„Kočku?“ Lavern pokrčil rameny na znamení proč ne. Kočku by vlastně dost možná jako jediné zvíře snesl, protože to nebyl mazlíček, který by vyžadoval konstantní pozornost, a hlavně měly svou vlastní hlavu. Pak tam byl samozřejmě ten bonus v podobě Alexandřiny alergie, o níž však Lavern netušil, takže nemohl ani symbolicky vznést protest. Symbolicky proto, že i kdyby to věděl, tak by mu to skutečně bylo naprosto jedno.
Jacobovi tedy bylo sděleno, že až budou mít všechno vyřízeno, jako poslední obchod navštíví Mžourov, kde se určitě nějaká extra huňatá kočka najde, a dál ty nákupy dost možná pokračovaly chvíli v tichosti. Lavern platil, nasměrovával do dalších obchodů, až nakonec stanuli mezi Ollivanderem a Malkinovou. „Chceš nejdřív hůlku anebo zkoušet hábity?“ optal se Lavern potomka a zatvářil se přitom daleko velkoryseji, že mu dává na výběr, než bylo ve skutečnosti potřeba.

>> kam drahý synek zvolí

_________________

Barvu oblíbené zmrzliny Keilan nijak nekomentoval, jen se pobaveně ušklíbl. „Jenom děti?“ povytáhl pak obočí a musel na chvilku zadržet dech, aby z něj nevyletěla poznámka o tom, že podle něj jsou někteří studenti spíš ztělesněná noční můra.
Při zmínce jednoho havraspára se Keiovi zježily vlasy v zátylku a pár jinak blonďatých pramínků mu možná trošku zablikalo tyrkysovou barvou, protože jakmile došla slova na Verunčinu známost, šly na něj buď vražedné choutky, nebo alespoň mdloby. „V tomhle jednom konkrétním případě bych zvolil spíš výtažek z durmanu,“ podotkl kysele a zamračil se. A po chvilce blýsknul po Finlaym maličko pobaveným pohledem. „Jen počkej, ono tě to taky čeká.“ Štěstí, že se toho nechytil Junior - ten mezi dospěláky jen zakoulel očima a polkl otázku, kdy už budou u té slibované zmrzliny.

_________________

Déšť byl pro Farajiho novinkou, protože něco takového z pouště prostě neznal. Dobře, čas od času drobně zapršelo, když zrovna nebylo období úmorného sucha a ještě úmornějších veder, ale s tím, co se právě teď odehrávalo v Británii, se to srovnávat nedalo ani trošku. Faraji to tak úplně nechápal - kde se v těch mracích bere tolik vody? Pršelo hustě a navíc už poměrně dlouho. A on nemohl tvrdit, že by se mu to bůhví jak zamlouvalo... voda prostě nebyla jeho konyczek, navíc se s deštěm docela ochladilo.
A tak Faraji postával v jednom z mnoha výklenků na Příčné ulici, kam příliš nepršelo, opíral se ramenem o stěnu a s rukama založenýma na hrudi zamračeně sledoval tohle prokleté počasí. V sandálech a tom divném pouštním úboru (který on ale považoval za naprosto normální) mu nebylo nejtepleji, ale aby se dostal někam do tepla, musel by vkročit do deště... No dobře, technicky vzato nemusel, ale přemisťovat se mu nechtělo. A moknout v kůži tarbíka už vůbec ne. Ale aspoň nesvítilo to otravně ostré slunce, takže nemusel venku mžourat jako slepec.
Nezbývalo mu nic jiného, než stát a modlit se, aby déšť ustal. Alespoň trošičku. Počasí totiž, merlinžel, ovládat neuměl.

Mimo herně:
Jsem single! Chcete mě?

