<< z uliček (bez postu)

Leticia si obvykle prázdniny užívala v rodném Portugalsku, ale letos tomu bylo jinak, protože rodina přijela za ní. Tedy alespoň její část a to konkrétně malý Teobaldo, který s nadšením poznával mudlovský i kouzelnický Londýn s očima navrch hlavy. Zrovna teď za doprovodu své starší sestřičky vletěl do knihkupectví na Příčné a zmizel mezi regály. ~Teo? Teo! Přísahám, že jestli něco zničíš, tak tě ještě dneska odpoledne pošlu zpátky domů. A bez zmrzliny!~ zavyhrožovala ve své mateřštině a kupodivu to i bez zlověstného tónu znělo jako souhrn nadávek. Odněkud se ozval veselý smích, ale to bylo asi tak všechno, co po malém portugalském vykukovi zbylo.
Jestli bylo něco, co si Letty na Anglii opravdu užívala, pak to bylo počasí. Nebylo tu takové vedro jako u nich doma a jako studovaný počasomág dovedla ty jednotlivé proměny opravdu ocenit, i přes neustálý pocit toho, že je jí vlastně docela zima. Dnes na sobě měla květované dlouhé šaty, které by jí kdejaká hipísačka záviděla a vlasy měla stažené do drdolu, ve kterém se jí rovněž vyjímalo několik květů, ale živých, které jí tam nadšeně a zcela nechtěně umístil Teo, u nějž nemohlo být o jeho kouzelnickém nadání pochyb. I když většinou nešlo o květiny, ale o katastrofy.

_________________

<<<

Ačkoliv Finlay většinou nákupy bytostně nesnášel, do knihkupectví chodil rád a dobrovolně. Police plné knih vždycky měly svoje kouzlo a to platilo i o mudlovských obchodech, nejen o kouzelnických knihkupectvích jako bylo například Krucánky a kaňoury, kam právě Finlay vešel. Vlastně tu nic nepotřeboval, ale ty nutné nákupy mohly přece jen chvíli počkat, přece si nebude kazit náladu hned po ránu, ne? Ne že by ji po včerejší návštěvě matky neměl zkaženou již dostatečně… („Angusi, tvému bytu chybí ženská ruka! Kdy nám konečně někoho představíš?“ – „Až se mi bude chtít a přestaneš mě oslovovat ‚Angusi‘.“) Bez povšimnutí prošel kolem nápadně narůžovělého regálu – Vážně jsou i ty police růžové?! – ve kterém byly uchovávány knihy a nejrůznější příručky, jak získat ženu/muže svého srdce a to jak za pomoci kouzel a lektvarů, tak i bez nich, a raději své kroky nasměroval k nějakému inteligentnějšímu čtivu. Resp. měl to v úmyslu, ale to by se mu pod nohy nesměl připlést malý klučina, který se vynořil odkudsi zčistajasna, a Finlay jen tak tak ukročil stranou, aby to pískle nesmetl. „Ou, v pohodě, chlapče? Radši to ber trochu pomaleji,“ broukl k němu s úsměvem, aniž by tušil, že mu třeba taky nemusí rozumět. Každopádně poté se pátravě rozhlédl po chlapcově možném doprovodu, kdyby se po něm náhodou někdo sháněl.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Teo byl naprosto nezastavitelný ve svém plachtění skrz knihkupectví, takže si muže za regálem vůbec nevšiml, a málem do něj vrazil. Ten mu sice něco řekl, ale Teo mu vůbec nerozuměl, ačkoliv jak se ukázalo, to bylo něco, co mu ani trochu nevadilo. Zůstal na muže zvědavě koukat a pak spustil, jak jinak než v tom jazyce, v jakém s ním bylo běžně komunikováno: ~Pane, vy jste taky kouzelník? A umíte vytáhnout krysu z rukávu?~ Zajímal se malý rozumbrada všetečně a bylo mu jedno, že mu muž dost pravděpodobně nerozumí. To už ho ale po chvilce hledání našla i Leticia a hodlala si to s ním z moci starší sestry vyřídit. ~Teo! Tohle se prostě nedělá, rozumíš? Takhle si tu zmrzlinu vážně nezasloužíš.~ Prohlásila Letty pěkně naštvaně, a že to tak i v té jejich rodné řeči i znělo. Teprve pak zvedla pohled k muži, aby se mu za bratra omluvila, a sotva se nadechla, překvapeně zamrkala. A usmála se. „Finlay? To je překvapení. Neotravoval moc?“ zeptala se omluvně, protože jí bylo jasné, že otravoval až příliš, a měla by ho hodně rychle přinutit k omluvě, jenže to už se jí chlapec zase ztratil z dohledu.

