Rozhodně jsem nevypadal jako člověk, který by kecal, takže jsem se v reakci na Cassiino obvinění jen ušklíbl. To bylo tak neuvěřitelné, že jsem dokázal mít někoho rád? Skoro jsem si to bral osobně. „Nekecám,“ ujistil jsem ji naprosto vážně. Když Cassie začala naznačovat něco o tom, že je Jordan hrozná osoba a je lepší se jí vyhýbat, probodl jsem ji pichlavým pohledem. „Ona Jordan není tak špatná, Cassie,“ nemohl jsem se nezastat své bývalé snoubenky. „U Munga? Dobře, dělám si mentální poznámku, že se mám nemocnici obloukem vyhýbat,“ přikývl jsem, ačkoliv to vyhýbání se doktorům nebylo vždycky úplně jednoduché. Jenže já se s Jordan vidět nechtěl, protože jsem věděl, že bych jí nedokázal pohlédnout do očí. A teď, když jsem se navíc dozvěděl, jak špatně moje zmizení nesla, jsem se cítil jako ten největší hajzl pod sluncem. „Sheri už nepracuje u Munga? A jak se vlastně vede jemu?“ zeptal jsem se s upřímným zájmem na svého bývalého spolužáka. Jedním jsem si byl jistý - určitě se mu vedlo lépe, než mně.
Nad nabídkou, že mi Cassie tajně zjistí, jak se Jordan má, jsem se na chvilku pozastavil a zaváhal jsem. Chtěl jsem to vůbec vědět? Nebylo by lepší, kdybych ji prostě nechal plavat a zapomněl? Asi bylo, ale já to nedokázal. Potřeboval jsem vědět, že se z té krize, která nastala po mém zmizení, už dostala. „To bys byla hodná,“ přikývl jsem a vděčně jsem se pousmál.
No a pak jsme se rovnou dostali k mému jménu, které Cassandra stejně potřebovala vědět, aby mi mohla napsat slibovaný dopis. „Nejmenuju se Peter Carlyle, Cassie,“ přiznal jsem potichu. „Už ne.“ Netvářil jsem se nijak vesele a ze změny jména jsem rozhodně nebyl nadšený, ale už jsem si na něj dávno zvykl a přišlo mi divné, když mě Cassie před chvílí oslovila jako Petera. „Jmenuju se Derek. Derek Fawkes. A jsem nečistokrevný kouzelník,“ poinformoval jsem ji naprosto vážně, aby si nemyslela, že si dělám srandu, protože já nežertoval ani trošku. Díval jsem se jí přitom zpříma do očí, takže snad nemohla pochybovat o mé pravdomluvnosti.
Ať už byla její reakce jakákoliv, vytáhl jsem z kapsy kalhot pomuchlanou krabičku cigaret a jednu cigaretu jsem si zapálil. Děravý kotel měl jednu výhodu - člověk tu mohl kouřit jednu cigaretu za druhou a nikdo si nedovolil vynadat mu. Cigaretový kouř ostatně patřil k jakémusi... prku hostince.

