"Jo máš pravdu Petříku. Tak já si zatím nic kupovat nebudu a když tak sem skočím v průběhu prázdnin. A nebo příští rok," přikývl chlapec a prodavači věnoval menší úsměv. Kočky byly sice roztomilé, ale Preclík nevěděl jestli kočku doopravdy chce a hlavně jak by jí snášel Merlin. On tedy měl rád všechno a všechny, ale víte co. Třeba by si zrovna s touto kočkou Merlíneček nerozuměl, takže se to rozhodl chlapec odložit na příště. Pokud na to tedy do té doby nezapomene, což nebylo tak pravděpodobné i když v jeho případě bylo možné skoro všechno, že.
"Taky jsem ho vybírali s bráchou společně! A máme ho skoro šest let," dodal o něco pyšněji než před chvílí a na Emilku se vesele zazubil. Dívčina na něho působila strašně příjemně, ostatně jako skoro všichni. Protože on měl prostě rád většinu lidí i když pár nepřátel by na svém seznamu známostí taky našel. Třeba pár jedinců z bývalé školy, že jo.
"Nebój," broukl poté ke svému bratříčkovi jakmile si od něho převzal vodítko s Merlinem. Ten se sice chvíli snažil dostat zpět k pytli kde byli ony granule, ale Preston ho nakonec udržel. "No vidíš to Merline jak jsi hodný kluk," broukl k němu a poplácal ho po chlupaté hlavičce, aby chvíli na to svou pozornost věnoval dívence, která se zrovna vybavovala s jeho bratříčkem. "Čau," a to bylo as tak všechno co z něj v tuto chvíli vypadlo jejím směrem, protože hned nato svou pozornost věnoval znovu Emilce. Sice to teď vypadalo, že se snaží Sam ignorovat, ale tak to nebylo. Jen prostě tady bylo moc lidí a on nevěděl komu se dříve věnovat. "Vážně? Páni! Aisha i Anette nám o Bradavicích vyprávěly, prý to tam je strašně úžasný! A ano, jdeme s Petříkem do prváku. Už se nemůžeme dočkat," nepřišlo mu divné oslovovat své mamky jmény a rozhodně ho v tuhle chvíli nenapadlo, že by mohla Emilka přemýšlet nad tím kdo ty dvě jmenované jsou.
"Takže se nebojíte, že by vás mohli pokousat?" S povytaženým obočím se zahleděl na Gideona, protože Preclík prostě nevěřil, že by nějaký pavouk nebo had mohl být dobře vychovaný. "Stewe? Počkám na tebe s Merlinem venku jo? Nemusíš spěchat," broukne o pár vteřin později hned ke svému bratříčkovi a než stačí kdykoliv cokoliv říci, Preclíček i s Merlinkem byli venku. Preston si doopravdy myslel, že je to dobrý nápad, jenže o chvíli později zjistil, že není. Merlin totiž uviděl cosi co chtěl, takže chlapec byl chvíli na to ulicí tažený někam pryč.
>>> Tam kam ho Merlin dotáhne