_________________

<<

Apollo Příčnou ulici miloval... byl tu sice zřejmě poprvé v životě, ale už teď mu bylo jasné, že ji miluje, navzdory deštivému počasí. Vždyť tu bylo tolik zajímavých věcí! Tolik praštěných módních doplňků nošených praštěnými kouzelníky, tolik obchodů! Apollovi prostě zářily oči jako dítěti u vánočního stromečku. „Tak co, sestřičko, jak se ti tu líbí?“ zazubil se nadšeně, rozhlédl se kolem sebe a ukázal na kamenného draka hlídajícího Gringottovic banku, kterážto budova se za chvilku objevila před nimi. „Podívej, to je ta vyhlášená banka! Tam bychom taky měli mít trezor... akorát je tak trochu prázdnej,“ ušklíbl se, ale ne že by ho majetková krize nějak víc trápila.
No a pak ho zaujala ptačí silueta na obzoru, takže vzhlédl a zamžoural do deště. „A jéje, Pipi letí,“ broukl. „Bacha, ségra,“ dodal a radši Artemis, která mu dělala společnost, strčil za sebe. „Pipi brzdi!“ zvolal na opeřence, ale ne že by ho rodinná sova slyšela, natož vnímala, natož aby reagovala na příkaz. Holt neměla pud sebezáchovy a byla tak trochu retard, asi jako všichni v téhle rodině. „Pipi, brzdi, říkám!“ Ale opeřená katastrofa se pořád blížila. A nezpomalovala ani trošku. Možná proto si Apo ani nevšiml chlápka v divných hadrech, co se očividně skrýval před deštěm. Kdyby si ho totiž povšiml, určitě by na něj nějak nadšeně reagoval.

_________________

<< s Apollem

Artemis byla z nového prostředí neméně nadšená, ale možná za to mohl fakt, že byl nadšený její bratr. Ona k němu vždycky vzhlížela, byl pro ni ikonou, a těžko říct, čím si to vlastně zasloužil. Bez něj by na Příčnou dost možná ani nevyšla a strávila by deštivý den sedíc za oknem, v ruce nějakou romantickou a těžko uvěřitelnou beletrii. „Líbí, ale nemuselo by pršet,“ podotkla jen mírně nelibě. Na déšť si po přestěhování do Anglie zvykala těžce a vlastně jí chybělo řecké sluníčko. Polly ji však dokázal zabavit natolik, že neměla čas si začít stěžovat. „Tak to je nám ten trezor hodně na nic, Polly,“ broukla informativně, ačkoliv v duchu zadoufala, že se v tom trezoru nějaká částka ještě pořád skrývá. Taková dost velká, aby si mohli koupit nový hrad, což byla představa k nezaplacení, a Artie se tak zasnila, že si rodinné sovy vůbec nevšimla. Až ve chvíli, kdy ji Apollo schoval za svá záda, si uvědomila, že se na ně něco řítí. A to něco mělo stejnou schopnost orientace v prostoru jako jejich slepý domácí skřítek.
Artie věděla, že pokud bude stát za Apollem, dříve nebo později skončí v louži za nimi, až do bratra Pipi vrazí, takže chytře vykalkulovala, že bude lepší, když uskočí rovnou. Ani nekoukala kam, takže bylo možné, že to bylo do nějaké jiné kaluže.

_________________

Apollo si z deště nic nedělal, i když nemohl popřít, že - stejně jako sestra - preferuje slunečné počasí. Jenže to bylo v Británii spíš vzácností a teplo tu taky zrovna nebylo, takže se holt museli nějak aklimatizovat. A Apo s deštivým počasím bojoval s optimismem sobě vlastním. „Však ono zase pršet přestane,“ zazubil se na Artie povzbudivě. „Alespoň tu není tolik lidí,“ pokrčil rameny. Dobře, pořád jich tu bylo dost, protože byly prázdniny, ale kdyby bylo hezky, zřejmě by jich tu bylo ještě více.
„No, třeba ho časem něčím naplníme,“ pokrčil rameny nad tím, že prázdný trezor je jim na nic. „Ale aspoň se můžeme chlubit tím, že tam ten trezor máme,“ mrknul na sestřičku pobaveně.
No a pak nastala ta drama scéna se sovou, která se na ně řítila jako živelná katastrofa. „Brzdi, Pipi!“ řval Polly na celou Příčnou ulici, ale stejně mu to k ničemu nebylo. A neměl to srdce, aby uskočil a sova tak havarovala na tvrdé zemi, takže opeřenec vzápětí narazil do něj. A protože to nebyla sova zrovna malá a neletěla úplně pomalu, setrvačnost udělala své a Apollo se skutečně skácel k zemi, jak jeho sestra předpokládala. O chvilku později se tedy válel rozpláclý na dláždění se sovou na své hrudi, a ten pták vypadal, že brzy chcípne. Apo se šklebil a snažil se ze sebe sovu odstrčit, aby mohl zkontrolovat škody na svém těle. Minimálně měl hezky mokrá záda a zadek, jak se vyválel na mokré ulici.

