Zlehka se pousmála a přikývla, přičemž svou ruku nechala v té jeho, aniž by se mu snažila vysmeknout. Po celou tu dobu jej sledovala soustředěným pohledem a nezdálo se, že by jí některé, z jeho gest, vyvádělo z míry. Právě naopak. Alexeie si pamatovala ze školy, chodil o dva roky výš, do stejné koleje, nebyl tak hloupý jako někteří jeho spolužáci, se kterými se Wilhelmine musela setkávat ve společenské místnosti. A jak se zdálo, po škole měly stejné zájmy, neboť se občasně setkávaly i na schůzích, kam se rozhodně nemohl dostat nečistokrevný mudla a další svoloč. Přesto se s ním Mine nikdy příliš nepřátelila a snad s ním nikdy ani pořádně nemluvila. Jak se však zdálo, ten den byl jako dělaný pro to, aby člověk pár věcí změnil. "Ach, jak jsem něco takového mohla přehlédnout," promluvila hravě, vesele, možná i naoko trochu hloupoučce, ačkoliv v jejím pohledu bylo stále cosi chytrého a prohnaného. Měřila si muže před sebou, jakoby mu snad měla vidět do hlavy, ačkoliv nitrozpyt se nikdy ovládat nenaučila. "Ano, počasí rozhodně není špatné, ale slunce vytahuje z děr různá individua," pronesla měkce, přesto však možná i trochu kysele, snad jakoby narážela na občasnou přítomnost mudlovských kouzelníků a dalších, které při své cestě musela potkat. Ale den jako stvořený na procházku? To rozhodně byl. Nakonec zlehka přikývla, dávajíc najevo, že jeho slovům rozuměla a plně je chápe. Jistě, i jedna její velice blízká přítelkyně měla dítě, se kterým se však Mine rozhodně nechtěla vídat. Nechtěla hrát šťastnou idylku, neboť se jí to všechno spíše příčilo a ona neměla takový vliv, aby mohla jen tak zasáhnout. Proto raději hrála mrtvého brouka a hledala jiné... lepší oběti pro své hry. "Potřebovala jsem na vzduch, vychutnat si poslední volné dny, než se zase vrátím ke své práci v Bradavicích. A kdo ví, třeba mi i něco padne do oka," pokrčila rameny, přičemž se porozhlédla po ulici. "Ale když už jsme se tu setkali... možná by nebylo od věci někam zajít, hm? Pokud však příliš nepospícháte, nerada bych vás okrádala o čas," pronesla, přičemž se pousmála a prsty si pročísla tmavé kadeře.

_________________

"To vůbec netuším, je to vcelku veřejná věc," broukl Alexei s menším úsměvem a na chviličku se zatvářil šokovaně, že o tomto Wilhelmine ještě skutečně neví. Nebylo divu, když nakupování ze srdce nenáviděl nehledě na to, že by se rozhodně nechlubil s tím, kdyby ho rád měl. Co se těch procházek týkalo, ty měl rád, pokud tedy zrovna nepařilo šíleně slunce, což v tuto chvíli celkem ano. Ještě štěstí, že před odchodem z domu se řádně namazal.
Přestože Alexei u Smrtijedů byl, co se mudlorozených či nečistokrevných kouzelníků týkalo, je mu to bylo naprosto ukradené. To co dělal, dělat taky musel, otec na tom trval a teď si to tím trochu žehlil, když už se doma vědělo o jeho rozvodu. "To je pravda," pravil však a koutek úst pozvedl do úšklebku. Přetvářky mu nedělaly sebemenší problém, spíše naopak. Byly u něho už neodmyslitelnou součástí a málokdo odhadl na co vlastně myslí. Nehledě na to, že uměl své myšlenky velice dobře zakrýt, stejně jako s lehkostí mohl nahlédnout do mysli někoho jiného - ne že by tohoto využívat nějak převelice často, trochu se mu to příčilo ač v některých chvílích se tomu stejně vyhnout nedalo. "Ale procházce to ničemu nebrání," zhodnotil to pak a přidal menší úsměv jenž značil, že existenci těchto individuí zvládne ignorovat, pokud je takto pěkně. On to tedy zvládal i v momentech, kdy třeba lilo o sto šest, a nebo mrzlo. Pokud tedy vyloženě neměl za úkol někoho zlikvidovat, či něco takového.
"Ach, takže profesorka? A co učíte, slečno Prattová?" věděl to sice moc dobře, o dění v Bradavicích věděl první poslední - ono nebylo nic moc těžkého zjistit to od Daryi, když jí člověk lehoučce nahlédl do hlavy. Navíc věděl, že Wilhelmine vyniká v lektvarech, vždyť sama vlastnila obchod s lektvary. "Změnily se Bradavice nějakým způsobem?" optal se pak zvědavě. Přeci jen, už to bylo několik let, co vlastně školu opustil. O změnách, který tento rok proběhly, věděl až moc dobře. Některé se mu zamlouvaly, některé zase ne, ale nějak extra to neřešil - ono se toho pro čistokrevné zase moc neměnilo.
Pozvání, které od Minnie následně přišlo, Alexe možná trochu překvapilo. Mile, samozřejmě. Na tvářích se mu objevil menší úsměv. "Nepospíchám," přiznal Alexei bez sebemenšího problému, protože skutečně nikam nemusel. Práci neměl, k rodičům dnes lézt nehodlal (šel by, kdyby měl v sobě flašku vodky) a domů neměl zatím proč chodit, navíc tušil, že by Valerie byla šíleně otravná. Ostatně, jako vždycky. "Můžeme se kousek projít, Monarcha odsud není zas tak daleko.. a pak můžeme skočit na jídlo?" povytáhl tázavě obočí neb nehodlal Wilhelmine do něčeho nutit sic to byla ona, kdo první ono pozvání vyslovil.