_________________

Že by Cassandra Derekovi věřila, to se rozhodně říci nedalo. Ne že by mu nevěřila to, že by mohl mít někoho rád, jen mu nevěřila, že by mohl mít rád McLarkenovou. Pamatovala si jí jako rozmazleného spratka, který dbal na čistokrevnost. Kdyby věděla, že se změnila, možná by takové řeči nikdy nevedla. "Když myslíš," pokrčila rameny na znamení, že se tedy vzdává, ale stejně si myslela své - JD prostě nebyl člověk, který by mohl mít někoho rád. "Jo, sice si teď nevzpomenu na jakém oddělení, ale maká tam." Kývla hlavou na znamení, že v tomhle se rozhodně nemýlí a tím pádem by se zrovna Mungovi měl skutečně vyhýbat, pokud jí tam nechce potkat. "Ne, však víš, co se děje, ne?" posunkem ruky se snažila naznačit celou tu situaci s čistokrevnými a nečistokrevnými. Oni byli mudlovští šmejdi, podle většiny, takže bylo celkem rozumné, že Sheri z nemocnice odešel. "Dobře, má přítelkyni, je šťastný.. Jen by se to tady mohlo uklidnit," nakrčila nosík a pousmála se. Jí osobně se nynější situace vůbec nelíbila, což bylo možná jeden z důvodů, proč se přidala k Fénixovi, aby pomáhala tam, kde se dalo. Společně s bratrem, který z toho nadšený nebyl, ale ona taky nebyla nadšená z toho, že její milovaný bratříček se také připojil. Sice dříve než ona, ale to bylo fuk.
"Já vím," zamrkal na něj jako andílek načež se pobaveně ušklíbla. Byla připravená se o JD dozvědět co nejvíce, aby mohla svého kamaráda poinformovat o tom, co se s ní za tu dobu dělo. Ještě štěstí, že v nemocnici měla pár svých přátel, u kterých sice nic moc nevyzvídala, ale drby měl každý rád a zdrbnout po dlouhé době McLarkenovou by mohlo být také fajn.
A pak přišlo to s tím jménem. Cassie se chvíli tvářila nechápavě, pak překvapeně a nakonec.. se rozesmála, protože tohle bylo celkem vtipné. "Tak to se teda nemáš. A radši bych McLarkenové na oči tedy nechodila, protože ona je čistotou krve snad i posedlá," zašklebila se na něj pobaveně. Nevěděla sice, jak moc JD na čistou krev dbá nebo ne, to bylo spíš jistější, že to bude vědět práve Peter.. tedy Derek.
"Za tou změnou určitě bude zajímavý příběh, hm? Někoho si zabil? Jseš sériový vrah?" koutky jí pobaveně zacukaly, protože tohle by bylo celkem zajímavé a možná že kdyby alespoň trochu tušila, co se zatím vším skrývá, mlčela by.

_________________

Informaci, že Jordan pracuje u Munga, jsem přijal s přikývnutím a víc už jsem se tím nezabýval. Jenom jsem si udělal tu mentální poznámku, že se mám nemocnici vyhýbat jako čert kříži, a barevně jsem ji zvýraznil.
Něco málo o tom, co se v kouzelnické Británii děje, jsem samozřejmě věděl, protože se o tom psalo i v zahraničních novinách, ale spousta věcí mi unikala. Rozhodně jsem netušil, jak je situace vážná. „Moc toho nevím,“ přiznal jsem. „Byl jsem pryč dlouho. A měl jsem... jiné starosti,“ zamumlal jsem a pokrčil jsem rameny. „Ale z toho, co jsem slyšel a četl, jsem pochopil, že je to dost choulostivé téma, o kterém není radno bavit se na veřejnosti,“ dodal jsem s mrknutím a pro jistotu se rozhlédl kolem sebe, abych se ujistil, že nás nikdo nesleduje a neposlouchá. Já měl tedy smysly nastražené celou dobu, ale svou pozornost jsem věnoval Cassie.
„To je dobře, že se má dobře,“ pokýval jsem hlavou, když jsem se dozvěděl alespoň stručné informace o svém bývalém spolužákovi z Mrzimoru. „Řekl bych, ať ho pozdravuješ, ale... Ne, nedělej to. Vlastně bude úplně nejlepší, když na tohle setkání zapomeneš a nebudeš nikomu vykládat, že jsi mě potkala. Protože Peter Carlyle je stejně už dávno mrtvej,“ zašklebil jsem se a mávnul rukou do vzduchu, jako bych si z toho nic nedělal. Ale po těch letech už jsem se na to skutečně díval s nadhledem.
Když se Cassandra rozesmála, svraštil jsem obočí a nepřestával jsem se tvářit vážně, protože jsem na tom nic vtipného neviděl. Kdyby věděla, kvůli čemu jsem jméno změnil a proč jsem utekl, dost možná by se taky nesmála. A ten smích mě svým způsobem trochu zabolel. Jordan už jsem nekomentoval, zato jsem se zašklebil nad Cassiinou další poznámkou, protože má bývalá spolužačka ani netušila, jak blízko je k pravdě. „Vlastně nejsi moc daleko od pravdy,“ prohodil jsem, jako bych se bavil o počasí a ne o tak vážné věci, pokrčil jsem rameny a vyfoukl obláček cigaretového kouře. Nic v mém obličeji nenasvědčovalo tomu, že bych si dělal srandu. A já si ji taky nedělal. Dobře jsem si vzpomínal, že jsem málem zabil vlastního bratra, což pro mě vlastně bylo znamením, že musím utéct. Hodně daleko.

