"Jó? A pamatuješ na toho pavouka, který na mě skočil když jsem ležel na posteli? Byl tak obrovský, ošklivý a chlupatý!" Dobře, zas tak veliký nebyl, avšak to bylo fuk. Každý pavouček byl pro Preclíčka obrovský a to ještě nepotkal afromantuli. "A rozhodně se mě nebál, aby jsi věděl," dodal na truc. Určitě tady na ně někde pavouci číhali a určitě se jich bát nebudou. Vždyť jednou mu pavouk vlezl i do jídla! No dobře, byla ta hračka, ale stejně jí měl v jídle, takže se to počítalo. Určitě.
Petříkův výběr hůlky trval o hodně déle než ten jeho. Preston se po pár minutách začal nudit avšak setrval na místě. Jeho kytičky zmizeli a na místo nich se objevili překrásní motýlci, kteří chvilku na to taktéž zmizeli a zas to byl jen zaprášený obchod. "Chtělo by to tady vymalovat," přemýšlel Preclík na hlas když očima prozkoumával každičký kout v obchodě. Občas se musel vesele zazubit, protože to co dělali ony hůlky docela zábavné bylo.. I když byl rád, že ten pískot přestal.
"No to tedy divný je. Nemá žádné kytičkové hůlky," nespokojeně našpulil rtíky a souhlasně přikývl na slova svého bratříka. Přeci duhové a kytičkové hůlky byli základ! A když se mu konečně jedna hůlka líbila, nebyla to ta pravá.
Rozbité okno, zapálený pan Ollivander.. Prestona zajímalo co přijde jako dalšího avšak ona další hůlka, kterou Petřík v ruce sevřel, byla konečně ta pravá. Úsměv na chlapcově tváři se o něco více rozšířil když ukazoval Peterovi zvednutý palec. "Nashle!" Vyhrkl k Ollivanderovi jakmile bylo všechno zaplaceno.
Teď už jen zbývalo odvázat Merlina a vydat se na další cestu. "Tak kam půjdeme teď?" Optal se svého bratříčka vesele, jakmile oba pevně drželi vodítko. Jemu to bylo celkem fuk, měli dneska celý den na to, aby prozkoumali Příčnou!
>>>(tam kam Petřík)

