---> Domov
Vejdu do kotle, ani nevím proč. Za mnou se šourá sestra, očividně znavená hlídáním. Nepotřebuju hládat. A říkám jí to pořád. Tedy... jednou. Nepochopila, nevadí. Usadím se u stolu a rozhlédnu se po kotli. Není to zas tak špatné. Nějaké existence zde jsou, ale nepočítám, že si hned ze začátku najdu přátele. Koneckonců, vystačím si sama. "Můžu tě tady nechat?" Ozve se znaveně Anabeth. Pomalu přikývnu. Ale ona zůstává. Co tu ještě potřebuje? Zeptám se sama sebe mírně otráveně. Konečně se odvážím pormluvit. Totiž, neodvážím, jen se k tomu odhodlám. Nestydím se. "Budeš tady se mnou dlouho?" Nadzdvihnu váhavě obočí a opřu se lokty o stůl. Mlčky se zvedá, já ji sleduji, no jde jen objednat pití. Sobě donese něco neidentifikovatelného, hádám že alkohol. Mně donese jenom džus. Ne že by mi to vadilo. Napiju se a odložím jej opět na stůl. "Vážně tě tady můžu nechat? Nebudeš se tu bát? Víš co říkala máma. Najdi si kamarády, jinak se ti bude stýskat. Vlstně tobě se nikdy nestýská." Tu poslední větu řekne nějak... divně. Jako by mi to vyčítala. Lhostejně pokrčím rameny. "A není to jedno? Když někdo bude chtít, řekne si. Víš moc dobře, že nikdy nikoho neodháním. Už běž." Zdůrazním poslední dvě slova a kývnu ke dveřím. S nezájmem se zadívám na stůl, abych jí naznačila, že jsem v pořádku a že to zvládnu. Jako vždy.
"Vážně tady nemám-"
"Ne!" Přeruším ji rázně.
"Opravdu nechceš společnost?" Zeptá se mě se soucitem v očích. Jako kdybych trpěla. Ne.
"Vážně ne. Ne tvoji. O sebe se postarám. A čeho se bojíš? Večer se vrátím domů. Sbohem." Pronesu vážně, vážněji než kdy jindy a významně se napiju. Sleduju, jak se vzdaluje. Když zmizí, znova se rozhlédnu. No, to bude složitý. Nevadí. Povzdechnu si, spíše už tak ze zvyku, napiju se a zadívám se do zdi. Kupodivu je zajímavá. Tak jsem zvědavá, jestli celý den prosedím tady... Pomyslím si v celku zvědavě.