_________________

"Tak utíkej pracovat, ať můžeme potom spolu na ten oběd," zazářila Em úsměvem na Gideona, než se stáhla ze středu dění a spokojila se s občasným uculováním při sledování, jak to jejímu milému v práci jde od ruky. Gid byl zřejmě ten typ, co by ke koupi ukecal i mrtvého, a Emilka mu přála, aby se mu povedlo některému z dětí prodat nějaké zvířátko, když už tak hýřil informacemi. Jak se tak bavila s dětmi, napadlo ji, že by vážně moc ráda vzala nějaké místo v mudlovské školce, že se musí poptat.
"Páni, to už je mu docela dost, co?" pousmála se a po pár krocích Merlina podrbala za ušima. Psa niky mít nemohli, poněvadž jejich byt byl malý, a pokud by náhodou to zvíře mělo energie tolik jako tady ten obr, asi by jim z něj brzy udělalo kůlničku na dříví.
"Ano, v Bradavicích je to boží. Duchové a měnící, hýbající se schodiště, místnosti, které mění polohu, a dokonalý strop ve Velké síni, který vypadá jako pravé nebe... ale i spousta kamarádů a dokonalé kolejní prostory. Pokud budete v Mrzimoru, určitě mi dáte za pravdu, že je to tam úchvatně útulné," rozbásnila se následně trochu o škole, přičemž ale nijak extra neodhalovala to, co by někdo nemohl najít v Bradavických dějinách nebo zaslechnout někde jinde. "Uvidíte, budete to tam zbožňovat!" Nad jmény Aisha a Anette se nijak nepozastavovala. Sice jí ani náhodou nenapadlo, že jde o dvě maminky, ale brala to prostě tak, že se jedná třeba o sestry nebo kamarádky, které už do Bradavic chodí.
Potom ten upovídaný rozumbrada s pejskem opustil obchod, aniž by si cokoliv koupil, za což si Giddie vysloužil Emilčin povzbudivý úsměv. Určitě aspoň druhému bráškovi něco prodá. Určitě.

_________________

"Jak myslíš," pokrčil Péťa nad Prestonovým rozhodnutím, přičemž raději nekomentoval to, že mu bráška řekl Petříku, což obvykle dělala jenom Anette. Dokud mu neříkal Stew, tak to šlo. Stewa by ale vážně nepřežil, a doufal, že si to mladší Powell náležitě uvědomuje.
"Naprosto. Teda jako je to krutý, ale stejně hustý. Myslíš, že kdybych si třeba koupil takovou pralesničku, že by mi jí chtěli taky vygrilovat na jed do šípů?" zadíval se na chvíli zamyšleně na terárko opodál, kde si to hovělo cosi žabovitého, ale zářivě modrého, přičemž pravděpodobně ne zcela vážnou otázku plácl tak nějak do éteru, nikoliv přímo k Sam.
"Asi se mu líbíš," zazubil se Péťa, když viděl, že se holka za olíznutí od Merlina nezlobí. Ulevilo se mu, poněvadž někomu třeba tohle mohlo hodně vadit, a Peterovi s Prestonem se už několikrát stalo, že kvůli psovi měli problém. "A jaké je to plemeno?" zajímal se teď pro změnu o Samanthina psa, načež v samém nadšení opomněl, že je tady s bráškou, a ostatně že tu vlastně kolem jsou i další lidi. Narazit takhle hned na někoho, kdo má psa a umí ocenit žáby, a sbírá pulce, to bylo prostě děsně boží. A Petera zarážel jen fakt, že to byla holka. Kdoví proč, vždycky si holky představoval jako jemňoučké princezničky, co se žab štítí. A psích slin taky. Jenže nemohl posuzovat, když doma normální holku neviděl, že jo, takže tohle třeba byl úplný standart a on to nevěděl. "My sbírali akorát žížaly, ale to je hodně dávno, než se Preclík začal všeho štítit," opáčil zamyšleně a vrhl trochu nevrlý pohled po bráškovi. Možná maličko přeháněl. Preston se neštítil všeho, ale rozhodně toho bylo víc než dost. A přezdívku Preclík použil schválně, což možná bylo dobrým důvodem, proč se s ním bratřík rozloučil tím oslovením podle dušeného masa. A zmizel. I s Merlinem. "A... eh, Prestone!" vykřikl za ním, ale to už byl chlapec dávno pryč. Paráda, a já si nepamatuju, v kolik přijede táta s dodávkou, povzdechl si Péťa v duchu, ale zatím to nějak neřešil. Vždycky může nakonec přespat u Kotle, a nechat rodiče, aby to zaplatili další den, nebo tak něco.
Pustil problém s odvozem z hlavy asi proto, poněvadž se prodavač (který vypadal dost mladě na prodavače, víme?) rozpovídal o žabách, a valil oči na drápatky a přemýšlel,zda by akvárko s žábou v Bradavicích prošlo, nebo jestli by ho třeba nerozflákal cestou ve vlaku. Ale on žábu chtěl. A tečka. Ale nechtěl nějakou ropuchu. Teda, ony i ropuchy byly super, jenže ropucha prostě nemohla být Hook. A ano, rozhodně byl boží nápad pojmenovat neexistující žábu Hook. Poněvadž on byl Peter, Peter Pan. Aspoň Anette to tak říkala. "A co jsou zač tyhle?" ukázal na terárko s malými, červenookými exempláři. Poněvadž chápejme, výběr žáby byl životně důležitá záležitost!