_________________

<<<
Sice jsem se mamku pokoušela usmlouvat na zmrzlinu ještě před tím, než půjdeme pro hůlku a školní uniformu, ale nepovedlo se mi to. Pořád jen mumlala něco o tom, že už tak jdeme pozdě, a nechceme přece nechat ostatní čekat. Mně se sice nezdálo, že bychom měly nějaké závratné zpoždění, ale maminka měla přece vždycky pravdu, takže mě nenapadlo odmlouvat.
Netrvalo to dlouho a Olivenderovy hůlky už jsme měly skoro na dohled, a zrovna tohle byl ten okamžik, kdy mi mamka pevně stiskla ruku a zpomalila krok, jakoby se jí snad ani nikam nechtělo. Rychle jsem natáhla krk, abych viděla, co za tu změnu mohlo, ale neviděla jsem nic zvláštního, jen muže v takovém tom typicky tatínkovském věku, který před obchodem s hůlkami postával. Přesto si mou pozornost plně získal až ve chvíli, kdy jsem si všimla tyrkysového flíčku na jeho spánku. „Mami, toho pána někdo asi proklel,“ špitla jsem tiše k mamce, která mi ale věnovala jen shovívavý úsměv, a nasměrovala naše kroky přímo k tomu dotyčnému s tyrkysovými vlasy. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, prostě to nešlo. A to bylo možná dobře, protože jsem díky tomu přehlédla úsměv, který maminka neznámému muži věnovala, jakoby ho snad znala tisíc let. „Ahoj, Keii,“ ozvalo se nad mou hlavou vlídně, což mě donutilo odtrhnout pohled od mužových vlasů, a zatěkat mezi těmi dvěma očima. To musel být ten maminčin kamarád, který nás měl doprovázet. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho tedy slušně, aby mě nepovažoval za nevychovanou malou holku, ovšem to už si mou pozornost získala výloha s hůlkami, takže jsem se mamce vytrhla, a přilepila dlaně i čelo na sklo, abych lépe viděla. Už už jsem chtěla zavelet k odchodu dovnitř, ale pak jsem si uvědomila, že tu ještě někdo důležitý chybí, a to byla Yvonne. Štěstí, že jsem díky svému manévru nevnímala pohledy, které moje maminka vrhala ke svému kamarádovi. To by mi totiž jinak asi rychle došlo, že to nebude jen kamarád. Stejně mi bylo podezřelé už jen to, že maminka strávila podivuhodně dlouhou dobu před zrcadlem, vyzkoušela si asi patery šaty, z nichž pár zavrhla, že jí nesluší, další nemohla dopnout, a teprve ty světle modré se sukní po kolena považovala za nejlepší možnou volbu. Já jsem na sobě měla bílou halenku s límečkem, světle zelenou sukni a černé střevíčky, a bylo to to první, co jsem vytáhla ze skříně. Maminčiny manévry jsem vůbec nechápala.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Soví pošta mezi oběma domácnostmi byla v posledních dnech o něco frekventovanější, než pravděpodobně mohla být, a to z toho prostého důvodu, že se benjamínci obou famílií dohodli na tom, že spolu půjdou nakupovat. Yvonne se na celou záležitost převelice těšila, a kdo byli její rodiče a bratr, aby jí odpírali potěšení? Dokonce se pokoušela usmívat. To rozhodně stálo za trochu té námahy. Yvonne se jinak neusmívala skoro vůbec.
A tak se tedy stalo, že malá zrzka se starším bratrem ráno mířili k Madame Malkinové a Ollivanderovým hůlkám. Plán byl takový, že bude Yvonne předána do péče madam Thawneové, přičemž jí bude svěřen potřebný obnos, a Quentin dostane padla. Yvonne nic nenamítala, stejně jako Quentin sám. Představa celého dne stráveného s kamarádkou byla očividně stejně lákavá, jako možnost flákat se po Příčné bez nutnosti držet ochrannou ruku nad mladší sestřičkou.
"A jsi si jistá, že tě nesežerou?" pošťuchoval Quentin Yvonne v dobré náladě. Zrzunka zakoulela očima, aby dala najevo, co si o bratrově vtipkování myslí. Mluvte o ochranné ruce, Merline na nebesích, ty to vidíš. "Quentine, kdyby všichni jedli lidi, nebylo by to nezákonné," poznamenala Yvonne suše a docela schopně tak bratra usadila.
O dnešním dni se jí dokonce zdálo, ovšem kdyby si pamatovala něco jiného, než tyrkysové vlasy - proč zrovna vlasy? - možná by byla šťastnější. Někdy svoje sny nechápala, ovšem zrovna dneska měla být ono nepochopení jenom krátkodobé. Jakmile totiž dorazili na smluvené místo, tyrkysové vlasy skutečně uviděla. Nu, taky jí mohly prozradit něco podstatnějšího, než jaký přeliv bude její doprovod mít. Sklopila oči k zemi a s hranými rozpaky zamávala řasami. Lidé měli sklony reagovat mnohem líp na holčičku jako porcelánovou panenku, než na takovou, která přesně věděla, co chce.
"Dobrý den," pozdravila všechny přítomné se zdvořilostí sobě vlastní, načež cukla jedním koutkem a zadívala se na svou světlovlasou kamarádku. "Ahoj, Nico." Quentin se zatím zubil, jako by spolknul samotné slunce. "Dobrý den, já jsem Quentin Montgomery, Yvonne už znáte. Viďte, že ji nespolknete? Já jí to říkám celou dobu, ale ona je z toho taková nervózní..." Mrkl na Yvonne. Ta tentokrát výjimečně neprotestovala. Bratr jí moudře připravoval půdu na další divadélko, při kterém ze sebe dělala mnohem reprezentativnější osobu, než kterou skutečně byla, a za to mu patřil dík. Škubla koutkem ještě jednou.
Jakmile byly peníze předány, preferovaně paní Thawneové, jelikož Yvonne byla koneckonců stále ještě příliš malá na to, aby sebou táhla přes deset galeonů, zmizel Quentin jako pára nad hrncem. "Kam se půjde teď?" zvedla zrzunka nevinně modrozelené oči k dospělému doprovodu a v duchu přislíbila Veronice, že se jí hned bude věnovat.