_________________

<<< Uličky

"Račte dál, velectěné lordstvo," řekl táta laškovným tónem, zatímco na rtech mu pohrával veselý úsměv, když naší skupince otevíral dveře. Máma se zasmála, nechala mě s brášky proklouznout do temné budovy, a vsadím svoji hůlku na to, že tátu políbila. Will s Timem asi došli ke stejnému závěru jako já, protože se znechuceně zašklebili. Z duše jsem s nimi souhlasila, a taky se zašklebila. Kdyby se nejednalo o moje rodiče, předvedla bych ještě znechucené dávení, na publikum v podobě ostatních zákazníků Kotle nehledě.
Nejspíš se naše trio šklebilo až příliš usilovně - příchod rodičů nás zaskočil nepřipravené. Táta nasadil pobavený výraz, čímž mě ujistil, že na epizodku s Reem už stačil zapomenout. Máma se při pohledu na nás taky uculovala, a to takovým způsobem, že jsem věděla, co řekne, ještě dřív než vůbec stačila otevřít pusu. "Jsem zvědavá, jestli vám takový přístup vydrží, až si najdete nějakou slečnu," zamrkala na mé bratry a počechrala Willovi vlasy, "nebo chlapce," upřela usměvavé oči mým směrem.
Sebrala jsem veškerou důstojnost, a onu událost velkoryse přešla prostou otázkou: "Kam si sedneme?" Aby bylo jasné, k jakému tématu jsem to přeskočila, nerozhodně jsem se rozhlédla po stolech. Skoro všechny byly víceméně obsazené. U některých seděli normálně vypadající lidé, u jiných zase podivná individuua, ke kterým bych se ani já, ani nikdo jiný z mojí rodiny nepřiblížil blíž než na deset metrů.
Tátovi to došlo ještě rychleji než mě - ani jsem se nestačila zorientovat, a on už kývl hlavou k osamoceně sedící blonďaté holce. Mohla být stejně stará jako já, plus mínus nějaký ten rok. Zaujatě jsem si ji prohlížela, a skoro cítila, jak mě bratři napodobují. Normálně holky moc nemuseli (na věku jim nezáleželo), ale čarodějky je fascinovaly.
"Takže tam?" ujistil se táta, když nikdo nic neřekl. Máma jenom zavrtěla hlavou. "Ne, myslím, že to není nejlepší nápad. Mohli bychom ji vyděsit," zamítla návrh. "Zato tam je nějaký úplně volný stůl. Je sice úplně v rohu, ale..." Ani nemusela dokončit větu. Hned jsme nechali blondýnku blondýnkou, a nahrnuli se k určenému místu.
Zanedlouho přišla obsluha a my si objednali. Dokonce jsme si chvilku i normálně povídali, prostě normální rodinná idylka. Jenže máma pořád sklouzávala pohledem k oné osamělé holčině. Nebo dívce, jak by řekla ona. A najednou mi došlo, k čemu se schyluje. Ne že by mě to nějak deptalo.
"Annie, na jídlo si pravděpodobně ještě nějakou dobu počkáme," začala. Bože, proč musí dospělí všechno tak zaobalovat? "No, a tak mě napadlo, jestli..." "... jestli bych si nesebrala svůj džus a nešla se bavit s tou blonckou, protože tam sedí tak sama," dodala jsem klidně. Tim (nebo snad Will?) se uchechtl. Táta jenom rezignovaně zavrtěl hlavou a sledoval, kdy se seberu a zmizím.
"Čteš mi myšlenky, zlatíčko," usmála se na mě, "ale jsi si jistá, že je slovo "bloncka" zrovna nejvhodnější?" Pokrčila jsem rameny, jako že netuším, chňapla pití a zvedla se od stolu. Pomalu jsem vyrazila k oné nejnovější favoritce mojí mámy, právě takovou rychlostí, aby mě mladá čarodějka stihla včas zarazit.
"Ahoj," podotkla jsem přátelsky, a vykouzlila úsměv. "Můžu si přisednout?"