_________________

"Kdyby tě s ní zahlídli, tak určitě. Ale třeba by poznali, že je cvičená, a není určená k uškvaření," zakřenila se Samantha na Petera. Když pak chlapec prohlásil, že se Merlinovi asi líbí, jenom se sebevědomě pousmála, protože duh, jasně, že se mu líbila, načež se zadívala zase na Péťu. "Je to teriér, ale mamka říká, že je s něčím míchnutej. Každopádně je to proti tady Merlinovi prcek," objasnila mu, a pak nechala Merlina jít s Peterovým bratrem, který se s ní z nějakého důvodu odmítal bavit, a šel se radši zase družit s tou starší holkou, což od něj bylo vážně nehezké, ale co se dalo dělat. "Aha... a měli jste taky žížalí farmu? Protože tu jsme si jedno léto založili u babičky, ale nebyla z toho dvakrát nadšená, netušim proč," nadhodila poté, a stejně jako jeho bratr, i ona těkla pohledem k Prestonovi. Chtěla poznamenat, že to si říká kluk, když se štítí žížal, ale Preston vypadal tak nějak jako ten typ člověka, kterého by se to mohlo vážně dotknout, a to by Samantha způsobit nechtěla, vzhledem k tomu, že ji sice skoro úplně ignoroval, ale jinak jí nic neprovedl. A když odcházel, nechal jí tu jeho záživnějšího bratra, takže co. "Stewe? Neříkals, že se jmenuješ Peter?" nadnesla poté, co vyprovodila Prestona s Merlinem pohledem, a s pobaveným úculem a tázavě povytáhnutým obočím se zadívala na Petera.
"No a nebyly by k tomu povídání vhodnější, já nevim, třeba krkavci? Nebo cokoli jinýho co jenom nekouká před sebe a občas nekvákne?" zeptala se poté Gideona, ale bylo vidět, že svým obsáhlým vyprávěním o žábách si ji získal. Vypadal jako sympaťák, byl starší, a tak vůbec. A taky od té starší holky předtím slyšela, že chodila do Bradavic, takže on tam musel chodit taky, ale Samantha měla naproti ostatním prvákům tu výhodu, že Bradavice vychodila víc než půlka její rodiny a její babička tam učila doteď, takže žádné info navíc nepotřebovala. Jenom už se nemohla dočkat, až se sejde s Amandou a budou moct být chvilku o samotě, protože ta jediná bude schopna jí o Bradavicích vyprávět objektivně, ne se sentimentem jako její táta. "Co tě na těch žábách vlastně tak bere?" zeptala se Petera po chvilce a zvědavě k němu zvedla oči. Vždycky ji zajímalo, proč je někdo do něčeho zapálený, a Péťa vypadal, že z těch žab nemůže spustit oči. Třeba byl městské dítě, to by hodně vysvětlovalo.

Po dokončení debaty o žábách a pravděpodobně i ostatních plazích potvorách, kdy po nově příchozích Sam jenom sklouzla pohledem, protože je neznla, a tak se krásně navzájem vyignorovali, již nastal čas na sraz s tátou, který věděla, že musí časově dodržet, jinak bude mít útrum a do září už se na Příčnou nedostane, a tak se rozloučila s Péťou, tím prodavačem, i tou starší holkou, zaplatila za keksíky pro svého sováka, a pádila před Děravý kotel, kde už na ni čekal táta ve svém společenském klobouku.

