Ten zářivý úsměv Farajiho skoro oslepil, ale naštěstí opravdu jen skoro. Byla by škoda, kdyby se na Leah nemohl pořádně podívat, protože ona za pohled rozhodně stála. Zřejmě byla o pár let mladší, než on, ale podívat se mohl, ne? Každý normální chlap by se podíval.
Když se dozvěděl, že dle jejího názoru dnes pršet nepřestane, povzdechl si a zatvářil se trošičku otráveně, protože se rozplynuly veškeré jeho naděje na to, že se bude moct pohybovat po Londýně bez toho, aby promokl skrz naskrz. No dobře, existovala kouzla, ale stejně mu poněkud chybělo to pouštní horko a sucho. To se kouzly nahradit nedalo. „Jen jsem si chtěl projít Příčnou ulici,“ pokrčil rameny. „A v dešti se mi opravdu nechce. Nejsem na takové počasí zvyklý a abych řekl pravdu, vůbec se mi nezamlouvá,“ vysvětlil a doprovodil svá slova úšklebkem, přičemž pohled na chvilku odtrhl od Leah a vzhlédl k zamračené a uplakané obloze. Zamžoural přitom, protože světlo nebylo jeho kamarád. No, aspoň jedno plus to deštivé počasí mělo - nemusel se po ulicích potácet jako slepec. „Vy jste zdejší?“ zeptal se, když se pohledem vrátil ke své společnici. Doufal totiž, že by mu mohla doporučit alespoň nějaké místo, kde by se mohl před deštěm schovat a možná si dát něco teplého k jídlu, i když preferoval štíry na medu a podobné lahůdky. Ale hrachovka z Děravého kotle je prej taky výzva.

_________________

<<

Taky si to počasí nemohlo vybrat jinak, myslel si Alexander kysele, zatímco se ubíral Příčnou ulicí směrem k Malkinové, protože si potřeboval dát něco spravit a ta spona na společenském hábitu vypadala také poněkud zašle. Že by se mu chtělo zařizovat si věci v dešti, to zrovna ne, jenže čekat na to, až se počasí umoudří, nemohl a vlastně ani nechtěl. Nakonec to byla jen voda, nicméně to neměnilo nic na tom, že sluníčko by bylo příjemnější.
Svého okolí si všímal dostatečně pozorně, a když se tedy před ním začala odvíjet scéna jako ze špatné komedie, dokázal Alec naštěstí zastavit včas tak, aby do něj uskakující slečna nevrazila. „Chytrý manévr, ale ještě to chce trochu vypilovat,“ poznamenal polohlasně, čímž měl samozřejmě na mysli to, že by měla dávat pozor i na zbytek okolí. Očividně ale nevypadal uraženě nebo snad dotčeně, spíš ho to naopak možná trochu pobavilo, ale to příliš znát nebylo. „A vám by se nejspíš hodila trochu pomoc,“ a nová sova, prohodil k povalujícímu se Apollovi, a pokud o to mladík projevil zájem, klidně mu pomohl na nohy. Za normálních okolností by nejspíš jen tak produsal kolem, ale když už se zastavil...

_________________

„Taky nevypadáte jako blázen, aby se vám zamlouvalo,“ usoudila a mrkla na něj, protože podle ní se takové počasí mohlo líbit snad jen pomatencům. A těm, kteří si zapomněli umýt mastnotu z vlasů, protože takovýhle déšť podobný nedostatek elegantně skryl. „Ale snad tu nejste naposledy, tak si ji budete moct projít jindy,“ ujistila ho s úsměvem, načež zavrtěla hlavou. Jako zdejší si nepřipadala. „Ne, vlastně... ani ne. Ale pokud vám jde o to, jestli to tu znám, tak znám. Nechtěl byste si místo toho moknutí dát třeba kafe nebo čaj? O kousek dál je kavárna, ale co se čaje týče, tak bych spíš zvolila indický krámek. A pokud máte hlad, tak v tomhle počasí je nejlepší volbou asi Děravý kotel nebo irská hospůdka.“ Leah měla přehled. V indickém krámku totiž obsluhoval takový hezounek, co se červenal, kdykoliv na něj zamrkala, kávu zase milovala jako takovou, Děravý kotel znal každý a ještě si na něj vzpomněl podruhé, když ho doma trápily žaludeční potíže, a protože do Kotle už podruhé nešel, bylo jen nasnadě, že skončí v Duze. Jednou byla s Morgany i v Monarše, ale při pohledu na chlapíka před sebou tuhle možnost ani nezvažovala.

