Když viděla, co její nevinný dotaz způsobil, trochu ji to poděsilo a zbytek dýňové patičky urychleně spolkla, aby problém (jídlo) odstranila ze scény.
"Tak proto se ptám," zazubila se Anie na chlapce a trochu omluvně v prapodivném gestu rozhodila rukama. Poté vyslala něco jako omluvný pohled k tomu chlupatému, z čeho se nakonec vážně vylíhla kočka, ačkoliv podobnosti jste tam mohli vidět opravdu jen málo. Děvče poté navrhlo asi ten nejbláznivější nápad, jak z koule chlupů a tuku udělat řádnou kočku. jaký by někoho mohl napadnout. "Tak to je báječný nápad," okomentovala uznale.
Musela se nad tím zasmát, ačkoliv se jí tak trochu zdálo, že je dívce nesympatická. Ne že by se divila, vždyť působila jako parádní mudlovský homelesák... nebo minimálně příslušník jakési hodně, hodně pochybné sociální skupiny.
Tolik k tomu, když si člověk konečně chce udělat kamarády, povzdechla si v duchu. Měla pocit, jako by ty dva vyrušila při něčem důležitém. A kdo ví proč si to spojovala se slovem Obrtlá, co předtím zaslechla. Chtěla se zeptat, zda se tam chtějí vydat a proč. Ale nebyla si jistá, jestli by ji to v jejich očích nepostavilo ještě do horšího světla. Nerozuměla lidem a teď toho hořce litovala.
Když dívka oznámila to o těch brcích, jako by tím dávala najevo, že o Anie nikdo nestojí. Trochu ji to zamrzelo, ale nevěděla, co s tím dělat, nebo jak to změnit. Začínala se cítit parádně mizerně, naštvaná víceméně sama na sebe. Možná, že sem neměla chodit. Ale... zase nechtěla být doma s puritánskou babičkou a dědou, který všude vidí duše zajmutých vrahů, které si pro něj přišly až z pekel, nebo odkud. Prostě dilema. A pak to z ní vypadlo tak nějak samo.
"A nemohla bych s vámi?"
Jakmile to vyslovila, zčervenala jako rajče. Takhle přímé otázky pokládala ze zásady jen bratrovi a mamince.
"Teda, pokud vám to nebude vadit..."
Cokoliv bylo lepší ne být s babi-dědovským zabijáckým combem doma. I kupování brků pro neznámého dědu, a třeba i nějaký vzrušující výlet...třeba na Obrtlou. To už ale asi moc fantazírovala. Navíc bylo dost dobře možné, že ji pošlou akorát tak do háje.

_________________

Nebezpečí v podobě jídla bylo naštěstí zažehnáno, ikdyž to mělo za následek uraženou Kuličku, která teď seděla mezi Andresem a Anabelle, jíž propichovala ublíženým pohledem.
To ale Andrese vůbec netížilo, hlavně proto, že měl plné práce s představováním si Parvatina návrhu. Znělo to úžasně, ale byl poněkud skeptický co se jeho provedení týkalo. Ale říkala, že má doma opravdového kocoura, ne? Tak o tom přece musela něco vědět.
Trochu nedůvěřivě se na Parvati zazubil.
"Jasněé!" chtěl dodat ještě nějakou přezdívku, ale žádnou, která by se mu líbila v té rychlosti nevymyslel. A žďuchat nazpátek se mu do ní nechtělo. Takže jí nakonec aspoň poplácal zezadu po rameni.
Její následnou narážku pochopil i bez onoho okatého znamení a během toho, co na něj mrkala už odpovídal a souhlasně přikyvoval.
"Jdeme, ještě bychom na něj mohli narazit bez nich!"
Moc dobře si všiml, jak se Parvati rozhlíží a poslední, co chtěl bylo přijít o parťáka dřív, než celé to dobrodružství začne. Překvapení ale tentokrát přišlo z jiné strany a to sice od zrzky, na kterou na chvíli úplně zapomněl.
