Zatímco Ninuška si obhlížela terén a pofňukávajícího brášku, Lei pozorovala Eryho, jak si k sobě bere druhé z dvojčátek, aby ho pochoval a zahnal tak hrozící pláč. Malý Mikk se brzy začal podobně jako jeho sestřička rozhlížet po místnosti a Lei se spokojeně pousmála. „To nepochybně. Všechny děti zbožňují sladké, Ery.“ Podotkla a natáhla k Mikkovi ruku, aby synka pohladila po tvářičce.
Dlouho to netrvalo a dokráčel k nim Mark s kakaem a zmrzlinou, za kterou mu Lei s úsměvem poděkovala a pak si přisunula pohár před sebe, aby se do něj pustila. Nina jí očividně záviděla, protože nespustila lžičku se studenou dobrotou z očí, než se nakonec začala po zmrzlině sápat ručičkami. „To nemůžeš, zlatíčko. To by ti nechutnalo.“ Zalhala Lei bez mrknutí oka, protože nepochybovala o tom, že by malé Nině zmrzlina chutnala a možná až moc. „Máme se dobře.“ Odpověděla po chvilce Markovi a pohledem vyhledala Eryho, aby se mlčky ujistila, že se opravdu dobře mají. „Domek máme dost daleko od krámků a náměstí, takže je tam klid. A děti jsou hodné.“ Pochválila dvojčata a uculila se nejdřív na jedno a pak na druhé. „A v Bradavicích nic moc nového není.“ Pokrčila rameny. Jí přišlo všechno při starém, studenti zlobili, škola stála a Zmijozel opět vyhrál pohár. Všechno tak, jak by mělo být. Když Mark zmínil rozlučku, nespokojeně stiskla rty a změřila si oba bývalé havraspárské zkoumavým pohledem. „O oltář mi nejde, hlavně aby nepozvracel mě.“ Poznamenala mírně nenaloženě a vrhla po Erym pohledem typu „pokud se pozvracíš, nevezmu si tě“. Když Ery začal kamarádovi sdělovat novinky o Mei, znovu se zahrabala do čokoládové zmrzliny a pokoušela se ji ubránit před Ninou.

_________________

Jak to víš? problesklo Erymu hlavou, když Lei prohlásila, že všechny děti mají rády sladké. Všechny určitě ne, určitě by se našla nějaká výjimka. „Hmm. Já ale myslel, že to sladký budou mít rádi pořád, i v pozdějším věku,“ dodal na vysvětlenou a shlédl k prckovi ve své náruči, který se modrýma očima rozhlížel kolem sebe, stejně jako jeho zvědavá sestřička.
Poděkoval Markovi za zmrzlinu, o kterou se ani neprosil, ale odmítat jí nehodlal, a stejně tak za kakao. Vzápětí se široce usmál, když si všimnul, jak se Nina natahuje po Leině zmrzce. Vypadalo to, že by si určitě s chutí dala. Nechal mluvit svou drahou a zatím se nacpával zmrzlinou, avšak její pohled postřehl a přikývl, aby tak potvrdil, že se vážně mají dobře.
Mark, který upíjel kakao a přikyvoval na slova Lorelei, se uculoval jako měsíček na hnoji a když došla řeč k rozlučce se svobodou, konejšivě se na Lei pousmál. „Neboj, tak hrozný to snad nebude,“ zahlásil, ale moc přesvědčivě to neznělo. Ery protočil očima, potřásl hlavou a omluvně se na svou drahou polovičku zadíval. On v tom byl nevinně, prostě se jenom té rozlučce nedokázal ubránit a nechtěl kamarádovi zkazit radost z vymýšlení šíleností, které ho tam určitě čekají.
„Mei má amanta? Profesora? Tý bláhó,“ houknul Mark pobaveně a naklonil se blíž k Erymu, čímž dal nepřímo najevo, že chce od kamaráda slyšet podrobnosti. Erymu bylo jasné i bez toho gesta, že se s jednou větou Mark nespokojí, a tak si teatrálně povzdechnul a spustil: „No jo, profesor Bell, učí lektvary. Byli spolu na vánočním plese a od tý doby se asi nějak otrkávali, nebo co. A teď už to konečně nevydrželi a šlehají po sobě tak sladkými pohledy, že by z toho člověk dostal cukrovku.“ Mark se narovnal, pobaveně se zazubil a plácnul kamaráda po zádech. „Kamaráde, věř mi, že tys na tom nebyl o nic líp. Ani slečna profesorka,“ zahlásil a mrknul přitom na Lei.
Ery se zašklebil, potřásl hlavou a raději zabloudil pohledem ke svému synkovi, který momentálně upíral pohled na Marka a občas přitom zašermoval ručkama ve vzduchu.