_________________

Katastrofa to byla nezadržitelná, ale aspoň díky svému předpokladu neposloužila bratrovi jako dopadová matrace. Málem při tom ovšem narazila do někoho jiného a ten někdo to nenechal bez komentáře. Zrudla tak, až jí z toho vyskákaly na tváře výrazné pihy. „P-pardon, já nechtěla,“ oznámila mu a odhrnula si pár mokrých pramínků z čela. Byl tááák hezký! A ještě ochotný! Honilo se jí hlavou, když svou pozornost obrátil k Apollovi, aby mu pomohl, což dle jejího názoru měl bratr přijmout, protože kdyby se tam válela ona, určitě by si od něj pomoct nechala.
Pak jí ale došlo, že se chová jako slepice, a že na to, aby si vystavila jeho kartonovou podobenku v životní velikosti v pokoji, je málo po matce a víc po otci. A ten takové blbiny nedělal. Snad.
Hormony stranou, zapnout mozek, a posbírat bratra i zmoklou slepici, vlastně sovu. „Děkujeme,“ broukla k tomu neznámému, ať už Polly pomoc přijal nebo ne.

_________________

Apollo se vyválel v louži se sovou na hrudi, a měl co dělat, aby ptáka zpacifikoval natolik, aby mu ten opeřenec ještě omylem nevypíchl oko pařátem, nebo tak něco. Tudíž si zprvu nevšiml muže, který se nachomýtl u nich, a kterého jeho drahá sestřička málem zašlápla. A kterého zřejmě začala považovat za prince na bílém koni, jen bez toho bílého koně, aspoň soudě podle toho, jak se tvářila.
Polly se pobaveně zašklebil a sám si toho chlapíka prohlédl zkoumavým pohledem. A pak natáhl ruku, aby přijal pomoc a mohl se snáze vyškrabat zpátky na nohy. Pipi přitom shodil ze sebe a sova zůstala ležet na zemi, jako by se snažila popadnout dech. „Díky,“ zahučel Apollo, široce se na cizince zazubil, a pak poukázal na polomrtvého opeřence na zemi. „Naše sova je trochu retard, pardon,“ omluvil se a pokrčil přitom rameny. No a pak se celkem měl k odchodu, ale těžko říct, jestli se chtělo i jeho sestře (spíš ne) a jestli ten chlápek neměl ještě něco na srdci (možná ano).

_________________

„A nelibují si domorodci v tomhle deštivém počasí?“ zeptal se Faraji pobaveně, protože si docela dokázal představit otužilé obyvatele Velké Británie, jak za takového příšerného počasí chodí polonazí a vůbec jim nepřijde, že je zima a až moc mokro. „Slyšel jsem, že se někteří dokonce koupou v moři, které tu je dost studené. Já bych do něj nevlezl, ani kdybych uměl plavat,“ usoudil. Ale on plavat neuměl a tak velké vodní plochy, jako byla moře a oceány, ho k smrti děsily.
„Přesně o to,“ přitakal, když Leah podotkla, že místní sice není, ale vyzná se – přesně o to Farajimu šlo. Potřeboval trochu nasměrovat, ideální by byl nějaký průvodce, ale to v těchhle končinách zřejmě nikdo nepraktikoval. „Vyznáte se opravdu dost, slečno,“ pousmál se spokojeně po chvilce. „Čaj bych si dal,“ nejlépe ten nigga nigga, „takže asi zamířím do toho indického krámku. Kde se nachází, prosím?“ rozhlédl se kolem sebe, jako by čekal, že uvidí minimálně vývěsní štít. Neviděl. „Ideální by bylo, kdybyste mi ho ukázala, ale nechci vás zdržovat od čehokoliv, co máte v plánu, slečno. Ale pozval bych vás za to průvodcování... no, na co jen budete chtít,“ pousmál se. Ne, nebalil ji, jen se chtěl nějak odvděčit za případnou ochotu.
A pak mu docvaklo, že se nepředstavil. „Jmenuji se Faraji, mimochodem,“ zapředl své jméno jako khajiit kocour, ale místo podání pravačky se jen mírně uklonil a vykouzlil na rtech další úsměv. Očima přitom ovšem visel na své potencionální průvodkyni.

_________________

„Spíš ne, jen je to dobré téma na rozhovor, když se zrovna nemáte o čem bavit. Tady se lidé všeobecně hodně baví o počasí,“ pokrčila rameny a pak pokývala hlavou na souhlas. „To koupou, ale já preferuju moře mnohem teplejší.“ Což byla pravda. Tady teplota moře nedosahovala takové výše jako mělo moře třeba v Austrálii. Nebo na Bali. „Vy neumíte plavat?“ Zarazila se nakonec nad tou nejpodstatnější informací a zatvářila se zvědavě.
Když se to vzalo kolem a kolem, vlastně se tu nevyznala zase tak dobře, ale záchranné body znala, takže když se dostal k tomu, že by bylo nejlepší, kdyby mu ukázala cestu k obchodu, jen se uculila. „To já se ráda nechám pozvat,“ oznámila mu s andílkovským zamrkáním a s lehkým pobavením sledovala jeho úklonu. „Leah. Tak pojďte, ať tu za chvilku neklepeme kosu,“ vyzvala ho k odchodu ve chvíli, kdy nepršelo zase tak moc, aby byli za chvilku promoklí skrz na skrz. A protože chtěla spěchat a nechtěla, aby se jí ztratil, popadla ho pro jistotu za ruku. Pokud se tedy moc necukal.