_________________

Finlayho rada o zpomalení se zjevně minula účinkem, protože chlapec na něj spustil asi portugalštinou, z čehož si domyslel, že ani klučina mu nejspíš nerozuměl. Z chlapcovy věty spíše odtušil jedno slovo, a to ‚kouzelník‘, ale poněvadž neměl tušení, na co přesně se ptal, Finlay pouze chlapce obdařil širokým, omluvným úsměvem. Naštěstí nemusel v temnotě tápat příliš dlouho, protože po chvilce zpoza polic vynořila jemu známá tvář, totiž Leticia, která ale nejdřív měla práci s hubováním toho malého rošťáka. Finlay se rozhodl nezasahovat – pravda, největší podíl na tom měl fakt, že portugalsky neuměl ani kváknout – a jen si počkal, až k němu Leticia zvedne zrak. Usmál se na ni na oplátku, úsměvy on oplácel rád, a ještě raději těm, kteří mu byli nějakým způsobem sympatičtí, to dá rozum. „Zdravíčko,“ broukl na pozdrav a při otázce, jestli klučina moc neotravoval, zavrtěl hlavou. „Ne, kdepak. Srážce bylo včas zabráněno, škoda se žádná nestala. Jen jsem se mu pokoušel říct, že by měl asi trochu zpomalit, ale…“ Finlay nechal větu nedokončenou a pouze se výmluvně zazubil. Pak loupl pohledem tím směrem, kterým malý Teo zmizel z dosahu Leticie, než se znovu zahleděl na kolegyni. „Synovec? Bratr? … Utajený syn?“ tipl si Finlay, přičemž u posledního slova se uculil, poněvadž ho nemyslel tak úplně vážně. Pokud mu bylo známo, Leticia žádné děti neměla, nebo se tím ve škole alespoň nechlubila. „Jak si užíváš prázdnin?“ nadhodil poté s úsměvem, pokud mu už nestačila utéct hledat toho uličníka.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Letty se na chvilku pozapomněla u toho úsměvu, který Finlaymu věnovala, takže si ani neuvědomila, že byl Teo už zase někde v trapu. Když na to přišla, bylo už pozdě, ale místo hledání se rozhodla ještě chvilku zdržet v rozhovoru s kolegou z profesorského sboru. Kromě porad a chodeb či Velké síně se vlastně ani moc neměli šanci potkávat. Při zmínce o utajeném synkovi se Letty v očích pobaveně blýsklo a její úsměv se zase o něco rozšířil. „To bych ti stejně nikdy nepřiznala, protože bych se nerada stala múzou školních drbů.“ Prohlásila, ač si nemyslela, že by Finlay byl jeden z těch, kteří by měli ve zvyku rozebírat soukromé záležitosti kohokoliv ve svém okolí. „Mladší bratr, jmenuje se Teo. Mám ho tu na prázdninách, ale někdy se už vážně nemůžu dočkat, až už bude zase pryč. Na pohyb po městě je moc hyperaktivní.“ Povzdechla si a nakoukla do uliček mezi regály, nicméně po chlapci nebylo vidu a ani slechu, což bylo možná ještě horší. S myšlenkou na to, že ho uškrtí, až ho najde, vrátila svou pozornost zpět k Finovi. „No, však vidíš. Hekticky.“ Odvětila na jeho otázku, načež se zatvářila zvědavě. „A ty? Ještě se ti nestýská po škole?“ Věnovala mu mrknutí a taky tázavý pohled. Jí se po škole nestýskalo, i když její hodiny většinou probíhaly zcela poklidně, a mnohdy u nich několik žáků stihlo i usnout, ale to ji nijak nepřekvapovalo. Astronomie mohla být zajímavá pro ty, kteří se v ní nějakým způsobem vzhlíželi, ale pro ty ostatní to byl zbytečný předmět, který jen vypadal dobře na výpise ze zkoušek. Tedy pokud z něj dotyčný nedostal eMko nebo něco horšího.