<< Uličky

Erasmus vtrhl do Děravého kotle ve velkém stylu, jak měl ve zvyku. Div, že (samozřejmě omylem) nevyrazil dveře z pantů, jak prudce se otevřely. On prostě neuměl vcházet normálně, potichu a pomalu. Ušklíbl se, když se na něj upřelo hned několik párů očí. "Zdravíčko ve spolek!" zahalekal zvesela, nasadil svůj oslňující úsměv, při němž kdesi vzadu zavzdychala dvojice mladých čarodějek, a rozhlédl se kolem sebe. Prst, do kterého ho úspěšně klovl obří sovák, ho stále ještě bolel a ještě pořád z rány vytékala troška krve, tentokrát si toho ale Erasmus nevšímal. Přece si nebude cucat prst uprostřed Kotle, když na něj půlka štamgastů upírá nachápavý pohled, že. To by nebyla zrovna nejlepší vizitka.
Bylo tu poměrně plno a Erymu se nepodařilo najít žádný volný stůl. Nejistě přešlápl z nohy na nohu a začal očima pátrat po někom, kdo by mohl snést jeho společnost. Když tu náhle... "JOE!" zahulákal nadšeně, když spatřil známou tvář, a spěšně si to zamířil k ní podivným tanečním krokem, který spíš připomínal nadšené hopsání, než normální chůzi. Zubil se přitom od ucha k uchu a té blondýnky, s níž se Joe snažila navázat konverzaci, jako by si nevšiml. A samozřejmě neměl tušení, že tu Joe není sama. "Tsíí brďó, jsem teda nečekal, že tu potkám nějakou známou tvář, všichni se zdejchli někam na prázdniny," vyhrkl rychle. "Jak se máš, co děláš? Ty nikam na prázdniny nejedeš?" začal se ihned vyptávat, načež usadil své velectěné pozadí ke stolu té blondýnky. A stále vypadal, jako by si jí vůbec nevšiml. Až když po chvíli odtrhl oči od Joe, pochopil, že u stolu nejsou sami.
"Nazdáár, slečno!" zahalekal k chudince blondýnce hlasitě, přátelsky se zazubil a energicky k ní natáhl pravou ruku. "Já jsem Ery. Vy dvě se znáte? Nevypadá to tak. Tohle je Joe, ona je nová kandidátka na členství v Kultu Rowenina kakaa," vysvětlil dívce ochotně. Neuvědomoval si, že by jí svou vyřídilkou třeba mohl vyděsit k smrti.

_________________

V klidu popíjím svůj džus, s úžasem hledím na stěnu. Fakt je zajímavá! Tedy ne že by mě někdy něco nadchlo. Dění kolem sebe nevnímám, dokud se u mě neobjeví černovlasá holka. Překvapená jsem, ale poznat to není. "Když chceš." Pokrčím lhostejně rameny. Je mi to jedno. Ach Ariano. Nezačínáš přátelsky. Napomene mě v hlavně hlas mé matky. Protočím sama pro sebe oči a udělám cosi jako smutný úsměv, který u mě tedy znamená, že se snažím být přátelská. Nejde mi to. Nechám to radši plavat. Lepší už to nebude. Přeměřím si tu holku pohledem, asi bude starší. Pak se ozve nějaký divný, zvuk, jako by někdo křičel. Nezajímá mě to do té doby, než se ten kluk objeví u té holky. Totiž u nás u stolu. Divný, ale vypadá to, že si mě nevšiml. Ne že by mi to vadilo. Vyhovuje mi to. Už, už se chystám spokojeně sama pro sebe usmát, když se otočí na mě. Začne mluvit, na mě moc hlasitě a živě. Jen na něj chvíli valím vyděšeně oči, připadám si jako by mě chtěl sežrat. Ne že by mi to vadilo. Pomalu k němu natáhnu svou pravou ruku, jako bych se bála, že o ni přijdu, lehce mu ji stisknu a rychle ji stáhnu zpět. Ne, nebojím se. Jen mě děsí, jak jsou živí. Zakroutím hlavou, jakože se neznáme, ale to už si on odpoví sám. Podívám se na tu holku… Joe se jmenuje? Asi ano. Nadzdvihnu maličko jedno obočí. Pak mi to docvakne. Měla bych se představit. "Ariana." Vydám ze sebe tichým, téměř líným hlasem a radši se napiju. Jen Ariana. Žádná Rochelle. Pomyslím si výhružně. Sice bez jakéhokoliv důvodu, ale přece. Tolik k živým věcem. Pohled vrátím nepřítomně ke stěně, čekajíc, co bude dál, a ano, jsem si vědoma toho, že se ani náhodou nechovám přátelsky. Tedy moje chování je přátelské, ale to ani jeden nemůže uhádnout. Tvářím se prostě… nijak. Jako vždy. Fakt, že jsem toho za dnešek namluvila více než obyčejně, mě trochu děsí. Ach ty změny.