_________________

Byť její rodina nikdy nebyla na vysokých příčkách mezi kouzelnickými rodinami, přesto Wilhelmine dávala jasně na odiv, že není z žádné mudlovské rodiny, a že jí v žilách koluje jedině kouzelnická krev, na kterou byla patřičně hrdá. Nikdy se nepozastavovala nad ostatními, nikdy neuměla projevit lítost nad tím, že ostatní nebyli čistokrevní. Prostě nebyli. Ale taky se nemuseli hnát mezi ně, mezi ty pravé kouzelníky. Minu skutečně nebylo těžké otočit proti nečistokrevným - viděla jejich neschopnost a moc dobře si uvědomovala rozdíl mezi nimi a jí. Nebyla jak někteří čistokrevní, kteří si nevážili své krve a pro tu ohavnou lásku - lásku! jak směšné! - byli schopní si brát ty, kteří jim ani nebyli hodni. Ne, skutečně nikdy se nesnažila vcítit do role někoho jiného. Opovrhovala jimi. Těmi všemi. Byli k smíchu, i když... s některými si mohla pohrát. Anebo si je prostě mohla zkusit omotat kolem prstu, donutit je, aby ji poslouchali. To už si možná trochu pozornosti zasloužili... nikdy však ne obdiv nebo uznání. "To rozhodně nebrání, jediné štěstí," dodala nakonec s jemným pohozením hlavou, přičemž se pohledem zastavila na Alexově tváři. "Zvláštní, myslela jsem, že něco takového vám nemohlo uniknout, ale pokud to chcete slyšet přímo ode mě - jsem profesorkou lektvarů, měla bych učit druhý ročník a uvidíme, jestli mi přidělí ještě některé. Poměry v Bradavicích jsou stále dosti nevhodné, někteří profesoři nejsou zrovna čistokrevného původu, a pak to dopadá, jak to dopadá," pousmála se. Domnívala se, že Alexovi neříká nic nového, ale když už se zeptal, nemínila jen stát a mlčet. "Ale zdá se, že dojde k pár menším změnám. Snad konečně k lepšímu, nemýlím se?" dotázala se a zvonivě se zasmála. Kdyby mohla, vypořádala by se s těmi mudlovskými šmejdy mávnutím hůlkou. To však udělat nemohla... zatím. Když jí Alexei potvrdil, že nikam nepospíchá, pousmála se, protože s ním mohla dál mluvit. Přesně tak, jak si usmyslela. "Výborně. Nejsem proti, u Monarchy jsem už dlouho nebyla," pronesla popravdě. Ačkoliv tam byla po setkání s JD, přesto jej moc nevyhledávala. Snažila se najít podnik, který by více vyhovoval jejím potřebám, a do kterého by jen tak nemoh vejít nějaký mudlovský šmejd. Nahlas to však neříkala. "Můžeme vyrazit," pokynula ještě, a pokud Alex nenamítal, vyrazila kýženým směrem. "A vy mi zatím můžete říct, co je nového... přeci jen máte k některým informacím lepší přístup, a pak... i profesorka lektvarů by měla být informovaná o tom, co se děje v kouzelnickém světě, že ano," promluvila zvesela, přičemž pohledem těkala po ulici před sebou. Mířila směr Monarcha, ve kterém, jak doufala, nalezne nějaký klidný kout, kde nebude rušit nějaký otrapa.