_________________

Keilan sice zrovna upíral pohled k výloze, ale v jejím odraze spatřil přicházející Tinu s Veronicou. Najednou se mu v krku udělal knedlík, takže několikrát polkl a chvilku mu trvalo, než se k nim otočil čelem. Byl sice nervózní, ale širokému úsměvu se ubránit nedokázal, protože je moc rád viděl. A přestože Tinu miloval a těšil se, až jí zase uvidí, tentokrát to byla Verunka, z koho nemohl spustit pohled. Tolik vyrostla…
„Tino… ahoj,“ broukl něžně, když se přiblížily, a zadíval se na ní. Tváří mu prokmitl sice nepatrný, ale upřímný úsměv. Rád by jí políbil na přivítanou, ale před Verunkou si to nedovolil, nehodilo se to. A tak se jen na chvilku zapomněl u Tininých očí a přitom mu před očima proběhlo několik scén z jejich posledního setkání v hotelu. Když po chvíli sklopil pohled ke své dcerce, jeho úsměv se ještě rozšířil. „Ahoj. Veronica, že?“ pozdravil a zahrál si na nejistého, ačkoliv její jméno moc dobře znal. „Já jsem Keilan, rád tě poznávám,“ představil se a natáhl k ní ruku. Býval by si tohle gesto odpustil, protože bylo spíš dospělácké, ale kdo ví, jestli ještě někdy během dne dostane možnost Veroniky se dotknout. Rád by jí řekl, ať mu klidně tyká, protože mu to vykání připadalo poněkud nepřirozené, vzhledem k tomu, že to byla jeho dcera, ale nechtěl na to jít příliš zhurta. Nechtěl, aby Veronica pojala jakékoliv podezření, nebo aby si myslela, že se Kei příliš vtírá. Měl v plánu nechat tomu všemu volný průběh. „Už se těšíš, až budeš mít vlastní hůlku?“ zajímal se zvědavě, ale pak svou pozornost stočil k Tině.
„Rád tě zase vidím,“ prohlásil, a když se koutkem oka ujistil, že Veronica zrovna nekouká jejich směrem, věnoval Tině hřejivý úsměv, který byl víc, než jen kamarádský. Keilan se sice snažil hrát svou roli kamaráda, ale výrazy obličeje a tón hlasu si příliš nehlídal. Mohl jen doufat, že Verunka nebude příliš všímavá. „Sluší ti to,“ šeptl potichu a v očích mu přeskočily jiskřičky.
Na dalšího člena jejich malé výpravy nemuseli čekat dlouho. Kei se doslechl pravděpodobně jen to, že se jedná o Veroničinu kamarádku, a nic víc. Kamarádek mohla mít třeba stovky, ale kamarády by si Kei určitě měřil podezíravým pohledem, nehledě na to, že byla jeho dcerka ještě nevinné dítě. Za pár let jím být přestane a Keie ta představa upřímně děsila už teď. A to Veronicu vlastně ani pořádně neznal.
Ale zpátky k poslednímu členu výpravy. Když se dívka ve Veroničině věku a chlapec, kterého Kei pasoval na jejího bratra, objevili poblíž, sjel je zkoumavým pohledem. „Dobrý den,“ pozdravil, ale ostatní řeči nechal na Tině. Yvonne věnoval aspoň letmý úsměv, ty širší úsměvy si neférově šetřil pro obě své blondýnky. „Asi sem?“ ukázal na Ollivanderův obchod s hůlkami, když se Yvonne zeptala, kam teď vyrazí. Pokud nikdo neprotestoval proti nákupu hůlky, Keilan se chopil své džentlmenské povinnosti, přešel ke dveřím obchodu a přidržel je, aby všechny dámy mohly vejít dovnitř.