_________________

"Nebránil bych se nutně teorii, že šém rovná se kámen, ale v té legendě se docela jasně říká, že to je papírek," pokrčil Alek výmluvně rameny. "Vždycky je možné, že se to ztratilo v překladu, ale tady bych možná sázel spíš na ty runy. Kdybychom teda chtěli mít golema. Wille, víš jak super by to bylo, mít golema?" A jiskřičky v očích byly zpátky.
Alek sledoval pohledem bratra, který se mračil na knihu, a pravděpodobně si to ani neuvědomoval. Jak znal Willa, pokoušel se představit si, jaké to asi muselo být v době, kdy někdo řečenou knihu psal, a děsně ho štvalo, že si to neuměl vybavit dopodrobna. Alek se natáhnul a prstem přejel bratříčkovi po čele, aby rozehnal seskupení vrásek. "Nemrač se, zůstane ti to."
Když pak Will přehrál dvojici knih, které se zřejmě týkaly toho tématu, nad kterým Alek už nějakou dobu přemítal, nenechal se dlouho pobízet, odložil učebnici a chopil se bližšího z obou titulů, aby v něm zvědavě zalistoval. "Někdy vyvoláme džina," prohodil napůl nepřítomně, když k němu pronikl bratrův monolog. "Živý golem sice zní hezky, ale nejsem si jistý, jestli bychom chtěli, aby po světě běhal kus hlíny, který dovede přemýšlet," pokoušel se Alek číst a mluvit zároveň, což nikdy nebylo jeho silnou stránkou.
Další otázka ho však definitivně odtrhla od knihy. Překvapeně vzhlédl. "Já? No, určitě bych se postaral o to, abych byl vyšší. A nejlíp zbavil svět mléka, i když tam bych musel vymyslet, jak mi v tom kámen vůbec může pomoct." Alek se zatvářil smrtelně vážně. "Galeony pro mamku jsou pak další věc. Vím, že by nás boty jíst nenechala, ale nikdy neškodí mít spoustu peněz," zakřenil se na mladšího brášku a otočil se na břicho, aby mohl Willa hravě zlechtat.
"Kdo by chtěl nápoj lásky?" ušklíbal se, zatímco se pokoušel bratra pošimrat na žebrech. "Holky jsou k ničemu." Že to možná není zas tak úplně pravda, a že třeba taková Julia, jakkoliv tvrdohlavá a v kouzelnickém světě zaostalá, byla vlastně zábavná společnost, to kategoricky odmítal přiznat.