_________________

"Nemá zuby? Ale to pak musí strašně šišlat, ne?" zajímala se Rita a byla strašně ráda, že se nejmenuje Řita nebo nějak jinak na "ř", poněvadž to by ten bezzubý Moudrý klobouk dozajista nedovedl řádně vyslovit. Ledaže by nebyl bezzubý. Třeba je zubatý jako piraňa, akorát že ten jeho chrup nejde vidět, aby nevyděsil studenstvo. Byla to vskutku úžasná domněnka, nicméně z ohleduplnosti k citlivé Auře zůstala nevyslovena.
Svenovo tichoučké doznání, že se do Bradavic netěší, ji překvapilo skoro stejně jako Septima. Nicméně toho plyšákového kluka svým způsobem chápala - jí se ostatně taky zrovna nepodlamovala kolena při pomyšlení na desetiměsíční pobyt ve strašidelném hradu, jenž se vydává za internát. Snad proto pod stolem káravě, nicméně nijak zvlášť bolestivě nakopla nohu, kterou považovala za Šeptovu, načež se spiklenecky naklonila trochu blíž ke Svenovi. "Slyšela sem, že tam maj úplně úžasnou knihovnu. Prý se tam daj najít všechny knížky, na který jen pomyslíš," špitla. Z nějakého důvodu jí Breein bratr připadal jako někdo, kdo rád tráví čas nosem zabořeným do knih, a jí se pranic nelíbil ten jeho vyjukaný výraz. Prostě ho chtěla nějak utěšit. Aspoň trošičku.
Vzápětí se rozhovor stočil k Ministerstvu kouzel, k čemuž Rita neměla co říct, a pak umlkl docela, k čemuž taky neměla co říct. Nechtěla odbíhat od kouzelnických témat a napodobovat Septimovo povídání o rozměňování peněz se jí nechtělo už vůbec, takže radši mlčela. Očima přitom bezděčně těkla ke dveřím, právě včas, aby letmo zahlédla mladý pár s kočárkem. Více pozornosti mu však nevěnovala, přestože se k němu nadšeně a poměrně hlasitě řítil prodavač Ukecaný.
Pohled, který Sepovi věnovala, byl právě tak nejistý jako prve jeho poznámka. O Nebelvíru nic moc nevěděla, vlastně sotva ťuk. "Myslíš?" odvětila strategicky, ale vyznělo to podstatně méně seriózně než si plánovala, protože jí u toho cukaly koutky. Manévr s Auřinou zmrzlinou byl totiž skutečně unikátní.
Volnou rukou si podepřela bradu a ignorovala pomalu tající slaninovou zmrzlinu. "Já si jednou šáhla na slepýše, co sme ho našli v lese. Vůbec nebyl chladnej. I když je fakt, že předtím ležel na vyhřátých šutrech." Zamyšleně zamrkala na svůj kornout. "Mně je jedno, kde nakonec zkejsnu. Ale bylo by fajn, kdybychom skončili tak nějak pohromadě." Přestože tu poznámku adresovala v podstatě všem, nejvíc si momentálně myslela na Septima. Ostatně ho znala nejdéle a zatím vypadal celkem fajn. Jeho cenu nesnižovala dokonce ani Aura, která se na něj pořád lepila. Rita byla ochotná přijmout ji jako součást dárkového balíčku.