_________________

No né, on znal i moje jméno! Překvapeně jsem se na muže s tyrkysovými vlasy zadívala a vykouzlila na rtech opatrný úsměv, když jsem mu podala ruku, abychom si je vzájemně stiskli. To už bylo podruhé za hodně krátkou dobu, co mě někdo obdařil dokonale dospělým gestem, a začínala jsem zvažovat, že si své kamarády začnu vybírat právě podle toho. Yvonne byla jasný důkaz toho, že by tohle mohl být fungující indikátor, i když jsem nechtěla nic ponechat náhodě, a radši jsem se k maminčinu kamarádovi nechovala hned přehnaně přátelsky. Jenže to by mi nesměl pokládat tak zajímavé otázky, při kterých jsem se zvládla rozzářit jako vánoční stromeček. Horlivě jsem na jeho otázku přikývla, protože jsem se už nemohla dočkat, až vejdeme dovnitř, a já si vyberu hůlku, nebo spíš ona mě. Maminka se ohledně toho všechno vždycky chovala strašně tajuplně a nikdy mi neřekla, co to obnáší, a vlastně mi ani nikdy neřekla, ve které koleji v Bradavicích studovala. Prý se pochlubí až po tom, co mě klobouk sám někam zařadí.
Nechala jsem Keilana s maminkou jejich švitoření, o které jsem nejevila přehnaný zájem, neboť o dospělých bylo známo, že mají k řešení většinou strašně nudné věci, do kterých malým dětem nic není. A i když už jsem nebyla zrovna malá, rozhovor o tom, jak se mají, mě moc nezajímal. Ten zbytek jsem naštěstí neviděla ani neslyšela, takže mi unikla maminčina odpověď o tom, že i ona ho ráda vidí, i to zčervenání, když jí její kamarád řekl, že jí to sluší. A ona mu na oplátku šeptem sdělila, že s ním potřebuje mluvit, až u toho nebudou zvědavé uši. Jakoby mě to snad zajímalo!
Do reality jsem se vrátila až ve chvíli, kdy se k naší skupince připojila Yvonne s bratrem. „Ahoj, Yvonne!“ zaradovala jsem se z příchodu kamarádky, své jediné kamarádky, a nemohla jsem se dočkat, až mamka s jejím bratrem vyřídí všechno potřebné, a my vyrazíme vstříc nákupnímu dobrodružství. „Dobrý den, Quentine, můžu vás ujistit, že se nic takového nestane,“ broukla maminka k zodpovědnějšímu Montgomerymu, převzala si od něj svěřené peníze, a zase se s ním rozloučila, takže jsme zbyli jen čtyři.


S nadšením jsem zachytila Yvonne za ruku a oba dospělé nechala, ať si dělají, co chtějí, protože mi v tuhle chvíli ještě nedocházelo, že bych je vlastně vůbec neměla nechávat o samotě. „Yv, páni! Tady je… prachu.“ Konstatovala jsem mírně zamračeně, když jsem si všimla pavučinek i prachu na krabičkách, kterých tu bylo snad milion. Brzy se před námi objevil i sám pan Ollivander a mně zase došla slova. Mamka byla pohotovější. „Dobrý den, tyhle slečny by rády svou první hůlku, protože je v září čeká odjezd do Bradavic,“ sdělila panu prodavači s úsměvem a protože jsem měla oči jen pro Ollivandera a jeho obchod, vůbec jsem si nevšimla kradmých pohledů, které moje maminka házela po panu Tyrkysovém.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Yvonne se váhavě usmála na muže s těmi tyrkysovými vlasy, který se na ni koneckonců taky usmál, a proč by něco takového neopatila, načež se dověděla, že nejdřív se půjde k Ollivanderovi. Vlastní hůlka zněla jako něco, na co by se člověk měl těšit, a Yvonne rozhodně byla napnutá, i když zrovna neskákala dva metry nad zem a nezářila jako mrzimor po dávce tekutého štěstí.
Nenápadně zaťukala Veronice na rameno. "Co myslíš, jak se vybírá taková hůlka? Slyšela jsem, že si ona vybírá kouzelníka, ne kouzelník ji, ale úplně nevím, co si pod tím mám představit," zašeptala kamarádce do ucha. Tohle bylo tajemství, kterému ani ona nedovedla přijít na kloub, a tak nejspíš nezbývalo, než vejít do obchodu a objevit to na vlastní kůži. Nica vypadala, že je téhož názoru, jelikož drapla Yvonne za rukáv, jakmile jejich nohy poprvé dopadly na podlahu Ollivanderova obchodu. Měla pravdu, skutečně tu bylo prachu spousta. Yvonne protestně zakašlala. Tohle přeci těm hůlkám nemohlo dělat dobře!
"Dobrý den?" zavolala obezřetně, protože obchod vypadal při nejlepší vůli opuštěně, a Yvonne se nechtělo věřit, že by někdo nechal tolik peněz opuštěných. "Neodskočil si jenom někam... na svačinu?" zamumlala tiše a vykoukla zpoza jednoho z regálu. Nutno říci, že ji pan Ollivander, který zničehožnic přijel na posuvných štaflích, vyděsil, jako se to už dlouho ničemu nepodařilo.
Yvonne zacouvala a skoro tak skončila Veronice v náručí, protože se moc nedívala, kam couvá.
Velitelka výpravy, čili Ničina maminka, se ujala řečnění, zatímco Yvonne rozdýchávala šok a mumlala si při tom pod fousy něco, co znělo povážlivě jako "proč proboha jezdí na štaflích" a "to nemá trochu slitování pro lekavé lidi?" aniž by vlastně byla lekavá. Úplně jí tak unikla, stejně jako světlovlasé kamarádce, významná interakce mezi vůdkyní rodu a pánem s tyrkysovými vlasy.