Teď se k ní ale otočil, div ne, že s otevřenou pusou. Hodil rychlý pohled po Parvati.
Co teď?
"No.." začal nejistě.
"A máš hůlku?" vysypal ze sebe vzápětí takovým tónem, jakoby na tom závisel život. Otřepal se opravdu rychle. A navíc to byla perfektní otázka, která mu poskytovala trochu času, zatímco po očku sledoval, co na to Parvati. Byl na sebe náležitě hrdý!

S Andrém jsem si připadala, jako bych ho znala už roky a ne pět minut. Pokud to nějak nezmrvím, tak s ním si budu opravdu hodně rozumět. Jak to bude mít on se mnou, to je už věc druhá… leč, sotva jsem vyslechla Anabelle, tak mi bylo jasný, že teď musím řešit daleko závažnější problém, než je zamýšlení se nad tím, jak se mu asi jevím já.
"Ech,"
vyrazila jsem ze sebe, neboť to jsem od té holky nečekala. Ne, že by se mi nelíbila, jen jsem ještě pořádně nevěděla, co si mám o ní myslet a to vytahané oblečení… v tom by mne děda nepustil ani na dvorek.
Na brky pro dědu jsem teď vůbec nemyslela. V hlavě mi to totiž začalo šrotovat a pokusila jsem se tu holčinu přede mnou odhadnout. Dle těch věcí, ve kterých byla navlečená, se o ni asi nikdo pořádně nestará, což by bylo plus. A když navíc promluvil André a zeptal se na hůlku… kdyby tu hůlku vážně měla, tak na nás tři by si v Obrtlé netroufl ani vlkodlak, protože budeme vážně nebezpeční a hrůzu nahánějící.
"A jsi tu sama? Nehledá tě už maminka?"
Doplnila jsem Andrého a směrem k němu pokrčila rameny, abych mu dala na srozuměnou, že pokud ta holčina odpoví kladně, tak by s námi nakonec mohla jít.
"Koupíš nám u stánku dýňovou paštičku? Každému jednu?"
Dál jsem kladla otázky, protože odpovědi na ně rozhodnou, zda s námi může to dobrodružství podniknout, tedy alespoň z mého pohledu. A taky záleží na Andrém, kdyby sebelíp odpověděla a André nesouhlasil, tak na ni udělám leda tak dlouhý nos.

Jak předpokládala, kočičí koule na ni zírala se zjevně nasupeným a ublíženým pohledem.
"Ale no tak," promluvila k ní, jako by mluvila na malé dítě, "přece chceš být pořádná kočka a ne koule...chlupů a tuku!" Vlastně ani nevěděla, proč se snažila si tu kočku udobřit. Možná proto, že bylo opravdu zneklidňující to, jak se na ni dívala.
Z chlapcovy nejisté odpovědi jí začalo připadat, že to je to děvče, co tady má všechno na povel. Což ji pravděpodobně stavělo spíš do nevýhody, jelikož z její strany cítila takovou...nejistotu, nebo něco v tom smyslu. Podezřívání? Nevěděla, jak přesně to nazvat, ale bylo to tam. Doufala jen, že se to změní - přeci jen by bylo hezké si udělat kamarády, pokud možno svého věku.
"Hůlku?" podivila se. K čemu potřebují při kupování brků hůlku? ušklíbla se nad tím.Takže se za tímto označením skrývalo něco jiného. A to ji opravdu zajímalo.
"Tady," řekla hrdě a z jedné z kapes vytáhla svou tisovou hůlku. Chvíli ji otáčela v prstech, jako by pořád ještě nemohla uvěřit, že je vážně její. Sice s ní ještě neuměla naprosto žádné kouzlo, neboť babička ji sice vzdělávala v historii, ale v kouzlech už ne... ale i tak, byla hrdá, že je teď oficálně čarodějka i s hůlkou, a že jí ji bratr nezabavil.
