<< z ministerstva

Atticus se naštěstí zvládl vymluvit ze společného oběda s otcem a Laviniem, protože poslední dobou měl pocit, jako by jej otcův tajemník skenoval pohledem a snažil se odhalit každou maličkost, která se Atticovi skrývala pod kůží a v šedé kůře mozkové. Možná jen začínal být paranoidní, protože hrál dost nebezpečnou hru, možná bylo na místě se cítit sledován. Sem se mu ale podařilo proklouznout okolo všech hlídek nepozorovaně a s lotroskopem bezpečně ukrytým v kapse se tu cítil podstatně líp než na bystrozorském ústředí. Jakoby si svou účastí na prohlídce vlaku vysloužil vstupenku do velmi tajného spolku a procházel testovací fází, kdy se rozhodovalo o jeho osudu. Ani trochu se mu to nelíbilo.
Jeho obličej byl možná známý, ale snad jen ve spojitosti s obleky a bystrozorskou uniformou, takže když v Duze vysedával v obyčejných džínách a kožené bundě s kapucou od tmavě modré mikiny přes hlavu, málokdo si ho spojil s ministerským synkem. Spíš ho považovali za jednu z těch ztracených existencí, které se před ministerstvem schovávají. Když k němu přišla obsluha, objednal si kousek masového koláče a pivo, načež si přivlastnil opuštěný výtisk Denního věštce od vedlejšího stolku. Nic zajímavého se tam nepsalo, což ho nepřekvapovalo. Denní věštec byl pod pantoflem ministerstva a jeho informace byly tak zkreslené, jak jen to šlo. Ani si nevšiml, kdy mu obsluha donesla jeho oběd, protože se zrovna šklebil nad dojemným článkem o narozeninách dcery jednoho z bystrozorů.

_________________

<<

Charlie se v Londýně poslední dobou příliš nezdržoval. Jednak proto, že s Dorkou obecně v Británii příliš času netrávili, a jednak proto, že Londýn poslední dobou nebyl nejbezpečnějším místem. Pravda, Charlesovi, jakožto čistokrevnému kouzelníkovi teoreticky nehrozilo žádné nebezpečí, ale prakticky to mohlo být jinak. A hlavně nechtěl, aby se do toho všeho zamotala jeho milovaná žena a něco se jí stalo, protože to by nepřenesl přes srdce.
Ale protože potřeboval dokoupit nějaké podklady ke studiu démonologie, aby se mohl učit i na cestách, přeci jen do kouzelnické části Londýna zavítal, protože Krucánky a kaňoury ho ještě nikdy nezklamaly. Nechtěl riskovat, že v nějakém pochybném knihkupectví někde v Horní Dolní knihy nesežene a stejně nakonec bude muset jinam.
A protože mu během obstarávání studijních materiálů docela vyhládlo, rozhodl se, že zajde na oběd do sympatické irské hospůdky naproti nemocnici, kde určitě vařili lépe, než v Děravém kotli. Otevřel dveře a vplul dovnitř, aniž by vzbudil přehnanou pozornost. Jak by taky mohl? Na sobě měl conversky, džíny a teplý tmavě modrý svetr, pravda, trošičku vytahaný, ale jeden z Charlesových nejoblíbenějších. Na očích mu seděly brýle, protože bez nich se poslední dobou skoro neukazoval, a přes rameno nesl těžkou koženou brašnu nacpanou nakoupenými knihami. Nic zvláštního, takových obyčejných lidí se po Příčné ulici pohybovalo víc než dost.
Charlie se usadil nedaleko Attica, aniž by měl tušení, kdo ten chlápek je s kapucí je, a když obsluha zaměřila svou pozornost i k němu, rozhodl se naprosto neirsky pro čaj a tentýž masový koláč, co si objednal Atticus, protože vypadal moc dobře. Ten koláč, samozřejmě. Charlie si sundal brašnu z ramene, vylovil z ní jednu z knih, jež nesla název Démoni všech podob a dob, a otevřel ji. Hodlal si zkrátit čekání na jídlo a čaj alespoň tím, že tenhle skvost prolistuje.