_________________

Trošku mě zarazil lhostejný tón, kterým mě dívka přizvala ke stolu. Zkoumavě jsem ji přelétla pohledem, než jsem se usmála. "Dík," poděkovala jsem vesele, rozhodnutá udržet si kamarádský přístup děj se co děj. Avšak moje odhodlání přece jen trošku zakolísalo, když blondýnka vytáhla koutky do takového... smutného úsměvu. Upila jsem ze svého džusu, abych se posilnila. Celá tahle pochybná akce začínala vypadat náročně.
Zrovna v tom okamžiku, kdy jsem do sebe nasávala vzpružující tekutinu, se rozlétly dveře, a v nich nestál nikdo jiný než Erasmus se svým pozdravem pro všechny přítomné. Myslím ale, že ho slyšeli až v Austrálii.
Všichni se na něj zadívali - někteří jen letmo, aby se ujistili, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí, jiní zaujatě, protože si chtěli podivného narušitele pořádně prohlédnout. Moje spolusedící se nepřipojila ani k jedněm, ani k druhým. Vlastně dělala, jako by tu Ery ani nebyl. Rozhodla jsem se ji napodobit, už jen z toho důvodu, že jsem nechtěla, aby si mě spolužák všimnul. Vsadím se, že máma by se po jeho úvodním výstupu šíleně vyděsila, kdyby mi začal věnovat pozornost. Jo, vyděsila by se a odtáhla by mě pryč. Možná by cestou přibrala i mlčenlivou-blondýnu, ušklíbla jsem se v duchu.
Jako by k Erymu moje myšlenky vyslaly jakýsi signál. Po chvíli mě zaregistroval, doslova zařval moje jméno, a hnedle se ke mně hrnul - takovým zajímavým stylem. Jeho pohyb mi nepatrně připomínal běh kolouška s dvěma přeraženýma nohama.
Zašilhala jsem ke svým rodičům, abych se ujistila, že se nezvedají od stolu, strachy bez sebe o mou maličkost. Nezvedali se, ale daleko k tomu neměli. Obezřetně mého havraního kolegu sledovali, zatímco mí bratři se zaměřili na tentýž objekt, akorát s jasně vepsaným obdivem ve tváři.
Tou dobou k nám už Erasmus dorazil. Usmála jsem se, pohledy okolesdících mě poněkud znervózňovaly. Nehledě na pár holek v Eryho věku, které se do něj nejspíš právě zabouchly. A to mě přivádělo k otázce, proč si sedl ke mně a k Mlčenlivé. Se svými nejnovějšími fanynkami mohl provádět bůhvíco, zatímco tady se ocitl pod bedlivým pohledem mých rodičů.
"Ahoj," stačila jsem ze sebe vyrazit, než na mě vysypal svůj krátký proslov. Chtěla jsem mu na to něco říct, dokonce jsem úspěšně otevřela pusu, jenže než jsem ze sebe něco vypravila, on už mluvil dál. A prý že holky jsou ukecané.
Nakonec to skončilo tak, že mě přepadl mluveným dotazníkem, načež si bez zeptání sedl. Myslím, že přinejmenším to poslední udělal chytře. Pokud bloncka přece jen neměla tak netečné nitro, jak to zatím vypadalo, místo svolení, aby se k nám usadil, by ho nejspíš poslala do háje. Zcela pochopitelně. Neznala ho, nemohla proto vědět, jestli se nejedná o nějakého nebezpečného cvoka. Ery totiž vypadal nebezpečně.
"Je pravda, že jsem se už měla i hůř," připustila jsem. Otázka číslo dvě mě už zarazila krapítek víc. "Sedím na židli, mluvím s tebou a divím se, co to máš s prstem," odvětila jsem po chvíli přemýšlení. "A ty?" oplatila jsem mu veselým tónem, krvácející prst jsem hodila za hlavu. Aspoň prozatím.
"Ne, kakažel," doplnila jsem ještě informaci ohledně svých prázdnin, a po pár okamžiků cítila hrdost na svoje zaobalené popíchnutí. Fakt, moje kreativita nezná mezí. Pak moji hrdost vystřídal soucit s nebohou dívčinou, která si musela vytrpět řev z besprostřední blízkosti. Na otázku¨, jestli se už známe, jsem stejně jako blondýnka zavrtěla hlavou, ačkoli tentokrát se živelná pohroma zaměřovala mimo moji osobnost.
Využila jsem chvilky klidu, a zatímco Ery breptal dál, napila jsem se. Naneštěstí právě v ten okamžik prohlásil, že jsem kandidátka na členství v Kakaovém kultu. To mám za to popíchnutí? napadlo mě setinu sekundy předtím, než jsem se začala dusit vlastním pitím. Nejdřív jsem se roztřásla jako ratlík, pak jsem přidala bonusový kašel. Skoro jsem si vybryndala zbytek dýňové šťávy, než se moje ubohé plíce vzpamatovaly. A další vteřiny trvalo, než se vzpamatoval zbytek mého těla.
"Cože?" zachraptěla jsem, a vrhla na Erasma pohled, který hraničil kdesi mezi nevírou a zděšením. Nemohla jsem si pomoct, ale moje životní ideály se neshodovaly s uctíváním jistého druhu horkého nápoje.
Až později jsem si vzpomněla na slušné vychování, a taky k Arianě, jak se nám bloncka představila, natáhla ruku. "Těší mě," vyčarovala jsem úsměv, načež jsem nerušeně pokračovala v nevěřícném hypnotizování svého staršího spolužáka. Měla jsem strašnou žízeň, ale znovu jsem se napít neodvážila.