Na první dívčinu otázku jen zavrtěla hlavou. "Matinka je teď pravděpodobně někde kdovíkde s otcem na dovolené," vysvětlila, "jsem tu naprosto sama." To, že nikdo dokonce neví kam šla, nedodala. Nezdálo se, že na to by se zrovna dívka ptala.
Šokovalo ji, jak je dívka ukecaná. Kladla další otázku dřív, než byla první odpovězena. Nad tím, na co se ptala, si ale musela povzdechnout. Nevzala si s sebou moc peněz a momentálně ji zbývaly peníze jen na jednu další dýňovou paštičku, plus nějaké svrčky, za které si ale mohla koupit tak maximálně prd.
"Už mám jen na jednu," řekla trochu nejistě a ukázala dívce své finance na dlani. Na jednu stranu ji to upřímně mrzelo, na druhou se jí ale příčila představa, že by si je kupovala. Asi to takhle bylo lepší.

_________________

Usmiřující řeč jak se zdálo na Kuličku moc nefungovala. Místo toho se postavila, jak to jen šlo u kočky jejího formátu pozvedla hlavu a přesunula se za Andrese, kde se mu začala otírat o nohy. Dle všeho bylo jejím cílem být nejtlustější a nespokojenější kočkou na světě.
Andres se pokoušel si jí nevšímat, což nebyl zas tak lehký úkol, vzhledem k síle, kterou dokázala vyvinout, a místo toho se věnoval dívce před sebou. Když zjistil, že má sebou hůlku, jenom se mu rozzářili očíčka. Jemu to stačilo. Tímhle si rozhodně koupila jízdenku do vlaku za jejich malým vzrušujícím dobrodružstvím. A kdo ví, třeba budou mít štěstí a bude s ní i něco umět! Což, jak tušil z toho, co mu na sebe stihla Parvati všechno vyklopit, nebyl případ ani jednoho z nich.
Musel ale uznat, že další otázky, s kterými ona hnědovláska přišla byly taky dobré. Jeden dospělý jim v patách rozhodně stačil. Představa, že by se k tak trochu děsivému dědečkovi s lepačkou přidala třeba ještě rozzuřená maminka, nebyla právě ta, o které by si přál, aby se splnila. A díky bohům se to taky nestalo.
Svůj názor na Parvatiny otázky byl ale nucen přehodnotit hned, jak uslyšel tu poslední.
Co?!
Podíval se na ní naprosto nevěřícným pohledem. Samozřejmě, že mu nevadilo, když za něj někdo něco zaplatil, ale děsil se představy, že by si někdo myslel, že něco takového chce. A vždycky si dal dost práce s tím, aby, když mu někdo něco takového nabídl, dostatečně nevýrazně protestoval. Ani sám nevěděl, proč to tak bylo, možná, že prostě nechtěl nikomu nic dlužit, nebo to bylo tím, že by pak mohl vypadat, jakože využívá druhé.
Proto a nejspíš ještě z pár dalších důvodů mu přišla Parvatina poslední otázka hodně přes čáru.
Obrátil se zpátky k zrzce, která před sebe nastavovala dlaň s penězi (čemuž se Andres upřímně divil, protože kdyby se jeho někdo na tohle zeptal, reagoval by zaručeně úplně jinak).
Nervózně se na dívku usmál a jemně jí zespodu zatlačil na nataženou dlaň tak, aby se její prsty obalily kolem mincí, které ukazovala.
"To je v pohodě, ona si jenom dělá srandu!" ujistil ji rychle a pak se podíval do strany na Parvati důrazným pohledem typu "To jako vážně?!".
"Jasně, že s náma můžeš," dodal ještě potom a usmál se na Anabelle. On už se rozhodl. Měla hůlku a žádného dospěláka za zadkem, co by se mohlo zkazit?