_________________

Nákupy naštěstí už řešeny nebyly, i když se přišlo k mnohem horším věcem. Tedy, ono samozřejmě záleželo pohled od pohledu, protože on se tématu mudlovských šmejdů nikdy zvláště nebránil. Věděl totiž, že kdyby ano, vrhalo by to na něj ne zrovna dvakrát pěkné světlo. Nehledě na to, že on většinou také pohrdal, ale ne úplně všemi. Ne že zrovna mezi jeho pěti nejlepšími přáteli by se někdo takový vyskytoval, Eirlys na níž nedal dopustit však byla nečistokrevného původu.
"Souhlasím. Horší však je, že by jsme s tím nemohli dělat nic, i kdyby nám v tento pěkný den v procházce nějak bránili," pozvedl koutek do menšího úsměvu načež se rozhlédl po ulici. Bitky, které se čas od času konaly, už mu připadaly nudné, protože ve většině případech to byli oni, kdo byli zahnáni zase hezky zpátky do kouta. Nehledě na to, že většiny se Alexei zúčastnil jako bystrozor. Nechtěl totiž, aby se na veřejnosti vědělo, že on také patří mezi Černé pláště - ne že by to někdo mohl zjistit, když každý svou tvář měl zahalenou černou kápí. Problém byl v tom, že se čas od času stalo, že i ta kápě někomu spadla, že. "No, očividně nám oběma některé věci uchází," nepatrně se ušklíbl a narážel s tím samozřejmě na fakt, že ona nevěděla o jeho (ne)lásce k nákupům a procházkám. "Druhý ročník? A učíte někoho zajímavého?" povytáhl pak tázavě obočí. Jemu se totiž podařilo zjistit, že by tam měl chodit Barlowe, i když si nebyl jistý zda se malý Američan nevrátil zpátky do své domoviny. "Ano, o něčem málo vím. Vše začalo už ve vlaku.." určitě nemusel dodávat vysvětlení, co tím vlakem myslí, takže povytáhl koutky úst do spokojeného úsměvu. Bylo však pravdou, že zrovna jemu bylo ukradené, zda čistokrevní jezdili s mudlovskými šmejdy či nikoliv. To samé u stolu - stejně se budou moci bavit, to by totiž museli oddělit krom tohoto i ložnice a i ročníky by se mohly rozdělit.
"Já také ne," uchechtl se pobaveně, ale daleko od pravdy to skutečně nebylo. Když už na pivo s Connorem, chodil do Duhy, kde většinou sloužil Joshua, a tak měli oba slevy. A pak chlastali i s ním, rozhodně ne pivo. Ani s rodinou už do Monarchy nechodil tolik na večeře či obědy, protože si na ně odmítal dělat čas - zvláště od konce prázdniny, kdy na ně vybalil, že se rozvádí. Že měl za ženu Valerii, to stejně moc veřejně známé nebylo, ani ona to nikdy nešířila a dalo by se říci, že to věděly jen jejich rodiny. "Samozřejmě," pokýval pak hlavou na to, že mohou vyrazit. Nezapomněl slečně Prattové nabídnout rámě, protože byl v srdci tak trochu gentleman a věděl, jak se k ženám chovat.
"Vlastně nic moc nového není," přiznal s menším úsměvem, zatímco bok po boku procházeli ulicemi Příčné směrem k Monarše. Alexei moc dobře věděl, že soukromý salónek má jeho rodina rezervovaný neustále na své jméno neb Joshua sám tam trávil vcelku dost často. Ať už kvůli schůzkám se svými klienty či jen tak pro zábavu. Pravděpodobnější bylo to druhé. "Ale má sestra, Stephanie, je od letošního léta zasnoubená s Rheinalltem Nottem. A je dost možné, že my dva se na škole čas od času uvidíme," sice to ještě nebylo stoprocentně potvrzené, ale dle posledních zpráv se s velkou pravděpodobností některá místa uvolní, což rozhodně přišlo Alexeiovi vhod. Nehledě na to, že i Černým plášťům se další špeh v Bradavicích hodil, stejně jako rodičům, aby tam byl někdo, kdo by dohlédl na Daryu, která tropila samé hlouposti. "A jim jsme na stopě," broukl pak s menším úsměvem - pokud Wilhelmine nebyla úplně hloupá, věděla komu na stopě jsou. Alexei tohle téma však nepovažoval za vhodné do ulic Příčné, protože i stěny domů měly uši.