Zdálo se, že Ery tu blondýnku zřejmě skutečně vyděsil. A zcela jistě by se zalekla i Joe, kdyby ho už alespoň trošku neznala. Erasmovu náladu to však nesrazilo k zemi, naopak - stále se široce usmíval a mluvil o sto šest, co mu ústa stačila.
Nějakou chvíli si ještě nevychovaně nevšímal oné dívky, k jejímuž stolu si tak drze bez optání přisedl, a věnoval pozornost Joe a jejím odpovědím. Když zmínila, že se diví, co má s prstem, úsměv v jeho tváři vystřídal široký úšklebek. "No představ si... Jdu si takhle po Příčný, naprosto normální ráno, mám dobrou náladu. No a pak jsem natrefil na nějakou mudlovskou rodinku, očividně potřebovali poradit, tak jsem jim poradil. Jejich synátor nechtěl jít koupit zvíře, pak vyšlo najevo, že se bojí sov nebo co. Jenže potom k nám přiletěla nějaká mega sova - výr zřejmě - a ten pták si sednul na moje rameno. A protože se ten kluk schovával za mnou, dostal úplnej hysterickej záchvat, fakt. Jsem myslel, že ohluchnu a že mi strachy roztrhá košili. Tak jsem se ze sebe snažil toho ptáka dostat, aby třeba ten kluk neměl infarkt, nebo tak, jenže ta opeřená potvora mě klovla. Jestli na něj ještě někdy natrefím - jako na toho ptáka - tak si z něj udělám sváču a z jeho peří si vyrobím límec k hábitu." Při vzpomínce na soví útok se mírně zamračil a nespokojeně si odfrknul. Pohledem zkontroloval svůj krvácející ukazováček. Krev už na něm naštěstí zasychala, a tak to Ery nechal být. "Já se mám skvěle, jo," odvětil pak. "A co se prázdnin týče, jedu na mistrovství světa ve famfrpálu... a pak se uvidí, možná stihnu ještě krátký výlet někam do ciziny."
Povytáhl obočí, když zaslechl to divné slovíčko. "Kakažel? To zní trošku divně... Jako by někdo vylučoval želé," zabrblal zamyšleně, vzápětí se ale pobaveně uculil. Možná to začne používat. Rozhodně to znělo střeleněji než klasické "merlinžel" a to se mu zamlouvalo. "Takže ani na mistrovství nejedeš?" optal se zvědavě.
Když se pak Erasmus zadíval na tu blondýnu, jejíž stůl momentálně okupoval, musel se nepatrně zašklebit. Ta holka se na jeho vkus chovala trochu moc odtažitě. Jako psí čumák, pomyslel si. Jestli pojede do Bradavic, vsadil bych svý ponožky na to, že se dostane do Zmijozelu. Natáhl ruku a do chudáka Ariany píchnul prstem, jako předtím do toho chudáka výra. "Hele, Ariano, netvař se jako kakabus, my tě neukousneme. Ale pokaď ti tu jakože fakt hodně vadíme, tak se s Joe klidně sebereme a pudem si o Kultu Rowenina božského kakaa povídat jinam, nou problém," pronesl k ní přátelsky a změřil si jí zkoumavým pohledem. Zajímalo ho, jestli se rozpovídá, nebo zda je skutečně pošle do tramtárie.