Holčina měla hůlku, což je naprosto dokonalý. Teď jsme po zuby ozbrojení a každý nám určitě raději uhne z cesty.
To, že nemá u sebe moc peněz, mi vůbec nevadilo. Ta hůlka byla přednější. Za zadkem neměla žádného nudného dospěláka, což je jedině dobře. Byla jsem celkem spokojená.
"Já mám u sebe dvě géčka. Babička mi dává peníze, aby děda nevěděl,"
pochlubila jsem se. Abych si mohla něco pěkného koupit. A na Obrtlé třeba budou taky nějaké obchody…
"André, já si srandu nedělám! Teď by koupila něco ona, příště zase já! Vy to tak neděláte? Je to lepší, než když s peněženkou šermujeme všichni,"
Vyhrkla jsem na něj. Vážně nechápu, co jsem řekla špatného. Tak se to v partě přece dělá. A my už parta jsme, no ne? Teda, před tím jsme nebyli, ale to je fuk. Už se jednalo o tom, že s náma možná půjde.
"Ale je fakt, že když neutratíme všechny peníze za jídlo, tak tam třeba seženeme něco daleko lepšího. Máš u sebe nějaké peníze. André? Já mám dvě géčka, ta holčina asi jen pár srpců… Když to dáme dohromady…,"
počítala jsem nahlas náš aktuální finanční stav.
"A měli bychom se pohnout. Jestli mne tu děda chytí a zjistí, kam máme namířeno, tak nás podělí všechny, to si můžete být jisti. On je dědeček občas hodně štědrý,"
opět jsem se rozhlídla na všechny strany. Jéj, André to neví, ale tou lepačkou to fakt bolí. Při té představě, že by se někde zpoza rohu vynořil děda, jsem se jen otřepala. To, že to večer schytám pořádně, jsem věděla už teď, nicméně večer je daleko, ale před náma je úžasné dobrodružství.
"My totiž nejdeme kupovat brky,"
to děvče už bylo zahrnuto do party, takže tajit před ní naše plány, bylo úplně zbytečné.
"Jdeme se mrknout na Obrtlou. Já jsem utekla, André je tu taky sám a v patách nám asi za chvíli bude děda. A děda je bystrozor. A má lepačku na mouchy. Jestli nás chytí, tak nám nabančí všem třem a vás potom navíc odvede k rodičům. Chápeš?"
Ztlumila jsem hlas a valila jsem na dívčinu oči, protože toto sdělení bylo hrozně důležité. I když vidět, že dostane taky někdo jinej, by asi nebylo na škodu. Kdyby ovšem ta hrozba nevisela i nade mnou jako Damoklův meč.
"Bude to úžasné dobrodružství, pokud nás ovšem nechytí dědeček. Já jsem Parvati, to je Andres, ale říkám mu André, protože André se mi líbí daleko víc, než Andres. Navíc pro hrdinu, který se neohroženě vydává na Obrtlou, se víc hodí André než Andres, no ne?"
Pořádně jsem rozvedla důvody Andrého přejmenování. Očekávala jsem, že se představí i holčina, abych jí automaticky taky vymyslela nějakou přezdívku, nebo úpravu jména. To se musí. Bez toho by to nešlo.
Taky jsem začínala být trochu netrpělivá, protože ten pobyt na jednom místě se už pěkně protáhl. A to, že dědu nevidíme, neznamená, že zde není. Kolikrát se mi už stalo, že mne ještě před tím, než jsem stačila třeba zase zapálit sousedům seník, mne doslova chytil za flígr a rovnou přehl přes koleno.
"Jdeme?"
Zeptala jsem se svých spolupachatelů.