_________________

Veronica se rozzářila jako malé blonďaté sluníčko a Keilana ten úsměv zahřál u srdce. Nemohl se na svou usmívající se dceru vynadívat, ale nakonec se přeci jen přemohl a odtrhl pohled, aby příliš nezíral. Ohlédl se k Tině, takže mu neuniklo, jak se začervenala, a jen stěží zabránil dalšímu širokému úsměvu. Kei se přece moc často neusmíval… a přesto se teď culil na celé kolo. Ještě, že ho tak nikdo neviděl.
Když se dozvěděl, že si s ním Tina potřebuje promluvit, povytáhl obočí a zatvářil se zvědavě. A možná trošku znepokojeně – museli spolu vyřešit ještě dost věcí a některé z nich nebyly zrovna příjemné. Přikývl, aby jí dal najevo, že s tím počítá, a prozatím nevyzvídal. Když to neměly slyšet zvědavé uši, nedalo se nic dělat. Kei nepochyboval o tom, že mají slečny uši všude a občas slyší i to, co slyšet vlastně nechtějí. Každé dítě bylo zvědavé, ne že ne.

[Ollivanderovy hůlky]

Společně s dvěma cácorkami a dámou, na které mohl oči nechat, vešel Kei do Ollivanderova krámku, a musel se pobaveně uculit, když Veronica prohlásila, že je tu hrozně prachu. Měla pravdu, pan Ollivander si zřejmě na úklid příliš nepotrpěl. Ale to nevadilo – obchod tak získal své nezaměnitelné kouzlo. Kei přelétl očima regály nacpané krabičkami s hůlkami, a zavzpomínal na výběr své vlastní hůlky. Dobře si to pamatoval, ačkoliv mu to připadalo šíleně dávno. Od té doby tady nebyl, protože neměl důvod. O svou hůlku sice při bystrozorských zásazích několikrát málem přišel, ale nakonec se mu vždycky nepoškozená vrátila. „Dobré ráno,“ prohodil do éteru, přestože Ollivander prozatím nebyl nikde k vidění.
Brzy ale přijel na posuvných štaflích, což podle všeho dost vyděsilo Yvonne. Keilan se pobaveně usmál, ale protože to nevypadalo, že by se dívka chystala šokem omdlít, nic nepodnikal. Naopak zanechal dívky jejich osudu (po Veronice však neustále pokukoval), a přistoupil blíže k Tině, protože zřejmě zachytil jeden z jejích pohledů. V očích mu zajiskřilo a rty se mu zvlnily do nepatrného úsměvu, když se postavil vedle ní tak blízko, jak mu to situace dovolovala. Udělal to zcela úmyslně – díky tomu, že stál v její těsné blízkosti, nemohlo být vidět, jak se letmo dotkl jejích zad a nakonec ji zlehka pohladil. Ruku pak ale spustil zpátky k tělu, protože tu neměli ani trošku soukromí a víc si Kei nedovolil. Raději se pokusil soustředit na svou dcerku a její vybírání hůlky.