Sven se ozval s tím, že se do Bradavic netěší a Aurora se na něj stydlivě usmála. Opravdu se jí čím dál víc zamlouval - třeba by z nich mohli být časem kamarádi. Ona však nahlas nepřiznala, že ona se do školy čar a kouzel bojí jet, protože by se jí ostatní mohli vysmát a taky by se kvůli ní mohli dívat na Sepa skrz prsty, a to ona nechtěla.
Když k ní pak Sven posunul svojí zmrzlinu, plaše se na něj pousmála, ale to už jí bráška vracel tu jeho, a tak byl Sven rychle zapomenut a Aurora se teď vděčně usmívala na Septima.
"Je to kouzelný klobouk. Mluví naprosto normálně," řekla o něco důrazněji a dokonce se na Ritu zamračila. Když jí řekla, že nemá zuby, měla si přeci domyslet, že mluví normálně, no ne? Když pak dívka zmínila Bradavickou knihovnu, Aurora se sama pro sebe zasněně usmála. Jestli se na něco vyloženě těšila, pak to byla právě školní knihovna. Každopádně se k tomu nahlas nevyjadřovala, protože toto téma bylo myšleno jen a pouze pro Svena. Rita měla protivný zvyk zapojovat všechny do konverzace, i když evidentně nechtěli. Ale tancovala skvěle.
Důrazně přikývla, když Septimus prohlásil, že hlavně nechce do Zmijozelu. Tatínek opravdu neměl v lásce Ministry a Aura by byla velmi nešťastná, kdyby přestal mít rád ji nebo Sepa. Ale jejich táta je měl natolik rád, že to snad nehrozilo. Poté se zadívala na Ritu. Bylo docela pravděpodobné, že skončí právě v Nebelvíru. Bree na to vypadala taky. Aura nervózně těkla pohledem k bráškovi, protože už předtím ji napadlo, že by mohl být přiřazen také do Nebelvíru. Problém byl v tom, že ona do Nebelvíru určitě nepatřila, a to by znamenalo, že by byli v jiné koleji... z té samotné představy se jí sevřelo srdíčko úzkostí a vynechalo jí jeden tep, ale hned se zase uklidnila, když jí Septimus ukradl zmrzlinu. Láskyplně se na něj uculila a poté si vzala zmrzlinu zase k sobě a pomalu ji pořádala.
"Slepýš ale není had," poučila opět Ritu, jen tak mimochodem, protože to dívka zase popletla. Bohužel jí nemohla potvrdit, jestli jsou slepýši studení nebo ne, protože ve městě prostě žádní nelezli. "A řekla bych, že budou taky chladní, když patří k plazům... nevíš to ty, Svene?" dodala zadumaně a stydlivě vzhlédla k Svenovi. Působil na ni dojmem, že má knížky stejně rád jako ona a třeba to věděl. "Tak aspoň budeme ve stejném ročníku..." pípla poté. Nebyla si tak úplně jistá, že by se chtěla nějak častěji vyskytovat v přítomnosti Bree a Rity, nedejmerline obou najednou, ale na druhou stranu byla moc ráda, že bude na škole znát aspoň někoho. Tím pro ni výmluvnost zase na chvíli končila, a tak se začala věnovat zmrzlině. Pohled jí na chvilku zalétl k nově příchozímu mladému páru s kočárkem a chvilku zvědavě pozorovala jejich štěbetání s prodavačem, načež svou pozornost vrátila zpátky k osazenstvu stolu.