"A jedeš do Bradavic? My s Andrém už jo! Letos poprvý. A musíme se dostat do Nebelvíru,"
i toto bylo hrozně důležité. Já Bradavice řeším celý svůj život. Stejně jako bystrozorský kurz. Takže kompletně vyzpovídat nového kamaráda, je životně důležité. A jestli ta holčina vážně jede do Bradavic, tak by to mohlo znamenat, že i s ní se budu kamarádit. Bylo by fajn mít přátele ještě před tím, než tam dojedu. Já sice kamarády mám, ale ti jsou z mudlovských rodin, protože v Pometlinkách jiná kouzelnická rodina není. Sice jdu občas s dědečkem na návštěvu k jeho kolegům, ale to jsou staří dědci a jejich vnuci s nimi nežijí.

Nevěděla, jak přesně se navazují vztahy - nikdy nechodila do školy a zůstávala doma, učila se jen s babičkou, a když s bráškou chodili na letní výlety po mudlovsku, byl to vždycky on, kdo se začal s někým jako první bavit. Proto nejdřív nechápala, co je na dívčině otázce o penězích tak zlého - jistě, přišlo jí to zvláštní a trochu se jí to příčilo, ale nechtěla vypadat jako skrblík nebo tak. Litovala, že doma většinu peněz nechala. Teď už s tím ale nic dělat nemohla a zdálo se, že žádat peníze nebo dary vlastně není nijak správná věc. Proto tu věc s penězi radši nekomentovala.
Už se chtěla ptát, kam tak spěchají a utíkají před tím záhadným dědečkem (trochu jí připomínal její vlastní babičku), pokud tedy nejdou jinam, než pro ty brky. To se jí ale potvrdilo i bez otázky.
"Obrtlou? Páni," vydechla natěšeně. Tohle bude rozhodně zajímavé dobrodružství - jen doufala, že nečekají, že je třeba ochrání. S hůlkou neuměla naprosto zacházet, takže byla stejně neužitečná jako bez ní.
"Au," konstatovala prostě, "tak to asi půjdeme. Nerada bych dostala lepačkou na mouchy..."
Vzpomněla si při tom, co dívka říkala, na vlastního dědečka. Už je to dávno, co byl bystrozorem on, a bohužel, ne zas tak dobrým, neboť to na něm do dnes zanechalo psychické následky. Bláznivý Howells.
"A já jsem Anabelle," představila se, "těší mě, Parvati, Andresi..."
Poté trochu tišším hlasem si spíš pro sebe řekla zkratky jejich jmen, které si nebyla jista užíváním: "Patty, André"
Po poznámce o zkrácení jména se chvíli zamyslela. Pohlédla na chlapce, na dívku a zase zpět.
"Asi ano," přisvědčila nakonec.
Znělo jí to trochu exoticky. Španělsky, italsky, francouzsky... nebo tak nějak. Nikdy ji nenapadlo si takhle hrát s jmény. Jistě, byla zvyklá, že jí bráška Eric říká Anie, ale jinak nad tím nikdy moc nepřemýšlela.
"Jdeme!" přikývla, nachystaná k odchodu a natěšená na dobrodružství.
"Taky letos jedu do Bradavic poprvé," odpověděla pak na Parvatinu otázku, jednu z mnoha, mnoha otázek, "a co se koleje týká, vlastně ani nevím, kam bych chtěla, nebo ne..." řekla trochu nejistě.
"Doma vám řekli, v jakých byli kolejích?" zeptala se pak zvědavě, "mě by totiž zajímalo, jestli je to tak jen u nás, že se o kolejích vůbec nemluví a nejmladší nesmí vědět koleje zbytku rodiny, dokud ještě nebyl zařazený, víte?"
Vlastně nejenže nevěděla o tom, kdo z její rodiny kdy studoval v jaké koleji, ale dokonce i informace o nich měla jen velice povrchní. Prakticky slyšela jen, že Zmijozel je plný arogantních studených čumáků. A ostatní? Netušila. Ale nechtěla ani věřit povídačkám, hodlala si udělat vlastní názor a bylo jí zcela jedno, do které koleje nakonec přijde. Možná právě proto, že nevěděla, kde studovali ostatní z její rodiny.