_________________

Když si Atticus konečně uvědomil, že mu pod nos voní jeho oběd, složil noviny na stůl, rychlým pohledem zkontroloval osazenstvo, a oči sklopil k talíři, přičemž se chopil vidličky, aby zakrojil do koláče a… potřásl hlavou, než oči zase zvedl. Kapuce mu při tom nenadálém pohybu sjela z vršku hlavy. Jeho pohled dopadl na mladíka, který u nedalekého stolu ještě před chvilkou neseděl, ale rozhodně to nebyla podoba, která Attica na mladíkovi zaujala, byl to spíš stejný účes, čemuž věnoval pobavený úšklebek. Navíc na tom neznámém bylo cosi… ale Atticus to ani nedokázal správě pojmenovat. Zato když jeho pohled padl na titul knihy, kterou si mladík četl, ušklíbl se ještě jednou, ale pobavením to nebylo. „Doporučil bych spíš Praktickou démonologii nebo Grimoár zakázaného učení, pokud se chcete téhle tématice věnovat. Obzvlášť ten Grimoár je z praktického hlediska mnohem lepší volba,“ doporučil mu neutrálně, jen se jaksi zapomněl zmínit, že takový Grimoár na Příčné nesežene, protože šlo o přepis deníku nebezpečného mága, který působil kdesi na Sibiři. Ten se prostě v obyčejném knihkupectví nevyskytoval, ale Atticus mladíka stejně neodhadoval na někoho, kdo by po prvních měsících studium nevzdal.

_________________

Charlie, zahleděn do otevřené knihy, celkem rychle přestal vnímat okolí. Tedy, věděl, že kolem něj občas projde obsluha, a že u vedlejšího stolu sedí ten mladík, jehož tvář zakrývala kapuce, ale nevnímal, kdo co říká a zda na něj někdo náhodou nehledí. Když se ale něčí hlas ozval podezřele blízko, trhnul sebou a zvednul pohled. A zahleděl se do tváře Attica Tremletta, kteréžto zjištění mohlo za to, že Charlie okamžitě pobledl ve tváři.
Notnou chvíli mlčel a marně hledal slova, přičemž pohled ze svého bratra nespouštěl snad ani na okamžik, ale nakonec se přinutil vzchopit se. „Praktickou démonologii mám taky, tuhle jsem víceméně koupil jen kvůli ilustracím,“ přiznal, protože ty obrázky byly vážně hezké a navíc docela přesné. „Grimoár zakázaného učení?“ nakrčil pak čelo a na chvilku hodil za hlavu fakt, že se tu baví s ministrovým synem. „Ale ten v knihkupectví neměli. Myslím, že ho ani nemám v seznamu doporučené literatury,“ zamumlal zamyšleně a podrbal se ve vlasech. Ten název mu mooožná něco říkal, ale Charlie si byl jistý, že v seznamu doporučené literatury jej určitě nezahlédl.
„Díky za rady,“ dodal po chvíli a přinutil se k poněkud křečovitému úsměvu. Nedodal otázku „vy se v tom vyznáte?“, protože moc dobře věděl, že je Atticus Tremlett bystrozorem, tudíž ho nepřekvapovalo, že se vyzná i v démonech. Najednou nevěděl, co dalšího říct, a tak rychle uhnul pohledem, zabubnoval prsty do desky stolu a modlil se, aby už konečně přišla obsluha a on měl záminku, proč Atticovi už nevěnovat pozornost. Na druhou stranu... Nechtěl ho radši chytit pod krkem? Ale proč vlastně? Vždyť ten mladík dost možná nevěděl, jaký je jeho otec záletník, a nemohl za to, že se mu život v jednu chvíli sesypal jako domeček z karet.

_________________

To poblednutí Atticovi neuniklo, přeci jen byl bystrozor a na podobné věci měl oko. Rozhodně ho však nenapadlo, že proti němu sedí jeho bratr, i když jen nevlastní, spíš se klonil k možnosti, že jde o sympatizanta s rebely, který ho poznal. A to se Atticus snažil fotkám vyhýbat. Jenže mu stačil jediný pohled na odložený výtisk Denního věštce, aby zjistil, že je ve společenské rubrice jeho fotečka u článku o chystané svatbě. Atticus noviny obrátil tak, aby se na to nemusel dívat.
To, že si byl někdo schopný koupit knihu jen kvůli ilustracím svědčilo o tom, že se o danou oblast opravdu zajímal, a to pro změnu zaujalo Attica. Tak moc, že se nadechl k tomu, aby mladíkovi o Grimoáru řekl něco víc, ale nakonec zase ústa zaklapl, a zamračil se. Asi by nebylo zrovna skvělé to tu rozkřikovat na celý lokál, obzvlášť když netušil, kdo je může poslouchat. Nasadil si kapuci hezky zpátky na hlavu. „Není zač, vždyť jsem vám vlastně nic neřekl,“ zamumlal.
To, že se vážně pokusil tomu neznámému mladíkovi pomoct, přikládal faktu, že od jisté chvíle v Avebury měl daleko větší tendence lidem pomáhat. Nevěděl, jestli to s ním udělala zamilovanost nebo se tam povalovala nějaká bílá magie, která to všechno měla na svědomí, nicméně to byl nepopiratelný fakt, který se mu ani trochu nelíbil. „Neznáme se odněkud. Jste mi povědomý,“ pronesl k mladíkovi nakonec, protože ho cosi pořád nutilo stáčet pohled jeho směrem.