_________________

Kdybych znala odpověď na Yvčinu otázku, asi bych sama nebyla tak napjatá, co mě uvnitř obchodu čeká. I já jsem sebou trhla, když se pan Ollivander zničehonic vyloupl u nás, ale jak už bylo řečeno, maminka veškeré mluvení obstarala za nás, takže jsme se klidně mohly s vykulenýma očima dívat na prodavače, jak slézá ze schůdků, a mumlá si pod vousy cosi o tom, že trnkové dřevo bude lepší než růžové, ale hruška by možná taky nebyla marná. Pozorovala jsem ho tak pečlivě, že jsem naprosto zapomněla, že tu s námi jsou i dva dospělí, kteří ovšem měli o svou vlastní zábavu docela postaráno. Neviděna si moje mamka dovolila věnovat panu Tyrkysovému úsměv a varovný pohled, aby toho nechal, protože co kdybychom je s Yvonne náhodou zahlédly, jak se k sobě důvěrně mají.
Víc mě ale zajímal pan Ollivander, takže jsem pohledem těkala z něj k Yv a naopak, a nemohla jsem se dočkat, až konečně vytáhne z regálu jednu z krabiček, ve které se bude ukrývat hůlka, co by mi měla padnout do ruky jako ulitá. Prodavač vystoupal opět na schůdky a přejel k dalšímu regálu, kde postupně vybral hned dvě krabičky a jednu z hůlek vložil do ruky mně a druhou Yvonne. A v tu chvíli už jsem nestíhala sledovat, co se stalo kamarádce, protože sotva jsem s hůlkou jen zlehka pohnula, rozletělo se několik krabiček s hůlkami v protějším regále do stran. „Pardon, já nechtěla,“ špitla jsem a rychle jsem zpropadenou hůlku odložila na stůl, protože s tou jsem nechtěla mít nic dočinění. Naštěstí jsem si nevšimla, jak se mojí mamce hrůzou rozšířily oči, a mimoděk se pověsila na paži našeho kamarádského doprovodu. „Yv, moc s tím nešvihej, jinak tu všichni zahyneme,“ hlesla jsem k zrzce tiše a usmála se na pana Ollivandera, který už mi podával další hůlku. Tak to zkusíme víc zlehka… z hůlky se vyvalil vodopád jisker, který zanechal v místě dopadu ohořelou skvrnu, takže jsem hůlku urychleně vrátila prodavači s němou prosbou, aby mi radši už žádnou další nepůjčoval. „Mami, co když mě žádná hůlka nebude chtít?“ otočila jsem se k těm dvěma a zaregistrovala jen to, jak maminka o půl kroku odstoupila od mužova boku. Nevím, jak vám, ale mně to přišlo trochu podezřelé.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Pan Ollivander se sice tvářil, jako by ho nově příchozí vyrušili z nějaké neodkladné práce, byl ale nejspíš na davy prváčků kupujících své nové hůlky natolik zvyklý, že se ani moc neptal, když začal snášet krabičky. Yvonne bedlivě sledovala každý jeho pohyb, a když dostala do ruky jednu z hůlek, které Ollivander vylovil odkudsi z hor identických škatulek, skepticky nakrčila čelo. Nebyla si jistá, co přesně by jeden měl s takovou hůlkou dělat, do detailů její předtuchy zabíhaly jenom někdy, a Quentin ji pochopitelně informovat nemohl, protože o výběru hůlek nic nevěděl. Zašilhala po Veronice. Takže... mávnout? Mávla.
Hůlka jí vyletěla z ruky jako živá, a Yvonne jenom fascinovaně zírala na to, jak ji pan Ollivander zkušeným pohybem chytil. Podobné věci se evidentně nestávaly zřídkakdy. Zatímco Yvonnina hůlka nenadělala prakticky žádnou paseku, ta Ničina vyházela z polic krabičky s hůlkami, až bylo Yvonne najednou chudáka starého pána líto, že to asi bude muset uklízet. Pak jí došlo, že existují kouzla, a zase ji to přešlo.
"To mi nemusíš říkat dvakrát," šeptla Yvonne zpátky, když jí bylo od plavovlásky doporučeno švihat hůlkami co nejmíň. V prstech jí přistála další, tentokrát o něco kratší. Váhavě koukla po Ollivanderovi a co nejopatněji hůlkou mávla, aby zjistila, že se z její špičky vyvalil hustý, modrofialový dým, který určitě neznamenal nic dobrého. A ještě to smrdělo jako deset pekel. Yvonne radši rychle hůlku odložila na stůl, a tvářila se, že s tím nemá co do činění.
Jenže pak... Poté, co jejíma rukama prošlo několik dalších hůlek, které stihly napáchat katastrofy nejrůznějšího kalibru, se pan Ollivander sklonil k jedné z krabiček, které prve rozházela Veroničina pokusná hůlka číslo jedna, a podal její obsah Yvonne. Když sevřela dřevo v prstech, pocítila příjemné mravenčení, trochu jako když si po dlouhém dni lehnete a máte dojem, že umřete samým blahem. To ale nebylo to nejmarkantnější - velice zajímavý byl rovněž fakt, že hůlka začala tlumeně světélkovat a brnět. Pan Ollivander se usmál natolik spokojeně, jak to jenom dokázal. "Výborně. Bude to osm galeonů."