>>>

_________________

<<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

K mé nezměrné radosti jsem si z obchodu s hábity odnášela i stříbrnou sponu se sněženkami, která byla až přehnaně drahá, ale maminka nějakým záhadným způsobem její koupi odsouhlasila, a všechno, co jsme si s Yv vybraly, obratem zaplatila. A že to nebylo zrovna málo peněz a já si dokázala živě představit, jak musel děda Oli trpět, když si v duchu spočítal, co všechno mi budou muset pořídit do školy, a kolik to bude stát. Že mi to neplatí tak úplně dědeček s babičkou, to jsem netušila.
Naší další zastávkou bylo knihkupectví, ale jen co jsme našli požadované učebnice, jsme se i s balíčky, které nesla maminka s panem Tyrkysovým, vydali do Mžourova. A na to jsem se vážně strašně moc těšila, takže jsem se i přes svou tichou a nevýraznou povahu tvářila nadšeně a neustále se na Yvonne uculovala. „Yv, už ses rozhodla, co budeš chtít za zvíře? Já pořád váhám mezi kočkou a sovou.“ Sdělila jsem kamarádce zamyšleně a jen co jsem vešla do krámku, pozdravila jsem toho, kdo mi připadal jako prodavač. Neznámé lidi jsem nezdravila, protože byli jednoduše neznámí. A hned na to jsem se rozhlížela po klecích se sovami a po kočkách, které hopsaly na škrabadlech nebo lenošily na polštářcích. Ani jsem nevěděla, ke které části zamířit dřív, protože jsem se vážně ještě plně nerozhodla, jestli chci kočku nebo sovu. „Co jste měl ve škole vy, když jste chodil do Bradavic? Nebo jste nechodil do Bradavic?“ Rozhodla jsem se vyzvídat od Tyrkysového pána. Mamka měla určitě kočku, takovou tu strašně chlupatou a bílou věc, která se dala používat místo prachovky.
A pak tu byla koťata, co si hrála o kus dál v proutěném košíku, takže mě sova rázem přestala zajímat, i když jsem se po očku koukala, kde šmejdí Yvonne. Já jsem si brzy dřepla ke košíku a začala rozjímat nad tím, které z těch barevných koťat by se ke mně hodilo nejvíc.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Dalo se docela očekávat, že nejdřív se půjde do Mžourova, a ne na zmrzlinu. Zmrzlina byla za odměnu, zmrzlina byla za úspěšně nakoupené školní potřeby. Yvonne se ale přistihla, že myslí víc na tu levandulovou příchuť, kterou jí nedávno popisovala Nica, než na návštěvu a případné pořízení mazlíčka, se kterým pojede do Bradavic.
Uculovala se tedy o dost méně, než její světlovlasá kamarádka, ale přeci jen měla tolik taktu, aby se tvářila, že se alespoň trochu zajímá o zvířata. Tohle přeci Veronice nemohla udělat. "Ještě nevím," přiznala tedy popravdě a kousla se do tváře. "Sova je užitečnější," zopakovala nakonec váhavě svůj postřeh z dřívějška a vzala za kliku od prodejny zvířat.
Okamžitě se přes ni převalila vlna pískotu, mňoukání, kvákavých zvuků a kdoví čeho ještě. Yvonne překvapeně zamrkala a zarazila se, aby nakonec přeci jen překročila práh a vydala se do jámy lvové. Nu a vzhledem k tomu, že jí její předchozí stanovisko dávalo smysl, zamířila na rozdíl od Veronicy ke klecím se sovami. Kočka? Ne, nebyla si jistá, jestli je to to pravé. Koutkem oka si všimla, jak se kamarádka sklání nad košíkem s koťaty a přeci jen se nevyhla nějakým pochybnostem, pak si ale její pozornost vydobylo tlumené houkání sov a ona se rychle rozhlédla po početných vystavených klecích.
Byly tu velké sovy, které jí trochu naháněly hrůzu, malé, rozčepýřené sovičky, které jako by vypadly z pohádkové knížky, sovy, které jí připomínaly pana Ollivandera, sovy, které působily spíš jako plyšáci... Tmavé, světlé, výrazné, nenápadné, jednoduše všechno, na co si vzpomenete.
Yvonne nakrčila obočí, když se opatrně blížila k velké kleci s výrem skutečně impozantních rozměrů. Bylo jí jasné, že takováhle sova by ji tak možná děsila. Ohlédla se tedy přes rameno na několik klecí, ve kterých posedávaly sovy pálené, a nakonec jí pohled padnul na malou sovičku nevýrazné, šedohnědé barvy, která ovšem byla svým vlastním způsobem jedinečná. Yvonne se překvapeně zatajil dech.
Malá sovička totiž měla oči jako hvězdnou oblohu. Jak se přírodě podařilo spoutat hvězdy a vsadit je do kukadel sovy, to bylo nad zrzčino chápání, ale podvědomě natáhla po kleci ruku. Sovička se ani nehnula. To byla rozhodně novinka. Všechny ostatní sovy, ke kterým se přiblížila takhle blízko, měly alespoň nějakou reakci - otočení hlavy, poposednutí, zaklapání zobákem. Tahle nereagovala a seděla tiše jako pěna. Až když Yvonne jemně přejela prsty po kleci, sebou neznatelně cukla, jako by si až teď všimla, že se něco děje. Zrzunce došlo, že soviččiny hvězdné oči nepřišly zadarmo. Kousla se do rtu a ohlédla se po Nice, jako by ji chtěla přivolat - jenže plavovláska byla plně zaujatá koťaty.