_________________

Stěna. Možná bych mohla poslechnout rady svých drahých sourozenců a nekoukat pořád jen na stěnu. Když já si nemůžu pomoct. Jedním uchem poslouchám jejich rozhovor, samozřejmě ne nijak pozorně, protože cizí rozhovory se neposlouchají. I tak se nad tím jejím 'kakažel' musím usmát. Je to vtipný. Znova jsem natáhla ruku, tentokrát k té holce. Fakt se jmenuje Joe? Pomyslela jsem si ale dál jsem to nijak nerozebírala. "Ehm... mě taky". pousměji se, fakt jen malinko, ale to je nejvíc co ze sebe dostanu. A to se vážně snažím. Dobře tak moc zase ne. To je jedno. Ale ten kluk, mě děsí. Teda... ne tím způsobem, že bych před ním utíkala, ale... tak nějak jinak. Zakroutím nad tím hlavou, když v tom ucítím šťouchnutí. Normální člověk by ze sebe asi vydal něco na způsob 'au', no já se na něj jen tázavě podívám. Pokud se tomu dá říkat zájem, tak mě zajímá co jsem provedla. "Mě nikdo nevadí." Pronesu tichým hlasem, co nejvíce se snažím být přátelská. Myslím, že bych měla ještě něco říct... "Klidně si tu povídejte." Vydám ze sebe sice tichým, ale o něco přívětivějším tónem. No vážně. Nevadí mi. Děsí mě, ale ani jeden mi tu nevadí. Někdo by si mohl myslet, že se nudím, když si ti dva povídají, ale ta stěna. "Já se bavím dobře." Vyhrknu po chvíli, jen tak, abych nepůsobila tak zamlkle a znuděně. Ne že by to někoho zajímalo.