_________________

Cassandra pokývala hlavou a pokrčila rameny. Jasně že by se to nemělo probírat na veřejnosti, ale ona byla zrovna osoba, která se ničeho nebála a to ani těch černých plášťů. Že se bezhlavě zúčastňovala skoro každého souboje, to bylo jasné. Že tam mohla přijít k úhoně, to jí bylo totiž zcel ukradené. "To bych ti o tom všem mohla povyprávět někde v soukromí, hm?" povytáhla tázavě obočí a pousmála se. Cassie by byla sice schopná mu všechny potřebné informace odříkat hned, ale očividně se to zas tak nehodilo.
"Fajn, ale stejně si myslím, že by tě rád viděl." Zkonstatovala s pokrčením ramen, protože jí to bylo zcela ukradené, a bylo dost možné, že se jí stejně na většinu věcí podaří během pár dnů zapomenout, protože Cassandra měla rozhodně více starostí než návrat jejího velmi dobrého kamaráda, i když byla opravdu ráda, že ho po těch letech zase vidí.
Cassie se nedokázala tvářit vážně skoro za jakékoliv situace, což někdy bylo na škodu, ale jí to bylo zcela fuk. "Neříkej mi, že jsi musel z Ameriky zdrhnout, protože jsi tam někoho zabil," zabručela, ale očividně se stále dobře bavila. Derek se sice tvářil vážně, ale Cassie si nebyla jistá, na kolik to vážně myslí. Sice to vypadalo, že opravdu dost, ale.. Cassandra tomu stejně nemohla uvěřit, protože by Peter.. tedy Derek, kterého dříve znávala, něco takového neudělal. Proto přimhouřila oči a snažila se v jeho obličeji najít známku toho, že by se mohlo jednat o nějakou lež. Tu však nenacházela. "Na tohle potřebuju.. whiskey. Minimálně. Dáš si taky?" zabručela a mávla na Toma, aby jim donesl dva panáky, a pokud Derek odmítl, byla rozhodnutá vypít klidně oba dva.
"Asi to radši nechci vědět, i když mě ta otázka, co přesně jsi provedl, pálí na jazyku." Zamumlala po chvíli se stále přimhouřenýma očima. "Co se vlastně chystáš teď po návratu dělat? Pokud to teda není tajný, Dereku," povytáhla tázavě obočí a rovnou ho oslovila novým jménem, protože si na to potřebovala zvyknout.. a zapamatovat si ho, aby se příště nestal nějaký trapas nebo tak. Jestli nějaký příště bude, že.