_________________

<< Ollivander a Malkinovic baba

Keilan se nemohl neusmívat, když si Verunka vybrala sponu ve tvaru sněženek. Věděl, že si ji vybere, to byla prostě jasná věc. A že je ta spona docela drahá, to mu bylo jedno – peněz měl dost a nedělalo mu sebemenší problém je do Verunky investovat. Hlavně, že se usmívala a měla radost. Kdyby řekla, že chce vlastní hrad obklopený sněženkovým polem, Kei by jí pravděpodobně obojí sehnal a koupil. Vždyť to byla jeho princezna. A dokud nevěděla, že je to on, kdo jí takhle rozmazluje, bylo všechno v pořádku.
V knihkupectví se jejich skupinka moc nezdržela, což Keilanovi ani moc nevadilo. Stihl si tu vyhlídnout jednu nebo dvě dětské knihy, které by se mohly líbit Liamovi, a usmyslel si, že se pro ně pak vrátí. Momentálně byl sice paf z Verunky, ale že má ještě Liama, kterého z celého srdce miluje, na to nezapomínal. A rozhodně nechtěl, aby se z nějakého důvodu cítil odstrčený do pozadí. Balíčky knih bez protestů vzal, protože na to, aby je nesly ty dvě cácorky, byly docela těžké. A Kei se s nimi navíc odmítal tahat ručně – prostě vytáhl hůlku a nechal je levitovat.
Až v Mžourově je vzal zase do ruky, aby tu levitující knihy něco neshodily, nebo po nich neskočilo nějaké hravé zvíře. Do tohohle obchodu zamířil jen zřídka. Sám zvíře neměl a Liamovi ještě žádné nepořídil. Proto se teď zvědavě rozhlížel kolem, aby zjistil, jestli se tu změnilo něco od té doby, co tu byl naposledy. Ne, pořád tu měli tu samou havěť, pořád se tu ozývaly nejrůznější zvířecí zvuky, a taky to tu úplně nevonělo. Kromě toho se tu nacházelo pár osob, které dost dobře mohly být bradavickými studenty. Kei jim ale nevěnoval ani špetku své pozornosti.
Když ho Veronica oslovila, protože zřejmě byla na vážkách, jaké zvíře si vybrat, Kei povytáhl obočí a zadíval se na ní. „Chodil jsem do Bradavic,“ přikývl. „A měl jsem sovu. Rodiče mi nechtěli dovolit žádné jiné zvíře, protože jenom sova je praktická,“ ušklíbl se. „Ale jako prcek jsem chtěl kočku. A neboj, pokud si nevybereš zrovna sovu, neznamená to, že nebudeš moct ze školy posílat dopisy. Jsou tam sovy školní,“ pousmál se povzbudivě a pak už jen sledoval, jak Verunka míří ke koťatům.
Pohledem samozřejmě zabloudil i k Yvonne, aby zjistil, co vyvádí, ale pak se zadíval na Tinu a naklonil se k ní. „Cos mi chtěla říct?“ začal šeptem vyzvídat, protože nezapomněl na to, že mu Tina chtěla něco sdělit, a začala ho užírat zvědavost.