_________________

Charles se opravdu snažil nepanikařit, ale příliš se mu to nedařilo. Neměl černé svědomí, to ne, rebelům nepomáhal a nebyl namočený v ničem podobném, ale z ničeho nic potkat svého nevlastního bratra, který mu rozdává rady o knihách o démonologii, to je prostě trošku příliš. Ještě jednou se vděčně pousmál, i když opět dost křečovitě, a pak už se jal vyhlížet obsluhu, která se nakonec po chvilce skutečně objevila a položila před něj čaj a tentýž koláč, který voněl pod nosem Atticovi.
Ten Grimoár Charlesovi vrtal hlavou a ne že ne, ale nesebral odvahu se na něj nadále vyptávat a rozhodl se, že zkusí zapátrat na vlastní pěst, nebo se zeptá někoho z univerzity. Bylo to tisíckrát lepší, než se dál vybavovat s Atticem. Otázka, zda se odněkud neznají, ho opět zastihla nepřipraveného, takže bylo jen dobře, že se nestihl do koláče zakousnout, neboť by se téměř určitě zadusil drobečky. Zvedl k mladému Tremlettovi oči a pokrčil rameny. „Vy jste ministrův syn,“ zkonstatoval potichu, protože si domyslel, že Atticus nechce, aby o jeho přítomnosti lidé okolo věděli. „Ale odkud znáte vy mě, to vám neporadím,“ dodal, nepatrně se nad tím zašklebil a zakroutil hlavou. Tahle situace byla naprosto absurdní.
Charlie se na chvíli upřeně zadíval na hladinu čaje, zamračil se a... sbíral odvahu. Nakonec se k Atticovi znovu obrátil čelem a provrtal jej pohledem. „Vlastně možná vím, proč vám přijde, jako byste mě znal,“ vybafl z ničeho nic, odhodlán to Atticovi hezky všechno vytmavit. Bylo to teď, nebo nikdy.

_________________

Atticus zaznamenal, že jejich oběd se lišil pouze ve zvoleném pitivu, a prohrábl si nejistě vlasy, protože mu intuice napovídala, že tu není něco v pořádku. Jen nevěděl co. Mohl to nechat plavat, mohl si říct, že mu ten pocit za to nestojí, ale stejně mu to pořád vrtalo hlavou.
Co mohl říct na to, že je ministrův syn? Nic. Ani nepřikývl, protože mladík se ho neptal, on mu to oznamoval, takže už to věděl, a nebylo co potvrzovat. Pak ještě prohlásil, že netuší, odkud by ho mohl znát, a Atticovi by to bývalo možná i stačilo, i když to ten divný pocit neodehnalo. A pak mladík přerušil ticho ještě jednou. „Víte?“ povytáhl obočí a sjel mladíka pohledem. Nemohl si vzpomenout, kde ho viděl, ale ty rysy, všechno na něm, mu přišlo až příliš povědomé. Jen kdyby si přiznal, že podobné rysy vídával kdykoliv se podíval do zrcadla. „Možná bysme to na sebe nemuseli křičet přes dva stoly,“ prohlásil, čímž ho víceméně i vybídl k tomu, aby si k němu přisedl. Atticus měl možná rád svoje soukromí, ale neměl rád nevyřešené hádanky.