_________________

Neubránil jsem se pobavenému zachechtání, když Cassie prohlásila, že by mi o tom všem, co se v kouzelnickém světě děje, měla povyprávět v soukromí. Nebyl jsem si úplně jistý, nakolik myslí skutečně jen na vyprávění, a nakolik na něco jiného, ale hodlal jsem to riziko, že nebude jenom vyprávět, podstoupit. „Dobře, beru tě za slovo,“ přikývl jsem a v očích mi zajiskřilo jako v elektrárně.
„Nezabil jsem nikoho,“ ujistil jsem Cassie hned vzápětí, protože jsem nechtěl, aby si o mně myslela to nejhorší. Pravdou bylo, že jsem minimálně ke dvěma vraždám neměl daleko, ale žádná katastrofa se naštěstí nestala. A já o sobě v obou případech vůbec nevěděl, protože ten vnitřní vlk během úplňku prostě absolutně převládal a já s tím nemohl nic dělat. Taky jsem si díky tomu prošel mnohými depresemi a pocity zoufalství a beznaděje... „Je to složitý, Cassie, a já si nejsem úplně jistej, jestli se chci někomu svěřovat. Nebo jestli se chci svěřovat zrovna tady,“ zabrblal jsem. Sice tu skoro nikdo nebyl, ale já z vlastní zkušenosti věděl, že i stěny mají uši.
Whisky jsem nikdy neodmítl, takže jsem beze slov přikývl, že si dám. Panák by teď docela bodl, jo. „Já jsem nic neprovedl, Cassie,“ povzdechl jsem si. Pochopitelně, že si musela myslet, že jsem provedl něco hrozného, a proto jsem zdrhnul, ale tak to nebylo. Neprovedl jsem vůbec nic, kromě toho, že jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě. A to jsem měl ještě docela štěstí - jeden z mých kolegů, kteří tam tu osudnou noc byli se mnou, zemřel. Mohl jsem být na jeho místě. I když... nebylo by to lepší? Lepší, než se každý měsíc takhle trápit?
Určité plány už jsem měl a nic mi nebránilo v tom, abych se s nimi Cassandře svěřil. „Jsem domluvený s Brumbálem, že nastoupím do Bradavic jako praktikant... Jen zatím nevím, který předmět mi svěří, protože on sám zatím neví, jaké mezery bude mít v profesorském sboru,“ vysvětlil jsem. O tom, že v Bradavicích také budu mít přístup k vlkodlačímu lektvaru, a proto jsem neváhal s přijetím profesorského místa, jsem se fakt raději nezmiňoval.

_________________

Protože Cassandra v tuhle chvíli myslela povídáním opravdu jen povídání, chvíli jí trvalo než jí došlo, proč se Derek chechtal. No a když jí to konečně došlo, neubránila se pobavenému úšklebku a nevěřícnému zakroucení hlavou. Lhala by však, kdyby řekla, že ta představa, že by si spolu nemuseli jen povídat, se jí nelíbila.
Ujištění o tom, že nikoho nezabil, brala Cassie na vědomí. To však neznamenalo, že by mu to věřila. No dobře, možná trochu jo, protože ten starý Peter, kterého si pamatovala, by něco takového neudělal, ale Cassandra také věděla, že život lidi mění a o Peterovi-Derekovi neslyšela několik let, dokonce žil nějakou dobu v Americe. Mohlo to znamenat takřka cokoliv, třeba i to, že někoho zabil a teď se snažil tvářit, že ne. "Já to chápu, fakt jo. Nemusíš mi nic říkat a už vůbec nemusíš říkat nic tady, je to tvoje věc a ne moje," mrkla na něho chápavě, ale pravdou bylo, že by ráda slyšela proč zdrhl, když to očividně nebylo kvůli svatbě s McLarkenovou.
Whiskey odmítnutá nebyla, což Cassie potěšilo, ale kdyby si nedal, hold by oba panáky vypila sama, i když bylo teprve celkem málo hodit. Na tohle panáka potřebovala, vždyť o svém kamarádovi smýšlela jako o sériovém vrahovi. "Na zdraví a na nové začátky, hm?" povytáhla tázavě obočí, ale ať už si připili na cokoliv, jednoduše do sebe panáka obrátila. Jo, Cassandra rozhodně chlastat uměla.
"Páni, učit? To bych do tebe nikdy neřekla a popravdě si tě jako profesore představit neumím." Jo, Cassie byla hold upřímná a stejně jako se netajila tím, že si ho neumí představit učit, netajila se ani tím, že si o něm, alespoň na chvíli, myslela, že je to vrah. "Ale přeju ti hodně štěstí, slyšela jsem, že ty děti jsou čím dál tím víc horší. Musím se však přiznat, že bych se po tch letech do Bradavic klidně vrátila, po těch starých dobrých časech se mi stýská," laškovně na Dereka zamrkala, ale rozhodně se jí nestýskalo jen po jejich rádoby románku. Chybělo jí jezero, kuchyně.. celkově celá škola, dokonce i někteří profesoři - kdo ví, kolik těch starých páprdů tam zůstalo, že - ale hlavně většina jejího spolužactva. S některými se sice stále vídala, ale ne se všemi.