_________________

Chundelatá klubíčka, která se převalovala jedno přes druhé, si mě prostě získala, a na sovu jsem už ani nepomyslela. Všechna byla nádherná a zvědavá, takže natahovala hlavičky k mé ruce, jako bych snad v dlani svírala nějaký mls. Jejich zklamání bylo hlasité.
A pak tam bylo jedno, které mě sice pozorovalo celou dobu, ale nehrnulo se k mé ruce jako ta ostatní. Vyčkávalo v rohu, jestli si ho přes tu záplavu špičatých ušiček všimnu nebo ne. A já jsem v tu chvíli měla vybráno, protože žádné jiné si mne prostě nezasloužilo. Už už jsem chtěla houknout na Yvonne, aby se šla podívat, ale když jsem se ohlédla, uviděla jsem ji u jedné z klecí, jak fascinovaně pozoruje jednu ze soviček, což mě pochopitelně zaujalo. Popadla jsem zakřiknuté kotě do náruče a přesunula se i s ním ke kleci se sovičkou s hvězdnýma očima. „Ta je nádherná, Yv,“ poznamenala jsem ke kamarádce tiše a zahleděla se sovičce do očí. Kotě mi mezitím začalo v náruči spokojeně příst, zatímco jsem ho hladila po hebké srsti. „Vezmeš si ji?“ Broukla jsem zvídavě a tázavě jsem se na zrzku zadívala. Já měla jasno, ale měla jasno i ona?
Moje maminka mezitím postávala opodál po boku pana Tyrkysového, a když jí položil tu otázku, zrůžověly jí tváře, a nepatrně zavrtěla hlavou. Dokud jsme se zabývaly sovičkou, asi nehrozilo, že bychom vyslechly něco z jejich rozhovoru. „To počká až na tu zmrzlinu. Není to nic, co by nesneslo odkladu,“ zašeptala mamka a těkla k panu Tyrkysovému pohledem, načež ho lehce pohladila po rameni – jaké štěstí, že moje oči se v tu chvíli neustále zabývaly sovičkou. Pak už si ale o něco hlasitěji vyžádala naši pozornost. „Jestli chcete stihnout tu zmrzlinu, tak bychom si měli pospíšit, děvčata. Verunko, na to kotě budeš potřebovat taky nějakou klícku, tak si ji utíkej vybrat,“ popohnala mě, takže jsem se uculila na Yvonne, a odběhla hledat kotěti přenosnou klec. A mamka se mezitím přesunula k Yv. „Chceš se ještě porozhlédnout, nebo už máš vybráno, Yvonne? Je moc hezká,“ poznamenala mamka vlídně a usmála se na mou kamarádku.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Evidentně si nakonec rozuměly líp, než Yvonne zpočátku předpokládala, protože k tomu, aby se Veronica přišla podívat na slepou sovičku, stačil jenom jeden významný, ne zcela určitý pohled po obchodě. Zhruba někdy v tu chvíli se zrzka rozhodla, že Nica je teď její, a nikomu ji nedá. Se vší počestností, pochopitelně.
"Podívej," podotkla, docela irelevantně, protože Veronica se už se zájmem nakláněla k malému výrečkovi, a nepřítomně u toho hladila kotě, které se jí usídlilo v náručí. Zatímco její kamarádka tedy zkoumala sovu, Yvonne zaměřila svoji pozornost na chundelatou šelmu.
"Hádám, že ty už máš vybráno?" broukla k plavovlásce a opětovně vzhlédla k hvězdným očím malé sovičky. A pro všechny řeči o užitečnosti... Nebyla si jistá, jestli bude slepá sova k něčemu dobrá, ale koneckonců, byla slepá... v Yvonne zablikala jiskřička empatie.
"Beru," přisvědčila odhodlaně a v myšlenkách výrečka uklidňovala, že se nic neděje, že bude mít jenom nový domov. Sově to bylo pochopitelně jedno, protože ji neslyšela - mezidruhová telepatie nefungovala o nic lépe, než její mezilidská varianta.
Když pak dorazila Verunčina mamá, která Yvonne výběr malé sovičky dokonce pochválila, zrzce se v očích mihla samolibá spokojenost. "Je slepá. Teda myslím. Nemůžu ji tady nechat," vzhlédla k paní Thawneové a zamrkala. Jak se člověk staral o fyzicky postiženou sovu? Vždyť ona nevěděla ani jak se starat o plnohodnotnou, zcela zdravou sovu. "Myslím, že se už rozhlížet nepotřebuju," poznamenala nakonec, když ještě přemýšlivě drapla do ruky krabičku sovích pamlsků, které se budou určitě v příštích dnech hodit.
Nemohlo trvat dlouho, než bylo zaplaceno jak Verunčino kotě, tak Yvonnina sovička. Zrzka opatrně třímala klec v rukou, a kupodivu se ani pod vahou nenakláněla ke straně, protože byl malý jak výreček, tak jeho ubikace. Tázavě mrkla po dospělém doprovodu. "A teď zmrzlinu? Vím, je pozdě, ale za odměnu?" Psí oči většinou zabíraly na rodiče nezávisle na věku a příslušnosti k dítěti. Pak nenápadně drcla do Veronicy.
"Jak to kotě pojmenuješ?"