_________________

„Škoda, už jsem se těšil, že budu mít s kolegy co probírat u kafíčka,“ uculil se Finlay, když mu Leticia vyvrátila, že by Teo byl její utajený syn. Samozřejmě to nemyslel vážně, možná si rád povídal, ale rozhodně nepatřil mezi takové, kteří měli potřebu všechny kolem sebe propírat dokola, dokud na nich nebyla nit suchá. „Tak to naprosto chápu. Ale vypadá, že se mu tu líbí, ne? Na jak dlouho ho tu máš?“ broukl Finlay a v otázce nadzvedl obočí, pročež se též trochu automaticky porozhlédl po tom uličníkovi. „Zatím není slyšet žádný rachot sypajících se knih a polic, to je povzbudivý, ne?“ nadhodil posléze s mírným pobavením odrážejícím se v hlase, i když mu bylo jasné, že na to, aby někdo udělal v knihkupectví nepořádek, nemusel hned vrážet do regálů. Stačilo sem tam prohodit pár knih a tak. „A tak aspoň se zase nenudíš,“ zareagoval na to, že se má hekticky, nicméně pak pokrčil rameny. „Upřímně? Vlastně mi ten školní ruch tak trochu i schází. Ale volna si užívám, ne že ne. V srpnu se chci podívat někam do světa, ale ještě úplně nevím kam. Nějaké tipy?“ mrkl Finlay na kolegyni a věnoval jí další veselý úsměv.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Vrásky se mi sice vyhladily, ale já se po bráškovi popuzeně ohnal rukou. Stačilo mi, když mě hlídala mamča a otírala mi kapesníčkem špínu na nose a na tvářích. Když to dělal Alek, to už jsem měl veškeré oprávnění protestovat.
"Víš, že na legendy se nedá spolehnout, papírek mohl být jen část toho všeho," nedal jsem se, ale když se Alek chytil a souhlasil alespoň s pokusem nastudovat starodávné metody vyvolávání přízračných pomocníků, zasvitla mi naděje a na tváři se mi usídlil rozjasněný křenivý úsměv.
"Já bych postavil útulek pro kočky," svěřil jsem se důvěrně a představoval jsem si přístřešek plný hřejivých vystlaných krabic, který postavím klidně i vlastníma rukama hned v té malé boční uličce vedle našeho domku.
"A holky jsou jako kterýkoli jiný člověk," napomenul jsem bratra vyčítavě a pohotově, když nasadil přesně ten tvůj výraz s vystrčenou bradou. "Ale ty ten nápoj lásky budeš asi později potřebovat, jestli na ně budeš takový. Víš, jak by bylo úžasné, kdyby golem mamce pomáhal s krámkem a uklízením a ona by s námi mohla příště za zmrzlinu a sama si odpočinula? Magie by měla usnadňovat život," odcitoval jsem jednu větičku z knížky Praktická kouzla pro praktickou domácnost a zachvěl jsem se. Zavanul sem vítr zvenčí a rozčepýřil několik neuspořádaných volných listů s hýbajícími se ilustracemi v knize o kouzelnických botách. Od doby, co se jí Julia pochlubila, jsem skoro nedokázal přestat myslet na hůlku - tu mou, která na mě čekala u pana Ollivandera.
"Já už chci do školy," protáhl jsem najednou obličej. "My se nikdy nedočkáme, Aleku."