_________________

Byl jsem Cassie vděčný za to, že nehodlala vyzvídat a mermomocí ze mě tahat, co se mi stalo a proč jsem utekl. Nebyl jsem totiž připravený na tohle setkání, natož na to, abych se k čemukoliv přiznával. „Stejně bys mi to nevěřila,“ pronesl jsem s úšklebkem ve tváři, jelikož už jsem živě viděl, jak přiznání, že se ze mě stal vlkodlak, bere Cassie s humorem a směje se mu jako dobrému vtipu. Nedivil bych se jí - znělo to docela dost absurdně.
Jakmile dorazila naše whisky, natáhl jsem se pro jednu ze skleniček a s Cassie jsem si přiťuknul. „Na zdraví a nové začátky,“ odsouhlasil jsem přípitek a dokonce jsem se letmo pousmál, protože se má bývalá spolužačka trefila přesně do toho, co jsem teď potřeboval - zdraví a začít znovu.
„Ani já si sám sebe nedokážu představit jako profesora,“ přiznal jsem s pobaveným úšklebkem ve tváři, „ale nemám moc na výběr. Budu to muset nějak zvládnout.“ To byla naprostá pravda - když jste vlkodlak, moc uplatnění pro vás není. A hlavně je opravdu hodně málo zaměstnavatelů, kteří jsou ochotni podstoupit to riziko a někoho takového zaměstnat. „Pokud budou studenti moc hrozný, tak je pokoušu, no,“ zachechtal jsem se vlastnímu vtipu, který Cassie neměla šanci pochopit v jeho plném rozsahu. Mě navíc děsila představa, že bych něco takového skutečně udělal, a kdyby se to stalo, asi bych si rovnou šel hodit mašli. Tohle totiž patřilo k mým nejhorším můrám - že někoho pokoušu, až zase jednou budu v celé své vlčí kráse. „Já se na Bradavice jako takové taky těším. Zajímalo by mě, jestli se tam něco změnilo,“ podotkl jsem zamyšleně, přičemž jsem dokouřil cigaretu, a protože jsem tu nikde poblíž neviděl popelník, prostě jsem ji típnul o kraj stolu. Děravý kotel byl hrozný pajzl, takže tohle se tu určitě ztratí. Kdyby sem navíc přišla hygiena, určitě by to tu okamžitě zavřeli...

Mimo herně:
První post se mi smazal, tohle je hrozná náhrada... sori.

_________________

>> (z horního pokoje)