_________________

Anabelle situaci s penězi nijak nekomentovala, zato Parvati ano. Andres pochyboval, že bylo vůbec něco, k čemu by neměla co říct.
"Jasně, že jo, ale to lidi dělají samy od sebe," sykl směrem k Parvati v posledním pokusu jí vysvětlit, co mu na tom připadá tak nepřístojné a stáhl svojí ruku z té zrzčiny. Pak se to ale rozhodl hodit za hlavu. Přece se nenechá jednou věcí hned rozházet. Zvláště ne, když měl tak skvělé vyhlídky a nádavkem pravděpodobně dvě nové kamarádky k tomu.
Jenže pak přišla otázka na jeho finance, která ho opět mírně rozhodila z konceptu.
"No... já nemám kouzelnické peníze," vysvětlil a připadal si trochu trapně, jak k dívkám natahoval dlaň, na které se třpytilo několik deseti a pětipencových mincí. Dohromady mohli dávat něco okolo libry. Dostával měsíční kapesné od táty, takže nějaké kouzelnické peníze nepřipadaly v úvahu. Ale máma mu slíbila, že až pojede do Bradavic, bude mu kapesné vyměňovat. Tátovi za zády, samozřejmě.
Parvati se ale zatím rozpovídala o svém dědečkovi, takže peníze zase rychle schoval a zatvářil se smrtelně vážně.
"Nápodobně," dodal potom, co to okomentovala Anabelle naproti němu.
A Parvati už zase mluvila. Andres vážně přemýšlel o tom, jestli jí na konci dne nebolí pusa, ale bránit jí v tom nehodlal. Alespoň zastala všechno vysvětlování a často to bylo navíc i zábavné.
Takže jen poslouchal a když padlo jeho jméno, položil si ruku na srdce a převedl schválně trochu přehranou úklonu. Ikdyž se musel, když se z ní zvedal, trochu nejistě zazubit, když slyšel, jak o něm Parvati referuje jako o "hrdinovi".
Veškerá nejistota z jeho zubatého úsměvu ale zmizela ve chvíli, kdy uslyšel, jakou přezdívku zrzka dívce dala.
"Patty," podíval se vesele na brunetku. Ta přezdívka se mu líbila. Přesně takovou by jí dal, kdyby na ní dokázal přijít. Přidělování přezdívek mu vážně moc nešlo. Čehož bylo důkazem i to, že se teď usilovně snažil vymyslet nějakou pěknou pro Anabelle. Bez výsledku.
"Mě by ani tolik nevadilo, kdybych se do toho Nebelvíru nedostal. Jen nechci skončit v Mrzimoru," doplnil rychle Parvati, když uslyšel její poslední větu.
"A už bysme měli vážně jít," dodal a dal by se i do pohybu, jen kdyby věděl, kterým směrem. Takhle skončil jen s nakročením na jednu stranu a následným rozhlížením po okolí, což se příliš nelíbilo Kuličce, která to dala najevo hlasitým zamňoukáním.
Měl tedy nakonec čas ještě na místě odpovědět Anabelle.
"Máma byla v Mrzimoru. Tam nechci," zamručel potichu. Nevěděl, jak to chodilo v ostatních kouzelnických rodinách, ale co věděl, klidně mohlo být možné, že si normálně o svých kolejích neříkali. Ta jejich nebyla právě ukázkový model. Popravdě řečeno, nebyla to vlastně ani "kouzelnická rodina".

Když jsem přezdívku vyfasovala i já, najednou jsem nevěděla, jak se mám tvářit. Mě dokonce i členové vlastní party říkali prostě Parv. Ale nakonec jsem usoudila, že mít vlastní přezdívku nebude úplně tak na škodu. Navíc, byla i celkem pěkná.
Ještě že ji nenapadl Patník… to by bylo horší. Třeba by si někteří mysleli, že mne občůrávají psi…
Jen jsem si pomyslela a trochu jsem se rozhlédla. Dědeček mi ukazoval směr, kterým chodit nesmím, ale to byl jen směr, nevěděla jsem přesně, kde ta Obrtlá leží.