_________________

Sven sebou poplašeně cuknul a zatoužil zalézt pod stůl a už nevylézt, když se na něj Septimus obořil s tím, jak je možné, že nechce do Bradavic. Těknul očima k Bree, jako by u ní hledal podporu, a potom se zamračil. „Já neřekl, že nechci umět kouzlit. Jenom se mi nechce na místo, které neznám a je plné podivínů,“ pronesl, zpočátku pevným hlasem, ale ke konci už skoro neslyšně mumlal. Na to, že děti nechtějí do Zmijozelu, pokýval souhlasně hlavou. Toho se strašně moc děsil, že skončí mezi všemi těmi zlými.
Slova o tom, zda má onen kouzelný klobouk zuby či nikoliv, pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým zase hned ven, protože odmítal uvěřit takové hlouposti, že by jim nějaká hučka mohla ukousnout nebo oslintat hlavu. Sven se začínal cítit nesvůj, když do cukrárny přišli další lidé, tudíž tu začalo být poměrně plno, a neklidně poposednul na židli.
Položil si ruce do klína a sklopil k nim oči, ale když ho oslovila Rita, pohled k ní zvedl. V očích mu v tu chvíli přeskočily jiskřičky nadšení, jako by se snad do Bradavic začínal těšit. Představa obrovské knihovny plné knih ho totiž nadchnula. „Vážně?“ zeptal se a vykulil oči. Sourozenci očividně neměli potřebu se o knihách zmiňovat, takže informace o tom, jak je bradavická knihovna báječná, Svenovi unikla. „Bree, slyšíš to?“ zazubil se nadšeně a zatahal sestru za rukáv. „Je tam úžasná knihovna!“ houknul zasněně. Možná, že to v Bradavicích přeci jen nebude tak strašné…
Přitáhl si zpátky svou zmrzlinu, aby se do ní konečně pustil, když jí Aurora nechtěla, a trošku se přitom začervenal. Přišlo mu trapné, že jeho gesto zůstalo nevyslyšeno. Ale aspoň se zachoval kamarádsky a dal tak Auře najevo, že je mu přinejmenším sympatická. Překvapeně zamrkal, když ho Aura oslovila, a zavrtěl hlavou. „Nevím,“ přiznal. „Slepýše jsem ani nikdy neviděl. U nás v Irsku nejsou,“ vysvětlil a zatvářil se omluvně.
Když spořádal více než půlku zmrzliny, včetně oplatky, na které tak trval, znovu zatahal sestru za rukáv. „Nepůjdeme najít Killiho?“ šeptnul váhavě.

_________________

Když se na ni Mark konejšivě pousmál a pokusil se ji nepříliš přesvědčivě uklidnit, věnovala mu jeden ze svých pověstných medových úsměvů, který ho měl varovat, že jestli to tak nebude, něco strašně nepěkného se mu stane. „To doufám, už jen kvůli tobě.“ Zacukrovala skrytou výhružku a sklopila pohled k dětem, aby se na ně usmála. O moc upřímněji než předtím na Marka.
Lei svého lektvarového kolegu moc neznala, takže se k jejich rozhovoru příliš nevyjadřovala, ale i tak to Mei upřímně přála, protože si to jejich mrzimorská kamarádka zasloužila. Ano, Lei rozhodně Mei považovala za kamarádku, což bylo něco, co nemohl prohlásit každý. Vlastně těch kamarádů měla docela málo a někteří… no s některými bylo trochu těžší pořízení. Salem jí sice ten poslední den řekl víc, než by čekala, ale věděla, že nebyl zcela při smyslech. I tak ji to potěšilo.
Jakmile na ni Mark mrknul, stiskla nespokojeně rty, protože si rozhodně nemyslela, že by na svého drahého vrhala sladké pohledy. Nebo alespoň ne tak sladké, aby z toho člověk dostal cukrovku nebo mu vypadaly zuby, protože pochybovala, že něco takového vůbec umí. Svou teorii ovšem hned záhy pohřbila, když se šťastně uculila na oba svoje kluky a bezděčně při tom pohladila Ninušku palcem po bříšku. „Ery? Budeme muset jít. Musíme toho ještě docela dost zařídit.“ Připomněla mu. Na nákupy a tak dále se do Londýna zase nedostali tak často a jak se blížil ten slavný den, Lei chtěla mít všechno v naprostém a dokonalém pořádku.