Lair Palmer se toho rána vyspal jako už dlouho ne. Především neměl budíček a postel byla měkoučká. Oproti těm řádovým to byl nadýchaný obláček blaha. Takže se nelze divit, že se z pokoje vykulil docela pozdě, spíše než ráno to bylo dopoledne. Protáhl se a zamířil dolů. Pokoj nezamkl. Tomovi vrátil klíče s tím, že dveře jeho pokoje smí a také budou stále odemčené. Jednak neměl nic, co by mu kdo kdy ukradl a pak, kvůli jeho úřadu to bylo třeba. Lékař by nikdy neměl mít zamčeno a dveře kněze by vždy měli být otevřené… Tomovi se to pochopitelně nelíbilo.
Káva voněla už na schodech. Pozdravil Toma a rovnou si tu kávu dal a dokonce si k ní i objednal snídani. Bylo to tu levné, dokonce tak, že se tu mohl ubytovat na celé léto aniž by bokem musel shánět práci. Řád pochopitelně něco platil, ale na něco slušnějšího to obvykle nestačilo. Ale Kotel mu vyhovoval. Možná, že na léto šel s cenami dolů kvůli lidem, ale také... kdo by chtěl přespávat přímo v místě, v ulici kde už se stalo tolik incidentů?
Lair o incidentech věděl málo. Podrobnosti žádné, izolace od společnosti fungovala. Měl v tom zmatek a byla potřeba, aby se trochu zorientoval. Takže si ke snídani vzal i nesčetné množství materiálu. Byla potřeba vědět co se děje, měl sebou novinové výstřižky z různých novin, někdy i mudlovských kde šlo o detaily, ale hlavně si nejdříve hodlal přečíst Denního Věštce a k němu poznámky od nadřízeného. Musel přece vědět, jak se ke všemu řád staví a co on sám má říkat lidem. Zalezl k volnému stolku a pokud možno, co nejméně zamlženému oknu, aby na to viděl. Ostatních hostů si prozatím nevšímal, snad jen když někoho míjel, usmál se a kývl na pozdrav. Nějaký čas mimo společnost a už tu nikoho nezná… Však už bylo na čase vypadnout.
Lair se totiž utěšoval nadějí, že po nějakém tom měsíci tady předloží řádu návrh a vycestuje. Třeba na Havaj. Nebo do teplého Egypta… Což by nebylo špatné, třeba na zimu. Prostě kamkoliv. Takže sice listoval papíry a sem tam k němu pronikla vášnivá slova bratra fanatika, ale jeho myšlenky se ubírali trochu jiným směrem. Po ránu byl prostě roztěkaný a nesoustředěný. Ostatně tak i vypadal. Rozcuchané vlasy jen tak rozpuštěné, nedbale zapnutá světle modrá košile, stejně tak pomačkané krátké kalhoty. Zívl a otočil další stránku starého Denního věštce. Po chvilce si dokonce i podepřel bradu rukou. V Americe se o záležitosti své domoviny nezajímal, teď však bylo na čase. Na krku se mu sem tam zaleskl drobný křížek, jak se pohnul. Naopak, a to bylo zvláštní, řádový odznak, který měl připnutý na rameni, se tolik nelesknul.

_________________

Cassie si popravdě brala děsně osobně, že si myslel, že by mu nevěřila co se mu stalo. I když, kdyby skutečně vyšel s pravdou ven, těžko říci jak by zareagovala. "Nikdy si nemůžeš být jistý," mrkla na něho nakonec a pousmála se. Byla děsně zvědavá, co se mu vlastně stalo, ale věřila, že až přijde ten správný čas, vyjde s pravdou najevo a nebude to přední dál tajit.
"Uvidíš, třeba tě to nakonec bude i bavit," pokývala hlavou, zatímco si pohrávala s prázdnou sklenkou od whiskey a zapřemýšlela, jestli si dát ještě a nebo ne. "Ale ty jseš šikovnej, takže to pro tebe určitě nebude problém." Mrkla na něho povzbudivě, protože nepochybovala o tom, že to zvládne, jen si ho prostě neuměla představit před tou kupou dětí. Což si Cassie vlastně neuměla představit ani sebe, ale stejně pořádala pro děti dětské tábory a volnočasové aktivity. Jenže učit je kouzlit nebo tak něco, to bylo něco jiného a na to se Cassandra zrovna dvakrát necítila. "Od tebe bych se nechala pokousat ráda," zavrkala k Derekovi a laškovně na něj několikrát mrkla, než mávla na Toma, protože měla žízeň. Tentokrát si nechala přinést dýňový džus, a pokud Derek souhlasil, tak další dva panáky whiskey. Víte co, na ty nové začátky a tak.
"To mě taky. Takže mi rozhodně napíšeš dopis a o všem mě budeš informovat, jasný? Třeba bych někdy mohla zajet na návštěvu," zamyslela se s širokým úsměvem. Cassie si popravdě nebyla vůbec jistá, jak moc návštěvy do hradu můžou, ale když tam studovala, tak by to nemusel být zas takový problém, ne? A třeba by si i mohla důvod návštěvy vymyslet jiný, než že se tam jde za někým mrknout.
Nově příchozího si všimla koutkem oka, ale nevěnovala mu moc pozornosti, protože v tuhle chvíli byla rozhodnutá se věnovat hlavně Derekovi, na kterého se zubila o sto šest, protože jeho přítomnost se jí prostě zamlouvala, i když jí se zamlouvala přítomnost každého druhého chlapa, který byl hezký. "Co vlastně plánuješ dneska dělat? Já mám naštěstí volno v práci, ale nevěděla jsem to moc dopředu, takže žádné určité plány nemám a děsně se nudím," zabručela a natáhla se pro sklenku s tím dýňovým džusem, který jí Tom donesl.