"Měli bychom jít tamtudy,"
Mávla jsem směrem, kterým stál André.
"Jenže kde přesně odbočit… dědeček mi samozřejmě nikdy neřekl, kde přesně ta Obrtlá je. Mohli bychom se někoho zeptat…"
Na nic nečekajíc, podívala jsem se na své nové kamarády a daným směrem jsem se i rozešla. Samozřejmě jsem si zkontrolovala, že jdou za mnou.
"André, ty máš mudlovský peníze? To je super! Já mám doma taky pár drobných! Když žiješ s mudlama na vesnici, tak za galeon v místním obchodě lízátko prostě nekoupíš… ale stejně jsou ty peníze takový divný. Myslím si, že ty naše jsou lepší,"
slovíčkem „naše“ jsem myslela ty kouzelnické.
"Jméno Anabella je strašně dlouhý, nezdá se ti André? Chce to zkrátit. Bella je moc obyčejný. Anna, Anie, Anda, Anča… Anda… To je pěkný, ne? Co říkáš, André? André, Anda a Patty, jsme jak ti tři bratři z té pohádky, která vypráví o relikviích. Jen si nějaké musíme sehnat. Co vy na to? Seženeme si relikvie?"
Vychrlila jsem nejnovější nápad, protože mne to samotnou zaujalo. A v mé představě relikvie klidně mohla být zdechlá, vycpaná krysa a nemusel to být ani magický předmět, i když ten by byl lepší.
"A zamlouvám si, že relikvii, která mi bude patřit, si vybírám první já!"
Otočila jsem se na své dva společníky s úsměvem na rtech.
"Myslíte si, že se potom bude o nás vyprávět taky pohádka? I když já bych raději vystupovala v hrdinském eposu…"
Dodala jsem trochu zamyšleně. Budu přece slavná bystrozorka, takže ten hrdinský epos o mě třeba někdy vážně vyjde.
Teprve poté, až jsem se podělila o další ze svých geniálních myšlenek, byla jsem schopná vrátit se k předchozí diskusi.
"No, moje maminka byla mudla, ale neměla mne ráda, proto od otce utekla a otec mne potom dal babičce a dědečkovi, oženil se znovu a mám aktuálně tři další sourozence, jenže ty nemám ráda. Nemám ráda ani otce, protože má raději ty tři. No, otec chodil do Havraspáru, stejně jako babička. A protože tam chodil otec, tak já tam nechci. Mary, to je moje nevlastní matka, chodila do Zmijozelu, tak tam taky nechci. A dědeček chodil do Nebelvíru a právě proto toužím po Nebelvíru. A když ne Nebelvír, tak Mrzimor, protože tam nechodil ani otec a ani Mary,"
vysvětlila jsem, jak na tom s kolejemi jsem já. Nicméně v mém tónu bylo možno pochytit stopu zášti a velké žárlivosti na ty tři. Taky jsem totiž chtěla, aby mne měl otec rád, ale naše vztahy v rodině jsou těžký a komplikovaný.
"Huh, André… jsi kluk, jsi statečnější než my dvě dohromady… nechceš se někoho zeptat, kudy přesně se jde na tu Obrtlou? A pokud možno, tak aby ten někdo neměl šedý hábit… A když tak řekni, že tam naše… tetička… prodává v jednom obchodě a že jí máme jít pozvat na oběd, jo? Kdyby se ptal…"
To o tom hábitu jsem přidala pouze kvůli Andě, aby věděla, že šedý hábit znamená to samé jako výkřik „utíkejte!“. Protože hrozba lepačky není nic, co by bylo možné podcenit. Pruhovaný zadek by asi nebyl to, co by si Anda chtěla z naší super tajné výpravy odnést na památku.