>>> Indický krámek

_________________

Jestli si Alexander všiml, jak slečna zčervenala, taktně to přešel, načež potřásl hlavou na znamení toho, že se nic nestalo. A ono i kdyby ke srážce došlo, pravděpodobně se netvářil nijak načuřeně, to se přece mohlo stát. Zvláště když v té situaci figuroval opeřenec, který to zjevně neměl v hlavě úplně v pořádku.
„To nestojí za řeč,“ odmávl Alec díky od dívky i mladíka, pročež se lehounce ušklíbl, když se mládenec omluvil za jejich retardovanou sovu. Prý trochu… „Možná by stálo za to jí zajistit nějakou péči,“ anebo ji rovnou vyměnit. „Neztrácí se vám občas dopisy?“ zajímal se Alec upřímně, protože on si nedokázal představit, že by jejich rodinná sova byla takhle trhlá. Na to by asi neměl dostatek trpělivosti, ale koneckonců – proti gustu…

_________________

I kdyby si Alec toho červenání nevšiml, ona se červenala vesele dál. Přecijen tu ztropili ukázkové divadlo, určitě pobavili pár kolemjdoucích (dost možná i všechny), a tenhle chudák se málem stal obětí útoku jejich naprosto nemožné sovy. Na to snad nebyla slova omluvy. „A myslíte, že taková péče existuje i pro sovy? Jenže to bychom pak museli zajistit péči skoro všem z rodiny,“ konstatovala Artie bez okolků, neboť to byla pravda. Jestliže jejich sova byla trochu retard, pak jejich rodiče neměli co pobíhat volně po světě. „Ani ne, většinou všichni po seznámení s Pipi pošlou odpověď po jiné sově,“ ušklíbla se, pokrčila rameny a zatímco její bratr se očividně nechtěl se sovou moc zdržovat, Artemis nedokázala nechat to zvíře ležet jen tak na zemi. „Běž napřed, Polly, já ji dám trochu do pořádku,“ zamumlala k bratrovi polohlasně, načež se sehnula k opeřenci a jemně do něj šťouchla prstem, jestli je vůbec ještě mezi živými. To se totiž dalo jen těžko poznat, protože sova vypadala díky dešti ještě zuboženěji než obvykle. A tak si Artie sundala svetřík, který měla na sobě a který byl už tak promočený, aby do něj Pipi opatrně zabalila. Pak se otočila k Alecovi, protože byl prostě nejblíž, a jako jediný to tu zřejmě znal. „Nevíte, kam bych se s ní mohla jít schovat, než trochu uschne?“ Že jí z vlasů crčí voda, sukně se jí lepí na nohy, a že i její matka občas vypadá lépe než ona v tuhle chvíli, to jí bylo jedno. Ta sova si takový osud prostě nezasloužila, i když neměla mozek.

_________________

„Ona se občas ztrácí celá,“ okomentoval Polly sovu se širokým úsměvem ve tváři a mávl nad tím rukou. „Ale víte co, je to člen rodiny,“ dodal a pokrčil rameny. Pro někoho byla poštovní sova možná prostě jen poštovní sova, pták, co nosil dopisy, ale pro Locksleyovic byla Pipi prostě součástí rodiny. A minimálně Polly ji nechtěl posílat do žádného domova důchodců pro sovy, pokud něco takového vůbec existovalo.
No a pak mu bylo sděleno, aby šel napřed, a tak se Apollo zatvářil možná trošku dotčeně a zatěkal pohledem mezi Artie a tím cizincem, protože se mu moc nelíbilo, že tu jeho sestřička hodlá zůstat ve společnosti chlápka, kterého ani jeden z nich nezná. Očividně doufala, že našla svého prince, a že by třeba mohl mít i zámek. Polly se docela divil, že se ho na to ještě nezeptala.
„No dobře,“ pokrčil po chvilce rameny. „Tak ještě jednou díky... zatím ahoj a nashle,“ rozloučil se, věnoval oběma poslední úsměv, a pak vykročil Příčnou ulicí pryč. Hodlal ale zůstat někde poblíž pro případ, že by se z toho muže vyklubal nějaký ouchylák.

>> jde šmírovat někam za roh

_________________