_________________

Já si opravdu nebyl jistý, jestli se chci někomu svěřovat, ale třeba by se mi ulevilo, že jo. A Cassie... No, Cassie byla Cassie. „Víš co? Já ti to povím,“ rozhodl jsem odhodlaně, „ale rozhodně ne tady. Někde, kde nás nemůže nikdo slyšet. A musíš mi slíbit, že nezačneš jančit a nezačneš se mi vyhýbat,“ zadíval se na ni upřeně. Byl zvyklý, že když se někdo o jeho problému dozvěděl (a moc lidí to nebylo), většinou se k němu otočil zády. Nebyl si ale jistý, jak by to překousl, kdyby mu to udělala zrovna Cassandra.
Upřímně jsem se zasmál, když Cassie prohlásila, že jsem šikovný - nikdy jsem o sobě něco takového netvrdil a spíš jsem se přikláněl k názoru, že to není pravda. „Šikovnej? Jak jsi na to přišla?“ zeptal jsem se, načež jsem s pokrčením ramen dodal: „Ale jo, třeba to nebude tak hrozný, jak se obávám.“ Doufal jsem, že si se studenty nějak poradím.
Bylo jediné štěstí, že jsem nic nepil, když Cassie prohlásila, že ode mě by se nechala pokousat ráda. Upřímně jsem nevěděl, co jí na to říct - chápal jsem, jak to myslí, jenže to pokousání mělo i jiný, daleko děsivější význam. A takhle jsem ji pokousat vážně nechtěl. Proto jsem se jen chabě pousmál, což asi nebyla reakce, kterou očekávala, ale já s ní nedokázal vrkat, když jsem měl takové temné myšlenky.
Na nabídku dalšího panáka whisky jsem přikývl, protože jsem měl pocit, že ho nutně potřebuju. „Dopis bych ti napsat mohl,“ pokýval jsem souhlasně hlavou a pobaveně jsem se zašklebil nad tím návrhem návštěvy. „Tak nejezdi za úplňku,“ zamumlal jsem sotva slyšitelně, takže mi Cassie dost možná ani nerozuměla. Já ani nechtěl, aby mi rozuměla - nevěděl jsem, proč jsem to vlastně řekl.
Z nového příchozího mi lezl mráz po zádech - neměl jsem rád lidi a tenhle se mi nezamlouval ani trochu, ačkoliv jsem netušil, z jakého důvodu. Loupnul jsem po něm pohledem, ale pak jsem svou pozornost stočil zpátky k Cass a usoudil jsem, že nebudu raději příliš paranoidní. „Nemám žádné plány,“ přiznal jsem. „Klidně můžeme vymyslet něco spolu. Já se chtěl jenom tak toulat Londýnem a vzpomínat...“ Znovu jsem pokrčil rameny a dopil whisky.

_________________