_________________

Sepovi začalo mírně cukat obočí, když se vedle ozvalo dětské pofňukávání, takže skoro nepostřehl, jak se společnost vůbec dobrala k tématu slepýšů.
"Je to jako ještěr, jen má zakrslé nožičky," ozval se nepřítomně, protože encyklopediemi o zvířatech se dobrovolně a s chutí drtil od šesti let. Věděl, kolik kilo brouků musí nasbírat ptačí mamka, aby nakrmila hladové neopeřené krčky v hnízdě, ale vůči lehkému brekotu obyčejného miminka byl pozoruhodně málo imunní. Navíc ho trochu dožralo, když zaslechl, jak se Sven tiše zeptal Bree, jestli nepůjdou někoho najít. Už se zmínil o tom, jak nerad měl šeptání? Ani se nesnažil zastřít, jak obrátil oči v sloup. Tohle neměl rád. Připadalo mu, jako že Svenovi jejich společnosti není dost dobrá, nebo co. V duchu se probral pomyslnou knihovnou a na uklidnění si začal vybírat, co si přečte, až se večer dostane na pokoj, hupsne do postele a rozsvítí si lampičku.
"Na knihovnu se těším. Mamka říkala, že se všichni potkávají při jídle a na hodinách," ozval se rezignovaně. Místo plné podivinů. Poseroutko. Začínal mít pocit, že Sven se do Nebelvíru asi nedostane. Momentálně se ale nemohl rozhodnout, jestli mu víc vadí to, že je evidentně ten kluk naladěný na stejnou myšlenkovou vlnu s jeho sestrou, přičemž ho bodl osten žárlivosti, nebo že se chová tak... vyděšeně. Sep to tipoval spíš na to druhé.
"Můžeš si jít hledat, koho jen chceš, nikdo tě tu nedrží," zabručel otráveně a koukl na Bree. "Zmrzlinu nikde nemáš," ujistil ji. "Nikdy jsem ale neviděl nikoho tak... zrzavého. Vypadáš jako liška," mínil bez nějakého zlého podtextu. Šťouchl lehce loktem do Aurory, aby si vyžádal trochu zmrzky, protože to bylo fér a navíc by je mamka zabila, kdyby pak nejedli večeři - a dlouho by je pak k Fortescueovi nepustila.
"Hele, je nás tu pět," odpověděl Ritě smířlivě a chlácholivě. "Koleje jsou čtyři. Matematicky vzato se nejmíň dva z nás sejdou ve stejné koleji. A nezkejsneš nikde. Dobrá je prý každá kolej, jenom něčím jiným," řekl chytrolínsky, protože o kolejích si načetl všechno, co se dalo sehnat. Tu neutralitu nasadil pro jistotu - to kdyby se náhodou přecejen dostal do Zmijozelu. Jedna z věcí, ve kterých se knížky shodly, byla, že ani rodinné predispozice nezajišťovaly nikomu dopředu jisté místo v té nebo oné koleji.
"Aj, už se tolik setmělo? Auro, budeme muset," drcl zlehka do sestřičky, aby si maličko pospíšila se zbytky zmrzliny. Sám naštěstí narazil ve své leprikónské na kousek "zlata", takže přestal mžourat Bree do poháru a uvažoval o tom, jestli na něj v Děravém kotli někde nevyskočí Ritina sestra.