>>> Monarcha

_________________

<<

Ricky měl zase jednou napilno, alespoň co se rebelování týkalo. Přišlo mu totiž, že se věci vůbec nehýbou kupředu, alespoň ze strany Fénixova řádu ne, a docházela mu trpělivost. Jak dlouho ještě budou čekat, než zakročí? Dokud ministerstvo kouzel nebude mít absolutní moc? Dokud nezačne kouzelníky mudlovského a smíšeného původu posílat do plynu, jako to dělal Hitler s Židy? To už bude pozdě a Ricky si to hořce uvědomoval. Stejně jako si dobře uvědomoval, že k takovému opakování historie spějí mílovými kroky. Vždyť už teď docházelo k nemalé diskriminaci určité části společnosti a k omezování lidských práv a bylo naprosto jasné, že to tímhle neskončí. Lavinus Tinkerbell se možná tvářil jako zlatíčko, ale Ricky věděl, že je to zmetek a tyran, jinak by takové věci přece neschvaloval.
Dopolední vysílání Barikády měl za sebou, ale protože nedokázal jenom tak sedět na zadku a užírat se ne zrovna pozitivními myšlenkami, popadl čerstvý výtisk té novinové Barikády, kde bylo ještě trošku rozvinuté to, o čem mluvili s Lovcem v rádiu, a vyrazil do ulic. Výhodou bylo, že Barikáda nemohla být nijak přímo spojována s rebely, neexistovaly žádné konkrétní důkazy, které by ukazovaly na to, že má Barikádu na svědomí Fénixův řád, a tak se Ricky nemusel nikomu vyloženě zpovídat, i když do problémů nikoho dostat nechtěl.
Zároveň ale nemohl jen tak nečinně přihlížet, jak se svět řítí do pekel a ještě hloub, což bylo ostatně důvodem, proč se objevil na Příčné ulici, postavil se na lavičku, aby dobře přilákal pozornost, a máchal kolem sebe rukou, v níž svíral výtisk barikády. „Vezměte si noviny, zdarma! Nový výtisk Barikády! Jedině v Barikádě se totiž dočtete stoprocentní pravdu a to, co vám ministerstvo zatajuje!“ Jasně, bylo to praštěné, maximálně riskantní a pravděpodobně ho to bude stát kejhák, ale jak jinak učinit osvětu kouzelnické společnosti? A jak jinak dostat lidi na svou stranu, než tím, že se dozví, jaká zvěrstva ministerstvo páchá?
A protože na sobě Ricky měl svůj oblíbený červený kabát, vážně nebylo snadné jej přehlédnout. Sice to pro něj znamenalo, že už nebude moct vytáhnout paty na ulici snad v žádné podobě, aniž by ho někdo poznal, ale co... Zvěromagii už zvládal docela obstojně. A pro revoluci obětuje cokoliv.

Mimo herně:
Nemám v plánu fakt žádnou akci, ale když se to v nějakou zvrhne, budu jen ráda. Taky počítám s tím, že se někdo může pokusit Rickyho sejmout, takže směle do toho...