Čím dál tím víc se utvrzovala v názoru, že hlavním kecalem a mimo jiné zřejmě hybným motorem jejich malé party bude právě Patty, jelikož se zdálo, že snad není nic, co by ji bavilo víc než mluvení. Děvčeti to ale nevadilo, aspoň toho sama nemusela tolik říkat. Ačkoliv, stále z toho byla trochu nesvá a nevěděla, zda po dnešku bude chtít ještě s tou dívkou udržovat kontakty. Přeci jen, Patty byla ztělesněním všeho, co Anie nikdy nemohla být. A ač si to nechtěla přiznat, stále se to zrzce připomínalo. Andres jí přišel o něco klidnější, což jen vítala. Jeden ukecaný hyperaktivik rozhodně stačí, a zdá se, že Patty to všechno zvládne bravurně okomentovat sama.
"Mudlovské peníze," podivila se nad mincemi v jeho ruce,"takové vždycky domů nosila mamka."
Pohled na mince jí připomněl její dávné dětství, kdy s maminkou chodily do mudlovské cukrárny na mudlovskou zmrzlinu, ty dny, kdy ji něco jako kouzlení, nebo dokonce ani Bradavice, ještě nijak netrápilo. Nevěděla tehdy, jak se všechno bude vyvíjet, ani to, že se nakonec dostane svojí děsivé babičce do výchovy. Vlastně, když se tak dívala na ty peníze, nebyla si jistá, zda jde o ty stejné. Jen jí prostě mimoděk evokovaly vzpomínky.
Ulevilo se jí, že její přezdívka zřejmě nijak neurazila. Pousmála se. První přezdívka, kterou vymyslela. Páni!
A potom přišla Anda. Anda Panda. Trochu ji to zaskočilo, rozhodně si jako žádná Panda nepřipadala. Ale co mohla dělat, zdálo se, že Patty už to sama sobě schválila, a jí, Anabelle, tu Pandu už nikdo neodpáře. Nepatrně se zamračila, ale to bylo brzy nahrazeno úsměvem nad brunetčiným návrhem.
"Budem jako bratři z pohádky," pousmála se nad tou myšlenkou, "to nezní vůbec špatně! Teda až na to, jak skončili..."
Tak jako tak, myšlenka relikvií, nebo nějakých super speciálních předmětů, se jí zamlouvala. Ovšem, samozřejmě by to muselo být něco dostatečně cenného a speciálního. Žádný šutr, sebraný támhle u cesty. Proto myslela, že výběr relikvií bude hodně těžká věc a nijak víc se k tomu nevyjadřovala.
Poslušně cupitala za Patty, která asi jako jediná měla aspoň nějakou představu, kudy se na tu Obrtlou vlastně jde.
"Celkem vám závidím, že víte, kam vaši blízcí chodili. Asi máme v rodině takovouhle šáhlou tradici jen my," odfrkla si nad tím bezprávím, jaké se jí děje.
"Co se mě týká, maminka je... nooo,"odmlčela se, jako by se za to maličko styděla,"..mudla, takže zákonitě do žádné koleje chodit nemohla, ale kam chodil tatínek, strejda s tetou, sestřenka Page, bráška Eric a nebo třeba babi s dědou, to fakt nemám ponětí. A už se nemůžu dočkat, až se to dozvím."
Trochu si v tomhle vymýšlela. Jasně, že se těšila, až to bude vědět, ale představa, že zjistí, že jako jediná z rodiny se ocitla v nějaké jiné koleji než ostatní, a že to z ní tak trochu dělá vyvrhela, se jí moc nelíbila. Chtěla patřit do stejné koleje jako před ní její bráška Eric. A která to bude, to ji nezajímalo.
Šedé hábity nebrat, slyšela v oznámení Patty a zapsala si to do pomyslného úkolníčku ve své hlavě. Jinak ale děvčeti dala za pravdu. Kývnutí by mělo stačit, ne? Snad ano.

_________________