_________________

Nemusela jsem se vidět, abych věděla, že mi ze tváří mizela barva současně s tím, jak Ery líčil, co se mu stalo s prstem. Klídek, po světě určitě poletuje hafo velkých sov. A většina z nich by se na tuty vylekala, kdyby v jejich přítomnosti najednou někdo začal šílet. Možná by se hodilo, abych ze sebe vyrazila nervózní polknutí, jenže to nebyl můj styl.
Chvilku jsem váhala, jestli nemám sovu bránit (co když to, čistě teoreticky, vážně byl Re?), ale vzhledem k Eryho úšklebku a výhrůžce alá sváča/límec k hábitu jsem jenom uhnula očima. "Upřímnou soustrast," hlesla jsem pokudmožno soucitně, a už jen čekala, kdy se přiřítí nešťastná náhoda v podobě mojí sovy. Asi začínám být paranoidní. Vážně to nebyl on, sakra!
Naštěstí se nezdálo, že by se Ery zvířeti rozhodl vyhrožovat celé odpoledne, protože snad až příliš ochotně odpovídal na další otázky. Usmála jsem se, napůl vesele a napůl úlevně.
Na jeho odpovědi jsem jen pokyvovala hlavou, jako že ho poslouchám (a fakt jsem to i dělala), jenže v hlavě mi neodbytně kroužila představa, jak Ery pojídá Rea. Takže informace o trávení jeho prázdnin mi jedním uchem vlétla do hlavy, a tím druhým zase ven. Erasmus s límcem z Reova peří. "Ale fuj," zamumlala jsem.
"Fakt?" probral mě na chvíli můj drahý kakažel. Zazubila jsem se. "Tak tohle mě nenapadlo." Re na pánvičce. Potřásla jsem hlavou. Kdepak. Kakao na pánvičce.
Kakažel zřejmě sklidil úspěch i jinde než u Eryho. Re... Ale kuš! Dokonce i Mlčenlivá, která doposud zamilovaně obdivovala zeď, se pousmála. Nepatrně, ale přece. Potěšilo mě to. Stejně jako fakt, že Ery už nejspíš pustil z hlavy zlotřilou sovu. Přesně tak, sovu. Ne Rea. Hele, ale třeba takovej Re v hrnci... Kousla jsem se do rtu.
"Mám nepatrnou šanci, že pojedu," odvětila jsem aniž bych věděla, kam bych vlastně měla jet. Nastal čas si vyhnat Rea z hlavy, a to fofrem. Výří houknutí. Ne, počkat, doopravdický houknutí.
Našpicovala jsem uši, jestli se mi to jenom nezdálo. Zcela bezděčně jsem přitom káravě šťouchla do Eryho, když se pustil do Ariany. Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že je bezmála o pět let starší, a že proto není moudré do něj jakkoli dloubat.
Ve chvíli, kdy Ariana pronesla, že se dobře baví (no jo, se stěnou je děsná sranda), se otevřely dveře. Vešel nějaký mně naprosto neznámý muž. A za ním vletěl Re. Znovu houknul. Sakra, sakra, sakra.
Nejistě jsem zamžourala na svoji rodinu, pak na výra, a nakonec jsem se s obezřetným pohledem směrem k Erymu pošoupla nepatrně blíže k Arianě. Přepadlo mě zlé tušení.
O chvilku později už Re seděl na našem stole, pátravě si prohlédl Arianu, posměšně zazíral na Eryho (nebo mi to tak aspoň připadalo), a pak se kolébavě vydal ke mně.