_________________

Mark se pod vlivem Leina pověstného medového úsměvu, který nevěstí nic dobrého, nenápadně přikrčil na židli a pokusil se o nejlepší andělský výraz, který zvládal. Bylo mu jasné, že slečna McKayová tak úplně neztratila svou ledovost a když chtěla, uměla být pořád dost zákeřná. A Mark nechtěl její mstu pocítit na vlastní kůži, takže se v duchu zařekl, že Eryho ohlídá, aby druhý den vážně nepozvracel oltář nebo nevěstu. Ale na druhou stranu doufal, že Lei pochopí, že rozlučka se svobodou je před svatbou prostě povinnost a nikdo tam nebude sedět o sklenici vody.
„Asi budu muset Mei napsat dopis, abych se dozvěděl víc,“ plácnul Mark pobaveně, když mu Ery stručně objasnil, jak se to mezi Mei a profesorem Bellem má. „Doufám, že se tu zastaví, abych jí mohl řádně vyzpovídat. Přinejhorším jí vyzpovídám na svatbě, až se trošku přiopije,“ začal plánovat, přičemž se tvářil vskutku odhodlaně. Pak ale téma Meiných vztahů hodil za hlavu, Ery toho zřejmě taky moc nevěděl a navíc to vypadalo, že se hrdličky chystají k odletu.
Ery pomalu dojedl zmrzlinu, kterou zapil vlažným kakaem, a zatvářil se spokojeně. A jakmile se přestal věnovat jídlu, začal se konečně plně věnovat Mikkaelovi ve své náruči, kterému se zřejmě moc nelíbilo, že se tatínek nacpává a kašle na něj, protože šermoval ručkama ve vzduchu a občas zakňoural, aby na sebe upozornil. Ery se na něj láskyplně uculil, pohladil prcka po tvářičce a vzápětí vzhlédnul k Lei. „Jo, máš pravdu,“ přikývnul. „Jenom doufám, že se to počasí trošku umoudří,“ zabrblal a pohledem šlehnul k oknu. Vzápětí se zadíval na Marka. „Nezapomeň mi napsat, co a jak s tou rozlučkou, hombre. A doufám, že už máš nějaký oblek a nemyslím tím pončo a sombréro,“ podotknul pobaveně, mrknul na něj a zvednul se, aby Mikka opatrně položil zpátky do kočárku, i když se to synkovi zrovna dvakrát nelíbilo.
Mark vstal společně s těmi dvěma, s Erym se přátelsky objal a Lei podal ruku. „Tak se mějte hezky, určitě se ozvu. Těším se na ten velký den,“ brouknul s úsměvem od ucha k uchu, protože se ještě stále dobře bavil představou Eryho s Lei před oltářem, a poté se naklonil nad kočárek, aby pošimral prcky a udělal na ně nějaké ksichtíky. „Zase se na strejdu přijďte podívat, hm?“ prohodil k nim, rozloučil se a vzápětí se svižně vrátil do práce, protože někteří náročnější zákazníci už začínali nespokojeně brblat.
Ery počkal, až Lei uloží do kočárku i Ninu, pousmál se, když spatřil oba drobečky vedle sebe, a potom se naklonil, aby svou drahou letmo políbil. „Podržím ti dveře,“ zahlásil, naposledy mávnul Markovi a pak přešel ke dveřím, aby je otevřel a podržel, než Lei projede s kočárkem ven. Vzápětí zmizel za ní na ulici.

>>

_________________

Bree byla tak zabraná do zkoumání svého zmrzlinového poháru, že jí řeč o slepýších a knihovně v podstatě unikla. Dolovala zpod duhové hmoty zlaté kuličky a málem si vylomila zub na falešném penízku, ale jinak se tvářila nadmíru spokojeně. A to i ve chvíli, kdy se jí bratr optal, jestli by neměli jít najít Killiho. „Jo, jdeme.“ Přikývla. Stejně už se připozdívalo a nemělo smysl nechávat chudáka Killiho, aby je zoufale hledal, což by určitě nedělal, protože měl daleko příjemnější starosti, než dělat chůvu svým mladším sourozencům.
Na Septimova slova o lišce zareagovala zazubením. „U nás v Irsku je zrzavý skoro každý.“ Prohlásila hrdě, ačkoliv u nich v rodině byla rozhodně nejzrzavější, hned po prarodičích O’Malleyových. Jakmile došla řeč na koleje, Bree vrhla pohled po Svenovi a nakrčila nespokojeně čelo. Její bráška by se bez ní stoprocentně na hradě ztratil. Tedy s ní taky, ale to by bylo zcela účelné a měl by ji, což by mu dávalo alespoň nějakou šanci na přežití. Sám by… Bree rychle zahnala myšlenky na to, že se Sven zatoulá do nějakého sklepení, ztratí se tam, bude volat o pomoc a nikdo ho neuslyší. To ona prostě nedopustí! „Jdeme, nebo bude mít Killi průšvih.“ Oznámila dvojčeti a ani na chvilku si nepřipouštěla, že to oni by mohli mít průšvih. Zvedla se a zazubila se na ostatní u stolu. „Tak… čau. Nejpozději ve škole.“ Rozloučila se s nimi, počkala na Svena a vypadla společně s ním ze zmrzlinářství najít staršího bratra.