_________________

Alek s potutelným pochechtáváním uhnul před letící rukou. Věděl, že Will nemá rád, když se o něj přehnaně stará, on měl ale na druhou stranu hryzavé nutkání svého mladšího bratříčka hlídat jako oko v hlavě, a s tím mu asi neměl pomoct ani zásah shůry.
"Ale jen málokdy slyšíš tolik přepisů jedné a té samé legendy, kdy se znovu a znovu zmiňuje papírek," podotknul Alek k celé problematice šému. Možná... "Ví někdo, jakou podobu kámen mudrců vůbec má?" stáhnul zamyšleně obočí. "Třeba to vůbec není kámen. Třeba je skutečně shodný s šémem. Třeba to není hmotná věc, ale teorie..." Jestli přemýšlíte nad tím, zda během studijních sezení bratří Faustů vždycky létalo vzduchem tolik teorií, pak ano, tohle bylo normální. A to tak, že zcela.
Schoval obličej v dlaních, když Will zasněně pronesl, že by získané bohatství věnoval na záchranu opuštěných koček. Co jiného od bratra taky očekávat? Tohle bylo přesně něco, co by Will řekl, a Alek se nad tím ani nepotřeboval moc pozastavovat, tak či tak ho bráškova neutuchající touha pomáhat pouličním zvířatům občas zarážela. A doháněla k zoufalství, protože kdo se měl pořád dusit?
Místo odpovědi na pokárání se Will dočkal jenom nazlobeného pohledu plného nesouhlasu. Holky byly divné, to Alekovi nemohl nikdo vymluvit. Moc se zajímaly o věci, na kterých vůbec nezáleželo, a ze všeho jednoduchého dělaly vědu. Nerozuměl jim, a ony pravděpodobně nerozuměly jemu, protože tyhle věci byly nejčastěji vzájemné. "Žádný nápoj lásky nepotřebuju," založil si ruce protestně na hrudi a nakrčil nos. "Kdo by o něco takového stál? Vždyť je to jenom na obtíž," soudil bezohledně a odmítal přijmout za možný fakt, že by za pár let měl úplně jiný názor. Všichni jedenáctiletí mají dojem, že je láska přeceňovaná a oni ji nepotřebují, a Alek v tomhle nebyl výjimkou.
"Vyvoláme džina a sestrojíme golema," prohlásil nakonec po krátké odmlce, kdy zvažoval Willův nápad o mamce a zmrzlině. Jejich maminka byla ta nejlepší osoba pod sluncem, tím si byl tak jistý, jako faktem, že holky jsou k ničemu. Jejich maminka k ničemu rozhodně nebyla. Jenom kdyby měla víc času!
Alek se překvapeně otočil na bratra, když si Will nešťastně postesknul, že se školy nikdy nedočkají. "Ale prosímtě," pokusil se mladšího bratříčka alespoň trochu ukonejšit přehnaným optimismem, "jsou prázdniny, a v Londýně je spousta lidí, kteří jdou příští rok do školy, můžeme se s nimi seznámit. Pak jenom jeden rok, můžeme se pořádně pustit do učebnic prvního ročníku, a mamka možná bude mít víc času. A pak budou další prázdniny, a to už budeme nakupovat my! Věř mi, bude to skvělý rok, i když nebudeme v Bradavicích. Určitě se stane spousta skvělých věcí."

_________________

Myšlenka, že šém není vůbec nějaká mocná magická věc, ale jen další filozofie, mě znejistěla. Takové myšlenky byly někdy obsáhlé, rozbředlé a pro mě zatím ještě nepochopitelné, takže ti muselo být jasné, milý čtenáři, proč jsem tíhl spíš k vědám jako matematika nebo geometrie. Všechno se dalo změřit, všechno se dalo dokázat.
Vrtalo mi hlavou, proč fungují zrovna takové a makové ingredience v lektvarech tak, jak fungují, a zrovna nad nápojem lásky bych beze studu prostudoval všechny zápisky, jen aby to dávalo smysl. A pak kdo dělá z jednoduchých věcí vědu...
Spokojil jsem se s tím, že Alek odklepl soudcovským kladívkem oba nápady, a blaženě jsem se usmíval. I jeho povzbuzování na mě vždycky zabralo. "Určitě máš pravdu. Jen je hrozná nuda, když je přes rok Příčná jako vymetená. Všichni v Bradavicích a poslední dobou rodiče nenechají toulat se ani mladší děti samotné," posteskl jsem si, opřel se loktem o zábradlí a zadíval se dolů. "Jestli nám zase někdo rozmašíruje to občerstvení přes ulici, tak se neznám," ohrnul jsem ret odsuzovačně a uvědomil si, že začínám mít pomaličku ale jistě hlad. "Vezmeme mamce domů noviny? Že my jsme měli něco koupit," vzpomněl jsem si provinile a začal se prokapsovávat kvůli ztracenému nákupnímu seznamu. Tušil jsem, že na něm bylo i mléko, takže ho možná Alek zašantročil úmyslně.

_________________