>> Zmrzlinářství, asi?

_________________

"To je, mladý pane, listovnice červenooká. Na světle není příliš aktivní, zato když je tma... je hezká, co?" zazubil se a na Patříka mrkl. Další pohled věnoval Emilce, která prostě celá zářila. Prodal co mohl, rozloučil se s odcházejícími a když přišly další dvě dívky, raději se držel vzadu - protože hej, bylo to dost vyčerpáváající, navíc s sebou holkdy měly dospěláky, takže si zvládly dobře vybrat i samy. Jakmile se tedy obchod trochu vyprázdnil a na naše holubičky čučelo jen x tvorů z jiné čeledi, konečně se se svojí holkou pozdravil tak, jak se slušelo a patřilo. Postavil se k ní, jednou rukou jí objal kolem pasu a dal jí radostný polibek - doufaje, že tím přítomná zvířátka moc nepohoršil. Naštěstí se ale večer přiblížil rychlostí blesku a mladý Alwull přesně věděl, co bude dělat, až se rozloučí se šéfem a konečně vypadne ven. Ne, že by se mu vysněná práce nelíbila, ale... Emilka, no.
Protože ještě zdaleka nepadla tma, a protože byl momentálně pracující člověk, mohl svého anděla strážného potěšit květinkou, nějakou svačinkou a koneckonců i romantickou procházkou - pramálo ho zajímalo, že Příčná možná nebude nejbezpečnějším místem... přeci jen, už dlouho se nic nestalo, že?

>>

_________________