_________________

Faraji tu scénu s pomateným opeřencem sledoval mlčky, ale nemohli bychom tvrdit, že nezaujatě. Naopak z dvojice mladých lidí a jejich sovy nespouštěl oči snad ani na chvilku a notně se bavil tím, jak mladík křičí, aby pták zabrzdil, což tak nějak nefungovalo. Farajiho napadlo, že je to možná nějaké náhodné pouliční divadlo, a pobaveně mu cukaly koutky úst.
Když mladík skončil na zemi, kupodivu ale nezačal tleskat, i když se celkem bavil a oceňoval, že se obětoval, aby sova narazila do měkkého a nezaryla zobák do tvrdého dláždění. Faraji nicméně jen přenesl váhu na druhou nohu a odmítl vylézat na déšť, přestože to vypadalo, že v nejbližší době pršet nepřestane a on skutečně bude muset zmoknout, nebo se přemístit. Ale s tím přemisťováním byl trošičku problém, protože to tu Fari neznal a maličko se bál, že se přemístí někam úplně jinam, než měl původně v plánu.

_________________

<<<

Skoro to vypadalo, že Leah nebude mít ve svém nabitém programu čas se procházet po Příčné a doplňovat si zásoby školních potřeb. Ještě včera byla na slunném Bali, dnes už ale mokla v kouzelnické části Londýna, a ani trochu se jí to nelíbilo navzdory tomu, že byl její kabát opatřen kouzlem odpuzujícím vodu - její vlasy totiž takovou vychytávkou netrpěly, takže jí nezbylo nic jiného než se před deštěm schovat v místech, kde už se někdo před vodou schovával. Část divadla s pomatenou sovou ještě ale stačila shlédnout a nedokázala se ovládnout, když mladík zahučel k zemi pod tíhou nemotorného opeřence, takže vyprskla smíchy.
Jo, teď se ještě smála, ale až její rodiče přijdou na jisté snímky, které na Bali vznikly - a mohl za to ten neřád Morgan - asi už jí do smíchu nebude. Možná také proto raději opustila teplo domova a riskovala, že jí zmokne účes. „Pardon,“ omluvila své posměšné vyprsknutí před jedinou osobou, která ji mohla slyšet, a teprve v tu chvíli se na muže lépe zadívala. Jeho odění bylo přinejmenším velmi zvláštní a to stačilo, aby ji ten dotyčný začal zajímat.

_________________

Faraji posměšné vyprsknutí zaregistroval – ještě aby ne, když poblíž nebyl nikdo další, kdo by se otevřeně tlemil tomu chudákovi s retardovanou sovou – ale že by reagoval nějak pohoršeně, to ne. On sám měl konec konců co dělat, aby se nahlas nezasmál, protože ta scéna, která se před jeho očima odehrála, byla dost komická a ne že ne.
Změřil si slečnu, která se omlouvala, zkoumavým pohledem, načež se pousmál a nepatrně potřásl hlavou, aby dal najevo, že ji nesoudí a nijak jí ten smích nemá za zlé. „V pořádku,“ ujistil ji, „popravdě sám jsem měl co dělat, abych se nezasmál,“ přiznal bez obalu a trochu se posunul, aby se do výklenku, který nebyl nijak extrémně prostorný, pohodlně vešla.
„Myslíte, že ještě dnes přestane pršet?“ zeptal se, protože to byla otázka, která mu poletovala hlavou už nějakou chvíli, a na kterou neznal odpověď, neboť na britské počasí nebyl zvyklý a nedokázal odhadnout, jak moc proměnlivé je, nebo naopak není. Doufal, že slečna vedle něj má se zdejším počasím větší zkušenosti.

_________________

Leah jeho okomentování situace se sovou přijala se spokojeným úsměvem, protože si tím ověřila, že nejde o nekomunikativního idiota, ale o vcelku příjemného společníka (co se prvního dojmu týče), a tak si bez okolků zabrala to uvolněné místečko vedle něj. A věnovala mu další zářivý úsměv, který skvěle suploval chybějící sluníčko na obloze. Těch dvou si naprosto přestala všímat.
Jestli dnes přestane pršet, to byla otázka, která jí hlavou prolétla ten den už několikrát, a odpověď na ni vážně neznala. Stejně jako si na to místní počasí ještě nezvykla, a bylo to tím horší, že tu prázdniny skoro netrávila. „Já nevím, řekla bych, že spíš ne. Měl jste něco zajímavého v plánu?“ zeptala se se zájmem a znovu si ho prohlédla, tentokráte zblízka. A nebyla by to ona, kdyby ji nenapadlo, že je docela pohledný a tak dále.
Jessemu by se to určitě nelíbilo. A proto se usmála ještě zářivěji.

_________________