Ery si moc dobře všiml, jak Joe pobledla ve tváři. Snad se taky nebojí sov? napadlo ho a nepatrně nad tou myšlenkou musel zavrtět hlavou. Bylo zvláštní, že se někteří kouzelníci báli těchhle opeřenců, když to bylo nejspolehlivější poštovní spojení tohohle světa. Narozdíl od mudlovské pošty. "Nějak jsi zbledla," podotknul směrem k Joe. "Snad se taky nebojíš sov?" nadhodil tázavě. Nebo se jí udělalo špatně z toho mýho zakrvácenýho prstu? To snad ne. Erasma samozřejmě ani na okamžik nenapadlo, že by ta obří sova mohla být jeho havraspárské kolegyně. To by byla až příliš velká shoda náhod.
Netušil, proč pronesla to "ale fuj", raději se nad tím však nepozastavoval. Svou domněnku o znění kakaželu potvrdil souhlasným pokývnutím hlavou. Když pak Joe zmínila, že má nepatrnou šanci, že pojede, Ery se usmál. "Nepatrná šance lepší, než žádná," zkonstatoval. Netušil, že chudák Joe pomalu ani neví, co říká, jak je zamyšlená.
Jeho pohled se stočil k Arianě, která konečně pronesla pár slov. "To je fajn, že ti tu nevadíme a že se bavíš dobře," přikývl. "Ale mohla by ses taky třeba zapojit do hovoru, ne? Nebo je zírání na stěnu zajímavější?" neodpustil si drobné rýpnutí a ušklíbnul se. Třeba tak chtěl Arianu vyhecovat k nějakému živějšímu hovoru. Joeiných výchovných šťouchanců si prozatím nevšímal. Možná, že kdyby mu dala pohlavek, zareagoval by hned, ale na šťouchání byl zvyklý.
Nestihl však chudinku Arianu důkladněji vyzpovídat (to bylo zřejmě její velké štěstí), protože do hostince vletěla sova. Velká sova. Přesně ta sova, která ho klovla do prstu, tím si byl jistý. "To je ona! To je ta opeřená potvora, co mě klovla! Ona mě pronásleduje, baží po mé krvi!" vyhrknul ihned a zraněným prstem ukázal na přilétajícího výra. Skoro to vypadalo, že se před sovou chystá schovat pod stůl. Když pak sovák přistál u nich na stole, Eryho obočí překvapením vyletělo do závratných výšin. "Cože?" Pohledem zatěkal mezi Arianou a Joe, jako by tipoval, komu z nich patří. Sovák na nevyřčenou otázku vzápětí odpověděl sám, když se vydal k Joe. "To si děláš srandu, že je ta hromada peří tvoje?" zahučel nevěřícně a ruce raději schoval hluboko do rukávů košile a složil si je na hrudi tak, aby výr nemohl na jeho prsty.

_________________

Odpoutám pozornost od zdi a pomalu otočím hlavu na ty dva. Zapojit do hovoru... Co bych tak asi mohla říct o sovách. Normální lidi říkají historky. Dědovo oko ne, možná toho rozsednutého sýčka... Jo to je dobrý nápad. Můj starší bratr jednou mladou sovičku zasedl. Sýčka. Ten mladší běžně hlodá sovám nohy, ale jen těm dřevěným. Prohodím s nejistým úsměvem. To bylo divný. I na mě. Ale naši by na mě byli hrdí, kdyby mě slyšeli. Moc dobře si pamatuju, jak pobíhal po domě a pak se svalil do křesla a rozsedl mi sovičku. No a mladší bráška... ten vlastně hlodá všechno. O tom, že je ta zeď zvláštní se radši zmiňovat nebudu, nebo místo do Bradavic zamířím do cvokárny. Ne že by mi to vadilo.
Pak slyším houknutí sovy. Neohlížím se, odkud to přichází, nijak mě to nezajímá, dokud ta sova, totiž výr, nezamíří k mému stolu. Tedy už zřejmě našemu. Vyjeveně vykulím oči na ptáka. Maličko se posunu dál, ne proto, že se Joe posunula směrem ke mně, ale proto, že mě ten výr děsí. Tak si říkám jestli mě neděsí všechno. Tázavě se podívám na Joe. Obvykle otázku neopakuju, když už se někdo zeptá, ale teď to radši udělám. "To je tvoje sova?" Nadzdvihnu váhavě obočí a zavrtím se. Opatrně natáhnu ruku pro pití, které stojí nebezpečně blízko ptáka. Popadnu džus a rychle stáhnu ruku zpět. I když nevím, co to vlastně dělám. Je to jen sova. Narovnám se ještě více a posunu se zpět o ten maličký kousíček. "Nevypadá moc přátelsky..." Dodám potichu. No vážně. "Je velký a tváří se jako... jako sova pomsty." Dodám opět tiše, jako bych se bála promluvit. Dobře to je špatné přirovnání.Sova pomsty. A hele. Ono to jde samo, to mluvení. Znova se nejistě zavrtím. Podle mě tedy sovy lidi nejí, ale kdo ví. Třeba je to nějaký... ne, nic mě nenapadá. Těknu pohledem k Erymu a pak k Joe. Hádám, že když je tu majitelka sovy, nic zlého se stát nemůže.

_________________