_________________

Maxen měl zatím docela dobrý den. Nepřipletl se mu do cesty žádný idiot, v práci bylo pořád co dělat, se svou drahou sestrou už se taky dlouho nedohadoval a nepředpokládal, že zrovna dnes by se to mělo změnit, a tak vůbec. Vlastně to jediné, co mu kazilo náladu, byly povídačky, že dopoledne zase vysílalo to debilní rebelské rádio, které se marně snažili nějak přerušit, ale zatím bez úspěchu, ať už na tom pracoval kdokoliv.
Z dobrého oběda nyní mířil zpět do práce s tím, že si ještě potřeboval vyzvednout něco na Příčné ulici. K tomu se ale nedostal, protože mu cestu přece jen nějaký idiot překřížil. A že by rovnou ten idiot, co měl na svědomí vysílání toho rebelského rádia? Rozhodně na to tak vypadal a Maxen si jen pomyslel cosi o tom, že jestli je odboj plný takových floutků, kteří u toho rebelování ani nepřemýšleli, nebylo divu, že se jim vůbec nedařilo uspět. No tak, vždyť nebyla žádná věda se postavit tady na lavičku, rebelsky vykřikovat a krásně na sebe poutat pozornost.
Když se Maxen k rebelovi přiblížil, s překvapením shledal, že se jedná o docela známou tvář, která byla hledaná div ne na každém rohu. Bylo by pro něj úspěchem, kdyby se zrovna jemu podařilo mladého Tremletta dotáhnout do Azkabanu, ale velice nerad by předbíhal, protože za krátkou chvíli se mohlo semlít cokoliv. Každopádně Maxen nechal rychle do ruky vklouznout hůlku, kterou na Tremletta namířil. „Pouta na tebe!“ vyštěkl, ale s jakým úspěchem, těžko říct. Přece jen se tu kolem nejspíš motalo několik lidí, které Tremlett svým pokřikováním přilákal.

Mimo herně:
Pouta na tebe; +4 za dospělého, +2 smrtijedí bonus

Eirlys B. Udinov rolled 1d10:
5

Ok, jestli tam je bota, sori, a jestli ma Ricky nejakou trochu jinou podobu, tak to kdyztak prepisu.

_________________

| +

Ricky věděl, že dříve nebo později nějaká ta kletba přilétne; hodně by se divil, kdyby se tak nestalo. Z toho důvodu byl neustále ve střehu, i když vypadal, že není a že se zajímá hlavně o rozdávání rebelských novin. Ve skutečnosti měl ale hůlku po ruce, takže zareagoval včas, jakmile koutkem oka zahlédl, že se hůlka mihla v ruce i chlapíkovi opodál, který nevypadal zrovna vlídně.
Mladý pan Tremlett upustil štůsek novin, kterých už mu příliš nezbývalo - lidé si přeci jen nějaké výtisky rozebrali, navzdory strachu z toho, že když je u toho někdo uvidí, budou mít problém, jenže ministerstvo zacházelo pořád dál a dál a někteří kouzelníci prostě začínali ztrácet trpělivost - a do ruky mu vklouzla hůlka, kterou okamžitě švihl po útočníkovi. „Expelliarmus,“ vyhrkl hned, protože kdyby se tu na veřejnosti nechal spoutat, to by tedy za moc nestál. Umřít hodlal až na barikádách. Ale na druhou stranu... aspoň by lidé věděli, že hlásá pravdu - už jen to, že se ho někdo snažil umlčet, o něčem vypovídalo.

Mimo herně:
Expelliarmus (+10; 4 za věk, 2 za úroveň, 1 za talent, 2 za Fénixův řád a 1 za bystrozora )

Alaric Q. Tremlett rolled 1d10:
3

A protože se mu kletbu naštěstí podařilo odvrátit, rychle přešel do protiútoku, přičemž seskočil z lavičky. Ne že by se mu nelíbilo mít výhled, ale zároveň byl díky tomu víc na ráně a kdyby tomuhle troubovi přišly posily, byl by pro ně poměrně snadným terčem. Mezi lidmi se na ulici lépe ztrácel, i když... Všichni čumilové, kteří tu doposud postávali, se buď dali na útěk, nebo začali kvapně mizet k nejbližšímu výklenku, kde by se mohli schovat a celou bitku sledovat. „Petrificus totalus!“ houkl Ricky protentokrát, doufaje, že se tím soupeře alespoň dočasně zbaví. Pak už stačilo jen zaběhnout za roh, vzít na sebe zrzavý kožich a zmizet ve stínech.