_________________

Keilan se neubránil nepatrnému úsměvu, který se mu vloudil na rty, a jiskřičkám, co mu přeskočily v očích, když si povšiml Tinina varovného pohledu. Mlčky ho varovala, ale o to větší nutkání provokovat měl. Netroufl si ale vyvádět před dětmi, takže se nakonec uklidnil a schoval své potutelné úsměvy za pro něj tak typickou kamennou masku.
Ta mu ale nevydržela dlouho, protože brzy došlo na zkoušení hůlek. Kdyby před Ollivanderem teď stál kdokoliv jiný, než Veronica, Kei by se tvářil nezaujatě, možná dokonce znuděně, protože co mu bylo do cizích hůlek… Ale Verunka tam stála a měla získat svou první hůlku, což byla významná událost a ne že ne. Kei sledoval každičký její pohyb a musel se usmát, když nesprávné hůlky v její ruce začaly konat zkázu. A druhá dívka na tom zřejmě nebyla o moc lépe.
Veronica se po chvíli obrátila ke své matce, aby položila pro ni jistě dost zásadní otázku, a Kei se už už nadechoval, aby jí odpověděl. Včas se ale zarazil a nechal odpověď na Tině. Stejně ale její slova doplnil svými: „Když si hůlka vybrala takového troubu, jako jsem já, určitě si vybere i tebe. Určitě budeš nadaná kouzelnice,“ mrknul na Verunku a pousmál se. „Vy obě,“ dodal, aby to Yvonne nepřišlo líto, a aby to nevypadalo, že se k Verunce nějak přehnaně má, když se vlastně ani pořádně neznali. Vážně, Keii? Označil jsi sám sebe za troubu? Pravdou bylo, že se nepoznával. Ale ke všem čertům s jeho chladným odstupem a kamennou maskou, přece se ke své dceři nebude chovat jako idiot.
Kei si všiml nepatrného úsměvu, který tu a tam prokmitl Ollivanderovou tváří, a provrtával díky tomu prodavače rentgenovým pohledem. Merlinví, co se honilo starcovi hlavou, a Keilan to radši ani vědět nechtěl. Když nakonec Ollivander zajásal, protože si Yvonne a nakonec i Verunku konečně vybrala jedna z tisíců hůlek, které tu čekaly na své spřízněné duše, Kei se zatvářil naprosto hrdě a povzbudivě na svou dceru mrkl. A vzápětí Tině nenápadně podstrčil příslušný obnos, protože své rozhodnutí, že Veronice nákupy zaplatí, nehodlal měnit.
„Tak, kam si dámy přejí jít teď?“ povytáhl tázavě obočí, když byly obě hůlky zaplaceny a první etapa nakupování splněna, a zvědavým pohledem zatěkal mezi Veronicou a Yvonne. On byl poslední, kdo měl právo do jejich plánů mluvit, takže ať si slečny vyberou, kam budou směřovat jejich kroky nyní.

_________________