>>>

_________________

Rita po Svenovi šlehla naoko pohoršeným pohledem, ale ve skutečnosti byla ráda, že se aspoň dokopal k nějaké obraně. I když ta za moc nestála, protože ji skoro nikdo nezaslechl. "Těma podivínama jako myslíš nás?" zeptala se ho, načež se proti svojí vůli musela pobaveně uculit.
Klobouková problematika pozvolna ztrácela své kouzlo a Rita najednou zjistila, že se jí vůbec nechce s Aurou kvůli takové prkotině hádat. "Tak se hned nečerti," zahučela smířlivě. "Prostě nějak mluví, však to uvidíme sami. Jenom si tak řikám, jak vůbec může jíst." Na chvilku se odmlčela, načež jí došlo, co že to ze sebe zase vysypala. "Ale to je jenom taková ta... no, řečová otázka!"
Téma bradavických knihoven se raději rozhodla dál nerozvádět, poněvadž měla strach, aby zase něco nevymňoukla a Sven se nevrátil k zádumčivému mlčení. Místo odpovědi tedy pouze přikývla, na obličeji nalepený svůj nemírnější úsměv. Ten vzápětí poněkud schlípl, když se všichni (kromě Bree, která se zaujatě šťourala ve zmrzlině a hledala poklad) kolektivně postavili na odpor slepýšovi. "A není to fuk? Ještěrka se zakrslejma nožičkama nebo had úplně bez nožiček - dámy a pánové, vemte si lupu a najděte deset rozdílů!" Rita měla bohužel tu smůlu, že seděla v hloučku přírodofilů, takže rozhodně nemohla odolat případnému rozhořčení nad takovou drzou poznámkou, jakou právě vysypala z rukávu. Proto byla připravená se kdyžtak pohotově vydat na ústup a ještě přitom drmolit neochotné omluvy.
Vděčně se na Septima pousmála. Sice ji moc neuklidnil, protože šance, že s někým skončí ona, byla jedna ku čtyřem, ale aspoň to zkusil. "Hm, to nevypadá zas až tak špatně," souhlasila a moudře pokývala hlavou. "A však víš, jak to myslím, to s tím zkejsnutím." Spiklenecky se zazubila; starosti s kolejemi hodila za hlavu. Přesto jí to zubení dlouho nevydrželo, jelikož ho vytlačilo několikavteřinové zamyšlené zamračení. "Teda, víš, jak to myslím, že jo?" Sep se sice tvářil bůhvíjak není chytrý, když ale nepochopil to o tom Barnyho křečkovství nekřečkovství, nemusel chápat už vůbec nic.
V reakci na "aj" a "Killi bude mít průšvih" Rita vyhlédla z okna. "Zatroleně," přispěla ochotně k utěšeně se rozšiřujícímu seznamu pronesených zaklení a po Breeině vzoru vyskočila na nohy, snad jen o trochu rychleji a poplašeněji. "Jo, nejpozději ve škole. Se mějte!" rozloučila se spěšně, všem jim věnovala poslední úsměv, a už si to metelila ke krámku s košťaty, kde si s rodiči domluvili sraz.

>>>