neposlouchal co si říkali.

_________________

| +