_________________

Charliemu nebylo zrovna dvakrát po srsti, jak si ho ministerský synáček prohlíží, ale nedával to nijak najevo, alespoň prozatím. Zvládal Atticovi oplácet pohled s tím rozdílem, že se neustále trošku mračil. Sám vlastně nevěděl proč - Atticova společnost mu nebyla vyloženě nepříjemná, to ne, ale pořád tu byl ten fakt, že je to jeho nevlastní bratr, a že jejich otcem je tím pádem Romulus Tremlett, kterého Charles vinil za všechny svoje noční můry a depresivní nálady.
Když ho Atticus víceméně nepřímo vybídl, aby si přisedl, Charlie na okamžik zaváhal. Nakonec ale popadl svůj čaj i talíř s koláčem a přesunul se ke stolu naproti bystrozorovi. „Dost možná mi neuvěříte, co vám teď řeknu, a dost možná se vám to vůbec nebude líbit,“ varoval ho, ačkoliv nevěděl proč vlastně. Měl to na něj prostě vybalit a ať se pak mladý pan Tremlett třeba postaví na hlavu. Ale Charlie nebyl zlý a rozhodně nechtěl nikomu ubližovat, ani slovně. To, co se chystal říct, mu nešlo přes jazyk, ale muselo to ven. „Romulus Tremlett je můj otec,“ vypadlo z něj potichu, ale děsivě upřímným tónem, aby si snad Atticus nemyslel, že se ho pokouší oblafnout. Navíc se mu přitom díval zpříma do očí, aby pravdivost svého tvrzení potvrdil. Tu větu však procedil skrz zuby s naprostým znechucením a opovržením. „Věřte mi, že se mi to líbí ještě méně, než vám,“ dodal s úšklebkem, aby bylo jasno, jak se k tomu staví.

_________________

Atticus se ušklíbl, když mladík začal už předem předpokládat, co se mu bude honit hlavou, jako by mu do ní snad viděl, ale nijak to neokomentoval, protože ho zajímala ta informace, která se mu dle vyřčených slov neměla líbit. A jakmile se Charles přesunul k jeho stolu a vyslovil to, co si Atticus zakázal domýšlet sám od sebe, čekal, že ho to nějak raní. Neranilo. Měl neodbytný pocit, že by se měl dostavit vztek na otce a lítost nad tím, co provedl matce, ale Atticus necítil nic. Ani záchvěv. „To mě vlastně ani moc nepřekvapuje,“ odtušil s naprostým klidem v hlase a napil se piva, jakoby s tím mladíkem, který měl být jeho bratrem, prostě jen drbal ženské při přátelském pokecu. Atticus věděl, že jeho otec matce není věrný, ale ještě nikdy se mu nestalo, že by se setkal s následky jeho návštěv cizích ložnic. Vlastně se teď docela divil tomu, že to nepřišlo mnohem dříve. „A ani tomuhle se nedivím,“ dodal, když jeho bratr prohlásil, že se mu to nelíbí. „Popravdě řečeno vás vlastně i upřímně lituju, protože mít Romula Tremletta za otce je to nejhorší, co vás mohlo potkat. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti. Jen vy máte výhodu v tom, že s ním nemusíte bydlet, což vám závidím.“ Atticus mluvil velmi upřímně, protože jeho otec tu nebyl, a Charles nevypadal, že to všechno jen předstírá, aby z něj vymámil nějaké informace. „Ale… je to docela dobrý důvod k tykání.“

_________________

Naprostý klid. To bylo něco, co Charles od Attica neočekával ani ve snu. Čekal vztek, čekal minimálně zvýšený hlas, možná blesky šlehající z očí, ale ne ten děsivý klid, který ministrův synáček - jeho bratr - zachoval. Charlieho to zneklidnilo, ale znát to nedal. Notnou chvíli hledal slova, hleděl do svého šálku s čajem a litoval, že si neobjednal něco mnohem tvrdšího, třeba rovnou whiskey. „Takže tohle je normální?“ zeptal se nakonec a pohled zvedl zpět k Atticovi. „Že je váš otec... nevěrný?“ vybafnul a rty se mu přitom zkroutily do nepatrného úšklebku.
Prohlášení, že mít za otce Romula Tremletta je to nejhorší, co ho mohlo potkat, Charliemu opravdu na náladě nepřidalo. Namlouval sám sobě, že už se s tím trochu srovnal, ale když teď Atticus prohlásil to, co prohlásil, zase mu bylo na nic. Byl z toho všeho zoufalý, zoufale bezmocný. „Soudím tedy, že s otcem nemáte nejvřelejší vztahy,“ zamumlal a zadíval se na svého bratra. Pak si povzdechl a znovu se zašklebil. „Nestýkám se s ním, díky bohu. Nevím, jestli se o mě vůbec zajímá, vím jen to, že posílá nějaké peníze. Vlastně jsem se o něm dozvěděl teprve nedávno,“ vysvětlil potichu. Z představy, že by s tou ministerskou zrůdou musel žít pod jednou střechou, mu přeběhl mráz po zádech.
Tykání Charliemu přišlo jako docela dobrý nápad, když už... byli ti bratři. „Charlie,“ představil se a natáhl k Atticovi pravačku.

_________________