Mimo herně:
Petrificus totalus (+9, 4 za věk, 1 za úroveň, 1 za talent, 2 za Fénixův řád a 1 za bystrozora)

Alaric Q. Tremlett rolled 1d10:
5

_________________

Sice bylo mírně alibistické to říct, ale Maxen nebyl zkušeným duelantem, protože se většinou soubojům vyhýbal. Alespoň těm přímým, bodnout někoho do zad mu problémy nedělalo. To tady ale takto vyřešit nešlo, tady bylo potřeba jednat, protože Alaric Tremlett byl příliš lákavým soustem, aby ho nechal jen tak uniknout. Naneštěstí pro něj býval Tremlett bystrozorem, což mu jeho netalent už tak ztížilo, nicméně Maxen se nehodlal jen tak vzdát a dovléct se na ministerstvo jako spráskaný pes s tím, že mu pod nosem proklouzl hledaný zločinec. „Co tak koukáte? Nevadí vám, že se vám před očima promenáduje kriminálník?“ štěkl Maxen na okolní čumily, kteří se zjevně nehodlali nijak připojit kromě toho, že mohli pozorovat. A rozprchli se až moc rychle, takže když po něm Tremlett hodil petrificem, Maxen ani nestačil někoho přitáhnout před sebe a praštil sebou na zem jak široký tak dlouhý. Kdyby mohl, zaskřípal by zuby, ale jako zpetrifikovaný mohl maximálně tak zlostně koulet očima. Vůbec ne trapné.

Mimo herně:
Mdloby na tebe; +6

Eirlys B. Udinov rolled 1d10:
3

A proto byste si, milé děti, neměli dovolovat na silnější.

_________________

| +

Bitka skončila tak rychle, jak začala, což Ricky opravdu nečekal. Své soupeře totiž nikdy nepodceňoval, spíš si myslel, že zrovna tenhle bude tvrdý oříšek, ale... stačil jeden petrificus totalus a ministerský šmoula se skácel k zemi. „No, to bylo rychlý,“ usoudil Alaric překvapeně a uznale sám nad sebou kývnul hlavou.
Hůlku z ruky nepouštěl a na ostražitosti rozhodně nepolevoval. Tedy... ono to možná vypadalo jinak, ale ve skutečnosti byl vážně pořád ve střehu, protože očekával, že sem dříve či později dorazí další poskokové pana ministra. Ale teď, když bylo to největší nebezpečí zažehnáno, Ricky vesele přicupital k paralyzovanému Yarwoodovi, sklonil se nad něj, poplácal ho dlaní po tváři a drze mu vlepil pusu na čelo. „Myslel jsem, že vydržíte víc,“ pronesl a provokativně zamrkal. „Chce to trénink, chlapče, takhle revoluci nezastavíte,“ dodal hezky zvesela, a kdyby býval měl po ruce pero, načmáral by Maxenovi na čelo obrys fénixe. Takhle se musel spokojit jenom s tou pusou.
„Hezký den, byla to zábavná šarvátka, že?“ rozloučil se nakonec a energicky odskotačil Yarwoodovi z očí. A jakmile zaběhl za nejbližší roh, vzal na sebe čtyřnohou podobu. Sice mu ještě nešlo přeměnit se úplně plynule a po přeměně chvilku nevěděl, jak ovládat krátké nohy, které byly navíc čtyři, ale rychle se do toho dostal a o chvíli později už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.

>> fuč

_________________

<<

Když se Saoirse ruku v ruce se svým synkem proplétala davem na Příčné ulici, kde probíhaly vánoční trhy, nemohla se ubránit menší nervozitě, která ji svírala. A pranic nepomáhalo, že se snažila si opakovat, že přece nejde o nic jiného než o přátelské setkání. Takových už s Harrym přece absolvovali spoustu. Neměla důvod být nervózní, zvlášť když s Leem se Harry už taky znal a viděl ho nejednou. Stejně tak jako ale nedokázala zabránit nervozitě, podobně nedokázala odolat tomu, aby se neusmívala, protože se samozřejmě těšila, až se s Harrym zase uvidí a projdou si to tu, dají si něco teplého. „Mami a kdy už Harry přijde?“ zatahal ji Leo za ruku a vzhlédl k ní se zvědavým výrazem. Harryho si očividně oblíbil. Aby taky ne, vždyť to byl famfrpálista! „Říkali jsme, že se sejdeme u Krucánků, ještě tam nejsme,“ broukla Saoirse a pobaveně se usmála. Ke Krucánkům jim nicméně chybělo už jen pár kroků a jakmile se zastavili před výlohou, tak synka pobídla, ať se dívá, jestli Harryho někde neuvidí.

_________________